obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915551 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39826 příspěvků, 5773 autorů a 391832 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: O vrabčím životě, slzách a samotě ::

 autor Moudré Já publikováno: 20.02.2014, 13:46  
 

Dějí se věci neuvěřitelné na tom našem světě, ba přímo zázraky lidským rozumem nepochopitelné. Pro některé z našeho lidského pokolení jsou to kouzla a čáry máry, fígle, finty, podvůdky, říkejte si tomu jak jen je vám libo, milí čtenáři. Dějí se i věci prosté, na první pohled obyčejné, ale právě v těch je mnohdy více moudrosti, lásky a ponaučení nežli v těch zázračných. A co teprve, když se na svých toulkách životem setkáte, co setkáte, přímo vás cvrnknou do nosu, událost obyčejná společně s tou zázračnou. To je vám taková nádhera, až se tají dech, dokonce i nyní, když si na to po těch letech vzpomenu.
Kdo vlastně jsem? Jsem stejný jako ty, můj příteli, který čteš tyto řádky, jsem jen kapka v moři lidí, krůpěj vody, co tu dnes svlaží stéblo trávy a zítra už po ní není ani vidu, ani slechu. Babí léto, co tě pošimrá a odletí neznámo kam. Chceš, abych tě pošimral pod nosem? Tak se pohodlně posaď, začíná příběh, ten, který se mi stal. Neboj se, všechno je tak, jak má být, všechno je v pořádku, tak jen pojď.

Je krásný letní den a já si spokojeně sedím v trávě, opřený o kmen rozkvetlé, medově vonící lípy přemýšlejíc o tom, co bylo, co je, co vlastně ještě bude a bude to vůbec? Tak nějak se dá říci lidskou řečí, že chytám lelky. Ach, bohulibá to činnost, sladká a žádoucí pro lidské tělo. Jen malý kousek od mých bosých nohou vesele a přitom klidně klokotá křišťálově čistý potůček, v korunách lípy právě hrají svůj velkolepý koncert všechny včelky z blízkého okolí, dokonce i pár čmeláků bylo pozváno, aby nebyla nouze o basový doprovod. Zabrán do třetího dějství, ani jsem si hned nestačil všimnout, že mne už hodnou chvíli pozoruje ten drzý, sebevědomý vrabec: „Haló, člověče, ptám se tě už podruhé, co tady lelkuješ, nemáš snad nic lepšího na práci?,“ spustí na mne. Prozatím ho ignoruji a z čutory si liju do obličeje studenou vodu v domnění, že se mi to snad zdá. Kdo kdy viděl nebo slyšel vrabce mluvit lidskou řečí, že ano? A ještě k tomu tak drzá otázka, takhle se přeci nenavazují přátelské vztahy. Vrabec ne a ne zmizet, voda nepomáhá a ještě k tomu si to ten odvážlivec namíří přímo až ke mně. „Tak, teď když ses umyl a zjistil, že se ti to nezdá, můžeš už konečně odpovědět?“. Kupodivu rychle se smířím s touto neobvyklou situací a přistupuji na jeho hru. Utíkat se mi nechce, to by tak hrálo, abych kvůli téhle opeřené jednohubce opustil své místečko a přestal lenošit. Hlubokým nádechem si dodám trošku odvahy a snažím se tomu rošťákovi oplatit stejnou mincí. „Milý vrabče, to co zde vidíš, není člověk lelkující či snad lenošící,“ zalhal jsem, „to je člověk přemýšlející nad tím, jak se může svět stát lepším, je to opravdu zodpovědná a v mnoha ohledech velmi přínosná činnost. Kdybys ty přemýšlel, hlupáčku, neseděl bys tu se mnou na otevřeném prostranství, ale schoval by ses rychle do křoví, aby tě snad nějaký dravý pták neměl k obědu. Cožpak nemáš strach, že se nedožiješ večerních červánků? Nebylo by lepší být raději orlem, než slabým a bezbranným vrabcem?“. Spokojený sám se sebou a svojí řečí jsem očekával, jak můj nový přítel začne jihnout a červenat se pod náporem mých argumentů, ale co vám to bylo za ptáka vrabčáka, to mi dodnes nejde na rozum. Byl chytrý, moudrý, cožpak to se dá od tak nicotného druhu, jakým vrabci dle nás lidí jsou, očekávat? A tak bez nejmenšího zaváhání odpověděl a ještě se u toho smál: „Možná bys mohl přemýšlet a přitom nasekat paní Chvátalové dřevo na zimu, je stará, nikoho nemá, ani peněz nazbyt. Svět se nestane lepší tím, že budeš pod stromem hledat včerejší den, musíš něco dělat, jedině tak se pohnou věci dopředu a vznikne něco krásného, smysluplného. A jestli mám snad strach z dravých ptáků? Bláhový človíčku, to jen vám, lidem, strach nedovolí užívat si života, pouze vy ze strachu zalezete do kouta a prožijete tak svůj život v přítmí, a když už musíte vylézt, obalíte se strachem tak mocným, že nejste ani sami sebou. Kdybych já přemýšlel neustále o tom, jestli mne snad nějaký dravec sežere, musel bych prožít celý život v křoví. Taková nuda, děkuji pěkně za tvou radu, panáčku, ale raději budu žít dva roky plným životem, uvidím všechny krásy světa nežli se trápit schovaný v křoví po mnoho let. S orlem na mě už vůbec nechoď, vidím, že jsi mnoho rozumu nepobral. Tak zajímavý život jako vrabci má jen málokdo, můj nevědomý přítelíčku. Kolik lidských obydlí jsem navštívil a v každém jiný příběh. Kdepak orlem, to by tak hrálo. Jen si představ, když ti na okně přistane orel. To je hned povyku, mámo, táto, babičko, pojďte honem, to jste ještě neviděli, dokonce i nevěrné manželky zavolají na svého milovníka, že z té skříně prostě musí vylézt, aby se na tu nevšední událost podíval, a společně s manželem oné dámy nevěřícně zírají na to velké opeřené stvoření, než jim posléze dojde, že jeden z nich je tam jaksi navíc. Jenže háček je v tom, že tím přestanou žít svůj příběh, prostě budou celou dobu zírat na orla. Ale takový vrabec, to je jiná, ten když přistane a zvědavě se ti prochází po parapetu, tak se nic takového neděje, každý si žije dále a to je ti panečku zajímavá podívaná, to jsou příběhy, příběhy lásky i nenávisti a pěkně bez skrupulí. A vůbec, nechceš si to na chvíli vyměnit? Já tu budu zlepšovat svět přemýšlením a ty si vyzkoušej, jaké je to být vrabcem,“ podotkl trošku jízlivě. Nabídka to byla ovšem velmi nevšední a snad i o to lákavější, takže jsem neměl ani pomyšlení vrátit mému novému známému jeho plamennou a dlouhou řeč. Zmohl jsem se na pouhé: „A to by opravdu šlo?“ Vrabec si nejprve dlouze zívnul, snad proto, aby mi dal najevo, že ho moje otázky nudí, přímo unavují a až poté odvětil ospalým, ovšem vlídným a moudrým hlasem: „Můj podivuhodný příteli, není na světě věc, kterou bys nemohl uskutečnit, stačí pouze opravdu chtít a tak se stane. Zavři oči a představ si, že jsi mnou, nic jiného není potřeba, věř mi a hlavně se ničeho neobávej. Pamatuj, strach je pouze odraz v zrcadle, vidíš ho jako skutečný, ale stačí rozbít zrcadlo a co se zdálo ještě před okamžikem tak reálné, je najednou pryč. Rozbij své zrcadlo a osvoboď se, ovládni svůj strach, buď nyní jeho pánem a nedopusť, aby tomu bylo naopak.“

Zavřel jsem tedy své neposedné a zvědavé oči, strach se dostavil téměř okamžitě, ovšem v tento okamžik jsem se tomu děsivému ďáblovi nevzdal, postavil jsem se mu čelem a to jste měli vidět, vážení. To vám bylo přímo až komické, jakmile jsem se mu podíval zpříma do očí, začal se zmenšovat, jako když pustíte z rukou nafukovací balónek. Zní to zvláštně, ale ten strach dostal strach a já se tak mohl stát tím, čím jsem chtěl. Zatoužil jsem stát se vrabcem. Obyčejným vrabcem, kterému se všichni smějí, jehož orlové považují za nehodného jejich pozornosti. A tak se stalo.

Nic tak krásného jsem do té doby nezažil, nechal jsem se chvíli unášet větrem, vlétl do oblak buclatých jak nadýchané peřiny, a jak už to my lidé máme ve své povaze, i já jsem se chtěl o svoji radost podělit, možná i pochlubit tím, co zázračného se mi stalo. Vzpomněl jsem si na svoji babičku, nebydlí daleko a už snad měsíc jsem ji neviděl. Bylo rozhodnuto, zatřepetal jsem křídly, no spíše křidélky a nabral správný směr. Komín její časem opotřebované chaloupky jsem rozpoznal už zdáli, sklopil jsem svoji vrabčí hlavu a tiše se tak snesl k oknu skromné světničky, kterou obývala.
Nikdy v životě již nezapomenu na ten pohled, který se mi vryl do paměti tak hluboké, že ani slovo „bezedná“ nevystihne její opravdovou hloubku. Spatřil jsem uzlíček, uzlíček kostí potažených vrásčitou kůží. Oblečená do stokrát obnošeného oblečení seděla moje babička na své posteli, která jí sloužila přes den zároveň jako křeslo. Nepřítomně hleděla do protější šedé zdi, byla sama. Její kamarádky již dávno opustily pozemský svět a ona byla ráda, když zvládla dojít pro hrstku dříví do kůlničky, aby si mohla uvařit. Její jedinou a o to věrnější kamarádkou jí byla samota, ta prázdná, opuchlá paní podobající se velice smrti, snad její nevlastní sestra. Pozoroval jsem je obě, nerozlučné kamarádky na život a na smrt. Jak jen jsem mohl dopustit, aby právě tato bezcitná a krutá paní byla kamarádkou mojí milované babičky? Můj vrabčí hrudníček byl sevřený bolestí, lítostí, vztekem a láskou, která se drala nyní na povrch. S vypětím všech sil našel jsem odvahu podívat se babičce do tváře, hleděla strnule, ani brvou nehnula, bez jediného mrknutí víček. Její obličej byl jako kniha, vrásky jednotlivé kapitoly jejího života. A vtom se to stalo….na její povadlé tváři spatřil jsem nenápadnou blyštící se slzu, ale nebyla to jen tak obyčejná slza. Tato měla v sobě příběh, ona byla přímo stvořena z příběhu. Z příběhu života mé babičky, v té slze spatřil jsem stovky křivd a ponížení, rozdané lásky a starostlivosti, tisíce pádů a stejně tolik postavení se, tolik nespravedlností, které se jí staly, aniž by cítila nenávist a zášť. A teď tu sedí se svojí samotou, nestěžuje si, přijímá život takový jaký je, v celé jeho krutosti, je smutná, ale …nestěžuje si. Sedí a čeká, neví sama na co, prostě čeká, takový je život, takové je její srdce, pokorné, nestěžující si, plné lásky, tluče skromně a klidně. Kde jsou její blízcí? Ti, kterým dala tolik lásky a podpory, jsou pryč, „co se starou ženskou“, říká si v duchu. To už následuje další slzička a za ní brzy přibude další, to já dobře vím, ale….nestěžuje si, miluje své blízké, neumí to jinak. Kdo by tohle mohl vydržet, to už není síla pozemská, je to síla starých opuštěných bytostí.

Celý omráčený smutkem odlétám zpět ke své lípě, včelí koncert pokračuje, jako by se nic nestalo, život jednoduše plyne dál. I ten můj. Jsem zpět ve své lidské podobě, s vrabcem si vyměníme pohledy a já dobře vím, že on ví, není potřeba pro tuto chvíli žádných slov, ani lidských ani vrabčích, vše je takové, jak má být. Dostal jsem dar, ten největší ve svém životě, můžu ho zmačkat a zahodit nebo přijmout. Já se rozhodl pro to druhé.

Následující den sedím opět pod lípou, kde bez vstupenky je každému dopřáno vychutnávat si nejkrásnější hudební koncert. Jsem šťastný tak, jak jen může člověk být. Potůček zvesela přede, ve své dlani svírám ruku, ruku drsnou jako struhadlo, a přesto tak jemnou až mě hřeje u srdíčka, ruku mé milované babičky. V jednom okamžiku se naše pohledy střetnou, oběma se nám kutálí po tvářích slzy, mlčíme a jsme šťastní, to jsou slzy už s jiným příběhem, s tím krásným, těžko popsatelným.

Vrabec nás navštívil později odpoledne, když babička spala, ruku stále v té mojí. „Tak už věříš tomu, jak zajímavý je můj život?“ zeptal se bez ostychu. „Můj nádherný příteli, nikdy ti nezapomenu, co jsi pro mne udělal, děkuji ti z celého srdce,“ odvětil jsem s upřímnou vděčností. Bylo vidět, jak je na sebe vrabec pyšný, ale přesto si zachoval svoji vrozenou skromnost a pouze dodal: „Není třeba děkovat, to byl můj úkol na tomto světě, udělat druhého šťastným, nikdy předem nezavrhuj ostatní pouze podle jejich vzhledu. Vidíš, že i my, vrabci, můžeme být užiteční.“
Sotva to však dořekl, z nebe se snesl orel a milého vrabce lapil do svého obrovského zobáku. Mému příteli již nebylo pomoci, sledoval jsem, jak mizí v orlově chřtánu, ale on mě ani v této chvíli nepřestal udivovat. Ještě než zmizel zcela v orlích útrobách, s úsměvem na mě mrknul a stačil říci, „neboj se ničeho, můj nejdražší příteli, vše je takové, jak má být.“


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 20.02.2014, 13:46:34 Odpovědět 
   Zdravím,

líčení je to vskutku barvité, jazyk je hravý a bohatý. Vdechls tomu krátkému dílu umě život. Snad jen ten konec, samotný závěr, je příliš - jak se to říká - kýčovitý, aby se vrabec usmál a mrkl při vlastní smrti? Nebála bych se trochu té kýčovitosti ubrat, přetranformulovat to.

Co mi při čtení padlo do oka:
- A co teprve, když se na svých toulkách životem setkáte, co setkáte, přímo vás cvrnknou do nosu, událost obyčejná společně s tou zázračnou. - větná struktura je dost krkolomná, kontaminují se tam vazby a vůbec bych celou větu přepsala
- přemýšlejíc špatně užitý přechodník, buď přemýšleje, nebo použít místo toho adjektivum přemýšlející
- nemáš snad nic lepšího na práci?,“ spustí na mne - bez čárky, stačí otazník + s užitím přímé řeči máš trochu problémy, určitě se někam mrkni, jak se vlastně správně píše interpunkce a velká a malá písmena (chyby se opakují několikrát)
- chybí rozčlenění na odstavce, takhle je z toho jednolitý text, např. přímá řeč by měla být oddělená na samostatných řídcích
- Prozatím ho ignoruji a z čutory si liju do obličeje studenou vodu v domnění, že se mi to snad zdá. - spíše na obličej
- oslovení musí být z obou stran očárkované
- pozor na opakování slov
- pozor na interpunkci (chybějící či přebývající čárky)

Celkově na mě text udělal dobrý dojem, a to i přes nedostatky popsané výše.

Nancy
 ze dne 04.04.2014, 10:21:32  
   Moudré Já: Díky moc za připomínky, určitě se nad tím zamyslím a nastuduji trochu tu přímou řeč. K tomu umírajícímu vrabci - to bych neměnil, jelikož vrabec to byl opravdu moudrý, věděl dobře, že smrt je přirozenou součástí života a není třeba se jí obávat - můžeme umřít hrůzou či strachem ze smrti nebo s úsměvem na rtu a on chápal, že s úsměvem to je lepší.
Ještě jednou díky a pěkný den přeji
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ciernezviera
(4.6.2020, 01:54)
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
obr
obr obr obr
obr
Nečekaná cesta ...
Jitka Kratochvílová
Kobaltové oko
yjcro
Sny jsou vlastn...
Kriss-tynka
obr
obr obr obr
obr

O zahradním nábytku
SvaEl
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr