obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915441 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Jazz, Mozart a smích ::

 autor Filip Vávra publikováno: 17.02.2014, 22:12  
Úvaha nad románem Stepní vlk od Hermanna Hesseho. Psáno na přelomu let 2013 a 2014 v Praze.
 

Nedávno jsem ve Volyni na náměstí potkal dvojici Svědků Jehovových, kteří mi nutili své tiskoviny. Rozevřel jsem jednu z nich a bylo mi na zvracení. Z přihlouplých obrázků se na mě usmívaly přihlouplé tváře – tváře spokojených. Je-li tomu tak i v jehovistickém nebi, budu se raději s ostatními hříšníky, pohany a kacíři smažit v pekle. Ostatně, jak píše Dušan Třeštík ve své knize Počátky Přemyslovců, roku 694 stál již fríský kníže Radbod jednou nohou v křestní kádi, když jej napadlo se zeptat, zda jeho předkové, vládci Frísů, jsou v nebi, bylo mu odpovězeno, že jako pohané přirozeně propadli věčnému zatracení. Na to kníže Radbod řekl, že se raději bude péct v pekle se svými předky, než požívat nebeských radostí s nějakými cizinci.
Domnívám se, že nebude projevem xenofobie, prohlásím-li, že Svědkové Jehovovy jsou pro mě duchovními cizinci. Ať je tomu tak či onak, když jsem pak už seděl v autobuse do Strakonic, rozevřel jsem opět knihu, kterou jsem právě četl. Byl to Stepní vlk od Hermanna Hesseho (1877 – 1962, Nobelova cena 1946). Hesse v tomto svém vrcholném románu napsal mimo jiné toto:
„Z jednoho tanečního lokálu, který jsem míjel, proti mně horce a syrově jako výpary ze syrového masa zavřískla prudká jazzová hudba. Na okamžik jsem se zastavil; tahle hudba, jakkoli jsem si ji ošklivil, měla pro mě vždy skrytý půvab. Jazz mi byl protivný, ale byl mi desetkrát milejší než všechna dnešní akademická hudba, svou radostnou drsnou divokostí zasahoval i u mě hluboko do světa pudů a vydechoval naivní bezelstnou smyslnost.
Chvíli jsem čenichavě stál, čichal k té krvavé, pronikavé hudbě, zlobně a chtivě větřil atmosféru těch sálů. Polovina této hudby, ta lyrická, byla sladkobolná, cukrkandlová a prosáklá sentimentalitou, polovina byla divoká, svévolná a rázná, a přesto obě poloviny do sebe naivně a svorně zapadaly a tvořily celek. Byla to hudba úpadku, v Římě za posledních císařů jistě existovala podobná hudba. Přirozeně že v porovnání s Bachem a Mozartem a opravdovou hudbou to bylo svinstvo, – jenže celá naše kultura byla svinstvo, všechno naše myšlení, celá ta naše rádobykultura, jakmile ji člověk porovnal s opravdovou kulturou. Ale tahle hudba měla přednost v tom, že byla velice upřímná, roztomile a nefalešně černošská a naladěná do dětinské radosti. Měla něco z černocha i z Američana, který nám Evropanům připadá při vší síle tak chlapecky svěží a naivní. Bude Evropa také taková? Je už na cestě k tomu? Jsme my staří znalci a obdivovatelé někdejší Evropy, někdejší pravé hudby, někdejšího pravého písemnictví, jsme pouze drobnou hloupou menšinou přesložitých neurotiků, na něž se zítra zapomene a na něž čeká výsměch? Je to, co jsme nazývali – kulturou –, duchem, duší, co jsme nazývali krásným a svatým, je to už jen dávno mrtvé strašidlo, jež pouze nás několik bláznů pokládá ještě za pravé a živoucí? Bylo to, oč jsme my blázni usilovali, snad odjakživa jen přelud?“
Hlavní hrdina románu Harry je asi padesátiletý intelektuál nespokojený se životem. Napsal několik knížek a článků proti válce. Je za to zesměšňován v pravicovém tisku své země (zjevně se jedná o Výmarskou republiku). Varuje před možností nové války. Jinak se věnuje filosofii, literatuře a hudbě. Jak je patrno z citátu, opovrhuje moderní hudbou mimo jiné jazzem, jenž je mu však přesto nějak blízký, naopak miluje Mozarta, po němž už podle něj žádná skutečná hudba možná není. Bere se velice vážně a neumí se smát. Považuje se za tzv. stepního vlka, respektive za bytost v níž neustále zápasí člověk se zvířetem. Nakonec se rozhodne, že už to nebude déle snášet a že si podřízne hrdlo břitvou. K činu se však nemá, dostane strach ze smrti a potuluje se po městě, až dorazí na jakousi taneční zábavu, kde se seznámí s Hermínou, mladou dívkou, která je jeho pravým opakem a miluje jazz. Seznámí se také s Pablem mladým jazzovým muzikantem. Hermína naučí Harryho tančit jazzové tance a Pablo se jej snaží naučit se smát. Hermína je však také nespokojena se životem a přeje si, aby se do ní Harry zamiloval a pak ji zabil. Pablo je oba pozve do svého magického divadla, kde zažijí různá snová dobrodružství a divy. Harry Hermínu v magickém divadle zabije, pak se setká s Mozartem a s Pablem, kteří jej za to odsoudí k pořádnému výsměchu. Hermína byla podle všeho jen Pablův přelud, součást magického divadla, a Harryho úkolem bylo, aby ji nezabil a naučil se smát:
„Ach, všechno jsem chápal, chápal jsem Pabla, chápal jsem Mozarta, slyšel jsem kdesi za sebou jeho hrozný smích, cítil jsem všechny ty statisíce figurek hry života ve své kapse, otřesen jsem tušil smysl všeho, byl jsem hotov začít hru znova, znova okusit jejích strastí, znova se chvět hrůzou před její nesmyslností, znova a ještě častokrát proputovat peklo svého nitra.
Jednou budu hrát hru s figurkami lépe. Jednou se naučím smát. Čeká na mne Pablo. Čeká na mne Mozart.“
Nakonec je tedy mladý jazzový saxofonista postaven do jedné řady s Mozartem, Harryho modlou od mladých let. Mají Harryho naučit se smát, nebrat se vážně, nebrat vážně život ani svět. Mozartův smích je však ledový, krystalicky čistý a jen vzdáleně připomíná pitvoření oné postavičky z (jinak vynikajícího) Formanova filmu, je to smích věčnosti, smích nesmrtelných.
Václav Hrabě, básník a jazzový hudebník, jenž bývá v čítankách označován za našeho jediného představitele beat generation, napsal v Prologu, básni otevírající nádherný a zázračný svět jeho proslulé sbírky Blues pro bláznivou holku:
„Pro jednu bláznivou holku kvůli které jsem se naučil
hrát džez
toulat se po nocích nebýt spokojený nemít klid“
Harry ve výchozí situaci byl nespokojený, toulal se po nocích, neměl klid. Přesto se domnívám, že tu jistá podobnost je. Harryho naučila tančit dívka, jíž by šlo jistě označit za bláznivou a smích, jemuž se učí, není hloupý smích časový, jakým se smějeme oplzlým vtipům, je to smích, jaký v člověku vyvolává třeba toto:
„Generalissimus Stalin se jednou procházel po sovětském venkově a potkal ženy, jak u potoka perou prádlo a zeptal se jich: soudružky, co to děláte? Ženy mu odpověděly: naše sluníčko, náš nejmilovanější generalissime Staline, pereme prádlo. Na to Stalin děl: jen perte, perte, zítra se bude věšet.“
Ovšem generální tajemník Stalin navštívil sovětský venkov naposledy začátkem roku 1928, když se mu zdálo, že dodává málo obilí, načež nechal několik milionů rolníků zemřít hladem. Po zbytek života se pak vyhýbal konfrontaci s realitou sovětského venkova.
Harry se jistě nenaučil brát „svět takový, jaký je“ se všemi jeho perverznostmi, naučil se mu smát, nebo usiluje o to, aby se to naučil. Naučil se smíchu ne-časovému, smíchu věčnému. Naučil se vyššímu druhu nespokojenosti, tak jako se mu naučil, jak se domnívám, i Václav Hrabě. Jazz může být dobrým způsobem, jak vyjádřit svou nespokojenost, revoltu, stejně jako jím je rock či punk. Opravdu velké rockové hvězdy a ne pouhé mediální hvězdičky, jaké vzejdou a zase zapadnou, byly ostatně vždy nespokojené a to i samy se sebou. Kurt Cobain ostatně napsal ve svém dopise na rozloučenou, že „je lepší shořet než vyhasnout“. Všichni velcí umělci ve všech dobách vždy „hořeli“, jejich plamenem byl smích a revolta, smích věčný, smích Mozartův.
Já jsem se podobně jako Harry dlouho domníval, že opravdová hudba po Mozartovi možná není. Harry k tomu měl ve svých padesáti jistě intelektuálně vyšší důvody, než jaké jsem mohl mít ve svých patnácti já. Nicméně i já jsem bral sám sebe, svůj život a svět nesmírně vážně, neuměl jsem se smát smíchem časovým, natožpak věčným. Ostatně jen málokdo se naučí smát stejným smíchem jako Hesseho Pablo či Mozart, je k tomu třeba let a zkušeností. A přestože o tom tak zevrubně pojednávám, smát se skutečným smíchem nedovedu. A přestože píši básně a opravdu se i považuji za básníka, skutečný oheň, jakým hořel Hrabě či Mácha, když běžel tři čtvrtě hodiny z Radobýlu do Litoměřic, aby viděl a mohl se dotknout opravdového a zničujícího plamene, v sobě nemám.
Jako outsider, jsem se vždycky bral příliš vážně a beru se příliš vážně i v této práci, jako nějaký ideolog.
Ostatně ideologie je pro děti. Všechny velké ideologie 20. století vymysleli nezralí jedinci, kteří se pomocí nich snažili ovládnout ty, kdo se nemohou bránit, protože nemají zkušenosti – děti. Komunismus i nacismus cílily na děti a mladé jedince, cílí na ně i současný nadnárodní kapitalismus se svým důrazem na mládí a výkonnost, nikoli na zkušenosti. Účel je stále stejný – vyhostit z našeho světa stáří, nemoc a smrt. V souboji s moderními ideologiemi, včetně té, jež nám vládne dnes, prohrává křesťanství a prohrává právě pro to, že se nebojí, nebojí se fenoménu smrti. Jenže je křesťanství a křesťanství.
Hermína z Hesseho románu je nespokojena, je nespokojena s tím, jak si lidé běžně představují svaté. Je s tím dokonce tak nespokojena, že chce raději zemřít. Je stejně nespokojena jako Harry, jenž ke svému rozhodnutí spáchat sebevraždu dospěl poté, co spatřil u jednoho profesora a válečného štváče kýčovitý obrázek Goetheho, velikého boha nespokojených.
Tedy tento román jsem četl a vzpomněl jsem si na ony hloupě se usmívající tváře z jehovistického tisku. Ne, tohle není křesťanství, tohle není život, tohle není jazz, jak by řekl Hrabě. Myslím, že právě takovéto obrázky, Hermínu urážely, právě kvůli takové karikatuře křesťanství chtěla zemřít.
Křesťanství je samozřejmě svým způsobem také ideologie, nebo jej lze alespoň jako ideologii zneužít, pak se pálí knihy a pak se pálí lidé. A i křesťanství cílí (mimo jiné) na mladé jedince, ale nezastírá, nebo nemělo by zastírat to, co k životu také patří – stárnutí, stáří, nemoc a smrt. Hudba je fenomén vzpoury, ač ji lze také zneužít pro právě vládnoucí ideologii, toho jsou smutným dokladem současné popové hvězdičky, pochodové písně SS, budovatelské písně atd. Všechny smrt zastírají nebo ji oslavují, pak se však jedná o smrt těch druhých, ne vlastní. Ostatně jak lze zneužít hudbu je výstižně popsáno v Kunderově prvním a nejkrásnějším románu Žert (1967).
Pak je tedy nutno opět přistoupit k rozlišení, ne té správné hudby od nesprávné, ale té pravé od nepravé. Hudba se především musí umět smát a to na prvním místě sama sobě, zároveň se však musí brát natolik vážně, aby opět a opět mohla pozdvihnout prapor – nikoliv prapor Vůdce, zástavu Strany a nikoliv vlajku Pokroku, ale prapor pokory, zoufalství, strachu, nejistoty a – revolty. Domnívám se, že jazz takovou hudbou je, proto jej nesnášel Stalin, a proto jej nesnášel Hitler. Jazz si nelze ochočit, tak jako nelze ochočit stepního vlka. Jazz nelze vlastnit, tak jako nelze vlastnit pravdu, jazz buď vlastní vás, a potom je ve vás oheň, oheň „který nikdy nevyhasne a věčně spaluje“, jak říká Mozart Salierimu na konci filmu Amadeus, oheň revolty a věčného smíchu, jakým se jistě smál Mozart, nikoli Mozart Formanův, nikoli Mozart Hessův, ale Mozart věčný, Mozart Mozartův.


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.02.2014, 22:11:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Na první pohled inteligentně a čtivě napsaná úvaha (i s citáty ze zmíněných knih). Zamyšlení nad lidmi a nad samotnou hudbou, která nejenže dokáže čarovat, ale i pobláznit masy lidí... Nechám ostatní čtenáře, aby si udělali svůj vlastní obrázek a nebudu tu příliš hloubat nad nesmrtelností... hudby. Chroustovi je to totiž putna.

Hezký večer a múzám zdar.

P.S. Trochu mne to trklo (vzhledem ke správnému pádu - viz koncovka):

-- Domnívám se, že nebude projevem xenofobie, prohlásím-li, že Svědkové Jehovovy jsou pro mě duchovními cizinci. -- Svědkové Jehovovi ??? (ten Jehova, ale bůh ví)
 ze dne 18.02.2014, 11:09:05  
   Šíma: Ještě poznámečka: avizovaný román jsem nečetl, takže tento textík může být i takovou nechtěnou reklamou na dané dílo, přestože nepojednává jen o něm. Líbil se mi začátek se Svědky a jejich přístupem k životu. Následný střih a zaobírání se nejen jazzem je také zajímavým pohledem na věc, přestože se mi zdá, že těch citací je na úvahu krapet "příliš", ale jak se říká: Účel světí prostředky. Jinak souhlasím, že hudba byla hodně využita co se ideologie týče, ať už jde o pana Stalina či Hitlera (oba byli přeci jen nelítostnými diktátory). Nesnaží se tento text i trochu nabádat čtenáře, aby se více "radostněji" dívali kolem sebe (nechci říci rovnou s touhou budovat lepší zítřky)? Přeci jen s pozitivním přístupem se přeci mnoho zkazit nedá (alespoň v to doufám). Takže hudbě zdar, protože pro mnohé dokáže být přímo životním stylem či (prostředkem) k uspokojení potřeb a tužeb žít jinak - třeba i v rámci zakázané hudby, jak tomu bylo za totality... Tolik můj pohled na věc.

Ať se daří.
 ze dne 18.02.2014, 7:21:21  
   Filip Vávra: Děkuji za publikaci a za komentář...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Čarodějova líto...
Lucie Braunová
Je tady tma
Enphy.
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr