obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915661 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39760 příspěvků, 5802 autorů a 392280 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: V jedné miluju, ve dvou nenávidím ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dnes a denně
 autor Anne Rowan publikováno: 28.02.2014, 13:04  
 

Sednu si na postel a zadívám se na tebe s takovou porcí pesimismu, že by se z toho každej jinej složil. Říkám si ne, že dneska nepodlehnu tý tvý zatracený touze, že nebudu udržovat tvůj chtíč tak cíleně mířenej na mě, jako bych byla flákota masa před obří tygří slují a ty jen čekal, až ti maso samo dojde na talíř. Znáš mě moc dobře, víš, že nejdřív v hlavě filozofuju, pak se na tebe zadívám a všechna moje předchozí filozofování jdou do háje stejně, jako moje příčetnost a soustředění. Měla bych ti to vyčítat. Vsaď se, že bych měla. Jenže já nejsem k tak odporný a odporně krásný bytosti, jako jseš ty chovat jinej cit, než prachsprostej, hlubokej a obyčejnej. Vzdychnu. Tvůj výraz je až příliš čitelnej a zároveň tak vzdálenej, jako jsou pro Číňany ty jejich rozsypaný čaje. Sice vím, na co myslíš, vím, co chceš, ale ten tvůj xicht mě pořád přesvědčuje o tom, že já jsem tady ta špatná, jakobych ti nerozuměla, jakobych tě doopravdy ani neznala. Cccc...Víš, jak je to dlouho? Víš? To se ještě divím, že si to můžeš pamatovat. Vždyť jsi se tenkrát tak ožral, že jsi o sobě ani o mě nevěděl. Byli jsme děti. Byli jsme mladý, šťastný a blbý. Jeden v druhým jsme hledali to, čemu dospěláci říkali romance. Nebo hůř láska. Chození za ručičky to pro nás tenkrát bylo. Dvě, roztomilý, ubohý děti, co si myslí, že dokážou milovat. Že umějí existovat jako jeden, jako jeden skákat přez problémy a nehledět při tom na to, že já už předtím zapomněla, co je to mít rád a tys vlastně jenom hledal náhradu za to první zlomený srdce. Přesto ti ale nedokážu vyčítat, že jsme se potkali a že jsme byli spolu. Byli jsme bezstarostný a ty pocity z minula se daly nazývat štěstím. Byla to tehdy i blaženost? Blaženost je štěstí a štěstí rovná se blaženost, tak jsem si to tehdy myslela. Teprve teď mi dochází, že k blaženosti člověk potřebuje víc, než jenom štěstí. Co povídat, k blaženosti člověk potřebuje rozum...Rozum, aby ho dostal ke štěstí. Štěstí většinou vede ke spokojenosti. A spokojenost je jako menší blaženost. Míň poblázněná a dá se víc vnímat střízlivýma očima realisty, jako jsem já. Tehdy...Jó tehdy..., to jsem nebyla zahořklá jak ten nejvysušenější pelyněk, měla jsem ještě chuť milovat, i když jsem byla zavřená všem okolo. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a ignorovat tvoje pokusy se rozbourat skrz moji ulitu. Jenomže ty jsi mě nedobýval zvenčí, nebušil jsi na moji ulitu. Rozkládal jsi mě po kouscích zevnitř, jako bys rozkládal novou stavebnici. A přesto jsem ty časy zbožňovala. Zbožňovala jsem, když jsi si se mnou tehdy povídal. I když jsme byli namol... Pamatuju si to. Ne tím způsobem, jakoby to bylo včera, jak většina holek říká. To jsou hezký vzpomínky, co se maj vidět "jako včera". Moje nejsou tak úplně hezký. Vidím je přes bílej závoj uplynulých roků. Navršily se na nich nové vzpomínky, jako když si dokupujete pořád nové desky a vršíte je na jednu hromadu, ale když chcete tu zespod, nemůžete...Ostatní jsou příliš těžké a proto musíte posouvat jednu po druhé, abyste se dostali k těm vespod.
Začít bych asi měla tím, jak to skončilo. I když...skončilo to vůbec nějak? Nejspíš ne. Příběh bez konce. Pořád totiž ještě běží a nezastaví se, dokud nás nehodí pod zem ve starých bednách, nebo ještě líp nás rozprášej do řeky, v lese, nebo prostě kam budou chtít. Zapomene se na nás. Nikdo nebude vědět, že jsme my dva vůbec existovali. A proč by taky měl? Dva milenci, pro lidstvo postradatelní, bezvýznamní dva lidičkové, co jen tak žili a pak najendou nežili. Doba, co jsme žili je pro svět až příliš postradatelná.
Nedokážu se soustředit, už zase. Jako by jsi mi pokaždé záhadně vlezl do hlavy a pokoušel se tam nadělat ještě větší nepořádek. Zatím ale jenom klidně sedíš v křesle naproti mně. Hrudník se ti pravidelně zvedá a já zkoumám temnotu tvejch očí.
Ty oči mě neuchvacovaly vždycky. Jenom, když mi tě ostatní holky záviděly. To jsem byla jedna radost, že jsem si tě mohla po celý škole provádět, jako na exhibici, zářivě se usmívat a dělat, jak že to jsem s tebou šťastná. Omrzelo tě to docela brzo, zvlášť, když jsi zjistil, co ostatní holky jsou schopný dát, aby byly s tebou. Aby mohly slyšet tvůj hlubokej hlas a dívat se do dvou černých ledových studní. Vždycky jsi se vracel pozdě. V osm hodin jsi přicházel pravidelně, jenomže už jsem nad tebou v sedm lámala hůl. Tehdy jsem ti odpouštěla. Vlastně i předtím jsem ti všechno odpouštěla. A teď...
Sedáš si na parapet u okna. Pozoruju tě, jako vždycky úplně ztracená v myšlenkách, které za pár minut hodláš probořit. Jako antarktickej led, kterej svým ledoborcem bouráš a on pod tebou taje a taje. Zatracená láska. Zatracený něžnosti a zatracenej bar, kam jsi mě onehdy vzal. Byl to ten, kde jsme se potkali, myslím. Nebo to taky dost dobře mohl bejt každej jinej Pražskej bar. Stejně tak, jako sis mohl vybrat každou jinou holku, co v tom baru čekala na svý princátko v bílim chevroletu a v krásný, džínový zbroji.
Ach! Jak se mi stýská po těch časech naivity. Sice jsem nebyla už úplně nevinná, druhá, nebo třetí schůzka, myslela jsem si, jenom, abych nemusela vyprávět kamarádkám, že už jsme spolu čtyři měsíce.
Čtyři. Nenávidím to číslo. Je moc vysoký, aby si vaše známý myslely, že to je jenom nějaká lehká známost a moc nízký na to, aby se dalo považovat za zamilovanost až po uši. Ten pocit...stud? Styděla jsem se za tebe, běhen těch čtyř měsíců. Pokaždý, když jsem na ulici viděla nějakou známou, přitáhla jsem si tě k sobě a líbala tě, jenom aby nebylo vidět ten můj stud. Nebylo to předvádění, jak sis vždycky myslel. "Elish, ty mě chceš sežrat." Říkal jsi, když jsem tě konečně pustila. Když jsme pak rovnou narazili na známou, dělala jsem, že ji nevidím. A když si ona všimla? Tak spěchám. Ty jsi se na mě potom díval tak vyčítavě. Myslel sis, že se bojím, aby ostatní holky nežárlily...nebo že jsem já žárlivá. A nechápal jsi proč. Ale ty chvíle, kdy jsme byli sami jsem měla ráda. Stýská se i po nich, především, že byly jediný, kdy jsem nechala hlavu uvolněnou, nemusela jsem myslet. Byli jsme jako dva idioti vedle sebe, když jsme se bavili o pitomostech. Dva idioti, co si hrajou na lásku.
Vlastně už od začátku bylo předurčený, že ty naše pocity nepřežijou. Potkali jsme se tragicky. Vždyť víš. Vlastně nevíš. Vím, že si ty časy sotva pamatuješ. Sotva kdy si vzpomeneš na mě, jako na toho prcka co jsi ho sbalil v baru. Naše první chvilky byly jiný. Ožralá, znechucená z mužskýho plemene jsem tam s tebou seděla do noci. Povídali jsme si. Ale konverzace neměla smysl. Teprve, když jsi vypil svoje jsme si byli rovni. Tehdy jsme pochopili, c o nás k sobě táhne. Líbali jsme se v baru. Před barem. U mě na zápraží. Ale u mě doma už jsme se nelíbali.
Až donedávna jsi nebyl schopnej říct mi "miluju tě". Vlastně si ani nevěděl proč. Ale já to viděla vepsaný ve tvý andělský tváři. Byla jsem hračka. Za celou tu dobu, co jsme spolu jsi mi to řekl...Sotva dvakrát a to v těch nejnapnutějších chvílích. Jenže já vím, že když se tě zeptám, proč mi tak neříkáš, budeš provinilec. A já budu ta, co chce všechno slyšet...Proto mlčím a mlčela jsem doposud.
Vzdychneš a tvoje oči mě propalují. Pod jejich žárem taju, jako sněhulák v tom nejparnějším létě. Koutek úst ti povyjede. Přála bych si zůstat u rozumu, abych se nepropadla...Tak hluboko, jako vždycky. Jenže teď už to stejně nemá cenu. Jdeš ke mě, sedneš si vedle a nadále mlčíme. Nemáme si co říct. Ty, jako ten největší svůdník jenom čekáš, až se ti vrhnu k nohám...a já vím, že se ti k nohám vrhnu. Je to pobláznění. Ne zamilovanost. Když odolám já, propadneš ty.
Přeju si, aby ses propad a já nebyla ta, co musí rozhodovat. Moje hlava je roztěkaná, soustředěnost na přemýšlení je v tahu.
Nesnáším tě. Vím, jak divně to zní, když to řeknu a ty líbáš moje rty. Nesoustředím jse. Propadla jsem se. Znovu a znovu propadám touze, který jsem nechtěla propadnout. Miluj mě, šeptáš a nikdy se neohlížíš, jak těžko to jde, protože ty nemiluješ. Nemůžu říct ne, ale ani na ano nemám dech. Ztracená v tvým obětí. V jedný větě tě miluju...
V jedný větě tě miluju. Ve dvou nenávidím.


 celkové hodnocení autora: 91.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.02.2014, 13:02:57 Odpovědět 
   Zdravím.

Z celého textu vyvěrá určitá rozpolcenost. Láska se zde "bije" s nenávistí, možná i zklamáním a určitým rozčarováním (ve smyslu zboření snů a přání). Kdo z nás si nestaví své "vzdušné zámky"? U života ve dvou je pak tolerance a vzájemná úcta, i umění ustoupit (viz diplomacie), tím nejdůležitějším. Jenže, myšlenky a pohled na věc je jednou stranou oné pomyslné mince, zatím co realita je tou druhou. Protože jako lidé jsme tvorové chybující a nedokonalí!

Nejprve jsem si myslel, že půjde o určitý druh "pocitovky", ale tento textík je zřejmě něčím víc než jen vylitím svých citů... Je o NÍ a o NĚM, popisuje jejich vzájemné soužití a ohlíží se prostřednictvím flashbacků do minulosti, která s přítomností úzce souvisí. Tady se toto povídání otírá o psychologickou prózu, protože se snaží nazírat na literární postavy trochu jinak, než tomu bývá u pocitovek, při kterých se autoři snaží jen vypsat ze svých pocitů (pokud se nemýlím).

Po stránce gramatické, pozor na chybějící mezery za interpunkcí, stačí se podívat do běžného textu v tisku a časopisech (popřípadě do knih). Pozor na přímou řeč - pokud se jedná o vypsání skutečné repliky dané osoby - viz jak na přímou řeč a nezmrvit ji (tady pomohou jak pravidla českého pravopisu, tak internet, případně dobrá kniha oblíbeného autora, kde by toto mělo být užito správně - hlavně v rámci správného interpunkčního znaménka na konci přímé řeči a návaznosti uvozovací věty na přímé řeči). Myslel jsem také na odstavce, aby nebyl text v jednom bloku. Čtenář si při čtení odpočine a stejně si odpočinou i jeho oči...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Můj tatínek
Loretten
Srdce ženy / 7+...
Rebekka
Trpaslíkologie
Betwithell
obr
obr obr obr
obr

..příběh nového začátku
Mája
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr