obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915662 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39762 příspěvků, 5802 autorů a 392287 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Mrtví kráčí po zemi (8. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Mrtví kráčí po zemi
 autor kaylin publikováno: 03.01.2014, 1:02  
Po trochu delší pauze způsobené Vánocemi další díl příběhu Mrtví kráčí po zemi. Už osmý díl ze třinácti.
 

Může jich bejt tak deset, dvanáct. Přesnej počet určím těžko. Přijdou v noci. Chtěj pomstít svý brachy, o který přišli v boji. Nedivím se jim. Kdyby zastřelili Em, taky bych se chtěl pomstít. Pravděpodobně. Tihle byli něco jako speciální jednotka. Takovej trochu SWAT mezi těma, co přežili katastrofu a měli dost rozumu se pořádně ozbrojit. Škoda, že se obrátili proti svejm a ne proti nemrtvejm. Jakou to má logiku? Sám nevím. Těhle týpků není radno se na nic ptát. Lepší je vystřelit a ptát se až potom. I s tím, že odpovědi se člověk nedočká.
Našlapujou tiše jak myši. Věděj, co dělaj. A hlavně už věděj, že ve městě je kohout, kterej si to s nima rozdá, a přesilovky mu nedělaj problém. Kohout a jedna malá slepička.
Dávno se snesla noc, ale na tohle nepotřebujou žádný speciální brejle. Je vidět dobře. Měsíc se většinou neskrejvá za mrakama, protože deště jsou víc výjimka než pravidlo. Všude. Po celejch Státech.
Pomalu se sunou domem. Jak lstiví tygři, který maj přesnou zprávu, kde spí telátko. Telátko se zlomenou nohou, který nemůže utíkat. Ale to neví. Nemaj informace ani o tom, kolik nás vlastně je. Anebo ano? Že bych je podcenil? Nemyslím si. Přesto jdou na jistotu.
Jsou v patře. Míjej mrtvý těla svejch přátel, který se pomalu začínaj rozkládat na schodech. Když si je prohlíží, už přemejšlej o tom, co všechno si od nich vezmou zpátky. Nic nesmí přijít nazmar.
Rozstřílenejma dveřma se dostávaj do bytu. Postupujou jak profesionální vojáci. V rojnici. Nic jim neunikne. Dva se zastaví u okna a hlídaj. Vyhlížej ven. Pro jistotu. Ostatní se rozmisťujou po pokoji. Minimálně jeden z nich nakopne prázdnou nábojnici z M134. Všichni zůstanou stát jak přimražený. Žádnej další hluk. Obejdou mý kolečkový křeslo. Jeden vyvolenej nahlídne do další místnosti, naší ložnice. Hned je upoutaj těla ležící pod dekama. Ani se nepohnou. Očividně pořád spí.
Přijde jim to tak jednoduchý, tak snadný. Ani je nenapadne, že je to až moc jednoduchý. Triumf jejich pomsty. Dneska ztratili spoustu svejch, tak to musí někomu vrátit. Možná je zarazí, že vlastně čelí jenom dvěma lidem. Sebejistý parchanti. Nikomu z nich necvakne, že v bytě chybí celej arsenál, kterej jsme proti nim použili. M134 jsme ovšem nechali na místě. Jeden z vojáčků u okna si ji prohlíží, ale nesáhne si. Jeho chyba, možná by si všimnul jednoho překvapení. A co ty boty u rozstřílenejch dveří? Taky nic divnýho? Očividně ne. Jdou přece na jistotu. Osm nebo kolik se jich narvalo do ložnice. Začíná střelba. Nejdřív se měli podívat po drátech. Všimnout si, že ten kabel, co je nataženej mezi oknama nad ulicí, tu za dřívějšího režimu nebejval. Oči jsou prostě slepý a vidí jenom, co chtěj. Jejich oči viděj rudě.
Když se ozvou první zvuky střelby, z protějšího domu mávám na dva agenty s teplou vodou, co zůstali u okna. Dívaj se směrem k ložnici, ale pak jeden z nich koutkem oka zahlídne pohyb. Usměju se na ně. Ocení to tupejma výrazama. Kdybych byl blíž, viděl bych v jejich očích pochopení? Možná si i všimli nataženýho kabelu. Luxus útěku jim není dopřán. Nikomu z nich.
Benátská noc začíná.
S Em všechno sledujem v jasnejch barvách. Obrovskej výbuch osvítí půlku Bostonu. I jednoho hlídače, kterej zůstal před domem a kterýho – přiznávám se – jsem si prve vůbec nevšimnul. Výbuch zasáhne i jeho. Hlavně úlomky. Ani my nezůstanem bez poskvrny. Neuvědomil jsem si, že tahle ulice není zrovna Broadway. Tlaková vlna o sobě dá vědět. Rychle zalehnem na posteli, kterou jsme si přirazili k oknu.
Boston se rozzáří výbuchem, kterej se nese daleko na všechny strany. Možná i polární zombiemedvědi ho zaslechnou, protože tu široko daleko není nic jinýho, co by ho přehlušilo. Co na to asi říká monstrum na severu? Ani odpolední střelba, ani noční exploze ho nepřilákaly. Bude oříšek ho dostat tam, kam budem potřebovat. Třeba má strach. Bestie, která vyhnala z města všechny nemrtvý, se bojí hluku.
Lovci lebek dostali poslední úder, kterej jim zlomil vaz. Exploze stojí za to. Dost céčtyřky ještě zbylo. Nechal jsem jim tam jenom osm koulí. Další jsem si přidělal, protože na monstrum jich bude potřeba hodně. Barák, kde jsme doposud bivakovali, jsme srovnali se zemí. Doslova. Jak jsme odpálili první patro, ostatní podlaží se řítí jak papírový. Randál jak na Den nezávislosti. Snad minutu, možná dýl, nevím, v tomhle nemám jasno, se ten dům kácí a my čekáme, kdy se rozhostí úplný ticho. Furt jako bych slyšel, jak se po sobě valej kameny a kutálej se po prázdný ulici, naráží na auta. Ani jedno se nerozhouká. Na to maj moc slabý baterie. Anebo to schytaly jenom auta, který jsme o baterie obrali. Nějak jsme bomby odpálit museli. Stačí se volným koncem drátku dotknout mínusu. No, je fakt, že žádnej velkej ohňostroj to není, ale noční výbuch vypadá vždycky zajímavě. Zvlášť, když k němu dojde ve městě, který kdysi žilo duší milionů lidí. Je to něco přízračnýho, nepatřičnýho. Asi jako 11. září. Jenže tohle je jinej svět. Tenkrát bylo Velký jabko plný lidí. Boston je město duchů, město mrtvejch lidí. Něco pozitivního na tom ale je. My k těm mrtvejm nepatříme.
„Proč jsou lovci lebek?“ zeptá se mě Em, když konečně všechno zmlkne. Nezdá se, že by po nás ještě někdo šel. Buď tam zdechli všichni, nebo ty, co jakžtakž přežili, maj dost starostí, aby se dostali do klidný zóny. Na chvíli si připadám v bezpečí.
„Proč jsou co?“ Otočím se na bok, abych na Em viděl. V noze mi škubne, až málem zaskučím, ale nechám si to na jindy. Adrenalin v žilách dostatečně umrtvuje.
„Proč vůbec existujou? Proč jsou tu lidi, co zabíjej lidi? Proč to dělají?“ Z otázek zní naivita, nevěřícnost a naléhavost. Potřebuje rychle nějakou odpověď. Jak kdyby měla strach, že když to nepochopí, svět se pohne ještě víc, než už se mu povedlo.
A že se pohnul festovně, co Stephene?
„Lidi jsou zrůdy. Asi to v sobě máme. Je pro ně snazší ostatní zabíjet a vytvořit tak skupinu těch nejsilnějších.“
„Jenže to nepotkali nás.“
„Jo, přesně tak.“
„Nandali jsme jim to, co?“
„Docela jo. Seš dobrej parťák.“
„Děkuju. Obejmeš mě?“
„Jo,“ odpovím. Přitulí se ke mně, ale dává pozor, aby mě náhodou nekopla do nohy. Nekopne. Pravou rukou se opřu za jejíma zádama. Nechci Em pustitt. Tuhle noc i já potřebuju společnost. Nechci ji trávit sám. Lidskej dotek. Lék na všemožný neduhy. Ještě kdyby trochu líp působil na vážný zlomeniny. Nemůžu chtít všechno.
Už zase. Její vůně, její lidská vůně. Tak známá a přesto skoro zapomenutá. Voní pižmem, voní potem, voní jako člověk. Opíjím se.
Nemluvíme, ležíme. Po nějaký době Em pravidelně oddechuje. Jsem rád, že zabrala. Potřebuje si odpočinout. Ze zpětnýho rázu Desert Eagla jí pořádně bolí celý tělo. Nejenom z toho. Jen ať si dáchne. Zejtra bude další náročnej den. S ohňostrojema ještě nekončíme. Nastal čas, abysme se zbavili tý obrovské hrozby, která se promenáduje po Bostonu. Někde tam bude, i když se pár dní neukázala. Nevím jak, ale prostě to cejtím. Vyčkává. Budem na ni připravený. Na to se může spolehnout.
Ještě chvíli ležím s Em a raduju se z její blízkosti. Pak se od ní jemně odtáhnu, sednu si a hlídám. Pro jistotu. Nohu se pokouším přinutit, aby se úplně uzdravila, ale v tomhle je neoblomná. Ještě si musím pár tejdnů počkat. To už zvládnu, nějak se z toho...
No jo, usnul jsem. Odpadnul jsem jak stará šlapka po deseti kunšaftech v řadě. Probouzím se ráno, ale všechno zůstalo takový jako večer. Na ulici rozbořenej barák, mezi troskama maso a kosti, nabořený auta a my dva naživu. Em ještě spí, když vstávám, ale i ona se za chvíli vzbudí. Divím se, že jsme chrápali tak dlouho, ale je fakt, že minulej večer nás vyšťavil. Zvlášť odnosit všechny ty zbraně. Kdyby byl člověk zdravej, šlo by to snadno, ale v mým stavu... Skákal jsem po jedný noze jak na nějaký dětský soutěži a odměnou mi byla skutečnost, že pojem bolest zas získal novej rozměr. Ale nic, co bych nezvládnul. Skoro dva tejdny permanentní bolesti, na to si člověk zvykne. Bude mi chybět, až ustoupí úplně.
Přecházím s berlema po pokoji a kontroluju, co všechno máme. Hlavně chci mít jistotu, že jsme v baráku naproti nenechali nic důležitýho. Ne, že by mělo nějakej smysl, stejně se tam nevrátíme.
Z obličeje si stírám prach. Jak dům explodoval, do noci se roznesl drobnej prášek. Ty nejjemnější zbytky, které se rozvířily vzduchem, padaly všude kolem. Jak všechno procházím, zdá se, že je to v pořádku. Hromada nábojů i zbraní se přesunula bezvadně. Jídlo tu taky máme, ale to mě tolik nezajímá. Tady v Bostonu ho bylo dostatek. Zajímám se ale hlavně o svoje osobní věci. To od Stephena Kinga a v něm vložené CD, které si asi nikdy nepustím, plechová krabička s poklady z minulýho života a nakonec i v papíru zabalená věc, která znamenala hodně pro moje další přežití. Opatrně vše zkontroluju, ale jenom pohledem shora, protože se zrovna nenacházím ve stavu, kdy by pro mě bylo snadný si kleknout.
Když se Em konečně vzbudí, požádám ji, jestli by mi nepřinesla nový křeslo, a kdyby náhodou na něco takovýho narazila, tak prášky s vápníkem, nějaký vitamíny, cokoli na posílení organismu. Ráda to pro mě udělá. Tváří se od probuzení spokojeně, ale kladu jí na srdce, ať si dává bacha, že tu pořád někde můžou bejt lovci lebek. Když ji najdou, tak pochybuju, že první věc, co udělaj, bude její zabití. Sice řekne něco v tom smyslu, že by si konečně aspoň zadováděla, ale její oči říkají, že o takovej sex nemá zájem. Tím mě ujistí, že opatrná bude. Já se zatím začtu do oblíbený knížky, mezitím obhlídnu céčtyřky a vymýšlím, jak nejlíp nalákat monstrum do pasti, abysme se s ním rozloučili a konečně se vydali na sever.
Maine volá.
Když se Em vrátí, je bez chybičky. Očividně na nikoho nenarazila. Navíc až ke mně dotlačila úplně novej vozejk. Hned si do něj sednu, abych mohl drandit po malým bytě, kterej je o něco útulnější než ten minulej. Díky prachu z demolice zas víc astmatickej. Nestěžuju si. Majitelé, který tu přebejvali dlouho před náma, to tu opustili ve vážně dobrým stavu, dokonce se i vystěhovali, aby to tu nezasmradili svejma hnijícíma, no vlastně spíš shnilejma mrtvolama. Jo, kde jsou ty časy, kdy jsem naposled viděl mrtvolu, kterou by ještě ohlodávali červi? To byly doby!
Em přinesla i nějakou poměrně dobrou vodu v petkách. Nejdřív se trochu ostýchám, ale když k tomu člověk čuchne, má pocit, že nestráví zbytek dne na záchodě. Nakonec si zavdám pořádně a prázdnou láhev vyhodím z okna, jen to zarachotí. Ve ztichlým městě na prázdnejch bulvárech je všechno slyšet jak na divadle.
Vyhlížím z okna, jak kdyby se za rohem měla objevit příšera a začít bořit celej blok.
„Hele, co v tom je?“
Otočím se na Em. Ve vteřině mám v ruce kolt a mířím na ní. „Jestli to okamžitě nepoložíš, na místě tě zabiju!“
Podívá se na mě s úsměvem. V ruce drží papírovej balík, ve kterým mám svůj poklad. Jestli jen naznačí, že ho otvírá...
„Ne, nedělám si srandu. Polož to. Dotkneš se toho a zastřelím tě.“
„Ježiši,“ zakaboní se. „Co v tom máš? Prso mrtvý ženy?“ Balík položí, i když se tváří uraženě. Věřím tomu, že jestli bude balík nestřeženej, jednou se do něj podívá. Nedám jí šanci. Budu ho střežit jak oko v hlavě. Od teďka a navždy.
„Ne, její vagínu,“ odpovím bez úsměvu.
„Tak promiň, nevěděla jsem, že tu máš nějaký poklady, na který se nesmí šahat.“
„Teď už to víš.
Rozhostí se ticho, tolik příznačný pro novej Boston, pro celej stát. Stejný ticho určitě leží na Japonsku, Filipínách, Slovensku, anebo jiný díře světa. Všude tam, kde se smrt rozhodla dát výpověď. Takovejch míst bude přibejvat, až se ty potvory začnou žrát navzájem, až nebudou mít vůbec žádný živý jídlo, po kterým by pásly. My se teď nacházíme v oáze klidu, ale jakmile se odsaď vydáme, zase naskočíme do toho rozjetýho vlaku, kterej směřuje zpátky do pravěku, kde se elektřině říká blesk a mobilní telefon má využití akorát jako robertek.
To ticho mě tíží, protože jedinej člověk, s kterým ho sdílím, se na mě dívá jak fakan, kterýmu fotr nedovolil povozit se na kolotoči. Jenže některý kolotoče se uměj roztočit tolik, že vás vyhoděj do vzduchu jak hadrovou pannu, a vaše tělo se rozláme na kousky, který už nikdo nedá dohromady. Něco podobnýho by se stalo, kdyby Em ještě jednou vztáhla pazouru na můj poklad. Prstem na to hrábne a možná budu milosrdnej a jenom jí useknu hnátu.
„Budeš se mnou mluvit?“
Mračí se, jak kdyby se snažila obočí přesunout na tváře, ale nakonec odpoví: „Někdy seš debil.“
„Fajn, ale prostě na tohle nesahej, můžem se tak dohodnout?“
Pořád ještě má výraz, kterej naznačuje, že by mi nejradši odřízla přirození, ale po chvíli se usměje. Laškovně. „A na co si teda sáhnout můžu?“
„Opravdu? Opravdu chceme začínat s tímhle?“
„No a kdy už mě konečně necháš aspoň šáhnout? Vykouřila bych ti ho, kdybys chtěl.“
Ale, vážně? Kam ta mládež spěje? Tohle za mě nebylo. Na střední se mě žádná holka neptala, jestli ho nechci vykouřit, že by jí to nevadilo. Když jsem byl poprvý s holkou, tak z toho byla ještě víc vyfluslá než já. Když jsem se vystříkal, ani na mě nešáhla, se asi bála, aby z toho něco nechytla. Tady a teď se mi takový hůdě klidně nabízí jak thajská prostotutka. Je jí šestnáct! Klidně bych jí zastřelil, kdyby otevřela balík, ale to ještě neznamená, že potřebuju, aby se mnou mluvila, jak kdyby to nejstarší řemeslo provozovala už od desíti.
„Víš vůbec něco o romantice?“
„Promiň, mám vyndat nějaký hřbitovní svíčky, dát do vázy růže a pustit do toho hudbu, která byla in naposledy, když člověk prvně přistál na Měsíci?“
A hubu má pěkně nevymáchanou. „Co kdybysme změnili téma, hm? Jestli se spolu někdy vyspíme, bude to ve vhodnou chvíli.“
„Super, do tý doby mi zaroste.“
„Svatá matko prvorodičko! To si ze mě už děláš srandu, ne? To to tak moc chceš? Tak masturbuj sakra. Né přede mnou!“
„To byla sranda. Když se mnou nechceš spát, tak mojí sladkou mušličku neuvidíš.“
No, co vám budu lhát. Když tohle ženská řekne, a může to bejt i takový nedomrlý vyžle jako tady slečna Em, docela to s chlapem zamává. Navíc je blbý, když si člověk ani nemůže přehodit nohu přes nohu, aniž by si při tom nepříjemně zahejbal se zlomeninou.
„Fajn, to jiný téma.“
„No jo, sem s tím. Nejspíš to bude něco životně důležitýho. Důležitějšího než naplňující, dlouhej sex, zakončenej naprostým...“
„Ticho!“
„Chichi,“ culí se. Nebejt línej a trochu se pohnout, hned bych jí jednu vrazil.
„Když jsi tu nebyla,“ cedím skrz zuby, „přemýšlel jsem, co uděláme s tou potvorou.“
„A na cos přišel?“
„To se ti teď pokusím vysvětlit.“
„Nechceš mi to radši nakreslit, já jsem docela pitomá.“
Chvíli na ní jen civím, pak prostě pokračuju: „Uděláme to tady.“
„Předpokládám, že máš na mysli zabití tý příšery a nic jinýho.“
„Ano! Uděláme to tady o ulici dál. Celou ji podminujem.“
„Jak myslíš celou?“
„Prostě celou. Nebudeme opatrný, pořádně se rozšoupnem. Chcem to zabít, ať je to, co je to. Když tam dáme vážně hodně náloží, tak to zničíme.“
„Co znamená hodně? Dvacet třicet?“
„Spíš jsem myslel tak sto.“
„Sto? Jako fakt?“
„Jo. Myslíš, že se tu dá tolik trhaviny sehnat? Je tvůj sklad ještě něčím nabušenej, nebo už jsi ho vybrala?“
„No jo, asi tam ještě něco bude, ale fakt nevím kolik. Netušila jsem, že toho budem potřebovat tolik, tak jsem si soupis nedělala.“
„Tak ho uděláš zítra.“
„Vážně?“
„Můžu tě o to požádat?“
„No jo.“
„Šel bych s tebou, ale myslím, že by to nadělalo víc problémů než užitku.“
„To je fakt. Byl bys osina v zadku.“
„Hřejivý slovo vždycky potěší.“
„Je to pravda. Kdyby se tu objevili nemrtvý, tak nejseš z těch, co by je přesprintovali.“
Bod pro Em. „Takže budeme potřebovat maximum trhaviny, co seženeš. Asi nebude snadný to sem dostat, ale myslím, že tohle město je čistý. Neměla by ses dostat do problémů.“
„A kdybych se do nich dostala?“
„Ty už si poradíš,“ mrknu na ni. „Až budem mít dost céčtyřky, budem potřebovat natáhnout kabely, ale s tím by neměl bejt problém. Těch máme dost. Jo, a rozbušky, hlavně nezapomeň na rozbušky.“
„Chceš, abych si to napsala?“
„Rozhodně.“
Zakoulí očima a pak řekne: „Budu si to pamatovat.“
„Jak myslíš,“ pokrčím rameny.
„A co dál?“
„Pak to tu vyhodíme do vzduchu. Ale ještě před tím se na tu věc chci podívat. Zajímá mě, co to je.“
„Nemyslíš si, že to bude nebezpečný?“
„Pravděpodobně. Ale jestli je to něco, co by mohlo bejt i jinde, chci na to bejt připravenej.“
„A jak to jako chceš zjistit? To čekáš, že si to s tebou bude povídat a sdělí ti, jestli má bratříčky nebo sestřičky? Ani nevíme, co to vlastně dělá.“
„Právě to chci vědět. Jestli je to něco jako zombie, anebo úplně něco jinýho. Zrovna se mi dvakrát nezamlouvá, že by tohle měl bejt novej druh nemrtvejch. A jestli jo, tak to nevím, čím to budem zabíjet. Protože jestli se dobře pamatuju, tohle hlavu nemělo.“ Anebo jich to mělo víc? Nevím. Ten jedinej pohled byl příliš krátkej a objekt pozorování příliš neskutečnej.
„Jak chceš, ale já od toho chci bejt co nejdál.“
„To nemusí bejt problém, ale myslel jsem, že mi pomůžeš s odpalem. Ten nemůžem provádět moc daleko. Potřebujem na to vidět. Máme sice dost drátů, ale kilometry ho nejsou.“
„Vím, já jsem se s tím tahala. Jako se vším, nakonec.“
„Mě to mrzí, ale jakmile se noha hodí do pohody, já budu tahat těžký věci.“
„Nemůžu se dočkat.“
„Ale máme tu problém.“
„Vážně? Mně přišlo, že si žijeme jak v ráji.“
„Potřebujem sem to monstrum nějak dostat,“ ignoruju její poznámku.
„A to bys chtěl provést jako jak?“
„Kámen úrazu, jak by určitě někdo řekl.“
„Proč?“
„Důvodů je hodně. Mám totiž pocit, že přílišnej hluk tuhle potvoru odpuzuje. Proč jinak by se tu neukázala, když jsme vyhodili do vzduchu ten barák?“
„Hm.“
„Ale nevím, jaký to má myšlení, jestli je to zvíře, nebo co to vlastně je. Ale možná to chce svojí kořist.“
„Kam tím míříš?“
„Budeme potřebovat návnadu.“
„Nechceš říct, že ta návnada budu já?“
„No vzhledem k tomu...“
„Tak to ať tě ani nenapadne!“
„Ale mně to zrovna moc neběhá a...“
„Ne! K tomuhle se nepřiblížím ani omylem.“
A tak musím přijít s jiným plánem, protože se Em ukáže neoblomnou. Nemůžu se divit. Tohle je o život. Jak je ta věc asi rychlá? I s tímhle musím počítat. Třeba nás dokáže předehnat. Jak se vůbec pohybuje? Má nohy, kola, nebo co? Vůbec nic nevíme. Jedna velká neznámá. Předhodit tomu Em je drsný.
Můj další nápad je o něco bezpečnější, ale jak se po několika dnech ukáže, naprosto neefektivní. Vyzkoušel jsem variantu, že pohybující se hora čehosi, je v podstatě obrovskou zombie. Připravili jsme tomu pochutinu. Na hromadu jsme natahali mrtvoly lovců lebek, který jsme úhledně rozsekali, aby se odér krve a další vůně dostaly do ovzduší a byly pěkně cejtit. Hostina nezafungovala. Lákat žraloky na cáry masa a litry krve a nakonec zjistit, že v oblasti plavou samý vegetariáni, co se chytnou spíš na mrkev a brokolici.
„Co teď? To chceš pořád čekat a doufat, že se to objeví? To bych spíš zejtra poběžíš maraton.“
A vida, kdo se nám to zase dostal do období, kdy i příslovečněj bubák skýtá lepšího parťáka pro konverzaci?
„Musíme tomu udělat živou návnadu.“
„Na to ti kašlu! Už jsem ti říkala, že tohle dělat nebudu! Jestli si myslíš, že to vycítí fenu, když hárá, tak seš na omylu.“ Metafora, za kterou by se nemusel stydět žádnej feministickej básník.
„Ne, na to jsem nemyslel. Já budu ta návnada.“
„Seš blázen? Jak tomu jako budeš chtít utýct? To budeš skákat po jedný noze?“
„Jo, jak Dlouhej John Silver.“
„Kdo?“
Sakra, zapomínám, že kultura je pro tuhle generaci akorát hudba, co nám starším vymejvá mozky líp než televizní reklama. „Nic, to je jedno. Prostě když budu muset, tak budu skákat po jedný noze.“ Snad to nebude zapotřebí.
„Proč si vlastně myslíš, že nějaká návnada zabere? Má to mozek, nebo co?“
„Nevím, ale nějakým způsobem to myslí. A jestli před tím zombie utíkali, musela to pro ně bejt hrozba. Pochybuju, že se budou bát něčeho, co nemá alespoň trochu mozek a nějaký pudy, který jsou tak silný, že to i bubáky zažene zpátky pod postel.“
„No, jak chceš, ale z tohohle může bejt pořádnej provar.“
„To vždycky, ale musíme to zničit. Nechci, aby se to najednou objevilo za mnou.“
„Proč myslíš, že to po nás půjde?“
„Protože to vyčkává.“
„To víš sakra jak? Ti posílá šifrovaný zprávy, který rozluští jenom chlapskej mozek?“
„Hm, ženskej mozek je na to moc malej.“
Zase se jí vrátí temný vrčení. Radši se nezasměju.
„Prostě intuice, nebo něco. Když to kolem nás tenkrát procházelo, něco to hledalo. Měl jsem pocit, jak kdyby to čmuchalo kolem. Nevím proč, ale myslím, že to hledalo nás. Prostě intuice, šestej smysl, anebo jenom touha zabít všechno, co by mohlo zabít nás.“
„Oukej.“
„Jako fakt?“
„Jo, ty budeš riskovat svůj krk, ne já.“
„No, ale budu tě potřebovat, abys mi kryla záda.“
„Abych to odpálila, co?“
„Tak nějak. Zvládneš to?“
„No jo, neboj se. Jenom se koncema drátů dotknu baterie. To bych měla zvládnout, i když mám jenom malej ženskej mozek.“
„To je fakt, tohle by zvládla i opice.“
Skočí po mně. V noze mi lupne. Škrábe jak kočka. Kočka se zataženejma drápama. Jenom si hraje, a tak nakonec končíme u vášnivýho líbání. Ne, že by mi to nějak moc vadilo. Takový zpestření jinak nezajímavýho dne.
Když se trochu uklidníme – srdce mi ještě nějakou chvíli buší jak při skoku na laně –, pokračujem v plánování.
„A co bude první krok?“
„Uděláme z týhle ulice ulici slepou.“
Druhá benátská noc odpaluje celou křižovatku, aby se trosky domů staly zátarasou a my měli jistotu, že monstrum bude moct přijít jenom z jedný strany. V klidu natahujem kabely na tu největší benátskou noc, kterou Boston zažije za posledních šest let. Nemůžu se dočkat, protože tohle bude hukot jak svině. Zatřesem celým městem. Zatřesem celým světem.
Co říkáš, Stephene? Zase s tím pohneme?


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.01.2014, 1:01:37 Odpovědět 
   Zdravím v novém roce.

Pěkné... Říkám si, co by mohlo být zajímavější, než dospělý muž se zlomenou nohou (který se nemůže přesouvat jen tak s plnou polní) a šestnáctiletá dívka (se kterou cloumají hormony - co když je tenhle chlap poslední na světě, se kterým by mohla něco mít - to vážně není sranda). Kulisy jsou jasně dané, stejně tak i chování lidí i monster (i příšer - či bůh ví čeho). Avšak ani o překvapení zde není nouze, přestože naši hrdinové mají více než jen "z pekla štěstí". Nalákání té příšery bude víc než hra s ohněm a možná celá akce skončí fiaskem a smrtí hlavních hrdinů (tedy, mohla by, kdybychom nebyli ještě daleko před koncem, protože po smrti našeho kovboje a jeho mladé přítelkyně by už asi nebylo vo čem psát). Po technické stránce pozor na překlepy (pokud nejsou účelové) a také bacha na některé drobnosti, které jsou vyloženě prací šotků - zde například jedna neukončená přímá řeč a podobně. Dohromady jde o prkotiny, které se v textu (víceméně lehce ztratí), ale pozorný čtenář si všimne...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 03.01.2014, 12:05:37  
   Šíma: P.S. Mezi námi, na každý díl se těším a netrpělivě čekám, jak toto dobrodružství dopadne (zda přežijí či zapadnou v "kole" dějin, vždyť ve Tvém světě je "normálních lidí" poskrovnu a to je nejspíš také hnacím motorem tohoto příběhu. Napětí a očekávání. Smrt číhá na každém rohu a o idylce si naši hrdinové mohou jen zdát...
 ze dne 03.01.2014, 10:24:41  
   kaylin: Díky moc za připomínky!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Zůstanou
Sonic
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
Závod v poušti
Kittanya
obr
obr obr obr
obr

PO DEŠTI V HORÁCH
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr