obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392454 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Istrie - Poslední boj: Bod zlomu ::

 autor Trenz publikováno: 02.03.2014, 18:07  
 

Kapitola dvacátá třetí
Bod zlomu

Sean, Rick, Cirkis, Drena a Adam se ocitli na pláži u moře vedoucího do srdce Istrie. V jednu chvíli byli v zemi Půlnočního slunce a v další stáli na pláži a voda prosakovala skrz jejich boty.
„Co to sakra znamená? Jak jsme se sem dostali a kde to jsme?“ ptal se Sean, zatímco se zouval a sundával si mokré ponožky. Písek pod nohama příjemně hřál.
„Jsme kousek od srdce Istrie. Před několika lety jsme tam byli. Svedli jsme tam bitvu s armádou Argona a Arsena, vzpomínáš?“ pokusil se mu pomoct s pamětí Cirkis.
„Ach ano. Už si vzpomínám. Tam se Isabel nechala zabít.“
„A taky vás poslala domů,“ připomněl mu Cirkis, kterého se ta nemístná poznámka dotkla. Isabel obětovala život, aby oni mohli odejít.
Byly časy, kdy by mu Sean jízlivě oponoval, ale změnil se. Ačkoliv by to nahlas nepřiznal a i v duchu se s tím stěží srovnával, Istrie ho změnila.
„A jak jsme se sem dostali?“ otázal se Adam.
„Jen jediným možným způsobem,“ usoudil Cirkis a Drena to za něj dopověděla: „Magií.“
„Argonovou?“ ujišťoval se Rick.
„Ne, na to nikdy nebyl dost mocný.“
„Lily,“ podotkla Drena.
Cirkis přikývl.
„Už to tak vypadá.“
„A kam se poděl náš bojovný kovář?“
„To bych taky rád věděl,“ odvětil mu Cirkis a na čele se mu utvořila starostlivá vráska.

Lugh se objevil v Reptileově paláci. Uvědomil si to okamžitě, neboť poznal několik věcí, které měly své místo v jejich rodinném domě. V jedné polici zahlédl knížku jejich dětství a na stole stál tříramenný svícen, u kterého si matka čítávala. Na stěně visel obraz Miry.
„Přemýšlím, jestli sis ji nechal čistě ze sentimentu nebo aby sis připomínal, proč jsi zatratil rozum,“ promluvil k Reptileovi, který stál za jeho zády.
„Na sentiment mě příliš neužije.“
Lugh se k němu otočil, aby mu čelil čelem.
„Varoval jsem tě, Luisi.“
„Já vím,“ odvětil Reptile, ale meč nevytáhl.
Lugh rovněž ne. Byl to jeho bratr. Ať už byl jakkoliv špatný, Lugh se odjakživa řídil mottem ‚Krev není voda‘.
„Proč jsi nemohl zůstat u svých Apocalyps, Luisi? Proč jsi musel začít pomáhat Universe s jejím šíleným plánem na podrobení Istrie?“
„Protože jsem se nudil,“ odvětil mu Reptile bez mrknutí oka.
„Nemůžeš mě zabít, Lughu. A já nechci zabít tebe.“
„Může tě zaměstnat. Můžu s tebou bojovat, dokud ostatní neporazí Universe.“
„Nemohou ji porazit. Jejího bratra jsem ukryl na bezpečné místo. Nikdy ho nenajdou a Universe bude žít dlouho. Dost dlouho, abych se na pár desítek let zabavil.“
Lugha zaplavil smutek. Tohle byl jeho bratr. On za něj nesl odpovědnost. Pomalu vytáhl meč.
„Tak přece jen?“ rýpl do něj Reptile a také vytáhl svůj meč.
Několik vteřin kolem sebe kroužili a poté Lugh zaútočil. Brzy zjistil, že Luis od jejich posledního souboje hodně trénoval. Dokonce tolik, že Lugh začal pochybovat, že ho tentokrát porazí. Přesto se nevzdával. Kroužili proti sobě, prováděli výpady a výkryty, a kdyby je někdo pozoroval, řekl by, že tančí. Šerm se vždy považoval za tanec se zbraní v ruce, a pokud to nebyl cvičný šerm, stával se z toho smrtící tanec. Lugh a Reptile byli mistři v boji s mečem, a až jeden z nich prohraje, bude to čestná porážka. Lugh však věděl, že ve smrti není nic čestného, a jestli se ho Reptile rozhodne zabít, nebude pak už nikdo, kdo by ho mohl zastavit.

Slunce překročilo poledne a na jejich hlavy se sneslo ještě víc horka.
„Doufám, že si v Istrii nemusíme lámat hlavu s ozónovou dírou,“ promluvil Sean, který si sundal tričko, a teď tam stál jen v kalhotách. Zásoby vody, které měli určené pro cestu do země Půlnočního slunce, už téměř spotřebovali. Adam a Drena se vydali do vnitrozemí, aby se poohlédli po nějaké řece, potoku nebo aspoň říčce, kde by mohli svlažit rty a promyslet jejich další kroky. Podle Cirkise se potřebovali dostat do posvátného lesa. Tam by měl ležet magický jednorožec zabitý rukou Reptila. Sean doufal, že jeho oživení nezahrnuje polibek. Z představy, že by měl políbit mrtvolu jednorožce, byť se údajně nerozkládal, se mu zvedal žaludek.
Sean si olízl suché rty, aby jim dodal trochu vláhy. Přistoupil k němu Rick a nabídl mu svůj měch s vodou. Sean ho odmítl, avšak Rick trval na tom, aby se napil.
„Tohle tělo má celkem výdrž. Ani nechci vědět, co všechno prožil během výcviku u Reptilea nebo při mučení u Květinových dětí.“
„Měl bys přestat říkat tohle tělo. Je to tvoje tělo. Už navždy.“
„Maky mi ho pouze propůjčila, abych ti dělal společnost. Abych tě chránil, když už zvolila tělo bojovníka, ale až…“
Rick větu nedokončil. Netroufal si.
„Až zemřu?“ napověděl mu Sean.
„Ano. Až se tak stane, i když tomu stále odmítám uvěřit, vrátím se zpátky do světa mrtvých.“
„Aspoň nebude jednomu bez druhého smutno,“ prohodil Sean nedbale, navzdory strachu, který svíral jeho útroby. Připravoval se na to od chvíle, kdy mu to Veritas řekl, avšak čím víc se to blížilo, tím víc se mu ta myšlenka příčila. Nechtěl umřít. Mohl toho ještě tolik dokázat. Být znovu slavný, zachránit vztah se Sylvií.
Zatřásl hlavou. Nemohl stát jen tak na místě. Musel něco dělat nebo se zblázní. Ale co mohl dělat na pláži? Postavit si hrad z písku? Hledat mušle? Opalovat se? Už teď si připadal jako prase na rožni. Otřel si pot z čela.
„Nedaleko odsud jsem objevil malý lesík. Třeba budeš mít štěstí a najdeš tam pár ostružin,“ promluvil na něj Rick. Znal Seana a poznal, když začínal šílet z nedostatku činnosti. Sean na něj vděčně pohlédl a vydal se směrem, který mu Rick ukázal.
Ušel necelých dvě stě metrů lesíkem, když na zemi zahlédl cosi tmavého. Sklonil se k tomu a dotkl se toho prsty. Bylo to lepkavé. Narovnal se a podíval se na to zblízka. Byla to krev. Znechuceně ji otřel o listí a sledoval krvavou stopu, která se táhla od místa, kde stál, až ke křoví vzdáleném sto metrů. Kráčel podél ní, až došel ke křoví. Zvědavost mu nedala a křoví rozhrnul. Spatřil zakrvácené tělo plné škrábanců a kousanců. Ze železovitého pachu krve se mu zvedal žaludek. Věděl, že by se měl odvrátit a informovat ostatní, ale něco ho nutilo putovat dál po těle směrem nahoru, až se dostal k obličeji. V okamžiku, kdy poznal tvář, rozeběhl se pryč.

Adam a Drena dorazili k nejbližší říčce po hodině svižné chůze. Naplnili prázdné měchy a chtěli se vrátit, když zaslechli zašustění listí. Někdo je sledoval. Upustili měchy a vytáhli zbraně. Adam napnul luk a Drena vytáhla ještě od vlků zakrvácený meč. Věděla, že čepel bude muset vyčistit, aby nezrezivěla, ale na to bude času dost, až se odsud dostanou živí. Nejprve se nic nedělo a Adam zadoufal, že se jim to jen zdálo. Že to byla jen jejich představa vyvolaná podrážděnými nervy z předchozí bitvy, avšak vzápětí uslyšeli zašustění znova a několik postav vystoupilo ze stínu.
Adam je neznal, ale když vrhl rychlý pohled na Drenu, viděl, že se uvolnila. Meč sice nespustila dolů, ale její svaly přešly ze stavu pohotovosti do klidného. Viděl, jak si s postavami měří pohled a jedna z nich nakonec promluvila: „Pokud tu nejsi jako nepřítel, rády tě vidíme,“ promluvila jedna z nich, ve které Adam rozpoznal Meranisiny rysy. Podle věku to musela být její sestra.
„S Květinovými dětmi žádný spor nemám.“
„A tvůj společník?“
„Rovněž ne.“
„Pak nám dovolte vás doprovodit ke královně.“
„Měli bychom se vrátit k ostatním,“ poznamenal Adam k Dreně a sklonil luk.
„Je vás tu víc?“ otázala se Aranis.
„Ano. Další tři zůstali na pláži.“
Drena se obrátila k Adamovi.
„Ty se vrať k ostatním. Já půjdu s nimi.“
„Jsi si jistá?“
Drena místo odpovědi zasunula meč a Adam uklidil šíp do toulce a luk si dal přes rameno.
„Nezdrž se dlouho,“ požádal ji tiše, vzal měchy a vracel se na pláž. Bojovnice se rozestoupily, aby mu umožnily projít. Když se ztratil z doslechu, Aranis se obrátila na Drenu a prohodila: „Našel se konečně muž, který se dostal skrz tvé ocelové srdce?“
„Zaveď mě za Eris,“ vyzvala ji, aby se vyhnula odpovědi. Aranis se ušklíbla, ale pokynula jí směrem na jih. Drena tam bez dalších lov zamířila a Aranis s ostatními bojovnicemi šly za ní.

Sean dovedl Cirkise k tělu. Ricka nechali na pláži, kdyby se Adam s Drenou vrátili. Cirkis nelidsky zbledl, když poznal, na koho to hledí.
„Jak se sem dostala?“
„Nejspíš stejně jako my ostatní.“
„Myslíš, že je…?“ začal Cirkis neschopen dokončit větu.
„Nevím. Nekontroloval jsem to, ale jak by někdo tohle,“ široce mávl rukou, aby obsáhl celý výjev, „mohl přežít?“
Cirkis k tělu poklekl a přiložil dlaň k jejímu nosu. Ucítil dech.
„Žije,“ vydechl.
„Můžeš ji vyléčit?“
Cirkis pozorněji prohlédl její zranění a zavrtěl hlavou.
„I kdybych ty rány zacelil, ztratila příliš mnoho krve.“
„Hádám, že transfúze krve se tu neprovádí.“
Cirkis zavrtěl hlavou.
„Sakra!“ zaklel Sean.
Cirkis na něj udiveně pohlédl.
„Nebýt jí, dopadl bych stejně. Dlužím zlodějce svůj život,“ vysvětlil mu a bylo na něm vidět, jak ho to užírá.
„Možná bychom jí to trápení mohli ulehčit,“ řekl Sean, co oba napadlo, ale v první chvíli jim to přišlo nemyslitelné.
„A ty bys to dokázal?“ optal se ho Cirkis.
„Dokázal bys ji zabít?“
Sean se díval na to, co ze Sonyi zbylo, a poté zavrtěl hlavou.
„Evidentně nejsem muž činu. Můžeme počkat, až se vrátí Drena. Ta s tím problém mít jistě nebude.“
„Ale co do té doby? Hýbat s ní nemůžeme.“
Sean chvíli přemýšlel a pak se ho zeptal: „Zvládneš ty rány zacelit?“
„Nejspíš ano.“
„Udělej to.“
Sean se otočil k odchodu.
„Počkej. Kam jdeš?“
„Něco mě napadlo. Zachránila mi život, Cirkisi. Nemůžu ji nechat umřít v lese jako zvíře.“
Když Sean odešel, Cirkis si povzdechl.
„Nevím, jestli to má smysl, ale pokusím se ti dát aspoň tolik síly, aby ses mohla rozloučit,“ promluvil na ni, i když věděl, že je Sonya v bezvědomí a nemůže mu odpovědět, i kdyby ho vnímala.

Drena a Eris se setkali ve velitelském stanu na louce, kde si květinové ženy rozbily tábor.
„Taková malá soukromá armádka, což?“ rýpla si na počet žen, které v táboře viděla. Odhadovala je na dva tucty.
„Ostatní musely zůstat, aby chránily království, kdybychom se nevrátily.“
„Proč jsi vůbec tady?“
„Byla jsem o to požádána.“
„Kým?“
„Obyvateli Istrie.“
„A odkdy děláte, co chtějí lidé?“
Eris si povzdechla.
„Možná ti to uniklo, ale schyluje se k válce. Universe chce absolutní moc a jako místo finální bitvy si zvolila srdce Istrie. Evidentně by ráda dokončila, co její otec započal.“
„Proto ses rozhodla přispět vlastním dílem? Myslela jsem, že Květinové děti se nepletou do záležitostí ostatních.“
„To bylo předtím než nám Šener a Universe nedaly na vybranou.“
„Chápu,“ řekla Drena prostě a opravdu tomu rozuměla. Květinové ženy měly jen dvě možnosti. Buď se přizpůsobí, nebo zahynou. Kvůli svým kořenům byla ráda, že se přizpůsobily.
„Docela bychom ocenily tvou přítomnost v boji, Dreno,“ promluvila na ni Eris, čímž ji vytrhla z jejích myšlenek.
„Pomůžu vám,“ odvětila bez zaváhání. V Erisině tváři vyčetla, že se chce zeptat ještě na něco, a pochopila, že ta smutná povinnost zůstala na ni.
„Eris. Je tu něco ohledně Sonyi, co bys měla vědět…“

Lugh byl překvapen sám sebou, kolik toho vydrží. Bojovali bez ustání několik hodin a kromě počáteční svalové únavy, se cítil plný síly. Nejspíš to udělala Maky v době, kdy Luis zešílel zármutkem a zabil jednorožce. Dala mu dlouhověkost, nikoliv však nesmrtelnost. Dala mu výdrž a odolnost. Nepociťoval ani hlad ani žízeň. Měl pravdu, když mu říkal, že s ním může bojovat, dokud ostatní nezastaví Universe. Bez něj nebyla tak silná, jak si Luis myslel. Potřebovala jeho vedení.
Chystal se učinit další výpad, který by Reptilea poranil na boku, když mezi lopatkami ucítil ostrou bolest a vzápětí viděl, jak mu skrz žebra vyjel meč. On i Reptile ztuhli. Lugh upustil svou zbraň a poté se složil k zemi, přičemž mu meč, který někdo stále držel v ruce, vyklouzl z těla. Reptile bezmyšlenkově zahodil meč a zachytil Lugha do náruče, přičemž věnoval pohled Lughově vrahovi. Byla to Universe. Vyřídí si to s ní později.
Lugh se na Luise díval a cítil, jak z něj vyprchává život. Pokaždé, když se nadechl, slyšel, jak mu bublá v plicích. Ústa se mu začala naplňovat krví.
„Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle skončilo, Lughu,“ pronesl Reptile tiše a pokračoval: „Kdybys raději zůstal u své kovařiny, mohl jsi ještě žít.“
Lugh se pokusil něco říct, ale z úst se mu vyřinula krev a jeho pohled zeskelněl. Reptile mu zatlačil víčka dolů a opatrně položil tělo na zem. Vstal a podíval se na Universe. Z jeho pohledu ji zamrazilo. Reptile překročil Lughovo tělo a přistoupil k Universe. Ta instinktivně ustoupila.
„Ty hloupá káčo!“ zasyčel.
„Cos to udělala?!“
Universe zvedla hlavu a drze se na něj podívala.
„Udělala jsem to, na co jsi ty neměl odvahu. Zabila jsem ho.“
„To vidím!“ procedil skrz zuby.
„Nevzpomínám si, že bych tě o to žádal!“
„Ale jdi ty. Stejně jsi ho neměl rád.“
Reptile Universe udeřil hřbetem ruky. Universe spíš překvapeně než bolestí vykřikla a chytila se za tvář.
„Jak se opovažuješ?! Jsem královna!“
„Beze mě nejsi nic!“ opáčil a chystal se opustit knihovnu.
Universe přimhouřila oči.
„Udělala jsem to kvůli tobě! Nemůžeš se ke mně otočit zády!“
Reptile se neobtěžoval s odpovědí. Universe se mu postavila do cesty odhodlaná ho zastavit jakýmkoliv způsobem, ale Reptile nebyl Aaron. Nemohla mu jen tak vyrvat srdce z hrudi. Dřív než stačila něco udělat, udeřil ji do hrudi. Universe proletěla chodbou a přistála těsně před zdí.
„Má trpělivost s tebou je u konce, Universe,“ oznámil jí Reptile, když k ní došel a zastavil se dva metry od ní.
„Nech si mé muže, avšak s mou pomocí nepočítej. Teď jsi v tom sama. Dokaž, že za něco stojíš, a vybojuj si své místo královny,“ poté luskl prsty a Universe se objevila ve svém paláci.
„To mám za to, že jsem chtěla pomoct,“ zamumlala a vydala se zkontrolovat svou rychle se rozrůstající armádu.

Sonya ležela v přístřešku, který pro ni vyrobili Rick s Williamsem. Materiály našli v lodi kotvící nedaleko místa, kde se objevili. V lodi nikoho nenašli, ale vypadala, že čeká jen na ně. Možná to byla ta samá loď, která je do srdce Istrie vezla poprvé. Pro Sonyu bylo těžké zůstat při vědomí. Cítila se slabá a mátožná. Cirkis jí vysvětlil, že je to způsobeno ztrátou krve. Zároveň ji taky vysvětlil, proč byli ti vlci neviditelní.
„Nedá se říct, že byli neviditelní. Jen jsme je neviděli, neboť jsme místo země Půlnočního slunce, viděli to, co nám připomínalo domov, nebo to, po čem jsme toužili. Lily v sobě probudila svou magii, uzdravila zemi a poslala nás sem. Bohužel nevím, kde se nachází. Jen doufám, že ji Argon udrží v bezpečí.“
„Myslím, že mu na ní záleží,“ zašeptala slabě a olízla si suché a popraskané rty. Cirkis jí nadzvedl hlavu a přiložil k ústům měch s vodou, který donesl Adam.
„Tím se utěšuju,“ opáčil a chtěl vstát, když mu Sonya lehce položila ruku na zápěstí.
„Kolik času mi zbývá?“
„Takhle bys mluvit neměla,“ napomenul ji Cirkis lehce.
„Myslím to vážně.“
Cirkis si povzdechl.
„Záleží na tom, jak jsi silná.“
„Cirkisi. Nevykrucuj se.“
„Nemůžu, Sonyo. Na tohle ti prostě odpověď dát nemůžu,“ odvětil a spěšně vstal a odešel. Kdyby měla sílu, rozeběhla by se za ním a donutila by ho říct jí pravdu. Místo toho mohla jen ležet a v duchu se proklínat za svou bezmocnost.
„Je to pro něj těžké, Pavlovičová,“ k jejímu lůžku si přisedl Sean.
„Přišel ses mi vysmívat?“
„Přišel jsem ti poděkovat.“
„Štípla bych se, ale nemám na to sílu.“
Sean ji štípnul do ruky.
„Au!“
„Kde můžu, pomůžu,“ vysvětlil svůj čin prostě a Sonya se navzdory situaci usmála.
„Nebýt tebe, už bych tu nebyl.“
„Musela jsem. Ty jediný toho jednorožce můžeš oživit,“ odůvodnila to Sonya.
„I tak díky.“
„Uděláš pro mě něco, Williamsi?“
„Aspoň ti nebudu dlužit v pekle, až se tam sejdeme,“ opáčil.
„Pokud budeš mít příležitost mluvit s Eris, vyřiď jí, že ji miluju a vždycky jsem milovala. To, co jsem udělala…“
„Rád bych si poslechl tvé vyznání ze smrtelného hříchu, ale je tu ještě někdo, kdo by s tebou rád hovořil,“ přerušil ji Sean a dodal: „Vypadá to, že ti tu laskavost nakonec přece jen budu dlužit. Nashle v pekle, zlodějko,“ poté uvolnil místo někomu jinému a vzdálil se.
Dřív než tvář, spatřila její rusé vlasy. Poté vážné zelené oči se zarudlým bělmem a nakonec rty, po nichž toužila víc, než po čemkoliv jiném.
„Eris,“ zašeptala.
Eris nemohla promluvit. V hrdle se jí usadil knedlík, který jí nedovoloval promluvit. Sonya si to vyložila po svém.
„Chápu. Zlobíš se.“
Sonya se kousla do rtu.
„Omlouvám se, Eris. Byla to ta největší chyba v mém životě. Už bych ji nikdy neudělala. Prosím. Nezlob se. Odpusť mi.“
Sonyiny oči se zalily slzami a několik jich steklo po tvářích do vlasů. Eris zvedla ruku a ty ostatní setřela.
„Bolest, kterou jsem cítila z tvé nevěry, není nic oproti bolesti, kterou cítím, když tě ztrácím, Sonyo,“ podařilo se Eris konečně promluvit a její hlas zněl chraplavě.
„Miluju tě, Eris,“ zašeptala Sonya.
Eris prudce zamrkala, aby zastavila slzy, které se draly ven.
„Taky tě miluju,“ odpověděla třesoucím se hlasem.
„Polib mě,“ požádala ji Sonya a Eris neváhala ani vteřinu. Sklonila se k ní a jejich rty se spojily. Když se Eris podívala po polibku Sonye do obličeje, viděla, že má zavřené oči a na rtech lehounký úsměv. Ještě něčeho si ale všimla. Hruď se jí nezvedala, a když přiložila k jejímu hrudníku ucho, neslyšela nic. Znovu se podívala na její tvář a na ten úsměv.
A pak se rozplakala.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 02.03.2014, 18:06:24 Odpovědět 
   Zdravím.

Tento díl je překvapení na překvapení (a tak to má být), stejně tak zvratů. Od této chvíle je na to Universe sama, neměla se plést do souboje obou bratrů. Uvidíme, kdo bude nakonec vládnou Istrii. Naši hrdinové (kladní i záporní) ještě nejsou na konci své cesty... Na práci šotků jsem nekoukal.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Pořád jsem tady
Daisy Poppy Moore
Arn Dresko VIII...
jindra
Pokojná, chladn...
RiderOnTheCobweb
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr