obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915378 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39517 příspěvků, 5745 autorů a 390442 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ve znamení kordu XX ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 07.01.2014, 15:19  
 

Všichni čtyři – Honoré, Eulaire, Simon a Zita – seděli nehnutě ve velké audrelayské knihovně. Snažili se nějak rozumně vyřešit nastálou situaci. Trio vetřelců bylo rádo, že se o jejich malém dobrodružství ještě nedozvěděl pán domu. Nevěděli, jak by reagoval... Proto doufali, že si stačí promluvit akorát s Honoréem.
Honoré se chabě usmál. „Nebudeme z toho dělat žádný problém, jen jsem vás chtěl trochu potrápit. Ale nenapadlo by mě, že polezete zrovna tam dolů. Nevymýšlím si, když tvrdím, že je to nebezpečné.“
Ostatní si oddechli. Byli rádi, že to Honoré bere zrovna takhle. Byl to takový klidný člověk, který se sice na první pohled jeví jako přísný, ale ve skutečnosti je daleko mírnější.
Eulaire se zamyslela. Původně mu chtěla říct, proč vlastně ona doopravdy přišla, ale nakonec se zarazila. Přeci jen bude lepší, když si své nepodložené domněnky nechá pro sebe. Nemůže tady Duboisovy obviňovat z vyvraždění jejího rodu. A vůbec, rozhodla se, že nebude věřit nějakému anonymnímu písalkovi, ale raději bude naslouchat své intuici, která jí říkala, že nikdo z této rodiny v tom nemá prsty. Bude Damienovi nadále věřit a ne ho z něčeho podezřívat. Vždyť ho znala dost dobře na to, aby věděla, že on by nic takového neudělal. Sice jí bylo jasné, že se pravdu teď už nejspíš nedozví, ale kdyby měla tu možnost, kdyby jí byla někdy na stopě, tak se jí chytne a už nepustí. Ale prozatím tuhle věc nechá tedy plavat.
„Tak můžete odejít,“ ozval se po chvíli ticha Honoréův hlas.
Konečně je propustil. Než Simon se Zitou opustili knihovnu, byla Eulaire už pryč. Velice rychle se z tama vytratila, možná proto, aby nenarazila na dalšího z bratrů Duboisových. Ale Zita ani Simon nikam nespěchali, tak se pomalu loudali po chodbách zámku. Napadlo je, že by se rovnou mohli stavit za Louisem, i když se Zitě moc nechtělo.
Vůbec jej nemuseli nikde nahánět, neboť se před nimi objevil ještě dřív, než sešli do přízemí.
„Simone! Co ty tady děláš? Kde ses tu vzal?“ divil se Louis a už svého kamaráda nadšeně vítal. Pak obrátil pohled k Zitě. „No ne, to je nám ale vzácná návštěva! Rád tě tady vidím, Zito.“
Simon se Zitou se na sebe podívali a usmáli se.
„Něco nás sem zavedlo, to ale neřešme. Hlavně jsme tady přišli za tebou. Přivedl jsem ti i Zitu, když jsi ji tak dlouho neviděl.“
Louis se podíval Zitě do očí. „Že si se mnou dáš souboj? Prosím!“
„No, to bych mohla... Ale nemám tady svůj kord.“
„Vždyť to vůbec nevadí! Já jich mám hromadu, kterýkoliv si můžeš půjčit!“
„Ale vy dva, uklidněte se,“ zasmál se Simon nad jejich šermířským zápalem. I když měl přece předpokládat, že když se sejdou tihle dva blázni do šermu, že to nemůže dopadnout jinak než pořádným soubojem. Kdoví, jestli někdo nebude zraněn.
Než se Simon nadál, stáli všichni v tělocvičně. Zita už měla v ruce kord, který si sama vybrala a Louis s tím svým postával před ní. Netrpělivě vyčkávali, až souboj započne.
Simon se natáhl na podlahu, opřený o zeď, připraven sledovat, jak si ti dva povedou. Sám byl zvědav, kdo z nich je lepší šermíř.
„Tak jen do toho. Začněte.“
Zita byla ve střehu a čekala, až její soupeř udělá první krok. Louis brzy vyrazil vpřed a zaútočil. Ostří jeho kordu narazilo na Zitinu čepel a prudce se od ní odrazilo. Byl to opravdu divoký boj.
Zita se hodně soustředila na zápas, na Louisův kord a jeho pohyby. Nechtěla s ním prohrát... Přála si být nejlepší šermířkou v zemi. Lepší než Louis. I když on měl stejné přání – být nejlepší. Usilovně se snažila uhýbat jeho ranám, vykrývat je a odrážet. S takhle silným protivníkem už velice dlouho nešermovala. Louis nebyl jako Simon, byl o dost silnější. Zita se až příliš vžila do souboje... Zaměřila se spíše na svou obranu, ale kdykoliv měla možnost, využila situace a zaútočila.
Louis divoce máchal kordem a také si boj hezky užíval. Sázel raději na rychlost a útoky, nechtěl dát Zitě prostor k odvetě.
Simon nestačil zírat. Podivoval se, jak jsou oba neskutečně skvělí šermíři. Kdyby jen s ním jeden z nich takhle bojoval, neměl by žádnou šanci. Tohle už byl trochu odlišný šerm od toho jeho.
Oba, Louis i Zita, udržovali svou kondici dobrých dvacet minut. Poté na chvíli zpomalili tempo, ale vzápětí se znovu pustili do víru bezhlavého boje. Konečně na nich bylo vidět, že je zápas pomalu vyčerpává.
Zita najednou zavrávorala a shodou okolností skončila na zemi. Než stačila popadnou kord a zvednout se, už se čepel Louisovy zbraně dotýkala jejího krku.
„A sakra,“ zaklela. Prohrála jsem.
Louis se usmíval, Zita se mračila. A Simon šokovaně přihlížel.
„Takže je rozhodnuto?“ otázal se Simon a vstal ze země. „Ziti, byl to pěkný souboj.“
„Achjo. Věřila jsem, že vyhraju.“
„Podcenila ses, Zito. Jsem lepší!“ vysmíval se jí pobaveně Louis.
Zita se vyškrábala zpátky na nohy a namířila si to přímo k němu. „Příště tě rozhodně porazím, to si zapamatuj. Odteď budu trénovat ještě pilněji.“
Simona zaplavilo horko. Ještě pilněji? Vždyť už teď cvičí až zběsile. Začal mít o Zitu strach. Ale rozhodl se, že na ni dá v každém případě pozor.
„Trénuj, trénuj. A pak si dáme další zápas.“
Dlouho se pak na Audrelay už nezdrželi, s Louisem prohodili ještě pár vět a vydali se zpět do Paříže. Dostali i připravený kočár, aby nemuseli ťapat pěšky. Zita za celou cestu téměř nepromluvila, stále byla celá rozhozená z prohry s Louisem. Simon do ní raději moc nehučel, aby to ještě neschytal.
Po příjezdu do města se mu Zita kamsi vytratila a po zbytek dne s ní už nemluvil. Nejspíše se mu vědomě vyhýbala, tak ji nechal tak. Však ono ji to brzy zase přejde...

Xavier Grabier se krčil v koutě redakce, v rukou mačkal nejnovější vydání Journal de Paris a pozorně se zahlížel na Benoitův článek. Ten jej totiž zaujal ze všech nejvíc. Chvílemi hleděl do novin, chvílemi nevěřícně na autora článku.
„Benoite... Pamatuju si na den, kdy jsi poprvé přišel k nám do redakce a ucházel ses o práci novináře,“ pravil. „Ze začátku jsi ani pořádně nevěděl, o čem budeš psát. A teď... Teď ses odvážil k tomuhle! Máš určitě nejen můj obdiv. Někoho takového, jako jsi ty, noviny potřebují.“
Všichni nadšeně souhlasili s Xavierovým tvrzením. Ano, Benoit se osmělil k veřejnému vystupování proti francouzské vládě. Začal psát o špatném životě v Paříži a opatrně líčil své názory na monarchii.
„Jsem rád za ty tvoje články, jistě pozvednou kvalitu našich novin a lidé je budou číst s velkým nadšením. Ale dávej si pozor na to, co píšeš. Neradi bychom o tebe přišli,“ namítl šéfredaktor.
„Nebojte se. Já to zvládnu,“ usmál se Benoit.
„Dobrá. Tak se pusťte zase do práce,“ pokynul Frank Pasteur redaktorům.
Novináři se začali opět věnovat své činnosti a Xavier se pomalu zvedl ze země a protáhl se.
„Já jdu teda roznášet.“ Vzal si kupu nových výtisků a vydal se na cestu.
Benoit vstal od stolu. Už toho tady udělal pro teď dost. Měl by jít zase pro změnu ven a udělat další článek přímo v ulicích města. Nebylo by špatné, kdyby do toho zapojil i názory obyčejných lidí.

Damien de Dubois postával ve velké přijímací hale, naproti němu se vypínal jeho návštěvník. Jules Bertrand, vysoký mladý muž s tmavými vlasy, byl novinářem z Denního ráje. Tyhle noviny sice nepatřily zrovna k těm nejznámějším, ale měly dobré předpoklady dostat se až na úroveň Journal de Paris, ne-li ještě dál. Za svou krátkou působnost si Denní ráj získal již mnoho čtenářů.
Damien se nechtěl obracet na noviny, ve kterých pracoval Benoit, proto využil toho, že oslovil právě Denní ráj. Poslali mu sem tohoto redaktora, tak doufal, že bude s jeho spoluprací spokojen.
„Pojďte se mnou, prosím,“ požádal hosta a zavedl jej do malé místnosti, kde měli klid na rozhovor.
Pokynul mu, aby se pohodlně usadil na pohovku a sám si sedl na židli u stolu.
Jules se skoro po celou dobu usmíval. „Bude mi ctí pro vás pracovat, pane Duboisi. Čeho přesně si žádáte ode mě a od našich novin, smím-li se zeptat?“
„Chtěl bych napsat článek. Jistě jste si všiml, čeho se vaše konkurence vůči mně dopustila. Nechala otisknout zcela falešné informace o mojí osobě.“
„Vím o tom. A musím říct, že jsem ničemu z toho ani na okamžik neuvěřil! A pak ten váš proslov na náměstí... to bylo něco! Úplně jste mě dojal.“
„Děkuji. Nicméně i já mám pár věcí na člověka, který mi chtěl tím článkem uškodit. Nikdy jsem si nemyslel, že je pustím na veřejnost, ale nedala mi na výběr. Teď je na mně, abych jí to patřičně oplatil za to, co mi udělala.“
Jules nastražil uši. „To jsem teda velice zvědav! Povídejte honem, jsem hrozně netrpělivý!“ Otevřel si svůj zápisník a připravil se ke psaní poznámek.
„Znáte Larissu de Moreau?“
„Och ano! Kdo by neznal nejkrásnější ženu v Paříži!“
„Ano, je sice krásná, ale povahou naprosto zkažená,“ odvětil Damien.
Novinář zmlkl a raději pozorně naslouchal. Nemohl si přece nechat ujít ani jedno slovo, které mu pan hrabě sdělí.
„Je to už mnoho let,“ dal se do vyprávění, „co jsem se s Larissou poprvé seznámil. Tehdy jsme byli oba tak mladí. Ba ne, byli jsme ještě dětmi. Já měl sotva třináct let, ona teprve osm. Poznali jsme se úplnou náhodou někde v parku. Malá Larissa zrovna utekla rodičům, chtěla být chvíli sama. Já jsem jen procházel kolem,“ vzpomínal. Narazili jsme na sebe a začali si povídat. Hned jsme se skamarádili a poté se nepravidelně scházeli.“
Jules si každičké slovo pečlivě zapsal. Nechtěl Damiena zbytečně přerušovat svými dotazy.
Po krátké pauze opět pokračoval: „Časem jsme se do sebe zamilovali, takovou tou dětskou láskou. Dokonce jsme si slíbili, že se jednoho dne vezmeme. Vídali jsme se tajně a čím dál častěji. Opravdu jsem ji tenkrát měl rád. Přísahali jsme si věrnost – také že nikdy nikomu neřekneme o tom druhém z nás. Nechtěli jsme, aby to někdo věděl. Hodně jsme toho jako děti prožili. A až pak... pak...“ Znovu se odmlčel.
„Pak co?“ zašeptal Jules se zatajeným dechem. Příběh ho dočista oslovil.
„Pak se změnila. Už to nebyla moje milovaná Larissa. Najednou se mi svěřovala, co by tak mohla provést svým bývalým přátelům. Těm, kteří jí nějak ublížili. Mluvila se mnou o věcech, které se mi nelíbily – jak se pomstít tomu a tomu člověku, jak ho zesměšnit před ostatními, a také začala všechny pomlouvat. Nevěděl jsem co dělat, byl jsem jediný, s kým se v té době kamarádila, a komu se se vším dokázala svěřit. Jenže já jí v tom nechtěl podporovat, začal jsem si uvědomovat její skutečnou a zákeřnou povahu. Chtěl jsem od ní odejít, ale nemohl jsem. Vždyť mi tolik věřila... Tak jsem si s ní napřed v klidu o všem promluvil, ale ona se na mě dívala jako na blázna, který se jí opovažuje odmlouvat. Nakonec jsem to s ní skončil – a Larissa to považovala za zradu. Sice se jí nedivím, ale neměl jsem na výběr.“
Julesovi zazářily oči. „Tý jo, to bude něco! Určitě se tímhle článkem dostaneme až za popularitu Journal de Paris! Tak co bylo dál?“ optal se zvídavě.
„Dál... No, o pět let později mě chtěla znovu získat. Dělala vše pro to, aby se jí to povedlo. Poslala mi oznámení, že je vážně nemocná, a že jí už moc času možná nezbývá, a žádala, abych ji přijel navštívit. A já blbec jí na to skočil...“
Damien vzpomínal, jak to bylo dál. Jules stále napínal uši a zaznamenával si vyprávění.
„Tajně jsem se vplížil do jejího pokoje, abych nakonec zjistil, že si to vše jen vymyslela. Jaké bylo pak mé rozhořčení! Dal jsem jí tam teda jasně najevo, že s ní nechci mít už nic společného, a aby mě laskavě přestala obtěžovat. Pak jsem od ní měl na nějakou dobu opravdu klid, dokud jsem před šesti lety nezačal pořádat plesy a zvát na ně významné osobnosti Paříže a nejrůznější šlechtice. Mezi nimi bylo i plno těch, které jsem já s bratry ještě neznal. Dovolil jsem si na ně zvát i Larissu, se kterou jsem se oficiálně seznámil na mém prvním pořádaném plese.“
Jules tušil, že se příběh zřejmě blíží ke svému konci.
„Nevypadalo to, že by se Larissa pokoušela vytahovat něco z minulosti, až doteď. Přešla rovnou do útoku. Dostalo se mi, že to právě ona může za to, že o mně nechal Benoit Crozier vydat v novinách ten článek. Proto jsem se rozhodl, že proti ní povedu další krok. A tím nechť je vytažení naší společné minulosti.“
„Ano, a díky mně se jí pomstíte,“ zajásal Jules. „Naprosto vám rozumím!“
„Tak nějak. Mohu se na vás spolehnout?“
„Ale jistě! Mám poznačené každé vaše slovo. Slibuji, že z toho udělám velký hit!“
Damien pak Julesovi povyprávěl ještě pár podrobností ohledně sebe a Larissy, věci, co tenkrát zažili a další zajímavosti.
Poté se konečně rozloučili.
„Dám vám vědět, až s tím budu hotov.“

Zita seděla na posteli a v rukou třímala svůj kord. Už notnou chvíli na něj neustále zírala, přemýšlejíc o včerejším souboji s Louisem. Ta prohra ji naprosto odrovnala. Teď byla rozhodnuta trénovat daleko usilovněji než kdy dřív.
Najednou ji ze zamyšlení vyrušilo naléhavé zaklepání na dveře.
„Zito, jsi tam? Otevři, prosím.“
Zase Simon... Proč mě nenechá aspoň chvíli o samotě? Zita se zamračila, ale nezvedla se.
Další klepot. „Zito?“
Nakonec se přeci jen zvedla a i s kordem si to zamířila ke dveřím. Zprudka je otevřela a čepel kordu napřáhla k Simonově krku.
„Co blbneš?“ vylekal se. Nepočítal s tím, že na něj Zita půjde rovnou se zbraní.
„Co tu chceš?“ zeptala se přímo.
A jéje, zase je tu ta Zitina nepředvídatelná nálada. Nevěděl proč, ale tahle její povaha se mu celkem líbila.
„Jen jsem se chtěl podívat, jak ti je.“
„Je mi skvěle. Jestli je to všechno, tak ahoj.“
Chystala se zavřít dveře, ale Simon je přidržel. Nechtěl se tak lehce vzdát.
„Počkej. Myslel jsem si, že si budeš chtít dát třeba souboj.“ Schválně nezmiňoval Louise, aby Zitu ještě více nenaštval.
O pár minut později již stáli oba na svém oblíbeném místě, kde tak často trénovali. Zita dlouho neotálela, raději se ihned vrhla vstříc Simonovi.
„Mohla bys trošku ubrat na tempu, Zito, jestli proti mně půjdeš tak jako když jsi stála proti Louisovi, tak se obávám o svůj život.“
Zita jeho poznámce nevěnovala žádnou pozornost. To on jí navrhl souboj, tak ať si teď nestěžuje. Přece potřebuje silného soupeře, ne žádného slabocha, jestliže chce porazit Louise.
Nedržela se zpátky, i když bojovala se Simonem. Samozřejmě dobře věděla, kdy přestat, vždyť by mu nikdy neublížila a už vůbec by ho nezabila. Ale musela trénovat s větším zápalem než doposud.
„Já ho jednou porazím!“ vykřikla.
„Ano, jednou určitě ano. Tím jsem si jist,“ souhlasil Simon.
A tak se oba pustili do dlouhého a vyčerpávajícího tréninku.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.01.2014, 15:19:28 Odpovědět 
   Zdravím.

Čekal jsem, že bude mít návštěva sklepů větší (a hlavně negativní) důsledky pro naše hrdiny. Namísto toho, jsem měl možnost shlédnout další souboj. Obrácení se Damiena ke konkurenci (konkurenčním novinám) je zcela logickým krokem, když jej náš hlavní hrdina (nechtěně) zklamal. O to více a překvapivé "špíny" vychází na povrch (ve smyslu změny životních postojů a charektru Damienovy milenky či přítelkyně). Uvidíme, na tahu je Larissa. Od akčních scén opět přecházíme "k psychologii" a děj se zpomalil. Postavy nadále vykonávají to, co lze od nich očekávat (i v rámci jejich zájmů a práce). Proto netuším, kudy se děj ubere příště.

Na práci šotků překlepníčků jsem dnes příliš nekoukal (další pročtení by zcela jistě napovědělo). Celý příběh se prozatím nese v duchu jeho samotného názvu: "Ve znamení kordu" (Opět jsem myslel na to, co kdybys vložila do příběhu více historických reálií? Takto vyznívá celé vyprávění poněkud "komorně", přestože se hrdinové pohybují nejen v Paříži, ale i v předměstí...)

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 07.01.2014, 21:19:11  
   Šíma: P.S. Zapomněl jsem, ještě maličkost: pozor na zdrobněliny, například: ťapat, toto v příběhu (i ve smyslu vyjadřování samotného vyprávěče) skutečně nesedí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lunar
(14.12.2019, 14:16)
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
SKY WAYDERSOVÁ ...
Danny J
Výkřik!
rendik67
Červánky a chla...
Gilbert Cunninghamm
obr
obr obr obr
obr

Bílá...
Zidarine Zydar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr