obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915732 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39651 příspěvků, 5807 autorů a 392671 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Mrtví kráčí po zemi (10. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Mrtví kráčí po zemi
 autor kaylin publikováno: 15.01.2014, 14:28  
Desátá kapitola je na světě a je na čase se vydat z města do světa.
 

Už je to skoro tejden, co jsem sundal dlahy a začal opatrně chodit.
Jupí!
Musím říct, že to je úleva. Člověk se hned cejtí plnohodnotnější. Jak kdyby znova vyšel správnou cestou, kterou před nějakou dobou opustil. Furt ji měl na dohled, ale nemohl se k ní pořádně dostat. Ale teď, konečně, jsem se na stezku vrátil. A ne jen proto, že můžu zas chodit. Zapisuju do svýho notesu. Dělám si další čárky za nemrtvý parchanty, co si myslej, že tohle je jejich země zaslíbená. Vyvádím je z omylu. Ale ne sám, tentokrát žádnej vlk samotář. Mám po boku svojí vlčici.
Em.
Na přezdívku jsem si zvykl a nejenom já. Společně jsme pojmem. Zabijáci, nemilosrdní a tvrdí.
Pokračujem na sever. Nemusíme nikam chvátat.
Z Bostonu jsme vyrazili před třema dněma. Míříme po pobřeží rovnou do Lovellu. Ale jak říkám, nijak to neženem. Před náma nádherný přírodní scenérie, když si člověk odmyslí, že tu všude bejvaly zelený stromy a živí lidi. Nebo zvířata. Stačí se podívat na moře. Nekonečná vodní plocha. Nic ze svý krásy neztratila. Tady na východě se zdá jiný, příjemnější než moře na západě, v Kalifornii. Líbí se mi jít po silnici a jen se tak dívat na vlny, který se zvedaj na horizontu a končej pouť na pláži anebo se tříštěj o skály. Je v tom něco... No jo, asi romantickýho. Na starý kolena se ze mě stane romantik. Ale co víc k životu potřebuju? Mám krásnou a mladou společnici, která se chystá na to, jak si spolu zadovádíme. Já už se bránit nebudu. Připadám si ve formě. Bude to stát za to. Pořád o tom odmítám mluvit. Ale samotná realizace... Bude to skvělý a bude to tak, aby si to pamatovala, jak bude její život dlouhej.
Musíme se soustředit na další věci. Lidi, který potkáváme, karavany, ale i menší stavení, kde se usadily skupinky, nám jasně dávaj najevo, že se oblastí potulujou obrovský tlupy nemrtvejch. Mluvěj o exodu, kterej přišel z jihu. Já vím přesně, o čem mluví, protože Em mi o tom exodu povídala a já sám viděl, jak se Boston vyzombil. V posledních dnech, který jsme v Bostonu trávili sháněním zásob a způsobu, jak je všechny převážet, jsme sami byli svědky návratu nemrtvých. Nebezpečí zmizelo, a tak mohli zas v klidu a míru bloudit uličkama města v naději, že někde najdou něco, co bude řvát, když to budou žrát. My dva k tomu rozhodně patřit nebudem. Pěkně jsme si poradili se vším smetím, kterým se Boston zanášel. Vyhodili jsme do vzduchu celou Milford Street i s Kevinem, Bradem a jejich tlupou malých otrhánků, co se proměnili v nejodpornějšího mutanta zítřka. Měli jsme se pak snad leknout nějakejch ubohejch zombíků? Ani omylem. Ještě než jsme z Bostonu odešli, oba jsme si do zápisníku připsali minimálně stovku zářezů. Čím dál víc se blížím svejm vysněnejm deseti tisícům.
Em začla hodně dobře. Když trochu cvičí, dokáže střílet skoro stejně dobře jako já. Co budu kecat! Budem střílet ještě pár dní a ta mrška mě předčí! Mám totiž pocit, že bude schopná střílet i levou rukou, a to ne jenom tak, aby vystřelila, ale trefí se. Moje levačka se k tomuhle nehodí. Můžu s ní jíst, onanovat, ale jinak... Nepraktická pracka, která ani neumí dost rychle nabíjet. Pravačka to vynahrazuje. Bohatě. To stačí, ne? Zatím jo. Celejch dlouhejch šest let mi pomáhala v tom, abych se prostřílel až na druhej konec Spojenejch států.
Neputujem po silnici 95, i když by ta cesta byla nejkratší. Její schůdnost není zrovna něco, co by se vychvalovalo do nebe. Když to všechno začlo, lidi na východním pobřeží si řekli, že bude nejbezpečnější jet do Kanady. Nevím, co si mysleli. Místo toho, aby se dostali do kanadskýho bezpečí, ucpali silnici. Jak kdyby je na severu mělo čekat něco lepšího. Nakonec zjistili, že tam jsou stejný kanibalistický orgie jako všude jinde. Cestou potkáváme spadaný letadla. Dost deprimující pohled. Všechno, co tam umřelo, buď shořelo, anebo se o to postaral někdo jinej. Menu dne: Flambovaná pečínka Pana primáře a jeho drahé ženy, k tomu jako desert sladké bulvy letušek.
Sem tam se díváme po něčem, co by se nám hodilo. Máme zásob dostatek. Našli jsme dobrej způsob, jak všechno unýst. Oba máme batoh, já samozřejmě větší než Em, ale táhnem taky kárku, ani nevím, k čemu původně sloužila. Takovej menší vozejk. Em ho někde vyštrachala a zaboha mi nechtěla prozradit kde. Když jsem z ní informaci nedostal ani mučením, naléhání jsem zanechal. Vozejk se hodil jak praseti pomeje. Naložíme na něj všechno, od nábojů a zbraní přes jídlo a vodu až po oblečení. V báglu si nesem věci osobní a další hadry, kterých máme dostatek. Na hlavě parádní klobouk, na zadku příjemný džíny, pěknou volnou košili a na haksnách boty, za který by se nemusel stydět ani Ronald Reagan ve svý nejlepší roli. Spoďáry nějaký super značkový, ale stejně se mi v nich potí rozkrok. Docela se mi ulevilo, když jsem stáhnul zbytky těch trapnejch kalhot s třásněma. Hned si připadám víc jak kovboj. Taky víc jak chlap. Dokonce i Em si libuje v tom, jak jsem se vyšvihnul. Ještě jsem přemejšlel o vestě, ale na to jsem se vykašlal a radši si přibalil nějakou pláštěnku. Vezem si s sebou i lékárničku se spoustou prášků. Kdyby nás náhodou chytnul průjem, jsme schopný ho zahustit. Jinak platí zákon pistole. Když tě bude něco bolet tak, že to nevydržíš, prostě si mozek namasíruješ olovem.
Mám takovej sen. Ne, že by se mi něco zdálo to, ne, prostě je to taková představa. Vlastně takovej novej cíl.
Em si to mašíruje kousek přede mnou. Na tváři úsměv. Vím to, i když je ke mně zády. Jen to, jak si pohazuje hlavou, jak se vlní, to všechno ji prozrazuje. Má dobrou náladu, má dobrej den.
Sen, o kterým mluvím, vrací se mi pokaždý, když sleduju, jak se jí houpou boky, jak zadek kopíruje každej pohyb a nenechává mý oči pohlídnout jinam. To vlnění! Tak ženský, tak smyslný, tak jednoduchý. Jak se její půlky o sebe třou, jak se jedna drobně zdvihá a druhá zase poklesává, jak svaly kopírujou každej krok, každý přesunutí nohy před nohu. Z takový meditace byste taky měli sny.
Můj sen se týká přesně těhle ženskejch oblastí. Představa, jak se spolu milujem, se mi dere na mysl častěji než kdy dřív – hlavně proto, že zas můžu chodit, i když v klidu a bez většího přetěžování. Tý holce je sice šestnáct, ale má tělo jak modelka. No dobře, jak modelka pro nenáročný. Prsa už se jí vyvinula dost na to, aby nemusela nosit vytahaný svetry, a na jejím zadku by se daly psát básně. Jasně, že byste taky měli stejný myšlenky, kdybyste zrovna neměli chuť na smetanový nanuky, jestli víte, jak to myslím.
Ale zpátky k tomu snu, abych se vůbec dostal k pointě. Není to něco, co bych jí chtěl dělat, a co člověk dřív vyhledával na internetu v naději, že není napíchnutej a že mu národní bezpečnost nesleduje stránky, který navštěvuje.
Prostě bych s ní chtěl mít dítě.
A je to venku. Jo, můžeš se smát, jak chceš. Prostě je to takovej vcelku dobrej cíl. Když se nad tím zamyslíš, tak ti to dojde. Jako co si budem namlouvat, je to o dost lepší, než mít jako cíl vyhledání Stephena Kinga. Mít dítě s pěknou mladou holkou je pravděpodobnější. Em je silná, porod by určitě zvládla, i když nevím, jak bych to zvládnul já. K porodu jsem se nikdy nedostal.
Já vím, promejšlím všechny úskalí, který by takový těhotenství mohlo mít, ale stejně si nemůžu pomoct. Je to vlastně hodně dobrej nápad. Chápeš, ne? Zachování druhu a podobný kraviny. To je jedna věc, ale pak je tu ještě druhá. Jen tak nechcípnout. Tomuhle musíš rozumět. Asi žádnej člověk nechce zhebnout bez toho, aby tady něco důležitýho vykonal. Jenom umřít, to je nic, ale něco po sobě zanechat... no není to úplně nesmrtelnost, jak by si jí člověk představoval, ale něco to je. Já mám svůj cíl a rád bych, aby se mi povedlo, že sejmu deset tisíc zombíků, a že jsem na dobrý cestě, ale prostě mít dítě... To je něco víc. Docela se mi líbí představa, že bych caparta vychovával, líbí se mi možnost, že bych svý zkušenosti předával dalším lidem. Zachovat plemeno.... Chci říct rasu. Ne rasu strašpytlů, rasu pořádnejch lidí, co si tady dokážou poradit a nepodělaj se při prvním náznaku problémů, při prvním setkání s nemrtvejma. Takový rozmnožování má smysl. Jinak by to byla akorát sranda, která skončí obrovskejma starostma a fůrou zbytečný práce. Jasně, kdo mluví jenom o jednom dítěti, klidně by jich mohlo bejt víc. Je to jenom na mně. Jo, a taky na Em. Když ta nebude souhlasit, asi těžko něčeho dosáhnem. Spermie dodám, ale dělohu si hned tak nevyrobím. Garantuju vám, že z kapesníku dítě nevyroste. V tomhle mám zkušenosti.
„Na co myslíš, Kovboji?“ Em se zastavila, což si všimnu až teď. Nevšímavě jsem koel em prošel a nechal ji kousek za sebou. Klidně mě dojde, na tváři přesně ten úsměv, kterej jsem si představoval. Laskavej, milej a dětskej. Trochu se za svý myšlenky zastydím. Ne za ty, že s ní chci mít dítě, ale za ty, v kterých na tom dítěti pracujem. Sama je furt dítě!
„Ani ti nevím, prostě jsem vypnul,“ vyhnu se přímý odpovědi.
„Jo, koukám. Nějakou chvíli na tebe mluvím.“ Mračí se, ale rošťácky. Roztomilá, doslova k zulíbání.
„Promiň,“ omluvím se nijak vážně. Řemeny batohu se mi bolestivě zařezávaj. Modlím se za odpočinek, ale nechci bejt ten, kdo ho navrhne. Sice táhnu ještě vozejk, ale nesmím dát najevo slabost. Jsem ten, kdo naší miniskupinku drží pohromadě. Jsem ten silnej, ten...
„Neorazíme na chvíli?“ nabídne Em a já se chytám jak tonoucí stébla.
„Jo, klidně, ale najdem si nějakej stín.“
Slunce stojí vysoko na obloze, i když nejhorší vedro nás minulo během polední přestávky. Jako kdyby se i světelnej kotouč chtěl od tohohle světa držet co nejdál. Nebrání mu to ovšem, aby krajinu kolem opejkal jak maso na porouchaným grilu. Em se potí dost, tričko má okamžitě morký na zádech, a kdyby neměla podprsenku, tak i vepředu. Ale dnes ji má. Koupila si – pojem koupit má v současnosti trochu jinej význam a jako synonymum se ve slovnících uvádí „vzít si“ – dvě docela fajnový podprsenky. Mám pocit, že snad Victoria’s Secret. Sluší jí. Dneska ráno jsem ji pozoroval, když se oblíkala. Asi si myslela, že spím. No jo, vím, jsem úchyl, co by se měl léčit, ale já se jenom díval, nic víc. Navíc ke mně seděla zády. Řeknu ti, když si ženská oblíká podprdu, na tom je něco neskutečně sexy. Je to lepší, než když si ji sundává. No, zas nebudu přehánět, ale když se prsa schovávaj do látky, která je tvarovaná tak, aby z toho chlap měl mokrý sny, je to pocit, že se ani nedá s ničím srovnat. Takový tajemství mezi tebou a tou podprsenkou. Člověk hodně rychle pochopí, proč se ta společnost jmenuje – jmenovala – Victoria‘s Secret. Teda nevím, proč zrovna Victoria, ale s tím Secret je to jasný. Zapínala si ji vepředu, pak si podprsenku přetočila a mně se naskytl rychlej pohled na obliny jejích krásných pevných prsou. Asi tě moc nezarazí, když řeknu, že jsem ještě chvíli dělal, že spím. Jak si pak přetahovala ramínka přes ruce... Člověku den začíná hned o něco líp, když ví, že sice proti sobě má hordy nemrtvejch, ale vedle sebe něco tak krásnýho, co prostě jen tak nezmizí.
„Máš hlad?“ zeptá se Em.
Zavrtím hlavou a řeknu, že bych se napil.
„Ale šetři s tím,“ upozorní mě. Jak kdybych to nevěděl. Jak kdybych právě já nebyl tím, kdo jí musel v prvních dnech odtrhávat hrdlo flašky od pusy, aby nevypila všechnu vodu najednou. Neříkám, že je vody málo, ale člověk se musí pokaždý ujišťovat, jestli novej zdroj není kontaminovanej.
„Ty si něco k jídlu vezmeš?“ zeptám se.
„Asi ne. Z oběda je mi ještě těžko.“
„Jo, to potvrdím. Fazole tisíckrát jinak a pořád stejně začínaj bejt vyčpělý.“
„To mi povídej.“
Dívám se kolem sebe. Na jedný straně moře, na druhý něco, co bejvalo rozlehlým lesem. Dneska se všude rozklejhaj akorát pahejly. Obviňujou toho hajzla nahoře a ptaj se, jak to mohl dopustit.
„Myslíš, že ho najdem?“ zeptá se Em zničehonic a já nevím, co chce vlastně vědět. To myslí boha?
„Cože?“
„Stephena Kinga. Myslíš, že ho najdem?“
„To fakt nevím. Možná je mrtvej.“
„Právě.“
„Tak něco dělat musíme, ne?“
„To asi jo, ale je to dost blbej cíl, nemyslíš?“
„Jo,“ připustím. V duchu souhlasím o něco víc, „ale nějakej čas mě to drží při životě.“
„Hm, seš jak nějaká fanynka, co se přes půlku Země vydá hledat Justina Biebera jenom proto, aby ho mohla vidět.“
„Jo, jsem fanynka.“
Em se usměje. „Kovbojská fanynka,“ dodá.
„Fanynka, co ti zachraňuje život.“
„Já ti ho taky zachránila.“
„Já vím,“ nehádám se.
„Co bude potom?“ pokračuje otázkou, která mě opět trochu mate.
„Kdy?“
„No potom, až ho najdeme. Nebo nenajdeme. Stephena Kinga.“
„Jo tak, to ještě nevím,“ řeknu, i když neříkám úplně pravdu. O dítěti přemejšlím dýl. Je ale ještě příliš mladá. Šestnáct let! Nebudu ji teď zatěžovat s tím, že by bylo fajn, kdybysme spolu měli parchanty, který ona bude rodit tou malou dírkou, kterou má mezi nohama. Myslím, že bych ji akorát vyděsil. Samotnýho mi představa toho, jak se obrovská dětská hlavička dere ven, stahuje koule.
„Ale na něco přijdeš, ne?“
„Na něco přijdem společně,“ odpovím a na její tváři to vyvolá spokojenost.
„Proč se usmíváš?“
„Jen tak,“ sdělí mi nejdřív stroze, ale pak se přece jenom rozkecá. „Je hezký, že jsme my. Jako kdybysme byli rodina. Už to není jenom ty a jenom já, jsme dva. Jsme spolu. My dva. Prostě tak.“
I já se usměju, shovívavě. „Blábolíš.“
„No jo, ale je to hezký. Tys byl ten, kdo pořád říkal, že chce bejt sám a tak. Teď se na sebe podívej. Seš to ty, kdo říká my. Je to hezký.“
„Tak to jsem rád, že ti to přijde hezký.“
„Tobě snad ne?“ Nadšení opadá.
Neodpovím na otázku, ale řeknu jí, aby ke mně šla. Poslechne. Sedím na kameni a naznačím, ať si sedne na mě. Stoupne mi mezi roztažený nohy a sedá si. Zarazím jí.
„Copak?“ lekne se. „Nemám...“
„Ne na tuhle nohu,“ vysvětlím.
„Aha,“ zastydí se. „Promiň.“
„To je v pohodě,“ ubezpečím ji. Posadí se mi na koleno. Je lehká, jak kdyby nic nevážila. Není to tím, že bysme měli tak málo jídla. Je to prostě tím, že ji takovou chci. Moje hlava chce, aby byla lehká, a tak to tělo přijme, i když svalstvo úplně nesouhlasí. Obejmu Em kolem pasu, aby mi nespadla.
„To je hezký,“ zavrní a opře si hlavou o rameno.
„Jo, napadlo mě, že by to mohlo bejt fajn.“
„Jsme romantická dvojka,“ vrní si dál.
„Jak z romantický komedie,“ souhlasím.
„Ty musíš mít taky na všechno odpověď, co?“
„Zbyl snad někdo jinej, kdo by to za mě vzal.“
„Ne, to asi ne.“
Najednou, zničehonic, mi její ruka sjede do rozkroku. Chvíli mě hladí, chvíli štrachá, skoro jak kdyby se snažila objevit, kudy dovnitř.
„Co to děláš?“ zeptám se klidně, i když se ve mně začíná vařit krev.
„Chci ti udělat něco hezkýho,“ vysvětlí naprosto nevinně. Ruka dál zkoumá.
„Aha,“ pochopím, „ale já si nemyslím, že to je nejlepší nápad.“
„Proč? Nepostaví se ti?“
„Ne, tohle problém nebude. Já jen, že nás sleduje skupinka lidí a pochybuju, že by jim tohle přišlo jak zajímavý divadýlko a jenom by se koukali.“
Okamžitě vyskočí, jak kdyby ji uštknul had.
„Co? Kde?“
„Támhle,“ ukážu směrem, kterým máme namířeno. „Vidíš je? Jsou ještě dost daleko, ale mám pocit, že jeden z nich má dalekohled a pozoruje nás.“
„Máš pravdu. Myslíš, že...“ nedokončí.
„Že to jsou lovci lebek?“
„No?“
„Nevypadaj tak. Skupinka lidí, jako my. A nedívej se tam pořád.“
„Co budeme dělat?“
„Nevím, ale už si nás všimli,“ uzkážu na silného muže, který na nás z dálky mává. „Asi se budem družit.“
„Zase? Je to nutný?“
„Je to vhodný.“
„To je nějakej kodex, nebo co?“
„Asi slušnost.“
„No jo, fajn.“
Sbíráme všechny věci, kontrolujem, jestli jsme na nic nezapomněli, a pokračujem směrem k pobřeží, k ohni – právě ho rozděali –, jehož kouř se zvedá v úzkým sloupku do nebe, jako kdyby chtěl dosáhnout na měsíc, až se noční strážce objeví na obloze.
Po pár metrech si všimnu, že maj hlídky. Z dálky jsem to nejdřív nerozpoznal. Jeden je zaklíněnej v koruně stromu, další pozoruje okolí na střeše náklaďáku. Poslední na nás civí z podkroví nedalekýho domu. Všichni jsou přikrytý plachtou, aby do nich slunce nepražilo. Jejich zpocený hlavy a dalekohledy se lesknou jak výstražný znamení. Upozorním Em a ta okamžitě začne s tím, že tohle celý je špatnej nápad. Má pravdu. Jenže já tvrdím, že je to v pořádku, že si prostě rozestavěli obranu. Jeden z nich je k nám navíc zády. Nejsou zaměřený jenom na nás.
Ví o nás dávno, ale nikdo nemíří puškou. Nějakou má jenom ten na kamionu. Nezdá se, že ií plánuje použít. Že by přátelský obličeje? Když se dostanem dost blízko – Em mi silně sevře ruku, jak kdyby její utrhnutí mělo zachránit situaci –, jeden z mužů, který prve mával, nám jde v ústrety. Dlouho jsem na žádným člověku neviděl tak bodrej úsměv. Ještě dobrejch deset metrů a on už natahuje ruku. Není moc vysokej, ale je udělanej. Nebo má prostě jenom o číslo menší tričko. Hlavu holou jak šlapka rozkrok, když se usmívá, krabatí se mu celej obličej. Čiší z něj vstřícnost. Ostatní z osazenstva sedí a jen se dívaj, jak já a Em stojíme a čekáme, až k nám plešoun dojde a podá mi upocenou dlaň. Když už je vážně blízko, nastavím ruku. Ne, že by mi potřásl. Chytne mě jak starej známej a rovnou mě obejme. Periferně si všimnu, jak Em odskočí, ruku na noži u pasu.
„Zdravím, příteli!“ zařve mi plešoun do ucha.
„No nazdar,“ vrátím mu tišeji.
Odpoutá se ode mě a drží si mě na dýlku paže. „Jsem nějakej Ron, kovboji.“
„Těší mě, Rone.“
„To mě těší. A ty seš?“
„Roy.“
„Roy? No nekecej. Roy a Ron, to je skoro stejný.“
„To teda,“ vyvalím oči.
„A ty, mladá slečno?“
„E-em,“ zakoktá a smíří se s tím, že je taky lisována Ronovejma prackama.
„Em? No to je mi jméno. Odkud přicházíte, přátelé?“
„Z Bostonu,“ odpovím.
„Z Bostonu!“ zaplesá Ron a já se jen divím tomu, co všechno ho rozjaří. „Právě tam míříme. Jaký je město? Je pořád stejný?“
Em zavrtí hlavou.
„Ne?“ Ron poklesne na duchu. „Když se tak na vás koukám, tak nevypadáte, jako že přicházíte z ráje.“
„Ne, je to pravda. Boston je zničenej.“
„Sakra!“ uleví si plešoun. „Vždycky jsem měl Boston rád.“
„Jo, a kdo ne?“ řeknu si v duchu pohrdlivě.
„Jo, a kdo ne?“ řekne Em nahlas přesvědčeně.
„Nechcete se k nám přidat?“ ukáže směrem na sedící skupinu. Tři ženy a několik mužů. Mužů je víc, ani je nepočítám. Většina z nich nám zamává na pozdrav. Taky zvednu pracku, abych nevypadal podezřele.
Mrknu na Em. Krčí rameny. „Jo, asi se na chvíli přidáme.“
„Na chvíli?“ podiví se Ron, jako kdybych ho neskutečně urazil. Jeho přehnaná gesta a slova se mi zamlouvají míň a míň. „Když už jsme našli společníky, tak s námi vydržte přes noc, co říkáte? Jídla máme dost, vy taky, jak koukám, ale popovídat si s někým jiným, to je věc, kterou člověk nemá každej den. Tak pojďte, pojďte. A povídejte mi o Bostonu, a co se v něm stalo.“ Chytne nás oba za ruce a míří k ohništi. Sedí v širokým kruhu. Je vedro i bez toho, aby se člověk ohříval nad plamenem. Většina z poutníků má šátek nebo kšiltovku. Klobouk jen já. Ron nám přistaví skládací židle a s Em si sednem hned vedle sebe. Vozejk se zásobama nechám dál od ohniště po směru naší cesty.
„Tohle je Simon,“ začíná Ron představovat každýho člena týmu, ale je mi jedno, jak se kdo z nich jmenuje. Co nejdříve odsud vypadnem a už o nich stejně neuslyším. Zbytečnostma si hlavu zasírat nehodlám. Prohlížím si je, to zase jo. Přesila. Sice nevypadaj, že jdou po lidským mase, ale dneska nikdo neví. Simon je pořízek. Chlap jak hora. I vsedě. Jsem proti němu malej. Jinak je neškodnej. Takovej vesnickej vidlák, co nabere metrák hnoje na vidle, ale aby s nimi někoho praštil, to ani omylem. Prostě jednoduchej dobrák. Další chlapi už tak v pohodě nevypadaj. Hlavně ten hned vedle Simona. Jmenuje se... Ne, já fakt přestal poslouchat. Slizák. Tohle jméno mu sedí dokonale. Slizkej chlap, co od první chvíle divně čumí na Em. Všimla si, protože se ošívá a hledí jinam. Dál nás zdraví Hubeňour, Tlouštík, co se potí i v zimě, a pár dalších lidí. Ron nám představil i ženský. Nějaká zrzka a dvě další – nezrzky. Ani jedna z nich nám nevěnuje pozornost. Sedí si v tříčlenným hloučku a něco si mezi sebou brebentí. Chlapi je nechávaj na pokoji a věnujou se nám.
Ron se usadí a usmívá se, jak kdyby neměl nikdy přestat.
„Tak co Boston, přátelé? Jak to tam vypadá? Co se tam stalo?“
Vyprávím, co se v Bostonu přihodilo, vynechám historku o monstru, který jsme si tak trochu sami stvořili a nakonec i zabili.
„Exodus, říkáš?“ zeptá se Hubeňour.
„No jo,“ přitakám.
Pokračuje Ron: „Zdálo se nám, že potkáváme nějak moc nemrtvejch. Ale můžu vás ujistit, že o cestu na sever jsme se postarali. Moc vám toho k zabití nezbylo.“
„Oni se vždycky nějaký najdou.“
„Svatá pravda, Royi. Svatá pravda,“ souhlasí se mnou plešoun až příliš okatě.
„Odkud jste vy?“ snaží se Em udržovat přátelskou konverzaci. Stále na ni však vidím, jak je napjatá, ve střehu. Při vhodnější příležitosti bych ji za to pochválil.
„Tak různě,“ rozhodí Ron rukama. „Většina z nás je z Kanady, ale některý jsme ze Států. Spousta lidí si myslela, že v Kanadě najdou bezpečí.“
„Nenašli,“ shrnu.
„Nenašli,“ pokývá hlavou Tlusťoch. „Je to tam stejný jako všude jinde. Všichni umíraj, všichni.“ Tlusťochovi očima projede záblesk a mně je okamžitě jasný, že v Kanadě musel přijít o někoho drahýho. Nejspíš ženu, hádám. Mohl to bejt i bratranec z druhýho kolene, nic moc by se tím neměnilo. Tohle si s sebou ponese do hrobu, ať už bude trvat jakkoli dlouho, než do něj zalehne.
„A kam cestujete?“ zeptám se Rona.
„Nápady jsou různý,“ divoce zagestikuluje Ron.
„Jo, já bych se třeba přikláněl k tomu, abysme se upíchli někde na Floridě,“ ozve se Slizák. „Tam jsou číči.“ Simon vedle něj se řehtavě zasměje. Já jeho nadšení nesdílím. Poslouchat Slizáka bude nezapomenutelný. Hlavně když se při každý číče podívá na Em. Děvče odvrací pohled. Ten se setkává s mým. Snažím se jí dodat sílu a klid. Nějak to funguje. Hluboce se nadechne a vydechne. Telepaticky – tudíž neúspěšně – sděluju, že odsud co nejdřív zmiznem. Sám nevím kdy. Kecy se vlečou a soumrak je za dveřma. V noci s těmahle za zádama se mi jít nechce. Nejspíš dojde k tomu, že v malým ležení fakt přespíme. No, přespíme, to bych si moc fandil. Budem se snažit, aby se nám oči nezavřely na moc dlouho, a my je neotevřeli s tím, že nám visí na ksichtě, a něco špičatýho se nám rejpe v zádech. Vypadnem co nejdřív. Určitě.
Po několika otevřenejch lahvích vína se vzdávám. Přečkáme tu noc. Zvládnem to. Společně. Em se ke mně před nějakou dobou přitočila. Pevně ji objímám a je mi nad slunce jasný, že Slizák mi to závidí, jak zlatý rolexky s věnováním od Jamese Bonda. Ženský šly spát. Pro ně se víno nenalejvá. Napájej se jenom chlapi. Kromě mě. Vymyslel jsem si něco o tom, že mám špatný ledviny a už od puberty se chlastu vyhejbám jak čert kříži. Ne, bejt nametenej, to zrovna není způsob jak přežít. Oni ať si chlastaj, jak chtěj. Moje výhoda.
„Ne, jako víte co, ten život stejně stál za hovno, jestli jako chápete, co chci říct.“ Tlusťoch se do toho pustil zostra, ale nemám pocit, že by někdo chápal, co nám sděluje. Navíc dost brblá, tak je mu celkem špatně rozumět. „Prostě jako žili jsme, jako jo, ale víte co, celej den jsme se honili za penězma, a utráceli je za kraviny. To byla ta honba za mamonem, prostě nesmysl. Teď teprve víme, co jsou vopravdový hodnoty. Žijeme proto, abysme žili, ne proto, abysme se navzájem ochcávali a zabíjeli pro prachy.“
„Si zase četl nějakou knížku, co?“ pronese Hubeňour, kterej se právě probral z dřímoty. Všichni se zasmějou. Usměju se i já. Ne z donucení, prostě mi to přijde vtipný.
„Má recht, volové,“ zubí se Slizák. „Život nemá cenu žít pro prachy, to je blbost. Život se dá žít jedině tehdy, když má člověk po ruce pořádně vlhkou číču!“
Tentokrát se nesměju.
„Jo, jedině pro číči žijem!“ zaválí Simon.
„Chlapi, chlapi,“ mírní všeobecný veselí Slizák. Sleduju Em, jak se jí obličej zhnuseně stahuje. Slizák pokračuje, jak kdyby ji ani neviděl, ale přitom čumí jak největší perverzák, „Chci pronýst přípitek. Přípitek všem znmetkům, co si to můžou s nějakou číčou rozdávat celej boží den.“ Všichni, jak kdyby to měli nacvičený, pozvednou sklenky do vzduchu a vyprázdní je. Hubeňour odpadne jak sprinter na maratonu, Tlusťoch ho bleskurychle následuje a chrápe tak nahlas, až mám pocit, že mi v hlavě roste nádor. Simon, Ron a Slizák zůstávaj vzhůru. Mám co dělat, abych třetího jmenovanýho nestřelil rovnou mezi nohy za to, jak na mě na konci přípitku mrknul.
„Číča a víra je to jediný, co potřebujeme,“ završí Slizák oslavnou řeč.
„To si nemyslím,“ odporuju mu s kamennou tváří.
„Ne?“ podívá se na mě trochu překvapeně. „Čemu sakra věříš? Z čeho máš na tomhle světě radost, když ne z voňavý ženský číči?!“
„Možná z toho, že žiju. Z toho, že dokážu odprásknout šmejda, když ho vidím.“
Ne, není tak blbej, aby význam nepochopil. Už si stoupá, když mu Ron položí ruku na rameno. „Klid, jen si zase pěkně sedni. Jsme všichni v klidu, ne? Co říkáš?“
Slizák se mračí, háže po mně zabijácký pohledy, ale nakonec řekne: „Jo, jasně, já jsem úplně v klidu. Kdo není v klidu? Všichni jsme v klidu.“ Zůstáváme o něco dýl, než by bylo záhodný.
Ron se pokouší odvést téma jiným směrem: „Ty máš nějakou teorii, Royi?“
„Jako proč je tvůj kámoš takovej idiot?“ Nakonec se nezeptám. Nebudu přilejvat benzín na hořící barák. „Na co?“
„Na to, co se se světem stalo.“
Zavrtím hlavou. „Jenom nějaký myšlenky, jako každej. Rozpracovanou teorii nemám.“
„Za tohle všechno může vláda.“
„Myslíš?“ zním trochu nepřesvědčeně.
„A kdo jinej?!“ zahaleká Slizák, ale ruka na rameni ho zase zklidní.
„Jasně,“ přikývne Ron. „Američani jsou v tomhle hovada. Já to klidně říct můžu. Jsem Američan. Nebo jsem byl. Takový ty filmový kraviny, že se někde vyvíjí nějaký látky, co nám můžou ublížit, to vůbec nejsou kraviny, Royi, to ti garantuju. Cestou jsme viděli několik vojenskech zařízení a rovnou ti řeknu, že to, co se tam těm lidem stalo... Viděli jsme hodně divný věci. Lidi naložený v kapalinách, tvory, který neměly s člověkem nic společnýho, ale stejně jsi mohl rozpoznávat lidský rysy. Děsivý, Royi. Děsivý.“
Ron se ošije, jak kdyby rozbitá nádoba s roztodivným tělem ležela přímo před ním.
„Nech toho, Rone, nebo Simon zase bude mít noční můry,“ rejpne si Slizák.
„Hééj, já se nebojim,“ nezní Simon příliš přesvědčivě.
„Našli jste nějakej skutečnej důkaz?“ zeptám se.
„Co jinýho by to bylo? Co jinýho, než lidská snaha vytvořit něco, co sami nedokážeme ovládnout? Kolik nemocí jsme si sami vypěstovali, kolik jsme jich nechali zmutovat? Bylo jich tolik. Tohle je jen další krok, Royi.“ Na to, kolik toho vypil, zní až překvapivě rozumně.
Člověk je podobnejch kravin schopnej. Jestli jsme si tohle na sebe povolali sami, tak doufám, že ty, co tuhle pohádku vymysleli, trpěli ze všech nejvíc. Kde to vlastně všechno vzniklo? Někde určitě ano. Nepátral jsem po zdroji. Proč taky? Pár prvních dní si člověk myslí, že to prostě přejde, že armáda všechno vyřeší, oplotí oblast a dá ji do karantény. Za pár měsíců bude zase všechno v pohodě, jen televize bude mít ještě rok co vysílat. Vzniklo to jako epidemie? Zmutovaná chřipka? Nebo nám nějaký ufouni něco nachrchlali do zadku? Natáčení zombie hororu se proměnilo ve skutečnost? Co na tom sejde? Armáda nedorazila. Ne dost silná. Tohle je realita, tohle je svět, v kterým žijem. Ten, kdo se do něj narodí, ho přijme za svůj. Ani nám nic jinýho nezbejvá. Adaptovat se. To je motto dneška. Lpět na tom, co bylo příčinou, kde se to vzalo... Jsou i míň fatální otázky, který stály lidi rozum nebo život. A hledat lék? Tady existuje jenom jeden – kulka do hlavy. Kdyby fungovalo ještě něco jinýho, naši vědátoři by s tím dávno přišli a začali by vakcíny rozdávat po kilech. Je fakt, že nejdřív asi těm důležitejm, ale třeba by se dostalo i na nás chudáky. Nikde nelítaj žádný letadla, i Air Force One je dávno kus šrotu. Neexistuje vakcína, existuje jenom boj.
„Jo, možný to je,“ připustím nakonec.
„Tohle je jediná možnost, Royi, ostatní možnosti jsou obyčejný žvásty přitažený za vlasy. Je to jako v tom románu od Kinga. Prostě z jedný základny něco uniklo a svět se pak změnil v katastrofickej.“
„Svědectví,“ pokývám hlavou.
„Jo,“ souhlasí Ron, „je to přesně jako Svědectví.“
Možný to je, ale trápit se tím nehodlám. Em si mi před pár minutama lehla na stehna a usnula. Slizák klimbá, hlavu zvrácenou. Simon se potácí na židli, čekám, kdy spadne. Ženský si potichu špitaj. Jedinej důkaz, že nespí. Sám nemám na spánek náladu. Budu prostě sedět. Až se naskytne příležitost a všichni budou v limbu, vypadnem odsaď. Vzbudím Em, která se asi zas tolik nebojí, když usla. Vypadnem odsaď někam hodně daleko. Moc doufám, že jejich hlídky nejsou v pohotovosti. Ne, že bych tady tomu spolku nevěřil, ale něco mi na nich nesedí. Jsou tak přátelský, tak pohodový. Asi je to jenom paranoia, ale lidi v dnešním světě nejsou fajn. Jsou spíš jako... jako Slizák.. Odporný hajzlové, co si jdou jenom za svým. Vůbec to není jiný než dřív, jak říkal Tlusťoch. Je to stejný. Rozdíl je akorát, že úspěch není měřenej penězma, ale tím, kdo žije a má pušku. Ten ovládá. Lidi se v tomhle světě nekupujou, lidi se střílej.
„Jdu spát,“ sdělí mi Ron. Nijak neprotestuju.
„Dobrou noc,“ popřeju mu.
„Dobrou noc, Royi,“ vrátí mi a jde si někam do zásob pro deku, na kterou se položí a stočenej do klubíčka usne. Jsem jeden z mála, kdo zůstává vzhůru. Nekochám se hvězdama, neosahávám dívku spící na mých nohách. Prostě sedím a přemejšlím o tom, jaký by to bylo se usadit, jaký by to bylo vychovávat caparta. V kolika letech bych mu mohl dát bouchačku?
Usnu, ani o tom nevím. Zjistím to až ve chvíli, kdy se probudím. Temná noc, měsíc v novu. Kdyby kolem byl vlkodlak, můžu bejt v klidu. Přesto na mě dolehne nepříjemná tíha. Něco mi nesedí. Něco důležitýho. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem a s kým tu mám bejt. To je ten problém. Jsem sám. Ne úplně sám, to zas ne, kolem chrápe dost chlapů, ale na mým klíně nikdo. Em je pryč. Ne, nevyšiluju ani proto, že neleží nikde kolem. Jsem klidnej. Rozespalej... Jako kdyby do mýho mozkovýho relé zas šel proud. Rozhlídnu se a okamžitě je mi jasný, která bije. Nenávidím se, že jsem odpadl. Nevím, jak je to možný, ale poslední dobou se to děje častěji a častěji. Stačí si vzpomenout na příjezd do Bostonu. Málem se ani nekonal, protože jsem si se zombivcem hodlal měnit sliny. To by ti byl francouzák!
Vyskočím na špičky, tiše jak kočka, která se krade nocí za myší, co vůbec neví, že v domě nějaká kočka je. Rozhlídnu se kolem. Všichni v limbu. Slizák nikde. Na jeho místo mi padne oko jako první.
Sakra! Doufám, že nejdu pozdě.
Kterým směrem ji odtáhnul? Napadá mě jedinej. K moři. Moře bouří a v jeho řevu nebude křik ubohý malý Em slyšet.
„Do háje!“ zanadávám sám sobě a mám co dělat, abych si jednu nevrazil. Rozhodně bych si zasloužil dostat přes hubu. Usnul jsem! Nechal jsem Em napospas tomu magorovi! Celou noc na ni chtivě čuměl. Jak na kus žvance. Jak na šlapku, kterou si vezme bez placení. Svírá se mi žaludek, když si představím, co by jí mohl udělat. Kroutí se mi vnitřnosti. NE! Není pozdě. V duchu si opakuju, že jdu včas. Přece jsem slíbil, že ji ochráním. Dodržím to. Dodržím!
Moře se vzdouvá a člověk se diví, kde se to bere. Vítr nezavane. Musej to bejt mořský proudy, nevím, nejsem oceánolog. Vlny jsou vysoký snad dva metry.
Nohou něco nakopnu. Letí to kus po asfaltu. Skoro žádnej rámus. Voda všechno přebíjí. Sehnu se a zjistím, že to je nůž. Poznám ho okamžitě. Em ho nosí u pasu už pár dní.
Sakra! Sakra!
Ne, nejdu pozdě! Ještě není pozdě!
Znásilnění chvíli trvá. Já přece nespal tak dlouho. Jenom jsem si zdřímnul. Krátkej šlofík. Měsíc se nikam neposunul. Jasně, že neposunul! Žádnej tam není!
Vyhnu se převrácenýmu volvu a dopadnu hluboko do písku. Trochu se svezu, ale nic mě nezastaví. Postupuju dál, nezadržitelně. Nikdo po mně nestřílí. Hlídky stojej za hovno. Nejspíš dávno spěj u ohně... No jasně! Oheň, pořád hořel. Nemohl jsem spát dlouho. Tak maximálně hodinu. Ne, hodinu ne. Hodina je až moc. Půl hodiny. Maximálně! Tak, jenom půl hodiny jsem si schrupnul, ale teď jsem zpátky, v plný síle a hodlám svou malou princeznu bránit. Jenom ji najít. Nebudou daleko, to ne. Zatáhl ji někam k čáře přílivu, aby byl co nejblíž vodě. Trochu Em potopí, aby se nevzpouzela.
V hlavě se mi rodí obrazy toho, jak Slizák Em przní. Jak dívce strhává oblečení a zaráží do ní svojí obrovskou kládu. V mojí představivosti je vybavenej jak kůň. Ne, nepomáhá nic, tyhle představy prostě nezaženu. Aspoň ne do chvíle, než bude ten hajzl ležet mrtvej v písku, kterej bude sát jeho hnusnou krev. Pak budu pomalu párat jeho prohnilý břicho až ke krku. Donutím ho, aby se díval na svý páchnoucí vnitřnosti. Ještě mu přinesu světlo, aby na to pořádně viděl!
Co bez Em budu dělat?
Otázka, která mě málem povalí do písku. Co bych si bez Em počal? Věta, která by mě před dvěma měsícema nenapadla. Spíš bych si říkal, že jestli se ke mně někdo přiblíží, tak mu udělám tak výstavní lobotomii, že to nerozchodí. Teď? Teď se bojím života o samotě. Bojím se toho, že se budu muset vzdát snu, kterej se mi zrodil v palici nedávno, ale kterej je tak lákavej. Tak... smysluplnej. Konec bloudění, konec hledání něčeho, co neexistuje. Skutečnej život, navíc v místě, který je tak zatraceně prolezlý smrtí. Můj sen se mi bortí jak kamení pod nárazama vln. Jak lebka po doteku kulky.
Zahlídnu pohyb. Koutkem oka, ale nejde o šálení.
Svitne naděje!
Vyrazím naději vstříc. Písek mi odletuje od nohou, jak je ve sprintu vyhazuju vysoko. Pak se se mnou celej svět zatočí.
Nejdřív mám pocit, že se mi pod nohy zase připletla větev, ale když mi na záda dopadne slon a já kolem sebe chrlím písek, kterýho jsem se nažral, dojde mi, že všechno je trochu jinak. Věděl o mně. Počkal si na mě.
„Říkal, že přijdeš,“ zahýká mi do ucha hlas. Ne, nepatří Slizákovi. O to víc mě překvapí, že slyším prosťáčka Simona. Největšího debila od ohně. Ne, největší debil u ohně jsem byl já. Naletěl jsem jim na dětskou hru. Oni teď vyšukávaj z Em poslední zbytky života. Jenom proto, že jsem důvěřoval. Může si za to sama. Ona se mi navezla do života, ona mi dala naději, že ještě má smysl se družit. Nemá! Nemá to žádnej smysl! Když se člověk začne družit, akorát na to chcípne. Je to smrtelnější než AIDS.
Tenhle retard mě nedostane. Možná váží jednou tolik, co já, ale to ještě neznamená, že se nechám zabít hovadem přerostlým. Nejspíš mu Slizák nedal instrukce, aby mě sejmul, protože na mně prostě dál klečí a směje se jak kůň, kterej nepochopil, že slovo valach je spojený s poměrně nepříjemnou procedurou. Nůž mi z ruky nevypadl – nejsme přece v nějakým blbým filmu –, čehož okamžitě využiju a zarazím ho Simonovi do lejtka. Aby balík pochopil, co se to s ním děje, ještě pro jistotu ostřím zakroutím. Ryk, kterej se mu vydere z hrdla, je příšernější než jeho idiotskej smích. Jakmile se trochu nadzvedne, vzepřu se a chytnu ho za koule, jako to žádná ženská neudělala. Svalí se ze mě jak pytel hnoje a já mu jediným pořádným úderem do hrudníku vyrazím dech. Nůž mám pořád v ruce, a jelikož se mi nezamlouvá představa, že to hovado zas začne řvát, jakmile se nadechne, zarazím mu nůž pod bradu. Vyjede mu krásně pusou ven – i s rozřízlým jazykem. Na divadle může hrát ještěrku. Nejsem ještě spokojenej, a tak zapáčím a poslouchám ten příjemnej zvuk, když mu vyhodím spodní čelist z kloubu. Zapáčím ještě trochu víc, aby si hubu hned tak nesrovnal. Jako bonus mu nůž zarazím mezi žebra. Pochybuju, že mu někdo zvládne udělat dobrou operaci proražený plíce.
Nechám Simona v klidu a pomalu umřít, vydrápu se na nohy a rovnou do prostředka ksichtu dostanu takovou pecku, až mi noc ještě o něco potemní. Kdybych mohl vydechnout, podivím se tomu, že mi noc vydržel a neprasknul. Nemám čas, abych se čemukoli divil. Uskočím před další ranou a snažím se zjistit, kde Slizák stojí. Rychle poznám, že nestojí nikde. Slizák tu vůbec není, protože Slizák někde ožralej chrápe. Nejspíš se sesul ze židle na zem a tam zůstal. Pořádně jsem se nepodíval. A tak se mi do ksichtu místo slizkýho obličeje směje ten přátelskej bodrej Ron, o kterým jsem si myslel, že je výtečnej vedoucí celý skupiny. Zdání klame a tenhle šmejd na mě celou dobu hrál divadýlko o tom, jakej je v pohodě, jak je svět božsky růžovej a že za všechno může armáda. Přitom od začátku plánoval, že moji malou holčičku zprzní jak nejlevnější prostitutku, která to dělá za jídlo.
„Koukám, že Simon se o tebe nepostaral, ty svině,“ postěžuje si Ron. Nejsme Ron a Roy, skoro stejný jména. Už ne. Já jsem teď svině, on zas vypatlanej magor.
Na nohy vyskočím tak rychle, až mi lupne v zahojenejch kostech. Vydrží. Ron kolem krouží jak hyena. Zjišťuje, jestli jsem dost slabej, aby se na mě vrhnul. Anebo ještě potřebuju popostrčit?
„O co ti jde?“ zeptám se, aby řeč nestála. Promejšlím, jak na něj jít, když si všimnu, že v pravačce drží bouchačku. V tý tmě jsem to hned nepoznal, i když jsem si říkal, proč má ruku tak divně vytrčneou. Padaj všechny možnosti, který zahrnovaly skok. Prostřelil by mi břicho, že bych ani nevěděl, co mi to zadkem vylítlo ven. Ne, na tohohle hajzla musím jinak. Nestřílí hned, takže si chce povídat. Chce mi ukázat, co s mojí malou Em udělal... Ne. Co s ní teprve udělá! Em je v pořádku! Někde leží, možná vypadá bez života, ale je v pořádku. Kalhotky nemá napuštěný krví. Ne, to určitě ne.
„O co mi jde?“
„Jo, ty hovado! O co ti jde? Proč nás nenecháte na pokoji?“
„Co si jako myslíš? Žijeme, to děláme.“
„Tím, že przníte malý holky?“
„Ty to nechápeš, co?“ vypustí na mě. Ne, já to asi fakt nechápu.
„Jako co?“
„Tohle. Všechno. Tohle je konec světa,“ tvrdí přesvědčeně. „Konec světa, jak ho známe. Jakej má smysl žít v takovým bahně, když si nebudem užívat? Co tady chceš dokázat? Sex má smysl. Nic jinýho smysl nemá. Umíráme proto, abysme si užívali. O tomhle to je, Royi, o tomhle a ničem jiným. Nic jinýho nemá smysl.“
Kdyby nedržel tu pistoli, kdyby jenom... Ne, tohle riskovat nemůžu. Nechci umřít. I když žijou takový zrůdy jako on, nechci zdechnout jak všivej pes.
„Takže ty ženský, co jsou s váma...“ nedořeknu. Stejně přesně ví, kam mířím.
„Pičky, nic jinýho. Ty štětky jsou tak opotřebovaný, že tě to ani nebaví. Ale ta tvoje... Mladá, čerstvá. Sáhnul sis někdy na ten zadek? Nesáhnul, co? Já si to hned myslel, jak jsem vás viděl. Ty nevíš, jak ta mladá holka chutná. Je šťavnatá jak granátový jablko, co se chystá bouchnout. Mezi stehnama má studánku, z který by každej příčetnej chlap pil od rána do noci. Ale ty ne, co? Ty si tady hraješ na kovboje, na něco víc. Nic jsi nepochopil. Nic.“
Oči mi zalijou slzy štěstí. Mezi loděma, který kdysi sloužily k půjčení – dnes připomínaj šťastnější doby –, se potácí svázaná postava. Ruce mé za zády, kalhoty někde v neznámu. Žije, to je hlavní. Ona se z toho oklepe, znám ji. Zvládne to. Určitě.
„Em,“ vydechnu její jméno. Ron neudělá nic lepšího, než že se po ní otočí. Neváhám. Nestačí obrátit pozornost zpátky a už padá pod mojí vahou na zem. Vystřelí, ale kulka zmizí v noční osamělosti.
„Doufám, že se ti tohle bude líbit,“ pošeptám mu v milostným objetí a vrazím mu loket do obličeje. Pistoli pustí. Glock. Musel ho cestou sebrat nějakýmu fízlovi. Zbraň popadnu a prostřelím milýmu Ronovi obě ramena. Řve bolestí, a tak mu pro jistotu vymlátím zuby, aby nás neprozradil. Tábor spokojeně spí a pod mýma rukama leží lidská zrůda. Všechno si naplánoval. Rychle a efektivně. Noc měla patřit jemu, ale já jsem mu plány zkřížil. Já a moje malá Em.
„Vždycky má smysl žít a jít dál, ty ubožáku. Holka je odměna, ne kořist!“
Stoupnu si nad ním a namířím mu na hlavu.
„Sbohem,“ popřeju mu příjemnou cestu.
„Ne, počkej,“ zastaví mě Em. „Ještě ne.“
Prohlídnu si ji. Zbědovaná, vytrpěla si svoje. „Ublížili ti moc?“ zeptám se. Kdyby měla alespoň kalhotky...
Zavrtí hlavou. „Přišels včas.“
Usměju se, ale jen tak, aby věděla, že jsem s ní. „Co s ním chceš dělat?“
Jemně mě odstrčí. „Chci si to s ním vyřídit.“ Takovejm slovům rozumím. Přikývnu a jdu hledat kalhoty. Mezitím se ozývaj zvuky, který bych přál jedině největšímu nepříteli. Hledání protáhnu, dávám si na čas. Em má možnost odplaty. Odplaty nejenom za to, co jí dneska chtěli udělat, ale za všechno, co ji v životě potkalo. Jen ať si to užije.
Když už mám pocit, že je čas jít, vrátím se. Od tábora se mi nepozorovaně podařilo přitáhnout všechny naše krámy.
Em sedí v písku a brečí. Z Rona zbylo něco, co se dá považovat za figurínu crashtestu papírovýho auta. I ve tmě vidím, jak má oblečení nasáklý krví. Skvrny se šíří z hlavy – nebo z toho, co z ní zbylo – a z rozkroku, kterej poznal středověk.
„Budeš v pořádku?“ Sednu si vedle Em a pevně ji stisknu dlaně.
Přikývne. Všimnu si, že má zutý boty. Ani se nedivím. Leží hned vedle. Tenhle sajrat by z nich hned tak nedostala. Cestou najdem jiný.
„Můžeš chodit?“
„Jo, můžu. On mi...“
„Já vím,“ přikývnu a nenechám ji domluvit. Vím, že se nedostal až k tomu, aby do ní cokoli strkal, ale je mi jasný, že stačil udělat dost. „Chceš se umejt?“
Znovu přikejvne.
„Dobře,“ souhlasím. „Pak odsud honem rychle vypadnem.“
„Zabijeme je?“
„Ne. Ostatní si to nezasloužej.“
„Tak jo.“
Odchází směrem k moři a já se za ní dívám. Vidím, jak se jí stehna lesknou a snažím se nemyslet na to, že to jsou Ronovo sliny. Nepředstavovat si, že měl hlavu zaraženou hluboko v jejím klíně a... Ne, přece se na to snažím nemyslet!
Vyrazíme a necháme zlo za sebou. Hnusná vzpomínka, nic jinýho. Hnusná vzpomínka.
Vstanu a zkontroluju Simona. Je po smrti. Vytáhnu mu nůž ze žeber a okem mu ho zarazím rovnou do mozku. Zaskřípe to, jak nůž sjíždí po kosti.
„Dobrou noc, sráči.“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Iserbius 15.01.2014, 22:11:20 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Iserbius ze dne 15.01.2014, 20:32:53

   Tohle téma s lidmi jsem kdysi také sám zpracovával. (Příliš divoká země.)
Jestli zbývají 3 kapitoly do konce, jak jsi někde uvedl, budu vážně zvědav, jak to dopadne.
Mimochodem, byl bych rád, kdyby jsi se podíval taky na něco u mně a ohodnotil, ať se mi trošku zvedne čtenost :-D
 ze dne 16.01.2014, 12:30:22  
   kaylin: Mám to rozhodně v plánu! Jen mi všechno trvá...
 Iserbius 15.01.2014, 20:32:53 Odpovědět 
   Zdarec.
Je to čím dál zajímavější. Těším se na další kapitoly. Trošku jsem nečekal, že bude ještě boj s lidmi. Holt, největší nestvůry jsou obyčejní lidé, že? :-)
 ze dne 15.01.2014, 21:08:30  
   kaylin: Přesně tak, největší zrůdy jsou lidi :-)
 Šíma 15.01.2014, 14:26:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Začátek tohoto dílu se až do setkání s další skupinou přeživších pohybuje v takřka filosofické rovině. Jaký to má všechno smysl. Proč žít tento život a podobně. Ono se není čemu divit, zdravých lidí je jako šafránu a ruku na srdce, o přežití lidstva nemůže být řeč (jen s několika lidmi, kteří by měli zalidnit zemi) - vždyť i takový text o Adamovi a Evě je nejspíš jen pověstí, nebo jinotajem pro práci mocných bytostí, protože ve Tvém příběhu figuruje už jen několik lidí, kteří zbyli z lidského pokolení, které kdysi čítalo sedm a více miliard lidí...

Jaká je pointa mého zamyšlení? Ve Tvém podání lidstvo prakticky vymřelo!!! Takže zůstali takřka jen naši hrdinové: ON a ONA v širém kraji plném zombáků, kdo by pak nemyslel (či jen nepomyslel) na to, jaké by to bylo se s tím druhým krapet sblížit? Popřípadě naplánovat další život? S osobních zkušenosti však vím, že když začnou hrdinové plánovat, stane se jim povětšinou něco velmi ošklivého... Ale přejděme raději zpátky k ději...

Idylka se brzy změnila v horor. Obavy našeho hrdiny nebyly neopodstatněné! Tvé vyprávění není procházkou růžovým sadem, ani žádnou rodinnou komedií! Lidé zde umírají a to docela četně a lehce, protože je Tvůj svět už sám od sebe nepřátelsky naladěný (vzhledem k událostem a situacím, ke kterým v tomto příběhu dochází). Jsem rád, že to Em přežila. Vlastně se divím, že ti dva našeho kovboje rovnou nezabili ve spánku, ale ostatní členové skupiny by se nejspíš začali ptát, kdo že jej zabil, proto zřejmě nechtěli riskovat. Avšak i tak zaplatili za své činy (či pokus o ně) životem... Určitě nešlo o jediný případ, kdy si vzali to, co jim nepatřilo. (kdyby tu byl i šerif, mohla by z této situace vzniknout malá kriminální zápletka - bez soudu a dokazování - o zločinu a trestu, který je vykonán hned na místě - jako v případě stanného práva).

Uvidíme, co dobrého a zlého naše hrdiny ještě potká. Nejspíš nic pěkného. Pochybuji že na konci své cesty naleznou nějakou tu rajskou zahradu, kde budou žít šťastně až do smrti... Spíš je čekají další starosti a utrpení, ale nebudu spekulovat.

Po technické stránce pozor na překlepy. Co se stylu, vedení děje (popisů i dialogů) týče, nemám nějaké výraznější námitky, přestože jsem na chvíli nabyl dojmu, že se toto vyprávění v oněch "psychologických pasážích" - viz dialogy o životě a snění (i toto patří do škatulky "psychologie postav", protože literární postavy nejsou jen loutkami, ale i myslícími a cítícími postavami) krapet táhne, ale protože bylo protkáno lehkou erotikou, dalo se to přežít! ;-)

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Začínám Tvým hrdinům držet palec, což znamená, že se snažím vcítit do nich samotných, což je pro autora přínosem... Snad konec neobrečím! ;-)
 ze dne 15.01.2014, 14:56:15  
   kaylin: Wow! Díky moc za takový komentář. Líbí se mi, jak o příběhu přemýšlíš a doufám, že i ty tři poslední kapitoly budou o něčem, v čem najdeš něco trochu víc. Docela jsem na ty komentáře zvědavý!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Jar
Cehlo
8. Straka
montana
Odi et amo
Mon
obr
obr obr obr
obr

Láska není pro všechny
feelMorefreedom
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr