obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915292 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389840 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Kapitola pátá: Smích a pláč ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Osud prostých očí
 autor D. V. S. publikováno: 30.01.2014, 22:58  
Tak po krátké odmlce pátá kapitola, v rámci níž jsem užil báseň, kterou jsem zde již před časem publikoval
 

Nejvěrnější iluze opětování lásky je úsměv milované osoby, jejíž radost jste způsobili vy pod vlivem lásky.

V noci mu do snu vstoupila
nevěděl pro co – smutnila
chtěl jí tak pomoct, jakkoliv
vysušit slzí tok, příliv
šeptal:

Kdybys chtěla
mohl bych slíbat slova ze rtů tvých
těžká slova …
a pak tam nová veselá bych dých‘

Kdybys chtěla
mohl bych slíbat cesty ti z nohou
cesty s křížem …
pak bych ti omyl je vodou vlahou

Kdybys chtěla
mohl bych z rukou únavu slíbat
těžkou práci
odňal bych z rukou těžký tvůj náklad

Kdybys chtěla
mohl bych z čela slíbat ti starost
mračna vrásek
až by ti v koutcích cukala radost

Kdybys chtěla
z obočí v křeči slíbat tvé chmury
zamračené
vymodlil bych i pomoci shůry

Kdybys chtěla
mohl bych slíbat krůpěje slz tvých
rosu smutku
usušit z tváří krásných bělostných

Kdybys chtěla
mohl bych slíbat nářky z tvých ramen
že se třeseš
mohl bych být ti pevností, hradem

Kdybys chtěla
provázel bych tě rád všude, kam jdeš
v lesích, lukách
provázel bych tě životem – a chceš?

– Domluvil, už se usmívala
domluvil, už ho celovala
veškeré z lásky bolesti
změnila rázem na štěstí!

Cítil jsem se, jako bych byl skutečně milován, napadne ho, jakmile se probudí, když se usmála, bylo to jen a jen pro mne a díky mně.
Samozřejmě, že ještě časně zrána vykročí k hájům okolo toku Lipenky. Prodere se haluzemi, aby si zkrátil cestu a byl s Ní co možná nejdéle. Všechny jeho myšlenky se budou točit kolem ní a slov, jež by jí chtěl tolik říct, a přece se jich bojí, slov, jež by jistě změnily jeho život, buď v nekonečné štěstí, nebo ve smrtelný žal, slov, jež si zamilovaní často opakují.
Uvidí ji dnes? Ano, uvidí.
„Slečno, copak vy lezete po stromech?“ zvolá staromódně se smíchem, jakmile ji uvidí ve větvích staré lípy nad pramenem.
„Nikolivěk, mladý pane, to ptáčkové mě sem sami vynesli,“ přistoupí Lipenka na jeho hru.
„Dobré jitro ti přeji.“
„Tobě taktéž, pěkné, že se zase vidíme.“
„To rozhodně.“ Postoupí kupředu; zase ten oslepující jas, který Lipenku změní v zrcadlo východu slunce.
Vlasta zamrká, arciť nedokáže od Lipenky odtrhnout oči, a tak mu po chvilce zvlhnou, až vše uvidí rozmazaně. Znovu několikrát mrkne a pak zamžourá na zář a Lipenku, tuše ji za září. Přivíraje víčka, poví jí přerývaně: „Páni, ty … celá záříš …“
„To je přece nabíledni, arciže je tak krásně.“
„Ty jsi krásná,“ uklouzne Vlastovi, jako by na něm ani nezáleželo, jestli se to rozhodne říct, „já jsem to ale myslel doslova, že záříš.“
„Och, děkuji, to ty šaty, hodně to odráží …“
„Jsi vlastně taková denní světluška.“
Lipenka se rozesměje tak, že rozhoupe větev pod sebou. „Chytíš mě?“
„Co-, j-, já?“ Vlasta si vybaví pocity při jejich letmém dotyku a ulekne se toho, že z takové blízkosti a ze sevření Lipenky v náručí se nevzpamatuje. Ale touha být s ní jeho obavy přemůže a tak se postaví těsně pod ní a řekne: „Tak skákej, ty světluško.“ Opět se mu divoce rozbuší srdce a každým úderem jako by hořelo a zapalovalo mu celou hruď; a jeho city se stanou o to horoucnější, když se Lipenka ocitne v jeho rukou. Lapaje po dechu a tiskna ji pevně k sobě, klesne v polomdlobách na kolena. Celý roztřesený postaví Lipenku na zem tak pomalu, že i drahou malovanou vázu by se odvážil oproti tomuto pohybu na zem přímo mrštit.
„Jsi lehká jako pírko,“ řekne, kleče před ní a vzhlížeje k ní jako ke zjevení Madony.
Lipenka, nechtíc na něj shlížet svrchu, si klekne vedle něj, rozkošně se opře o zelenavou trávu a nakloní hlavu ke straně a trochu dozadu s takovou roztomilostí, že si Vlasta několik okamžiků vůbec neuvědomí, že jeho pohled je láskyplně zanícený a ústa má napolo otevřená; Lipenka by ani nemusela přemýšlet a hned by jí došlo, co se ve Vlastově duši odehrává, kdyby si ho ovšem všimla.
Místo toho pohladí vlhkou trávu sledujíc ji. „Co myslíš, proč je rosa?“
Vlasta si vzpomene na jejich společné snění o rudém slunci ze včerejšího sklonku dne a po chvíli uvažování odpoví: „Země je vlastně obrovský kus hlíny plovoucí v nekonečném moři. A protože hlína neplave, neustále se pomalu potápí, proto existují prameny jako je tento,“ ukáže na vodu vyvěrající zpod lípy, „a aby se země nepotopila, vysouší ji slunce den co den svým teplem; v noci, když je slunce pod zemí, se sebere všechen luční hmyz a roznášejí vodu z potoků, řek a jezer po lánech, aby mělo sluníčko snazší práci.“
Lipence zacukají koutky, „a proč to slunce dělá? To chce zachránit svět před utopením se?“
„Možná. Ale určitě z toho také něco má, arci ono přece celé věky hoří, v takovém horku musí snadno dostat žízeň, tak zároveň vysouší to, pod co se země ponoří, a tak nás udržuje na hladině.“
„A proč není rosa každé ráno?“
„Myslím, že země má tvar mísy. Podívej, na severu hory, na jihu hory, východ se zvedá i jih se zvedá; přeci jen částečně plave, takže některé dny nepotřebuje vysoušet tolik. A punťa‘ má vody vždycky dost kolem.“
„No vidíš, konečně v tom mám jasno.“ Oba si vymění pohledy, nakonec to nevydrží a rozesmějí se na celé kolo.
Vlasta obrátí zrak vzhůru k obloze, „a co takhle nebe? Proč je modré?“
„To je ale hloupá otázka,“ zachichotá se Lipenka, „vždyť je to jasné. Když Bůh tvořil Zemi, chtěl tu nejdříve udělat víc moří. Pak si to ale rozmyslel, a protože mu zbylo trochu modré, již si pro ta moře připravil, použil ji na oblohu; jenže jí přece jen neměl dostatek, a tak mu zbyla jen na den. Proto je noční obloha černá, modrá zkrátka na noc nezbyla.“
V podobném duchu se ponese celý jejich rozhovor a i dalších mnoho rozhovorů, jež spolu povedou v příštích dnech. Vlasta si jí nebude vážit už jen pro její neskonalou krásu a neobyčejný půvab, ale už i pro její výjimečnou schopnost odpoutat se od zbytečných skutečností, pro její vtip a bezprostřednost; o to hlouběji propadne své lásce; a právě toho se jednoho večera začne obávat. Nemilujte příliš, nejsilnější láska je vždy ta nešťastná, napadne ho.
Jak se s tíží této myšlenky povleče domů, uvidí ho oknem stará knihovnice a otevřevši dveře, zavolá ho k sobě.
„Není všechno zlato co se třpytí,“ řekne s pochmurným výrazem, „bůhví kdo je ona a ty jsi kvůli ní nešťastný, co když tě jen využívá? Přečti si i tu druhou verzi pověsti,“ dodá, podávaje mu nějakou knihu.
Vlasta zase nepochopí, o čem to ta letitá dáma mluví. K čemu je mi druhá verze téže pověsti, a proč by mě měla Lipenka využívat? pomyslí si.
Knihovnice naštěstí moudře usoudí, že mu neodhalí všechno, čeho se obává, protože jinak by ten zamilovaný chudák mohl provést nějakou nepředvídatelnou hloupost. Vlasta, stále nechápaje, otevře ještě ten večer knihu pověstí. To je jako ta první převrácená vzhůru nohama a ještě naruby, bude si v duchu říkat během čtení, je proti ní docela temná; podívá se na obal a doplní myšlenku: pokud vím, žil tento spisovatel ve stejné době jako autor té první pověsti, někdo mi říkal, že spolu často vedli nesmiřitelné spory.
Rozhodne se, že převypráví Lipence i tu druhou verzi a zjistí, co si o tom myslí ona.
… „Ta druhá pověst tvrdí, že tehdy, za těch suchých časů, nepřišel z nebe anděl ani víla, prý jedna ze zlých divoženek se slitovala nad obyvateli vsi a utvořila pramen. Královna divoženek, bludiček a polednic ji za trest vyhnala a proklela ji skrze lípu, která chrání potok. Divoženka se prý za několik set let vrátí a uhrane nějakého mladíka, a až se dostane plně do její moci, přinutí ho, aby strom pokácel a ona se mohla vrátit ke svým,“ stručně shrne vyprávění Vlasta, poněvadž si nikdy neoblíbí nahlížení na temnou stránku věcí.
Lipenka na to odpoví podobným názorem: „Tuto jsem neznala. Ale nijak toho nelituji, zní to jako slátanina. Ten autor se zjevně pokoušel pošpinit toho prvního.“
„Možná,“ zamyslí se Vlasta, „ale záleží na tom? Mám sice radši příjemnější povídání, ale jsou to pořád jen pověry.“
Lipenka na něj vyvalí oči: „To neříkej! Na tom záleží, rozhodně není dobré vymýšlet si něco nepěkného. Představivost je přece od toho, abychom nemuseli vnímat jen nepravosti a smutky skutečnosti, a ne abychom si vymýšleli ještě temnější věci. Zla je na světě dost i bez fantazie.“
„Něco na tom bude, asi máš pravdu,“ nepokusí se odporovat Vlasta. To se budou procházet po lukách blízko lesa, už několik týdnů od svého prvního setkání; ovšem nepřestanou s veselými a nesmyslnými poznámkami a téměř nepřetržitým smíchem; a Vlasta nepřestane pociťovat náhlé přívaly beznaděje: „Ona mě nechce, já si jí nezasloužím, jsem tak blízko a přece si ji nezískám“ a jindy zase přívaly milostného blouznění: „Ona je úžasná, ona je báječná, ona je skvost, sladkost nad sladkost, ona je krásná, ona je půvabná, ona je víc než vše, a přece jemná jako nic, atp.“ V takových chvílích se Vlasta taktak udrží, aby jí ve vteřině nepadl k nohám a nevyznal horoucí lásku.
Častokrát sednou do trávy a budou přemýšlet, jaký výjev jim tentokrát ukážou bílá oblaka. Usednou do stínu skalnatého ostrohu a chvíli co chvíli ukážou vzhůru: „Podívej, vlk,“ a na to zase: „a skáče na jelena.“
„Mně to přijde trochu jako kůň.“
„Ano, nemá parohy … páni! Támhle ten vypadá jako Karel čtvrtý.“
„A támhle je květ.“
„To je pěkné, škoda, že květiny už odkvétají.“
„Celý rok by měl být květen, je to nejkrásnější měsíc.“
„Byl pozdní večer první máj,“ nakousne Lipenka.
A Vlasta se připojí: „Večerní máj byl lásky čas … škoda ho,“ dodá posmutněle.
„Koho?“
„Máchy,“ najednou nasadí zamyšlený výraz.
„Nad čím dumáš?“
„Vlastně se docela těším, až umřu.“
„Cože?“ vyvalí zděšeně oči Lipenka.
„Ale ne takhle,“ zasměje se Vlasta, „až umřu, těším se, že si popovídám… třeba s tím Máchou; jestli mu je líto, že umřel tak mladý a nestihl nic jiného napsat,“ odmlčí se, „zajímalo by mě, jestli v nebi taky něco napsal … a víš co udělám ještě?“
Lipenka ho bude udiveně, se zájmem pozorovat.
„Až umřu, půjdu za Karlem čtvrtým, za svatým Václavem, za Janem Nerudou, Bedřichem Smetanou a dalšími a smeknu před nimi klobouk.“
Po chvíli Lipenka nadhodí: „Myslíš, že budeš v nebi nosit klobouk?“
Vlasta se na ni naoko uraženě zamračí, „nebudu, ale k této příležitosti si ho vezmu, abych ho mohl smeknout.“ Vrátí se zpět k výjevu na obloze. „To bych od tebe vážně rád slyšel, proč rostliny kvetou?“
„Vím proč, ale chci slyšet ponejprv, co myslíš ty.“
„Možná mou představivost přeceňuješ, ale dobrá; myslím, že na světě je mnoho smutků, mnoho zla a neštěstí. Příroda se je snaží trochu vyrovnat. Kdyby člověk nemohl být v životě už v ničem šťastný, mohl by se radovat z květin. Bylo by smutné, kdyby nic nekvetlo,“ tázavě se podívá na Lipenku v očekávání jejích představ.
„Vlasto, jsi výjimečný člověk,“ usměje se (Vlastovi při těch slovech vyskočí srdce málem hrdlem až za zuby), „máš otevřenou mysl, dnes lidé uvažují příliš … důkazově; právě proto jsem ráda, že jsem tě poznala.
O květech si myslím toto; nejen každý tvor, ale i rostliny chtějí být někdy milovány. Proto se dělají pohledu lahodícími a dělají svět o něco krásnějším; rostliny chtějí být milovány a nemohou pro to udělat nic, než trochu barev a vůní.“
„A za to jsou milovány; vskutku příjemná představa.“ Vlasta si i po takové době každodenního setkávání nedokáže na Lipenčinu blízkost docela zvyknout; vždy to pro něj bude silný citový zážitek; každou chvíli odolávaje ji k sobě přitisknout a políbit, bude litovat každého okamžiku, kdy z ní spustí zrak.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.01.2014, 22:57:39 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh pokračuje poeticky a to nejen v próze, ale i v poetické vložce. Láska obou je možná krapet naivní, nebo spíše ještě nevyzrálá a pohybuje se na hranici přátelství, ale vo tom to nejspíš je. Krátké letní okouzlení? Pokud příběh skutečně neskončí velkým happyendem (viz poznámka v Perexu o přeslazenosti celého příběhu). Na práci šotků jsem nekoukal. Uvidíme, jak si Lipenka a náš hrdina spolu v dalším pokračování...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Dva života - Ka...
Trenz
VI
Marek Dunovský
obr
obr obr obr
obr

Chuť šípových žabek
Mab
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr