obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915111 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39055 příspěvků, 5697 autorů a 387952 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Osud prostých očí - Kapitola druhá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Osud prostých očí
 autor D. V. S. publikováno: 09.01.2014, 14:48  
Tak tady je slíbené pokračování
kdybyste to chtěli číst rovnou celé, tak jsem to dal na ulozto v pdf
 

Kapitola druhá: Kde jsi?

Do domu přímo vpadne. Položí pověsti na stůl a rychle sní polévku, již před něj matka postaví. Při tom bude pošilhávat po kožené vazbě, jako by se měla sama od sebe z ničeho nic otevřít.
Po obědě se už klidněji posadí na lavičku ve dvoře, právě pod kvetoucí
třešní, a začte se.
Až když nebude možné kvůli tmě dobře číst, uvědomí si, že je večer. Nechá toho tedy a půjde spát.

Druhého dne, jakmile jitřní sluníčko dobude skrz vikýř malý obdélník na podlaze, vyskočí z tenkých letních peřin a znovu otevře knihu na místě pověsti o potoce, mysle si při tom: ještě pár stránek, rychle, ať můžu vyrazit.
Poslední věta, slovo, tečka. Zaklapne knihu, oblékne se a půjde se nasnídat.
„Dobrý ráno. Copak, ty ranní ptáče?“ zvedne obočí matka, když ho uvidí nezvykle brzy ráno v kuchyni.
„Chci zas po delší době vyrazit k prameni. Už jsem tam dlouho nebyl, takže …“ pokusí se mlžit.
„Nic takového, mladíku,“ postaví si ruce v bok maminka, „doma budeš … a uklízet. Všude je tu nepořádek až hrůza.“
„Nešlo by to odpoledne? Já budu klidně uklízet až do noci,“ rezignuje na naději, že by se třeba vykroutil z práce.
„Zítra přijede tetička Ivana, tak jestli to nebude,“ výchovně zahrozí ukazovákem.
„Neboj …“
Vytáhne z dřevěného stojanu dlouhý nůž, ukrojí si poctivý krajíc chleba a ještě na něj namaže pořádnou vrstvu medu; dnes musím mít sílu, kdo ví, jak dlouho to může k prameni trvat, řekne si. Pospíší si, ale přesto, k jeho velkému zklamání, se v půlce snídaně za oknem srazí šedá mračna
a jen se vykloní ze dveří, už se i rozprší.
Sklesle se vrátí domů a začne uklízet, utěšuje se myšlenkou, že ani ona přece nikam jistě nevyrazí, a že se tedy setkají později.

Tetě bude bezmála padesát let, i přestože je to sestra docela mladé Vlastovy maminky. Zpod řídnoucího obočí vzhlédnou malá světaznalá uhlově černá očka a ve vlasech se jí v hojné míře zalesknou stříbrné črty.
Asi o půl deváté zaskřípou před stavením kola vozu a z narcisově žlutých dveří vystoupí svěží dáma ve středních letech, jako by chtěla poučovat své okolí každým mávnutím ruky a každým kývnutím. Nejprve si svou sestru prohlédne od hlavy až k patě, kriticky pokrčí obočí při pohledu na mašli ve vlasech a pak se konečně vlídně usměje a obejme ji, „má malá sestřičko, ráda tě zas vidím.“
„Á, dobrý den ti přeji, mladý pane,“ otočí se na Vlastu; ten ji zdvořile přivítá, avšak počká doma jen dostatečnou chvíli, aby se jeho odchod nemohl pokládat za neslušnost, a následně vyrazí na cestu, až se mu za patami zapráší.
Celý udýchaný doběhne do míst, kde se s Lipenkou prve setkal, a nějaký čas těžce prodýchá v polodřepu aniž by mohl vydat hlásek. A ona? Nikde. Zazpívá několik písní, skoro je zařve, navzdory tomu se Lipenka neukáže. Že by přišel pozdě? Že by ji omrzelo čekání? Prochodí les křížem krážem, Lipenku nenalezne. Usoudí, že ji mohlo také něco zdržet doma. Vždyť jsme se domluvili na včera, řekne si, nepočítala, že bychom kvůli dešti museli sraz odložit. Přesto se se smutkem vrátí domů.
Večer, když ulehne ke spánku, nebude proň snadné usnout a přijde
zlý sen …

Znovu šel do hájů hledat tu dívku
na bílý pěkný den, slunce se smálo
věřil – a pevně – že najde tu dívku
v hájích ji najde, to v uších mu hrálo.

Oběhl šípku keř, vyplašil slípku
dotančil na kopec, protrh‘ roj molů
i teď dál věřil, že najde tu dívku
najde a zadupá svých srdcebolů.

Zacákal v kalužích, přeskočil říčku
došel až na luka, do lesů, hájů
nenašel hledanou, touženou dívku
zapěl a volal ji ze širých krajů.

Slunce se schovalo, mračna se sběhla
on stále na lánech hledal a bloudil
tráva pod poryvy větru se slehla
a on zde pro ztrátu dívky se rmoutil.


Probudí ho bolest hlavy a nepříjemné sucho v krku. Půjdu se nasnídat a to mi udělá zase dobře, pomyslí si. Snídaně ho opět postaví pevnýma nohama na zem. Zaražen ze snu z předchozí noci vyjde nejistým krokem před dům a podívá se na oblohu. Nebe čisté, ani obláček v dohledu.
Dorazí na louky, Lipenka se však ani nyní neukáže. Prozpívá celé dopoledne, po ní ani vidu, ani slechu. Podruhé se vrátí domů zklamán, podruhé prosní noc stejným špatným snem.
Další den se posadí mezi mechy a blatouchy, už zapěje jen dvě písně a dál počká v tichosti. Už po třetí se vrátí domů, aniž by ji byl našel.
Aby myslel na něco jiného, prolistuje kronikářovy zdejší pověsti a odpoledne se rozhodne je vrátit.
„Copak tak posmutněle?“ otáže se knihovnice, sotvaže se Vlasta octne ve veřejích.
„Ale to je zamyšleně,“ zalže jí.
Knihovnice, nedůvěřivě ho probodnuvši pohledem nepřestane, přes jeho vyhýbavou odpověď, s výslechem: „Copak bys byl tak zamyšlený,“ její přízvuk slov těžce padne na slovo – zamyšlený –, „jen kvůli nějakým pověrám? Kvůli které pověsti sis to půjčoval?“
„Něco mě zaujalo o tamtom potoce, tak jsem si vzpomněl, že je tu nějaká pověst, tak jsem se na ni chtěl podívat,“ opáčí až přehnaně nonšalantně.
„Dobrá,“ řekne stará dáma neustavši v nedůvěřivých pohledech, „cestu znáš,“ ukáže rukou na oddíly knihovny. Když se Vlasta vrátí, nabídne mu: „Neměl bys zájem o nic?“
„Dnes asi ne, děkuji,“ obrátí se k odchodu Vlasta.
„Ani o tohle?“ zadrží ho sahajíc na stůl pro úzký svazek; ten otevře; listujíc v něm chvíli, umožní Vlastovi, aby si všiml rytby na deskách:
Výroky moudrých
„Poslechni si tohle. William Shakespeare,“ zvláštním způsobem zkroutí rty, jak to staří lidé dělávají při čtení cizích slov, „mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky. Co tomu říkáš?“
„Říkám tomu, že citáty řadím do čtyř kategorií. V první jsou citáty, co dobře zní a jsou pravdivé. V druhé, co dobře zní, ale jsou nesmyslné a další druhy si můžete domyslet. Myslím, že Shakespeare tentokrát dost klesl na kvalitě, protože to sice zní pěkně, ale je to blábol, nic než blábol.“
„Aha. A proč je to blábol?“
„Za prvé, není jasné jak to myslí, jestli je lepší mít rád neopětovaně než vůbec, nebo je lepší mít lásku než mít jinde v životě štěstí; každopádně ani s jednou verzí výkladu nesouhlasím. Je lepší nemít rád vůbec než bez opětování a také je lepší žít v blahé nevědomosti o lásce jinak spokojený
život.“
„No no, nemusíme se hned rozčilovat, stačí, když mi řekneš, jakápak to slečna ti ukradla srdíčko,“ uculí se knihovnice.
„Cože?“ zarazí se Vlasta.
„Člověk, co není smutný z lásky, by tohle o Shakespearovi neřekl.“
„Ale … já ji ne-,“ brání se, „vždyť ji ani neznám.“ Začne být pekelně nervózní.
„Nemusíš se vymlouvat, je to přece normální,“ uchlácholí ho stařenka konejšivým hlasem, „takže říkáš, že jsi ji zčista jasna potkal v lese? Že já se, hloupá, divila, co tam pořád děláš,“ uchechtne se.
Vlasta se poraženecky zakaboní a s krátkým pozdravem odejde. Po cestě domů ho ale napadne: Vždyť jsem jí neřekl, že jsem Lipenku potkal v lese, ba dokonce, jak mohla přijít na to, že na mne vyrukovala právě s tímto výrokem? Chvíli o tom podumá a pak usoudí, že je jen unavený, když tak špatně spal, a že půjde spát časněji.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jujacek 16.01.2014, 12:11:43 Odpovědět 
   Ahoj :)
Tuším, že někteří na rozdělení podkapitol nebo tak, používají třeba hvězdičky :) Ale mě to trklo hned jako rozdělení :)
Tady se toho moc nestalo, ale je třeba hocha trochu potrápit :D :)
 ze dne 18.01.2014, 21:12:43  
   D. V. S.: ahoj,
rozhodně, musel jsem to trochu natáhnout :D
 Šíma 09.01.2014, 14:47:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Tuším jsem vypouštěl začátek příběhu, takže hurá do pokračování... Lipenka (pěkné jméno, nepsal jsem to už?) není k nalezení. Náš hrdina se patrně zamiloval až po uši, a to na první pohled. Pohlédl do jejích očí a byl ztracen. Nezbývá, než si počkat na pokračování, koupit si knihu, nebo kliknout na odkazovaný server (zagooglit). Text má i nadále své kouzlo, přestože ustoupilo trochu do pozadí, před špatným počasím, poklízením a bezmocí. Nehraje si Osud i s Tvými postavami? Uvidíme, co si pro ně připravil... U tří teček... Nejspíš půjde o tzv. výpustku (viz mezery před třemi tečkami - i na konci vět).

Přeji hezký den a múzám zdar.
 ze dne 09.01.2014, 21:32:15  
   D. V. S.: ahoj a díky :)
ty tečky jsou jakoby milník mezi podkapitolkami, či jak by se to dalo nazvat
tobě též
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Za mřížemi na l...
Mouvela
Krysa
Veo Ochmanek
Vzduchem bez kř...
micromys
obr
obr obr obr
obr

Malíř a básník
Jndřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr