obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39399 příspěvků, 5729 autorů a 389848 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: A šašci se smějí (IV) ::

 autor JakubNovák publikováno: 08.02.2014, 23:11  
 

„Kdy se vrátíš domů?“
„Zrovna čekám, až mi přivezou auto. Měl bych přijet brzo ráno. Koupím ti snídani, ano?“
„To nemusíš. Hlavně se vrať v pořádku.“
„Neboj, nic se mi nestane. Miluji tě. Dobrou noc.“
„Dobře dojeď.“
Telefon utichl. S úsměvem na tváři položil sluchátko a vyšel na ulici, kde se noc nemohla sobě méně podobat. Auto již stálo zaparkované na příjezdové cestě. Klíčky mu podával asi pětadvacetiletý kluk.
„Doufám, že jste si u nás pobyt užil.“
„Velmi. Děkuji.“ Odpověděl, zatímco mu podával bankovku.
Nasedl do auta a vyrazil nocí plnou neonových barev. Vymotal se ze spleti uliček. Pokračoval silnicí, až město vystřídala prázdná krajina. Na této cestě byl sám a jediným světlem mu byly reflektory auta a v dálce mizící město, které se ve tmě ztratilo až po několika mílích.
Vjel do hor. Cestu lemovali stromy a silnice se klikatila podél kopců. Oči se mu klížily. Cesta rozmazávala. Pustil si rádio, aby se probral. Z reproduktorů se však ozval jen šum. Okolní kopce rušili signál. Opět jej vypnul a jel dál. Celý den byl na nohou a nyní na něj začala dopadat únava.
Oči se samovolně zavírali, svaly v těle povolovaly. Cesta se úžila a on ztrácel svůj zrak ve změti stínů a malých světélek podél krajnice. Hlava mu padla na rameno. Kamínky narážející o podvozek a to ho opět probralo k pozornosti.
Projížděl po svahu kopce nad údolím, v němž si dole tekla menší říčka. Ta nikomu nestála za pojmenování. A přece i v této krajině si u krajnice všiml pochybné dřevěné cedule, se značkou odpočívadla. Pokračoval v cestě. Projel nejvyšším místem a začal klesat.
Byl za půlkou cesty, když před očima uviděl tvář své usmívající se ženy. Věděl přesně, že je to úsměv ze dne, kdy mu oznámila, že je těhotná. Úsměv, který viděl jen dvakrát a navždy si jej zapamatoval. Obraz roztrhal zvuk kamení pod koly. Probral se a strhl volant. Auto v prvním momentu odmítlo poslušnost. Smýkalo se z jedné strany na druhou. Převrátil se. Svět se mu začal točit. Okolo létalo sklo. Ohlušující skřípání mačkajících se plechů.
Po nějaké chvíli tvrdě dopadl zpět na sedadlo. Otřesen. Napůl nevědomky pustil volant a podíval se na ruce. Hřbety obou měl poseté drobnými rankami. Levý rukáv saka roztržený. Podíval se do zbytků ze zpětného zrcátka. Z hlavy mu tekl malý pramínek krve. Setřel jej hřbetem ruky, aby se mu nedostala do očí.
Odpoutal se a rozhlédl. Byl uprostřed pouště. Po cestě, horách, údolí, říčce, po tom všem nebylo v okolí ani stopy. Všude jen hnědý písek. Stopy po autě byly na svahu jedné duny. Vystoupil. Násilím se mu povedlo otevřít kufr, ze kterého vyndal lékárničku. Ošetřil si zranění na hlavě, sebral svůj kufr s nejdůležitějšími věcmi a zaklapl.
Poté zkusil nastartovat auto, bez očekávání a dostavení se úspěchu. Popadl zavazadlo a vyrazil. Šel pouští. Písečné duny všude kolem. Nebylo zde jediné stopy civilizace, či vegetace. Šel stále dál. Do polobotek se mu kradl písek a tak je po hodině sundal a pokračoval jen v ponožkách.
Šel tak hodiny. Slunce se chýlilo k západu, když jej začal oslepovat jeho odraz. Ve skle. Byl to obrovský skleněný mrakodrap. Skrze ně nebylo možné nahlédnout dovnitř. Blížil se, až narazil na dlážděnou cestu vedoucí přímo ke dveřím. Chvíli si sedl. Vyměnil si ponožky a obul se. Staré zahodil do písku.
Otevřel dveře. Stál v chudé hale. Ve stěně byla zabudována recepce, což poznal pouze díky nápisu, jelikož šlo jen o díru ve zdi. Nahlédl dovnitř. Stála tam prázdná modře povlečená židle na kolečkách. Na stěně byla pověšena spousta klíčku bez čísel. Pokusil se protáhnout ruku aspoň k jednomu z nich. Nedosáhl. Jen si ještě více roztrhl rukáv o vykukující hřebík.
Vytáhl ruku z neopracovaného otvoru. Podíval se na roztržený rukáv. Sundal sako a pořádně se rozhlédl po hale. Bílá čtvercová místnost. Po pravé straně měl recepci, proti vchodu byl jeden ze starých výtahů, který se nezastavoval. Malé buňky projížděli. Chvíli se na něj zahleděl. Nikdy ve svém životě jej neviděl, snad krom starých filmů. Koukal se a zjistil, že se pravidelně v každé šesté buňce objevuje na stěně černobílá, lehce nažloutlá fotografie. Každá se lišila, avšak nebyl sto rozlišit jednotlivé objekty na nich. Vedle výtahu byly dveře se symbolem schodiště a po jeho levici černý, dřevěný věšák. Pověsil na něj zničené sako a počkal si na výtah.
Čekal na konkrétní šestou buňku. Vskočil do ní. Vzrušení mu pohltilo srdce. Vezl se památkou, která by měla být v muzeu a na níž by nikdo neměl sahat, na tož pak v ní jezdit. Chvíli si užil ten dětinský pocit. Netrvalo to však dlouho. Vyjel z poloviny do druhého patra a výtah se zasekl.
Světlo vytvořené štěrbinou osvětlovalo polovinu fotografie. Na ní vyobrazen tmavovlasý muž hrbící se na stoličce, v šedém triku se skvrnou, u půlkruhovitého stolu, na němž byly položeny karty, jejich symboly nerozeznal, ale tvar těchto symbolů neodpovídal tvarům na klasických kartách. Na druhé straně stolu stál vysoký, štíhlý, vzpřímený muž. Byl naprostým kontrastem k muži sedícímu. Ten oblečen v bílém obleku. Usmíval se na svého zlomeného protihráče. Když se však zadíval pozorněji, zjistil, že se spíš jedná o jedovatý úšklebek, hyzdící jinak klidnou tvář.
Vytáhl se škvírou do druhého patra. Vyškrábal se do bílé chodby plné dveří po obou stranách, mezi nimiž se sem tam objevila lampa. Došel k prvním. Zaklepal. Nic. Zaklepal znovu a přitiskl ucho ke dveřím doufaje, že uslyší pohyb. Nic. Vzal za kliku. Dveře se překvapivě lehce otevřely. Za nimi však stála cihlová zeď. Zaťukal na ní. Zvuk mu naznačil, že za ní se nic nenachází. Přeběhl k dalším. Tentokrát bez klepání, rovnou otevřel. Opět jen zeď. Zkusil další troje na začátku chodby se stejným výsledkem.
Přešel na konec. Jediné označené. Byl na nich symbol ženy sedící na záchodě. Zaklepal a vešel. Dostal se do malé místnosti, v níž byl jen záchod a umyvadlo. Otočil kohoutkem a začal hltat chladivou vodu. Dal si doušek a až poté se podíval, jak voda vypadá. Pil červenou břečku.
Okamžitě ji vyplivl. Chtěl to nechat odtéct. Ta však svou barvu ne a ne změnit. Zavřel proud a vyšel opět na chodbu. Vlevo bouchly dveře. Byli to ty poslední, do kterých se díval.
Přeběhl chodbu a otevřel. Stěna. Na ní jen hnědá poštovní schránka, z níž trčel dopis a pruhem. Vyndal ho a otevřel. Našel rozvodové papíry. Stálo tam jeho jméno a jméno manželky. Nevěřícně projížděl listy. Otáčel z jedné strany na druhou.
Náhle uslyšel kroky. Otočil se. Mířili k němu dva velcí muži v bílých, doktorských pláštích. Jeden ho popadl v podpaží, zatímco druhý mu sundal snubní prsten a vhodil jej do schránky se slovy: „To, již nebudete potřebovat.“, ho popadl na druhé straně, zvedli jej ze země jako by nic nevážil a nesli chodbou.
Míjeli spousty dveří. Museli již dávno dojít na konec, ale, ačkoli se to zdálo nemožné, stále pokračovali rovně. Na malou chvíli zpomalili. Poté se rozešli dál. To otevírali prosklené dveře, což zjistil, až když se za ním zabouchly, jelikož jej unášeli zády vpřed. V recepci po pravé ruce spatřil starou paní, jak na něj, s úsměvem na tváři, mává.
V tu chvíli se v něm vše vzbouřilo. Bezmoc, nevědomost a celá tato ztracená situace a začal sebou šít, až jej museli nosiči pořádně a bolestivě sevřít. Tím mu znemožnili hýbat horní částí těla, tak okolo sebe aspoň kopal.
Najednou ho položili na zem. Oddechl si, ale předčasně. Sundali z něj košili a místo ní mu navlékli jakési šedé tričko. Boty mu poručili, ať si přezuje sám. Místo nich dostal jakési bíle bačkory. Chvíli uvažoval, že se otočí a pokusí se utéct. Ohlédl se přes rameno a tam uviděl, snad nikdy nekončící bíle vymalovanou uličku, a někde v dáli rozeznával ony prosklené dveře. Ale jak daleko to může být, se neodvážil odhadnout.
Přezul se. Jeden z nosičů vzal věci a odešel zpět. Druhý jej opět uchopil v podpaží, tentokrát velice jemně, jakoby mu chtěl vykompenzovat nepříjemnou cestu a otevřel světle zelené, plechové dveře. Za nimi byla ohromná místnost. Zde byla spousta kruhových stolů s plastovými židlemi, různí lidé. Mladí, staří, ženy i muži. Nikdo si jeho příchodu nevšímal. Vlastně to vypadalo, jako by si nikdo nevšímal ničeho.
Nosič-dozorčí se beze slov vytratil. Otočil se a zkusil dveře. Nic. Ani vůle pro zámek tam nenašel. Vplul do místnosti. Nejdříve se procházel mezi lidmi. Poté, co dostal trochu odvahy, promluvil na jednotlivce, ale ti nijak nereagovali. Ani mrknutí, když jim zamával před očima rukou. Zkoušel další a další. Nic. Otáčel se zpět, ale nikdy za sebou nenašel téhož člověka, u kterého se zastavil. Nikdo z nich se nepohyboval a přece nebyli na svých místech.
Pár tváří se mu povedlo zapamatovat, ale jen málo z nich se mu povedlo najít po druhé. A pokud již měl toto štěstí, našel je na místě, kde předtím nestáli. A přitom se v celé místnosti hýbal jen on. Přestal je vnímat. Sklonil hlavu a koukal se pod sebe, zatímco bloudil halou.
Vzhlédl v okamžiku, kdy se mezi bílými bačkorami objevili černé kecky. Okamžitě zvedl hlavu a hledal postavu, jež je nosila, aby mu neutekla, či co tu vlastně tito lidé dělali. Seděl před ním muž nad partií dámy. Byl to starý muž jen s hrstkou vlasů, které přesto byli silné a černé. Tvář měl plnou vrásek, které se vytvořili snad stářím, a dost možná jen smíchem. Dlouhé bílé vousy mu sahaly po prsa. Stařík otočil hlavu a upřel na něj své oči. Jedno téměř mrtvé a zakalené, druhé zelené a zářící.
Pokynul mu rukou, aby se posadil. Chvíli nevěděl, co má dělat, ale nakonec následoval toto gesto. Dlouho bylo ticho.
„Chcete hrát?“ Zeptal se přeskakujícím hlasem.
Přikývl a chtěl sáhnout po první figurce. Z úst nového soupeře zaznělo zasyčení. Okamžitě ruku stáhl. Vousáč začal zasahovat do rozestavění figur na jeho polovině hracího plánu. Začal je odebírat a skládat a své. Tím si vytvořil tři dámy. Poté se na něj podíval a vzal další dvě figury a ty vyřadil ze hry úplně.
„Nyní můžete.“
„Ale…“ Chtěl se ohradit. Když tu vousáč svou druhou ruku, starou a vrásčitou, přiložil k ústům. „Hrajte. Nikdo nemá stejné šance na výhru a tohle jsou vaše. Život je takový a vy jste pár figur již ztratil.“ poukázal na ty mimo stůl. „Musíte hrát s tím, co vám zbylo.“
Pokrčil rameny. Hrát se mu již nechtělo, ale byl to jediný člověk, který mluvil a vlastně jakkoli jednal. A tak táhl. Nastalo opět ticho. Snažil se soustředit, ale křivdu nepřekonal. Podařilo se mu získat jednu dámu, ale tu obětoval, aby mohl skočit staříkovu černobílou dámu a jednu figuru navíc. Staříka to jakýmsi způsobem zarmoutilo, při hře aspoň jako stařec působil. Shrbený, přemýšlivý, s pomalými pohyby, jakoby na každém tahu závisel něčí život. Neměl radost z vítězství, které bylo prakticky nevyhnutelné. Jen vzal svou bílou a postavil ji na jeho černou.
Tím hra skončila. Stařík se obrátil v křesle a ukázal mu svou starou, téměř mrtvolnou stranu tváře. Poté jen rukou zamával a ukázal, ať odejde. Hrbil se více, jako by v tom momentu prožil další desítky let, které na něj dolehli, ale ani ty jej nepokořili.
Zvedl se ze židle, naprosto nechápajíc co se děje, když tu do někoho vrazil. Byla to žena. Oděna celá v bílém. Plavovlasá, se rty zvýrazněnými sytě červenou rtěnkou. Držela před sebou laboratorní misku a na jejímž dně ležela červená pilule. Pozvedla misku k jeho ústům.
Polkl nabízený lék a ona se usmála takovým způsobem, že zapomněl na vše okolo. Svět se začal točit a on se na ni vrhl. Začal ji zuřivě líbat. Ona jakoby naprosto nevnímala co dělá. Jen stála. Vjel jí rukou pod bílý šat, a nahmatal její ňadra. Dívka stále jen stála. Nechápal, proč to dělá, ale musel pokračovat.
Vyhrnul sukýnku a pak se rozhlédl. Byl ve tmě. Všude kolem byla neprostupná černá mlha. V tom se u jedné strany rozsvítilo. Uviděl, jak v místnosti za sklem, stojícího muže v uniformě, nosiče-dozorčího, u světel a v té místnosti s ním stála i jeho rodina. Žena i obě děti. Děti se vystrašeně schovávaly matce pod dlouhý kabát a ta na něj s nepopsatelnou hrůzou v očích a otevřenou pusou hleděla.
Pustil dívku v náruči natáhl paži ke své manželce. Ta byla od krve. Podíval se na domnělou sestřičku, jejíž ještě před chvílí čistě bílý šat byl zbrocen krví. Dívka k němu stále jako živá natahovala ruce, něco neslyšitelně mluvila a stahovala jej za nohu k sobě. Chtěl se rozeběhnout ke sklu, ale mrtvá-živá ho nepustila.
Nosič-dozorčí pomalu tlumil světla za sklem. Manželka i děti se ztrácely ve tmě. V poslední okamžik, kdy byl ještě sto rozeznat obrysy, viděl, jak se jeho žena obrací zády. Upadl na kolena. Sápající dívka ho zavalila a drtila svou tíhou. Pomalu a bolestivě se propadal do podlahy. Když v tom ta nesnesitelná tíha přestala. Vstal.
Byl na střeše mrakodrapu. Viděl příjezdu cestu, kterou sem vstoupil. Všude kolem jen poušť. Na střechu však nevedl žádný vchod. Byl zde jen navátý písek a jeden hrací automat se židlí. Sedl si k němu a zatáhl za páku. Nic. Prošacoval se, hledajíc co by automatu ještě mohl obětovat. V náprsní kapse, na níž byli, jako na jediném místě, stopy od krve, našel minci.
Vhodil ji do automatu a opět zatáhl za páku. Hrušky, jablka, truhla, švestky, v tom všem se ztrácel. Ztrácel se a čekal na výsledek, zatímco okolo začali znít hlasy, a zvuky.
Truhla.
Truhla.
Jablko.
Prohrál. Opět. Naposled.
Mince však vypadla. Popadl jí. Rozhlédl se. Byl v kasinu. Okolo něj stála řada stejný strojů vyluzující polyfonní zvuky. A snad ještě více lidí čekajících na automaty. Na konci této uličky uviděl telefon. Pohlédl na minci a vstal. Chtěl si zavolat.
Udělal však jen dva kroky. Našlápl na třetí, když si všiml, třicátníka v novém obleku jak se blíží k jeho automatu. Třetí krok udělal vzad.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 08.02.2014, 23:09:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Tato povídka bude nejspíš dalším příběhem, který na předešlé vyprávění nenavazuje. Už podle děje je toto docela jiný příběh. Jen konec trochu vyšumí do neurčita. Těžko říci, zda se náš hrdina dostal do Pekla (či Očistce), aby zde splatil své hříchy (a dluhy vůči životu), možná byl kdysi děvkařem (viz ona žena, kterou tak lačně osahával) a gamblerem (automaty mohou napovědět). Tady si bude muset nejspíš každý čtenář odpovědět sám (pokud vůbec). Promítneme-li si celý příběh znovu, vyplývá z něj, že se nejspíš náš hrdina zabil při autohavárii (přemohl jej mikrospánek) a on se i s vozem zřítil ze srázu... Pak přichází střih a popisy prostředí, které se vymykají naší běžné realitě. Skorem bych napsal, že jsem zvědavý, jak bude příběh pokračovat, ale je docela možné, že již žádné pokračování není (vsadil bych si na to, ale pšt).

Oproti předešlému textu se zdá být v tomto o něco méně chyb. Ale i tak je jich stále hodně. Zkus další pár očí, betareadera - kamaráda či kamarádku, který (která) se vyzná v gramatice lépe nežli Ty. Pokud chceš své texty opravovat sám, chce to si svou práci po sobě několikrát pozorně pročíst (i s odstupem času), uvidíš, kolik nedostatků najdeš...

Co se stylu týče, místy se mi textík líbí, místy by si zasloužil ještě dopilovat. Ony příliš krátké věty používané více než méně mohou při čtení nejen rušit, ale i unavit. Chce to krapet střídat delší věty a souvětí s kratšími větnými celky. Krátké věty se hodí při vygradování atmosféry, u zápletky či vyvrcholení a podobně. Ale pokud jsou všude, mohou i zabít atmosféru příběhu. Třeba i ve smyslu příliš strohého vyjadřování, které místy vyznívá velmi nepřirozeně. Takže piluj, piluj a zase piluj...

Po obsahové stránce... Povídka se dá pochopit, mnoho otázek však zůstává nezodpovězených. Nejde o to, že se hrdina nejspíš zabil, když jel za svou těhotnou ženou, ale proč "na druhé" straně prožil to, co prožil (dá-li se to tak říci). Hrál zde hlavní roli pocit viny? Podvědomí? Nebo se mu někdo snažil naznačit, co všechno ve svém životě dělal špatně - viz chtíč a touha po vítězství.

Hra v dámu s tím staříkem (i s dialogy) se mi líbila, stejně tak popisy událostí i prostředí (i s nedostatky, které jsem již popsal). Nespěchej a více si s textem pohrej, abys mu vychytal (pokud možno) všechny blechy, protože jakýkoliv nedostatek jen spolehlivě snižuje kvalitu celku (celého díla).

Co mi padlo do oka:
=============

-- „Velmi. Děkuji.“ Odpověděl, zatímco mu podával bankovku. -- (pozor na pravidla psaní přímé řeči) -- „Velmi. Děkuji,“ odpověděl, zatím co mu podával bankovku.

-- Cestu lemovali stromy a silnice se klikatila podél kopců. -- lemovaly (TY stromy)

-- Cesta rozmazávala. -- (příliš strohé vyjádření, i na úkor srozumitelnosti)

-- Okolní kopce rušili signál. -- rušily (TY kopce)

-- Oči se samovolně zavírali, svaly v těle povolovaly. -- zavíraly (TY oči)

-- Projížděl po svahu kopce nad údolím, v němž si dole tekla menší říčka. -- (říčka není živým tvorem, prostě tam jen tekla)

-- Auto v prvním momentu odmítlo poslušnost. Smýkalo se z jedné strany na druhou. Převrátil se. Svět se mu začal točit. Okolo létalo sklo. Ohlušující skřípání mačkajících se plechů. -- (stylistika, kdo nebo co se převrátil/o?)

-- Skrze ně nebylo možné nahlédnout dovnitř. -- (skrze skla oken?)

-- Malé buňky projížděli. -- projížděly (TY buňky)

-- Jeden ho popadl v podpaží, zatímco druhý mu sundal snubní prsten a vhodil jej do schránky se slovy: „To, již nebudete potřebovat.“, ho popadl na druhé straně, zvedli jej ze země jako by nic nevážil a nesli chodbou. -- (stylistika - viz ho popadl ... - chápu, že ten druhý, ale zkus to okecat jinak) -- Jeden ho popadl v podpaží, zatímco druhý mu sundal snubní prsten a vhodil jej do schránky se slovy: „To, již nebudete potřebovat.“ Pak jej i ten druhý chytil za podpaží na opačné straně, aby jej oba zvedli ze země jako by nic nevážil a nesli jej kamsi chodbou.

-- Ani vůle pro zámek tam nenašel. -- (??? dá se to pochopit, ale s vlastním vyjádření budeš muset něco udělat - stylistika)

-- Pár tváří se mu povedlo zapamatovat, ale jen málo z nich se mu povedlo najít po druhé. -- podruhé (na druhý pokus)

-- „Chcete hrát?“ Zeptal se přeskakujícím hlasem. -- „Chcete hrát?“ zeptal se přeskakujícím hlasem.

-- „Hrajte. Nikdo nemá stejné šance na výhru a tohle jsou vaše. Život je takový a vy jste pár figur již ztratil.“ poukázal na ty mimo stůl. „Musíte hrát s tím, co vám zbylo.“ -- (opět pozor na návaznost uvozovací věty na přímé řeči, zde je nejspíše uvozovací věta do přímé řeči vložená) -- „Hrajte. Nikdo nemá stejné šance na výhru a tohle jsou vaše. Život je takový a vy jste pár figur již ztratil,“ poukázal na ty mimo stůl, „musíte hrát s tím, co vám zbylo.“

Tož tak... Pozor tedy hlavně na shodu podmětu s přísudkem a na přímou řeč...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Dvoř se mi
Chci jen něco sdělit
Ženci - čtvrtý ...
Marek Dunovský
Mukl
mandril
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr