obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915691 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392466 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Istrie - Poslední boj: Trnitá cesta ::

 autor Trenz publikováno: 05.01.2014, 22:06  
 

Kapitola sedmnáctá
Trnitá cesta

Simonides se otočil na posteli a otevřel oči. Díval se do zelených očí ženy, kterou miloval a kvůli které žil v Universině paláci a předstíral, že je Universin milenec. Vzpomněl si na minulou noc a i na ty všechny předešlé, které s Nat strávil a navzdory okolnostem se považoval za šťastného muže. Nat se na Simonida usmála a zašeptala: „Miluju tě.“
Simonides ji políbil.
„Taky tě miluju. Víc než jsem si myslel, že je vůbec možné.“
Nat se odvrátila a Simonides zkrabatil čelo.
„Děje se něco?“ otázal se starostlivě. Posadila se, zády stále otočená k Simonidovi. Simonides si pročísl vlasy. Nevěděl, co ten náhlý obrat způsobilo, ale byl odhodlaný to zjistit. Rovněž se posadil a přisunul se k ní blíž.
„Co se děje, Nat? Udělal jsem snad něco?“
Zavrtěla hlavou a Simonides zaslechl tlumené vzlyknutí. Sklouzl z postele na kolena a nadzvedl její hlavu, aby se jí mohl dívat do obličeje. Viděl slzy, které tiše kanuly na její kolena.
„Nat. Co je to? Co tě trápí?“
Vzlykla.
„Čekám…čekám dítě,“ vypravila ze sebe nakonec. Simonides na ni hleděl nejprve nechápavě, ale pak se jeho výraz změnil v radostný.
„Ale to je přece radostná zpráva. Proč nejsi šťastná?“
„Jsem služka v paláci Universe. Co si myslíš, že se mi stane, až zjistí, že čekám dítě? A ještě s tebou. Máš být její milenec!“ poslední slovo vykřikla se zoufalstvím v hlase.
„Můžeme utéct,“ navrhl Simonides.
Podívala se na něj jako na blázna.
„Jak bys mohl utéct někomu tak mocnému?“ otázala se ho nevěřícně.
„Najdu způsob. Slibuju. Dostaneme se odsud, najdeme si místo, kde žít a všechno bude dokonalé.“
Nedůvěřivě se na něj podívala a on se jen zasmál a políbil ji na rty.
„Dostaneme se odsud. Slibuju.“

„Nikdy jsem se tě nezeptala, kde vlastně žiješ,“ prohodila Universe během večeře.
„A já si nikdy nemyslel, že je to potřeba k naší spolupráci,“ opáčil ji Reptile a zakousl se do jablka.
„Přemýšlela jsem, jestli bys nechtěl zůstat v mém paláci, abych nemusela vždycky čekat, až se ukážeš, když od tebe budu něco potřebovat.“
Reptile zaklonil hlavu a hrdelně se rozesmál. Universe měla chuť mu zabodnout vidličku do krku. Nesnášela, když se jí vysmíval.
„Kdy už pochopíš, že já nejsem tvůj psík? Měl jsem dojem, že posledně jsme si to vyjasnili.“
Universe proti své vůli zbledla a Reptile se potěšeně usmál.
„Ale abys neřekla, že se ti jen vysmívám. To že Liandra neprozradila Eris, že svedla Sonyu, neznamená, že se to Eris nemůže dozvědět jiným způsobem.“
„Poslouchám,“ odvětila lhostejně, ale uvnitř hořela nedočkavostí.
„Můžeš ji seslat sen, ve kterém vše uvidí.“
„Což ale neznamená, že tomu uvěří.“
„Proto je třeba, abys ji popostrčila. Přiměj ji, ať jí to hryze natolik, aby se Liandry otázala, zda je to pravda. Víla nedokáže lhát na přímo položenou otázku.“
„Výborný nápad,“ podotkla Universe a vstala od stolu.
„Hned ho půjdu zrealizovat.“
Reptile sledoval, jak Universe odchází a mimoděk si vzpomněl na svou dceru Miru, která nikdy nedostala šanci dospět. Zemřela tak mladá a nevinná. Ani to, že neměl duši, nijak neutišovalo jeho bolest nad její ztrátou a nehasilo žízeň po pomstě. Dokud bude potomek královny, která jeho dceru nezachránila, žít, nebude mít klid. To byl jediný důvod, proč se s Universe vůbec namáhal. Viděl její potenciál a věděl, že pokud má mít kdy šanci na dokončení své pomsty, musí s ní spolupracovat.

Eris se neklidně převalovala ze strany na stranu pronásledována snem, z kterého se její srdce měnilo na kámen, který někdo drtil na prach. Neustále se opakoval ten samý scénář. Přišla za Liandrou, aby si společně popovídaly a spatřila v její náruči Sonyu. Milovaly se a jí si vůbec nevšímaly. Eris z toho obrazu pukalo srdce.
Copak nebyla Sonya vždycky taková? Neotáčela se za jinými? Zněl hlas v její mysli.
Podvedla tě jednou, podvede tě znova. Jen se zeptej své vílí přítelkyně.

Hlas utichl a Eris se se slzami v očích probudila.

Drenu vzbudil mužský křik a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že to je ona v Adamově těle. Posadila se a rozhlédla se kolem. Nikoho neviděla. Byla ráda, že se od nich v noci oddělila, aby mohla spát sama. Věděla, že je to nezodpovědné a že by měla zůstat s nimi, aby je v případě potřeby ochránila, ale v tomhle těle by jim stejně moc nepomohla.
„Upálení zaživa je jedna z nejhorších smrtí, kterou můžeš zažít,“ uslyšela svůj hlas nedaleko sebe. Vzhlédla a spatřila Adama, jak se opírá o strom a shlíží na ni se soucitem v očích.
„Nepotřebuju tvůj soucit,“ chtěla vyštěknout, ale z jejího hrdla vyšel jen chraplavý hlas. Adam udělal několik kroků směrem k ní. Chtěla mu říct, ať se nepřibližuje, ale neměla na to sílu. Od doby, co se stala Apocalypsou, se necítila tak zranitelná a slabá jako nyní. Adam k ní pomalým krokem došel a klekl si naproti ní, aby jí viděl do očí.
„Já vím, jaké to je, Dreno. Já jsem to zažil mnohokrát. Je to jako bys to prožívala naživo. Vdechuješ kouř a cítíš smrad ze škvařícího se masa. A ta bolest je mnohem horší než cokoliv si umíš představit…“ odmlčel se, neboť si uvědomil, s kým vlastně mluví.
„Pro mě to rozhodně byl nejhorší zážitek a jednu dobu jsem kvůli tomu byl na pokraji šílenství.“
Drena na něj mlčky hleděla a Adam se rozhodl udělat něco, u čehož doufal, že mu za to nepřeláme ruce. Položil ji ruce na ramena, ale ona je hned smetla. Nenechal se však odbýt a udělal to znova. Přimhouřila oči, ale už ho nechala.
„Dreno. Uvnitř tebe cítím obrovskou prázdnotu. Jako kdyby ti Reptile a jeho poskoci vyrvali duši z těla. Já ale věřím, že v tobě něco je. Dovol mi, abych ti to ukázal.“
„Proč?“ zeptala se šeptem. Měla pocit, že by ji hlas zradil, kdyby promluvila nahlas.
„Myslela jsem, že mě nenávidíš,“ dodala na vysvětlenou.
Adam zavrtěl hlavou.
„Pochopil jsem, čím sis prošla. Neschvaluju sice tvou lhostejnost k lidskému životu, ale částečně rozumím tomu, proč si ho nevážíš.“
Drena Adamovi hleděla dlouho do očí a snažila se z nich vyčíst, zda to Adam myslí upřímně.
„Nevymýšlím si, aby ses cítila lépe,“ sdělil jí, když si všiml nejistoty v jejích očích.
Neodpověděla a Adam na ni netlačil. Nechal sklouznout ruce podél těla a vstal, aby se vrátil k ostatním a pokusil se prospat zbytek noci.
„Adame,“ zavolala na něj Drena tiše.
„Ano?“
„Jak…“ Drena se kousla do rtu a Adam viděl, jak se v ní zmítají protichůdné pocity. Nejistota a obavy společně bojovaly s hrdostí, která ji zabraňovala požádat o pomoc. Adamovi se jí zželelo.
„Jak se s tím vypořádávám?“
Přikývla.
„Je to o zvyku. Nejdřív jsem je všechny slyšel, ale později se z nich stala jen kulisa.“
„A jak dlouho…?“
„A jak dlouho jsem si zvykal? Doufejme, že dřív se navrátíme do svých těl, než k tomu u tebe dojde.“
Po těchto slovech odešel a Drena sama pro sebe poznamenala: „Hádám, že to znamená hodně dlouho.“
Cítila, jak na ni jde únava. Zakrátko jí podlehla a usnula neklidným spánkem.

Adam byl na nohou a třímal v ruce meč dřív, než si uvědomil, že je vzhůru. Slyšel, jak zašustilo křoví a sevřel meč pevněji. Netušil, jestli dokáže bojovat, neboť on sám o sobě nikdy bojovník nebyl. Nevěděl, jestli to, co Drena umí, se přenese i na něj, dokud bude spočívat v jejím těle. Křoví se rozhrnulo a vyšel z něj muž, kterého Adam neznal, ale z prvního pohledu bylo jasné, že ten muž je nebo přinejmenším býval bojovník. Jakmile ho ten muž spatřil, oči se mu zúžily do nebezpečné štěrbiny a on vytáhl svůj meč. Buď poznal Drenu, nebo je chtěl v tichosti všechny povraždit, a on mu jeho plány překazil, a tak se ho rozhodl rychle zbavit. K dalším myšlenkám nedostal příležitost, neboť na něj muž zaútočil, a Adam rychle poznal, že znalosti boje se na něj nepřenesly. Dokázal se bránit, ale víc nesvedl. A navíc rychle ztrácel síly, neboť nebyl zvyklý bojovat. Adam se většinu života vyhýbal konfliktům a bojům, a pokud si ho přece jen někdo vybral za svůj cíl, snažil se utéct. Ve většině případů se mu to podařilo. Tušil, že svůj podíl na tom mají duchové, kteří ho považovali za jejich jedinou spojku se světem živých, a proto ho chránili.
Zakopl o vysutý kořen a spadl na zem. Meč mu vypadl z ruky a on uslyšel Lily, jak něco vykřikla. Souboj musel vzbudit ostatní, ale proč něco neudělají. Copak ho nechají umřít? Muž pozvedl meč a chystal se ho bodnout přímo do srdce, když po něm někdo skočil a srazil ho k zemi.

Lugh jejich stopu hledal několik hodin, než na ni konečně narazil. Vypadalo to, že mají den náskok. Pokud pojede celou noc, dostihne je s příchodem slunce na oblohu. Za ty roky, které strávil ve své kovárně, si odvykl dlouhotrvající jízdě na koni, a proto mu to nebylo příjemné, avšak věděl, že je jeho povinnost je dostihnout a stát jim po boku, aby vyrovnal síly. Záhy zjistil, že ačkoliv ví, jakým směrem se vydali, není lehké je sledovat. Ať s nimi byl kdokoliv, snažil se zametat stopy. Možná to byl ten voják. Nenapadlo ho, kdo jiný by byl z jejich skupiny schopný takto uvažovat.
S prvními paprsky dorazil k místu, odkud bylo na mýtinu vidět. Všichni kromě jednoho muže, který procházel okolí, spali. Vydal se k nim. Když se prodral houštím, spatřil Apokalypsu. Stála nad ostatními a v ruce měla meč připravený k zabíjení. Musí ji zastavit, než někomu ublíží. Bez dalšího rozmýšlení na ni zaútočil. Během boje si uvědomil, že Apokalypsa nebojuje, ale jenom se brání. Vzbudilo to v něm podezření, že tu něco nesedí. Nakonec upadla a meč jí vypadl z rukou. Slyšel, jak dívčí výkřik, ale tím se bude zabývat, až bude o jednu Apokalypsu míň. Zvedl svůj meč, aby ji usmrtil, když po něm někdo skočil a povalil ho na zem. Lugh viděl, že je to muž, kterého viděl obcházet tábor, a ten voják to nebyl. Podařilo se mu dostat toho muže od sebe a rychle se postavil na nohy.
„Dreno. Přestaň,“ uslyšel mluvit tu dívku a dovolil si letmý pohled. Byla to ta samá, které tehdy předal kamínek.
„Lily, že?“
Přikývla.
„Lughu. Už je to nějaký čas,“ promluvil Cirkis.
„Může mi někdo říct, co je to zač předtím, než ho rozcupuju?“ otázala se Drena zakládaje si ruce na hrudníku.
Lugh vypadal zmateně.
„Něco mi tu uniká, zdá se mi.“
„Jo, vílí král udělal fór a prohodil nám těla,“ prohlásil Sean znechuceně.
„Já jsem Sean, jen tak mimochodem. A vetřelec v mém těle je Pavlovičová. Nebojoval si s Apokalypsou, ale s ducháčkem…“
„Jmenuju se Adam,“ představil se Adam sám, když se Sean nenamáhal.
„A tohle je Drena,“ ukázal na své tělo.
Lugh si promnul bradu.
„To leccos vysvětluje.“
„Ale, ale, ale. Kdopak to vylezl ze své kovárničky?“ dopředu vystoupil Argon a s povytaženým obočím si Lugha prohlížel.
„Přes pět set let starý a skoro žádné vrásky. Jak by řekl náš pan hérec. Jaké je číslo na tvého plastického chirurga?“
Sonya se uchechtla. Neměla Argona ráda, ale parodování Williamse se jí líbilo.
„Ne že bych tě rád neviděl, ale co tě přimělo změnit názor?“ otázal se ho Cirkis.

Eris ráno vstala a při pohledu do zrcadla ji překvapila absence kruhů pod očima, neboť zbytek noci probděla ve snaze přesvědčit sama sebe, že to všechno byl jen zlý sen. Sonya by ji přece nikdy nepodvedla. Tolik se milovaly. A přesto červíček pochybností její mysl neopouštěl. Pomalým krokem se vydala do hodovního sálu, kde byla připravená snídaně. Většina bojovnic již byla po jídle a trénovala na cvičišti nebo vyráběla zbraně. V té hrstce, která právě dojídala, spatřila Aranis, sestru Meranis, a vzpomněla si na okamžik, kdy jí musela říct, že i její druhá sestra zemřela. Ještě nikdy to nebylo tak těžké. Stěží se jí dokázala dívat do očí, neboť tíha její bolesti doléhala i na ni. Za nejhorší považovala představu, že Meranis možná zemřela úplně zbytečně. Její oběť na Dreninu proměnu v jiného člověka nemusí stačit.
Zahlédla Liandru a její trápení se k ní vrátilo. Věděla, že si s ní musí promluvit a měla zlé tušení, že to, co se dozví, jí zlomí srdce. Ale musela znát pravdu. Posnídala a poté ji požádala, jestli by za ní nezašla do královského salónku. Liandra přikývla, ale po Erisině odchodu zakabonila čelo. Nelíbil se jí tón, jakým ji Eris požádala. Zněl tak smutně až téměř odevzdaně. Přišla snad Eris na Sonyinu nevěru? Obávala se, že to zjistí dřív, než jí bude milé.

„To jediné, co mohlo,“ odvětil Lugh, a když Cirkis stále nechápal, dodal: „Můj bratr.“
„Původně jsem se jen chtěl ujistit, že je Lily naživu a v pořádku, ale když jsem viděl, co Luis…“
Sean vyprskl smíchy a Sonya ho sjela káravým pohledem, čemuž se Sean jen ušklíbl.
„Luis je Reptile? To je jeho jméno? Teď bych ho chtěl někde potkat,“ smál se Sean. Humor ho přešel, když ho Lugh obdařil pohledem, který jeho žaludek takřka přeměnil na kus ledu.
„Co Reptile udělal?“ otázala se Sonya. Bála se, že by mohlo jít o Květinové děti.
„Jeho muži napadli vílí národ. Nepřišel jsem úplně včas, ale někteří přežili.“
Podíval se na Seana v těle Sonyi, ale pak si vzpomněl na záměnu a podíval se na Sonyu.
„Dcera vílího krále ti vzkazuje, že jí je to líto. Měla bys vědět, co tím myslela.“
Chvíli trvalo, než pochopila, o čem Lugh mluví. Pak hlas v její mysli začal křičet, že to nemůže být pravda. Byl to přece jen sen. Vzbudila se ve své posteli a oblečená. Nemohla s ní mít sex. Nemohla Eris podvést. To by nikdy neudělala. Jistě. Občas se dívala po jiných mužích nebo ženách, ale nikdy nepomyslela na to, že by ji skutečně podvedla. Cítila na sobě pohledy ostatních a nevěděla, co říct. Očima zalétla k Seanovi a viděla, jak se nadechuje. On to věděl! Věděl, že Eris podvedla! Viděla mu to na očích. Zavřela oči, aby se v duchu připravila na ten ponižující okamžik, ve kterém si ji Sean vychutná. To, co uslyšela, ji vyrazilo dech.
„Zlodějka očividně neví, o čem je řeč. Ta víla byla z toho útoku celá popletená. Navrhuju na to celé zapomenout a najíst se.“
Nikdo nic nenamítal. Jen Lugh obdařil Seana pátravým pohledem.
„Už mu někdo řekl, že zírat na lidi je fakt neslušné?“ prohodil Sean směrem k Rickovi, ale dostatečně nahlas, aby ho Lugh slyšel.
„Nevšímej si ho. On je pořád takový,“ poznamenal Cirkis. Lugh se na Cirkise zamyšleně podíval.
„Právě naopak, Cirkisi. Právě naopak,“ odvětil mu Lugh záhadně a otočil se k Adamovi, aby se mu omluvil za napadení.

Liandra seděla na pohovce a pozorovala Eris, jak přechází po místnosti a hryže si ret. S ní si mohla dovolit chovat se jako obyčejná žena a ne jako královna. Znaly se již tolik let a neměly před sebou žádné tajnosti.
Téměř, blesklo Liandře hlavou. Nevěděla, jestli má sama začít, nebo počkat, až Eris dobojuje svůj vnitřní boj. Než se rozhodla, Eris se zastavila, podívala se na ni a zeptala se jí přímo: „Podvedla mě Sonya?“
V okamžiku, kdy Liandra kajícně sklopila oči, znala Eris odpověď na svou otázku a usilovně se snažila zachovat klid, ale cítila, jak se jí hrnou slzy do očí. Od Liandry se odvrátila a zamířila k oknu, doufaje, že jí čerstvý vzduch pomůže nalézt ztracený klid.
„Není to její vina. Ne úplně,“ pípla Liandra.
„Jak jsi mohla?“ zeptala se Eris přiškrceným hlasem.
„Musela jsem. Universe vyhrožovala mému národu,“ vysvětlila Liandra smutně. Věděla, že to není omluva, ale třeba to Eris aspoň trochu obměkčí.
„Nejhorší je, že jsem zradila nejlepší přítelkyni pro nic. Universe by vyvraždila celý můj národ, kdyby nás Lugh nezachránil.“
Eris setřela slzy a otočila se k ní čelem.
„Chtěla po tobě něco dalšího, v čem jsi jí už nevyhověla, že?“
Liandra smutně přikývla.
„Mělas mi to říct, viď? Říct mi, že mě Sonya podvedla s tebou. Místo jedné dýky mi do zad vrazit dvě,“ Eris samotnou překvapilo, jak chladně její hlas zní.
„Ale já to nemohla udělat. Nedokázala jsem to, i když jsem chtěla, abych je ochránila. Musíš tomu rozumět, Eris. Ty sama bys udělala cokoliv, abys ochránila ty, které miluješ.“
Eris musela uznat, že má pravdu. Ale může Sonyu po téhle zradě ještě milovat? Vybavila si hlas ze svého snu. Co když to nebylo jen jednou? Co když už jí podvedla několikrát a ona se o tom nedozvěděla? Může jí ještě vůbec věřit? Beze slova opustila pokoj a zanechala Liandru samotnou a v nejistotě, co bude s jejich přátelstvím.

Později toho dne vyhledala Sonya Seana, aby si s ním promluvila.
„Ricku. Mohl bys nám dát chvilku?“ požádala ho. Rick se podíval na Seana.
„Jen běž. Svoje oči si nevyškrábe a nemravné návrhy mi snad dělat nebude.“
„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ odvětila Sonya a Rick se vzdálil.
„Děkuju,“ řekla mu a Sean překvapeně zamrkal. Přeslechl se nebo mu Pavlovičová skutečně děkovala?
„Mohl ses zachovat jako…no jako své obvyklé já a přede všemi mě ponížit. Vím, že víš o mém úletu.“
Sean přikývl.
„Ano, vím. Už nějakou tu dobu.“
Tentokrát překvapeně zamrkala Sonya.
„Cože? Tys to věděl celou dobu a neřekl jsi ani slovo? To se ti moc nepodobá,“ podotkla.
Sean se ušklíbl.
„Jo, úplně mě to sžírá, ale asi jsem vyměkl.“
Sonya se na něj podívala pohledem ‚Nevěřím ti ani slovo‘.
„Jelikož máš příliš starostí sama se sebou, budu ti to muset říct. Oba tady umřeme, Pavlovičová. Já i ty. Pro dobro Istrie. Aspoň o něčem takovém mlel Veritas, než umřel. Normálně bych takovým řečem moc nevěřil, ale já osobně se mám obětovat za nějakého jednorožce. Doufám, že ty umřeš nějakým méně vznešeným způsobem.“
„Jak je možné, že hezkou chvilku dokážeš tak snadno zkazit?“ otázala se ho.
„Protože jsem až tak moc nevyměkl,“ usoudil Sean.
„Raději to nikomu moc neříkej. Ať už je to pravda nebo ne, nemusíme do toho zapojovat víc lidí, než je nutné. Souhlasíš?“
„Trhá mi to srdce, ale souhlasím,“ přikývla Sonya.
Sean se na Sonyu zvláštně podíval.
„Mimochodem. Uvědomuješ si, že jsem ti právě řekl, že tu umřeš?“
Pokývala hlavou.
„Ano, uvědomuju. Až moc dobře.“
„Zdá se mi, že to bereš nějak moc klidně.“
„To ze mě mluví šok.“
„Ach tak. Hlavně žádné hysterčení, až ti to dojde.“
„Neboj. Vždyť jsem souhlasila s nezapojováním ostatních. A má hysterie, jak říkáš, by jim neunikla.“
„Jsem rád, že si rozumíme,“ uzavřel jejich konverzaci Sean, aby měl poslední slovo. Sonya chtěla něco říct, aby mu to nedopřála, když se jí zatmělo před očima, a skácela se k zemi. Sean, Adam a Drena dopadli stejně.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.01.2014, 22:06:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Zdá se, že největší moc v Istrii má Reptile, pokud se nemýlím. I Universe je z něj nesvá a nedokáže jej porazit (musí se mu podřídit). Čtenáři budou tušit, že je jen "hračkou" v rukách Reptile, protože má s ní své plány (v zájmu vlastní vlády v Istrii - určitě jsi ještě vše neprozradila a některé informace přijdou, až nastane ten správný čas).

Když se na konci této části skácelo k zemi několik našich hrdinů, dostanou zpět svá těla? Ono pobyt jejich duší (či čeho) v těle jiného člověka může být pro čtenáře krapet matoucí, nehledě na fakt, že nikdo kromě autorky netuší, proč k tomu vlastně došlo (Aby se hrdinové navzájem "vnitřně" pochopili?).

Kdo z nich přežije a kdo zemře? Usedne na trůn právoplatná královna Istrie? Na odpovědi je ještě dost času, jejich pouť k cíli ještě neskončila a když tam dorazí, nebudou to mít určitě lehké... Intriky a polopravdy (?) se vznášejí kolem jednotlivých postav a bůh ví, zda se ještě něco nezvrtne...

Co se práce šotků týče, pozor na chybky v psaní ji/jí, několikrát mne praštily do nosu. Místy jsem také myslel na čárky, když jsem si všiml dlouhých souvětí pospojovaných (navzájem) jen spojkami "a" (viz stavba souvětí, nebylo by lepší je spolu spojit jinak, pomoci jiných spojek?).

Něco jsem si dovolil vypsat níže:

-- Díval se do zelených očí ženy, kterou miloval a kvůli které žil v Universině paláci a předstíral, že je Universin milenec. -- (není tu příliš spojek "a"?)

-- Nedůvěřivě se na něj podívala a on se jen zasmál a políbil ji na rty. -- (i zde bych možná věty pospojoval jiným způsobem)

-- opáčil ji Reptile a zakousl se do jablka. -- jí (opáčil TÉ ženě)

-- Položil ji ruce na ramena, ale ona je hned smetla. -- jí (TÉ ženě položil ruce na ramena)

-- Nejistota a obavy společně bojovaly s hrdostí, která ji zabraňovala požádat o pomoc. -- jí (TÉ ženě zabraňovala hrdost)

-- To, co uslyšela, ji vyrazilo dech. -- jí (opět TÉ ženě vyrazilo dech)

-- Co když už jí podvedla několikrát a ona se o tom nedozvěděla? -- ji (tady krátce, podvedla TU žena, nemýlím-li se)

Napsáno krátce: textík se drží své laťky, stále je napínavý a čtivý, byť jeho děj trochu zpomalil, aby se čtenáři mohli dozvědět nové informace a některé postavy mohly alespoň částečně najít svá rozhřešení...

Hezký večer přeji a múzám zdar.
 ze dne 06.01.2014, 23:25:37  
   Šíma: Ahoj.

Zkus číst své texty "cizíma očima", také tu a tam nevidím své chybky v textu... Říkám tomu: Autorská slepota... Nebo to chce betu. ;-) Drž se.
 ze dne 06.01.2014, 20:22:48  
   Trenz: Ani když to po sobě čtu tak to tam nevidím. Díky za vypsání.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Hrka hrká, Hrka...
Centurio
Gi 2
Liesko_vec
Příliš divoká z...
Iserbius
obr
obr obr obr
obr

Konvalinky pro maminku
faith
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr