obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2914650 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38180 příspěvků, 5579 autorů a 382420 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Cena odvahy - 32. kapitola (2. část) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cena odvahy
 autor Anne Leyyd publikováno: 10.01.2014, 14:49  
Pravý přítel
 

Ve svém pokoji se svlékla z mokrých šatů. Rozložila je na židli a převlékla se do suchého. Vzala si dlouhou zelenou sukni a hnědou košili, na kterou si ještě oblékla hnědý kabátek. Ten zapnula až ke krku, aby si otec ničeho nevšiml a sešla dolů.
Z prádelny si vzala čistou menší osušku a vešla do kuchyně, kde u stolu seděl její otec a dojídal večeři: brambory a pečenou rybu. Cara se na něj usmála, popřála mu dobrou chuť a přitáhla si jednu ze židlí ke krbu, kde si sedla a dala se do sušení svých vlasů.
Několik minut jen mlčky seděla, vytírala si vlasy osuškou a hleděla do plamenů. Poslouchala, jak otec cinká příborem o talíř. Jen co dojedl a Cara zaslechla, jak vstal od stolu, odnesl talíř i příbor do vědra se špinavým nádobím, otočila se čelem k němu.
Věděla, že na tom, co teď řekne, bude hodně záležet, a proto mluvila pomalu. Pomalu a důrazně. Popsala otci, v jakých podmínkách Jeremy i Peter žijí, chlad ve vězení, žádné postele, téměř žádné jídlo a pití málo. Řekla mu, jak moc jsou zranění, jak těžkou práci mají v kamenolomu a že jim po vší té dřině dokonce ani neumožní si řádně odpočinout a zakazují jim spát.
Mathias ji velmi pozorně poslouchal a celou dobu neřekl ani slovo. Až když Cara utichla, zeptal se, proč mu to všechno vyprávěla.
Tady zaváhala, ale řekla si, že nemá co ztratit. Buď to půjde touhle cestou, nebo… jinou. Snažila se, aby její dosud chraptivý hlas zněl lítostivě, prosebně i trošku zoufale současně. Poprosila otce, jestli by si mohl jít promluvit se starostou Paindonu a požádat ho, zda by se k vězňům ti, co je mají na starosti ve vězení a v kamenolomu, mohli chovat lépe, alespoň s nimi zacházet jako s lidmi.
Otcovu zápornou odpověď tak trochu očekávala, takže ji nevyvedla z míry úplně, ale znala svého otce až příliš dobře. A to, co o něm věděla, se jí po několika dlouhých minutách úpěnlivých proseb, opět potvrdilo. Připadala si znovu jako malá, když žadonila, aby se směla jít podívat na trh na komedianty nebo aby se mohla projet na koni.
Mathias se Cařiným prosbám a neustálému opakování, že každý si zaslouží druhou šanci a o nekřesťanském zacházení, které si ve vězení ti dva vytrpěli, podvolil. Sice namítal, že jen dostávají, co si zasloužili, ale tím Caru k přemlouvání a prosbám podnítil ještě víc. Když navíc slyšel, že už skoro nemůže mluvit, ale přesto byla odhodlaná nějak mluvit dál, přestal se bránit. Slíbil jí, že zítra do Paindonu zajede a se starostou si promluví.
Cara si poté zhluboka oddechla, široce se na otce usmála a objala ho, přičemž mu slabounkým hlasem děkovala. Mathias ji nakonec poslal do jejího pokoje, kam šel ještě rychle zatopit v krbu a donesl jí večeři, kterou s chutí snědla.
Toto malé vítězství v Caře zažehlo silný plamen naděje, a když usínala, dařilo se jí vzpomínky na Drakea docela dobře odhodit, jen co pomyslela na to, že třeba starosta zasáhne a Jeremymu a Peterovi se bude dařit aspoň o trošku líp. S touhle nadějí sice usnula, v noci se však několikrát vzbudila zpocená, s prsty zaťatými do přikrývky a vzpomínkami na děsivé sny, které se jí honily hlavou.




O 2 dny později


„Caro!“ zavolal na ni otec přes dveře pokoje.
Cara vstala od židle u okna, na níž seděla a rychle si rukou osušila slzy, které jí už od včerejšího večera nepřestávaly stékat z očí.
„Ano?“ zeptala se a snažila se překrýt pláč v hlase. Mírně sebou trhla sotva uslyšela první úder znovu oznamujícího poledne.
„Přišel Benjamin a chtěl by s tebou mluvit. Poslal jsem ho na dvůr… Půjdeš za ním?“
Cara zavřela oči. Pár vteřin si nechala na rozmyšlenou, nakonec však zvedla víčka: „Ano, půjdu. Za chvilku jsem dole.“
„Dobře,“ slyšela otcův hlas a neuniklo jí, že zněl, jakoby se mu ulevilo.



Když otevřela dveře na dvorek a uviděla Benjamina, sedícího na lavičce pod stromem, zhluboka se nadechla a přitáhla si límec kabátku těsněji ke krku. Celé dva dny ho nesundala a otci tvrdila, že jí je pořád ještě trochu zima a bolí ji v krku. Rukama si prohrábla vlasy, jelikož si nebyla jistá, zda se ráno vůbec učesala a zdvihla hlavu.
Jen co ji Benjamin spatřil, postavil se. Měl na sobě tmavé kalhoty, u pasu se mu pohupovala dýka, bílou košili a černý kabátec. Fučel slabý vítr, který mu rozhazoval vlasy na všechny strany, takže Cara na okamžik opět zahlédla jizvu na jeho spánku.
Došla až k němu a s přemáháním zdvihla oči k jeho tváři. Oplatil jí pohled a místo pozdravu potichu řekl: „Podle tvého výrazu soudím, že ti otec asi… nevyhověl.“
Cara zavrtěla hlavou a posadila se na lavičku zády k domu: „Vyhověl.“
Benjamin si pomalu sedl vedle ní a nejistě na ni hleděl a čekal, až mu to objasní.
Celé dvě minuty mlčela a dívala se kolem sebe. Pozorovala, jak si vítr hraje s několika prvními spadlými listy z dubu, jak rozechvívá stonky řebříčku a jak stíny větví tančí na zemi v podivných nečekaných pohybech.
Pak si začala propínat prsty a promluvila: „Vyhověl mi. Jel za starostou hned včera ráno. Vrátil se večer a řekl mi, že… že ho starosta přijal vlídně, vyslechnul ho a dokonce mu slíbil, že… že se postará, aby se s vězni zacházelo lépe.“
Benjamin si odhrnul vlasy z očí a zmateně na Caru hleděl, protože v jejím hlase jasně slyšel, že potlačuje pláč. Sice z jejích slov měl zvláštní pocit, ale přece opatrně pronesl: „To nezní špatně.“
Cara přikývla a podívala se na něj: „Ne, to nezní. Zní to přímo skvěle. Až na to, že… Až na to, že mi otec také řekl, jak s ním starosta mluvil, jak se na něj díval a jak se při tom tvářil.“
Benjamin stáhnul obočí.
„Můj otec je obchodníkem už víc jak čtyřicet let a musí umět odhadnout lidi. Musí poznat, jestli ho někdo nevodí za nos nebo na něj nechystá něco nekalého. A podle něho to, jak s ním starosta mluvil, jasně naznačovalo, že svoje slova nemyslí moc vážně. Dokonce se mu zdálo, že na něj pohlíží jinak než dřív – bez nějaké úcty nebo uznání. Takže… to, co otci slíbil, je v podstatě k ničemu a nic to nedokazuje, nic to… neznamená…“
Cara otočila hlavu na druhou stranu a snažila se potlačit další slzy.
Benjamin nic neříkal a čekal, až se trochu sebere. Mezitím v jeho hlavě divoce pobíhaly myšlenky. Spřádaly plán, který mu ležel v hlavě už skoro týden. A ačkoliv ho celou tu dobu ladil k dokonalosti, aby byl připravený jej použít, nevěděl, zda je nebo není rád, že k tomu, co v duchu předvídal, došlo.
Cara si přejela prsty přes oči a opřela se o opěrku lavičky. Nechala vítr, aby jí cuchal vlasy a přehazoval je přes tvář, jak jej napadne.
„Takže…“ ozval se Benjamin posléze, „co chceš dělat? Pořád přemýšlíš o tom, že mu pomůžeš utéct?“
Shrnula si vlasy za uši a pomalu, rozvážně přikývla: „Ano. Ale ještě mě napadlo, že bych třeba nemusela. Že by to šlo jinak… Vzpomněla jsem si na toho… Anguse, který byl v mučírně a taky se přiklonil na mou stranu. Napadlo mě, že bych za ním zajela a třeba ho přesvědčím, aby Jeremyho a Petera vzal do vězení k sobě, kde…“
Jak začala mluvit, upírala na Benjamina oči a čekala nebo spíš doufala, že ji podpoří, že řekne, že by to šlo. Jenže on zatnul čelist a probodnul ji takovým pohledem, že zmlkla a svraštila čelo, snažíc se ten výraz pochopit.
„Caro,“ řekl Benjamin a sednul si k ní blíž, až byla jeho tvář kousek od její. Upřeně jí hleděl do očí, jakoby ji chtěl uhranout a přesvědčit o tom, co se jí chystá říct. „Vím, že nejsi hloupá ani slepá. Opravdu tomu věříš? Dokonce i po tom, co jsi viděla, kam je dali? Opravdu si myslíš, že mají vyhlídky na to, aby těch deset let přežili?“
Cara zamrkala a s pevně stisknutými rty na Benjamina hleděla.
„Věř mi, že nechci být ten, kdo ti tvou naději sebere a zničí ji, ale…“ na okamžik stočil pohled za sebe, jakoby tam mohl najít návod na to, jak jí to říct šetrně, jenže tam nic takového nebylo. „Ta dohoda, kterou s nimi Jeremy uzavřel, zněla ušlechtile a možná i spravedlivě, jenže… ať už on sám věděl nebo nevěděl, do čeho jde a co může čekat, tak oni taky. Oni věděli, že sotva je budou mít za mřížemi, budou si s nimi moci dělat, co budou chtít. Prodělat na tom nemohli. A já vím, že ty v hloubi duše víš, i když na to třeba nechceš ani pomyslet, že plán těch chlapů, s kterými se dohodl, byl, že to nikdy neměli přežít až do konce. Nanejvýš pár měsíců, při nejlepším, v těch nejrůžovějších představách…“
„Ne,“ vydechla sotva slyšitelně a zavrtěla hlavou.
„Ale ano,“ přikývl Benjamin a neuhnul očima z jejích ani na okamžik. „Viděla jsi to vězení? Nedali jim ani postel, přikrývku, pořádné jídlo a pití poskrovnu. Teď začíná podzim a pár týdnů to ještě vydrží, aniž by se v noci probudili, jak se budou klepat zimou a pak mrazem. Ale až začne zima, bude sněžit a bude mráz? Opravdu si myslíš, že jim tam budou topit? Viděla jsi tam snad někde krb? Když je nezabijí jejich zranění, nebo bití, nebo nedostatek jídla, zabije je zima.“
Cara vstala a pevně se chytila rukama kolem hrudi, jakoby tak mohla zabránit tomu, aby jí Benjaminova slova, přestala drásat srdce.
Benjamin se postavil před ni a pokračoval: „A převést je do jiného vězení?“ zavrtěl hlavou a tentokrát se na ni díval s lítostí, protože viděl, jak zoufale se tváří.
„Byl jsem tam. Tehdy jak jsem ti přišel říct, že s tebou pojedu místo Henryho. Objel jsem všechna vězení, do kterých je pozavírali. Ti, kteří skončili pod Brixovým a Sebastianovým velením… víc jak polovina z nich už je mrtvá a ti další… k tomu nemají daleko.“
Cara zděšeně zalapala po dechu a třeštila na něj oči.
„Howard je… no, řekněme, že je využívá na práci pořádně, ale aspoň ví, že aby mohli pracovat, tak musejí žít. A Angus je… Nevím, jestli to víš, ale před mnoha lety byl jedním z nich. Pak se ale od Cavillů oddělil a tak ti, kteří jsou u něj, jsou na tom nejlíp. Ti mají šanci na přežití, což je sice povzbuzující, jenže se zamysli nad tím, jestli by Drake připustil, abys je převezla k němu. Po tom všem,“ trhnul neurčitě hlavou k ní a odmlčel se.
Cara sklopila oči k zemi přesně tam, kde v duchu viděla, že leží její srdce. Ztěžka vydechla a dosedla zpátky na lavičku, hlavu si položila do dlaní a nechala se obklopit temnotou, kterou jí přinesly zavřené oči. Tak strašně doufala, že se najde jiná cesta, která ji umožní s Jeremym nějak být, nějak s ním mluvit a aspoň občas jej vidět. Nyní ovšem chápala, jak naivní byla.
Už tehdy na té louce mi mělo dojít, že je to nesmysl. Už tehdy jsem měla přestat doufat. Ani jsem si to neměla dovolit! Jak hloupá a naivní vlastně jsem?
Cítila, jak se lavička pohnula, když si Benjamin sedl zpátky vedle ní.
Chvíli se utápěla v sebelítosti, polykala slzy a nechala si je stékat po tváři. Pak si je ale rázně setřela a zdvihla hlavu.
Nemůžeme být spolu… no, nějak… nějak to budu muset… Ale nenechám ho tam umřít, ani Petera.
Podívala se na Benjamina, který ji pozoroval se smutnou účastí.
„Vlastně mi tedy říkáš, že jediná možnost… je pomoct jim utéct,“ mírně pozdvihla obočí.
Trochu se zamračil a vážně odvětil: „Jen pokud s tím souhlasíš a víš, co to znamená.“
Přikývla a utřela si tvář do rukávu.
Také kývl a dlouho se na ni díval, přičemž mu ona pohled dál oplácela. Uvažoval a znovu si v hlavě procházel celý plán. Nakonec se rozhodl, že už nemá smysl déle čekat.
„Dobře, v tom případě ti můžu pomoct… S naplánováním útěku. Už jsem o tom přemýšlel několik dní a napadl mě plán,“ dodal na vysvětlenou, jakmile postřehl Cařin nechápavý výraz.
Najednou se v jejím srdci i hlavě ozval zvuk podobný tomu, když město varovali před útokem lupičů. Obočí se jí stáhlo a hladké čelo se zbrázdilo vráskami. Rty stiskla pevně k sobě a ruce zaťala do pěstí.
„Už jsi o tom přemýšlel? Napadl tě plán, ano? Chceš mi pomoct?“ zeptala se s důrazem na každou otázku a doufala, že se jí nechvěje hlas.
Najednou jí všechno začínalo zapadat do sebe. Připadalo jí, že snad sní a měla opět pocit, jakoby dalšího člověka mohla vidět v tom pravém světle jako před dvěma dny Drakea.
Benjamin přikývl: „Ano, pokud budeš chtít.“
Cara vyskočila na nohy, jakoby ji píchla vosa: „Ne, nechci tvou pomoc!“ řekla a snažila se o ostrý tón, ačkoliv její hlas ještě nebyl docela v pořádku, a přísně na něj pohlížela. „Ne, dokud mi neřekneš, proč to děláš.“
Benjamin se už nadechoval, aby něco řekl, ale Cara ho předběhla, protože chtěla zabránit tomu, aby jí lhal.
„Celou dobu se ke mně chováš hezky, snažíš se mi pomoct, jsi milý a… až neskutečně ochotný. A teď mi ještě řekneš, že jsi o tom už přemýšlel a máš dokonce plán?! Zmínila jsem se o tom poprvé teprve před dvěma dny a ty mi řekneš, že už o tom přemýšlíš několik dní?!“
„Nikdy bych nemyslel, že ochota někomu pomoct je něco špatného,“ namítl klidně.
„To jistě není, pokud to ten člověk dělá z nezištných důvodů. A to u tohohle všeho nepřipadá v úvahu. Vypadá to, že máš všechno promyšlené,“ řekla a máchla přitom paží kolem sebe. Zničehonic ji dostihlo rozčilení, které v sobě potlačovala už od neděle.
„Vypadáš, že tě nikdy nic nemůže překvapit. A proto jistě víš, co se stane, pokud by někdo přišel na to, že mi chceš pomoct dostat Jeremyho a Petera z vězení. U mě by možná přimhouřili oči, že jsem nerozumná a otec by mě popravit nenechal, ale tebe? Riskuješ hodně, Benjamine. A… a já byla už dost důvěřivá a taky hloupá. Hloupá, že jsem věřila Drakeovi a málem mě to stálo…“ odmlčela se a trhla hlavou, aby ty vzpomínky zaplašila. „Nechci s tebou udělat stejnou chybu. Jak můžu vědět, že i tohle není součást nějakého jiného tvého plánu? Jak můžu vědět, že jsi to neměl v úmyslu: naoko mi pomáhat, protože chceš Jeremyho vidět mrtvého?“
Benjamin se zhluboka nadechl, dal kolena trochu od sebe a opřel se o stehna lokty. Sklonil hlavu a zíral do prachu na zemi.
„Takže mi buď řekneš proč, nebo tvou pomoc nechci… Já tvou… pomoc potřebuju… a byla bych za ni ráda,“ dodala trochu mírnějším tónem, protože jí došlo, že to je pravda. „Ale ne za cenu toho, že je přivedu do nějaké pasti nebo přímo na špalek.“
Vydechla a už mnohem klidnějším hlasem a tišeji se znovu zeptala: „Proč mi chceš pomoct, Benjamine? A nelži mi.“
Benjamin zdvihl hlavu a podíval se na ni s napůl pobaveným úsměvem: „A jak poznáš, že ti nelžu?“
„Asi ti budu muset věřit, pokud udáš pádný důvod,“ odpověděla vážně a pozorně si jej prohlížela.
Benjamin přimhouřil oči a pohled jí oplácel. Došlo mu, že opravdu není hloupá a její požadavek je oprávněný.
„Dobře,“ kývl a narovnal se. „Přísahám ti, že ti chci pomoct dostat ty dva z vězení, protože vím, že by to tam nepřežili. A nemám v plánu dostat je nebo tebe do léčky, nebo je dostat na špalek… Můžeš se zeptat Henryho, že když se zavážu přísahou, nikdy ji už neporuším.“
Cara zavrtěla hlavou: „Ne. To mi nestačí. Nejsem slepá, jak jsi sám řekl, a vím, jak ses na ně díval a že Jeremyho ani Petera nemáš právě v lásce.“
„Nemít někoho v lásce přece neznamená, že si hned přeju jeho smrt.“
Cara zavřela oči, protože už ji to unavovalo.
„Proč mi chceš pomoct?“ zeptala se znovu, neúprosně si ho měřila pohledem, ruce si založila na prsou a čekala.
Benjamin se po chvilce zasmál: „Chytrá, všímavá a pořádně tvrdohlavá,“ řekl si potichu pro sebe, ale tak, že to Cara mohla slyšet.
Podíval se na ni a setkal se s jejíma zatvrzelýma očima a pozdvihnutým obočím.
Sevřel jednu ruku, kterou měl položenou na koleni, v pěst a zadíval se na spadlý zlatohnědý list před sebou.
„Chci ti pomoct, protože mi někoho připomínáš,“ řekl a pohlédl na ni. „Jednoho člověka, kterého jsem kdysi znal a ty se mu… strašně podobáš.“
Cara udiveně zamrkala, protože takovou odpověď nečekala.
„Ne podobou ale tím, jak se chováš. Taky byl odhodlaný dělat pro druhé a hlavně pro ty, které měl rád, všechno. Byl… ten člověk… byl tvrdohlavý, neústupný, pokud si něco zamanul, šel za tím, ať se dělo co dělo. A vím, jak ho… zraňovalo a rozčilovalo, pokud nemohl někomu pomoct. Navíc… tenhle pocit – nemoci pomoct tomu, kdo to potřebuje – znám víc než dobře,“ dodal a opřel se znovu o kolena.
„V tom vězení, když jsem tě přišel zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, jsem slyšel něco z toho, co…“ odmlčel se a trochu se zamračil, „ti Jeremy říkal. A i když bych nikdy nevěřil, že to řeknu, tak myslím, že to… myslí vážně. S tebou. Musím taky přiznat, že mě překvapilo, že se nechali doopravdy zavřít. Myslel jsem, že to je… no, že to neudělají,“ pokrčil rameny.
„A s Peterem jsem byl na hradě dost dlouho na to, abych věděl, že není jako zbytek těch chlapů, kteří se chovali jako zvířata,“ dokončil svou řeč a pohlédl vzhůru. „Takže… připadají ti tyto důvody hodné důvěry?“
Cara zaraženě stála na místě a nevěděla, co na to říct. Jedna její část ji pořád varovala, že si to mohl vymyslet, zatímco další mu chtěla věřit. Dokonce se v ní probudila zvědavost zeptat se ho, kdo byl ten člověk, o kterém mluvil, ale došlo jí, že to asi bude něco osobního a nechtěla se ho ptát, pokud jí to sám neřekl.
„Myslím, že ano,“ odvětila nakonec.
„Neříkáš to právě přesvědčeně,“ pousmál se jedním koutkem úst. „Což chápu, protože na tvém místě bych si asi taky nevěřil. Ale můžeš mi věřit v tom, že kdybych Jeremyho a Petera chtěl zabít, prostě bych to udělal. Nemám rád zbytečné protahování čehokoliv, takže…“
„Dobře,“ přikývla Cara a posadila se zpátky na lavičku.
Chvilku nervózně poklepávala špičkami prstů jedné ruky o stehno. Potom se k Benjaminovi natočila čelem: „Dobře, poslyš… já myslím, že pokud chceme, aby to oba přežili, tak bychom ten útěk měli naplánovat ještě tento týden.“
Benjamin nakrčil čelo a přimhouřil oči: „Nemyslím, že to je dobrý nápad.“
„Proč ne? A kdy by to podle tebe bylo lepší?“
Benjamin se pohodlněji usadil a otočil se ke Caře také přímo čelem.
„Ten plán, o kterém jsem ti říkal, že už mám, tak… Nejlepší den, kdy bychom to mohli provést, je příští středa.“
„Cože? Příští středu? Až příští středu?“ vyhrkla a zatvářila se zděšeně. „Ale… ale to je víc jak týden. Osm dní! Do té doby… Po tom, co se stalo včera, je Drake může zabít, aby se mi pomstil. Nebo je nechá zmlátit tak, že nebudou vůbec schopní útěku. Nebo…“
Benjamin rázně zavrtěl hlavou, a když se na ni podíval, jakoby ho ani tento její postřeh nepřekvapil, ztichla a s rukama v pěst se na něj dívala.
„Co se týče tohohle… Drakea, tak o toho jsem se už postaral,“ řekl klidně.
Cara se zamračila: „Co? Jak to myslíš?“
„No, řekněme…“ zarazil se na okamžik a sledoval holuba, který jim právě proletěl nad hlavami a usadil se na hřebenu střechy sousedního domu, „že Drake má právě starosti s něčím úplně jiným, než jsou ti ve vězení.“
„S čím?“
„Sám se sebou,“ odvětil s děsivým úsměvem.
Cara zalapala po dechu: „Tys ho… ty jsi ho… zab- “
„Ne, nezabil. Jen jsem mu dal co proto,“ přejel si dlaní levé ruky přes klouby prstů pravé.
V tu chvíli Cara v jeho tváři poprvé spatřila nenávist a neskrývané potěšení z toho, co udělal. Když sklopila zrak k jeho rukám, všimla si, že má klouby obou rukou sedřené a s rýsujícími se modřinami.
„Upřímně ale musím přiznat,“ dodal, když viděl, jak si dívka prohlíží jeho ruce, „že to nebyl právě vyrovnaný souboj – pro něj. A já doufám, že po tom, co ti málem udělal, ti to nevadí.“
Cara polkla a pohlédla na něj. Věděla a jasně cítila, co by měla říct: že to není správné, že to neměl dělat, že oplácet druhým stejným špatným chováním nic nevyřeší a nikdy nikam nevede, jenže… sotva si vybavila, jak se na ni Drake díval, jak na ni sahal a škrtil ji, nedovedla to vyslovit.
„Ne, tak… moc mi to nevadí,“ zašeptala sotva slyšitelně.
Benjamin jen přikývl a nic neříkal.
Ticho vzápětí prolomila Cara: „Jenže… to, že je teď Drake… mimo přece neznamená, že ti ostatní si jich přestanou všímat a nebudou je mlátit. Navíc ta práce v kamenolomu…“
Ke Cařinu velkému údivu se klid z Benjaminovy tváře nesmazal.
„O to jsem se taky postaral. Aby aspoň Jeremy nemusel do kamenolomu.“
„Jak?“ nechápala Cara a visela na něm očima.
„Třeba na to přijdeš sama,“ pousmál se Benjamin. „Kdy nikoho nijak nedonutíš, aby pracoval nebo dělal cokoliv jiného?“
Cara se zamyslela. Po pár vteřinách jí na mysli vytanula hádanka – jedna z těch, kterými si na projížďkách s otcem vyplňovali čas. Byla skoro podobná, ale odpověď jí v souvislosti s tím, co nyní řešili, docela vyděsila.
„Nikoho k ničemu nedonutíš v případě, že je… mrtvý,“ odpověděla se strachem.
Benjamin se zasmál: „Ano, to je pravda. Taky sis na tu hádanku vzpomněla. Ale neboj se, tak doslova to nemyslím.“
Cara nejistě vydechla.
„Než jsme odjeli, dal jsem Jeremymu lahvičku s jednou látkou… vlastně s jedem.“
Když Cara vytřeštila oči, zalapala po dechu a zbledla, rychle pokračoval: „Ne s takovým, jakým myslíš. Řekl jsem mu, ať z ní vypije hlt každý druhý den. Ten jed způsobí to, že mu bude… zle. Dost zle. Bude bledý, zpocený, bude zvracet a nebude schopný vstát. Což mu zajistí, že ho nepošlou do kamenolomu a nechají ho být. Při častějším používání nebo vypití všeho tě ten jed dostane na pokraj smrti, ale při tomhle dávkování ho nezabije. Mám to vyzkoušené sám na sobě, na Henrym… i dalších.“
Cara na něj hleděla s pootevřenými ústy.
Někdy se Henryho musím zeptat, co za ta léta vlastně dělal.
„Peterovi jsem řekl, že až se jich budou ptát co mu je, poví jim, že jim někdo zamřížovaným oknem hodil něco k jídlu. A Jeremy snědl svou i Peterovu porci. Vzhledem k tomu, jak málo jídla dostávají, tomu budou věřit. A když si na nich většina chlapů z města přišla vybít vztek, není tak od věci, že je někdo chtěl otrávit. Ta zlomená žebra potřebují klid. Chtělo by to tak tři týdny, ty ale nemáme, a proto mu bude muset stačit aspoň týden klidu.“
„Ale když mu bude zle a bude pořád zvracet, tak jak může mít sílu k útěku?!“ vyhrkla Cara a rozčilením a strachem o Jeremyho vyskočila na nohy.
„Uklidni se!“ křiknul na ni šeptem a vyklonil se, když zahlédl v okně domu pohyb. „Co kdybychom se šli projít?“ navrhnul jí, vzal ji za loket a směroval k brance do uličky.
Cara neochotně šla vedle něj a zatínala při tom prsty do dlaní. Koutkem oka se podívala k domu a ve škvíře mezi dveřmi zahlédla postavu. Nepochybovala o tom, že to je její otec.
Sotva za nimi zapadla západka na brance, pokynul Benjamin hlavou do uličky, která se táhla rovně dál za Cařiným domem. Byli dost daleko od hlavních ulic města, takže nepotkali živou duši.
Benjamin nechal Caře pár minut na zklidnění. Jen co prošli kolem oken posledního domu a před nimi se otevíral větší prostor porostlý trávou s několika jabloněmi vysazenými po okrajích, znovu promluvil.
„Když jsem se v neděli večer vrátil, abych… no, za Drakem, nechal jsem jim oběma v cele jídlo, které jsem našel v té komoře a ještě trochu toho, co jsem si koupil. V každé cele se většinou vždycky najde nějaká skrýš, třeba uvolněné prkno, kámen nebo cihla. V Jeremyho cele byla a tak jsem to tam dal – chleba a pečivo. Když si ten jed vezme každý druhý den, bude mít zhruba půl dne klid, aby se mohl najíst a strávit to, aniž by většinu vyzvracel, takže to bez nějakých problémů přežije. Je silný,“ dodal, když si všiml Cařina stále nepřesvědčeného a starostlivého výrazu.
Cara zavrtěla hlavou, vešla na trávník a došla až k jedné z rozložitých jabloní. Postavila se pod ni a se staženým obočím pozorovala, jak k ní Benjamin pomalu se stále klidným výrazem jde.
Když se zastavil až u ní, řekla: „Řekni mi, jak tohle všechno víš? O těch skrýších ve vězení, o tom jedu… Jak jsi vůbec mohl mít ten jed u sebe? To ho u sebe nosíš pro všechny případy nebo tě jen tak náhodou napadlo, že by se právě v tu neděli mohl hodit?“
Benjamin se musel v duchu pousmát, protože mu pořád nevěřila. Nebyla jako ostatní ženy nebo lidé, kterým mohl říct cokoliv, a oni to bez nejmenších pochybností odkývali.
„Za svůj život jsem se naučil, že je lepší být pořád připravený. S Henrym jsme byli v mnoha bitvách, ale nebyli jsme v nich vždy jen jako žoldáci. Už bezpočtukrát nám hrozila poprava nebo něco horšího. Ani nevím, kolikrát už jsme museli utéct z vězení nebo z něj pomoct nějakému našemu příteli. Ne, že bychom to dělali denně, ale tak čtyřikrát nebo pětkrát už určitě. A jak říkám – za tu dobu jsem došel k přesvědčení, že pár… jistých věcí je dobré mít u sebe. Včetně toho jedu. Pokud se nám to povede, můžeš se zeptat Henryho, a on ti bezpochyby potvrdí, že ho mám u sebe stále. Teď bych se ho ale být tebou neptal. Mohl by mít nepříjemné otázky, což jistě chápeš,“ pousmál se a zdvihnul jedno obočí.
Cara otevřela ústa, jakoby se na něco chtěla zeptat nebo namítnout, ale nic ji nenapadlo. Vypadalo to, že má odpověď na všechno.
Buď je naprosto dokonalý lhář anebo celou dobu mluví pravdu.
„A jestli ti vrtá hlavou to, co jsem říkal o tom plánu… Musel jsem se naučit být dobrým stratégem, Caro,“ dodal a vážně na ni pohlédl. Utrhnul z jedné větve jablko, otřel si ho o kabátec a zakousl se do něj.
„Na dobrém plánu závisel mnohdy život těch, na kterých mi záleželo. A když ti jde tolikrát o život, naučíš se myslet rychle, zvažovat důsledky, odhadnout šanci na úspěch, možné ztráty a neřešit zbytečnosti, které tě od cíle jedině vzdalují,“ řekl, když polknul.
Cařino čelo se trochu vyjasnilo. Přešla ke kmeni jabloně a sedla si pod ni. Zády se opřela o kmen a dlouho se na Benjamina dívala. Sledovala, jak jí jablko a uvažovala.
On na sobě její pohled cítil, ale nijak to nedal najevo.
„Dobře,“ řekla pak, „vysvětli mi prosím, proč ten útěk musí být až příští středu.“
Benjamin přikývl, rychle spolknul zbytek jablka a ohryzek hodil vysokým obloukem do křoví, rostoucího za paloukem.
Posadil se naproti Caře: „Z jednoho důvodu. I kdyby se ti Jeremyho a Petera podařilo dostat z vězení v kterýkoliv jiný den, nedovedeš je ukrýt nikde tak, aby je nenašli. A že je budou hledat, tak o tom nepochybuj. Odhaduju, že tak dvě nebo tři hodiny po tom, co utečou. Ani s nejlepšími koňmi by se nedostali tak daleko, aby psi nezachytili jejich stopu. Proto je potřebujeme zmást.
Příští středu je v Paindonu svátek na počest zakladatelů města. Všichni budou oslavovat a nikdo nebude chtít ty dva, vlastně Petera, hlídat v kamenolomu. Oba budou ve vězení. Bude to tam vypadat skoro jako v neděli. My s útěkem počkáme do večera. Vyřadíme ze hry stráž a postaráme se, aby kolem vězení nikdo nebyl. Dostaneme je ven, nasednou na koně a po řece pojedou k Blerdenu - a to je důvod, proč musíme počkat do středy. Ten den na večer tam z města budou odjíždět trhovci a komedianti s jarmarkem. A já mezi nimi mám jednoho dobrého přítele, který mi dluží velkou laskavost. Je to trhovec a prodává všechna možná koření a další věci. Věřím mu a svěřil bych mu i vlastní život.“
Cara si pomyslela, že to asi musí být opravdu dobrý přítel, protože si nedovedla představit, že by právě Benjamin jen tak někomu svěřil vlastní život.
„Psi se po Jeremyho a Peterově stopě dostanou k řece a chlapy, kteří je budou hledat, může napadnout rozjet se do Blerdenu, Massonu a ještě dál. Klidně je může napadnout prohledat i celou skupinu těch trhovců. Můj přítel dá Jeremymu i Peterovi nové oblečení, které předtím nechá namočené v něčem… no, nevábném, ale dost silném na to, aby to překrylo jejich pach, takže je psi neobjeví. A až budou dost daleko, vysadí je z vozu, dá jim jiné koně a oni půjdou vlastní cestou. Nejde to jinak,“ zavrtěl hlavou, když viděl Cařin pohled.
„Kdyby utíkali jen oni dva společně nebo se i rozdělili, sami budou hrozně nápadní a dostali by je. Dva lidé uhánějící na koních krajinou jdou vidět z dálky stejně jako jednotlivec. A lidé jsou všímaví.“
Cara o všem pečlivě uvažovala a posléze řekla: „Když to říkáš takhle, zní to hrozně jednoduše.“
„Samozřejmě,“ pousmál se Benjamin. „Většina plánů zní jednoduše, horší je pak se podle nich řídit a splnit každý jejich krok.“
„Jak daleko budou muset jet?“
„Jak nejdál budou moct. Budou je hledat. Dlouho. Kdyby to byl jen nějaký poskok, tak to po pár dnech pustí k vodě, ale… jeden z bývalých pánů hradu a jeho pobočník? Budou chtít jejich hlavy na špalku.“
Cara se otřásla a několikrát krátce přikývla. Zatímco si Benjamin pohrával se stébly trávy, ona opřela bradu o kolena a pevně se pažemi objala kolem nohou. Stále nemohla uvěřit, že o tom opravdu mluví a že to není jen jedna z možností ale to, co budou muset skutečně udělat. Všemožně se snažila potlačit svoje zoufalství a bolest, která jí v srdci otevírala rány jako průrvy ve vyprahlé zemi.
„Půjdeš… utečeš s ním nebo za ním?“ zeptal se tiše Benjamin, čímž její snahu úspěšně zničil.
Cara se kousla do rtu, až na jazyku ucítila krev a pevně zavřela oči, aby zatlačila slzy. Prsty jedné ruky si drtila druhou dlaň.
Když se na Benjamina po chvilce podívala, oči se jí leskly jako hladina rybníka.
„Ne,“ mírně zavrtěla hlavou. „Já… nemůžu. Kdybych byla sama, tak o tom neváhám ani na okamžik, ale nemůžu… nemůžu opustit otce. Když zabili matku, tak… Prostě mu to nemůžu udělat.“
„Chápu,“ přikývl tiše.
Několik minut ani jeden z nich nepromluvil. Cara se opět snažila uklidnit, a neustále si připomínala, že nesmí být sobecká a myslet jen na sebe. Chtěla, aby Jeremy žil a pokud to nešlo jinak než tím, že se od něj bude muset odloučit, byla ochotná to podstoupit.
„Je to moje vina,“ řekla a zabořila čelo do dlaní. „Kdybych Drakea nepřesvědčovala, aby je vzal do Paindonu, tak mohli skončit u Anguse a mohli mít šanci žít a dostat se z vězení.“
„Anebo si je mohl vzít k sobě Sebastian a v tom případě už by byli oba nejspíš mrtví,“ podotknul Benjamin.
Vstal a přešel až k ní. Kleknul si k ní a opatrně jí strčil ruku pod bradu a pozvedl jí hlavu.
„Není to tvoje vina,“ řekl jemně ale přesvědčivě. „Tys to neslyšela ale já ano. Kdyby si je nevzal Drake, vydupal by si tu ‚výsadu‘ Sebastian. Angus se snažil vzít tolik, kolik šlo, ale nemohl je k sobě vzít všechny. Udělala jsi pro ně všechny, co se dalo, i když si to většina z nich ani nezasloužila. A ty dva z vězení dostaneme, uvidíš.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptala se ho sklesle.
Jeden koutek úst mu stoupnul v úsměvu: „No, protože ty a já máme něco společného.“
„Co?“
„Nevzdáváme se tak snadno toho, co chceme.“
Cara se smutně pousmála a jak Benjamin odtáhnul ruku z její tváře, osušila si oči a zhluboka se nadechla.
Aby odvedl její myšlenky od toho smutného a nepříjemného, hned se vytasil s prvním problémem, který ho napadl.
„Pokud s tím plánem ale chceme pohnout, musíme na něm začít pracovat. Zní sice jednoduše, ale těch malých přípravných krůčků, které musíme udělat, je hodně takže… Co myslíš? Jak vyřadíme ze hry stráže?“
Už byl na nohou a v očích měl živý výraz.
„Omráčíme je?“ navrhla opatrně.
„To mě taky napadlo, ale kromě toho, že by ty rány nebo hekání či pády někdo mohl slyšet, nikdy neodhadneš ránu pro každého, aby je udržela mimo na stejnou dobu. Nemůžeme se totiž spoléhat na to, že tam bude jen jeden. Lepší bude uspat je nějakým dryákem.“
„Dobře,“ přikývla Cara, které se ten nápad líbil mnohem víc, než kdyby měli pobíhat kolem vězení a přetahovat stráže po hlavě palicí.
Vstala a oprášila si sukni.
„Myslím, že znám někoho, kdo nám ho připraví,“ pousmála se.
„Koho?“ zeptal se Benjamin.
„Linu, naši bylinkářku. Matku Sarah, té holčičky, která s námi byla na hradě,“ dodala na vysvětlenou, když se Benjamin tvářil zmateně.
Cara vyrazila přes palouk zpátky k uličce a k jejich domu.
„A jak víš, že s tím bude souhlasit?“ zeptal se, sotva ji doběhl.
„Protože na rozdíl od jiných tady věří své dceři, i když je to ještě dítě. Někomu, kdo zachránil život její dcery, i když to byl darebák, pomoc neodmítne. A za druhé nemá tak omezené názory jako většina,“ odvětila sebejistě Cara a rozhodnými kroky rázovala dál.
Benjamin se pousmál: „To mi zní povědomě. Nejste náhodou sestry?“
Cara mu úsměv oplatila a najednou jí připadalo, že se k ní její odhodlání a síla opět vrací.
Došli na dvůr a pak do stáje, kde Benjamin Caře pomohl osedlat Cyphira. Když mu utahovala uzdu, pohlédla na něj: „Benjamine…“
Otočil se sotva vrátil dělící kůl do vydlabané drážky: „Ano?“
„Děkuju ti za všechno,“ pousmála se a snažila se do pohledu i výrazu tváře dostat veškerou vděčnost, kterou k němu cítila a vynahradit mu to, že mu nevěřila.
„Ještě mi neděkuj. Pokud se to povede, tak třeba potom,“ zavrtěl hlavou a šel otevřít vrata stáje.
Nedala na sobě nic znát, jen se znovu pousmála, ale při těch slovech jejím srdcem projela bolest, jako by jí do něj zabodli zubatý nůž.
Nasedla na Cyphira a počkala, až se Benjamin vyhoupne za ni. Pobídla ho a vyjeli ze stáje. Dojeli až ke stájím hostince, kde Benjamin seskočil a rychle si šel osedlat svého koně. Netrvalo mu to dlouho a za chvíli už oba projížděli ulicemi města až k bráně, za níž zamířili doprava, směrem k Sářinu domovu.


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.01.2014, 14:49:12 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkné dokončení této části. Jsem zvědav, zda se plán skutečně podaří. Dialogy (i ostatní - popisy, děj, atd.) jsou k věci a textík se hezky čte (odsejpá, je promyšlený, a zdá se, že nikde "nedře"). Na práci šotků jsem nekoukal (nic mne neplesklo do tváře).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 10.01.2014, 16:25:46  
   Anne Leyyd: Zdravím,

a děkuji za publikaci. Jsem ráda, že i ty dialogy se dobře četly. Jak plán dopadne, tak to uvidíme :-)

Díky moc a přeji pěkný den!
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ian Stepheson
(15.8.2017, 16:24)
Ian Stephenson
(15.8.2017, 16:19)
Hromdopolice
(3.8.2017, 21:45)
Petronela1991
(26.7.2017, 18:57)
obr
obr obr obr
obr
S láskou - Kone...
Nat Danielová
Temnota
Destttiny
Otázka důvěry I...
Werrona
obr
obr obr obr
obr

Partner, nebo syn?
Aliwien
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr