obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Západ slunce ::

 autor Doll publikováno: 07.01.2014, 11:33  
Kdesi v lesích musíš prchat před západem slunce, který přináší smrt...
 

Západ slunce



Když umírají koně - těžce dýší, když umírá tráva - zvolna usychá, když umírá slunce - hasne v tiši, když umírá člověk - zpívá do ticha.

Velemir Chlebnikov







Už jim zbývalo tam málo času, kdy se ještě bylo možné pohybovat pod konejšivou ochranou slunečního svitu. Mlčenlivý forman pobídl klusajícího koně zapřaženého ve dřevěné bryčce, kde seděla ospalá pasažérka v tmavých cestovních šatech s několika zavazadly.

Předposlední cestující – selská žena se dvěma dětmi a nepříjemný stařeček, co si neustále stěžoval na špatnou cestu – vystoupili v nevelké vesnici, kterou vetchý povoz projížděl jako jednou z nejvzdálenějších zastávek.

Ztracená varta.

Od té doby již uplynula alespoň hodina a nyní se začínalo stmívat. Amelia byla velmi unavená. Již brzy by měli dorazit do města, kde na ni bude čekat zámožná rodina s malými dětmi, kterým bude dělat vychovatelku. Nebyla to bůhvíjak skvělá práce, ale byt a strava v ní byly zadarmo.

Ostatně byla ráda, že se jí podařilo sehnat alespoň něco, neboť byla velmi mladá a peněz nikdy nebylo dost. Amelia snášela nepohodlné cestování s němou nadějí na lepší zítřky…

Pohled zamlžených očí jí klouzal po lesnaté krajině. Ze země vyzařovalo horečnaté teplo, byl to však poslední dech umírajícího léta, které bude muset dříve či později uvolnit místo pro nadcházející podzim. Slunce zesláblo a už dávno nemělo takovou sílu, jakou se mohlo pochlubit předtím. Studený soumrak nyní přicházel s každým novým dnem mnohem rychleji, než kdy dřív…

Škoda, že zdejší kraj nebyl zrovna příznivě nakloněn opozdilým poutníkům. To Amelia poznala velice záhy, protože pomalá bryčka zapadla do mělké díry v neudržované cestě. Silný náraz ji odhodil na tvrdou hranu dřevěné sedačky.

Ozvala se tak hlasitá rána, že přehlušila i zaržání zděšeného koně. Přední kolo puklo a navíc to poničilo i dřevěnou nápravu. Bylo jasné, že dnes už nikam nedojedou. Nemělo dokonce ani smyl čekat, až kolem nich projede někdo další, aby je mohl nabrat s sebou. Na to bylo příliš pozdě.

V tuto dobu se již nikdo nevydával na cestu, to by byl holý nerozum. Temné stíny hlubokých lesů se hotovily pozřít vše, co se namanulo do jejich zhoubného dosahu, včetně všech lidí, kteří byli dost neopatrní – nebo měli příliš velkou smůlu - na to, aby si nenašli nějaké bezpečné přístřeší. Náhle nebylo slyšet hvízdající vítr, jasné hlasy hřadujícího ptactva, ani pronikavý vřískot lesní zvěře. Podvečerní ticho zaplavilo celý svět…

„Nestalo se vám nic?“ křikl zaražený forman na svou pasažérku. Seskočil z kozlíku a začal obhlížet vzniklé škody.

„Ne! Jsem v pořádku!“ odpověděla Amelia, celá zděšená z toho, co se právě stalo. „Co si teď počneme? Budeme muset jít do města pěšky přes celou noc!?“

„Možná, že ne,“ odvětil forman. „Vidíte ten dům? Tam za těmi stromy?“

Amelia se zadívala směrem, který jí ukazoval. Silný vítr rozehnal bílá oblaka, aby mohla propustit klesající slunce a jeho ohnivé paprsky vstříc přicházející noci. Rozsochatými korunami okolních stromů pronikalo načervenalé světlo, takže navzdory podvečerních hodinách bylo dosud dobře vidět. Mezi černými vršky vysokých smrků prosvítala strmá střecha nějakého obydlí.

„Ano, vidím ho. Ale vypadá to, že je dost daleko.“

„Ne, myslím, že před setměním by se tam ještě dojít dalo. Mohla byste tam požádat o pomoc.“

„A co vy?“

„Já zůstanu tady. Musím dohlédnout na to ostatní,“ zabručel forman. „Pospěšte si, nebo zpátky půjdete potmě.“

„Vrátím se co nejdřív,“ slibovala Amelia. „Snad nám ti lidé neodmítnou pomoci.“

„Spíš doufejte, že budou doma!“

Ačkoli Amelia ani nepomyslela na to, že by mohli mít dvojnásobnou smůlu, nic na to neřekla a jenom se tiše modlila, aby ten škarohlíd neměl s těmi svými řečmi nakonec pravdu. Čím více se vzdalovala od rozbité bryčky, tím hůře se jí šlo. Vdechovala pronikavou vůni otužilých borovic a spadaného jehličí. Zdálo se, že zelené hvozdy se rozprostírají snad do nekonečna…

… a ještě mnohem, mnohem dál. Srdce se jí prudce rozbušilo zlostí. Hluboké lesy v ní vyvolávaly ne právě nejpěknější pocity a celá se třásla při pomyšlení, že zrovna ji musela na cestě postihnout tak hrozná nehoda. Kvílející vítr k ní zanesl také o poznání méně příjemnou vůni tlejícího listí s lehkým nádechem dýmu. Odmítala v něm zaslechnout i strašidelné hlasy neviditelných přízraků, které se podle starých legend potulovaly nevlídnou divočinou…

Nebylo zbytí.

Musela se pokusit sehnat pomoc. S nepříjemným pocitem v žaludku vykročila po klikaté stezce, co se ztrácela kdesi v tajemném přítmí hustého hvozdu. Předpokládala, že tímto směrem se dostane přímo k lesní samotě.

Z hrbolaté silnice totiž žádná jiná odbočka ani nevedla a tak bylo více než nepravděpodobné, že by vyrazila špatným směrem. Přesto se jí však nedařilo vyhnat si z hlavy nepříjemné myšlenky na to, že by bylo možné – vlastně více než příhodné – zabloudit na takových nepřehledných místech. A co potom!?

Amelia ztěžka polka. V ústech se jí začala rozlévat odporná pachuť ledové hrůzy. Bylo tak snadné sejít špatným směrem. Kdyby se skutečně ztratila, neodvažovala se vůbec domýšlet, co by si proboha počala. Sama, úplně sama v noční divočině. Ačkoli si to nepřiznávala ani sama sobě, začínal se v ní ozývat tupý strach. Pradávný strach z všudypřítomného neznáma a z toho, co v něm číhá na lidskou kořist...

Divá zvěř?

Nebo něco ještě horšího!? Navzdory všemu stále spěchala po úzké pěšině, zarostlé zbujelou trávou. Zdálo se, že tudy nikdo nechodí, neohnulo se před ní ani jedno jediné stéblo. Snad celá léta ničí noha nemohla mít sebemenší příležitost narušit rozrostlou zeleň. To jen posilovalo její pochybnosti o tom, zda se skutečně vydala správným směrem. Rozhodla se, že se nebude vracet. Ne dříve, než zjistí, zda tomu tak je, či nikoli.

Šlo se jí opravdu špatně. Byla obutá v nízkých botkách s širokými podpatky, přesto však zoufale klopýtala po zrádné zemině. Jednu chvíli se jí podařilo zakopnout tak nešťastně, že se musela zachytit o mladý stromek, aby se vůbec udržela na nohou a neupadla do rozmoklé hlíny.

Nepřátelsky naladěný les zkoušel její trpělivost. Nejspíš se při tom vskutku královsky bavil. Mnohem horší problém však způsobovalo její cestovní oblečení, ušité především na pohodlnou jízdu dostavníkem. Rozhodně však nebylo určeno k tomu, aby se v něm krok za krokem prodírala rozrostlými křovinami.

Dlouhé sukně tmavě hnědých šatů se zachytávaly o každý kořen, promáčený lem byl již nyní totálně zničený. Nějaká větev jí srazila z hlavy slaměný klobouk a sotva jej stihla zachytit pohotovými prsty, už ji jiná větev praštila přes natažené ruce. Bylo to beznadějné. Amelia poněkud pookřála, až když se jí po dlouhé době znovu podařilo zahlédnout kus strmé střechy, která se rýsovala na modravém pozadí ztemnělého nebe.

Běžela pro pomoc.

Vzdálená samota se před ní brzy začala vynořovat ze zeleného šera ve všech zneklidňujících podrobnostech. Šlo o vysokou budovu postavenou v archaickém stylu, který musel být starý tak dvě, nebo dokonce víc jak tři století.

Nad dvěma masivními křídly se tyčila okrouhlá věž, vybudovaná z šedého kamene, místy porostlého odolným lišejníkem. Vyhlížela velice nezvykle se svou zašlou špicí, zakončenou malými střílnami, až nápadně připomínala nějakou středověkou pevnost.

Amelia se zachvěla, aniž by si plně uvědomila proč. Znejistěla ji již i sama zvláštnost toho místa, protože onen dům dával na její vkus své úctyhodné stáří na odiv až příliš zřetelně. Možná, že kdyby jej někdo nechal opravit, mohl by vypadat vlastně docela dobře, ale -

Ale bydel v něm vůbec někdo? Amelia zabušila na dveře, nedostalo se jí však žádné odpovědi. Když uchopila bronzové klepadlo – vyrobené v pitoreskním tvaru mořské ryby s vytřeštěnýma očima, zakousnuté ostrými zuby do svého vlastního ocasu - z vlhkého stínu houbovitého podloží odpadlo pár uvolněných kousků sloupaného nátěru. Zkusila to ještě několikrát, avšak nic se nedělo. Posléze zanechala marných pokusů, když pochopila, že uvnitř nikdo není. Takové zklamání!

Pomoc nepřijde.

Místo ní přišel dnešní soumrak. Všude zavládlo husté šero a dorůstající měsíc zazářil vysoko nad plovoucími oblaky. Amelia soptila potlačovaným hněvem při pomyšlení, že bude nucena buďto jít pěšky přes celou noc, nebo snad rovnou přespat v pokaženém povoze.

Během několika minut se její zrak poněkud přizpůsobil, aby mohla lépe sledovat silné větve a trnité křoviny, hojně rozeseté okolo nebezpečné pěšiny. Začala je rozeznávat v zelené temnotě, přesto však i nadále tápala v každé další zátočině a zakopávala o každý další kmen.

Žádný div, že zde nikdo nechtěl žít. Odlehlý dům byl již mnoho let ponechám pozvolnému rozkladu, dokud z něj ani ze zpustošeného okolí za pár stovek let nezbude nic víc, než zchátralá troska. Dokonce si stihla všimnout, že některá z vykládaných oken byla rozbitá, upozornily ji na to ohnivé záblesky barevných střepů, zašlapané ve vlhké hlíně. Byl to pouhý příbytek pro cupitající krysy, hřadující sovy a jinou lesní zvěř…

Slepá troska.

Amelia se vracela zpátky k rozbité bryčce. Podvečerní šero se postupně proměnilo v modravou tmu, prázdný dům zůstal daleko za jejími zády, divoký hvozd ztichl a potemněl docela. Do šťavnaté trávy padala třpytivá rosa, co jí smáčela zablácené boty i kus holých nohou na nimi. Noční čas na samém konci pozdního léta přicházel jakoby z nenadání a přinášel s sebou trpký příslib chladného podzimu. Jako by se na znavenou zem snesla sladká smrt…



***



Kdoví, jak dokázala během namáhavé chůze přijít zrovna na takové divné myšlenky. Trvalo jí dost dlouho, než se stihla vrátit na místo, kde se stala ta politováníhodná nehoda. Amelia se zastavila, nedokončený krok před návratem na neudržovanou silnici. Pocítila ohromení, náhlé a zlověstné, jako když se ztuhlý had probouzí ze zimního spánku…

Nebezpečí.

Nakloněná bryčka s puklým kolem byla prázdná, jenom neklidný kůň zůstal zapřažený tak, jako předtím. Uvnitř ležela netknutá akorát její skromná zavazadla, přecpaný kufr a velká taška a mosazným zámkem. Po zamračeném formanovi v ní nezůstala sebemenší stopa, nikde nezahlédla žádnou nápovědu, kam mohl zmizet. Jakmile se ujistila, že není nikde nedaleko, opět ji přepadl nový záchvat iracionálního strachu.

Co se ním stalo!?

Něco jí napovídalo, že by nebylo dobré zůstat na místě. Amelia roztřesenýma rukama vypřáhla frkajícího koně z koženého postroje. Byla špatná jezdkyně, a proto si netroufla – obzvlášť potmě – nasednout na něj. Raději ho jen vedla za uzdu, přestože znejistěné zvíře ji nenásledovalo zrovna ochotným způsobem.

Netušila, co si počít se svými věcmi, tak byla nucena nechat ten těžký kufr na dřevěném sedadle. Do druhé ruky popadla alespoň svou tašku, i když ani ta nebyla příliš lehká. Jiná možnost jí nezbývala.

Co si teď počne!?

Zvolna vykročila po potemnělé silnici, odhodlána dostat se za každou cenu do města, ačkoli měla jenom mlhavou představu, kudy se k němu vydat. Možná, že taky potká ztraceného formana. Třeba se sám rozhodl, že se pokusí sehnat pomoc někde jinde. Ale proč na ni v tom případě nepočkal? A proč tu proboha nechával i zapřaženého koně, když přece mohl odjet na něm!?

Zarostlá cesta se rozdělila na dvě větve, obě však vedly do smolou prosáklé temnoty. Amelia nevěděla, kudy dál. Svéhlavý kůň ji však strhl na pravou stranu, a tak se rozhodla jej následovat. Předpokládala, že si pamatuje celou cestu do města, musel jí jet přece více jak stokrát. Z trnitého neznáma znělo lstivé volání lesních démonů…

Zvířecí křik?

Rozbahněná silnice plná nebezpečných výmolů pokračovala okolo jakési skalní rozsedliny. Amelia s bušícím srdcem vstoupila do chladného přítmí mezi vzrostlé stromy. Zkřehlé ruce pátraly po drsném kameni, konejšil je jen měkký mech, plný nasáklé vláhy. Z dálky sem dolehlo vlčí vytí, navždy uvězněné mezi strmými stěnami. Osvětloval je dorůstající měsíc, který již brzy dosáhne nádherného úplňku.

Královna vlkodlaků.

Poplašený kůň se otáčel, okovaná kopyta hrabala v kamenitém bahně. Začal nabírat značnou rychlost. Amelia vlála za ním, příliš slabá na to, aby ho dokázala znovu zkrotit. Klopýtala, co jí nohy stačily. Narážela do tenkých větví, které se jí otíraly o pobledlý obličej a poničené cestovní šaty.

Studený vítr z nich strhával seschlé listí, rozpohybované stromy se kymácely a skřípaly do ďábelského rytmu. Slaměný klobouk už dávno ztratila, o to pevněji však svírala těžkou tašku. Tmavé vlasy se uvolnily z pevného uzlu, staženého kostěnou sponou, a poletovaly jí v neupravených pramenech okolo hlavy. Znovu se ozvalo vlčí zavytí…

Poslední kapka.

To už se ale zděšený kůň opravdu splašil, vytrhl jí dlouhou uzdu z ruky a cvalem zmizel v zelené nicotě. Ožívající nocí zněl jen jeho hýkavý řev. Tekuté stříbro skapávalo mezi umírajícím listovím. Amelia zůstala sama, ztracená v hustém lese. Bez pomoci…

Sama.

Vydána na pospas dravým zvířatům, zrádné zemi a dalším nepopsatelným hrůzám, co ještě přes den nocují ve vykotlaných kmenech prastarých velikánů, schovávají se pod mechem obalenými balvany nebo se dokonce zahrabávají do zetlelého listí jako jedovatý hmyz. Podle strašidelných pověstí prý nenávidí vše živé a nedokážou snést denní světlo…

Roztřásla se.

Ačkoli vyrazila do nekonečných hlubin zeleného pekla, ptala se sama sebe, zda zvolila tu správnou stezku. Zda se vůbec dokáže svými vlastními silami dostat zpět do bezpečí.

Odpověď možná ležela zahrabaná hluboko pod jejíma klopýtajícíma nohama, tam pod polámanými kostmi a hnijícím masem mrtvých poutníků, které nikdo nepohřbil po křesťanském způsobu a jejich pozemské schránky zůstaly ležet ladem.

Navždy.

Rozběhla se skalnatou stezkou, nevěda kam. Studený strach na ni zdrcujícím způsobem dorážel ze všech stran, stejně jako ševelící lesy. Z rozšlapané hlíny se jí vsakovala do nohou mokrá zima. Obklopila ji chladná černota, odkud se ozývala mnohá nebezpečí. Možná smečka vlků nebo nějaký jiný výplod její zvrácené představivosti…

Najednou zahlédla jakési světlo, co probleskovalo kdesi v dálce mezi hustými stromy. Ačkoli ani ona sama netušila jak, objevil se před ní ten ztrouchnivělý dům, o kterém měla za to, že již musí být léta prázdný a opuštěný. Planoucí okno však nasvědčovalo pravému opaku.

Odlehlá samota, obklopená lesnatými vrchy a oblými skalami, si i přes svůj zchátralý zevnějšek dosud zachovala jistý půvab. Byl to však mrazivý půvab jedovatého hada, co číhá v propletených křovinách na pomalou kořist…

Rozběhla se po zarostlé pěšině. Když dorazila k zamčeným dveřím, začala do nich zoufale třískat odřenýma rukama. Za jejími zády se ozýval posměšný šepot nočního hvozdu. Uvnitř se něco pohnulo. V masivním zámku zarachotil velký klíč a pak se před ní objevila nevzhledná žena v obnošených šatech. V ruce držela hořící svíci. Amelia sotva popadala dech.

„Pomozte mi, prosím!“

„Co tady děláte? V tuhle dobu!?“

„Ztratila jsem se,“ vyhrkla Amelia. „Jela jsem do města dostavníkem, na cestě nás však postihla nehoda. Bryčka je rozbitá a já jsem zůstala sama.“

„Raději pojďte dál,“ vyzvala ji cizí žena.

Amelia ji velice ráda poslechla. Jakmile se za ní zavřely vstupní dveře, skřípavý smích hlubokých lesů, týraných studenou vichřicí, přece jen trochu ztichnul a ona již nepociťovala tak pronikavé nebezpečí, jako prve. Ocitla se v prostorné hale s vysokým stropem, kde visel velký lustr se čtyřmi rameny. Ani v jednom však nesvítilo žádné světlo a tak vše kolem ní tonulo v ponurém přítmí…

„Byla jsem u vašeho domu už dřív,“ poznamenala Amelia. „Než se setmělo. Klepala jsem na dveře, ale nikdo neodpovídal. Myslela jsem si, že už v něm už dávno nežijí žádní lidé.“

„Nikdo zde nebyl. Já sama jsem se probudila teprve před chvílí.“

„Promiňte, nechtěla jsem se vás dotknout.“

„Nemusíte se omlouvat,“ odvětila žena. „Myslím si, že na vašem místě by se řada lidí podlehla stejnému dojmu. Dům je již starý. A je to na něm znát i na pohled.“

„Kdysi to muselo být opravdu krásné sídlo.“

„Ano, to skutečně bylo. Ale to je minulost,“ opáčila žena s jistou dávkou nostalgie, vzápětí se však zeptala: „A jak vám vůbec říkají?“

„Jmenuji se Amelia.“

„Pěkné jméno. Já jsem Elena.“

S těmi slovy ji odvedla do ještě větší místnosti, zařízené jako obývací pokoj. V každém rohu sice zářily mohutné svícny plné voskových svíček, přesto tam vládlo až nepatřičné šero. Jejich nestálý odlesk dopadal i na její stoickou tvář, tím jí ovšem nedodával o nic větší půvab, než kdyby ji Amelia poprvé spatřila ani na méně lichotivém denním světle. Byla velmi bledá, jen zapadlé oči doutnaly pod těžkými víčky.

Elena jí pokynula, aby se posadila. Ona sama se vrátila na své nejoblíbenější místo, totiž na pohodlnou lenošku postavenou u několika francouzských oken, tonoucích ve tmě. Po vyleštěném skle poskakovaly mdlé plameny…

Musel z nich být nádherný výhled na hluboký les, který jen pár metrů za starým domem skrýval zarostlé jezírko. Ve stojaté vodě plavalo spadané listí, mezi ním planuly mrtvé květy bílých leknínů. Zdálo se, že už docela odkvetly.

Podzimní mlhy přicházely den za dnem, z rozjásaného léta brzy zbude jenom matná vzpomínka. Černá hladina se slila s nočními stíny až hrozilo, že docela pohltí hvězdnaté nebe i sténající stromoví s roztančenými větvemi, kde se proháněl mrazivý vítr…

„Venku se citelně ochladilo,“ poznamenala Amelia, skoro sama pro sebe. „Když jsem procházela lesem, málem jsem zmrzla.“

„Vážně? Ani jsem si nevšimla.“

„Je tam zima. Doufám, že se vyhnu nemoci z nastuzení.“

„Zima mi nevadí. Ani ten chlad necítím. Tedy, skoro…“ dodala Elena, spíš jako by z povinnosti.

„Ne?“

Amelia si až nyní uvědomila, že uvnitř vlastně není o moc větší teplo než tam venku. Nikde nehořel žádný pořádný oheň, dokonce nikde nebyl ani ohřívací koš s rozžhaveným uhlím. Pak si však pomyslela, že na to bude s počátkem podzimu ještě moc brzo. Přesto si však mnula zkřehlé ruce.

„Divím se, jak jsem se k nám vůbec dostala,“ pronesla Elena po chvíli. „Vždyť náš domov je tak daleko od cesty. Celé týdny - ne týdny, ale měsíce - sem nezavítá ani živá duše.“

„Vlastně mne na něj upozornil forman v dostavníku,“ přiznala Amelia. „Všiml si, že mezi stromy prosvítá střecha. Jinak bych vás vůbec nenašla.“

„Takže jste tu hledala pomoc?“

„Ano,“ přiznala Amelia rozpačitě. „Jen jsem netušila, že se všechno tak zvrtne.“

„Prozatím zde můžete zůstat,“ nabídla jí Elena. „Najdu pro vás nějaké místo na spaní.“

„Děkuji vám.“

Elena na to nic neřekla, jen jí pokývla, aby ji následovala. Vystoupaly po bytelném schodišti a společně prošly potemnělým patrem, kde rovněž nesvítila žádná světla. Amelia vešla do jedné z mnoha místností, vděčná za to, že se dnes přece jen vyspí v opravdové posteli, a ne na tvrdém sedadle rozbité bryčky, co zůstala uváznutá v mělké jámě uprostřed zapadlé lesní silnice.

„Odpočiňte si,“ řekla Elena. „Jistě jste vyděšená a unavená. Zítra si spolu ještě promluvíme.“

„Přeji vám dobrou noc.“

„I já vám.“

Elena za sebou tiše zavřela dveře. Hořící svíčku nechala postavenou na nočním stolku. Amelia znovu osaměla v nebezpečné divočině, tentokrát však uvnitř zchátralého domu. Její pokoje se nacházely v prvním patře a nejspíš v nich dříve bydlelo nějaké mladé děvče. Slabé světlo skomírajícího knotu klouzalo po toaletním stolku, nevelké knihovně s nepříliš zaplněnými policemi i po šatní skříni, přistavěné vedle staromódní postele.

Amelia ji skoro okamžitě sfoukla. Přestože věděla, že se jí konečně podařilo dostat do bezpečí, při pohledu do neproniknutelné tmy se v ní znovu začal ožívat neopodstatněný strach. Navíc ji začínala přemáhat i potlačovaná únava. Padla na odestlané lůžko a rázem usnula.



***



Když se Amelia po mnoha hodinách konečně probudila z horečnatého spánku, slábnoucí slunce už stálo vysoko na podmračené obloze. Převalila se na měkkém lůžku pod teplou přikrývkou. Všude okolo vládl takový klid, že by málem zase usnula. Když znovu zavřela oči, zaplavil ji podivný neklid. Něco bylo špatně, ale ona by nedokázala říct co.

Odpolední paprsky osvětlovaly rozlehlou ložnici, zařízenou v domáckém stylu. Spatřila tam světlé tapety s vybledlým vzorem, dubový nábytek a okrouhlý koberec z hustými třásněmi, položený uprostřed tichého pokoje na dřevěných parketách. Nad psacím stolkem s nízkým křesílkem visela malá olejomalba, romantická krajinka nějakého neznámého malíře. Uvnitř byl vydýchaný vzduch.

Vedro.

Pokusila se otevřít rozměrné trojdílné okno, ale s kovovou západkou nedokázala pohnout ani o kousek. Buďto byla zaseknutá tak pevně, nebo snad nadobro zrezavěla. Amelia se nemohla ani pořádně podívat ven. Skrz okenní tabule se nabízel pouze stereotypní výhled na zadní dvorek, kde nerostl ani plazivý plevel. Po šedivé omítce se pnul rozrostlý břečťan, přichycený na dřevěné mříži.

Bylo zataženo, ale i když sluneční paprsky sotva zvládly proniknout šedavým příkrovem mohutných mračen, dole pod nimi panovalo nepříjemné dusno. Přišel další den plný zmařených nadějí...

Léto skončilo.

Celá rozmrzelá se začala mýt. V maličké místnůstce za posuvnými dveřmi našla čistou vodu, porcelánové umyvadlo, džbánek vyrobený z toho samého materiálu a další mycí potřeby. Kdysi musely být drahé, přesto na nich však bylo patrné, že bůhvíjakou dobu nikdo nepoužíval.

Počínala si nedbale, jako by se dosud nestačila pořádně probrat, a když se snažila učesat, zabralo jí to dobru půl hodinu. Nebylo zde žádné zrcadlo, takže ani netušila, zda se jí složitý účes povedl, či nikoli. Navzdory tomu, že spala tak dlouho, si připadala jako spráskaný pes. To muselo způsobit to včerejší vypětí, nebo možná ta příšerná cesta rozhrkanou bryčkou po hrbolaté silnici plné nebezpečných výmolů.

Zalitovala, že ztratila svůj slaměný klobouk. Zmačkané cestovní šaty, ve kterých usnula, utrpěly během minulé noci mnoho škod. Byl na nich rozpáraný lem a navíc zde ulpěly i nehezké skvrny od zaschlého bláta. Amelia však nepochybovala o tom, že se když je dá vyprat a spravit, budou zase jako nové. Alespoň to jí trošinku zvedlo náladu, když je pečlivě poskládala a uložila do svého zbylého zavazadla.

Oblékla si batistové šaty černé barvy, které zdobily nevýrazné květiny podobných odstínů. Lehká látka se hodila právě na pozdní srpen. Divila se, proč ji nikdo nepřišel vzbudit, vždyť už muselo být málem poledne. Pak však usoudila, že ji nejspíše chtěli dopřát dlouhý odpočinek. Ne, že by jej nepotřebovala. Vyšla z dusného pokoje, právě když kdesi dole odbíjelo olověné kyvadlo.

Bylo skoro dvanáct hodin. Navzdory tomu, že byl bílý den, obrovský dům se stále topil v pološeru. Nejdříve nedokázala skoro nic rozeznat, jen nehybné stíny masivního nábytku, sem tam zkrášloval holé stěny nějaký bezcenný obraz. Uzavřená okna za těžkými závěsy, odkud padal usazený prach, nepropouštěla dovnitř téměř žádné sluneční světlo.

Dřevěnou podlahu pokrývaly vybledlé koberce navrstvené jeden na druhý, až naprosto pohltily klapavý zvuk jejích obezřetných kroků. To ticho! Každá místnost, kterému zkoumala, dýchala dojemnou vůní oživlé minulosti…

Amelia hledala Elenu, avšak v osamělém sídle nenašla ani živou duši. Akorát na vydrhnutém stole v kachlem obložené kuchyni našla připravené nějaké jídlo, po své hostitelce však nikde nebylo stopy. Sotva si uvědomila, že je to již podruhé, co člověk v jejím bezprostředním okolí náhle zmizel, polil ji ledový pot.

Lepší ani nepřemýšlet!

Předložený oběd chutnal prapodivně, pouze pečený králík byl dobrý, protože maso muselo být čerstvé. Zato oschlý chléb byl ztvrdlý, i to ostatní nestálo za nic. Jako by v celém domě nebylo vůbec nic k snědku.

Za chátrající stavbou s kamennými zdmi porostlými psím vínem se rozkládala travnatá plocha, ohraničená hustou hradbou lesního stromoví. Amelia usoudila, že bude lepší, když zůstane na místě.

Bála se, že kdyby se znovu vydala pod nebezpečné stezce vedoucí směrem k málo používané silnici, pak by už možná nenašla cestu zpět k osamělé usedlosti. Přesto v ní však hlodalo zneklidnění, že zde zůstala úplně sama…

Vykročila k mělkému jezírku s kalnou hladinou zanesenou spadaným listím. Kmeny stromů a přerostlé větve zde vyčarovaly stinné místo s žulovou lavicí, ovinutou tmavým mechem. Potom se přes vysokou trávu plnou tančících stébel prohnal ševelící vítr, co rozčechral dlouhé úponky hadovitého břečťanu, který se plazil i po propletených větvích. Amelia vykřikla úlekem. Spatřila černou postavu, která na ni hleděla ze vzdálených hlubin šerého hvozdu…

Nebo se jí jen zatmělo před očima? Rozbolela ji z toho hlava. Stojatou vodu zčeřil mírný vánek. Vlhké balvany živily skomírající pramen, co vyvěral z nepatrné rozsedliny mezi nazelenalým kamením. Tam znaveně usedla pod starý dub, složila rozpálené čelo do dlaní a naslouchala konejšivému zurčení ledové vody…

V nenávratnu.

Byla sama, to ostatně také čekala. Něco však zahlédla za popínavým břečťanem, něco nezřetelného, to mohl být jenom jakýsi stín. Nikdo tam nebyl, musel to být jen pouhý výplod její zjitřené představivosti. Rozplynulo se to v šeptající temnotě…

Zdálo se jí to, či nikoli?

Utekla do prázdného domu, zpět pod pochybnou ochranu pevných stěn. Jediný zvuk, který slyšela, bylo pomalé, úmorné tikání starodávných hodin. Jako by sešlá usedlost zůstala po řadu let opuštěná, nebo ožívala pouze, pokud k ní zabloudili nezvaní návštěvníci. Ti, co se ztratili v hlubokých lesích a marně hledali pomoc!? Nebo snad jenom s příchodem černé noci…

Mohlo být něco po osmé hodině. Amelia byla v pokoji pro hosty a právě se snažila vyspravit poničené cestovní šaty, když zezdola uslyšela čísi hlasy. Odložila nedokončené šití a vydala se do vstupní haly. Když sešla dolů, spatřila tam svou hostitelku a s ní dva cizince. Elena měla na sobě staromódní šaty, úplně jako z minulého století. Oba muži nebyli oblečení o nic lépe, než ona.

„Omlouvám se, že jsem vás tu nechala přes den samotnou. Nešlo to však jinak,“ řekla Elena a pokynula rukou k mlčícím mužům. „Toto je má rodina, Daniel a Ladislav.“

„Teší mne,“ odvětila Amelia.

„I mne,“ odpověděl Ladislav.

I v jeho ostře řezané tváři spatřovala cosi podivného, byť to nedokázala nijak konkrétně popsat. Druhý muž neřekl nic, jen na ni zíral prázdnýma očima, ze kterých se již dávno vytratil veškerý život. Uhnula před jeho nevyzpytatelným pohledem. U paty širokého schodiště stál opřený velký kufr, který Amelia shledávala velmi povědomým.

„Přinesli jsme vaše zavazadla. Doufám, že nic nechybí.“

„Děkuji vám! Už jsem si říkala, co se s nimi stalo.“

„Bryčka zůstala ležet na cestě. Ještě dlouho ji nikdo neodklidí. Do města se bohužel hned tak nedostanete,“ předestřela Elena.

„Vypadá to, že se u nás nějakou dobu zdržíte,“ pokračoval Ladislav. „Náš domov je totiž dost vzdálený od lidí. Jsme mimo hlavní silnici. Další dostavník tudy pojede nejdříve za týden.“

„Ale já se tam musím dostat dnes. Jinak přijdu o práci! Již nyní mám katastrofální zpoždění!“

„To nelze. Pokud by jste samozřejmě neuvažovala o tom, jít přes les pěšky. To vám rozhodně nedoporučuji!“

„Nemohli byste mne odvést vy?“ zeptala se Amelia.

„My nemám vůz,“ objasnila Elena. „Ani koně.“

„Skutečně?“ ušklíbla se Amelia. „A jak cestujete do civilizace?“

„My se zdržujeme zde,“ odvětil Ladislav. „Výdobytky měst nás nezajímají.“

„Ani je nepotřebujeme,“ dodal Daniel.

„Tomu lze v dnešní době jen těžko uvěřit.“

„Odrazují nás davy. Ve městě je příliš mnoho všetečných očí a uší. Raději bychom si uchovali nikým nerušené soukromí.“

„Ale žijete na samotě. Nenudíte se někdy?“

„Nikoli.“

„Navíc nyní máme vás,“ řekl Ladislav. „Doufám, že u nás zůstanete déle, než jste původně zamýšlela.“

„Jsem vám velice vděčná za vaši laskavou nabídku, ale -

„Jaké ale?“ přerušila ji Elena. „Zůstanete zde jako náš host.“

„Musíme se o vás postarat, když jste nás sama požádala o pomoc,“ ozval se Daniel. „Zde jste v bezpečí.“

Amelia chtěla začít zdvořile protestovat, avšak když si vzpomněla na špatné počasí, neschůdné cesty a divoká zvířata, která žijí ve zdejších hvozdech, její počáteční odpor padnul.

„Máte pravdu. Doufám, že vám nebudu působit příliš potíží.“

„Nesmysl!“

A tak zůstala. Přemýšlela, jak vysvětlí měšťanským manželům, u kterých měla začít pracovat už včera, své nevhodné zpoždění. Pokud ji vůbec ještě budou ochotni přijmout. Možná, že touto dobou již hledají nějakou novou vychovatelku. Musela se smířit s tím, že tentokrát měla prostě smůlu. Nejen že přijde o práci, navíc bude určitě nucena hledat si i nové bydlení. Tito lidé jí alespoň nabízeli na pár dní střechu nad hlavou. Rodina, jak se alespoň nazývali, zůstala vzhůru dlouho do noci, jako by snad ani nepotřebovali spát…



***



Následujícího dne bylo obzvlášť podmrakem, zastřené slunce prakticky vůbec nevyšlo. Zdálo se, že dům zůstal prázdný: Amelia nenašla v některých komnatách skoro žádný nábytek, po prkených podlahách se rozléhaly jen její vlastní kroky a na všem se usazoval poletující prach. Vysoké stropy opět tonuly ve tmě...

... skoro stejně, jako předchozí noci. Jediná věc, která potvrzovala opak, byla nevtíravá přítomnost rodiny. Věděla, že rádi udržují své zvláštní zvyky, kterým Amelia moc nerozuměla. Za oloupanými okny vládlo lezavé šero, dovnitř se pokoušel doplazti zelený břečťan. Každou chvíli se mohla spustit pořádná průtrž mračen...

Amelia trávila pošmourný podvečer v příjemně zařízeném pokoji pro hosty, o kterém již začala uvažovat jako o tom svém. I když si to nechtěla příliš připustit, z celé staré usedlosti to bylo jedinné místo, kde se cítila dobře. Těžko říct, čím to bylo, ačkoli ani on nepůsobil nijak nově.

Byl každopádně mnohem světlejší než jakákoli z ostatních místností a navíc v něm tolik nezakoušela ani ten tísnivý neklid z hlubokých stínů, rozlezlých v každém koutě...

Obracela tenké stránky v jedné z vystavených knih, nedokázala se do ní však začíst. Byl to nějaký sentimentální román s milostnou zápletkou, která byla jen těžko uvěřitelná už vzhledem k tomu, že dvojici hlavních hrdinů tvořila chudá dívka a nemanželský syn bohatého šlechtice, který se ke svému levobočkovi odmítal veřejně přiznat. Znuděná čtenářka se opřela o loket. Zvenčí zaslechla tlumený zpěv lesního ptactva...

… a o něco méně příjemné zvuky, když neúnavný kopáč občas narazil na nepoddajný kámen. Amelia přistoupila k uzavřenému oknu. Dole pod ní se jí naskýtal nudný výhled na zadní dvorek, kde zela mělká jáma plná čerstvé hlíny. Ladislav zabodl umazanou lopatu do vykopané zeminy.

U nohou, obutých ve vysokých botách s kovovými přezkami, kde ulpěly četné skvrny od okolního bláta, mu ležel odřený pytel z hrubé tkaniny, zavázaný silným motouzem. Očividně nebyl prázdný. Amelia jej z povzdálí sledovala, jak zvedl těžký vak a shodil ho do rozšklebené díry. Začal ji znovu zahazovat černou hlínou…

Připadal jí jako svědomitý hrobník. Nechápala, proč ji napadl zrovna takový příměr, nicméně čím déle jej pozorovala, tím více v ní ten směšný dojem nabíral na síle. Pracoval pomalu, ale ani na moment se nezastavil, navzdory rostoucí nepřízni počasí. Drobný déšť mu padal do odvrácené tváře zastíněné zplihlými vlasy i na bílou košili s vyhrnutými rukávy, která se díky své choulostivé barvě moc nehodila na tak špinavu práci, jako je namáhavé krmení hladového hrobu…

Hrobu!?

Proboha, tohle už začínalo být šílené. Amelia musela pořádně krotit svou divokou představivost. Skloněný muž dál pokračoval ve svém zdlouhavém díle pod plačící oblohou. Režný pytel neznámého obsahu začínal mizet pod příkrovem rozdrolené země. Ladislav se pojednou narovnal a na pár chvil ustal v započaté práci, jakoby vyrušen čímsi nepříjemným.

Náhle se ohlédl směrem k mlčícímu domu, jako kdyby vytušil, že jej kdosi uvnitř už nějakou dobu napjatě sleduje. Amelia ihned uhnula od okenní tabule, aby ji nezahlédl. Projelo jí ostré leknutí, i když ani nevěděla proč. Chladný déšť nabíral na síle…

Stékal po zasklených oknech, až posléze již nebylo vidět nic víc, než padající voda. Překryla schýlenou postavu i zpola zasypanou jámu, která jí připomínala mělký hrob. Amelia se, poněkud neochotně, vrátila k četbě nudného románu. Nedokázala ovšem vnímat samotný děj, načrtnutý na černě potištěných stránkách, neboť v duchu neustále odbíhala jinam. Uplynulo již víc jak půl hodiny, studená přeháňka však přesto nepolevovala. Někdo krátce zaklepal na zavřené dveře. Amelia zvolala:

"Dále!"

"Neruším?" otázala se Elena.

"Ale vůbec ne," ujistila ji Amelia.

"Budete dnes jíst s námi?"

"Ano, děkuji."

"Večeře bude hned," upozornila ji Elena. "Za pár minut můžete přijít dolů."

Amelia odložila rozečtenou knihu na noční stolek, aby se mohla odebrat k jídlu. Po chvíli přišel i nedobře naložený Ladislav, který se stihnul převléknout do suchého oblečení. Jen promoklé vlasy prozrazovaly, že se předtím pohyboval v deštivé nepohodě. Amelia měla sto chutí zeptat se jej, co to proboha prováděl, ale nakonec to neudělala. Možná se tak trochu bála, na co by mohla přijít...

"Odporné počasí! Pořád prší."

„Vaše vlasy jsou celé zmáčené,“ podotkla Amelia. „Jestli s tím něco neuděláte, možná onemocníte. Tohle počasí bývá zrádné.“

„Skutečně?“ opáčil Ladislav. „To je jedno. Vlasy uschnou.“

„Mel jste venku nějakou práci, že ano?“

„Ne, neměl,“ zalhal jí. „Byl jsem se jen podívat okolo domu. Rád se procházím v dešti.“

„To je docela zvláštní koníček.“

„Každý má nějaké libůstky, které ostatním přijdou zvláštní,“ pokrčil rameny.

Usadil se k obdélníkovému stolu naproti ní. Jídelna byla dlouhá, spoře zařízená místnost, co připomínala spíš hodovní síň. Tmavé tapety bez žádného určitého vzoru pokrývaly pouze vrchní část, spodní stranu jejích stěn tvořilo dřevěné táfkování, zakončené lakovanou lištou. Po jedné z kratších stran stál velkoryse pojatý příborník, plný naleštěného porcelánu. Svědomitá hostitelka pro ně samozřejmě přichystala čtyři sady nádobí, místo vedle Amelie však zůstávalo i nadále prázdné.

"Kde je Daniel?"

"Daniel? Nevím," opáčila Elena. "Ani jsem si nevšimla, kdy odešel."

"Nejspíš už to s námi nedokázal dál vydržet," prohlásil Ladislav s potutelným úsměvem na bezbarvých rtech. "Vyrazil do divočiny."

"To nemyslíte vážně!"

"Jak ho znám, objeví se až zítra v noci. Nebo za pár dní."

"Přece opravdu neodešel pryč?" vyprskla Amelia. "Nebo ano?"

"Ale ano."

"Pešky!?"

"Nemějte o něj strach," řekl Ladislav. "Ten se jen tak neztratí."

"A ani se neodtěžoval vám sdělit, kam jde? To je neomluvitelné!"

"To je prostě Daniel."

"Jeho počínání je nezodpovědé. Vlastně jde o holý hazard se životem, vezmeme-li v úvahu -

"Polévku?" přerušila ji Elena s velkou mísou plnou horkého vývaru.

"Ne, děkuji."

"Dejte si," přemlouvala ji Elena. "Něco teplého vám přijde vhod na zahřátí."

Amelia přijala hluboký talíř, ze kterého se ještě kouřilo. Drůbková polévka, ochucená lesními bylinkami, ji pálila na jazyku. Jako hlavní chod měla následovat pečená křepelka se zeleninovou přílohou, po chutné večeři bylo zamýšleno podávat jako lehké občerstvení moravské víno, co po řadu let odpočívalo ve zdejším sklepení pod tlustými nánosy šedavého prachu...

"Nehledě na to, že mne samotnou jste od podobných podniků odrazovali, nechápu, proč Daniel -

"Daniela nechápe nikdo," ušklíbl se Ladislav.

"Jeho počínání se mnohdy vymyká i mému skomnému rozumu," odvětila Elena. "Je nepředvídatelný. Na to si budete muset zvyknout i vy."

"Proč proboha odešel? Jenom tak!?"

"Pojďme mluvit o něčem jiném," přemlouval ji Ladislav. "Přece si nezkazíme příjemný večer tímhle!"

"Vy se o něj vůbec nebojíte?"

"Amelie, musíte pochopit, že my mu nemůžeme poroučet, co má dělat," prohlásila Elena. "Ačkoli je členem rodiny, je to nezávislý člověk."

"Ale mohl nás alespoň upozornit, že bude nějakou dobu pryč," opáčila Amelia. "Já bych to na jeho místě udělala také tak."

"Chápu, že vás jeho podivné chování pohoršuje, ale nemusíte se kvůli němu nijak znepokojovat."

"Promiňe," zamumlala Amelia. "Vím, že mi do toho nic není. Nechtěla jsem být vlezlá."

"To nic. Daniel se časem znovu objeví," ujišťoval ji Ladislav. "Věřte mi."

"Možná si od něj ještě vyslechneme mnoho zajímavého!"

Ačkoli Elena připravila vskutku výbornou večeři, ona sama moc nejedla. Vypadalo to, jako by jí nebylo nijak dobře. Ladislav si opíral lokty o desku stolu. Amelia si netroufala začít jej vyslýchat ohledně těch divných věcí, co viděla. Rozhovor váznul...



***



Amelia otevřela ospalé oči, zprvu však neviděla vůbec nic. Její měkké lože zalévalo měsíční světlo, které pronikalo skrz poodhrnuté závěsy. Mnozí lidé tvrdí, že naznají nic krásnějšího než skalnatou krajinu, planoucí v bílém úplňku, na ni to však působilo spíše děsivým dojmem. Stříbrné paprsky tančily v hustých korunách lesních stromů, stará usedlost uprostřed zarostlého údolí v nich získávala nádech řady temných tajemství…

Minulost.

To, čemu nerozuměla. Právě této věci se nejvíce bála, ačkoli zdravý rozum jí říkal, že nemá proč. Ovládaly ji hrůzné dozvuky neklidného spánku. Nechápala, proč se probudila právě nyní. Nedokázala dýchat, jako by jí na prsou seděla noční můra. Amelia se převalila na druhý bok. Pokusila se znovu usnout, nešlo to však tak snadno. Rdousil ji zlý sen a bral jí všechny síly, které jí ještě zbývaly…

Vysával ji k smrti.

Uběhlo sotva pár hodin, Amelia se však znovu probrala, stejným trhnutím jako prve. Probudilo ji cosi, co znělo jako lidský křik. Nebo se jí to jen zdálo? Ležela bez hnutí a s bušícím srdcem naslouchala. Její prsty nervózně svíraly shrnutou přikrývku. Uslyšela čísi kroky, ztrácely se však za silnými zdmi kamenného domu. Přepadl ji příšerný pocit, že není sama. Jako kdyby se cosi černého sklánělo nad jejím lůžkem…

Někdo byl v pokoji pro hosty!?

Posadila se a začala rychle šátrat na nočním stolku. Málem se jí ani nepodařilo zapálit malý svícen s ohořelými knoty, tak se jí třásly ruce. Nikdo u ní nebyl, i když tomu je stěží dokázala uvěřit.

Prázdnou ložnici naplnilo konejšivé světlo krátkých svíček, záludná tma se již držela jen v odlehlých koutech. Byla vyděšená, přesto však vyšla ze svého pokoje a hledala, odkud vycházely ty divné zvuky. Za vysokými okny spícího sídla se začal zjevovat rudý rozbřesk…

Svit krve.

Amelia tiše kráčela potemnělými chodbami, které porůznu vyplňovalo zejména zchátralé zařízení. Na noční košili s dlouhým rukávem, doplněnou krajkovým čepečkem – jako ostatně velelo i tvrdé dekorum, chtěla-li se pohybovat i mimo své soukromí - si oblékla bavlněný župan, přesto jí bylo nepříjemné chladno.

Navzdory poslednímu vzepětí umírajícího léta se již povážlivě blížil studený podzim a přinášel s sebou mnohé nepříjemnosti. Venku se válely ranní mlhy, navíc i žloutnoucí listí počalo pozvolna opadávat z malátného stromoví. I z kamenných zdí staré usedlosti čišela podobná vlhkost a zima, jaká zavládla ve hlubokých hvozdech. Některé z dávno neobývaných místností, téměř bez žádného zařízení, byly prohnilé samou plísní.

„Je zde někdo?“

Amelia si počínala jako v polospánku. I její hlas zněl najednou hluše. Hořící svícen v jejích rukou vrhal mihotavé stíny po tmavých pokojích. Dýchala odpornou vůni dlouho zapírané minulosti, která vyvěrala snad z každého kousku zpuchřelého dřeva, zašlých tapet a žloutnoucích stránek nikdy nečtených knih. Její slabé volání se zcela ztratilo v rozlehlých prostorách plných nadpozemského děsu…

Dům, ve kterém straší!?

Její otupělé podvědomí odmítalo uvěřit tomu, že toto již není žádný zlý sen. Světlo svíček odhalovalo bílé stěny i starožitný nábytek v jedné z velkých místností prvního patra, která měla snad původně sloužit jako jakási studovna. Z nejtmavšího kouta se ozval –

Vřískot.

Amelia spatřila křečovitý pohyb čehosi, co zatím nedokázala dobře vidět. Sotva se odhodlala přijít blíž, zatrnulo jí až u samého srdce. Hluboké stíny se před ní rozestoupily a ona spatřila přikrčenou postavu, oděnou v černém rubáši…

Oživlá mrtvola.

Byl to Daniel, jeden z mužů, které Elena nazývala svou rodinou. Z rozšklebených úst mu odkapávala rudá tekutina, co stékala i po jeho kostnatých rukou s ostrými drápy. U nohou mu nehybně leželo čísi tělo, které mohlo ještě před pár vteřinami být živým člověkem. Mrtvý měl rozpárané hrdlo, odkud se valila horká krev…

Amelia před ním zděšeně ucukla. Nechtěně vrazila do malého stolku na tenké noze s několika knižními svazky, poskládanými jeden na druhý. Převrátil se a s dutým zvukem dopadl na perský koberec, co pokrýval dřevěnou podlahu ode zdi ke zdi. I ten už začínal nasakovat lidskou krví…

Rozžehnutý svícen jí vyklouzl z ruky, malé plaménky se divoce zatřepotaly, nenadálý pád je však docela zhasil. Na prstech ji spálil horký vosk, Amelia byla tak vyděšená, že si toho ani nevšimla. Vrhla se ke dveřím a prudce je za sebou přibouchla. Pod bosýma nohama jí zašustil pomačkaný papír. Rozházené knihy začaly lačně nasávat čerstvou krev…

Rozběhla se skrz dlouhý špalír potemnělých místností. Když narazila do další překážky, totiž do empírové pohovky se lvíma nohama, podlomila se jí kolena. Upadla a strhla s sebou i hebký přehoz, který donedávna pokrýval její čalouněné tělo.

Narazila si záda a nyní zakoušela silnou bolest, která se jí šířila i z odřené nohy. Drsné parkety byly plné ostrých třísek. Do krku se jí vevalila kyselá žluč a dusila ji v sešklebených ústech. Amelia se s námahou pokoušela zase vstát…

A utéct.

Číhavá hrůza jí zatemňovala mozek. Tmavé vlasy měla slepené potem, plazily se jí před pobledlou tvář, zmáčenou od kanoucích slz. Při běhu narazila ramenem do zdi, kde visely zasklené obrazy v pozlacených rámech. Něco křehkého spadlo na vyleštěnou podlahu, tříštivý zvuk se rozléhal sivou tmou, jako když křičí polámané kosti, vytržené čísi svatokrádežnou rukou z klidného spánku ve zhanobené hrobce…

Amelii se roztřásla drobná brada. Chtěla udělat cokoli – cokoli - ale místo toho jen přeskakovala ostré střepy. Za sebou slyšela Danielovy tiché kroky, někde v sousední místnosti dosud krvácelo mrtvé tělo jeho předchozí oběti. Zaplavilo ji zdušené vzlykání, Amelia se roztřásla jako ve spalující horečce. Přesto však stále vnímala ty téměř neslyšné kročeje, které se pomalu blížily směrem k ní. Blíž...

... a blíž. Zatímco roztřesenou Amelii pohřbil nehybný děs, žíznivý upír se k ní stále přibližoval s neúprosností samé smrti. Znovu se rozběhla i navzdory tomu, že ani nevěděla, kam se před ním ukrýt. Bezradně tápala kolem sebe, její poraněné ruce za sebou kreslily krvavé šmouhy.

Přes zoufalé slzy neviděla skoro nic, rozeznávala je tmavou malbu, zavěšenou na stěně nějaké chodby s dřevěným obložením. Pak tu odpornou místnost plnou rozbitého nábytku, skleněných střepů a černých stínů…

Plazila se mezi zaprášeným smetím a Danielovy kroky se stále přibližovaly. Zběsilé srdce ji rychle naráželo do hrudního koše, potlučeného nešťastným pádem na tvrdou podlahu. Roztančenou temnotu kolem ní naplnila nechutná vůně práchnivějících kostí, hřbitovní hlíny a čerstvé krve…

Posel smrti.

Pojednou pocítila, že Daniel stojí přímo za ní. Popadl ji tak pevně, že Amelia vykřikla bolestí. V nejmenším netušila, že někdo může mít tak obrovskou sílu. Jeho dlouhé nehty se jí zabodly až do živého masa.

Narazila bolavými zády do jednoho z prosvětlených oken, zpola zataženého sametovými závěsy. Rudá zář nového jitra pronikala i nepatrnými mezerami mezi nařasenou látkou. Nemrtvý se zřetelným odporem ucuknul a po propadlé tváři se mu rozlil výraz nevole…

Strhnul zmítající se Amelii do strany, tam, kam slabé světlo ještě nedosáhlo. Ani na okamžik nepřestávala křičet, i když věděla, že široko daleko není nikdo, kdo by jí dokázal pomoci. Jenom samé chodící mrtvoly! V otevřených ústech krutého upíra se zaleskly ostré tesáky. Daniel se hotovil prokousnout jí krční tepnu. Náhle jej od ní s nadlidskou silou odtrhly dva páry rukou.

„Co jsem ti říkala, ty blázne!?“ zuřila Elena. „Nesmíš se jí ani dotknout!“

„Ty mi nebudeš rozkazovat!“

„Ještě nejsi na řade ty,“ zašeptal Ladislav. „Navíc před pár dny jsi se napil.“

„Mám žízeň.“

„A co ten muž, kterého jsi zabil?,“ namítal Ladislav. „Našli jsme ho ležet v kaluži krve. Jedna kořist za noc ti snad nestačí!?“

„Pusťte mne!“

„Jsi hlupák,“ zavrčela Elena. „Nezodpovědný hlupák, který ani nectí zákony rodiny. Utiš alespoň na chvíli svůj hlad!“

Daniel se jim vyprostil z rukou a odstoupil od obou nočních tvorů, pryč z dosahu rudého světla. Amelia stála jako strnulá socha, příliš ohromená na to, aby se znovu dala na útěk.

„Co jste zač!?“

„Myslím, že to již není potřeba vysvětlovat,“ ušklíbl se Ladislav. „Jistě jste sama pochopila, čím se živíme.“

„Jste zrůdy!“

„Nikoli,“ odvětila Elena. „Jsme děti noci. Žízníme po krvi stejně, jako vy žízníte po víně.“

„Přichází k nám lidé, jako jste třeba vy,“ pokračoval Ladislav. „Někteří zůstanou jen krátce. Jiní se zdrží déle –

„A někteří už nikdy neodejdou,“ dořekla místo něj Amelia.“

„Já rád lovím sám,“ zasmál se Daniel.

„Ty mlč!“ odsekl Ladislav.

„Musím se vám omluvit za jeho chování,“ obrátila se k ní Elena, stejně strojeným tónem, jako by ve svém salonu komentovala nějaký drobný společenský přestupek. „Jak jsem již říkala, Daniel je někdy nepředvídatelný. My však jeho výstřelky tolerujeme, neboť je jedním z nás.“

„Jste směšná!“ vykřikla Amelia. „Mluvíte, jako kdyby jste se mne všichni nesnažili zabít, až nadejde vhodná doba. A přitom jste upír!“

„Jsem to, co jsem.“

Elena se na ni dívala hladovým pohledem, který Amelii děsil snad ještě víc, než její bílý obličej se strhanými rysy, které jí již vůbec nepřipadaly lidské. Byla tak bledá, že její černé oči vyhlížely jako hluboké propasti. Jako by celou věčnost nespala...

„Je příliš pozdě. Přichází rozbřesk,“ podotknul Ladislav.

„Musíme se uložit ke spánku,“ povzdechla Elena. „Máš rozhovor dokončíme někdy jindy.“

„Vy půjde se námi,“ oznámil jí Daniel. „Zůstanete pokoji pro hosty, dokud nepřijde tma.“

„Nechtě mne! Ne!“

Ale všechen křik byl marný. Navzdory prudkému odporu ji ti tři odvlekli dovnitř, jako by nebyla nic víc, než hadrová panenka. Sotva za ní zapadla mosazná klika, uslyšela, jak se klíč otáčí v zámku. Vrhla se k ní a pokusila se znovu dostat ven, jediným výsledkem její zoufalé snahy byl však jen čísi smích.

Jejich kroky se postupně vzdalovaly a Amelia konečně pochopila, že je vše ztraceno. Zůstala uvězněná za zamčenými dveřmi uprostřed zapadlého doupěte, kde žili opravdoví upíři…

A určitě mají pořád žízeň. O tom nemohla ani na moment zapochybovat. Chvílemi cloumala nehybnou klikou, jindy zas zuřivě bušila do čtyř stěn, pokrytých zašlými tapetami krémové barvy. Z pod odchlípnutého růžku vylezl neškodný pavouk, rozběhl se vzhůru a pak byl pryč.

To byla první živá věc, na kterou tu za celou dobu svého nedobrovolného pobytu narazila. Čas neúprosně pádil a Amelia se děsila chvíle, kdy milosrdné slunce zapadne a celý svět ovládne jenom tma…

Pijavice přijdou.

Znovu ji přemohl záchvat hrůzy a Amelia začala zmateně přecházet po příjemně zařízené místnosti, která se pro ni změnila v nerozbitnou celu. Nad borovými lesy byl již bílý den plný slunečního světla. Přes okenní tabulky se plazil zelený břečťan, mladé šlahouny nehybně šplhaly po rozdrolených zdech, pokrytých šedivou omítkou…

Amelia se pokusila otevřít zaseknuté okno, ale nešlo to. Při pomyšlení, že od vytoužené svobody ji dělí jen pár skleněných plátů, ji zchvátila mučivá zlost. Popadla malé křesílko, přisunuté k psacímu stolku, a vší silou je mrštila proti okenní tabuli.

Nepodařilo se jí ho rozbít, ale zůstala na něm rozeklaná prasklina. Podruhé je však roztříštil ještě silnější náraz a křehké sklo se vysypalo s pronikavým řinčením, které zaznělo všemi odlehlými komnatami, naplněnými letitým prachem...

Dokázalo by to probudit i mrtvé!?

Neměla čas naslouchat, zda za sebou neuslyší žádné známky nepřirozeného života. V rozlehlém domě se nic nehýbalo. Amelia musela jednat nyní. Ve spěchu na sebe naházela nějaké oblečení a další věci rychle nacpala do velké kabely. Na nic dalšího už nezbyl čas, protože dnešní den povážlivě pokročil a ona z něj již promarnila příliš mnoho hodin. Jak prolézala rozbitým oknem, pořezala se o ostré střepy. Bílé šaty s nabíranými rukávy potřísnila rudá krev…

Amelia se pevně přitiskla ke dřevěné mříži, přibité na vnější zdi. Marně si namlouvala, že stačí překonat jen pár metrů, seschlé dřevo pod ní při každém pohybu nebezpečně praskalo. Pod rukama se jí lámalo břečťanové listí a její nohy se málem neměly na čem zachytit. Vratká opora byla obalená tak neprodyšně, že se po ní spíš spouštěla. Snažila se sešplhat co nejrychleji, byla však příliš těžká. Chatrná mříž v povolila -

- Amelia se zřítila dolů. Dopadla na nohy, přesto si však na moment úplně vyrazila dech. Svedla se do husté změti plazivých šlahounů, která prýštila z holé hlíny pod rozbitým oknem jejího pokoje.

Zadní dvorek byl zcela pustý jako vždy, jen tam, kde Ladislav včera kopal, spatřila Amelia čerstvou vyvýšeninu, navršenou z nedbale udusané zeminy. Opravdu nápadně připomínala neoznačený hrob, kde spočívají tlející kosti kohosi bezejmenného…

Náhle si vzpomněla na mrtvého s rozsápaným hrdlem, který možná ještě teď leží na perském koberci, prosáklém sedlou krví. Slétají se kolem něj malé mušky, pronikavá vůně hnijícího masa by mohla přitáhnout i jiný mrchožravý hmyz. Ten jistě také skončí v mělké jámě na zadním dvorku, pohřbený v režném pytli převázaném tlustým motouzem. Dopadne přesně tak, jak skončily i předchozí oběti tří upírů. Tušila to tak jistě...

Amelia na nic z toho již nedokázala déle myslet. Byla příliš vystrašená na to, aby vůbec dokázala nad čímkoli uvažovat. Pálilo ji celé tělo, omráčené bolestivým pádem. Přesto se však dokázala zase postavit na nohy, neohrabané ruce špinavé od rozmazané hlíny, v pocuchaných vlasech jí uvázl břečťanový list. Sotva našla svou tašku, která přistála o jen kus od ní, vyrazila po nezřetelné pěšině, zarostlé jedovatým býlím. Co nejdál od obludného sídla...



***



Nevěděla, kudy se vydat. Nevěděla dokonce ani to, jak mnoho hodin již minulo od doby, kdy začala bezcílně bloudit neschůdnými hvozdy po slepých cestách plných nebezpečných výmolů, padlých kmenů a zrádného kamení. Mezi bujným listovím hlasitě štěbetalo lesní ptactvo.

Mnoho stromů rostlo tak blízko u sebe, že jejich silné větve si navzájem podaly ruce, propletly prsty a po stovkách let byly konečně schopné obejmout jeden druhého. Křivolaká stezka vedla temným tunelem, kam stěží dokázaly proniknout vůbec nějaké sluneční paprsky.

Kdoví, kolik času jí ještě zbývá!?

Amelii začala zmáhat únava. Měla vyshlo v ústech a žízeň odehnala až když po zdánlivě nekonečně dlouhé době - jak se jí alespoň zdálo - - sestoupila na křovím porostlé svahy, co spadaly až na strmé dno strže, kde se mezi omletými kameny pracně prodíral bublající potok.

Stružky vody se řítily do vířící pěny, co narážela na čedičový břeh. Pila ledovou vodu, která jí protékala mezi ušpiněnými prsty. Ve stinném údolí bylo ticho, až na ptačí zpěv a šelestící listí, kterým se sem tam prohnal chladný vánek. Denní světlo jenom ubývalo...

Nic nejedla a najednou pocítila takové ošklivé svírání v prázdném břiše, jako by se tam uvnitř kroutili mrňaví červi. Hladoví červíci hrůzy, kteří ve své bílé slepotě nemají nikdy dost. Usadil se v ní neodbytný strach, který jen a jen sílil pokaždé, když vysílená Amelia zaklonila hlavu a pohlédla vzhůru. Šedivé cáry mohutných mračen letěly zastřenou oblohou, vše nasvědčovalo tomu, že příroda přichází vstříc trpkému podzimnímu období. Podmračený obzor skýtal vskutku úchvatný pohled.

Západ slunce.

Nesměl přijít! Za žádnou cenu nesměl přijít dříve, než bude v bezpečí. Už ji pálily podrážky bot, přesto se ani na okamžik neodvážila zastavit a odpočinout si na nějakém schůdnějším místě. Musela co nejdál odsud, kam až ji nohy unesou, dokud se jí nepodaří dojít až tam, kde žijí lidé. Neměla by sebemenší šanci přežít, pokud přijde dusný soumrak. A pak přijdou lstivý upíři…

Čas neúprosně postupoval vpřed, zatímco Amelia s každou další vteřinou jen víc a víc zaostávala za vražedným tempem vyměřeným pro dnešní den, který už se ostatně začínal povážlivě chýlit ke konci. Ve večerním šeru, které neustále jen a jen houstlo, se horské vrcholky nejasně rýsovaly na narůžovělém nebi, naproti tomu pochmurný prales hluboko pod nimi se utápěl v samé temnotě. Okolní teplota citelně poklesla…

… a zároveň s ní ubývalo také denní světlo. Brzy se ukázal bělostný měsíc. Pro určité tvory to bylo půlnoční slunce, které jasně září i za té nejhlubší noci. Záludný svit blikotal na černé hladině rozbouřených lesů a odhaloval příšerné obrysy toho, co po většinu času zůstává milosrdně skryto pod povrchem. Pusté šílenství a neutuchající touha po lidské krvi...

Vampirismus.

Nyní musela sama sobě přiznat, že zvolila špatný směr. Amelia s mrazivým pocitem pochopila fatální bezvýchodnost své současné situace. Nejen, že zabloudila v nebezpečné divočině, ale navíc poznala, že tak jako tak prohrála svůj mladý život v nerovné sázce s neobydlenými pustinami, kam zřídka kdy vůbec zavítal nějaký člověk.

Uvědomila si, že i kdyby se jí snad nějakým zázrakem podařilo uniknout před rozhněvanými pijavicemi, stejně by nejspíše po pár dnech zemřela hladem a vyčerpáním. I ty lesnaté kopce jako kdyby samy věděly, že ubohá Amelia odešla tam, odkud již není návratu...

Brzy už ani necítila vlastní nohy. Živoucí temnota ni dorážela jako divoké zvíře, sténala mezi zlámanými větvemi, které se jí zachytávaly do parádních šatů i do rozevlátých vlasů. Nedokázala odhadnout, jak dlouho již bloudila po křivolakých pěšinách, obklopená vřískajícím stromovím. S jakou beznadějí se snažila neztrácet síly. Neztrácet své poslední naděje…

V nekonečnu.

Odkud už nikdy neunikne, stejně jako tolik nešťastných duší kdysi dávno před ní. Sténající noci se na ni hrnula jako velká voda. Stala se jejím mocným vězením, jejím neoznačeným hrobem na věčnosti. Borovým hvozdem kvílel ledový vítr. Jeho táhlý hlas zněl tak, jak si pověrčivý lidé představují bezbožný nářek nemrtvých dole v podzemních katakombách mimo posvěcenou půdu…

Symfonie noci.

Slyšela i kvílející křik okřídlených dravců a uspěchaný potok dole v zarostlém údolí, ale tyto fádní zvuky sotva zvládly dostatečně proniknout do jejího ochromeného vědomí. Cosi se jí zmocnilo v ten moment, cosi, s čím nedokázala dál bojovat. Byla to neuvěřitelná moc, ožívala všude kolem a zavalovala ji ze všech stran. Amelia jí nemohla nijak uniknout, stejně jako nikdy nedokázala uniknout ničemu, co nevědomky nesla sama v sobě…

Stíny lesa.

Na nezřetelné pěšince vyrazila vysoká tráva a po stromové kůře šplhal popínavý břečťan. Nehybní velikáni široce rozpřáhli své silné větve, jako by chtěli vše pod sebou beze zbytku pohltit do svého věčného obětí. Amelia zaslechla lidský hlas, který sem rozhodně nepatřil. Na to zněl až moc povědomě. Volal její jméno.

Zachvátil ji pomíjivý záblesk panické hrůzy, jako bleskurychlý skok vyplašeného jelena. Ovládl ji strach, onen svíravý strach lovné zvěře před nebezpečným dravcem, který rád útočí ze zálohy…

Sledovali její čerstvou stopu, pořád se přibližovali a všichni tři toužili po tom, napít se její horké krve, zpěněné napětím. Přerývané oddechování jí divoce šeptalo do vlastních uší, stejně jako vzdálená ozvěna lovecké smečky, která jí byla v patách.

Chvatné kroky ji hnaly dál a dál, dokud nezahlédla cosi černého, strašného a zároveň odporně groteskního v tom podivném bělostném světle, co se objevilo jen pár metrů před ní. V zelených hlubinách všude okolo ní se zjevovaly bludné duše a našeptávali jí, že už nemá utíkat. Že již nemá žádnou naději....

Chytili ji!

Zpozorovala cosi bledého mezi pokroucenými borovicovými kmeny, snad čísi nelidskou tvář nebo jen nějaký obludný klam měsíčního světla. Voskově bílý obličej, kde zářily rudé zřítelnice, podobně jako kdyby v temném pralese spatřila démonickou šelmu. Pohled do těch chladnokrevných očí ji srazil na kolena, skoro jako kdyby měl nějakou hypnotickou moc. Něco, před čím se nedalo nijak uniknout.

Amelia ani nevěděla, jestli ještě žije. Potlačili v ní všechny souvislé myšlenky. Vůle nemrtvých byla natolik silná, že ji zcela ovládla. Vzala jí poslední naděje na nový den. Už neutíkala. Najednou nechtěla, ale již ani nemohla. Oni jsou silnější. Jsou mnohem rychlejší. To oni tu byli vždy, když se odvážila zavřít ospalé oči...

Noční můry.

Potlučené nohy jí samy od sebe vypověděly službu. Zůstala ležet, oči prázdné a skelné, neschopné prohlédnout noční černotu, odkud přicházel její budoucí vrah.

Prastarý hvozd splétal působivý koncert, zkomponovaný z nejrůznějších zlověstných zvuků: V dálce se ozývalo táhlé vlčí vytí, okolo ní sténaly polámané větve a vysoko nad jejím zkrouceným tělem, usazený v hustých korunách stromů, úpěnlivě naříkal drobný sýček. Předpovídal jí brzký skon...

Když se otočila na pohmožděný bok, objevil se před ní Ladislav, který ji dostihnul jako první. Amelia téměř pozbyla vědomí, napůl šílená smrtelným děsem z toho, co přijde dál. Přibližoval se k ní beze spěchu, neboť velmi dobře věděl, že tahle honička pro něj nyní skončila.

Musela si to uvědomit i ona sama. To on vyhrál nerovnou hru o život, kterou každý krvežíznivý tvor tak neskonale miluje. Amelia neměla sílu dál vzdorovat, dokonce ani když na sobě ucítila ledový dotek samé smrti, který ji pálil jako rozžhavené železo.

Lačný upír ji silnou rukou popadl za husté vlasy, strhnul jí hlavu dozadu a dlouhými tesáky rozerval její obnažené hrdlo. Rudý proud utopil všechny její nesplněné sny, plané naděje i kousavý strach daleko dřív, než byla schopná naplno ochutnat tu otřesnou bolest. Dříve, než si vůbec stihla uvědomit, že zde krátký příběh jejího neutěšeného života nadobro skončil. Černou noc prorazil výkřik plný krvavé agonie a pak... pak už byla jenom tma…

Smrt.

Amelia zemřela. Mrtvá, a přitom živá. Zasypaná kyprou hlínou. Snad spočívala někde po


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 07.01.2014, 11:32:22 Odpovědět 
   Povídka se mi líbila. Má sugestivní atmosféru, děs se dávkuje postupně, je dost místa pro fantazii. Působivé je i užití detailů.Opuštěný dům je vždy tajemně působící, vyklube se varianta na upírskou tématiku. Už píšeš zkušeně, nevrstvíš hrůzné jevy na sebe tak hustě jako dříve.A strach o očekávání tragedie je o to větší. Poněkud mě zklamal závěr, byl očekávatelný. Domníval jsem se, že vymyslíš nějakou fintu úniku (třeba, že už je "nakažená" a na cestě někomu vysaje krev a tak získá sílu, aniž by si uvědomila, že je sama upírem- ale to je jen můj subjektivní nápad.
Styl s prokládáním krátkých výrazů je dobrý, jen někdy by to chtělo trochu víc zvážit, zda vsuvky nepůsobí někdy exaltovaně, s hodnocením trochu nepřiléhavým. Nebo je trochu rozvést (třeba "stíny lesa".) Dialogy jsou dobré.
Možná že by šlo děj trochu víc sofistikovat, zdynamizovat, a i pokrátit.
Pár ušotahavek: stereotypní výhled...vyprskla Amélie...sivou tmou.
Pár chybek:svedla se...smyl místo smysl... lstivý upíři
Těším se na další dílo, ať se ti daří.
 ze dne 07.01.2014, 14:29:23  
   Doll: P.S: teď jsem si uvědomila, že někam zmizel konec mé povídky!!! Ty jsi to četl celé, ale tady na saspi to najednou končí v půlce věty? Jsem si jistá, že povídku jsem vkládala celou. Jak to, že konec chybí???
 ze dne 07.01.2014, 14:25:37  
   Doll: Ahoj, koment si beru k srdci a příště se pokusím povídky ještě více zlepšit. Doufám, že těch překlepů tam nebylo moc, ještě se pokusím povídku opravit jednou a snad to už bude OK. Doufám, že sis početl. Těš se na příště! :D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Rozprava o opra...
dufka
Tilda a její př...
Tilda
Kapitola třetí:...
Nick Květenský
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr