obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5737 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Dovolání ::

 autor Filip Vávra publikováno: 16.02.2014, 11:57  
Povídka psaná na jaře 2012, dokončená v zimě 2014 v Praze na Petřinách. Je to o duševní nemoci, nemožnosti vykročit z kruhu, který jsme si udělali. Částečně autobiografické, z větší části vymyšlené.
 

1.

Býval jsem vlk samotář, který se neustále potuloval po lesích, stepích a internetových seznamkách. Přesto jsem více méně miloval dívku, jíž jsem nazýval Modrý paprsek. O nějakém citu z její strany ovšem nemohlo být řeči. Zajímal jsem se o historii, kterou jsem studoval, o literaturu, jíž jsem vytrvale četl a jež mi s nemenší vytrvalostí nikdy nepřestala unikat. Bydlel jsem na koleji a hledal Boha.
Chtěl jsem psát knihy (jedna se měla jmenovat Ježíš z Větrníku) a dosáhnout nirvány. Můj život plynul dlouze a nudně jako nějaká líná řeka.
Jednou jsem kopnul policajta do nohy, byl jsem zatčen a odvezen do cely, vyslýchán, propuštěn a shledán nepříčetným. Soud rozhodl, že se musím léčit ústavní formou. Odvolal jsem se. Pak jsem byl vyhozen ze školy. Měl jsem dluhy a udělal bankrot. Rodina se mě zřekla. Zametal jsem ulice a spal u Národní banky na lavičce.
Chodil jsem po městě a řval na lidi, byl jsem špinavý a páchl. Občas jsem potkal Modrý paprsek. Lidé mě neměli rádi, tak jsem se definitivně rozhodl odejít do lesů.

2.

Cesta zmizela ve tmě. Minula poslední osamělé domky periférie. V oknech zhasla všechna světla. Přede mnou i za mnou byly slyšet kroky. V dané situaci mě to však nijak nepotěšilo ani neuklidnilo. Nechtěl jsem nikoho vidět.
Po velmi dlouhé době jsem před sebou spatřil dva muže. Bylo to v jakémsi záblesku světla. Trvalo to snad vteřinu. První muž měl na sobě slušivý zelený oblek a zelený klobouk s pérem.
Zdál se být starý a statný. Přes rameno mu visel podlouhlý, temný předmět. Druhý muž byl mnohem mladší, byl oblečen jako bankovní úředník a působil výstředně, poněvadž nesl v ruce hrozně malé dámské šaty sytě červené barvy. Rozhodl jsem se raději vůbec nemyslet. Měl jsem k tomu vážný důvod, poněvadž muži vedli psa. Drželi jej za přední běhy, každý za jeden, takže pes se jevil směšným.
Následoval jsem je z nezbytí, poněvadž za mnou byly slyšet kroky. Kdybych se otočil, jistě bych někoho potkal. Byla sice tma, ale já jsem nikoho potkat nechtěl. Naopak: pokud bych šel stále stejnou rychlostí, nemusel bych dohonit ty přede mnou, ani bych nemohl být dostižen těmi vzadu. Zdálo se, že jedni i druzí udržují rychlost podivuhodně přesně, takže se nikdy nesetkají, což znamenalo, že vše závisí jedině na mně. Snad jsem doufal v to, že již nikdy nemusím nikoho vidět, že mohu žít i zemřít sám.
Ale raději jsem přece jen myslet neměl. Mé výpočty měly totiž jednu vadu a sice tu, že kroky přede mnou utichly. Bylo zjevné, že trojice buď jednoduše zmizela, anebo zastavila. První varianta se mi zdála nemožnou, usoudil jsem tedy, že něco bude na té druhé. Teprve potom jsem si uvědomil, že už kroky neslyším vůbec. Ty za mnou se totiž také odmlčely a já jsem se zastavil.
Ve veliké dálce se rozsvítilo jedno okno. Paprsek světla se vrhl přímo přede mne. Výstřední muž držel psa v náručí, pes počínal trošku vrčet a kňučet, ale jinak byl až podivuhodně klidný a malátný, jako by byl předem smířen se vším, co s ním muži zamýšlí. Ten zelený se chvíli rozmýšlel, ale potom na mě pohlédl a zeptal se: „Máš nůž?“
Jelikož jsem se neprojevoval společensky, přišel ke mně a začal mě šacovat. Skutečně nalezl kudlu, což mě překvapilo možná více než jeho, poněvadž on si počínal dost sebejistě. Řekl: „Díky.“ Vrátil se k výstřednímu muži, jenž držel psa v náručí jako madona Ježíška. Pak se stařec rozpřáhl. Zatímco pes naposledy zavyl, vystoupilo z jeho těla cosi jasně červeného a posléze se to dotklo země.
V tom jediném vzdáleném okně, v němž se svítilo, stál dlouhý a tenký muž. Vyklonil se a celý výjev na něj zřejmě zapůsobil, poněvadž skočil do tmy. Velice brzy jsme stáli vedle sebe, on mě dloubal pod žebra a odváděl stranou. Zřejmě to byl ideální čtenář postižený ideální nespavostí. Bylo mi však nepříjemné s ním jít. Nejspíše jsme kráčeli přes pole. Nevím. V mysli jsem si však stále opakoval: „Že se nestydíš, smrdíš jako pes!“
Přišli jsme ke dveřím jediného domku, v němž se ještě svítilo. Dveře však byly zanesené balvany, naplaveným pískem a pytli s cementem. Řekl: „Promiňte, ale jak ráčíte vidět, budu potřebovat pomoci, ledaže byste měl něco proti dveřím.“ Jelikož jsem byl zdvořilý a nemluvný, museli jsme dveře vyčistit. Nejprve jsme na ně močili, pak jsme je polévali citrónovou šťávou, octem a nakonec louhem. Pak se věci ukázaly takové, jaké jsou – ostré a rozmazané.
Šli jsme po schodech do prvního patra, vstoupili do kumbálu, jenž byl plný knih, z nichž mnohé byly pokryty věky, a některé se již rozpadaly v prach. Vybavení bytu bylo veskrze chatrné a zašlé. Pouze na stole kazil dojem laptop, jenž však již také měl viditelně svá nejlepší léta za sebou.
Poněkud mě však překvapila zašlá zarámovaná černobílá fotografie visící na stěně. Modrý paprsek na ní vypadala mnohem starší, než jak jsem ji znal z Historického semináře. Podíval jsem se na hostitele, ale on nepochopil otázku.
Teprve nyní jsem dostal možnost lépe si prohlédnout pána domu. Byl mnohem menší, než jak se mi jevil v okně, avšak nebyl o nic méně kostnatý. Měl dlouhé, řídké a mastné černé vlasy, jeho plnovous byl dlouhý a zanedbaný, z vráskovité tváře se na mě upíraly veliké oči plné takového zoufalství a beznaděje, až jsem měl důvod soudit, že ten muž je cvok. Největší záhadou mi však zůstával jeho věk; neměl sice ještě šedivých vlasů ani vousů, zubů však se mu rovněž mnoho nedostávalo. Pohled na něho byl natolik nepříjemný, že jsem se počal podivovat dřevěné podlaze, která sice nebyla vzorem čistoty, ale přesto působila ještě dost útěšným dojmem.
Zeptal se mě na jméno. Řekl jsem mu to a dodal, že nikdy nebudu to, co nejsem. Usmál se a řekl: „Uvidíme, co nejsi.“
Promluvil jsem: „Co ode mě chcete?“
Točil se okolo sporáku a řekl: „To je dost otřepaná fráze a do tvojí situace se příliš nehodí.“
Pokrčil jsem rameny: „Kdo byli ti muži?“
„Kteří?“
„Ti, co zabili psa.“
„Já je neznám.“
„Jste jejich komplic?“
„Zachránil jsem tě.“
„Před čím?!“
„Jsou to vrazi.“
„Protože zabili psa?“
„Byla to jen zástěrka.“
„Prosím?“
„Zabili psa, ale čekali tam na tebe.“
„Nevypadalo to tak, zabili jej mým nožem.“
„Přemýšlel jsi někdy o sebevraždě?“
„Já? Myslím, že ano. Člověk je hloupý.“
„Poslouchej, už se v tom přestaň nimrat. Sem nepřijdou.“
„Jak to můžete tak bezpečně vědět?“
„Ještě jsem ti neodpověděl, že?“
„Ne.“
„Podívej se na mě, já jsem to všechno viděl vlastníma očima. Z tohoto okna jsem pozoroval ty dva a tebe. Na psa zapomeň. Byla to zástěrka. Od začátku.“
„Takže jste jejich komplic?“
„Jsem spisovatel“
„Jste slavný?“
„Ne.“
„Jste bohatý?“
„Vypadám tak?“
„Vypadáte pošetile.“
„Chceš ještě něco vědět? Jsi nenasytný.“
„Jste talentovaný?“
„Jednou to možná dokážeš lépe posoudit.“
Předložil mi hrnek kakaa s takovou obřadností, jako by to byla krev Kristova. Teprve nyní začal vést vážný hovor. Držel dlouhou a vyčerpávající přednášku o vlcích, tvrdil, že to jsou společenská zvířata žijící rodinným způsobem života.
Vlastním monologem se natolik rozohňoval, až patrně zapomínal, co je vhodné a co už ne. Považoval se zjevně za někoho, kým nebyl, poněvadž se pokoušel tančit kolem ohně (který tam nebyl) a byl směšný jako každý, kdo dělá něco poprvé v životě a přesto se tváří jako člověk všeho znalý.
Pohled na něho mi byl natolik odporným, že jsem těkal očima po celé místnosti, jen abych se na něj nemusel dívat, jak se snaží sám přichycen v okamžiku nalézt své místo před tváří věčnosti. Můj pohled utkvěl na monitoru počítače. Měl jsem potřebu vést bezpředmětný rozhovor. On však tvrdil, že si to mohu přečíst. Text, který dopsal, než se to všechno sběhlo. Posadil jsem se tedy k notebooku a četl. Muž se mi však díval přes rameno až na jeden krátký okamžik s takovou dychtivostí, že jsem ztratil veškerou svobodu úsudku. Pojednou se však vzdálil a otevřel ještě jedno okno.
Sotva mi začala být zima, pochopil jsem, že povídka je dlouhá a nudná. Ten člověk se zřejmě vůbec neumí vyjadřovat! Téměř vše bych napsal jinak. On se však vrátil a stál přímo za mnou dohlížeje, abych nepřeskočil jedinou stránku. Zřejmě totiž nalezl, co hledal.
Když jsem konečně dospěl k poslední větě, muž už nade mnou nestál. Rozhlédl jsem se po pokoji, abych jej nalezl, on tam ale nebyl. Všechno zůstávalo docela stejně ostré či rozostřené, jako když jsem to spatřil poprvé, jen za okny dokořán bylo příliš mnoho světla. Napadlo mě, že jsem musel na chvíli usnout a přece jsem bezpečně věděl, že jsem se ani na okamžik nevzdálil od četných slov a sporých myšlenek textu.
Poněkud mě však znepokojilo, když jsem si všiml své nahoty. Začal jsem se tedy znovu rozhlížet, abych nalezl kusy svého oděvu. Nebyly tam. Když jsem se přiblížil k jednomu ze dvou oken, spatřil jsem grafomana, jak odchází po cestě. Volal jsem na něho, ale před ním byla daleká cesta.
Vyběhl jsem ven a ocitl se uprostřed pláže. Ohlédl jsem se na dům, jenž vypadal jako věž. Znovu jsem si však uvědomil svou nahotu. Bylo by to snazší, kdybych byl z mramoru. Ale já jsem člověk a svět mi mizí před očima. Vrátil jsem se tedy nahoru a hodil na sebe spisovatelovy hadry. Dole jsem spatřil obzor.
Teprve ve vzpomínce mě udivilo, jakou změnou muž prošel. Byl ještě vyšší než předtím a vlasy měl také delší. Jenže byly husté jako jeho krásný, vznešený plnovous, který vypadal jako z 19. století. Měl rovněž vysoké čelo, jež prozrazovalo průzračnost inteligence a výrazný nos. Nebyl již kostnatý, nýbrž šlachovitý a jevil se velmi sčetlým již od pohledu a oduševnělost se mu skvěla v temně modrých očích melancholika. Na sobě neměl umazané hadry jako včera, ale dlouhý černý plášť s křiklavou červenou podšívkou.
Pustil jsem se nazdařbůh písečnými přesypy. Možná jsem šel po cestě, možná to bylo bez tvaru. Vylezl jsem na jednu z vln, z níž již bylo možno spatřit duny slané vody. Zároveň s mořem jsem uzřel dívku. Nebyla to Modrý paprsek. Její tvář na mě působila důvěrně, poněvadž jsem ji hledal ve tvářích všech dívek a z téhož důvodu mi byla i cizí. Mezi námi vybíhalo moře hluboko do pevniny, jako by šlo o jedno z ramen Neptunova trojzubce. Zbylá dvě se však ztrácela kdesi za obzorem, poněvadž jsme tu byli sami. Uvědomil jsem si, že ode mě odvrací tvář. Pochopil jsem. Zatímco jsem se svlékal, byl jsem plný nadějí, že s tím přestane. Ale i když jsem byl už úplně nahý, nepřestala se odvracet. Zkusil jsem tedy zátoku přebrodit, byla však tak studená a hluboká, že jsem se vrátil na břeh. V té chvíli jsem si vzpomněl, že neumím plavat. Bylo mi, jako by mě moře vyplavilo. Zkusil jsem tedy svléci kůži. Ta však už byla moje a držela se mě, přestože člověk může všechno. Vyběhl jsem tedy znovu proti moři, dříve než jsem dospěl k čáře přílivu, začaly se mi nohy bořit hluboko do písku. Chtěl jsem na ni zavolat, hrdlo jsem však měl plné jemných zrnek písku. Ona se podívala mým směrem, a zatímco se ztrácela mému pohledu, řekla lhostejně jedinou bezobsažnou větu: „Neboť syn je velikou částí i podstatou Otce.“


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 16.02.2014, 11:56:57 Odpovědět 
   Zdravím!

Co mi v textu od samého začátku vadilo, bylo poměrně frekventované opakování některých slov - lze si toho všimnout skutečně už v prvním odstavci a nese se to celým textem. Např. sloveso být v přítomném i minulém čase. Za to první může vyprávění v první osobě, proto by bylo potřeba u toho druhého případu trošku víc pracovat s jazykem a hledat možnosti, jak se vyjádřit jinak. Dalším opakovaným slovem je mít. Opakují se i jiné výrazy, které se nachází blízko za sebou. Slovní zásoba pak působí jednodušše. Ve druhé polovině se to začíná mírně zlepšovat, objevují se neotřelá spojení a text se stává přitažlivějším.

Knižní výrazy nevadí tolik, ani příznakový slovosled, dodává to tomu trochu šťávy, kterou ubírá právě ona monotónnost lexika. Místy mi to přijde ale už přeháněné (vzhledem k době, v jaké je to psáno).

Můžu srovnávat jen se zmatenými sny, ale řekla bych, že poměrně věrohodně popisuješ zmatenou mysl, která nedokáže interpretovat věci logicky (ať už je to jakákoliv duševní nemoc, věci přestanou dávat smysl). Druhá část to vykresluje barvitě a utkvěl ve mně po jejím přečtení takový nepříjemně svíravý pocit. První část ale nic podobného nedokázala, byla jsem jen nezúčastněným divákem.

Těžko nahlédnout do choré mysli hrdiny a hodnotit napsaný příběh co do obsahu...

Zdraví Nancy
 ze dne 18.02.2014, 7:19:53  
   Filip Vávra: Děkuji za publikaci k ostatnímu se ještě případně vyjádřím.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Hra na schováva...
slečna Tekrisová
Back in the Lig...
J.U. Ray
ČERVENÉ PLAVKY,...
aegitalos
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr