obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915731 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39650 příspěvků, 5807 autorů a 392668 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Údolí upírů II ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 18.02.2014, 10:36  
 

Tina se probudila s velkou bolestí hlavy. Neměla v sobě žádnou sílu – nedokázala se postavit ani zvednout z postele. Když se jí z ní konečně podařilo vyhrabat, zjistila, že nemá ponětí, kde zrovna je. Nacházela se ve zcela neznámém pokoji.
Byla to jen malá útulná místnost s nízkým stropem. Vybavení vypadalo poněkud staře – postel, stůl i drobná skříň. Na zdi viselo menší oválné zrcadlo se zdobeným rámem. Přešla k němu a nakoukla do něj. Vypadala hrozně – dotlučeně, rozcuchaně a nevyspale. Co však upoutalo její pozornost nejvíce, byl kousanec na jejím krku. Podle toho, co o upírech věděla, jí došlo, že se z ní nějaký musel napít.
Matně si vzpomínala, co se to vlastně stalo. Přehrávala si v hlavě pořád dokola, co v parku viděla. Upíry. A tajemného Alana, jak s nimi bojuje. Poslední věcí, kterou si však pamatovala bylo, jak hledí Alanovi do očí, který ji pak nejspíše udeřil. Ale proč? Protože nechtěla utéct? A co se stalo potom? Kde je Alan? A jak se dostala sem? Měla v hlavě plno nezodpovězených otázek.
Dlouho se však nezabývala svými myšlenkami, neboť se otevřely dřevěné dveře a do pokoje vstoupila jakási stařena s podnosem v ruce.
„Vidím, že už jsi vhůru,“ zamumlala.
„Kde... kde to jsem?“ bylo první, co Tina ze sebe dokázala vykoktat.
„V mém srubu. Máš určitě mnoho otázek, děvče.“ Stařena docupitala ke stolu a položila na něj podnos s chlebem, sýrem a dalšími pochutinami. „Něco jsem ti přinesla, tak se najez. Ale nejprve vypij tenhle lektvar.“ S těmito slovy vzala do rukou malý džbánek a nabídla jej Tině.
„Lektvar?“ podivila se, pohlížejíc na zvláštně zbarvenou tekutinu. „Kdo proboha jste?“
„Jen obyčejná čarodějnice,“ odpověděla neznámá žena, jako by na tom nebylo nic zvláštního.
„Co prosím?“ Tina nevěřícně zírala na stařenu. Sice vždycky tušila existenci upírů, ale nikdy by ji nenapadlo, že by mohly žít i opravdové čarodějnice. Tedy ovšem jestli je opravdová... „Co za lektvar to je?“ zeptala se, když se na ni žena jen pousmála.
„Hodně sis toho protrpěla. Tento lektvar ti pomůže od bolesti hlavy a taky tě trochu uklidní.“
Tina víc vědět nepotřebovala. Stejně si byla jistá, že odmítnout vypít tu záhadnou tekutinu by stařena neakceptovala. Proto si džbánek vzala a celý jeho obsah nalila do sebe. Až teď ucítila tu divnou pachuť lektvaru. Málem se jí z toho zatočila hlava, ale byla ráda, že ten nápoj nemusí už pít. Posadila se na postel a povzdychla si.
„Jak jsem se tady vlastně dostala?“ Chytila se za hlavu, kde ještě před chvílí cítila bolest, jež pomalu ustupovala.
Čarodějnice uvažovala, zda jí má říci pravdu, ale o tomhle lhát nechtěla. „Alan tě donesl.“
„Alan!“ Tina vyskočila z postele. „Kde je teď? Co se stalo?“
„Nemusíš se ničeho bát. Alan tě sem jen přinesl, abych tě ochránila.“
„Ochránila?“ vyhrkla Tina. „Vždyť on... on...“ Nechtěl ji snad nechat obětovat upírům? A pak... nezabil ji málem? „On mě zachránil?“ zeptala se nakonec.
„Ano. Také je mi to záhadou, děvče. Znám Alana už hodně dlouho a vím, že on by jen tak někoho nezachránil. Není tak hodný, jak si možná myslíš. Je příliš sobecký a myslí jen sám na sebe. Proto mě udivilo, když tě sem zanesl. Není to jeho styl.“
„Uvidím ho ještě?“ špitla Tina sotva srozumitelně.
„Chtěla bys ho vidět?“
Přikývla. Nechápala proč, ale prostě si s ním přála opět mluvit. Nějak ji ten záhadný cizinec zaujal. Proč na něj jen nedokázala přestat myslet?
„Pokud bude chtít, přijde. Pokud ne, budeš tady v bezpečí.“
„Počkat... Já ale musím domů...“
„Ach, já ti neřekla to nejdůležitější!“
Tinou prostoupil mrazivý pocit. Měla zlé tušení, že jí stařena chce oznámit špatné zprávy. Celá strnulá vyčkávala dalších okamžiků.
Čarodějnice se jí podívala do očí. „Je mi to líto, ale nemůžeš se vrátit domů. Tam venku tě čeká jen nebezpečí, nic jiného. To ty ses chtěla postavit upírům, ty jsi je viděla. A oni teď půjdou po tobě. V tomhle srubu ti nic nehrozí, já tě proti nim ochráním. To proto tě Alan dovedl právě sem. A já jsem mu slíbila, že se o tebe postarám.“ Na chvíli se odmlčela, pak opět pokračovala: „Tenhle srub leží hluboko v lese, tady tě hledat jen tak nikdo nebude. A když někdo přijde, tak proti mé magii nebude mít šanci. Věř mi, Tino.“
Tina se pomalu sesunula zase na postel. Zavřela oči a snažila se uklidnit. Vstřebávala informace, které se právě dozvěděla.
„Takže jsem tu uvězněna?“
„To ne, prosím. Ale jestliže odejdeš, domů už živá nedorazíš. Neradila bych ti, abys to zkoušela.“
„A co moje rodina?“
„Alan to s ní vyřídí. Ujistí je, že ti nic není.“
„Paní...“ Tině začínala docházet trpělivost. „Řekněte mi, co je ten Alan vlastně zač?“
Stará čarodějnice se zarazila. „Já nemám právo o něm mluvit. Co chce, abys o něm věděla, to ti sám řekne. Pokud ti o sobě nic nepoví, tak se s tím budeš muset smířit. Ale neboj, časem se všechno dozvíš.“
Poté co čarodějnice vypadající tak na sto let odešla, Tina osaměla. Zjistila, že známky upířího kousnutí jí z krku již vymizely, za což nejspíše mohla poděkovat lektvaru, který předtím vypila.
Natáhla se na postel a zavřela oči. Pořád si dokola přemítala to co vlastně v parku viděla. Nemohla si pomoct, ale nedokázala z mysli vytěsnit myšlenky na Alana. Byl tak krásný a přitažlivý. Nejvíc ji ale uchvátily jeho magické oči, na něž neustále myslela. Kdy ho zase uvidím? Tina si momentálně nepřála nic jiného, než být s ním. A to ho přitom vůbec neznala!

Alan stál ve stínu stromu a nenápadně pozoroval obyvatele Galy procházející po chodníku. Na očích měl brýle proti slunci, které přes den skoro vždy nosil. Nemohl riskovat, že by mu sluneční paprsky vypálily zrak. Ano, Alan byl upírem, i když jiným druhem než ti, se kterými předchozího dne bojoval.
Nebyl si jist, zda udělal dobře, že tu holku, která se mu včera připletla do cesty, zachránil. Měl chuť ji tam nechat na pospas ostatním, vůbec mu na ní nezáleželo. Tak proč ji jen z tama odnesl? Proč ji vzal a zanechal v doupěti čarodějnice, aby se o ni postarala? Tohle opravdu nebyl jeho styl.
Jenže co teď? Teď už nemůže nechat Tinu odejít, protože by se ihned stala cílem celé smečky upírů. Musí zůstat v bezpečí, alespoň dokud se mu nepodaří vyřešit záležitosti s upíry, již se usídlili v tomhle městečku.
Napadlo ho, že by Tinu navštívil, ale tuto myšlenku okamžitě zaplašil. Ne... To nesmím. Neměl by se s ní vídat. Tina by měla být vůbec ráda, že díky němu je ještě naživu.
Lidé kolem procházeli a zase odcházeli. Někteří chodili spolu ve skupinkách, jiní byli sami. Alan je pozorně sledoval, nikdo jeho pozornosti neunikl. Vypadal jako šelma číhající na svou kořist. Měl hlad. Zatoužil po čerstvé krvi tak moc, že se málem neovládl a rozběhl se mezi lidi. Naštěstí se na poslední chvíli zarazil. Byl přece upírem, který dokázal svou chuť ovládat. Musel si počkat na někoho, kdo bude sám. Nechtěl mít žádné svědky.
Konečně se před jeho zrakem objevila vhodná oběť. Jakási dívka se pomalu loudala směrem k němu. Alan se rozhlédl na všechny strany – nikdo si jich nevšímal. Až se přiblížila dostatečně blízko, v tu ránu se k ní rychlostí blesku přemístil a zatáhl ji za strom, u kterého předtím stál.
Dívka ani nestačila vykřiknout, jak rychle se to všechno seběhlo. Rukou jí zakryl ústa, aby se přeci jen nerozhodla křičet a mírně jí zaklonil hlavu. Tak, aby se mu naskytl pěkný pohled na její krk. Alan dlouho neodolával. Vycenil své špičáky a zakousl se do dívčina hrdla.
Pil. Pil dost dlouho na to, aby zahnal svou žízeň. Ale ne tak dlouho, aby dívku zabil. Když se nasytil její krví, nechal její tělo bezvládně spadnout na zem. Však ona se z toho brzy probere a nic z toho, co se stalo, si pamatovat nebude.
Alan se naposledy podíval na ležící tělo neznámé dívky a poté zmizel kdesi ve stínech stromů.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 18.02.2014, 10:35:52 Odpovědět 
   Zdravím u druhého dílu,

tak. Tvůj problém je, že si po sobě texty s největší pravděpodobností nečteš nahlas. Vznikají pak v textu místa, která (pro mě i při tichém čtení) vyznívají krkolomně a doslova bijí do očí. Těch míst je tam mnoho, ale zmiňme např. „Jak jsem se tady vlastně dostala?“ - co takhle to změnit na „Jak jsem se sem vlastně dostala?“ Hned to bude přirozenější.

V přímé řeči je ještě takový bonus, a to, že lidé v mluveném projevu nepřemýšlejí tolik o stavbě vět jako v psaném, kde mají spoustu času si to rozmyslet. Tím pádem některé tvé věty vyzní po hlasitém přednesu nepřirozeně. Zkus si je přečíst a vyzkoušet před zrcadlem jako herec. Mně to pomohlo.

O to víc jsou stylistické nedostatky patrné v těch částech, kde je vypravěč. Např. Poslední věcí, kterou si však pamatovala bylo, jak hledí Alanovi do očí, který ji pak nejspíše udeřil. - Nezdá se ti teď ta stavba podivná? Co to změnit na - jak hledí do očí Alanovi, který...? To vztažné zájmeno se musí kutečně vztahovat k tomu, o čem mluví.

A pak je tam ten problém příběhový. Je to celé moc hrr a nemá to na čem stavět. Základy jsou křivé, malta ještě nestihla zaschnout a už stavíš první patro. Příběh chce čas. Čtenář je sice žhavý dozvědět se, co bude dál, ale když mu to všechno naservíruješ na podnose už v první a druhé kapitole, přestane ho to rázem bavit a raději si najde jinou četbu. Jde o budování atmosféry, o uvěřitelnost postav - mají něco zvláštního, zapamatovatelného? A co naše hrdinka, není to jen Mary Sue? (doporučuji vygooglit). Potká krásného a přitažlivého Alana - ach ach, kolikrát to tu už bylo, ještě ideálně aby její lásce vzdoroval... A to by nebyl ten správný upíří příběh, kdyby Alan nebyl upír, ale jiný upír než ostatní. A ta jeho speciální schopnost je se ovládat? Pak tedy nechápu, proč dívku stejně ochutnal, byť se udržel...

Také pozor na opakování slov (mysl - myšlenka apod.) a gramatické chyby.

Pak jsou tam takové nelogické věci - nebo takhle, pozorného čtenáře jen tak neminou. Stařena nemá právo mluvit o Alanovi, ale už o něm řekla dost věcí... I popis jeho charakteru je poskytování informací.

Vše samozřejmě záleží na tom, jestli se zlepšit chceš, nebo píšeš jen pro radost a nemáš vyšší cíle, ať už jsou jakékoliv. Ve druhém případě bych to samozřejmě chápala.

Zkus dát dalšímu dílu víc času, přečti si ho nahlas, pracuj s ním, opečovávej ho.

Zdraví
Nancy
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
SMRTIHLAV
Tilda
Budoucnost - Te...
Anne Rowan
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

STOPY
javavia
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr