obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915692 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392466 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ve znamení kordu XXIII ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 23.01.2014, 12:27  
 

Na pozemcích panství Audrelay proti sobě opět trénovali dva šermíři – Louis se Simonem. Zita s nimi tentokrát nebyla, neboť měla jednak jiné věci na práci a jednak se necítila na to, aby s Louisem šermovala tak brzy po své prohře. Musí si být jistá svým vítězstvím, až pak ho vyzve na souboj.
Simon chtěl svému příteli sdělit také novinku, kterou se sám nedávno dozvěděl. Jen čekal na vhodný okamžik. Po dostatečně dlouhé chvíli tréninku padl na trávník a zavřel oči. Louis ho dokázal pěkně vyčerpat!
„No tak, vstávej! Ještě jsme neskončili!“ volal na něj Louis.
„Dej mi chvíli na oddech, prosím. A sedni si vedle mě.“
Louis jej chtě nechtě poslechl, aspoň načerpá nové síly. Bohužel již přes den nebývalo v tomhle období tak krásně jako v létě, ale venku se pořád dalo cvičit. Slunce již povětšinou nehřálo a počasí bývalo spíše chmurnější. Zima se blížila.
„Nedávno mě přišla navštívit sestra,“ prohodil Simon.
„Cože? Fleur?“ Louis div že nevyskočil na nohy. Také ho ta informace překvapila.
„Ano, Fleur,“ povzdychl si.
„Co chtěla? Určitě nepřijela jen tak, ne?“
Simon se na něj zadíval. „Ne. Chtěla mi jen oznámit, že se bude vdávat.“
Louis byl z této odpovědi vcelku rozhozen. „Fleur?“ zeptal se nevěřícně. „A za koho?“
„Vím, že se ti Fleur vždycky líbila,“ pokračoval Simon. „Taky mě to překvapilo, je to tak náhlé. Vyměnila tě za nějakého anglického kupce.“
Louisovi docházela slova. Anglický kupec? „Stejně jsem ji už roky neviděl. Tak teda hlavně aby byla šťastná,“ řekl poněkud posmutněle.
„To snad bude, i když bych ji raději viděl s tebou,“ zasmál se Simon.
Louis se nechtěl vybavovat zrovna o Fleur. Proto bez dalších slov vstal a vzal si do rukou kord. Simon na něm viděl, že je zklamaný a ta informace ho příliš netěší, tak o své sestře již nepromluvil a také uchopil kord, připraven na další zápas.
Po chvilce šermu spatřili blížícího se Damiena. Byl velmi dobře oblečen a vypadalo to, že se někam chystá. Na hlavě měl krásný černý klobouk, který moc často nenosíval.
„Jedeš do města?“ zajímal se Louis.
„Ne, jedu navštívit... no, Larissu. Potřebuji si s ní něco vyřídit,“ odvětil Damien.
„Tak to teda držím palce, ať se ti to povede.“
„Nevím kdy se vrátím, proto chci, aby ses o panství zatím postaral. Honoré je také někde pryč. Mohu se na tebe spolehnout, Louisi?“
„Nemůžu říct, že bych byl z toho nadšený. Ale dobrá, ve tvé nepřítomnosti je mou povinností zastupovat náš rod, takže jestli bude něco potřeba, tak to vyřídím.“
„Děkuji.“ Damien se jal k odchodu. Potřebuje zjistit přímo od Larissy, co je pravdy na tom, že za tím článkem má prsty právě ona. I když také bude určitě dost naštvaná za to, co on udělal jí. Ale rozhodl se tomu všemu čelit. Setká se přímo s Larissou. Musí s ní toho hodně probrat.
„Asi bych měl pomalu jít. Určitě máš hodně práce,“ pravil Simon, jakmile Damien vyjel na svém koni z hlavní brány.
„Kašlu na práci. Pokud bude služebnictvo něco chtít, tak ví, kde mě najdou. Stejně tak, kdyby přišla návštěva, tak si jí všimnu. Ale pochybuju, že sem dneska někdo přijede.“
„Dobře řečeno. Takže si dáme teda další zápas?“
„No samozřejmě!“

Damien konečně čelil Larisse tváří v tvář. Stál přímo před ní. Když se doslechla, že za ní přijel, ihned ho dala zavolat do velké síně.
Srdce jí poskočilo, když ho uviděla. Vždycky pro něj měla hroznou slabost, a teď když ho spatřila, jak před ní stojí... A ještě v tom klobouku a plášti! Ztěžka oddechovala, ale snažila se chovat tak, jak by měla – přísně a naštvaně.
„Rád tě vidím, Larisso.“
A ten jeho hlas! Navíc když tady byli jen sami dva... Jenže teď nesměla v žádném případě dát na sobě znát, že ho má stále ráda. Měla by se konečně odpoutat od minulosti...
„To je mi ale překvapení. Tebe bych tady vážně nečekala.“
„Řekl bych, že se to dalo předpokládat, že se tady mohu objevit. Nemyslíš si to?“
Larissa zalapala po dechu. Taková drzost! Jak s ní může takhle mluvit?
„Co tě sem přivádí?“ Snažila se, aby její hlas zněl klidně a vyrovnaně. Nemohla se přece nechat vyprovokovat tak lehce.
„Musíme si spolu o něčem promluvit.“ Damien k ní přišel blíž a až byl téměř u ní, pohlédl jí zpříma do očí.
Larissa měla co dělat, aby jeho pohled ustála. Nakonec to nevydržela a odvrátila hlavu stranou. „O čem?“
„Vím, co jsi proti mně podnikla. Že jsi dala Benoitovi Crozierovi falešné informace o mně, abys zničila mě i naše přátelství s Benoitem.“
„Takže je to už venku?“ Larissa vůbec nevypadala překvapeně. Asi opravdu věděla pravý důvod jeho příchodu.
Damien se tímhle ujistil, že v tom má prsty opravdu ona. Teď dluží Benoitovi pořádnou omluvu. Jenže přijme ji? Musí se na něj jistojistě zlobit.
„Proč? To všechno děláš kvůli jen tomu, co se kdysi stalo?“
„Já bych se tě taky měla ptát proč. Proč jsi mě zesměšnil a vytáhl na veřejnost věci z minulosti?“
„To bylo pouze jako protiútok za to, co jsi provedla ty mně. Neměla jsi s tím začínat.“ Damien ji chytil pod krkem, jako by ji chtěl uškrtit, ale včas se zarazil. Jen ji mírně postrašil. Pak ruku zase spustil a otočil se k odchodu. „Příště ti to tak lehce neprojde.“
„Neodcházej,“ uniklo Larisse. Její tělo se trochu třáslo a hlas jí poskakoval.
Damien se znova obrátil k ní. „Zapomeň na minulost, Larisso. Co se stalo, stalo se. Já o tebe už dávno nestojím, tak mě vymaž z paměti i ty.“
„To nejde...“
„Ale půjde to. Třeba odjeď z města, někam daleko, a pak určitě na všechno zapomeneš. Najdi si nový život.“
„Damiene, to přece nemůžu! Já...“
„Jestli nemůžeš, tak zůstaň a nevšímej si mě. Ale pokud se ještě o něco pokusíš, vyhlásíš tím válku našemu rodu. A Duboisovi jsou jedni z nejsilnějších a nejvlivnějších rodů v celé Francii. Určitě bys proti nám nechtěla nic podnikat.“
Larissa svěsila hlavu. Damien měl pravdu, jako vždy. Jeho výhružky jí stačily k tomu, aby se nad tím zamyslela. Opravdu by chtěla zničit sebe a zbytek jejího rodu jen proto, aby se pomstila někomu, kdo za to ani nestojí? Vážně by měla začít jiný život – někde daleko odsud a s novými lidmi.
Raději už nic nenamítala, jen smutně sledovala Damiena, jak odchází pryč z místnosti. Mohlo by to být naposledy, co ho vidí?
„Sbohem,“ zašeptala jakoby na rozloučenou.

Damien se vyhoupl na koně a odjížděl podél brány po kamenité cestičce. Nevracel se domů, zatím ne. Když už byl mimo Audrelay, tak chtěl rovnou vyřídit ještě jednu záležitost. Benoit. Měl by za ním zajet a omluvit se. Musí uznat svou chybu, že se mýlil... že nedal Benoitovi ani šanci hájit se.
Nevěděl, kde má Benoita hledat. Měl vlastně dvě hlavní možnosti – může být doma nebo v redakci. Anebo třetí možnost byla, že se mohl nacházet ještě někde mimo tahle dvě místa. V tomhle případě by s ním musel mluvit až někdy jindy.
Rozhodl se jako první podívat k němu domů, třebaže se mu vůbec nechtělo vstupovat do takového starého a polorozpadlého baráku. A měl štěstí – Benoit byl doma.
Když otevřel dveře a hleděl do Damienovy tváře, netušil, co si má myslet. Napřed se toto místo odhodlal navštívit Louis a teď dokonce i Damien? A kvůli čemu? Nebyl to snad on, kdo se vztekal, aby ihned opustil jeho panství a už se k němu nikdy ani nepřiblížil?
Mlčky pokynul Damienovi, aby vešel dovnitř a posadil se ke stolu. I když si nebyl jistý, proč za ním přijel, měl dojem, že to musí být určitě něco důležitého. Jinak by sem takovou cestu přece nevážil. Počkal, až šlechtic promluví.
„Omlouvám se,“ řekl přímo a narovinu.
Benoit nechápal. „Prosím? Já jsem ten, kdo by se měl omlouvat.“
„Ne, to já. Vím, že na vině je Larissa. Kdybych jen věděl, jak odčinit to, jak jsem se k tobě zachoval.“
Benoit na něj beze slova zíral, vůbec nepoředpokládal, že by se mu přišel zrovna Damien omlouvat. Obzvlášť ne po tom, jak s ním tenkrát jednal.
„Pokud to bereš takhle,“ pravil nakonec, „tak tvou omluvu přijímám.“
„Moc ti děkuji, Benoite. Jsem rád, že jsem tě kdy poznal.“
Tuhle záležitost mohl tedy Damien považovat za vyřízenou. Další věc konečně za ním... Teď zůstanou s Benoitem nadále přáteli.

Honoré se právě vracel ze své projížďky. Potřeboval se trochu protáhnout a pročistit si hlavu, což se mu venku o samotě jevilo jako dobrý nápad.
Poté, co svého koně odvedl do stáje, došel k vedlejším vchodovým dveřím jako obvykle. Nerad používal hlavní vchod. Vevnitř se na dlouhé chodbě zastavil. Přesněji řečeno, zastavil se u dvířek vedoucích právě do toho podzemí. Odolával touze znovu je otevřít a vstoupit do hlubin temnoty. Kdoví, kolik neprobádaných a zajímavých míst tam dole je.
Už natahoval ruku ke dveřím, když vtom se zděšením zjistil, že ještě není připraven. Možná za rok, za dva, ale ne teď. Až ten čas nastane, pak se tam rozhodnutě vydá. Dříve ne. Však co, Audrelay včetně své nejstarší části do té doby nikam nezmizí.
Honoré seodvrátil ode dveří a prošel chodbou až na konec, odkud se dostal dovnitř zámku.

Benoit seděl za stolem a před ním se rozkládal čistý list papíru. V ruce držel brk, kterým se snažil napsat vřelý článek. Rozhodl se vykonat na Larisse takovou menší pomstu. Za všechno, co udělala. Nejen jemu, ale i Damienovi. Přece jí to všechno nemůže projít jen tak!
Psal. Měl v plánu popsat vše tak, jak se událo. Na nic nezapomenout. Začal tím, jak mu přišel vzkaz, aby ji navštívil. Poté pokračoval její nabídkou, jak mu dala ty falešné spisy, a jak se on snažil zjistit, co je na nich pravda. Pokoušel se vylíčit všechny situace, pocity i důsledky.
Tímto článkem definitivně s Larissou skončí. Aspoň v to doufal. Jen aby se mu Larissa za to nějak krutě nepomstila. Nevěděl sice, čeho všeho je schopna, ale pravda musí ven. Ať se celá Paříž dozví, jaká Larissa ve skutečnosti je.
Brzy se ztratil ve svých myšlenkách a vzpomínkách na předešlé události. Nakonec dopsal a odložil brk. Při pohledu na své dílo se usmál. Řekl bych, že tohle se mi teda povedlo. Lidé budou koukat, jakou to tady máme šlechtičnu! Benoit byl zvědav na odezvu. Hned zítra vyjde tento článek v novinách. Spolu s textem, který už dnes odevzdal. Psal v něm o jedné chudinské čtvrti kousek odsud. Nezapomněl udělat ani rozhovor s jejími obyvateli.
Vstal, článek hodil do brašny a vyběhl na ulici. Musel si pohnout, aby to stihl zanést včas do redakce. Venku potkal ještě pobíhající Zitu, která byla sama a zřejmě neměla co na práci, tak ji vzal rovnou s sebou. S radostí se k němu připojila, zajímalo ji, jak to vypadá u něj v redakci. Cestou si příležitostně povídali o všem možném. Benoit jí taky musel vysvětlit, proč jde do práce takhle pozdě. Také jí řekl o situaci s Larissou a o tom článku, který před chvílí zhotovil.
Slunce již pomalu zapadalo, tak měli co dělat, aby to stihli. Benoit si pomyslel, že v tuhle dobu tam žádný z novinářů asi už nebude, ale důležitější bylo, aby to včas donesli do tisku. Naštěstí to tak tak zvládli.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.01.2014, 12:27:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Zdá se, že se život našich hrdinů opět dostal do vyježděných kolejí, u šlechticů jsou to souboje, starosti s panstvím a další "radovánky", zatím co pro našeho novináře zbyla práce (a nesplněné sny, přání a touhy). I tento díl s sebou přináší více či méně radostné zprávy (pro jednotlivé hrdiny). Tak mne napadlo, co všechno skrývá podzemí zámku a co by mělo (či nemělo) vyjít na povrch.

Na práci šotků jsem příliš nekoukal, zarazil jsem se jen u jednoho souvětí (viz níže). Víceméně se držíš své laťky. Snad dojde brzy k další konfrontaci (či nenadálé události), aby čtenáři (ale opravdu náhodou) nezačali klimbat při čtení - ne že by textík nudil, ale uvidíme (mám na mysli klid před bouří, je tu přeci ještě jeden postarší šlechtic, který také touží po zničení rodu Duboisů. Nenadrobí si Benoit svým článkem další problémy a komplikace? Přeci jen jde o svět šlechty a prostých lidí, přestože Tví hrdinové žiji ve Francii (v Paříži), kde jsou myšlenky mnohem svobodnější než jinde, ale kdo ví?

Hezký den a múzám zdar.

P.S. -- neboť měla jednak jiné věci na práci a jednak se necítila na to -- jednak a druhák, jukni sem: http://www.lingea.cz/zpravodaj.asp?c=262
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Krize středního...
KranadLesnár
Zapísal som si
Beduín
NARKÓZA
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Proč je dobré číst knihy
Zuzka Brouk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr