obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2915782 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392930 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: O holce z perónu ::

 autor Thaddeus Colman publikováno: 12.03.2014, 0:38  
 

Seděl jsem sám za kulatým stolem v nevelké putyce, poslouchal folkové umělce a užíval si chvíle ticha mezi čísly. Někde mezi písničkou o chlupaté hrudi a dramatickým recitativem, někde mezi čtvrtým a pátým pivem, ke mně zasedl. Přišel mi povědomý – taková tvář, na kterou se zadíváte a vidíte chvíli kamaráda ze střední, chvíli jeho matku a pak vám dojde, že ho vlastně neznáte a že byste měl přestat pít.

Očividně byl v dobré náladě. Po každé písničce tleskal a pískal, seč mu síly daly a když folkové kolečko skončilo, dal se se mnou do řeči.

„To víte,“ povídá, „v Praze to žije. Já jsem z malýho města a tam, pane, chcíp pes. Ráno se člověk vzbudí a nic se neděje. Naobědvá se, povečeří a venku furt ty samý ksichty. To vám mám vždycky hrozný pocity, jako králík. V kleci. Ani čumák vystrčit nemůže. Ale tuhle…“

Zhluboka se napil a nabral dech k delšímu proslovu.

"Tuhle vám jdu na nádraží. Člověk už je rád, že jede pryč, tak se i na lidi kolem usmívá a vůbec – má sklony dělat samý dobrý skutky.

Tak si šlapu, pískám si a v tom si všimnu, že slečně přede mnou spadla na zem bunda. Ona nic. Tak na ní volám. Ona pořád nic. Špunty v uších. A jak jsem byl plný tý dobrý nálady, bundu ze země seberu, slečnu doběhnu a s úsměvem vrátím.

Pak si to před ní štráduju na nádraží a dělám, jako by nic. Vlak přijede, já nastoupím, slečna nastoupí a fůra dalších lidí nastoupí.

Co bych vám povídal. Cesta jako každá jiná. Kdejaký romantik by vám popisoval západ slunce, které se jak ohnivá skvrna na blankytné obloze dotýkalo kopců, popisoval by vám mlhu v údolí a zlatavé střechy domů. Já ne, já se budu držet faktů.

Přijedeme do Klatov a koukám, že slečna pospíchá z vlaku a ještě ve dveřích si zapaluje. Nu co, chvíli se nikam nejede, tak proč si nepotrápit plíce. V Plzni znovu, zastaví se a slečna už je venku. A kouří. A telefonuje, horlivě komusi cosi vykládá.

Člověk má vlastních starostí dost, a tak když v Praze vystoupím a sednu s v metru, hlavu plnou a daleko, ani si nevšimnu, že tam holka taky sedí. Až když vystupuje – stanici přede mnou – to si říkám, sakra, tu už jsem někde viděl."

Znovu se napil a bylo vidět, že už si rovná slova pro závěrečnou pasáž.

"Tam jsem si řekl, tak a teď ji vidíš naposled. Žádná škoda. Ošklivá nebyla, mladá a všechno, jenže člověk musí být trochu vybíravý.

Jenže tím to neskončilo! Den na to si jdu koupit rohlík k svačině a ona tam zas. Přes dva regály na mne ukazuje své kamarádce a povídá, to je zas on, ten kluk."

Dopil. Čekal jsem, jestli bude pokračovat. Zdál se být spokojený sám se sebou a přes stůl pomrkával na barmanku.

„A to je všechno?“ ptám se.

„A co byste ještě chtěl,“ diví se uraženě, „takhle se to stalo.“

„Nějakou pointu. Nějaké zakončení.“

„Žádné nebylo.“

„Já vím. Jenže to nejde. Povím vám, jak to bylo doopravdy.“

Zatvářil se rozlobeně: „Vy mi chcete říct, jak se to stalo doopravdy? Vždyť to jsem byl já, kdo to zažil. Vždyť to je můj příběh!“

„Ale kdepak,“ usměju se, "nikdy jste to nezažil. Jste jenom postava v mé povídce a protože je to moje povídka, můžu vám říci, jak se to odehrálo.

Vy jste totiž úplně jiná postava, než jakou jste si vybral k hraní. Bylo to přesvědčivé, to uznávám. Musím říct, že jsem vám chvílemi skoro i věřil.

Nejste zdejší, to jste řekl správně. Nikdy jste si Praze úplně nepřivykl a čím víc jste se snažil, tím víc vás to táhlo domů – do malého města, kde se nic neděje a tak je to správně. Kde ptáci zpívají unyle, kde obloha nemá ke kýči daleko a kde, když se ráno probudíte, víte, že jste ve své posteli.

To, že jste na vlak šel s lehkou hlavou, je také pravda. Jenže jste se těšil na tu svou milou, kterou jste věděl, že po cestě potkáte. A to, že jste zvedl upadlou bundu máte ve své nátuře. Nedokázal byste ji tam nechat ležet a nevrátit."

Díval se na mne nevrle. Vychutnával jsem si to a pro dramatickou pauzu jsem pro změnu sáhl po pivu já. Nevydržel mlčet.

„A dál?“

„Dál nic. Slečna nastoupila do vlaku jedoucího na druhou stranu, vaše láska zůstala s chřipkou v posteli a vy teď zapíjíte nudu a vymýšlíte historky.“


 celkové hodnocení autora: 91.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 13.03.2014, 7:37:47 Odpovědět 
   A tak hezky se mi to četlo...
Byl to fajn příběh, zajímalo mne, jak to bude s tou dívkou dál, už už to vypadalo nadějně, a najednou to všechno spadlo a byl konec. Chápu, že jsi to zřejmě psal právě proto, ale na mne to bylo příliš "psychologické".
Protože mě to ale bavilo - alespoň do pasáže, kdy potkal tu holku mezi rohlíky, dávám za jedna. Zbytku nerozumím, takže nemůžu hodnotit.
Jo a vznikla tu otázka, jestli mohou postavy v našich příbězích žít svým vlastním životem. Za mne ano, určitě mohou. Mé postavy tak žijí stále, dělají si, co chtějí a já mám co dělat, abych je usměrnila.
Hezký den.
 Šíma 12.03.2014, 0:35:21 Odpovědět 
   Zdravím.

Po dočtení jsem si říkal, zda má tato povídka vůbec nějakou pointu a pokud ano, zda nevyšuměla do ztracena (či naopak není jako zeď, o kterou se musí každý čtenář zarazit). Jaká je pointa mého začátku komentáře? Třeba ve formě této otázky: "Jak důležitá je samotná pointa?"

Když se jeden zamyslí nad vyprávěním toho muže, který prostřednictvím svého monologu vyprávěl těch několik prožitků ze svého života, kdy jej jedna obyčejná náhoda svedla s tou dívkou dohromady (napsáno zcela obrazně), musí si říci, že konec tohoto vyprávění je docela "nemastný a neslaný", přestože se pak do celého povídání vložil i samotný autor (povídky), který naší postavu stvořil a ještě (jako naschvál) k ní začal promlouvat, aby spolu oba vedli určitý dialog (byť toto vyznívá krapet absurdně). Přichází otázka číslo dvě: "Mohou postavy v našich příbězích žít svým vlastním životem?"

Máme zde na první pohled docela tuctový příběh, který vypráví docela tuctová postava, která také docela tuctově myslí a projevuje se. Do jaké míry je však ona postava tuctová a do jaké míry ji takovou chtěl náš autor? Nehraje si samotný osud s námi (samotnými) v našem životě a v naší životní realitě stejně, jak si (my autoři) hrajeme se svými postavami (a svými příběhy)? Otázka číslo tři zní: "Jak moc důležité jsou naše příběhy a postavy v nich?"

Abych to celé shrnul. Tato krátká povídka může být jen povídkou o jedné slečně a jednom muži, který u piva vykládal své zážitky s jistou slečnou (ve vší počestnosti) muži jinému (viz náhodný spolucestující u piva). Ale také může jít o jakousi "vychytávku" ze strany samotného autora, který našeho hrdinu postaví do docela jiného světla a popíše jej tak, jak ve skutečnosti vypadá. Co je potom pravda a co smyšlenka? Realita a fikce? Vymýšlejí si při psaní více autoři, nebo jejich postavy, které si začaly žít svým vlastním životem? Pak mne napadla otázka poslední: "Může být autor pro své postavy bohem?" (a to nemám na mysli historii příběhového světa a jeho vývoj v časové ose samotného příběhu, protože tady jde jen o takovou momentku ze života onoho pána)

Možná se autor povídky, nebo i vy (další čtenáři) zeptáte, proč tento komentář, když jsem docela mimo mísu! Ano, i toto může být pravdou. Jak je důležitá ona dívka z perónu? Onen muž, který o ní vyprávěl? Či snad samotný autor, který to nevydržel a do celého příběhu se vložil (sám)? Pokud jsme my samotní také jen figurkami, pak nejlepší příběhy píše sám život a my všichni (spisovatelé), kteří se snažíme zachytit obrazy naší reality (či doby) - bez ohledu na žánr a formu - jsme jen amatéři (ve srovnání se samotným osudem). Otázkou je, kde je pravda! Mýlím se, nebo ne?

Na práci šotků jsem nehleděl, už takto jsem se rozpovídal více, než je zdrávo!

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 12.03.2014, 0:38:10  
   Šíma: Poznámka (komentář mého druhého já): To vše už tu jednou bylo, třeba i v bledě modrém (třeba i ve filmu). Nápady, náměty - či ověřené postupy - jak si hrát se čtenáři, leží na každém kroku. Stačí se jen ohlédnout. Uvidíme, jak přitažlivý tento text (pro ostatní čtenáře) bude. Nebudu jej zatracovat ani vychvalovat (do nebe). Ať si každý (sám) o něm udělá svůj vlastní obrázek...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Až Tvé srdce po...
Farao
Variace na malé...
Čorny
Vysvobození
Ashlley
obr
obr obr obr
obr

3.kapitola
Mon
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr