obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391726 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VII: XIII - Tvář šelmy 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VII - Tvář šelmy
 autor Lukaskon publikováno: 07.03.2014, 21:58  
První část závěrečné kapitoly románu. Situace na Black Mirror se vyostřuje a jediný, kdo dokáže překazit plány démona je sám Azazel. Dokáže Shaira společně s Kasumi přesvědčit Azazela, aby Sakuru zbavil moci Mammona? V sázce je mnoho a hraje se o čas...
 

1. 1. 1999

Velká Británie – Anglie – Black Mirror

Byly tři hodiny po půlnoci, když se Sakura vrátila s autem k zámku Black Mirror. Ve voze měla zabalených padesát špachtlí dynamitu, které Marcus opravdu vytahal z dolů a za které dostal od Sakury tři kulky, jež proděravěly jeho lebku a tak ho navždy poslaly do říše mrtvých. Marcusova duše se odpoutala od jeho kostry a on tak došel kýženého klidu. Na korbě Sakura vezla přesně šest dvacetilitrových kanystrů s benzínem. Uvědomovala si, že jí čím dál víc tlačí čas. Od odjezdu Kasumi uplynulo už více než patnáct hodin a to nebylo málo. Ve skutečnosti to bylo dost na to, aby se Kasumi a Shaira dostaly do kláštera Narchung, odkud to do Shambaly nebylo daleko. Sakura zaparkovala před stájemi a vystoupila z vozu. Otevřela přihrádku u korby a vylezla nahoru, načež uslyšela šramot. Sakura se otočila a za sebou spatřila Samuela, kterak v rukou svírá původně Parvatinu brokovnici.
„Nech mě hádat,“ pronesla Sakura a usmála se. „Jen pár lehkých popálenin a zástava srdce. Někdo ti pomohl a to včas…“
„To Edward. Zachránil mi život masáží srdce a umělým dýcháním. Slez z toho vozu, Sakuro!“ Sakura poslechla a stanula přímo před Samuelem, který si od ní držel dostatečný odstup. V rukou stále svíral smrtící zbraň.
„Měl bys jít do nemocnice. Můžu tě tam zavézt.“
„Nebuď naivní! Co je v těch balících, cos to přivezla?! O co ti ksakru jde, démone?!“
„Démone… vidíš, jak je tělesná schránka člověka zbytečná? To jací doopravdy jsme je tam uvnitř. Smála se mi. Když Lilith drtila mé tělo, tak se ona smála, ale teď se mohu smát já. Malý shrbený démon, který nedá dopustit na svoji milovanou brož. Nevypadal jsem tak nebezpečně, rozhodně ne v porovnání s Lilith, jenže zatímco ona je tam dole, já jsem zde a mohu ji zasadit ránu přímo do srdce.“
„Tím, že mě zabiješ?!“
„Tím také.“ Sakura vykročila vstříc Samuelovi, který se zhluboka nadechnul a rozkročil se.
„Zastav se!“ vykřikl. „Už ani krok, nebo tě zabiju! Přísahám bohu, že to udělám!“
„Zabiješ Kasuminu sestru?! Ty opravdu máš odvahu zabít Sakuru Sato? Je to jediná opravdová přítelkyně tvé milované ženy, dokonce je to člen její rodiny. Koho bude mít, když ne ji?“
„Ona to pochopí. Zapomeneme na to. Budeme spolu a šťastni.“
„Vážně? Kolik času ti ještě zbývá? Rok?! V životě člověka je rok krátké období. Až zemřeš, bude Kasumi čtyřiatřicet let. Po zbytek života bude opět sama… a bude moci maximálně truchlit nad hrobem své sestry, kterou jsi chladnokrevně zastřelil. Opravdu to Kasumi uděláš? Takhle vypadá tvůj projev lásky?“ Ze Samuela odhodlání vystřelit vyprchávalo čím dál rychleji. „Můžeme se dohodnout, Samueli. Pokud Kasumi opravdu uspěje, pak moje existence definitivně skončí, neboť nemám své vlastní tělo. Sakura se ti vrátí, tak jak byla dřív.“
„A… co za to?“
„Spokojím se se zničením zámku a pohřbením tak všeho, co souvisí s Peklem. Všechny listiny, všechny deníky, všechny klíče moci… Znemožním tak případnou opětovnou vládu Samaela a ještě uzavřu Černé zrcadlo. Nikdo nezemře, jen bude zničen zámek. Tak, co ty na to? Sklopíš tu zbraň?“
„Zničíš Black Mirror?! To nikdy!“
„Zamysli se nad tím, co říkáš. Mají pro tebe staleté zdi větší cenu než život tvé přítelkyně? Pospěš si Samueli – tlačí mě čas. Dám ti přesně šedesát sekund na rozmyšlenou, potom si půjdu pro tu brokovnici, a buď mě zastřelíš, nebo ne.“ Samuel pochopil, že Sakura, respektive Mammon nežertuje. Byl zahnán do úzkých a teď mu docházely možností. Samuel proklínal sám sebe, že Sakuře pověděl o Kasumině plánu. Vteřiny plynuly jako voda a Samuel hleděl střídavě na Sakuru a na temnou siluetu zámku – domovu a zároveň symbolu panství, který měl být nadobro zničen.
„Dobře…“ hlesl Samuel. „Nechám tě to udělat, ale nejprve pošlu Edwarda, aby odsud odvedl syna a také počítej s tím, že budu stále s tebou a stále na tebe budu mířit zbraní.“ Sakura se rozesmála, což Samuela jedině vylekalo.
„Tys mě nepochopil… Dohoda zněla jinak – ty odložíš zbraň a já ušetřím životy.“
„Potřebuji páku, protože tobě se nedá věřit, démone!“
„Pak se nemáme o čem bavit.“ Sakura vykročila proti Samuelovi a ten znervózněl. Měl Asiatku na mušce – ohromnému rozptylu broků nemohla čelit. Stačilo stisknout spoušť a její život by pohasl. Samuela zalil ledový pot a hned poté se rozklepal jako sulc. Sakura mu vytrhla brokovnici z rukou a ranou pěstí ho poslala k zemi. Dupla mu na pokrčené prsty a Samuel zařval bolestí. Poté ho chytila za vestu a odvlekla ho ke studni. „Rodina musí držet pohromadě. Tak táhni za svým synem!“ Samuel neměl příležitost Sakuře vzdorovat. Snadno ho přehodila přes okraj studny a pak slyšela už jen jeho řev a šplouchnutí. Dle sténání a neustálého volání Sakuřina jména démon poznal, že Samuel pád do studny přežil bez větších zranění. Nebyl však schopen vylézt nahoru – kameny byly příliš kluzké a nebylo za co se chytit. Navíc jeho noha byla jako v jednom ohni.

Sakura dál na Samuelovo volání nereagovala a zamířila do stájí. Jakmile sem vešla, Taranis v okamžiku zneklidněl a začal hlasitě řehtat. Jeho stáj byla zamčená na petlici, ale kůň přivázán nebyl. Hrozilo, že dvířka vyrazí a uteče. Sakura si prohlédla náčiní navěšené na zdech a naskládané na stole. Byly tu hrábě, pilky, rýče, lopaty, vidle a také ostrá sekera na štípání dřeva. Sakura popadla nejprve vidle a potěžkala si je v ruce. Přistoupila k Taranisovi, který pohlédl do jejích rudých očí. To koně vyděsilo ještě více. Sakura se napřáhla a zarazila bodce vidlí koni do krku. Vytrhla je a sledovala Taranise, v jehož očích pomalu mizela jiskra života. Z krku mu crčela ze třech hlubokých ran krev a pomalu se bortil k zemi. Ještě nějakou dobu sténal a poté mu v posmrtné křeči začaly cukat svaly. Na špičkách vidlí zůstala Taranisova krev, kterou Sakura s chutí olízla. Vidle odložila a popadla sekeru. Vyšla ven na déšť a začala se smát jak smyslu zbavená. Opřela sekeru o rameno a vykročila k zámku.

Uvnitř Black Mirror bylo ticho a tma. Zdálo se, že tu nikdo jiný ani není. Sakura však větřila člověka a ne jen jednoho. Zápach byl intenzivní a v uzavřeném prostoru jasně rozeznatelný. Vystoupala po schodech do patra a ocitla se v chodbě před pokojem Desmonda. Nejprve zabrala za kliku, ale zjistila, že je zamčeno. Lehce zaklepala na dveře.
„Ťuky ťuk, tady tetička.“ Zevnitř se rázem začal ozývat hluk, jako kdyby někdo něco těžkého posunoval po zemi. „Desi, tady Sakura. Otevři tetě. Mám pro tebe dáreček…“
„Kde je pan Samuel?!“ ozvalo se zpoza dveří a Sakura poznala, že uvnitř je Edward. „Doufám, že tě nenapadlo volat na mne poldy!“
„Poslechl jsem pána – ten trval na tom, aby se vše vyřešilo v klidu a mezi námi. Rozhodl se tak kvůli vám, Sakuro! On ví, že tohle nejste vy!“ Sakura se napřáhla sekerou a zabořila ji do dveří. Hned nato se z pokoje ozval Desmondův křik. Chlapec byl k smrti vyděšený a Edward na tom nebyl o moc lépe. Sakura vydolovala v paměti starou dětskou říkanku. Stačilo ji v mysli jen mírně poupravit…
„Jedna, dvě… Sakura pro tebe si jde.“ Asiatka pokračovala v ničení dveří a Edward se jí to snažil všemožně rozmluvit. 
„Paní Sakuro!“ naléhal Edward. „Proboha, co se s vámi stalo?! Vzpamatujte se, snažně vás prosím! Uvědomte si, kým jste! Bojujte s tím, co máte v sobě! Všechno se může spravit, ještě není pozdě! Co vaše sestra, copak jí to můžete udělat, vždyť ji milujete! Přece jí nemůžete zbavit blízkých! “ Sakura na okamžik přestala s ničením dveří a zapotácela se. Její rudě žhnoucí oči pohasly, ovšem jen na malý okamžik.
„Tři čtyři,… už je za dveřmi.“ Následovala další rána do dveří – další dunivý zvuk, který jako by byl předzvěstí blížící se hrůzy.
„Paní Sakuro, snažně vás prosím! Postavte se tomu démonovi, té zrůdě, která vám bere vaše tělo i mysl. Udělejte to, když ne kvůli sobě a kvůli nám, tak kvůli Kasumi. Nedopusťte to!“ Sakuře se však již nepodařilo démona převýšit. Mammon dodával Sakuře síly a tak ani pevné dubové dřevo nedokázalo odolat příliš dlouho. Když se vytvořil dostatečně velký otvor, Sakura jím pohlédla do pokoje. Vzadu na posteli se přikrytý dekou krčil Desmond a hrůzou se třásl. Edward se pokřižoval, otevřel okno a hleděl dolů. Věděl, že nemá sebemenší šanci sešplhat dolů, ale stále mohl skočit. Další nápřah a další tvrdá rána do dveří, které neměly šanci údery sekery vydržet. Trvalo už jen malou chvíli, než byla mezera dostatečná, aby se jí Sakura protáhla. Stůl, který měl pomoci dveře držet, odstrčila stranou a stanula v pokoji
„Pět, šest,… mě neutečeš.“ Desmond začal nahlas ječet a Edward si uvědomil, že nebude mít dost času, aby chlapce popadl a vyskočil ven i s ním. Sledoval Sakuru s rudě žhnoucíma očima a ďábelským úsměvem. Jednou rukou svírala sekeru a mírně s ní pohupovala, jako kdyby se chtěla každou chvíli napřáhnout a dát do rány co největší švih.
„Sedmička, osmička… zavři svá očička.“ Edward, kterého zalil ledový pot, zpanikařil ještě víc než doteď. Vyskočil z okna a nechal v pokoji Desmonda. Chlapec plakal a volal svoji matku…
„Mami, mami, pomoc! Já už budu hodný! Slibuju! Mamí!“ Sakura udělala pár kroků k Desmondově posteli a napřáhla se sekerou.
„Devět a deset,… tohle bude bolet.“

 
Čína – Tibet – Shambala

Takřka nekonečně dlouhou temnou chodbou, kterou osvětlovaly pouze rozvěšené louče, procházela Shaira a Kasumi bok po boku. Jediní, kdo jim dělali společnost, byli netopýři, kteří tu a tam vylétli proti nim, a mířili některou z mnoha skulinek ven. Kasumi prolomila ticho a započala s Shairou další rozhovor.
„Tohle je jediný přístup do Shambaly?“
„Ne tak docela. Jak ti jistě neuniklo, tahle chodba spojuje můj palác s klášterem Narchung, ale tam vysoko v horách je průsmyk, kterým se dá ve výsledku dostat dolů do údolí. Tohle je ale nejen kratší cesta, ale také podstatně pohodlnější. Sice vydržím velký mráz, ale daleko radši mám hezky teplíčko.“
„Shairo, vadilo by ti, kdybychom běžely? Je dobře vidět na cestu a podlaha je celkem rovná, tak nehrozí, že zakopneme.“
„Klidně poběžím, Kasumi, ale proč? Myslíš, že hrajeme o čas?“
„To ne. Samuel Sakuru pohlídá, tak jako doteď. Jestli ji zachráníme o pár minut dříve nebo později, nebude to hrát roli. Jde mi spíše o to, že se potřebuji probrat. Pořádně jsem nespala už kolik dní. Včera v noci, to když mě dovlekli k tobě, to nebylo o moc lepší. Jsem hrozně unavená a to mě dnes čeká ještě svatba…“
„Před námi je už jen pár kilometrů – asi pět nebo šest. Můžeme si je zaběhnout, v tom nevidím problém.“ Obě ženy se rozeběhly a pospíchaly tunelem až do paláce. V tu dobu nebyl čas na řeči, takže jediné, co se podzemím ozývalo, byl dusot bot a pravidelné hluboké dýchání.

Na konci tunelu bylo schodiště a veliká dřevěná vrata. Shaira na ně zabušila a vykřikla.
„Otevřete! To jsem já, bohyně Shaira!“ Zatímco mniši na druhé straně dveří sundávali závoru, Kasumi to nedalo, aby se nezeptala.
„Spoléháš na ty lidi pokaždé, když se vracíš domů? Copak tu nemáš nějaký… soukromý osobní průchod?“
„Ne. Uvědom si, že ti lidé mi jsou zcela oddaní, to za prvé. Za druhé je bezpečnost důležitá, no a za třetí tyhle vrata by mě nedokázaly zastavit. Nezapomeň, že nejsem člověk a mám nepřirozenou sílu. Ovšem… patrně ne tak velkou jako je ta tvá. Což mi připomíná – dávej si na ten pás pozor, protože je to perfektní věc a taky zbytečně nepředváděj, co dokážeš. Nezdravé chlubení jedině přitáhne pozornost a lidi bude určitě zajímat, jak je možné, že jedna žena, navíc Asiatka, dokáže tak úžasné věci. Jinými slovy, rozhodně si nehraj na supermana.“
„Nemusíš se obávat.“ Vrata se konečně otevřela a ženy jimi prošly dál do paláce.

Prošly několika chodbami, které zdobily ručně tkané koberce, obrazy nebo sochy, až se dostala do hlavního vstupního sálu s Shaiřinou sochou.
„Tak se do toho dáme,“ řekla Shaira. „Vytvoř další Kasumi, pak ji zpacifikuju, odvedu a vyřídím, co je třeba. Ty u toho samozřejmě být nesmíš.“
„Nezapomeň jí vyříznout jazyk, aby neprozradila, že není tak docela mnou. A taky ji musíš na hřbet ruky vypálit znamení Slzy krve.“ Shaira uznale poplácala Kasumi po rameni.
„Máš smysl pro detail. Ukaž mi ruku…“ Shaira si prohlédla znamení a zauvažovala. „Když to jen vyříznu, nebude to ono. Jestli to má být dokonalé, bude nejlepší to vypálit železem, čili tvoji dvojnici ocejchovat. To znamená zažehnout pec a zaúkolovat kováře, aby vytvořil vzor.“
„Ty tu někoho takového máš?“
„Samozřejmě. Většina těch chladných zbraní ve zbrojnici vznikla přímo tady. Mám tu na to své lidi. Dej mi pět minutek, a já si dojdu pro lano na svázání tvého dvojčete.“ Shaira tedy odešla a Kasumi usedla na podstavec sochy. Bojovala proti spánku, který ji přemáhal čím dál víc. Byla hrozně unavená a malátná. Bolely ji klouby i hlava. Shaira se naštěstí vrátila dřív než Kasumi usnula. „Tak…“ řekla démonka a položila lano na zem, „čekám na novou Kasumi. To už bude třetí ze tří, co?“ Kasumi vzala do ruky Slzu, zavřela oči, zatnula zuby a stiskla artefakt tak silně jak jen mohla. „Počkej!“ vykřikla zděšeně Shaira, načež Kasumi povolila stisk. „Dávej pozor – uvědom si, jakou máš sílu. Nevím, jak je tahle věcička vlastně pevná, ale…“ Shaira to nedořekla, neboť se zablesklo a zformovala se další Kasumi. Ta pravá Kasumi v mžiku uschovala Slzu do kapsy. To už se překvapená dvojnice stala obětí Shaiřiných pěstí. Kasumina dvojnice nebyla schopná se bránit a během okamžiku skončila na zemi a stírala si krev z úst. Pokusila se postavit, ale kopanec do brady ji poslal zpět na zem. Shaira do ženy několikrát kopla, dokud z ní odhodlanost bránit se nevymizela. Poté ji svázala ruce k tělu a nohy k sobě. Vypadala spíš jako balík. Poprvé Kasumina nová dvojnice promluvila:
„Kdo… kdo jste? A… kdo jsem já?“
„Vypadá to,“ řekla Shaira, „že tenhle Stín neobdržel důkladnou průpravu, jako ten minulý, který patřil mé služebné.“ Pak démonka pohlédla na zaraženou Kasumi. „Co je? Něco se ti nelíbí? Pojď za mnou.“

Shaira nechala druhou Kasumi jen v přítomnosti několika mnichů a dovedla Kasumi ke svému pokoji. Otevřela dveře a vešla. Kasumi čekala přehnaný přepych, ale místo toho bylo vše hnáno pro maximální pohodlí – měkké, na dotek příjemné rudé koberce, postel s nebesy, zapálené vonné svíčky a šatník – nic víc.
„Odpočiň si tady, prospi se a já všechno zařídím.“
„Mám z toho divný pocit, Shairo. Další moje dvojnice a šla k zemi tak rychle! Copak bych ti nedokázala vzdorovat i bez pásu?! Mám zkušenosti, mé tělo je zvyklé na rány a mám dobré reflexy a…“
„Ona byla překvapená. Právě se narodila a teprve se srovnávala se svými novými vzpomínkami. Nechápala, co se děje, to proto byla tak snadno porazitelná. Ale všimla sis, že i po prvním pádu na zem se pokoušela vstát? To značí opravdu značnou výdrž, vždyť mnoho lidí by po těch ranách bylo totálně na dně.“
„Nejde mi jen o tohle. Co my víme – třeba to není špatný člověk.“
„Doléhá na tebe soucit? Myslela jsem, že jsi tvrdší.“
„Jen slabá chvilka způsobená zřejmě tou únavou. Prioritou je moje sestra, takže udělej prosím, co budeš moct, aby z ní démon odešel.“
„Spolehni se, kámoško.“ Shaira se usmála, zamávala Kasumi a odešla, přičemž za sebou zavřela dveře. Kasumi nedokázala odolat pokušení a natáhla se na postel. Během dvou minut usnula.

Shaira dovlekla Kasuminu dvojnici do nižšího podlaží levého křídla chrámu a dále do kovárny, která vypadala, jakoby do zdejšího chrámu vůbec neměla patřit. Na stěně nechyběly věšáky s nářadím – kleště, kladiva, pilníky a další. Vzadu u zdi byla výheň, nyní však vyhaslá. Vedle byla nádrž se studenou vodou a stůl, kde nechyběly mnohé svěráky. Vedly odsud dvoje dveře – jedny od skladu, kde byl kovový materiál a naskládané uhlí, jakožto palivo a druhé dveře vedly do obytné místnosti pro kováře. Shaira rozhodně nepotřebovala vyzbrojovat celé armády a tak vybavení kovárny bylo dostatečné. V obytné malé místnosti na posteli spal mnich, působící zde jako kovář.
„Vstávej!“ zařvala Shaira. Mnich se okamžitě probral a vylekal se. Klesl na kolena a sklopil hlavu.
„Má paní… omlouvám se, ale vůbec jsem netušil, že dnes v noci se má…“
„Zmlkni a poslouchej. Téhle ženě potřebuji vytrhnout kleštěmi jazyk. To si udělám sama, ale po tobě chci, abys na její zápěstí vypálil symbol podobný kapce. Máš tu někde list papíru, abych ho mohla načrtnout?“ Mnich se začal přehrabovat v šuplíkách u pracovního stolu. A vytáhl odsud papír, tužku a pro jistotu i pravítko. Shaira v rychlosti načrtla symbol a doplnila odhadované míry. Hoď sebou, rozhodně na to celou noc nemáš.“
„A-ano, má paní.“
„Hlavně to musí být dokonalé, takže si dej záležet. Já zatím počkám zde.“ Mnich předal Shaiře kleště a odešel z pokoje. Démonka usadila Kasumi na židli a otevřela jí ústa. Kasumi se samozřejmě vzpouzela, nicméně proti Shaiře neměla žádnou šanci. Démonka vsunula kleště Kasumi do úst a po chvilce se jí podařilo pevně stisknout jazyk. Zabrala a vytrhla ho ven. Krev, jež se řinula z Kasuminých úst mohla být problémem, neboť hrozilo zalknutí. Shaira ženu předklonila, aby krev tekla ven a ještě jí kapesníkem vytřela ústa. Následovalo téměř nekonečně čekání na kovářův výtvor.

 
Velká Británie – Anglie – Black Mirror

Samuel stál na dně studny, vodu měl po kolena a rukama se opíral o kluzké vlhké kameny, po kterých stékaly kapičky vody. Venku stále silně pršelo, ale díky stříšce se do studny samotné nedostalo mnoho vody. Věděl, že za tohoto počasí by zde dokázal vydržet ještě celé dny. Prsty na levé ruce ho bolely a nedokázal je ani natáhnout. Noha, na které měl značné popáleniny, ho stěží udržela ve stoje. Sebral dostatek sil, aby mohl opět křičet Sakuřino jméno jako o život. Nechtěl ani pomýšlet na to, co se nyní děje v zámku. Po nekonečných minutách čekání cosi spadlo do studny. Samuel ani nepostřehnul, oč šlo, ale shýbnul se a pátral pod vodou. Už předtím zde krom nánosů bahna nalezl dítě, jež zemřelo při porodu. Následně ho raději vrátil zpět, hluboko pod zem a bahno ušlapal. To, co před chvíli spadlo do studny, rozhodně nemohlo skončit příliš hluboko. Stačilo zapátrat u dna a vytáhnout onen předmět. Byla hrozná tma a Samuel měl větší šanci zjistit, oč se jedná po hmatu. Byla to ruka, useknutá něčím ostrým u zápěstí. Samuel jasně rozeznal pět prstů a potom pochopil strašlivou věc – ruka byla na dospělého člověka příliš malá. Samuel pohlédl vzhůru a nebyl schopen ani promluvit. Jen čekal, aniž by sám věděl, na co. Snad doufal, že je tohle jen strašlivá noční můra… Ozvalo se šplouchnutí a tudíž další známka toho, že do studny cosi spadlo. Samuel se po tom okamžitě vrhnul. Tentokrát vylovil celý zbytek paže.
„Desmonde!“ zařval Samuel plný zoufalství a začal se škrábat nahoru. Nemělo to však žádný smysl – nenacházel ani místo pro prsty a jen si sedřel kůži na rukou.
„Samíku!“ ozvalo se seshora. „Chtěl bys svého synka?“
„Kde je, Sakuro?! Cos mu to provedla?! Řekni mi, že je naživu, prosím řekni mi, že ještě žije!“
„Neodpověděl jsi mi na otázku.“
„Jistě, že ho chci. Chci ho, slyšíš mě?!“ Sakura položila na hranu studny plátěný pytel, ze kterého prosakovala krev. Obrátila ho a vysypala z něj zkrvavené kusy dětského tělíčka. „Spokojený?“ bylo poslední slovo, které Samuel od Sakury slyšel.

Asiatka nanosila do hlavní haly zámku všechny dynamity i kanystry s benzínem. Nyní nastal čas rozmístit nálože dynamitu po celém zámku. Špachtle tedy skončily téměř všude – v knihovně, v kuchyni, ve společenském salonku, v dětském pokoji, jehož stěny i podlaha byly potřísněny krví, na půdě, v posilovně, dokonce ve staré věži, zkrátka téměř všude. Když bylo hotovo, Sakura popadla kanystr s benzínem a začala polévat podlahu, nábytek, obrazy, zkrátka vše, co jí napadlo, nebezpečnou hořlavou tekutinou. Stovky let stará plátna byla potřísněna silně páchnoucím benzínem. Nejinak skončily koberce, ručně vyřezávané stolky, tapety, a další věci. Ve velké hlavní hale skončilo benzínu nejvíce. Když bylo hotovo, Sakura vzala z kuchyně zápalky a vyšla s nimi před zámek. Škrtla sirkou a vhodila ji otevřenými dveřmi do kaluže benzínu.   

 
Čína – Tibet – Shambala

Kasumi se probudila asi po třech hodinách spánku. Doufala, že vše již bude hotovo a Shaira jí bude moci říct skvělou novinu. Vstala, oblékla se a vyšla na chodbu. Poté známou cestou do hlavní haly se sochou. Zde nikdo nebyl a podlahu již ani nepokrývala krev Kasuminy dvojnice. Kasumi šla dál až k východu ven na zahradu. Před vraty nikdo nestál a Kasumi rozhodně nemínila jít ven, aniž by se ujistila, že tam není Azazel. Přišla až k vratům, shýbla se a poslouchala, co se děje venku. Vcelku dobře slyšela rozhovor Shairy a Azazela.
„Čekám na tvé vyjádření!“ zvýšila hlas Shaira.
„Lstivost jsi prý zdědila po matce, tak se nediv, že jsem opatrný. Co tě k tomu vlastně vede, dcero? Copak ty tu štětku znáš?“
„Sakura je sestra téhle svině, která ukradla MOJI knihu a vyvolala MÉHO nepřítele nebo snad chceš tvrdit, že Samael je můj spojenec?! No a Sakura je její sestra. Před pár hodinami jsem na Black Mirror byla a chtěla jsem si s ní taky trošku… pohrát. Snad ale chápeš, že aby to mělo patřičný význam, a aby sis to třeba nevyložil špatně, je třeba, aby byla zcela sama sebou.“
„Rozumím ti. Nedáváš ani tak dar mě, jako sama sobě.“
„Říká se tomu obchod – výhodný pro obě strany.“
„Chtěl bych Kasumi pro sebe. Pošli mi ji sem dolů.“
„To nejde! Uvědomuješ si, co provede má šílená matka, až se dozví, že máš Kasumi u sebe?! Přemýšlej trochu, otče!“
„Dobrá… smrt té vzteklé dračice výměnou za stažení Mammona z její sestry.“
„Platí…“ Nastalo ticho a Kasumi odstoupila od dveří. Vyčkávala, aby se dozvěděla od Shairy, jestli vše dobře dopadlo.

Démonka otevřela vrata, skrze které Kasumi na moment viděla svoji dvojnici se zřejmě zlomeným vazem.
„Už jsi vzhůru?“ ptala se Shaira.
„Připadám ti, že spím? Pověz mi – vyšlo to?!“
„Předpokládám, že ano.“ Kasumi Shairu objala.
„Díky, opravdu moc děkuju. Moje sestra… má pro mě obrovskou cenu. Musím teď za ní. Půjdeš taky?“
„Ne, to ne. Ono to vypadá, že je to strašně blízko – jen projít portálem a jsem tam, jenže cesta zpátky je přes půl světa. Pozdravuj ode mě sestru a až bude vhodná chvíle, navštivte mě – má nabídka na věčné mládí stále trvá.“ Kasumi se usmála a cítila se po dlouhé době šťastná. Shaira otevřela tajný průchod a doprovodila Kasumi k portálu.

Zde Shaira Japonku oslovila:
„Kasumi, nedá mi to, abych ti neřekla ještě pár slov. Nejde o nic vážného - je to spíše k zamyšlení.“
„Povídej.“
„Tady venku žiju už skoro tři sta let a tak mohu sledovat politický, společenský, ekonomický a environmentalistický vývoj na zemi déle než kdokoli jiný. Postupem času si uvědomuji, že lidstvo zachází příliš daleko v mnoha směrech. Mluvím teď o nevyzpytatelné vědě a výzkumu, o přílišné globalizaci, o problematických ekonomických systémech i o náboženské netoleranci. Tyhle problémy zde byly vždycky, ale nyní ovlivňují celý svět a začíná to být neúnosné. Za vinu to přikládám znalostem a především velkému počtu lidí. Zkrátka docházím k názoru, že lidstvo se přemnožilo a je potřeba ho v zájmu planety regulovat. Hrozí války kvůli nerostným surovinám, jídlu i vodě. Vzhledem k nástupu velice pokročilých zbraní by taková válka, v případě konfliktu alespoň dvou silně vyspělých států, řekněme USA a Ruska, mohla mít fatální důsledky. V následujících desetiletích očekávám další agresi ze strany západu, nakonec dobře víme, co se stalo před pár lety v Iráku.“
„Ty vážně čekáš, že to bude pokračovat?“ podivila se Kasumi.
„Už se probuď, Kasumi – žiješ na přelomu tisíciletí a hlavně v civilizaci. Už nejsi v kleci Yakuzy, teď je to klec západní vysoké politiky, nakonec budeš obyvatelkou Británie, ne? Stačí jen otevřít oči a vyhlédnout z té díry, co si říká Black Mirror. Kdybych měla vyjmenovat agrese USA za posledních padesát let, byly bychom tu ještě dlouho, takže jen ve zkratce... Roky 1950 až 1953 – válka v Koreji a časté používání chemických i biologických zbraní, které mimochodem mnohdy pocházely z výzkumů nacistů. Ano, Amerika zajala řadu vědců Třetí říše a ti pak pracovali pro ně. Rok 1960 je rokem, kdy byl v Ekvádoru zvolen nový president, který však udržoval dobré vztahy s Kubou. Výsledek? Převrat pod taktovkou CIA, podpora odpůrců režimu a tím pádem dosazení vlastních lidí. Rok 1961 a pokus o převrat na Kubě. Opět CIA a opět podpora rebelů. Zátoka sviní ti musí něco říkat, ne?“
„Jo... tak trochu...“ Shaira si jen povzdechla a pokračovala.
„Rok 1963 – USA pomáhají likvidovat komunisty v Iráku a dosazují jako vůdce země Saddáma Husajna. Jo, to je přesně ten chlápek, co se ho USA už pár let snaží svrhnout. Už se jim nehodí, ale oni určitě přijdou na způsob, jak se ho zbavit a když ne převratem tak rovnou silou. Co tu máme dál... tak třeba Vietnam.“
„Vím, co se tam dělo. Tohle mi neuniklo. Nekonečné bombardování, likvidace půdy chemikáliemi a mučení i vraždění civilistů včetně dětí. Americká propaganda shazuje z letadel letáky o zaručení ochrany před silami Vietcongu a obratem vesničany střílí jako dobytek. Známý je masakr v My Lai, kde Američané postříleli asi pět set vesničanů a předtím samozřejmě znásilnili ženy.“
„A jen pro představu – před čtyřmi lety Vietnam zveřejnil počty mrtvých při válce. Ztráty se odhadují na čtyři miliony civilistů... to není málo, co? No nic pokročíme dál a máme tu třeba rok 1971 a bombardování Laosu,...“
„Dost! Už to stačí, Shairo.“
„Války neskončily a nikdy neskončí. Jedenadvacáté století klepe na dveře a nevinní lidé stále hromadně umírají jako před stovkami let. Nic se nezměnilo a nenech si namluvit opak. Západ bude nadále útočit na suverénní státy a jednou to zajde tak daleko až východ odpoví... Je naivní si myslet, že ke třetí světové válce nedojde, ale až ta přijde, někdo vytasí atomové zbraně a co pak? Proto vidím východisko ve vědě, přesněji v kolonizaci jiných planet - zachování lidského druhu. Z toho důvodu by bylo dobré, kdyby lidé pochopili, že život na Zemi už není dlouhodobě perspektivní a hlavně, aby to pochopili v době, kdy s tím ještě mohou něco dělat.“
„Je to všechno zajímavé, ale... nerozumím ti. Svět je hnusný a evidentně se to nezlepší, jenže co s tím?!“
„Jsem démon, ale nejsem zase taková zrůda, abych chtěla tuhle planetu včetně lidstva zničit nebo zotročit. Já jsem tady doma - tady na povrchu planety jsem doma! Lidstvo nemá Boha, který nad ním bude držet ochranou ruku, ale to je škoda, nemyslíš? Bytost, která pomůže udržet lidský druh ve vesmíru a uchrání planetu před lidmi samotnými by přišla vhod, ne? Zamysli se nad tím i ty – myslím, že je to zajímavé téma. Někdy se k tomu určitě vrátíme. Nebudu tě už déle zdržovat. Ahoj a zase mě někdy navštiv.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.03.2014, 21:58:01 Odpovědět 
   Zdravím.

Sakura se v zajetí démona Mammona pěkně činila... Jak jsem předpokládal, chce nejen zavalit přístup k Peklu, ale také srovnat Black Mirror se zemí. A nejspíš se jí to (vlastně jemu) podaří dřív, než Azazel splní svůj slib a ze Sakury Mammona vyžene... Jedno je jisté, zámek bude ztracen, Edward nejspíš bude zabit a Samuelův syn, nějak se mi nechce věřit, že by jej opravdu Sakura zabila, jenže ona nebyla v dané chvíli sama sebou... Takže pokud je tato část opravdu posledním dílem v této sérii, dopadne dost hrůzostrašně! Mezi námi, Peklo ve Tvém podání není Peklem pro malé děti (s veselými čerty), ale místo, kde žijí bytosti nejen velmi mocné, ale i zákeřné. A když se Peklo splaší... Jsem zvědav na zbytek tohoto textu.

Ještě maličkost: u linky vinoucí se v Anglii je vše logicky promyšleno, Sakura nemá kontrolu nad svým tělem a vykonává jen pokyny onoho démona, který zabíjí a ničí. Je mu jedno, že třeba i nakonec skončí v Pekle, nebo bude také zabit. Mohou i démoni zemřít? Jsou přeci jen nižšími bytostmi než je Azazel či Lilith.

U Tibetské linky mi krapet nesedí ono historické vysvětlování a podání - ono zamyšlení nad budoucností lidstva. Jenže... Ty jako autor i my čtenáři víme to, co nevědí Kasumi se Shairou, že času není nazbyt a jde o každou vteřinu. I přesto, že je boj - nejspíše - už předem prohraný. Pokud se Kasumi dostane nejdříve do sálu se zrcadlem (nebude-li už zavalený), bude jí trvat, než projde komplexem jeskyní (i přes onu propast), pak lesem až k Black Mirror, jehož trosky budou již nejspíše v plamenech. No, vypadá do na celkem "nepěkný" konec prokletého panství... Uvidíme!

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Na práci šotků jsem nekoukal, přeci jen jsem u Tebe na jistou kvalitu zvyklý!
 ze dne 07.03.2014, 22:41:11  
   Lukaskon: Děkuji za další pěkný komentář a hodnocení.
Je to skutečně tak - žádný happy end se nekoná a na poměry předešlých sérií jde bezesporu o vůbec nejtragičtější zakončení.
K té Tibetské lince... Shaira ani Kasumi nemají ponětí o tom, co se na Black Mirror děje a tak ani jedna z nich nevidí potřebu spěchat.

Ty historické události... Může to vypadat jako absolutní zbytečnost, či dokonce snůžka výmyslů, ale jde hlavně o naznačení děje další série - politika a dění ve světě bude mít na mnoho postav velký vliv a snad nebude překvapením, když řeknu, že Shaira má v úmyslu měnit podobu světa a nejen toho svého (v Pekle), ale potřebuje mít určitý podnět, proč se chopit otěží a ten spočívá právě v hrozící krizi. Navíc Kasumi může být docela silnou spojenkyní Shairy - Kasumi leží v žaludku především západní akce proti její rodné zemi. Mluvím tu jednak o 'perličce' na konci 2. sv. války, ale také o politikaření USA v polovině devatenáctého století - pro Japonsko nevýhodné obchodní smlouvy, reforma Japonska, konec éry samurajů, atd. (bude o tom určitě řeč).

Až doteď jsem v sériích využíval historické reálie spíše okrajově, ale příště to bude hrát větší roli. Tak velkou, že dění ve světě se na postavách bude podepisovat. No a protože jsme už skoro v současnosti, myslím, že by to mohlo být celkem zajímavé zpestření, pokud ovšem nebude čtenářům vadit silně kritický pohled některých postav na některé státy a některé události.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Holá pravda o v...
markus
Povedená
ing.nárt
Útěk
Werika
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr