obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2914983 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38873 příspěvků, 5674 autorů a 386247 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Istrie - Poslední boj: Co jest královny ::

 autor Trenz publikováno: 14.02.2014, 13:15  
 

Kapitola dvacátá druhá
Co jest královny

Lily probudilo otevření dveří. Nadzvedla se na loktech, aby viděla příchozího. Byl to muž v lékařském plášti. Očima putovala výš, dokud mu neviděla do tváře.
„Doktore Wilkinsone,“ přivítala ho s úsměvem a posadila se.
„Lily. Už jsme o tom mluvili.“
Rozpačitě se usmála.
„Andy. Je těžké si zvyknout.“
„Jak se dnes cítíš?“
„Lépe, i když zase jsem měla ten sen.“
„O Istrii?“
Lily provinile přikývla.
„To je v pořádku. Řekla jsi, že to byl sen. To je výborné znamení, že už jsi zdravá.“
Lily si povzdechla.
„Těžko uvěřit, že to celé byl jen výplod mé fantazie.“
Andy si k ní přisedl na postel a konejšivě pronesl: „Prožila jsi velké trauma. Při těchto chvílích se stane, že si mozek hledá způsob, jak se s tím vypořádat a ten tvůj stvořil fiktivní fantasy zemi a pojmenoval ji po části v Chorvatsku. Tam jsi s manželem strávila líbánky, že?“
„Ano, vzpomínám si.“
„Výborně. To rád uslyší. Už je tady a čeká, až si tě bude moct odvést domů.“
„Jenom se převléknu a hned tam budu.“
Andy přikývl a odešel, aby jí poskytl potřebné soukromí. Lily se nemohla zbavit dojmu, že i když by měla být šťastná, že pojede se svým manželem domů, něco bylo špatně.

Lily vyšla ze svého pokoje oblečená do bílých šortek s modrými svislými pruhy a modrého tílka s postříbřeným nápisem Buffy. Obutá do bílých sandálů s modrou přezkou mířila na recepci, kde na ni čekal její manžel, když zaslechla, jak někdo volá její jméno. Ohlédla se, ale nikoho neviděla. Svraštila čelo. Přece se jí to nezdálo. Zaslechla ho znovu a uvědomila si, že vychází z jednoho z pokojů, kde byli pacienti, kteří si mohli sami ublížit. Nahlédla do pokoje přes zamřížované okénko a spatřila mladého muže se snědou pokožkou, černými vlasy a tmavě hnědýma očima jak buší do vypolstrované zdi a křičí nějaké jméno. Najednou to nebylo její jméno, ale někoho, kdo se jmenoval Nat. Jak si to mohla splést?
Náhle se muž otočil a pohlédl přímo na Lily.
„Uteč. Uteč, dokud můžeš. Tohle není tvůj svět.“
Lily na něj šokovaně zírala, ale než se vzmohla na odpověď, uslyšela, jak ji někdo volá. A tentokrát skutečně zaznělo její jméno. Pohlédla na volajícího a spatřila svého manžela.
„Aarone,“ oslovila ho, když k ní došel.
„Čekal jsem na tebe,“ promluvil svým barytonovým hlasem, z kterého se Lily i po třech letech manželství podlamovala kolena.
Sklonil se k ní a políbil ji. Celým tělem jí proběhlo mrazení. Bylo to vzrušení nebo varování, že je něco špatně. V tuto chvíli to nedokázala rozlišit.
„Pojď domů, Lily. Perrin tě rád uvidí.“
Lily se při vzpomínce na jejich britskou krátkosrstou černou kočku usmála. Už ani nevěděla, jak je to dlouho, co ji naposledy viděla. Nejspíš to bylo před tou příšernou nehodou, při níž… Potřásla hlavou. Nechtěla na to myslet. Vzhlédla a viděla, že ji Aaron starostlivě pozoruje. Usmála se na něj, ale cítila, že jí to neprostoupilo do očí. Něco tu nesedělo. Pohlédla znovu na mladého muže, ale ten měl nepřítomný výraz a vůbec o ní nevěděl. Aaron, který sledoval její pohled, ji vzal za ruku a odvedl ven z budovy.

Cirkis se zvedl od Lily v bezvědomí a v obličeji měl vepsaný starostlivý výraz.
„Je to její zkouška, Cirkisi. Musíš to respektovat,“ promluvil Argon.
„Co když to nezvládne?“
„Pak tam zůstane.“
„Kde zůstane? O čem to mluvíte?“ zajímalo Sonyu, která si o Lily dělala rovněž starost.
„Istrie povolala Lily na poslední zkoušku, která rozhodne, zda je hodna postu královny,“ ujal se vysvětlování Argon.
„A co je to za zkoušku?“
„Lily se teď nachází v uměle vytvořeném světě, kde jsou naživu ti, co jí byli blízcí a zde zemřeli. Domnívá se, že Istrie byla jen sen a žije úplně jiný život.“
„Jak to ale pozná?“
„V první řadě záleží na tom, zdali bude poslouchat svůj instinkt, který jí bude opakovaně upozorňovat, že tam není něco v pořádku. Za druhé bych jí mohl trochu pomoct.“
„Jak?“
„Řekněme, že mám tu možnost díky mé skvělé osobnosti, abychom se vyhnuli otravnému vysvětlování,“ opáčil jí Argon.
„To určitě,“ ušklíbl se Sean.
„Zatímco se jí pokusím dát pár nápověd, vy se zkuste nikam nezatoulat. Ještě pořád nejsme ze země Půlnočního slunce venku.“
„Jako by bylo kam jít,“ odvětila Sonya ledabyle, avšak toužebně hleděla na zemi Květinových dětí. Stačilo udělat pár kroků a byla by tam. Mohla by Eris prosit o odpuštění. Mohly by se usmířit. Anebo by ji mohla Eris navždy zatratit. Opravdu to chtěla riskovat jen kvůli očištění svědomí?

Lily zajela do obchodu, aby nakoupila nějaké potraviny a nové oblečení, když narazila na plakáty filmů, které se aktuálně promítaly v kině. Na jednom plakátě byl povědomý herec, jehož jméno znělo Sean Williams III. Vzpomněla si, že o něm četla. Letos dostal svého druhého Oscara a chystal se oženit.
„Měla byste zkusit jeho nejnovější film. Je vážně dobrý,“ ozval se mužský hlas vedle ní. Pootočila hlavou a spatřila snědého muže podobného tomu na psychiatrii.
„Neznáme se?“
„Ne v tomhle životě,“ odvětil jí klidně.
„Co prosím?“
„Ne, neznáme se.“
Lily připadalo, že jí neříká pravdu, ale nakonec to nechala být a raději se zeptala: „A jak se ten jeho nejnovější film jmenuje?“
„Istrie s podtitulem Poslední boj. Podívejte. Tady je plakát,“ Lily se podívala, kam muž ukazoval, ale nic s takovým názvem tam neviděla.
„Myslím, že jste…“ začala a pohlédla na místo, kde muž před chvílí stál. Teď tam nikdo nebyl. Nervózně si skousla ret. Že by přece jen nebyla úplně v pořádku? Rozhodla se, že si tajemného muže nechá pro sebe. Nejspíš jen dozníval její poslední sen o té zemi. Než došla k autu, vypustila to z hlavy.

Připravovala večeři, když klaply dveře a do kuchyně vstoupil Aaron. Přistoupil k Lily, objal její boky a polaskal šíji. Lily v jeho náruči zavrněla jako spokojená kočka a on jí do ucha přislíbil vášnivou noc. Mrzelo ji, když ji pustil a odstoupil od ní.
„Tohle bylo ve schránce,“ oznámil jí a zvedl nějaký leták. Lily na něj letmo pohlédla. Vypadalo to, že nedaleko od jejich bydliště, se otevřela nová galerie.
„Majitelka se jmenuje Sonya Pavlovičová. Slyšelas o ní někdy?“
Lily v záporu zakroutila hlavou, ačkoliv se nemohla zbavit tušení, že jí to jméno něco říká.
„Vím o lepším způsobu, jak strávit volný čas,“ usoudil nakonec Aaron. Dobře věděl, jak dvojsmyslně jeho věta vyzněla. Nechal leták letákem a vyrazil po schodech nahoru, aby se osprchoval. Lily znovu pohlédla na leták a náhle se jí zmocnilo nutkání na otevření té galerie jít. Ještě že to byla naplánované na zítřek. Dneska už měla něco docela jiného.

Vystoupila z taxíku a po schodech vyšla nahoru. V botách na podpatcích si připadala nejistá, ale nenapadlo ji, co jiného by bylo vhodné k její garderobě skládající se z dlouhých hráškově zelených šatů bez ramínek, perleťového náhrdelníku a diamantových náušnic. Aaronova firma velmi dobře prosperovala, a proto si mohl dovolit dávat ji dary jako diamantové náušnice nebo perleťové náhrdelníky. Ona sama nepracovala, neboť doposud nenašla nic, co by jí bavilo. A také se s Aaronem pokoušeli o založení rodiny. Otěhotněla tři měsíce po vysazení antikoncepce, avšak štěstí jim nepřálo. Zrovna když jela na návštěvu ke gynekologovi, narazil do jejího pickupu muž v dodávce, jehož za volantem zasáhl infarkt. Několik týdnů strávila v komatu a po probuzení jí šetrně oznámili, že potratila, avšak ona tomu odmítala uvěřit. Představovala si, že je někdo jiný a pochází z jiného světa. Začala být agresivní, a proto ji zavřeli na psychiatrii, kde se jí ujal uznávaný psycholog Andy Wilkinson, a pomohl jí rozlišit, co je realita a co jen představa.
Hned u vchodu do galerie jí číšník nabídl sklenici šampaňského. S lehkým úsměvem skleničku přijala a zamířila do středu, aby měla nejlepší výhled na obrazy a rozmyslela se, kde chce začít. Ani se nestačila pořádně rozhlédnout, když její pozornost upoutala majitelka galerie. Lily si ji prohlédla. Byla to žena o hlavu vyšší než ona sama. Na sobě měla purpurově zbarvené šaty s rozparkem ke kolenům, blond vlasy vyčesané do složitého drdolu, s nímž by si Lily nikdy neporadila. Obutá byla do otevřených zlatých lodiček s podpatkem. Zápěstí jí zdobil zlatý náramek a zlaté náušnice ve tvaru ptáčka.
„Dámy a pánové. Jsem ráda, že jste přišli. Doufám, že se vám budou mé obrazy líbit, a brzy uspořádáme další výstavu s jinými umělci. Děkuju za pozornost a dobře se bavte.“
Její stručný proslov odměnili přítomní potleskem a pak se rozešli k obrazům. Lily ještě chvíli zůstala stát na místě, usrkávala šampaňské a pozorovala Sonyu Pavlovičovou. Bylo možné, že ji odněkud znala? Viděla, jak k ní přistoupila žena s rudými vlasy oblečená do modrých koktejlových šatů s jemným řasením a kytičkami. Jako hypnotická se k nim přiblížila a slyšela, jak ji majitelka galerie nazývá má sladká Eris. Zapotácela se, když se jí před očima zjevil výjev, který považovala za sen.
Eris svůj pohled přesunula k Sonye, která stála u svého koně a v očích bolestivý pohled. Nenáviděla tuhle chvíli. Nechtěla se loučit. Nechtěla nic, než zůstat s ní.
„Sonyo,“ oslovila ji Eris. Sonya předala uzdu Alanovi a vykročila k Eris. Zastavila se kousek od ní.
„Nemohla bych prostě jen odjet? Jistě by to bylo snazší.“
„Nikdy to není snazší a já tě nemůžu nechat odjet bez tohohle,“ políbila ji.
„Miluju tě,“ zašeptala jí u rtů.
„Miluju tě,“oplatila jí Sonya.
Sonya se vrátila ke svému koni a vyhoupla se na něj. Ostatní následovali jejího příkladu.

Někdo Lily zachytil a odvedl ji na jedno z odpočívadel na chodbě.
„Příliš mnoho šampaňského?“ otázal se jí mužský hlas.
Pohlédla muži do tváře.
„Vás už jsem viděla.“
„Ano, viděla,“ potvrdil ji muž.
„Kdo jste a proč mě pronásledujete?“
„Jsem někdo, koho znáš, ale nemůžeš si vzpomenout.“
„O čem to mluvíte?!“ Lilyin žaludek sevřel strach.
„Tohle není tvůj svět, Lily. Sem nepatříš.“
„Ne! Ne!“ vykřikla a několik hostů se ohlédlo jejím směrem.
„Nechte mě už na pokoji!“ zaječela na muže před ní a rozeběhla se pryč tou nejvyšší možnou rychlostí, jakou jí dovolovaly podpatky.
Vyběhla z galerie, seběhla schody, a jak se ohlížela, zdali ji muž nepronásleduje, vběhla bez rozhlédnutí do vozovky. Uslyšela troubení a na místě ztuhla. Jen několik vteřin před nárazem ji někdo popadl a strhl zpátky na chodník. Nohy se jí zapletly a ona upadla, avšak pád byl tlumen tělem toho, kdo ji zachránil před sražením.
„Dovolíte, slečno?“ ozval se muž pod ní. Lily se neobratně vyhrabala na nohy a muž vstal.
„Dě…děkuju,“ Lily se dostávala ze šoku, který utrpěla, když ji málem srazilo auto.
„Příště se víc dívejte na cestu,“ doporučil jí muž a odcházel.
„Promiňte. Zachránil jste mi život a ani neznám vaše jméno,“ zavolala za ním.
„Alan Richard Iceman.“
Lily se zatmělo před očima a vzápětí ztratila vědomí.

Probudila se v posteli ve večerní róbě ve svém domě. Ve snaze vzpomenout si na poslední události, zírala chvíli do štukovaného stropu. Šla na slavnostní otevření nové galerie a narazila tam na muže, jenž jí říkal věci, které by ji znovu zavedli do blázince, kdyby je někomu pověděla. Utekla před ním a vběhla do silnice. Na poslední chvíli ji zachránil jiný muž. Představil se jí jako Alan Richard Iceman. Lily zabolelo u srdce, když na to jméno pomyslela. Ale proč? Vždyť ho neznala. Nebo ano?
Vstala z postele, bosa vyšla z pokoje a zamířila po schodech dolů do haly, kde se zastavila, neboť si všimla, že se v kuchyni svítí. Že by se už Aaron vrátil ze služební cesty? Našlapovala potichu, a proto ji překvapilo, když se odtamtud ozval mužský hlas: „Nemusíte se bát. Nejsem zloděj,“ uslyšela hlas svého zachránce.
Váhavě vstoupila dovnitř a nejistě se na Alana podívala. Vypadal přesně jako její ochránce, přítel a částečně i otec z jejích snů. Jediné, co postrádal, bylo tetování hada stočeného ve spirále.
„Chtěl jsem vás vzít do nemocnice, ale mumlala jste něco o tom, že tam nechcete. Ve vašem pouzdru či jak to nazýváte, jsem našel peněženku s adresou, a zavezl jsem vás sem.“
„Děkuju. Cením si toho,“ promluvila Lily a natáhla se pro psaníčko.
„Chcete mě urazit?“ otázal se jí Alan a Lily svraštila čelo.
„Nechci vaše peníze.“
Lily cítila, jak rudne ve tváři.
„Omlouvám se. Nemyslela jsem… Nechtěla jsem…“
Alan se podíval na hodiny na stěně.
„Už bych měl jít. Má žena na mě čeká.“
„Claire,“ řekla nahlas, aniž by to zamýšlela.
Alan vypadal překvapeně.
„Znáte ji?“ otázal se a prohlédl si Lily pozorněji. Nejspíš se snažil vzpomenout si, jestli neexistuje možnost, že by ji odněkud znal.
„Leda ze snu,“ poznamenala spíš k sobě než k němu, ale na svůj věk měl Alan dobře vyvinutý sluch.
„Co prosím?“
Lily se s povzdechem posadila na stoličku u pultu.
„Nikdy byste mi nevěřil.“
„Nejspíš ne, ale i tak se mi můžete svěřit.“
„Ale vaše žena…“
Alan se pousmál a Lily se musela odvrátit, aby neviděl slzy, které jí vhrkly do očí. Ze všech těch lidí, které ztratila, on jí chyběl nejvíce. V tom se zarazila. Už zase přestávala rozlišovat, co je skutečnost a co je součástí jejích snů.
„Měl byste odejít,“ sdělila mu stále otočená zády k němu.
„Mohlo by se vám ulevit,“ podotkl Alan a Lily se přes slzy usmála.
„Mluvíte jako Andy.“
„Sice nevím, kdo to je, ale jistě je to moudrý muž.“
Lily si setřela slzy a popotáhla. Když se otočila, aby si z psaníčka vytáhla papírový kapesník, viděla Alana, jak jí podává svůj úhledně složený kapesník.
Rozpačitě si ho převzala, otřela si slzy a pokusila se decentně vysmrkat, i když si pomyslela, že určitě zní jako slon.
„Pokud mi dáte adresu, mohla bych vám ho vrátit, až ho vyperu.“
„Můžete si ho nechat, pokud mi povíte, co vás tíží.“
„Jsem vám za všechno vděčná, ale proč se staráte? Jste voják.“
„Hádám, že tahle informace je součástí vašeho příběhu, že? Řekněme, že ne každá bitva se musí odehrát na bitevním poli.“
Lily na něj podívala.
„Slíbíte mi, že na mě nezavoláte zřízence z psychiatrie?“
„Slibuju.“
Ještě chvíli zvažovala pro a proti a pak se váhavě pustila do vypravování. Vyprávěla mu o svém dospívání na psychiatrii a o tom, jak poznala jeho a ostatní na cestě do jiného světa. Řekla mu všechno. Jak pro ni představoval otce a jak se pro ni obětoval. Prozradila mu, že má být královnou toho světa a svěřila se mu i s tím, že nikdy nebyla vyděšenější. Když skončila, Alan na ni několik minut mlčky hleděl. Lily si z nervozity začala hryzat klouby prstů na pravé ruce. Nakonec přece jen promluvil: „A jak si můžete být jistá, že tenhle svět, v němž teď žijete, není jen sen?“
Lily se zarazila. Tohle nečekala.
„Nemůžu. Nejsem.“
„Možná by stálo za to o tom popřemýšlet,“ podotkl, rozloučil se a odešel. Lily zůstala sedět v kuchyni a stále dokola si přehrávala jeho otázku. Co když měl pravdu? Co když tohle byl jen sen nebo nějaká halucinační představa způsobená výpary, kterých se mohla nadechnout v zemi Půlnočního slunce? Tam přece končil její poslední sen, než ji propustili z psychiatrie. Pokusila se porovnat oba světy. V tomhle měla manžela. Muže, který v Istrii zemřel. Alan žil, kdežto v Istrii se pro ni obětoval. Sean byl zasnoubený se Sylvií, zatímco v druhém světě jim to osud nepřál. Andy rovněž žil a Sonya se dala považovat za šťastnou po boku Eris. Všichni tu byli šťastní. Všichni, které ztratila, žili. Kdyby Istrie byla sen, který si vysnila, proč by je tam zabíjela? Rozbolela ji hlava. Začala si mnou spánky ve snaze bolest rozmasírovat.
A pak se opona protrhla a její mysl se rozjasnila. Vzpomínala si. Vzpomínala si úplně na všechno.
„První část své zkoušky jsi zakončila úspěšně, ale to těžší tě teprve čeká,“ ozval se hlas za ní. Lily sebou polekaně trhla a rychle se otočila.
„Ty jsi Augur, že? Ztělesnění zákonů Istrie.“
„Ano, to jsem. A ty jsi prošla první částí zkoušky.“
Lily polkla a snažila se netvářit vyděšeně. Hlas se k jejímu překvapení netřásl, když se ho zeptala: „A jaká je ta druhá část?“
„Musíš se rozhodnout, zdali setrváš v tomto světě, kde tví milovaní žijí a jsou šťastní, nebo se vrátíš do svého světa, kde jsou mrtví nebo je smrt teprve čeká.“

„Jak zjistíme její rozhodnutí?“ zeptala se Sonya, a i když se snažila neznít netrpělivě, do hlasu jí to prosáklo.
„Až bude studená jako ropucha, zlodějko. Spěcháš někam?“
Sonya se toužebně zadívala do země Květinových dětí a pak s předstíraným klidem odvětila: „Tobě se to možná neděje, ale mě z tohohle místa naskakuje husí kůže.“
„Sonya má pravdu, Seane. Ani mě to tady není příjemné,“ promluvil Rick a ohlédl se.
„Taky jsi to slyšel?“ otázala se ho Drena napjatě.
Rick přikývl.
„Já nic neslyším. Co jste slyšeli?“ zajímalo Seana.
„Slyším vlky.“
„Vlky? Co je to za nesmysl. Co by tady dělali vlci?“ Sean se rozhlížel kolem, ale kromě zdeformovaných stromů bez listí a svých společníků, nic a nikoho neviděl.
„Zas takový nesmysl to není, Seane,“ ozval se Argon se zrakem upřeným kamsi do tmy.
„Ty něco vidíš?“ otázal se ho Lugh. Mluvil klidně, ačkoliv věděl, že pokud jsou jim na stopě zdejší vlci, budou muset mít hodně štěstí, aby z toho vyvázli živí.
„Zachytili naši stopu a blíží se. Jsou tři, čtyři, pět,“ Argon se zarazil a Sonya si přála, aby nepokračoval.
„Je jich dohromady sedm.“
„Jo, aby se o nás nemuseli hádat,“ zabrblal Sean.
„Co budeme dělat?“ otázala se Sonya. V Istrii čelila mnoha nástrahám a jizva na její hrudi svědčila o nelehkosti střetů, avšak nikdy nemusela bojovat proti neviditelné bytosti.
„Bojovat?“ navrhla Drena a vytáhla meč. Adam si z ramene sundal luk a šíp vložil do tětivy.
„Jak mám bojovat proti něčemu, co nevidím?!“ otázal se Sean naštvaně.
„Ty nebudeš,“ prohlásil Lugh.
„Nebudu?“
„Nebude?“ podivila se Sonya, která následovala příkladu ostatních a vytáhla dýky. Lugh a Rick již drželi v ruce tasené meče.
„Ne. Pokud jen na vteřinu poleví ve svém soustředění, jsme mrtví dřív, než se vůbec začneme bránit.“
Tiché výhružné zavrčení vycházející ze tmy po Adamově pravé ruce nyní již zaslechli všichni. Adam napnul luk a ve chvíli, kdy se zavlnil vzduch, vystřelil. Šíp se zabořil do měkké tkáně a vlk zavyl zlostí a bolestí. V tu chvíli se na ně vrhli ostatní a vypukl chaos. Lugh a Drena, kteří strávili roky trénováním a bojem se zavázanýma očima dokázali najít svůj cíl, a Rick jednal instinktivně veden zkušenostmi bojovníka, jehož tělo nyní obýval, avšak Sonya a Adam nebyli na nic takového připraveni. Sonya máchala dýkami ve snaze zasáhnout vlka, ale zároveň se obávala, aby nebodla Adama, který stál po její levici. Ten rychle pochopil, že luk mu je na boj zblízka k ničemu a vytáhl, až dosud za pasem schovanou, zakřivenou dýku. Sean vrhl rychlý pohled směrem k Argonovi, aby se ho uštěpačně zeptal, proč se nezapojí do boje, a zjistil, že on i Lily zmizeli. Chtěl zavrčet něco o hajzlech a zbabělcích v jedné větě, když za svými zády zaslechl tiché zavrčení a na svém zátylku ucítil horký dech. Jeden z vlků se k němu musel nepozorovaně přiblížit a teď si na něm chystal pochutnat.
Sonya si zakolísání Seanova štítu všimla jako první. Viděla jeho pomalu se šinoucí prsty k meči, který měl u pasu, a jeho ztuhlý výraz ve tváři, a okamžitě jí došlo, co se děje. Aniž by nad tím uvažovala, odstrčila Seana z cesty a vrhla se neviditelnému vlkovi do cesty. Švihla dýkou v místě, kde ho očekávala a vystříknutá krev potvrdila její domněnku. Vlk zavyl a skočil na ni. Sonya znovu máchla dýkou a na ruce pocítila cosi lepkavého a teplého. Možná to byla jeho střeva. Vlk znovu zavyl, čímž upoutal pozornost svých druhů. Než se stačili Lugh a ostatní vzpamatovat, zakousli se dva vlci do Sonyiných zápěstí, což ji přinutilo pustit dýky, a rozeběhli se pryč, přičemž svou kořist vláčeli za sebou. Drena je chtěla pronásledovat, ale Lugh ji zadržel se slovy, že už je stejně nejspíš mrtvá a že oni se musí postarat o raněné. Rick měl podrápané ruce a Adam hlubokou ránu na boku, u níž Cirkis započal s léčením, přičemž si dělal starost o Lily. Bál se, kam ji Argon mohl zavléct. Držel se té myšlenky tak úpěnlivě, aby nemusel myslet na Sonyin osud. Doufal aspoň, že si pro ni přijde smrt dřív, než se vlci pustí do hodování.

Lily stála před nejtěžším rozhodnutím ve svém životě. Věděla, jak by se měla rozhodnout, ale opravdu to tak chtěla? Chtěla se vrátit do světa, kde nepoznala, co je to štěstí? Kde zemřel každý, na kom jí záleželo? Bylo to místo plné utrpení. Prožila tam život bez rodičovské lásky. Bez přátel. Jaký smysl mělo vracet se do světa, v němž se ji neustále snažili zabít?
„Nerozhoduj se podle povinností, ale podle svého srdce,“ promluvil na ni Augur, který doposud v tichosti pozoroval její vnitřní boj.
„Jsi královna. Můžeš být sobecká. Můžeš být šťastná, i když ostatní budou trpět.“
Lily se na něj podívala.
„Jak bych mohla být šťastná, když by jiní trpěli?“
„To tě nemusí trápit. Pokud se rozhodneš žít zde, zapomeneš na celou Istrii. Budeš tu šťastná se svým mužem a svými dětmi.“
Lily se zatajil dech.
„Já bych měla děti?“
„Ano. Dvě děvčátka. Podívej,“ Augur mávl rukou a Lily spatřila dvě pospolu si hrající černovlasé dívenky ve větu devíti a sedmi let. Do očí jí vhrkly slzy.
„Nemůžeš mi to ukázat a očekávat, že se rozhodnu ve prospěch Istrie. To je kruté!“ obvinila ho. Augur neodpověděl a Lily cítila pokušení k těm dětem přistoupit, obejmout je a držet je v náruči, dokud by neuvěřila, že jsou skutečné. Již byla připravená říct ano. Ano, chci zapomenout na Istrii a žít zde, avšak v tu chvíli, si vybavila ty, kteří zemřeli, aby ona mohla žít. Kteří se obětovali pro dobro Istrie nebo zemřeli v boji za ni. Vzpomněla si na Kristu, která je osvobodila z vězení a popudila tak proti sobě Armageddona, na Atlantise, jenž je přišel varovat do středu odboje, aby ho Universe vzápětí zabila. Na Darwina a Sierru, kteří byli vůdci odboje a padli v boji, když jim dávali příležitost k útěku. Pomyslela na Alana, který ji odstrčil z cesty a Universino smrtící kouzlo zasáhlo jeho. Před očima jí proběhly tváře květinových žen padlých v boji s muži Universe a Reptila. Vybavila si Andyho zlomeného ztrátou Mac a Meranis, jež svůj život doslova darovala Dreně. Spatřila Assassina a Corru obětující se za Argona. Tolik mrtvých. Tolik zmařených životů. Zemřeli, protože v něco věřili. Za něco bojovali. Copak mohla dovolit, aby se jejich smrt stala zbytečnou? Aby Universe vyhrála? Tohle bylo její rozhodnutí. A i když nejspíš nikdy nezapomene na to, co mohla mít, bude vědět, že se rozhodla správně. Věděla, že za Istrii stojí bojovat. Ve chvíli, kdy si to uvědomila, jí z rukou začalo vycházet bílé světlo, které postupně sílilo, až ozářilo celé místo. Chtěla se Augura zeptat, co to znamená, a vzpomněla si na Automnova slova: „Tvá magie spí, Lily. Ukryta hluboko uvnitř tebe. Musíš padnout a poté povstat.“
Tohle byla její magie? Rozhlédla se kolem sebe. Stála na rovině v zemi Půlnočního slunce a bílé světlo pulsovalo kolem ní.
Dotkni se země, uslyšela Argonova slova ve své mysli.
Rozhlédla se a spatřila ho stát nedaleko od ní.
Kde jsou ostatní? Zeptala se, překvapena, že s ním dokáže komunikovat v myšlenkách.
V nebezpečí. Jen tvá magie je může zachránit. Dotkni se země.
Lily tak bez dalšího vyptávání učinila a užasle vydechla, když se země pod jejíma rukama začala měnit. Z holé ztvrdlé země vyrazily první trsy trávy, pokroucené stromy zapraskaly, když se narovnaly a osypaly zeleným listím. Černý stín halící slunce se rozplynul a země se dotkly první paprsky po mnoha staletích.
„To jsem udělala já?“ zeptala se nahlas.
„Ano,“ potvrdil jí Argon.
„Magií?“
„Ano.“
Lily se znova rozhlédla kolem. Všechno teď vypadalo živěji.
„Co teď?“ zeptala se nakonec.
„Chvíli potrvá, než se země vzpamatuje z doby temna, ale…“
„Myslím, co teď bude se mnou a s ostatními,“ přerušila ho.
„Jejich úděl byl předem daný a oni jej teď musí naplnit. A ty si vezmeš to, co ti právem náleží,“ Argon udělal dramatickou odmlku, než to dokončil: „Vezmeš si svůj trůn.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 14.02.2014, 13:13:59 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezky si hraješ... ;-) Za prvé se čtenáři, protože jsem měl nutkání se vrátit k předešlé kapitole, zdali jsem něco nepřešel (či neminul nějakou tu pasáž). Pak jsem pochopil, že jde o zkoušku. Kdyby si naše budou královna vybrala život v "normálním světě", zbylí hrdinové by zemřeli a Istrii by vládla do konce svých dnů Universe? Naštěstí srdce ji napovědělo správně a možná bude její moc - moc Lily - silnější, než moc všech čarodějů, kteří si vybrali špatnou stranu. Tak mne napadlo, vždyť Argon si přeci liboval v zabíjení a trápení druhých, která síla jej donutila přejít na druhou stranu? Někdo z těch, kteří již nebyli mezi živými, ale jejich moc přesahovala vlastní smrt (v rámci magie - vždyť Argon na nějaký čas o tu svou moc přišel). Uvidíme, co se bude dít dál, pokud se v Lily probudila magie (silnější, než jiná), Universe s Reptilem toto určitě pocítí, bude to zajímavé, jak se zachovají... Co se těch vlků týče, kdo ví, kdo z našich hrdinů bude zachráněn a kdo zemře, ať už v tom má prsty samotný Osud, nebo autorka příběhu. ;-) Všiml jsem si nějaké chybky ve psaní ji/jí (minimálně jedné), ale občas něco uteče každému (autorovi).

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Napadlo mne také: "Co je boží, patří bohu a co královo, patří králi... Každému co jeho jest!" ;-) Co když má Istrie i svou vlastní moc, ale země jako taková, ji nemůže použít, to už záleží na těch, kteří ji obývají... No, krapet jsem se rozkecal.
 ze dne 15.02.2014, 23:40:02  
   Trenz: Mně se tohle rozkecání líbí:) Je poznat, že tě ten příběh zajímá:) Nebo aspoň doufám, že to tak je:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Píšťalka
(12.11.2018, 00:38)
Dei
(9.11.2018, 18:15)
Theseus
(2.11.2018, 10:48)
Odyseus
(2.11.2018, 10:40)
obr
obr obr obr
obr
Jsi v nás
Tonyend
Posel smrti VII...
Lukaskon
Tak, kde sedává...
brachypelma
obr
obr obr obr
obr

Po nocích
seńorita chiquita
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr