obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915613 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39710 příspěvků, 5787 autorů a 392097 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ve znamení kordu XIX ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 29.12.2013, 17:03  
 

Na okamžik se všichni ocitli v naprosté tmě. Eulaire se sehnula a znovu louč uchopila. Naštěstí plamen stále zcela nezhasl, takže mohla posvítit směrem k nově příchozímu.
„Honoré?“ otázal se Simon nejistě.
„Ano, jsem to já.“
Zita postoupila o pár kroků blíž k němu. „Co tady děláš?“
„Na to bych se měl ptát já vás. Co tady všichni děláte? Bratrův kamarád, jeho přítelkyně a naše rodinná známá. A zrovna v neznámých prostorách pod naším panstvím? Myslím, že mi dlužíte vysvětlení. Tak kdo z vás začne?“
Honoré vypadal opravdu rozzlobeně. Nikdo se mu ani nedivil, na jeho místě by se tak zachoval snad každý, ne-li ještě hůř.
„Omlouváme se,“ spustil Simon. „Víme, že by tu nikdo z nás neměl co dělat, ale stalo se a my jsme tady. Chtěli jsme jen zažít něco nového, nějaké takové menší dobrodružství. Je to naše chyba, tak se nezlob, prosím.“
Zita tleskla. „To je teda omluva! Ale také se připojuji k Simonovi. Mrzí mě, že jsme sem tak vpadli.“
„Pojďme zpátky nahoru, tam si promluvíme více. Tady dole je to nebezpečné.“
Simon se zarazil. „Ale no tak, Honoré, to se máme zase vracet, sotva jsme se tu dostali? Měli bychom to tady aspoň trochu prozkoumat.“
„Se mnou se hádat nebudeš. Nejsem Louis.“
Trojice se na sebe němě podívala. Nezbývalo jim nic jiného než poslechnout. Nechtěli se dostat do ještě větších problémů, už takhle byli možná v maléru.
„Ty snad nejsi zvědavý, co tady všechno může být?“ zamumlala Zita, ale raději se hned vydala cestou do tmy, tam odkud předtím přišli. Ostatní ji následovali.
Světlo z louče však nebylo natolik silné, aby si Zita všimla schodů, po nichž sem sestoupili. Prošla kolem nich a postupovala dál do neznáma. Čas od času zakopla po nerovné cestě, ale nestěžovala si.
Eulaire to po chvíli začalo být podezřelé. „Počkejte... Opravdu jsme šli tudy? Připadá mi ta cesta nějak dlouhá. Delší, než jsme předtím urazili.“
Simon se zamyslel. „Asi máš pravdu. Když nad tím teď tak uvažuju, taky mi to tak přijde.“
„Nesmysl.“ Zita nechtěla věřit tomu, že by minula schodiště a ostatní tak vedla kdoví kam. I když přeci kdokoliv jiný si těch schodů mohl taky všimnout. Proč by museli spoléhat jen na ni? Jen proto, že kráčela první? Nato se rozběhla vpřed, natolik co ji to tma umožnila.
„Zito!“ Zděšený Simon se rozutekl za ní, s Eulaire a Honoréem v patách.
Co to ta holka proboha vyvádí? Copak nemá ponětí, jak je to nebezpečné, tady jen tak pobíhat? Navíc v těchto místech, do kterých lidská bytost nevstoupila alespoň několik let? Kdoví, co tady může číhat, přemýšlel Honoré. Také by velice rád tyhle prostory prozkoumal, ale za ty roky dospěl k závěru, že je lepší nechat to tak jak je. Některá tajemství by neměla být odhalena. Třeba je tady jen obyčejné sklepení s jeskyní, ale třeba taky ne. Ale nechtěl riskovat, že narazí na něco děsivého nebo se dozví něco, co by mu změnilo život.
Zita se najednou zastavila. „Eulaire, posviť mi sem,“ a ukázala před sebe.
„Věznice,“ vydechl Honoré.
Všichni zírali na místo, kam dopadal svit z louče. Nacházeli se v audrelayských kobkách. Po stranách zdí byly rozšířené prostory s mřížemi zahaleny ještě větší tmou – zámecké vězení.
Simon jen slabě zahvízdl. „Páni, působí to tady přímo tajemně. A fantasticky.“
„No tak, lidi. Opravdu bychom se měli vrátit.“
„Ty se chceš po tomhle všem ještě vracet? Honoré, to myslíš vážně?“ Simon se snažil ovládnout touhu, aby se nevrhl do nějakého toho vězení. Tohle místo ho přitahovalo a lákalo. Pak se podíval kolem sebe. „Kde je Zita?“
Šermířka byla pryč. Náhle zmizela. Ať se kolem sebe rozhlíželi sebevíc, nikde ji neviděli.
„Kam zase utekla?“ Simonovi začala docházet trpělivost. Proč jsem ji sem jen bral? „To ji nemůžu nechat ani chvíli bez dohledu? Víte co?“ Otočil se k Honorému a k Eulaire. „Běžte nahoru napřed, já zatím rychle pohledám Zitu a hned za vámi dojdeme. Ano?“
Honoré s tím napřed souhlasit nechtěl, ale pak přikývl. Naštěstí měl u sebe jednu nezapálenou louč, tak ji zapálil o tu Eulaiřinu a podal Simonovi. „Pospěšte si.“
Zita dobře věděla co dělá. Využila té obrovské tmy, do níž se vrhla. Byla si jistá, že ji tam nikdo neuvidí. Chtěla tam ještě chvíli zůstat, ne jít honem nahoru do zámku. Kdyby se jen ten Honoré tak rychle neobjevil...
„Zito?“ zavolal Simon, jakmile se Honoré s Eulaire vzdálili.
Ticho.
„Zito?“ zkusil to ještě jednou. Stále se nic neozvalo. Simon trochu znejistěl. „Slyšíš mě?“
Postoupil vpřed, loučí si svítil na cestu před sebou. „Jen počkej, až tě chytím!“ Zněl poněkud naštvaně. Vážně se mu moc nechtělo do hledání neposlušné Zity. Nezaslechl dokonce ani šramot nebo jakýkoliv jiný zvuk, který by mu napověděl o přítomnosti živého tvora.
Zita stála opřená o zeď v jedné z kobek a málem ani nedýchala. Hrála si se Simonem na schovávanou. Byla zvědavá, jestli ji najde.
Vstoupil do nejbližší kobky a rozhlížel se, zda tam Zitu neuvidí. Prošmátral celým malým prostorem, ale po Zitě stále ani stopy. To samé udělal s protější kobkou a pak ještě s další.
Kde se sakra jen schovala? Tohle už vážně není vtipné... Nemám ani zdání, kolik těch vězení tady vůbec je. Vypadá to, že zde v minulosti muselo být uvězněno mnoho lidí. Simon nedohlédl ani na konec chodby, která se táhla vpřed asi ještě hodně daleko.
Zita cítila, že se k ní Simon pomalu blížil. Každou chvilkou by se měl dostat k místu, kde se nehnutě schovávala. Začala se připravovat na to, až se před ní objeví.
Konečně se dočkali... oba.
Simon vešel do několikáté kobky, ale Zity si vůbec nevšiml. Není divu, vždyť také byla schovaná ve stínu. Tam, kde na ni světlo z louče nedopadalo. Zita toho využila a vyrazila ven na chodbu. Přitom zachytila mříže od kobky a s vrzáním je za sebou zavřela. Teď byl Simon uvězněn.
Samozřejmě neměla klíče od této věznice, proto dvířka zamknout nemohla, ale alespoň je přidržela tak, aby se nemohl dostat ven.
Simonovi ihned došlo, že spadl Zitě do pasti. Tohle bylo to, co chtěla. Otočil se zpět ke mřížím a posvítil si na usmívající se Zitu.
„Tohle nemyslíš vážně, že ne?“
Zita na to neřekla nic, jen se dál škodolibě usmívala.
„Pusť mě, měli bychom být už dávno pryč odsud. Nemáme čas si tu hrát. Honoré se bude zlobit ještě víc, když se brzo nevrátíme.“
„Copak, Simone? Nelíbí se ti tu?“
„Teď už opravdu ne.“
„Kdybych tu jen měla klíče...“ zasnila se Zita.
Simon zatřásl dveřmi, ale marně. Zita je držela pevně.
„Kdy mě odsud hodláš pustit?“
„Kdoví...“
„Nehraj si se mnou! Na tohle nemám nervy. Je tady zima a tma. Chci se už vrátit...“
Zita se zatvářila chápavě, ale pořád měla na tváři úsměv. „To máš za to, že jsi mi předtím lhal.“ A po krátké odmlce dodala: „Tak pojďme zpátky.“
Pustila se mříží a rychle se vydala zpět směrem ke schodišti. Nechtěla být v blízkosti rozzuřeného Simona. Nebyla si jistá, jak moc je na ni naštvaný. Ale to má za ten poklad... Teď si jsou vyrovnaní.
Brzy ji dohnal. Nejradši by jí na místě něco udělal, ale snažil se svůj vztek udržet a nedat ho najevo. Pomalu stoupali po strmém schodišti nahoru a přidržovali se jeden druhého, aby nespadli. Přemýšleli přitom, jestli se už o jejich malém dobrodružství dozvěděl Damien s Louisem nebo co s nimi Honoré provede.

Krčma U Johanky se těšila mnoha návštěvníkům. Ano, snad za celou dobu své existence zde bylo právě teď nejvíce lidí. Jediným důvodem, proč tomu tak bylo, byl Benoit. Benoit a jeho článek o této krčmě, který se hned proslavil. Spoustu lidí článek zaujal a zajímalo je, jak to v Johance vypadá doopravdy. Krčma měla dnes opravdu narváno.
Pan a paní Morelovi nestačili tolik návštěvníků ani obsluhovat. Neustále pobíhali sem a tam a ani na chvíli se nezastavili. Naštěstí jim tu pomáhala Anne, tak se to společně snažili nějak zvládnout.
Jean-Michel se krčil v rohu u stolu a se zájmem sledoval všechno dění. Také se divil tomu, kde se tu najednou vzalo tolik lidí. Benoit posedával naproti němu. Stavil se sem, když se doslechl, že je zde poněkud rušno. Překvapilo jej, že to zrovna jeho článek měl takový vliv na návštěvnost krčmy. Ale byl za to samozřejmě rád. Usmál se při pomyšlení, že se jednou může stát skutečně slavným novinářem.
Jean-Michel dopil už třetí korbel vína, dívaje se přitom neustále na pobíhající Anne. Nějak z ní nemohl vůbec spustit oči.
Benoit popíjel svůj ovocný čaj a občas s Jean-Michelem prohodil pár slov. Alespoň tak nemyslel na problémy, které se ho stále držely. Mrzelo jej, že kvůli jedné chybě skončilo jeho přátelství s Damienem, ale teď už bylo pozdě cokoliv dělat. Co se stalo, stalo se. Rozhodl se, že nad tímhle nebude už dále uvažovat. Musí jít zase dál... A netrápit se nad tím, co již nezmění.

„Ťuky ťuk,“ zaklepal Louis na dveře, které ho dělily od jeho staršího bratra. Poté vstoupil do místnosti. „Smím dál?“
„Ale samozřejmě.“ Damien seděl jako obvykle za stolem a probíral se jakýmisi papíry. Nejspíš měl opět mnoho práce, sotva zvedl hlavu a podíval se na příchozího. „Děje se něco?“
„Potřebuji s tebou mluvit.“
„Nejedná se doufám zase o tu záležitost s... s tím novinářem, že ne?“ Damien se zamračil. Nechtěl už o Benoitovi víc slyšet, což jaksi nebylo možné, když za ním Louis neustále chodil a požadoval po něm, aby mu dal ještě šanci.
Louis posmutněle sklopil oči. „Prosím, vyslechni mě. Je to důležité.“
Damien si povzdechl. Neměl na výběr, tak pouze pokynul Louisovi, aby se posadil naproti němu. „Takže co pro tebe mohu udělat tentokrát?“
„Mluvil jsem s Benoitem. Ty věci v tom článku pocházejí od Larissy, a nějakým nedopatřením se stalo, že byly otištěny v novinách. Věř mi, Benoit je v tom nevinně! Vůbec nechtěl ty informace nechat otisknout, ale nezabránil tomu.“
„A tomu mám věřit? Vždyť je to lhář. Všichni novináři jsou stejní.“
„Jestli mi nevěříš, nech mě se tě aspoň na něco zeptat,“ opáčil Louis.
„Ano? Jen se ptej.“
„Larissa de Moreau. Znal ses s ní již dříve, než jsme se s ní seznámili tenkrát na tom plese?“
Damien se zarazil. „Co je to za otázku? Měl bych se s ní snad znát?“
„No já nevím. Má Larissa nějaký důvod tě nenávidět?“
„Proč se na to ptáš?“ odpověděl otázkou.
„Protože jsi jí prý v minulosti hodně ublížil. Nevíš o tom něco?“
„Ta mrcha!“ uniklo Damienovi z úst.
Louis se pousmál. Líbila se mu tahle Damienova reakce. Takže přeci jen něco ví. Teď to z něj jenom dostat...
„Nikdo o tom neví,“ přiznal se Damien. „Nikdo neví o tom, že jsme se znali už jako malí. Ale teď je to už zřejmě jedno. Jestliže udělala tohle, aby mě zničila, pak já promluvím o naší minulosti.“


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 29.12.2013, 17:03:11 Odpovědět 
   Zdravím.

Průzkum podzemí zámku byl zajímavý, stejně tak rozhovor obou bratrů (pokud se nemýlím). Pokračování může být zajímavé a obrazy minulosti mohou ledacos napovědět. Na šotky jsem nekoukal.

Hezký večer přeji, múzám zdar a vše nej do nového roku!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Magdaléna Verneová
(5.8.2020, 19:54)
Vopica
(28.7.2020, 10:58)
jeewangarg
(27.7.2020, 13:46)
Bláha
(21.7.2020, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Tár Snoriga - 1...
Sakora
Rypouš vypráví
velkyusi
Ukopnutí zrcátk...
Dír
obr
obr obr obr
obr

Vzkazy pro anděla
Haisenberg
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr