obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915230 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39283 příspěvků, 5723 autorů a 389267 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Kapitola šestá: Neznámý strach ::

 autor D. V. S. publikováno: 26.02.2014, 17:06  
Po delší době zase pokračování Vlasty a Lipenky
 

Není důležité, co se stane, ale jak se to stane.

Zvedne se vítr; nijak divoký, jen takový milý, přívětivý, co čas od času přinese ze sousedství některou zbloudilou notu anebo sám od sebe zazvoní kratičkou melodií. Vlasta se trochu nahne k Lipence v naději, že zase vítr způsobí, že její vlasy, povlávajíce v proudění, ho jemně pohladí po tváři; neuvědomí si, že bude tak napjatý, až na chvíli zadrží dech.
Lipenka se na něj nečekaně otočí, a přistihne ho tak ve zvláštní pozici: nakloněný blíže k ní a s tázavým, dokonce dychtivým obličejem. „Ano? Co?“
Vlastovi se rozjedou myšlenky ve snaze rychle vysvětlit jí své, z jejího pohledu možná divné chování. „Chtěl jsem se tě zeptat,“ začne pomalu, ale pak se rychle rozmluví díky šťastné náhodě, jež mu vyplaví z podvědomí nápad, „jestli jsi byla někdy v divadle. K nám za dva dny přijede kočovná herecká společnost jakéhosi Cimrmana. Paní kupcová, taková stará dáma, co má knihovnu, říkala, že tu kdysi byli, ještě než jsem se narodil, a prý jejich představení bylo skvělé. Nechceš tam se mnou zajít?“
„Přiznám se, že v divadle jsem nikdy nebyla,“ prohlásí Lipenka zamyšleně, „ráda bych se tam někdy podívala.“
Na druhý den, den před tím, než přijedou herci, ji Vlasta nalezne klečící na louce mezi pampeliškami a čekankami, jak si bude soustředěně zaplétat modré kvítí do dlouhého copu. S tichým pozdravem si k ní přisedne a bez hlesu na ní ulpí dlouhým rozněžnělým pohledem. Po chvíli se natáhne po nejbližším květu a přidá se k její práci. Než se jí dotkne, na okamžik zaváhá, potom prostrčí stonek mezi zlatými prameny; nedokáže si pomoci, pohladí ji po kličkách a zákrutech vlasů v copu, přejede konečky prstů přes květy zachycené pevně nad Lipenčinými rameny, až se přiblíží k jejím bílým ručkám, stále pracujícím na zaplétání letních květů; nezastaví se však, v tuto chvíli naprostého opojení Lipenčinou krásou se ničeho nezalekne, před ničím nezaváhá a odváží se ji pohladit i po ruce a pak ji uchopit jemně do dlaně. Uvědomí si, že Lipenka jeho počínání už hodnou dobu pozoruje a jejich zraky se střetnou. Tak se k sobě nepřiblíží ani se od sebe nevzdálí, jen nehnutě čekajíce jeden na druhého, jeden na druhého čekajíce, co udělá. Vlasta si všimne Lipenčina výrazu, jako by byl kdosi za jejím zrakem nadmíru zmaten, šťasten a přece nešťasten; dostane pocit, že ji ztrácí, že musí konečně něco udělat, avšak v krku mu vyschne a jeho sípající hlas, který by již měl odříkávat všechna sladkobolná slůvka, jež se mu posledními týdny honila hlavou, sotva přehluší dunění srdce v jeho uších roztřesenou a v tuto chvíli chudě a mdle znějící frází: „Jsi tak-, ty jsi tak …“ zadrhne se; a začne na sebe v duchu pokřikovat: vždyť už jsem jí složil tolik poklon, aspoň tuto otřepanou větu dokonči; a dokončí, „nádherná,“ a zopakuje se zanícenou naléhavostí: „Jsi tak nádherná!“
Pohne se (směrem k ní pochopitelně). Tak pomalu, jako on teď, se snad nikdo nikdy nepohnul ani ve spánku! V duchu si bude říkat: čím mírněji o ni budu usilovat, tím mírněji mne odmítne. Dunění jeho srdce teď přeroste v ohlušující hromobití a každou pídí blíž k Lipence ještě zesílí. Ruku, kterou bude dosud tisknout ruku Lipenčinu, maně nemaně spustí v nevyslovené nabídce: můžeš mě odstrčit, jestli chceš, anobrž mě tím zabiješ. Lipenka však taktéž spustí ruku a nechá své prsty zapadnout mezi ty jeho do společného prosebného gesta, k nevýslovnému Vlastovu štěstí. Avšak ve chvíli, kdy už budou jejich nosy u sebe ve stejné vzájemné poloze, jako kordy soupeřů těsně před soubojem, ucítí Vlasta na levém zápěstí dopad kapky a hned po něm další a další. Uvědomí si, že nebe je bez mráčku; oddálí se od Lipenky a tu spatří, jak roní slzy. Jako by se mu srdce zastavilo, z dříve obrovsky šťastného se náhle změní v žalostně nešťastného člověka. Bude mít pocit, že umírá, nevymyslí, jak by ji dokázal udělat zase veselou, začne v duchu proklínat sám sebe za to, že nedokáže zmírnit její bolest, jejíž původ, zdánlivě nevysvětlitelný, nedokáže vypátrat.
„Co je ti? Proč pláčeš?“vysouká ze sebe.
„Ne, promiň, chci s tebou být, ale nejde to,“šeptne Lipenka a propukne v usedavý pláč.
Vlasta, neschopen cokoliv udělat, zbledne jako křída.
Na to se Lipenka zvedne a se zarudlýma očima uteče. Vlasta se pokusí ji následovat, ale ona mu za chvíli zmizí z dohledu. Z hrdla se mu vydere tiché a zlomené: „Lipenko …“ a pak už jen padne na kolena a zůstane tak zaražen a zahloubán asi hodinu. Potom neochotně vstane a odvleče se domů.
Hlavou mu zavíří tisíce nejednotných myšlenek, způsobených nevyrovnanou odpovědí „chci s tebou být, ale ne“. Má snad nějaké závazky? Její rodiče by snad byli proti? Nebo jej jen chtěla co nejnejednoznačněji odmítnout, jelikož si tolik považuje jejich přátelství? Jedno si však rozhodne
pevně a jistě: zítra to musí zjistit.
Následujícího dne projde celý les křížem krážem, bude ji volat na všech stranách, ale ona se neukáže. Vyrazí na poslední místo, o němž tajně zadoufá, že ho utěší. Ale když vyleze na pahorek u pramene a rozhlédne se do všech stran nespatří ji. Usedne na kámen a v zoufalosti složí hlavu do dlaní, a stejně jako včera Lipenka, se i on rozpláče.
Po nějaké době snahy o uvažování s klidnou hlavou vytáhne kapesní nožík a uchystá se vyrýt pro ni vzkaz do lípy nad pramenem. Jenže sotva ostrou čepel zaboří do kůry, z nevelké dálky se ozve dívčí výkřik. Hlavou mu probleskne, že je to ona. Upaluje rychle jako splašený kůň, zamíří po hlase. Nalezne ji ležet několik desítek metrů od pramene se zakrvácenou nohou. Rychle prohlédne ránu, vytáhne z kapsy čistý bílý kapesník a přiloží jej na poraněné lýtko. Strhne si rukáv z košile a kapesník na noze jím přiváže. Potom ji chytne do náručí a vynese ji na kopec.
„Musím tě odnést k doktorovi, někdo by to měl zkontrolovat.“
„Ne, jsem v pořádku, nepotřebuji doktora. Jen si to tady opláchnu v potoce a je to.“
Vlasta se se zachmuřelým obočím podívá na zranění, uvidí krev stékající až k jejímu kotníku a rozhodně zavrtí hlavou: „Ne, odnesu tě.“
Ona rezignovaně sklopí hlavu a sotva znatelně pokývá. Oba celou cestu promlčí.
Doktor ránu pozorně prohlédne, kroutě při tom hlavou, a vymění kapesník s rukávem za obvazy. Po dokončení práce prohlásí: „Tohle že jste si, slečno, udělala v lese? To se mi ani nechce věřit. Je to čistá rána jak od skalpelu.“
„Víte, já jsem ani neviděla, o co jsem se poranila.“
„Vlastíku,“ pokyne chlapci lékař, „zítra mi ji sem přines, zjistíme, jestli nám to nehnisá, ano?“
„Dobrá, děkuji vám, pane Střízlík.“ Mrkne na dívku a řekne: „Ještě stihneme to divadlo, chceš tam jít?“
„Ano.“
Navzdory stále přetrvávající přátelské atmosféře mezi nimi, se ani jeden neodváží načít to, co zůstalo nedořešeno před čtyři a dvaceti hodinami. Až těsně před zvoněním v malé budově místního divadélka se Vlasta k Lipence nahne a zašeptá: „Omlouvám se, že jsem ti včera způsobil nepříjemnost. Nechceš mě, musím to brát. Já nechci zničit naše přátelství. Slibuji ti, že už tě s tím nebudu obtěžovat.“
Lipenka se zatváří, že chce něco odpovědět, avšak ozve se třetí zvonění a začne představení.
„No páni! To bylo úžasné!“ řekne Vlasta nadšeně, když kus skončí, „co myslíš?“
„Bylo to pěkné. Zvláště ta poslední scéna, jak se Smrt otočil k obecenstvu a pozdravil: ‚Na shledanou‘. Mrazivé, ale báječné.“ Lipenka bude po představení zjevně v lepší náladě. Jakmile ji Vlasta vynese z divadla, rozetne doteď mírně trapné ticho: „Včera …“
„Ano, včera …?“ přitaká on.
„Omlouvám se za svůj výstup. Mýlil ses v tom, co jsi říkal před tou hrou.“
„Co tím myslíš?“
Lipenka mu beze slova položí paže kolem krku. On ujde ještě několik kroků za týn vsi, až se plynule zastaví na hrázi mělkého rybníka. Uvidí, jak se na něj unaveně usmívá. Ucítí každý její záchvěv, tep jejího srdce, každý závan větru, skutečnost do něj vrazí jako těžký kámen padající z vysoké skály; pochopí. Všechno kolem si bude uvědomovat: šum blízkých smrčin, klokotání vody za stavidlem, drobné vlnky, jež rozkrájí svit luny na hladině do širokých pruhů, utichající hluk pomalu usínající a pohasínající vesnice, ve dne neslyšitelný tikot kostelních hodin, pleskot sovích a netopýřích křídel, bručení vzdálené bouře i Lipenčin dech stále zřetelnější na jeho obličeji; v jejím dechu postupně zmizí vše kolem. Už podruhé se k sobě přiblíží na dotek nosů; a poprvé se k sobě přiblíží i na dotek rtů; oběma to bude připadat jako věčnost, než se konečně políbí. Pak se k sobě budou tisknout snad půl hodiny.
S nevolí se od sebe zase odkloní a on si uvědomí, že už nestojí, nýbrž klečí. „Proč ta změna?“optá se jí.
Zář štěstí v jejích nádherných očích jakoby potemní, „nechci ti ublížit. Jednou, a asi to nebude dlouho trvat, odejdu,“odpoví neurčitě.
Vlasta se rozpomene na báseň, jež se mu o několik týdnů dřív zjeví ve snu:
„Kdybys chtěla
provázel bych tě rád všude, kam jdeš
v lesích, lukách
provázel bych tě životem – a chceš?“
Lipenka smutně zavrtí hlavou: „Tam, kam půjdu, za mnou nemůžeš.“
„Tak ti budu psát, každý den.“ Vlasta, naplněný radostí a láskou si v tuto chvíli nedokáže představit žádnou neslavnou nezářivou budoucnost. Kdyby na něj vyskočil lev, skolil by jej beze zbraně.
Na to ona nic neodvětí, pravdu zamlčí.
Vlasta zanechá svého vyslýchání a změní téma: „Kde vlastně bydlíš? Kam tě mám odnést?“
„To je v pořádku, já už to dojdu.“
Vlasta ale potrvá na tom, že ji odnese, a tak s ní dojde až do vesničky za lesem. U prvního domu Lipenka tvrdohlavě odmítne dál kázat Vlastovi, kam má jít. On ji tedy opatrně postaví na prašnou cestu. Lipenka dokulhá ke konci budovy a za roh, kde už ji Vlasta nespatří, a tak mu nezbude nic jiného, než otočit se čelem vzad a vrátit se domů.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.02.2014, 17:06:02 Odpovědět 
   Zdravím.

Je Lipenka skutečná, nebo se mu jen zdá? Pohybuje se náš hrdina v říši přeludů? Jak by pak však mohl komunikovat s ostatními ve svém okolí? Proč nemůže za Lipenkou? Je snad na smrt nemocná? Ještě si stále pamatuji Tvé tvrzení, že konec bude přeslazený! ;-) Uvidíme, protože autorovou povinností je si hrát (alespoň krapet) se svými čtenáři. Co se šotků týče, pozor na nadbytečné a chybějící mezery, a také na překlepy (a nedoklepy)... Čili nespěchat a řádně si po sobě textík pročíst (šotkové vědí své). ;-)

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 28.02.2014, 15:32:05  
   D. V. S.: o chybách vím, ale nechci je opravovat, protože už jsem to četl po sobě několikrát a samotnému mi to leze na nervy :D takže na nějakou chybu narazím leda náhodou, když se podívám na správné místo
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
KARNEGOVÉ
Danny Jé
Trpké odloučení...
Leedram
Čas není III
Centurio
obr
obr obr obr
obr

VajeČína
Suneatress
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr