obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391726 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ve znamení kordu XXI ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 12.01.2014, 22:57  
 

Larissa byla Damienem posedlá. Nebyla si jistá, jestli ho milovala nebo nesnášela. Nikdy však nezapomněla na zradu z minulosti, které se vůči ní dopustil. Teprve nedávno využila příležitosti, aby se mu pomstila. Když se ve městě objevil nový novinář, jenž začal psát články o Damienovi, zkusila jej oslovit a nabídnout mu určité podklady. A vyšlo jí to!
Druhou věcí, kterou proti němu podnikla, bylo přes Eulaire de Petit. Byla si dobře vědoma toho, že tahle dívka touží poznat pravdu ohledně smrti členů její rodiny. Proč ji teda také nepoštvat proti Damienovi? Ovšem jestli by byla dost hloupá na to, aby tomu uvěřila. Právě Larissa jí poslala ten anonymní dopis, kde píše, že Duboisovi mají co do činění s vyvražděním jejího rodu.
Napjatě přemýšlela, jaký krok podnikne příště. Co by mu ještě mohla provést, aby si jí konečně zase všímal? Zoufale se snažila upoutat jeho pozornost, ale to ještě netušila, za jakou cenu...

Nathan přecházel po pokoji sem a tam, nemohl se zbavit pocitu, že mu nevyšla jedinečná příležitost zničit Damiena de Duboise jednou provždy. Kdyby se toho úkolu zhostil sám, a nepověřoval své poskoky, možná by mu to i vyšlo. Možná by Damien mohl být teď mrtvý. Ale není! Proč jen mám tak neschopné lidi? Kdoví, kdy budu mít další možnost ho zabít.
Vyšel z pokoje. Doufal, že by mu Eulaire mohla zvednout trochu náladu. Našel ji sedět na terase, jak něco vyšívá. Když ho uslyšela vejít, zvedla hlavu a podívala se na něj svýma modrýma očima.
„Kde jste byl, pane vévodo? Dobrých pár hodin jsem o vás neslyšela.“
„U sebe v pokoji. Přemýšlel jsem.“
„O čem?“ zeptala se zvědavě.
Nathan se jí rozhodně nemínil svěřovat se svými myšlenkami a plány.
„O všem možném,“ odpověděl stroze. „O budoucnosti a tak.“
„Chápu.“
„Vidím, že vyšíváš. Nevyrušuji tě?“
„Jak byste mě mohl vyrušovat?“ zasmála se. „Samozřejmě že ne.“ I když jí nebyla přítomnost vévody příliš vítána, snažila se dávat najevo zájem. Nechtěla ho pobuřovat tím, že ho bude od sebe odstrkovat, obzvlášť když se mu jeho plány moc nedaří. Eulaiřinou výhodou bylo to, že věděla jak s vévodou jednat. Dokázala se vyznat v jeho povaze, ačkoliv s většinou lidí vycházet nedovedl.
„To je dobře. Rád bych chvíli zůstal ve tvé společnosti, jestli mohu.“
„Ale jistě, jen se tady posaďte.“
Nathan si sedl naproti Eulaire. „Zaslechl jsem, že se někdo pokusil zavraždit Damiena de Duboise na jeho vlastním proslovu,“ prohodil jen tak mimochodem. Zajímalo ho, jak na tohle bude reagovat.
„Vážně?“ Eulaire div že neupustila vyšívání, jak ji ta informace zaskočila. Nechtěla Nathanovi přiznat, že o tom dávno ví. Ba co víc, že na tom proslovu sama byla, nebo že to právě ona zachránila Damienovi život. A už vůbec nemohla dovolit, aby prozradila, že ví o tom, kdo celé spiknutí naplánoval. „To je k nevíře, co se to v téhle zemi děje.“
„To vskutku je.“
„To abychom se i my báli vůbec vyjít ven, aby se nám něco nestalo.“
„Ty se bát nemusíš, Eulaire. Nenechám nikoho, aby ti ublížil. Tobě se nic nestane, to ti zaručuji.“
Eulaire si viditelně oddechla. „To se mi teda ulevilo.“ Tenhle rozhovor s Nathanem jí připadal až komický. Měla co dělat, aby se nezačala smát.

Bylo již pozdní odpoledne, když se Zita se Simonem vraceli z jednoho tréninku domů. Znaveně se vlekli k jejich domovu. Šermování je oba tak vyčerpalo, že se jen těšili, až dorazí ke známým dřevěným dveřím.
Konečně byli u domu. Když vylezli do prvního patra, zarazili se. Před Simonovým bytem stála jakási plavovlasá dívka a opírala se o dveře jeho příbytku.
„Fleur?“ řekl Simon poněkud zmateně.
Zmiňovaná dívka jim šla po chodbě naproti. Usmívala se a zvesela jim zamávala.
„Kdo to je?“ zašeptala Zita.
Simon došel k Fleur a objal ji. „To je moje sestra Fleur,“ představil ji nakonec Zitě. „A tohle je moje sousedka Zita, často spolu šermujeme.“
Obě dívky se přivítaly.
„Netušila jsem, že máš i sestru.“ Zita byla z tohoto zjištění naprosto paf. Tak napřed bratr, o němž neměla vůbec ponětí, že existuje, a teď do toho ještě sestra?
„No, Fleur je ve skutečnosti moje dvojče.“
Teď byla Zita v naprostém šoku. Tak dokonce dvojče? Co já se ještě nedozvím?
„Aha.“ To byla jediná věc, kterou dokázala vyslovit.
Simon pozval obě holky k sobě do bytu, ať se nemusí vybavovat na chodbě. Sám se divil, co tady jeho sestra dělá, ale byl rád, že ji zase po tolika letech vidí.
Všichni se usadili ke stolu, koukali jeden na druhého a čekali, kdo začne s hovorem. Nakonec se první osmělil Simon.
„Kde ses tady vzala, Fleur? Nikdy by mě nenapadlo, že tě uvidím v tomto domě.“
„Nemůžu přijít ani na návštěvu?“
„Ale můžeš. Ani nevíš, jak rád tě tu vidím. Ale vědí to doma? Nebo jsi tu snad potají?“ Simon doufal, že neutekla z domu jen aby ho navštívila. Jenže mu také bylo jasné, že by ji rodiče ani bratr nepustili, kdyby věděli, že má v plánu jít za Simonem a ještě k tomu do tohohle baráku.
„Myslíš si, že bych tady byla, kdyby to věděli?“
„Ne,“ zavrtěl Simon hlavou.
„Tak vidíš.“
Zita němě hleděla z jednoho na druhého. Sledovala podobnost mezi těmito sourozenci, jejich projevy, mluvu i chování. Také vzhledu si všímala – oba si byli dost podobní, oči stejné barvy a vlasy měla Fleur možná o pár odstínů ještě světlejší než Simon. Postavu měli také velmi podobnou, akorát Fleur byla snad o několik centimetrů nižší.
„Doufám jen, že z téhle návštěvy nebudeš mít problémy.“
„Nikdo se to nedozví. Věř mi.“
„Když myslíš...“ A po chvíli Simon dodal: „Opravdu tu jsi jen tak z ničeho nic, nebo za tvou návštěvou je ještě něco jiného?“
Fleur se malinko začervenala. „Uhodl jsi. Vždyť jsem tě neviděla od doby, co jsi odešel z domu. Jistě že za tím určitě něco bude.“
„A? Tak mě už nenapínej a pověz mi to. Nebo je to něco, co nemůže Zita slyšet? Mám ji poslat pryč?“
„Ne, to nemusíš.“
„Nepřišla jsi mi doufám říct, abych se vrátil zpátky na Lauteau?“
„Kvůli tomu bych sem nevážila takovou cestu. Vím, že to by nemělo smysl, tebe bych ani já nedokázala přemluvit, aby ses vrátil.“
„Máš pravdu. Takže?“ Simon netrpělivě těkal očima po sestře, zvědav na pravý důvod jejího příchodu.
Fleur se zhluboka nadechla. „Chtěla jsem ti oznámit jednu novinku.“ Na okamžik se odmlčela, poté dodala jedním dechem: „Příští rok se budu vdávat.“
Simon na ni nevěřícně zíral, nezmohl se ani na jedno slovo. „V-Vážně?“ vykoktal pak ze sebe.
„To koukáš, co?“ Fleur vypadala nadšeně.
„To opravdu ano. Vypadá to, že jsi šťastná.“
„Jsem, a moc.“
„To jsem rád,“ usmál se Simon. „Jak se jmenuje? Určitě je to nějaký významný šlechtic. Znám ho?“
„Neznáš. Je to anglický zámožný kupec. Jmenuje se William Greenberry.“
Simon na ni vyvalil oči. „Angličan? A ještě k tomu kupec?“
„Objevil se u našeho domu. I rodičům padl do oka, takže když mě požádal o ruku, nebyli proti.“
„No hlavně jestli ho máš ráda...“
„Mám. Není ani starý, je mu sotva pětatřicet.“
„Opravdu zírám, co se to na Lauteau děje. Ale jsem za tebe rád. A děkuji ti, že jsi mi to přišla osobně oznámit. Mám radost.“
„Přece jsem si nemohla nechat ujít ten tvůj udivený výraz,“ zasmála se Fleur.
„No, vážně se ti to povedlo. A klidně se sem můžeš stavit kdykoliv se ti zachce. U mě jsi vítaná.“
„To přece vím. Ale nemůžu si sem jen tak chodit. Dnešek je výjimkou, já ti to prostě přijít říct musela.“
Simon jen pokýval hlavou. Rozuměl tomu, vždyť byl vůbec zázrak, že se sem vydala aspoň teď.
Oba sourozenci úplně zapomněli, že v místnosti nejsou sami. Až v tuhle chvíli si teprve uvědomili, že vedle nich sedí ještě Zita, jež pokukuje z jednoho dvojčete na druhé.
Fleur se k ní naklonila. „Co ty tady jen tak sedíš a nic neříkáš? No, Zito?“
„Já vás poslouchám. Jen se bavte.“
„My jsme si už promluvili. Co jsem potřebovala, jsem řekla. Teď pověz třeba něco ty.“
„Ona toho před cizími moc nenamluví,“ pravil Simon dřív, než stačila Zita něco namítnout.
„Aha. To je škoda, ale co se dá dělat. No nic, já stejně budu muset už jít.“ Fleur se začala pomalu zvedat ze židle.
„Už? Myslel jsem, že zůstaneš na noc.“
„Nemůžu, Simone.“
„Dobře, doprovodím tě dolů.“
Venku se Fleur rozloučila s bratrem i se Zitou a rychle odkráčela kdoví kam. Brzo jim zmizela z dohledu.

Slunce již dávno zapadlo za obzor, když Jean-Michel vycházel ze svého domu. Slíbil Anne, že ji dneska vezme na noční procházku Paříží. Rázným krokem vykročil na místo, kde se měli setkat.
Anne přešlapovala z nohy na nohu, nedočkavá, až si ji Jean-Michel přijde vyzvednout. Už nějakou dobu postávala před katedrálou Notre-Dame, na jejich smluveném místě. Bylo chladno, proto měla přes halenku přehozený teplý šátek.
Opírala se o sloup katedrály a vyhlížela Jeana. Foukal studený vítr a Anne mrzly tváře, ale vůbec jí to nevadilo. Hlavně jestli bude už brzo s ním. Pokud teda přijde...
„Čekáš dlouho?“ ozvalo se jí u ucha. Leknutím sebou trhla. Konečně se objevil!
„Ani ne...“ odpověděla automaticky.
„Promiň, nevěděl jsem že tady budeš tak brzy.“
„Z toho si nic nedělej. Já raději chodím vždycky všude dřív.“
Obešli katedrálu a na chvíli se usadili na lavičku. Byla pěkná noc, i když trochu studená. Usmívali se, povídali si a koukali na hvězdnou oblohu. Bylo jim spolu dobře.
Pak se zvedli a vydali se tam, kam je nohy vedly. Neměli žádný konkrétní cíl kam jít, prostě se jen procházeli městem. Užívali si nádhernou noc.
Časem se dostali na jedno vyvýšené místo – ani pořádně nevěděli jak. Byl to jakýsi kopec, z nějž měli krásný výhled dolů do osvětleného údolí.
„Nemám slov,“ vzdychla Anne. „Taková krása!“
Jean-Michel se mlčky díval z kopce dolů, po chvilce se však otočil k Anne a podíval se jí do očí.
„Anne...“
„Ano?“ usmála se na něj.
„Já... Miluju tě, Anne.“
Anne málem přestala dýchat. Její úsměv jí z tváře rázem zmizel. Nečekala taková slova... Nenapadlo by ji, že jí to řekne. A ještě k tomu teď, v tuhle chvíli.
„Já... tebe... taky,“ vykoktala ze sebe.
Ještě chvilku tam tak stáli, objímali se a hleděli dolů na pařížské ulice, ale také občas pokukovali jeden po druhém. Chladné počasí jim v ten čas vůbec nevadilo. Až za dlouhou dobu se teprve odhodlali sejít zpátky mezi lidi.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.01.2014, 22:57:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Tato část je sestavená z mnoha střípků, které přinášejí povětšinou dobré zprávy. Tak mne napadlo, mohla se dát dohromady francouzská dívka s Angličanem? Nebyla Francie s Anglií dlouhodobým rivalem (několik století se obě země nesnášely a bojovaly proti sobě), ale já nic, já tu jen čtu... Na práci šotků jsem nenarazil, tento díl se více než drží Tvé zažité laťky, uvidíme v dalším díle, kam se děj ubere...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Záležitost s du...
Maria M
Noe
Jan Zindulka
Slučák po pěti ...
Lucy Straw
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr