obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915664 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39764 příspěvků, 5802 autorů a 392294 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Duše v cíli ::

 autor lostsoul publikováno: 06.03.2014, 19:07  
Vyznání a myšlenka člověka, který již myslet nechce
 

Není to ironie? Ti, kdo mohou žít, nechtějí, zatímco ti, co chtějí, nemohou. Jakou má takový život hodnotu? Pro někoho žádnou, ba naopak, je bezcennou rekvizitou v tom zatuchlém panoptiku zvaném všední den. Jiný by zas byl ochoten obětovat cokoli, jen aby spatřil další východ slunce. Pro těch několik nádechů, úderů srdce.
Je to paradox. Když se nad tím člověk zamyslí, je až k nevíře, jak blízko má láska k nenávisti. To, co jednou milujeme a za co prosíme se v okamžiku dokáže změnit v nenáviděnou povinnost. Kde je ta tenká hranice? Kolik unese člověk na svých bedrech lze snadno vyzkoušet, ale kolik dokáže unést jeho duše? Je to jako nemoc. Ještě když uleháme, nemáme nejmenší tušení, s jakou se ráno probudíme. Je to nebezpečná choroba, mor, který se připlíží pomalu, neslyšně do nás vstoupí a rozežírá zevnitř. Úsměv se mění v úšklebek, radost ve smutek, smích v pláč, radost v neštěstí a z lásky je lhostejnost. Netečnost ke všemu kolem, sobě samotnému i vlastnímu osudu. Pohledy těch, pro které jsme rádi žili, pomáhali jim a sdíleli s nimi radost ze světa, náhle pohasnou. Místo nich všude kolem spousta temných očí, všechny svým pohledem upřeným na mě a probodávajíce mě do hloubky. Je z nich cítit zlo, nenávist, předsudky. Jsou jako tisíce jehlí, které se mi vrývají pod kůži a nemohu tomu jakkoli zabránit. Jediné co vím, je že mi způsobují pomalou a bolestivou smrt. Jaká bude? Rychlá? Bude to definitivní prohra. Mé tělo i duše vzdají boj s tímto světem, plným falešných a sobeckých grimas. A snad to bude vysvobození. Konečná úleva od bolesti, oproštění se a odevzdání těla do rukou zemi, ze které jsem vzešel. Bude to ponoření se do noční řeky v touze, že mé tělo, zesláblé a ubohé, bez známek a chtíče po životu, bude vyplaveno na břeh kdesi daleko a neznámo. Vržen na mokrý, studený břeh, aniž bych tušil, co dál. Bude to místo, kde budu v tichu, narušeném šploucháním tmavé řeky počítat svoje nádechy. Který z nich bude můj poslední. Jak dlouho dokáže moje tělo bojovat, než zhluboka vydechne...Co když ale tou řekou byl doposud můj život? Mé tělo, které z posledních zbytků sil bojuje o každý nádech, každou trochu životadárného kyslíku, zatímco duše jej rdousí zevnitř. Požírá veškerý vzduch, vůli k životu a touhu přežít. Je to nekonečný boj o to, kdo je v daný okamžik silnější. Alespoň do té chvíle, než si tělo uvědomí, že duši na kolena srazit neumí. Že jí nelze uštědřit ránu a začít vítězit. Je to tichá válka nekonečného ducha s vyschlým tělem. Nerovnocenný boj, který nemá vítěze, jen oběti.
Nechci dále bojovat, tělo již nemá sil. Jsem slabý, zestárlý a zklamaný. Moje duše se stala mojí chorobou. Duše, která mi byla touhou, radostí i svědomím se stala mým vrahem. Tichý zabiják, který se nocí připlížil, aby mi sevřel hrdlo a nedovolil mi vydat ze sebe sebemenší hlásku, prosbu o pomoc. Mám strach, že již stojí za dveřmi a čeká jen, než ze mě vyprchají i poslední myšlenky. Nemám obavu z toho, že by mé tělo v touze přežít, ve snaze o vlastní záchranu nenalezlo dostatek sil se mu postavit. Bojím se, že až se to stane, mé tělo si uvědomí, že jeho nemocná duše je silnější a vzdá boj před jeho samým začátkem. Bojím se sám sebe. Vím, že svět je zlý a život bolí. Že lidé jsou stvoření sobecká, zákeřná a nepředvídatelná. Nevím však, jaký jsem já sám. Celou dobu jsem si to jen myslel. Snil jsem o tom, jaký jsem, jakým jsem býval a co se mnou bude. Teď, když ale vím, že to bylo jen snění, mám strach. Z toho, že nic není a nebude. Nevím, co dělat, až se postavím sám sobě. Co mě vlastně život naučil? Neumím říct, zda to byl svět, který mě učil žít, nebo život, který mi ukázal pravou tvář světa. Učí nás svět jak žít, nebo život jak umírat? Nevím. Snad získám odpověď, až pohlédnu svoji duši do očí. Jediné, co teď s jistotou vím je, že dokud jsem míval strach ze smrti, býval jsem šťastný. Teď mám ale strach ze života. Bál jsem se svojí zranitelnosti a smrtelnosti. Nyní mám strach trpět dál. Jsem k smrti vyděšený z toho, že můj pocit beznaděje nikdy neskončí a bude jenom sílit.
A tak čekám na svého anděla. Přijde, aby ukončil moje trápení. Představí se mi jako zachránce. Řekne mi, že se již déle nemohl dívat jak se jako ryba na suchu plácám a svíjím v křečích, snažíce se dostat zpět do stále stejného moře slaných slz. Do moře, které mě dříve či později za bouřky vyplaví zpět na mělčinu, kde budu opět lapat po dechu. Anděl ke mně přistoupí a řekne, ať se dále netrápím. Že jsem zkusil již dost, abych věděl, že tudy cesta nepovede.
Sedím tu a čekám na anděla. Uprostřed šedého a zaprášeného nočního sídliště beznaděje. Každé rozsvícené okno je jehla pod kůží. Světlem, které pálí hluboko v očích. Je to jako spousta pohledů, které si mě prohlížejí, měří si mě od hlavy k patě. Jako by každý věděl o mé bídě a beznaději. Světla, která jedno po druhém začnou pohasínat, dávajíce mi najevo svoji lhostejnost vůči mému osudu. Pohrdání a otočení se zády. Pohlédnu pak na sebe sám a pochopím. Jsem jen drobná, opuštěná a poloprůhledná existence. Špína, kterou se celý život prohrabávám se mi zaryla hluboko pod nehty. Jsem skleslý, zkroucený. Hlavu vzhůru neudržím. Mráz mi zalézá hluboko do morku kostí a mé srdce pomalu zamrzá. Chlad necítím. Cítím, že bych měl, ale jakoby i tel ledový vzduch proudil kolem mě a vyhýbal se překážce. Krčím se a modlím se za příchod svého anděla. Přijde, aby mi vlil trochu krve do žil. Trochu teplé krve, která rozproudí mé zkřehlé tělo. Postaví mě na naposledy na nohy, abych ještě ožil. Tak, jak to má být. Chci umírat živý, nechci mrtvě přežívat. Mám chuť křičet z plných plic. Tak, aby mě každý slyšel. Navzdory tomu, že vím, že mě nikdo neuslyší. Nikdo mě neuvidí. Nikdo nebude chtít. Jsem jen kapka vody z ,oře, která se v žáru zapadajícího slunce bez povšimnutí vypaří, zanechávajíce po sobě jen trochu soli. Bezvýznamná existence, která vzniká i zaniká v šedivé mlze současné utahané doby. Jsem stéblo suché trávy na vyprahlém poli. Čekám na první sníh,který mě zalehne, slunce zahalí, přidusí a sebere poslední zbytek vláhy. Tak, jako tento suchý plevel, ani já jsem světu nepřinesl žádný užitek. Měl jsem velké sny a touhy, hleděl ke slunci, ale žár mě spálil. Nikdo si mě nikdy nevšimnul a neosvěžil douškem vody. Bylo by to plýtvaní. Ztráta času nad něčím, co stejně uschne v prach. Bolestivá a nahá pravda. Jsem tu jenom proto, abych byl. Uměl jsem milovat i nenávidět, radovat se i plakat, utíkat i zakopávat. Naučil jsem se prohrávat i vítězit, pádům i úskokům. Uměl jsem ale někdy žít? Netuším. Vím jenom to, že bez srdce to nelze. Také jsem kdysi jedno míval. Bylo na můj vzrůst nebývalé veliké. Vlastně jsem si vždy říkal, že jsem zůstal malý, neboť určitým okamžikem rostlo dál jen srdce. Nosil jsem ho na dlani. Tak, aby každý slyšel jeho tlukot. Aby bilo pro všechny, obzvláště ty nejbližší. Byla to chyba, teď už to vím. Stalo se snadnou kořistí. Přišel jsem o něj. Teď už tlukot jenom zdáli doznívá v uších. Tlukot světa, který se mi snaží proniknout do hlavy. Světa, který je mi cizí. Místo, kde se bolest obchází, soucit je nazývám slabostí a poctivost přežitkem. Kde lidem záleží více na tom, jak je svět vidí, než jak je cítí. Svět plný pozlátka a třpytivých lákadel, svádějících k chamtivosti a sobectví, touze mít víc. Snaha něco či někoho dohánět, neuvědomujíce si přitom, že právě tím jím mezi prsty uniká život sám. Čím více se snaží dosáhnout toho, co mají druzí, tím více ztrácí sami sebe. Chtějí mít všechno a víc, nejlépe hned. Ať stojí co to stojí. Zapomínají však na jedno. Že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Přesto se neostýchají tuto hranici překročit a z vlastního prospěchářství ukrajovat kousek po kousku štěstí jiným.
Jsou vítězové a poražení. Nikdy jsem netušil, do jaké skupiny jsem v daný okamžik spadal. Vím to s jistotou až teď. Nevyhrávám. Nevítězím ani nad životem ani sám nad sebou. Dělám jeden pomalý krok pozpátku za druhým, aniž bych se ohlížel přes rameno. Netuším, jestli mám okraj útesu v zádech. A bojím se jenom sám sebe. Nebojím se pádu do ticha. Děsím se toho, že se neohlížím záměrně. Mám strach, že v přítomnost propasti tajně doufám a proto k ní zbaběle couvám. I tak se ale musím po celou dobu dívat svoji minulosti do očí. Hledí na mě a s hořkým úsměvem přihlíží mému pádu. Jindy by se mi snažila krásnými vzpomínkami zabránit. Dnes ne. Teď i já vím, že není cesty zpět. Nezastavím.
Nikdy jsem nezastavil. Celý můj život je cestou, která jde stále svým směrem. Ubíhá pode mnou a ač s ní zápasím, jak nejlépe dovedu, stejně ji musím následovat. Je mým osudem. Tvoří mě a formuje. Oživuje a sráží zpět na kolena. Rozhoduje o tom, jestli budu plakat štěstím či zármutkem. Nikdo však netuší, kam vede. A tak nezbývá nic jiného, než se ztotožnit s představou, že cesta sama je cílem. Že štěstí není etalonem, kterého lze dosáhnout. Není to předsevzetí, které si chceme splnit. Když už se zdá, že jsme konečně něčeho dosáhli, objeví se další a další touhy. Když už nás cesta zavede k obzoru, objeví se nový. A tak dál a dál od narození až do smrti. Točíme se jako myši v klecích.
Nechci se točit. Běžet nikam. Doufat, že i na mě zbude kousek sýra. Vím, že stejně závist mi nedovolí vychutnat si jej.
Už vím, že cesta za obzorem, mě přivede nazpět tam, odkud jsem vzešel. Zakopávám a dál již nechci. Přede mnou kopec, který nemám chuť zdolat. Již ne. Není vůle a nechce být. A naděje? To je rána z milosti. Poslední pomazání duši ztracené.
Sedíce na kolejnici, moje hlava duše i srdce plní jediné pomyšlení. Který vlak bude ten můj...


 celkové hodnocení autora: 70.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Veo Ochmanek 08.03.2014, 16:48:31 Odpovědět 
   Nazdar :)

Předně, celkem se mi to líbilo a v jistém slova smyslu se s tím i dokážu ztotožnit; ale konec mě zklamal. Klišé nad klišé, IMO - třebaže se to dá brát jako metafora, to s tím vlakem. Snad jsem čekal něco převratnějšího, nějaký rozumnější návrh, jak ze sraček ven...

UMÍRAT UMÍ KAŽDEJ, ŽÍT DOVEDOU JEN TI NEJLEPŠÍ.

Jinak to ale ušlo. Pozor na přechodníky, to cos tu předved bylo doslova zvěrstvo.

Možná, že kdyby se tu v poslední době neobjevilo pár podobných sebevražedných prací, komentoval bych jinak, ale... já todleto EMOušský vyplakávání fakt moc neberu (tím neříkám, že je to zrovna tvůj případ).

Pro příště by se taky slušelo to rozfrskat do odstavců. Já vím, že je to otravné a nepohodlné, ale k přečtení takové zdi textu se člověk musí nutit - jestli chceš víc čtenářů, tak se zdím vyvaruj ;)
 Šíma 06.03.2014, 19:06:48 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Hm, takže něco na způsob zpovědi sebevraha? Ne jen dopisu na rozloučenou, protože tento text je napsaný více než jen jako vyjádření vlastních myšlenek (ve smyslu náhlých myšlenkových impulzů, které byly příčinou stavu vědomí a způsobu myšlení našeho hrdiny). Tady nejde o zkratkovité jednání, ale vypsání se (doslova a do písmene).

Text je víceméně čtivý, ale chtělo by to jej krapet prostříhat (oddělit to důležité a od ostatního - méně důležitého - aniž by utrpěla samotná atmosféra či vlastní vyjádření), alespoň co se mého úhlu pohledu týče. A také rozdělit do odstavců. Aby pročítání této práce příliš neunavovalo oči čtenářů. Netvrdím, že čtení rovnou uspává, ale... Uvidíme jak zareagují další čtenáři.

Osobně bych text bral jako filosofický pohled na věc (našeho hrdiny), který buďto obrazně, nebo doslova, čeká na svůj vlak (až dokončí to, co on sám začal a vezme mu jeho bídný život). Na práci šotků jsem nehleděl, spíše mne zajímala vlastní obsahová stránka věci.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Beze jména/ mil...
jiřička
Děvka na rohu k...
Miky
RK 62
asi
obr
obr obr obr
obr

Staří muži (part 4)
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr