obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915198 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39221 příspěvků, 5717 autorů a 388914 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Já a můj vztah ke zvířatům ::

Příspěvek je součásti workshopu: Zimní
 autor Veo Ochmanek publikováno: 22.02.2014, 0:08  
Aneb povídka o tom, jak je modlářům neradno brát jejich modly...
 

Prásk! Prásk! „Já vám dám, šmejdi jedny zasraný!“ Prásk! Prásk!

Vytřeštím oči a narovnám se na lůžku, málem si přitom urazím palici o strop kabiny. Zívnu a vysoukám se ze svého kutlochu na místo spolujezdce, abych pootevřenými dvířky vykoukl ven a zjistil, co se to tam zas děje.

Starouš drží v rukou svoji cestovní opakovačku a v obličeji je celý brunátný; ze špičky hlavně stoupá tenounký sloupec dýmu.

„Co se zas děje, Edwine?“ zamručím a promnu si oči.

„Odnesly rozbočovač,“ rozhodí Starouš rukama a brokovnice mu přitom bambelá na břiše, zavěšená na koženém opasku kolem Staroušových ramen. „Mrchy jedny,“ odplivne si znechuceně do čerstvě napadaného sněhu. „Tenhle byl poslední,“ dodá a sklopí hlaveň zbraně směrem k zemi.

Já mezitím položím hlavu do dlaní a hlasitě si povzdechnu. Spánek je dnes velice ceněnou komoditou, vyvažovanou drahými kovy a cennými papíry – a já, já jsem jenom obyčejný traker Trans-Rowanské Magistrály, který je ne konci měsíce rád, když má co do huby a když má kde na večer složit hlavu, aniž by mu na ni pršelo.

„Bez rozdělovače se odsud ani nehneme,“ připomíná mi Edwin, jako bych to já sám moc dobře nevěděl. „Budeme tu muset počkat na další karavanu,“ krčí rezignovaně rameny.
„Což ale – vzhledem k tomu, že jsme nejmíň dva dny cesty od Nové Moskvy – nebude dřív než za dva-tři dny…“

Dva až tři dny uprostřed zmrzlého ničeho. Sedím tam tak, hlavu a dolní končetiny vystrčené ven z kabiny traku a studený vzduch zvenčí ze mě vyhání i ty poslední náznaky únavy.

Přemýšlím – snažím se přijít s nějakým konstruktivním řešením naší situace. „Je čerstvě nasněžíno,“ povídám, „třeba bychom je mohli stopovat a… s troškou štěstí ten rozbočovač možná najdem… Co ty na to?“ pozvednu obočí a vyčkávám na Staroušovu reakci.

A Starouš tam jenom tak stojí, v rukou béžově nalakovanou opakovačku a rozhlíží se kolem jako postřelená srna; jeho mysl očividně zpracovává můj návrh.
„To není zas tak špatnej nápad, člověče,“ pokývá náhle hlavou.

Samozřejmě, že to není špatnej nápad – nic nemůže být horší, než dva chlapi v zamrzlým náklaďáku uprostřed Rowanské tajgy; nic – ani stopování těch malých zlodějských zmetků.

„Stopovat… Stopovat…,“ opakuje si Edwin sám pro sebe. „To bychom možná vážně mohlo fungovat… Ale budeme s sebou muset hodit.“

„No jo, no jo,“ povídám. „Počkej na mě, já si tady na sebe jenom něco vemu a vyrazíme, jo?“ Natahuju se zpátky do kutlochu pro svoji bundu a čepici.

Já a Starouš jsme dobrý tým; mně to vždycky dost pálí a dobře se orientuju v mapě, Edwin se zas vyzná v autech a lecos i umí opravit jen tak na koleně; s opakovačkou to taky docela umí, třebaže většinou netrefí ani ň – ale to při přepadení karavany nakonec není zas tak důležité. Důležité je zmást a zastrašit nepřítele – vnutit mu mylnou představu, že jste nebezpečný šílenec, který pro ochranu nákladu, jenž mu byl Společností svěřen k přepravě z místa A do místa B, udělá doslova cokoli, nehledě na to, kolik zlodějíčků majících na nějak zálusk, toho dne chcípne. A to Starouš ovládá dokonale. Tak dokonale, že se mu občas podaří zmást i mě samotného.
Třeba tudle nedávno v Nové Moskvě, si na nás v baru dovoloval jeden chlápek; měl plno keců ohledně Společnosti a lidí co vozí náklad po Magistrále. Edwin je obyčejně nesmírně klidný člověk, ale to, co si toho dne ten zrzatý vousáč musel vyslechnout, si za rámeček určitě nedal. Starouš ječel a rozhazoval rukama a počastoval Rudovouse všemožnými nadávkami a expresivními výrazy, od samce Tura domácího, po mužské přirození. Celý svůj rozezlený monolog následně zakončil elegantním hodem půllitru, který neomylně dopadl přímo doprostřed vousáčova čela a seslal jej tak rovnou k chladivé podlaze baru U Zelených Mužíků.

Jenže tentokrát je to něco docela jiného – tentokrát s námi nevyjebávají lidi, ale zvířata, a já si nejsem vůbec jistý, jestli nám to s Edwinem půjde i dneska tak dobře, jako vždycky; protože ruku na srdce, žádní lovci stopaři z nás nejsou.

„Ježíši pohni s sebou, Nolane,“ pobízí mě.

„Vždyť už jdu,“ odseknu a natáhnu těžkou pistoli s logem Společnosti na pistolové rukojeti; pak zastrčím zbraň zpět do pouzdra, ale ještě než to udělám, ještě jednou se přesvědčím, že je zajištěná – nabitá, ale zajištěná. Ustřelit si vlastní nohu, ruku, nebo varle, to je to poslední, o co teď právě stojím.

A tak tedy jdeme, jdeme a sledujeme stopy chlupatých zlodějů, kteří nám znepříjemňují poslední dva dny, co tady trčíme kvůli pochroumané převodové skříni.

„Potvory jedny,“ kroutí hlavou Edwin a jeho tvář se zkřiví zlostí, jen co si zas vzpomene na poslední setkání s domorodou zvířenou Rowanské tajgy, během kterého jsme byli připraveni o klíčovou součástku, nezbytnou pro úspěšné znovu zprovoznění našeho transportéru. „Bylo jich nejmíň tucet, potvor jedněch,“ opakuje Starouš pořád dokola.

Potvory – tak jim teď my dva oficiálně říkáme; nikdo neví, co jsou zač, ani odkud se tady vlastně před pár měsíci vzaly, jsou velké asi jako trochu přerostlejší jezevčík, mají hustou huňatou srst s černými pruhy na sivém podkladu a žijí ve smečkách, jako vlci nebo surikaty. Několik jich padlo za oběť výstavbě Nové Moskvy, při dopravě armaturních tyčí a pytlovaného betonu a občas některé z nich okradou posádky transportérů, které musely z technických, anebo hygienických důvodů zastavit u krajnice Magistrály. Ale za normálních okolností pro karavany nepředstavují žádné reálné nebezpečí – pětatřicet tun titanu a oceli, křižujících napříč tajgou v osmdesáti kilometrech za hodinu, by nezastavila ani celá legie Potvor, natož tak jejich jediná tlupa, nebo pár zbloudilých jedinců. A tak, vzhledem k tomu, že biologové mají spousty mnohem důležitější práce tam dole na jihu, než tady nahoře na severu, zůstává rozuzlení záhady Potvor tak nějak v nedohlednu.

Stopujeme dál a rozmlouváme o ztraceném rozdělovači, o potvorách, o Společnosti a o nové barmance ze Zelených Mužíků – do toho lokálu totiž oba chodíme moc rádi. Modré slunce se sklání k obzoru a to oranžové se tetelí přímo ve svém zenitu – světla jako na koncertě Lilly Allen, ale tepla jen nezbytné minimum.

Stopujeme a stopujeme a oběma nám to už tak trochu leze na mozek. Nejradši bychom se na to už oba vykašlali, ale představa tří dnů a tří nocí strávených společně v jednom autě, nás neustále nutí k přesnému opaku. Ono je to totiž něco docela jiného, když spolu dva chlapi vegetují v jedoucím náklaďáku a když spolu dva chlapi vegetují ve stojícím náklaďáku. Když si to transportér hezky mašíruje napříč Magistrálou, je to věc kapitalismu, oportunismu, dobrodružství a taky nezbytné dávky přátelství; ale když se z transportéru stane jenom obludná obytná buňka sedící uprostřed ledové cesty, je to jen příběh dvou nebožáků, mačkajících se na třech metrech čtverečních jako dva buzíci.

Stopujeme a stopujeme a nejednou stojíme před zasněženým vchodem do prostorné jeskyně a všechny stopy Potvor vedou přímo do chřtánu toho kamenného průčelí, kde mizí ve tmě.

Edwin si mě zvídavě změří pohledem, jakoby si tak docela nebyl jistý tím, co si teď vlastně počít. „Tak a co teď?“

„Co teď, co teď…,“ rozhodím rukama. „Co by? Půjdeme dovnitř – navigace si klidně poradí i s kilometrem solidní skály,“ poplácám se po náprsní kapse svojí bundy, ve které přechovávám klienta naší satelitní navigace.

Vykročím vpřed jako první a Edwin jde za mnou; já jsem tady přeci ten, kterému to vždycky pálí. Vejdeme do útrob jeskyně a musíme si na cestu svítit elektrickými svítilnami, které oba zcela automaticky nosíme po kapsách. Uvnitř jeskyně to smrdí po netopýřím trusu, hnilobě, plísni a rozkládajícím se masu. Je tady o něco tepleji než venku a čím hlouběji postupujeme, tím je nám ještě tepleji. Perfektní místo pro založení rodinného hnízdečka, bleskne mi hlavou, a Potvory si toho nejspíš musí být vědomy stejnou měrou, jakou jsme si toho vědomi já s Edwinem.

Uvnitř už žádný sníh sice není, ale v místech, kudy malé šelmičky chodí nejčastěji, jsou v drobném štěrku na dně jeskyně vyryty hluboké brázdy a dolíky, takže nám nedělá nijak zvlášť velké problémy Potvory stopovat dokonce uvnitř jejich vlastního hnízda.
Postupujeme dál, hlouběji do útrob jeskyně a vzduch okolo nás je čím dál tím vlhčí a čím dál tím teplejší – docela jako v sauně. Já si rozepínám svou bundu a Edwin se z ní už docela vysvlékl.

Tu se před námi ve světle baterky mihne první Potvora. Vykračuje si to mírným, pohodovým krokem, jakým si to člověk mašíruje domů z dobrého podniku, po několika pivech a pár panácích dobrého pití navrch. Na chvíli se zastaví a ohlédne se našim směrem, její oranžové oči se na moment zablesknou v kuželech elektrického světla, a pak zas pokračuje dál – nezdá se, že by ji naše přítomnost nějak zvlášť vyváděla z míry.
Potvora Pohodářka zmizí za balvany a my míříme přímo k malému průlezu skrze skalní stěnu, odkud před chvílí vylezla. Doposud nevíme, co nás na druhém konci čeká, ale co nevidět to zjistíme.

Průchod skalní stěnou ústí přímo do jakéhosi prostorného sálu, s malou vyvýšenou plošinkou uprostřed, takřka po okraj zaplněnou haldou všemožného kovového haraburdí a klubek různobarevných kabelů a řetízků. Od stropu sálu se snášejí provazce minerální vody prosakující horninou.

„No to mě snad poser,“ vydechne užasle Edwin a otírá si čelo. „A pak kde se všechny ty věci berou…“

Asi tucet Potvor obchází plošinku a hlídkuje, jakoby ta hromada šrotu, kterou se jim zde podařilo nashromáždit, pro ně byla tím nejcennějším, co mají. Další tucet jen tak stojí okolo a střídavě pokukuje po všech těch pokladech a klaní se svému podivnému božstvu mamonu a hamižnosti.

„Rozdělovač, šroubovák, spojky, všechno to určitě skončilo na té hromadě,“ přemýšlí nahlas Starouš a já mu musím dát za pravdu. „No tak pojď už, na co čekáš?“ pobízí mě. „Musíme prohledat tu hromadu a najít náš rozdělovač…,“ míní Edwin.

„Myslíš, že je to dobrej nápad?“ povídám a kývu přitom hlavou směrem k uctívačům Velkého Rozdělovače a jejich strážím.

Starouš se jenom potutelně usměje a hlasitě odfrkne jako stará kobyla. „Přece se nebojíš? Vždyť jsou to jenom zvířata, Kristepane,“ povídá, „a my máme zbraně,“ pozvedne v rukou svou opakovačku, pro případ, že bych snad na její existenci zapomněl.

A tak tedy jdeme a pomalu se přibližujeme k hromadě nashromážděných pokladů, které z bůhvíjakého důvodu Potvory uchvátily natolik, že si je v organizovaných nájezdech dotáhly až do samotného hnízda. Jak se blížíme k vyvýšené plošince uprostřed sálu, naše oči se čím dál tím častěji setkávají s pozornýma očkama Potvořích stráží; nezdá se však, že by nám chtěly nějak ublížit a tak i my držíme své vražedné choutky a nenechavé ukazováčky na uzdě.

A tu už konečně stojíme přímo na úpatí té hory náhradních součástek a rozhlížíme se kolem, jestli někde náhodou nezahlédneme i náš rozdělovač, pro který jsme si sem přišli.

„Tady je, podívej!“ vykřikne najednou Edwin a užuž se škrábe nahoru na vrchol kamenné plošiny uprostřed Velkého sálu, aby ukořistil nazpět náš svatý grál, pro který jsme se sem celou tu cestu trmáceli.

Avšak stráže a dokonce ani modlící se Potvory rozhodně nesdílejí jeho nadšení a okamžitě nechávají toho, co právě dělají, aby nás mohly hlasitým vrčením náležitě informovat o tom, že náš rozdělovač povýšil z náhradní součástky na titul posvátné relikvie.

„Ty, Edwine, myslím, že se jim to tak docela nelíbí…,“ povídám nejistě.

„To je možný, mně se zas nelíbí, že mi berou věci, který potřebuju,“ odsekne Starouš a zvedá z hromady náš rozdělovač.

Jenže to už jedné ze stráží dočista povolí nervy a ze zuřivého vrčení přejde rovnou do útoku – udělá pár kroků nazpět, načež se s rozběhem vrhne přímo po Edwinově hrdle. Odjistím svou pistoli a zazní první výstřely. Několik Potvor padne k zemi a nazlátlý kámen pod námi se pomalu zbarvuje krví.

Ostatní zvířata spustí hluboký hrdelní řev a záhy se celý Velký sál začne plnit dalšími a dalšími potvorami. Přicházejí průlezem, kterým jsme sem přišli, vylézají z puklin ve skále – zkrátka, valí se na nás odevšud a my už pomalu nestačíme mačkat spoušť a naše zásoby munice se neúprosně přibližují k nule.

Vrčení a hrdelní řev přerušují výstřely z pistole a z cestovní opakovačky Společnosti. Další a další potvory padají k zemi a pak výstřely umlknou a s nimi i vrčení a hrdelní řev – narušitelé, bezvěrci a kacíři byli úspěšně zneškodněni…


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 37 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kalip 01.03.2014, 7:47:30 Odpovědět 
   Gratuluji Veo! Pěkný den.
 ze dne 01.03.2014, 8:22:17  
   Veo Ochmanek: Díky Kalip :) Páni, tak tohle ráno mi vyrazilo dech :) stejně jako Kája Gott jsem to vůbec, ale vůbec nečekal :D
 Apolenka 26.02.2014, 15:36:52 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Veo Ochmanek ze dne 26.02.2014, 15:29:45

   Tak jo, Veo... jenže já se těšila aspoň na úsměv smajlíka.
 ze dne 26.02.2014, 16:27:21  
   Veo Ochmanek: Práce stojí a já jsem lenivý člověk :) Ale no tak dobře: :)
 Veo Ochmanek 26.02.2014, 15:29:45 Odpovědět 
   Všem komentujícím moc děkuju za přečtení a kladné ohlasy
:)
 čuk 26.02.2014, 15:21:23 Odpovědět 
   Čtivě napsáno, trochu sci-fi, trochu horor zprvu nenápadný. Líbí se mi humor, který se nakonec zmrazí v pointě. Je to svým způsobem poučné: nikdy nepodceňuj nepřítele, když nevíš, jaké má zálohy pod palcem.
 Apolenka 24.02.2014, 5:00:27 Odpovědět 
   Přečteno jedním dechem... prima soutěžní příspěvek.
 Kalip 23.02.2014, 20:55:32 Odpovědět 
   Ahoj! I mně se to líbilo. Pěkně vystavěné charaktery dvou souputníků, zajímavá zápletka a rozhodný konec. Možná trochu rychlý. Čtení mě bavilo. "Zvířátka" tu jsou, něco zimy taky, tak snad už jen držet palce! :-)
K.
 Šíma 23.02.2014, 11:13:18 Odpovědět 
   Zdravím.

Sci-fi se zvířátky! Jiná planeta, se zemskými geografickými názvy... Tedy alespoň zhruba připomínajícími starou rodnou hroudu. Bylo by určitě zajímavé číst někdy v budoucnu celou knihu (o Tvém světě), ve kterém lidé a zvířata nežijí v klidu a míru. Tedy, alespoň podle této povídky to tak vypadá. Ale já celé zápletce uvěřil, copak i zvířata u nás nekradou lidem věci a nenosí je do svého brlohu nebo hnízda? Tví tvorové se mi jeví jako vysoce organizovaní a inteligentní tvorové, kterým vůbec nevadí, že neumějí mluvit jako lidé, mají svůj vlastní jazyk.

U svatého rozdělovače... Není u motoru? Ale kdo ví, jak fungují stroje ve Tvém světě. Vše je uvěřitelné a logicky postupuje vpřed. Není radno zastavovat v místech, které je teritoriem nábožných sběračů kde čeho, hlavně co se součástek do strojů týče. Jednou, jednou možná ze všeho postaví nějaký ten pořádný pekáč (čili stroj) a odletí na jiné místo, kde budou mít od lidí klid)... ;-)

Omlouvám se za rozkecání, ale Tvé dílko mne zaujalo. Hezká kombinace. Tedy, žádná bajka ale zajímavé počtení o kontaktu dvou ras (lidské a zvířecí), ovšem bez happyendu, což jen přidává celé povídce na autentičnosti. Jen se bojím pomyslet, co se stane, až lidi jejich přepady omrzí a do hry se zamíchá armáda. Není radno si hrát na mimozemského Robina Hooda (chlupatého)!

Na šotky jsem nekoukal. Tuším se také kamsi vytratili...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 23.02.2014, 20:29:15  
   Veo Ochmanek: Díky moc Šímo, takový komentář vždycky potěší :)
 Loretten 22.02.2014, 22:57:23 Odpovědět 
   Jo, tohle se mi líbilo. Zatím nejvíc ze všeho, co jsem od tebe četla. Možná to ale bude tím, že můj vlastní děda jezdil kdysi s kamionem a pak mi vyprávěl o zamrzlých kapalinách kdesi uprostřed lesa v tehdejším SSSR.

Líbí se mi také vztah těch dvou. Klasická doplňující se dvojička. A Potvory samozřejmě. Asi jim činilo potěšení okrádat nebohé trackery o nezbytné součástky? Líbí se mi i ta uvěřitelná budoucnost "Nová Moskva" ...moc hezké.
 ze dne 23.02.2014, 20:30:07  
   Veo Ochmanek: Děkuju za přečtení a hodnocení :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
10. Nemocnice
pilot Dodo
Prvni doteky
Markolsen
Ledové peklo - ...
MKN
obr
obr obr obr
obr

62 kilo oceánů
kafetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr