obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915483 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39720 příspěvků, 5761 autorů a 391366 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: S láskou 1 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: S láskou
 autor Nat Danielová publikováno: 05.01.2014, 15:28  
Úryvek z knížky na pokračování. Začneme pěkně od začátku. Hlavní hrdinka, Karolína, prožívá velkou lásku, ale i ta se zákonitě časem kazí. Přeji hezké počtení, snad to bude někoho bavit :-)
 

Klára mě na oslavu Silvestra pozvala už v půlce prosince. Marně jsem totiž vymýšlela způsob, jak dostat zpátky svého spolužáka Lukáše, který se na mne po čtrnácti dnech vášnivé letní romance vykašlal se slovy, že mě má až moc rád na to, aby se mnou mohl být. Větší blbost jsem ještě neslyšela, ale zřejmě své rozhodnutí myslel vážně. Co na tom, že jsem kvůli němu zahodila dvouletý vztah! Mohlo mě hřát na srdci, že jsem byla jeho první, ale i když nebyl bůhví jak krásný a tak dál, prostě mi chyběl. O to horší, že jsem ho musela denně potkávat nejen ve škole, ale dokonce v jedné třídě! Seděl přede mnou a na moje city vůbec nebral ohledy, takže jsem nebyla ušetřena jeho narážek, dvojsmyslností a dalších poznámek na mojí adresu. Když nám třídní učitelka zabavila papírek, na kterém jsme se navzájem uráželi a připomínali si co kde a jak bylo, došla jsem k závěru, že situace je vážná. Snažila jsem se na něj zapomenout v náručí kamaráda mé další spolužačky Moniky, nymfomanky, která má vždy několik milostných vztahů najednou. Jmenoval se Leoš, byl ženatý a opravdu mě chtěl, domluvil si se mnou rande a odvezl do vzdáleného lesíku. Když nám sklopil sedačky, chvíli jsem se snažila, ale Leoš mi za to nestál. Kysele mě odvezl domů a více se neozval. Stejně tak dopadl spolužák Ota, který se zasnažil na diskotéce Bazén, hezky jsme si venku na pařezu popovídali, dali si pár pus a potom se shodli na tom, že to takhle stačí. Cestou domů mi v autě hladil moje dlouhé vlasy a za měsíc mi vypracoval matematické otázky na písemku. O něco lépe dopadl můj kamarád z dětství Michal, který se u mne stavil po letech na návštěvě z ničeho nic jeden čtvrtek na večer ve chvíli, kdy jsem si ve svých osmnácti letech poprvé koupila červené víno a měla necelý půllitr v sobě, takže sice jsem svůj žal na chvíli zabila, ale druhý den ráno jsem se v kocovině rozvzpomínala, co se vlastně stalo. Na fakt, že mi držel hlavu u kbelíku, když jsem zvracela, bych nejraději zapomněla, možná i na to, co se dělo chvíli předtím, ale nakonec nebylo to tak špatné a náš volný vztah nám drží i nadále. Nic si neslibujeme, nic neočekáváme. I přes to stačilo, abych se s Lukášem potkala začátkem prosince na diskotéce a byla jsem v háji znovu, a možná ještě víc. Skončili jsme spolu v autě na zadním sedadle a v tom nejlepším nás vyrušila Monika, která si šla pro bundu. Bohužel jsme parkovali zrovna pod lampou pouličního osvětlení, takže jsme jí připravili prý nejhorší noční můru, jak to prezentovala všem na potkání. Jestli jsem si myslela, že mi ta noční akce k něčemu byla, byla jsem naivní. Lukáš mě ve škole stále dál permanentně urážel a provokoval.
„Tak takhle to opravdu dál nejde,“ rozhodla Klára, moje spolužačka. „Je to vůl, co na něm vidíš?“
„To kdybych věděla, možná mě baví tím, že je jinej. Nestydí se, je svůj. Není s ním nuda!“ krčím rameny.
„Zvu tě k sobě domů na Silvestra, a jestli chceš, pozvu i Lukáše. Co ty na to?“
Samozřejmě, že jsem chtěla, Klára prý pozvala ještě nějaká své kamarády, svého kluka Aleše a pár dalších přátel. Lukáš, se kterým se znala snad už od školky, na její pozvání pokrčil rameny se slovy, že uvidí.

V den D jsem ke Kláře jela už dopoledne, abychom to stihly všechno nachystat. Chlebíčky, jednohubky, Klářina mamka nám dokonce upekla i buchtu. Udělaly jsme slavnostní výzdobu bytu a pak se šly krášlit samy. Klára si oblékla rifle a tílko, vlasy ostříhané na mikádo si nechala volně rozpuštěné, a já bílé přiléhavé tričko se šněrováním na prsou, koženou mini a vlasy si natočila na natáčky, vypadalo to opravdu efektně. Jestli Lukáš nezabere na tohle, tak už vážně na nic!!!!!!!


První přichází nějaký Zdeněk s Pamelou, holčinou z naší školy, vůbec nevím, jak se u nás vzali, vůbec se nepřátelíme!!!! Zdeněk má snad dva metry, a i když na první pohled může vypadat jako namakaná korba, po kratším zkoumání zjistím, že je to jen hora netvarovaného sádla! Pamela, odbarvená blondýna s přednostmi číslo pět v růžovém chlupatém svetříčku a bílých obepnutých džínách opravdu dělá čest své přezdívce! Za nimi dorazil Aleš, Klářin nový kluk. Dlouze se políbí, musím uznat, že nevypadá nejhůř! Netrpělivě čekám na Lukáše, když zazvoní zvonek, vrhnu se ke dveřím. Otevřu, ale místo Lukáše tam stojí dva kluci. Jeden vypadá jako satanista, má černé vlasy po ramena, tmavé obočí a oči, oblečen do černé mikiny a černých riflí. Image mu kazí pouze modrá igelitka, ze které ční špunt od šampaňského. Druhý kluk vypadá kupodivu normálně, hnědé vlasy ostříhané nakrátko, modrošedé oči a mírně zarostlá tvář. Nad levým obočím malá jizva, zřejmě po dávné rvačce. Prostě taková nesourodá dvojice!!!
„Slečno, jsme tady správně u Kláry? Vás jsem tady ještě neviděl.“ ptá se ten satanista.
„Jasně, jste tady dobře. Já jsem Karolína,“ představím se a pouštím je dovnitř.
„já jsem David, slečno. A tady to je Patrik.“ seznámíme se a políbíme se na tvář. Cestu do kuchyně za Klárou si najdou sami, jsou tu jako doma, scházejí se každý víkend. Taková věrná trojka, prý kamarádi!
Zavřu se v koupelně, abych si zkontrolovala, zda se mi nepokazil makeup. Ještě pár tahů štětcem na stíny a jsem skoro dokonalá!!!! Ne že bych byla se svým vzhledem spokojená, ale pak už mi pomůže jen plastika! Odeberu se do obýváku, kde už to hučí, pouští se hudba, Pamela tančí se sklenkou vína v ruce, trochu trnu hrůzou, aby nepolila bílou kožešinu na zemi, na druhou stranu když si s tím nedělá starost Klára, tak proč já? Posadím se na gauč a listuji módními časopisy. Lukáš nikde! Nakonec se dočkám, dorazí o půl hodiny později s velkou zásobou alkoholu. Provokativně si sedne ke Kláře o tři místa dál ode mne, ví, že mě dohání k šílenství. Kašlu na něj, bavím se s ostatními a snažím se dát najevo, že je mi úplně volný. Při diskuzi se satanistou Davidem a nesmrtelnosti žab – vskutku zajímavé téma, nikdy bych nevěřila, že se dá tak rozebrat – si všimnu Lukášova pohledu. Že by žárlil? Jak chce, chlapec!
„Můžeš mě prosím tě chytit za ruku?“ šeptám Davidovi do ucha. Zatváří se přímo zděšeně!
„No to ne, slečno, to by mi tady pán dal! Řekněte si jemu!“ ukáže na Patrika, který sedí naproti nám. Nechápu, každopádně za pár vteřin vedle mě sedí právě Patrik a drží mne za ruku. Není mi to nepříjemné, ale touhou po pomstě mám zcela zatemnělý mozek!
Po deseti minutách si odskočím na záchod, a když potom zamířím do koupelny, nestačím se divit. Už tam na mě čeká Lukáš.
„Tak ty si se mnou budeš hrát, jo? O co ti jde?!“ Protože toho už dost vypil, sápe se na mě a já se mu snažím ubránit. Je najednou úplně jiný, strhává ze mě tričko a snaží se mě líbat. Naprosto se mi zhnusil. Posledními silami ho od sebe odtrhnu a odstrčím ho na regál s kosmetickými potřebami, které se rozsypou po zemi. Lukášovi teče krev ze rtu, krev najdu i na svém tričku.
„Co si o sobě vůbec myslíš, ty jedna krávo? Vždyť jsi úplná nula!“ řve na mě, zatímco se snažím si zaprat triko.
Otočím se na něj. „Víš co, Lukáši? Jsi troska. A jsi v posteli úplně nejhorší!“ Odcházím s pocitem vítězství do obýváku, přisednu si k Patrikovi a nevím proč, ale znovu ho chytnu za ruku.
„Co ti chtěl?“ ptá se mě a divně si mě prohlíží. Je mi moc sympatický.
„Ale, měli jsme spolu nevyřízený účty, ale teď už je to dobré.“
„A co ta krev?“ ukáže na mé tričko.
„To nic není. A rozhodně není moje,“ zaculím se na něj.
„Docela fajn večer, viď? Ty chodíš s Klárou do školy? Nikdy jsem o tobě neslyšel.“
„Já o tobě taky moc ne. Ona má teď plnou hlavu toho Aleše,“ kývnu jejich směrem. Cicmají se jako dvě hrdličky.“ Trochu mě děsí fakt, že tu mám spát s nimi, bude to asi opravdu zajímavá noc!“¨
„Tak to tu budu muset asi zůstat s tebou, co říkáš?“
Trochu mi tím vyrazí dech, ale s radostí souhlasím. Zbytek Silvestra strávíme spolu. Povídáme si, sledujeme Lukáše, jak se opilý věší na Kláru a vyznává jí lásku už od školky. Nemůžu pochopit, co jsem na něm kdy viděla!
S Patrikem se ztratíme na balkon, kde pozorujeme hvězdy. Půjčí mi svojí mikinu, zabalí mě do ní a ještě mě drží okolo pasu. Nemluvíme, nechceme kazit tu chvíli. Když se k nám vetře David, nejsme nadšení.
„Jé pardon, já bych nerad rušil. Já budu stát zády k vám, jako bych tu nebyl.“ Mluví tak legračně, že ho ani vyhnat nemůžeme. Krmí nás bludy o hvězdách, o jejich vzniku, že je pod vlivem nějaké látky je jasné, ale účinek to má efektní, je vtipný a pobaví nás.
Půlnoc zapijeme šampaňským, s Patrikem si dáme plachý polibek na tvář. Lukáš už dávno odešel, a ostatní se pomalu také sbírají k odchodu. Nakonec u Kláry zůstáváme jen já s Patrikem, a Klára s Alešem. Ti dva ihned zapadnou do ložnice a my, protože nechceme spát s nimi v jedné místnosti, si usteleme v obýváku přímo na zemi na kožešině.
„Měla bych se jít převléknout do pyžama,“ říkám, když si nachystáme spaní.
„Tak já půjdu s tebou, ale neboj, nebudu se dívat.“ Říká to tak krásně, že mu to věřím. Vcházíme do umakartové koupelny a on zhasne světlo a zavře dveře. Stojíme v černočerné tmě těsně u sebe, cítím jeho ruce, jak mi pomalu svlékají tričko, sama si rozepínám sukni a zůstávám stát jen ve spodním prádle. Podprsenku si sundám sama, Patrik mi podává noční košili, do které mi také pomůže. On zůstává v tričku a slipech. Ani jednou se o nic nepokusí, a tím si mě získá ještě víc. Když jsme oblečení, otevřu dveře a do koupelny se rozlije trochu světla.
„Namažu ti záda,“ navrhne a sebere Kláře z poličky první krém, který uvidí. Že je to rodinné balení docela drahého krému, to neřeší. Chytne mě za ruku a vede do obýváku. O chvilku později ležím na břiše na kožešinách a nechávám si mazat záda od úplně cizího kluka. I když ho neznám, cítím se s ním moc hezky. Rukama se mi dotýká pouze zad, nezkusí nic navíc. Po pár skleničkách vína by mi to možná ani nevadilo, ale svým přístupem u mě stoupá v ceně! Trvá to celou věčnost, ten kluk má vážně výdrž! Cítím na svých zádech jeho dech, je to tak krásné, až mi z toho mrazí. Přitáhnu si přes prsa peřinu a posadím se proti němu. V bytě je tma, ale oknem sem prostupuje světlo z pouličního osvětlení. Díváme si do očí, jako bychom z nich chtěli něco vyčíst. Něco, co je schované mezi řádky, něco, co se někdy nevyslovuje, protože by se pokazila ta vzácnost chvíle. Odhrne mi pramínek vlasů z obličeje, zastrčí mi ho za ucho a jeho ruka mě zvolna přitáhne k sobě.
Teď, teď se to stane! Jemně mě políbí na rty – tak, jako by zkoušel, jestli zbaběle uteču, nebo mu to dovolím. A já vím, že neuteču. Polibky mu vracím, a každý nabírá na větší intenzitě. Stále se snažím držet si peřinu na sobě, ale čím déle se líbáme, tím víc na to zapomínám. Jeho tričko mu svlékám, chci ho mít k sobě ještě blíž. Vklouzne ke mně pod peřinu, už nemáme před sebou žádné tajemství! Kupodivu nám to ale takto stačí. V pět ráno vyčerpaně usínáme v objetí.

Vzbudíme se brzy, už o půl osmé ráno. Klára s Alešem ještě spí.
„Dobré ráno,“ zašeptá mi Patrik do ucha a přitáhne si mně blíž k sobě.
„Dobré,“ zavrním. Ještě chvilku si ležíme a potom se rozhodneme, že budeme užiteční a trochu Kláře poklidíme. Protože je už světlo, noční košili si obléknu pod peřinou. Patrik si toho všimne, ale nahlas neřekne nic. Zapadnu do koupelny, vyčistím si zuby, a ve dveřích se prohodíme. V kuchyni to vypadá! Všude skleničky, talířky, tácy s nedojedeným občerstvením. Dám se do práce, a Patrik mi přijde pomoct. No, pomoct. Vysadí mě na kuchyňskou linku a začne mě líbat.
„Ty jsi tak krásná, jak to, že jsem tě nepotkal už dřív?“ šeptá.
„Dej pokoj,“ odrážím ho. „Zítra si na mě ani nevzpomeneš.“ Směji se.
„Tak to si piš, že vzpomenu. A zavolám ti.“
„Tak to jsem zvědavá. A pojď raději mýt nádobí,“ pošťouchnu ho. Dali jsme se do ručního mytí nádobí, já myla, Patrik pouštěl vodu. Klářina mamka se asi za vodu nedoplatí, protože jsme si chvíli neustále krátili líbáním.
Nakonec nás vyrušila Klára, která se vynořila tiše jak myš ze dveří. Zůstala na nás nevěřícně koukat.
„Co tady děláte?“
„My tady myjeme nádobí,“ odpovíme jí dvojhlasně.
„Aha,“ řekne suše, nalije si limonádu do skleničky a odkráčí s ní zpět do pokoje. Zřejmě jí naše vysvětlení přišlo dost jasné, i když ve chvíli, kdy vešla dovnitř, to na mytí nádobí zrovna nevypadalo!
S Patrikem jsme douklidili byt, vytřít podlahu a vyluxovat si už Klárka bude muset sama. Sbalíme si svoje věci, Patrik nenápadně uklidí téměř vypotřebovaný krém z noci do koupelny a vycházíme z bytu. Zjistíme, že s našimi auty parkujeme hned vedle sebe před vchodem. Náhoda! Naposledy se políbíme na rozloučenou a odjíždíme. Patrik k mamince na oběd, já domů.
Na křižovatce si zamáváme a vzdalujeme se od sebe. Zvláštní. Bylo mi s ním moc fajn, ale moc nadějí si nedělám. Ani si na mne nevzal číslo.




Před domem potkávám Michala. Zřejmě už na mě čeká, protože ke mně hned běží.
„Ahoj Kájo,“ vítá mě, ale pusu mi nedá. Do toho, co spolu máme, nikomu nic není!
Ahoj, tak jaký byl Silvestr?“ ptám se.
„Ale jo, šlo to. Byli tady kluci, pak jsme šli do Jesenice na zábavu. A co ty?“
„Jo, prima. Byla jsem u spolužačky, a bylo to – dlouho jsem hledala to správně slovo – zajímavé.“
„Nepůjdeš se projít ven?“ OOO, že by rande? To by se Michal vážně překonal!
„Proč ne?“ pokrčím rameny. „Ale nejdřív se najím. Tak za hoďku?“
„Tak jo. V jednu tady, budu čekat!“
Doma jako vždy, naši v kuchyni, brácha u počítače. Nuda.
„Rodino, jsem doma!“ zavolám pro jistotu, že by si mě nevšimli.
„Ty už jsi doma?“ diví se mamka.
„Vždyť už je poledne!“ zhrozím se. „Koukám, že jsem tu nikomu nechyběla. Mám hlad!“
Gulášek krásně voní, naberu si ho až po okraj talíře.
„Tak jaký byl Silvestr?“ ptá se zúčastněně táta. „Máš kruhy pod očima, to byl asi pořádný mejdan co?“
„Tak to si piš,“ přitakám. „Potkala jsem tam jednoho kluka.“
„Ale?“ Naše téma začne zajímat i mamku.
„Co ale? Jen povídám, že jsem potkala jednoho kluka.“
„Jaký je?“ Mamčina zvědavost mě překvapuje, od mého rozchodu s Radkem nechtěla o dalších nápadnících ani slyšet.
„Hezkej,“ odpovídám s plnou pusou.
„Ale určitě ne tak jako Radek,“ přisadí si. Už je to tady!
„A taky kouří, pije, mluví sprostě a nerad spí v pyžamu,“ přisadím si. Je mi celkem fuk, co si bude myslet, je mi osmnáct a je to moje věc.
„Jak to víš?“ užasne mamka.
„Myslíš jak to že vím že pije?“ opáčím se nevinně.
„Ne, to s tím pyžamem!“
„Tak když s ním máš dohromady jednu peřinu, tak si toho nelze nevšimnout. A teď mně omluvte, jdu s Michalem ven.“ Špinavý talíř odložím do dřezu a chystám se k odchodu. Musím se alespoň převléknout, v černé mini by se mi špatně procházelo.
„Počkej, jak s Michalem?“ žasne mamka.
„Ty to nevíš? Choděj spolu,“ hlásí táta. Minule mi vešel do pokojíčku ve chvíli, kdy jsme s Honzou z postele sledovali Skálu. Od té doby klepe.
„No, já bych to zas tak nedramatizovala. Panebože známe se od malička, už kdysi jsme se cákali v bazénku, to se nemůžeme v dospělosti koukat na televizi?“
„A jak se sem vůbec dostal?“ napadá tátu.
„Oknem. Je to kratší. Čau rodino, padám.“
Nechávám je stát opařené jak sloup. Od jisté doby si s tím, co si myslí, hlavu nedělám. Letos odmaturuji a pak se chci odstěhovat. Tady v tomhle zapadákově mě už nikdo nikdy neuvidí!
S Michalem se sejdeme před domem, už na mě čeká.
„Kam půjdeme?“ ptám se.
„Říkal jsem si, že třeba k lomu, je tam klid.“ Čapne mě za ruku a vyrážíme. Úplně zírám, že nejdeme metr od sebe. Tím spíš, že musíme projít celou vesnicí, kde žijí samé drbny. Zítra si bude naše vesnice mít o čem povídat!
„Víš že jsme ještě nikde na procházce nebyli?“ povídám.
„Co říkáš? A co bylo před čtyřmi lety, když jsi slavila narozeniny?“
„No tak promiň, ale to nebyla procházka! Šel jsi mě vyprovodit domů!“
„A ty jsi pak zbaběle utekla! Tak co jsem měl asi tak dělat, nemyslíš?“
„Nojo, ale ty jsi taky nevypadal zrovna moc rozhodně!“ vyčtu mu.
„No tak uznávám, že jsem byl pěkný pako. Hele nepojedeme někdy na diskotéku? V Trutnově otevřeli nějakou novou.“ Navrhne.
„Nojo, Patrik vlastně říkal…“zmlknu. Sakra, prokecla jsem se!
„KDO je Patrik?“
„To je jeden kluk, byl na tom Silvestru u Kláry. Právě říkal, že tam je nějaká diskotéka.“ Snažila jsem se to zakecat, ovšem marně. Obešli jsme celý lom, park, zpět jsme to vzali přes hráz, ale jméno Patrik viselo ve vzduchu celý zbytek procházky.
Před domem se rozloučíme klasickým Ahoj a já si běžím do svého pokoje zapsat všechny události posledního dne do deníku. Píšu si ho už pěkných pár let a zaznamenávám si tam vše důležité. A TOHLE je opravdu důležité! Těžko ale říct, co je důležitější pro mne. Fakt, že mě vzal Michal za ruku nebo fakt, že jsem se na Silvestra líbala s neznámým klukem a nechala si říkat Miláčku?
Už ležím v posteli, když zaslechnu známý zvuk na okno. A jé, Michal jde na návštěvu! Vstanu z postele a jdu mu otevřít. Sídlím naštěstí v přízemí, takže se nemusím bát, že by můj amant uklouzl na okapové rouře a zabil se na chodníku - i když ruku na srdce – je to velmi romantická představa! Michal je tentokrát trochu nemotornější, lezení mu ztěžuje láhev vína, kterou drží v ruce.
„Na,“ podává mi ji. „Oslavíme svého Silvestra!“ Odtud vítr vane! Je velmi průhledný, ale i tak rozliju víno do dvou skleniček a přiťukneme si.
„Tak na Nový rok,“ povídám já.
„Tak na nás,“ povídá on.
Dáme si pusu a napijeme se.
„Dávají dobrý film, budeme se dívat?“ navrhnu.
„Klidně, ale zamkni. Nemusím se tu zase potkat s tvým tátou.“
„Snad by ses nestyděl?“ poškádlím ho. „Náhodou to byla sranda.“ Nakonec ale zamknu.
Z filmu vidíme pouhou půl hodinku, zbytek času se věnujeme sobě. Ač bez lásky, musím uznat, že v jistých věcech si vážně rozumíme. Po druhém kole ležíme vedle sebe, rychle oddychujíc a zřejmě si každý děláme inventuru v hlavě.
„Víš že si dokážu představit, že bysme spolu doopravdy chodili?“ řekne Michal. Zkazil to! Tohle ne!
„Víš, brouku, to je zajímavá představa. Ale já bych to vážně nehrotila, vždyť jsme spolu i tak, jen tomu nechci dát razítko VZTAH, viš?“
„Proboha Karolíno, čekám na tebe od šesti let!“
„A co chceš víc? Pořád ti je všechno málo!“ obořím se na něj.
„Já tě chci, Karolíno!“
„Vždyť mě máš!“
„Ale já chci, abys mi dala! Sebe! Lásku! Chci se s tebou smát, plánovat. Nechci být jako nějakej záskok!“
„Ale já ti nikdy nic neslibovala! Ještě v říjnu jsi mi říkal, že ti to takhle vyhovuje?“
„Jenže to bylo v říjnu. Mě tohle hrozně ničí. Přestaň si hrát na ledovou královnu, sakra! Dostat se ti do kalhotek je o dost jednodušší než se ti dostat do srdce. A že je to kurva běh na dlouhou trať!“
„Jenže tobě se to, milý Michale, líbí. A takhle to zůstane. Tak si teď dobře rozmysli, co vlastně chceš.“
Michal si povzdechnul. „Jsi děsná. Jenže já tě chci.“
Milujeme se divoce, jako by to měla být hádka beze slov. Odchází ode mne ve čtyři ráno.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 51 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Svetla 19.11.2014, 12:25:40 Odpovědět 
   Příběhy na pokračování moc ráda nemám, jsou požírači času. Tohle se však čte lehce, taková oddychovka. Snad se mrknu i na další díly a v budoucnu i něco ohodnotím.

Nemáš v plánu napsat něco kratšího?
 ze dne 19.11.2014, 14:16:14  
   Nat Danielová: Ahoj Světlo, děkuju za zastavení a čas, který jsi mi věnovala! Chápu, že je to strašně moc dlouhé, uvědomuju si to, ale prostě nejsem schopna napsat něco kratšího, jsem grafoman...

Pokud to bereš jako oddychovku, je to pro mě pocta, a pokud někdy příště mrkneš na další díly, bude to pro mě čest, že ses odhodlala.

Zkusím vytvořit něco kratšího, třeba jen povídku, ale je to pro mně sakra výzva do budoucna.

Hezký den, Nat
 Jenny 29.06.2014, 0:29:27 Odpovědět 
   teda, takže :-)
nebudu hodnotit, bylo by to tak jakoby někde na hranici trojky
na úvod slušná porce, všeho odevšud
asi to tak má být, protože.
zatím držím v paměti tak nějak všechny, protože co kdyby náhodou, ale nebudu předbíhat, sama uvidím viď.
a těším se, protože díl, kterej jsem si četla jako první což byla asi šestnáctka, mi přišel čtivej, takže uvidím a jsem zvědavá :-)
 ze dne 29.06.2014, 22:10:29  
   Nat Danielová: Jenny, díky za čtení. Když si to teď čtu zpětně, taky nacházím věci, které bych udělala jinak... Člověk se učí celý život a nesmí usínat na vavřínech.
 j.f.julián 20.06.2014, 11:23:08 Odpovědět 
   jako, že bych si vzal dovolenou, jo?
koukám-nějaká erotika... pak se nedivím, že klasický verš ti nejde!
Příště, až mě to pustí, si zgustneš-báseň pro tebe...j
nehodnotím, jelikož jsem opravdu nedočetl, čímž chci říci, že dětem se to možná líbí... nevím a nikdy to nezjistím...
 Arda 20.05.2014, 20:22:26 Odpovědět 
   Dávám jedničku, protože kritiky už tady máš dost. Líbí se mi nápad. Určitě to chce ještě vypilovat, ale myslím si, že budoucnost to určitě má. Až budu mít zase chvilku času, mrknu se na pokračování.
Hezký večer a múzám zdar. A.
 ze dne 20.05.2014, 20:39:05  
   Nat Danielová: Ardo, moc děkuji. Mám pořád co pilovat, ale snad Tě pokračování nezklamou. Nat
 Apolenka 20.01.2014, 9:37:31 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Apolenka ze dne 08.01.2014, 20:54:58

   Jsem na tom podobně jako Nancy... budeš muset počkat, Natko, valí se toho na mne příliš a nestíhám. V únoru ahoj.
 Apolenka 08.01.2014, 20:54:58 Odpovědět 
   Ahoj Natko, přečetla jsem už včera v noci a dnes znovu. Je to nářez - napočítala jsem třináct postav, včetně Radka, o kterém se zmínili rodiče hlavní hrdinky. Karolína má dost náročný život... v jejich vztazích jsem se zorientovala, ale měla bys brzy vložit další díl, než s Jujacekem ztratíme vazbu. Vzala jsi to poklusem (Nancy má pravdu), ale to by nemuselo být na závadu, pokud dílko bude čtivé. Zatím tomu tak je, píšeš dobře, a pokud jde o obsahovou stránku, bude to asi hodně zajímavé... nemám obavu, že bys sklouzla do povrchnosti, jistě nás překvapíš něčím navíc, než jen popisy kdo s kým a jak. Piš, Natko, těším se na pokračování.
 ze dne 15.01.2014, 10:32:25  
   Nancy Lottinger: Tak s tou vazbou to bude trošku problém, protože záleží na mě, kdy vyjde další díl, a bohužel ke škole, třem pracím a svěmu osobnímu životu to není sranda - takže prosím za Nat o trpělivost s publikací. A Nat bych doporučila, aby v perexu vždy stručně shrnula ty nejdůležitější body, co se stalo, aby se ta návaznost skutečně neztratila.
 ze dne 08.01.2014, 23:13:35  
   Nat Danielová: Teda Apolenko, vážně jsi mě potěšila. Jen se obávám, že těch postav tam bude ještě o pár víc, vzhledem k tomu, že každý díl má cca 150 stran a píšu třetí, konečný :-) Snad se v tom vyznáte. Budu se snažit hodit sem každých pět dní jeden kousek, i tak to máme běh na dlouhou trať. A co se týče Karolíny, časem asi bude potřebovat trochu zkrotit..... Hezký zbytek večera!
 Jujacek 06.01.2014, 11:03:31 Odpovědět 
   Chmm,

romanťika :D :) Také bych si užila trochu více detailů, ale pro někoho to může být zase tak akorát :) Četlo se mi to dobře. Všimla jsem si jen té přímé řeči, ale to vypiluješ! :) Já chci taky, aby mi tak někdo mazal záda... Pche :)

Pa u příštího dílu ;)
 ze dne 06.01.2014, 11:24:24  
   Nat Danielová: Ženský ženský, přísahám, že ty detaily jednou tak vypiluju, že to budou muset přeřadit do jiné kategorie :-)
Ne, to byla legrace, vím, že mi detaily ujíždí všude.
Jinak pokud vydržíš číst dál, určitě si romantiku ještě užiješ :-)
 Nancy Lottinger 05.01.2014, 15:27:28 Odpovědět 
   Zdravím,

jsem ráda, že ses rozhodla publikovat první část Ďáblovy milenky. Pojďme se do toho pustit.

Jen mě překvapilo, že příběh začíná očividině na střední škole - skutečn byla tak mladá? Z další části mi to tak rozhodně nepřišlo vzhledem k tomu, že už pracovala. Uvidíme, co se vynoří v průběhu čtení. Jestli se třeba posuneme v čase atd.

Začátek je zábavný - sice na nás házíš sled jmen, ale každé z nich má svůj příběh, a i když je hodně zestručněný, pobaví. Lukáše na konci bych se ale nebála ještě o něco víc zvýraznit. Přece jen byl pro ni důležitý.

S těmi interpunkčními znaménky bych šetřila - i jeden vykřičník umí udělat ten samý efekt co pět, šest, navíc to tolik nebije do očí (v negativním slova smyslu). A i s těmi vykřičníky celkově bys mohla trošku šetřit, pak to ten efekt ztrácí úplně.

Děláš chyby u přímé řeči. Mrkni někam, jak se správně píše. Do jakékoliv knížky beletristické, do jakékoliv online příručky... Kazí to dojem.

Pozor na překlepy.

Strhá z ní třičko, ona ho sepere a pak se vrací - jen v podrpsence? Nebo jak - není to tu jasné.

Je pravda, že detailů je o dost víc než ve dříve publikované části, na druhou stranu se to dost žene dopředu a pak unikají detaily jako u té scíny s koupelnou. Já lačním po detailech, tohle se omezuje jen na scuhý popis, že už před sebou nemají tajnosti. Mě zajímá, jak se vzájemně dotkli, co to v ní vyvolalo, když jí masíroval záda... Víc se do toho opři!

Pozor na chybějící a přebývající čárky.

Sice se divím, že jí rodiče nechají - byť je jí 18 - takovou volnost (i když asi neví o jeho noční návštěvě, ale i tak bych se divila, že jim to nedojde), ale jak jsi sama napsala v příběhu - vžyť už je jí 18. Tahle holka bude asi pořádný kvítko. A co teprve, když víme, do koho se pak zamiluje, žejo. To přirovnání s dostáváním se do kalhotek bylo docela trefně napsané. Každopádně když bych to měla shrnout, přijde mi, že zbytečně utíkáš dopředu, pospícháš, honem honem, aby už byl příběh napsaný. Já myslím, že by si zasloužil víc pozornosti, víc péče. Víckrát si ho přečíst a nebát se měnit, co už jednou bylo napsáno, k lepšímu. Myslím, že by to textu hodně prospělo.

Ve srovnání s předchozím textech mi přijde tenhle odláknutější, ale zato už se v něm vyznám.

Uvidíme se u dalšího dílu
Nancy
 ze dne 07.01.2014, 15:06:43  
   Nancy Lottinger: Je to proto, aby čtenáři lépe uvážili, co pošlou do frotny. A taky proto, že my, redaktoři, bychom se zbláznili - máme i své životy ;)
 ze dne 07.01.2014, 13:28:56  
   Nat Danielová: Fajn, už mi smutno není :-) Jen mě točí ta pětidenní pauza, ve které se nedá přidávat další příspěvek.
 ze dne 07.01.2014, 10:48:06  
   Nancy Lottinger: Ale prdlajs smutno :) Ber to tak, že je tu za a) více redaktorů, kteří kritizují, tím pádem více způsobů, jak na tu objektivitu nahlížet, za b) i já k různým autorům přistupuju odlišně, protože i když mají třeba deset textů výborných a jedenáctý je také výborný (v porovnáním s ostatními), ale není to perla mezi jeho příspěvky, tak se to někde projevit musí... A na hodnocení kašli, mnohem zajímavější jsou ty komentáře.
 ze dne 06.01.2014, 10:54:29  
   Nat Danielová: Je to tak, taky u sebe vidím ty změny. Úplně první knížku se sem neodvažuji vůbec hodit, i když mi bylo nabídnuto, že mi ji pod nakladatelstvím vydají - za mé peníze samozřejmě. A co se týče toho rejpání, tak jen do mě :-) Přiznávám se, že po Tvém prvním hodnocení mi bylo malinko smutno, možná ještě hůř mi bylo po tom, když jsem si přečetla jiné příspěvky zde, které měly mnohem lepší známku a mě moc nenadchly, ale na druhou stranu chápu, beru, a i uznávám, že to mouchy má a co mě nezabije, to mě posílí a budu se snažit dál, takže klidně dál do mě :-) Dík za objektivitu.
 ze dne 06.01.2014, 10:12:10  
   Nancy Lottinger: Chápu to, že se ti o nich i zdá. Kdysi dávno jsem rozepsala svou srdcovku, na které jsem se učila psát. Když se porovná první díl první řady s tím, co je tu zatím publikováno, tedy myslím se čtvrtým dílem třetí řady, člověk si pomyslí, že to ani nepsal jeden člověk. Je tam vidět 6 let (plus dva roky už jsem nic nepublikovala) - ta věc už je se mnou skoro deset let, zdává se mi o ní často :)

Každopádně můj názor je sice subjektivizovaný, ale objektivní proto, že tě neznám, kdežto kamarádky k tobě mají nějaký vztah, tím pádem nikdy nebudou rejpat jako já - pamatuj na to ;)
 ze dne 06.01.2014, 6:26:13  
   Nat Danielová: Nancy, děkuji za hodnocení.
Tento příběh se vyvíjí během několika let, proto je tady ještě na škole. Jj, máš pravdu, je to kvítko a ještě teprve bude, ale kdybych jí nechala žít s Lukášem šťastně až do smrti, nebylo by o čem psát :-)
Píšeš o detailech, haha, ono to ale není jen tak! Já bych to i rozebrala, ale nechci přesáhnout nějakou hranici - pokud se tak již nestalo - abych z toho neudělala dalších 50 odstínů šedi. Krom toho si při psaní představím, co tomu řeknou moje věrné čtenářky z řad kamarádek a známých. Takže s tím stále bojuji.
Než sem vložím další díl, pokusím se na tom zapracovat, snad to Tebe i ostatní nebude nudit.Tohle dílko-všechny díly jsou moje srdcovka, s těmi postavami žiju už dlouho a už se mi o nich i zdá.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
Filip
(7.3.2020, 20:07)
obr
obr obr obr
obr
„ALE JÁ TO CHCI...
Delfin
Kouřová
yacht boy
NP
Lord Mordvig
obr
obr obr obr
obr

Co je vám po tom?
Repulsion
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr