obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915781 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392924 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Posel smrti VIII: I - Časy minulé ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 18.03.2014, 11:11  
Úvodní kapitola nové série Posla smrti. Podíváme se lehce dopředu a v dalších kapitolách budeme zjišťovat, co těmto událostem předcházelo.
 

Úvod

Zde na Saspi publikuji již dva roky a protože jde neustále o série příběhů na motivy jedné a té samé PC hry, říkám si, zdali se to zdejším kontrolorům (jmenovitě Šímovi) již nezajídá. Šíma už druhým rokem ví, že každý týden zde na něj bude čekat povídání o jakési Kasumi a o fiktivním panství v Anglii, kde se to jen hemží nadpřirozenem. Ne každému to sedne, ne každý je zvědavý na to samé stále dokola a já tak v první řadě musím Šímovi poděkovat za to, že se sériemi Posla smrti vydržel tak dlouho a že ač to nebylo nutné, vždy pod své hodnocení vložil nějaký ten komentář k ději alias pohled čtenáře. Jsem za to moc rád a díky tomu vím, že publikace na Saspi má smysl a že mé dílko si dokáže najít čtenáře, byť jich třeba nebude mnoho. Doufám, že se mnou Šíma a další čtenáři vydrží i v průběhu následující série, která právě začíná a jejímž úkolem bude dovézt celý příběh před brány velkého finále.

Jak je u mě zvykem, snažím se, aby každá série přinesla něco trochu nového a to nejen z hlediska formy, ale i žánru. Čtvrtá série byla moje prvotina a šlo o prostou fanfikci striktně dodržující ‚pravidla‘ daná PC hrami. Pátá série sklouzla k akčně laděnému thrilleru a jeho doménou byl jednak rozvětvený příběh sledující různé postavy na různých místech, ale též hojný počet textu v textu – listin a dokumentů, které hrdinové nalézali a odhalovali tak pozadí událostí. Série šestá příběh oživila vyprávěním opírajícím se o historické reálie (pád Incké říše) a na konci předvedla vyvražďovačku po vzoru starých Asijských filmů – ‚hrdina jde za velkým bossem a cestou zabíjí ty, co se mu staví do cesty, až zabije i samotného bosse.' Série sedmá smrskla celý děj na pár dnů a vyznačovala se sledováním událostí hezky den po dni.

Teď tu máme sérii osmou, která přinese mnoho pasáží psaných ich-formou, čili z pohledu hrdiny. Krom toho bude mít série poměrně feministický nádech, ostatně drtivá většina hlavních postav budou ženy, a protože žánr sklouzne opět k výrazné akci plné přestřelek i bitek, půjde o velmi schopné a nebezpečné ženy. Je možné, že tímto krokem odradím čtenáře, jež mají problémy sledovat v centru dění silnou ženu (a že šovinistů není málo). Akční příběhy (filmy i knihy) obvykle představují ženy nanejvýše jakožto pomocnice hlavního hrdiny, tak proč to pro jednou neotočit a neudělat z ženy hrdinku první kategorie? Že to nebude věrohodné? Ve fikci je možné všechno a hrdinky Posla smrti jsou pojaté tak, aby na svoji úlohu zkrátka měly.

Ještě by nebylo od věci zmínit podtitul série, kterýžto je ‚Lovkyně.‘ Celá série je navíc rozdělena do několika bloků kapitol, jež se od sebe liší dějištěm i převládajícím žánrem.



Blok I. - Vyvolené




Kasumi Gordonová

Seděla jsem v letadle směřujícím na Guineu. Nemohl to být žádný dlouhý let a já toho až litovala. Létání nemám ráda, ale je to příležitost přemýšlet bez většího rušení. Už teď po mě šlo spoustu lidí i démonů a já se těžko dokázala soustředit jen na nadcházející úkol. Myslela jsem na svoji dceru a napadalo mě, jestli si vůbec mám hrát na její matku. Jestli až tohle všechno skončí a já budu nějakým zázrakem stále naživu, budu schopna se role matky zhostit. ‚Jak dokážu vychovat své dítě?‘ říkala jsem si. ‚Dám mu volnost, to jistě, ale přesto ho budu byť nechtěně přetvářet k obrazu svému. Přece nezničím své dceři život! Nejsem totiž dobrý člověk. Sakura měla pravdu – potřebuji oporu v podobě muže, který by se mnou sdílel všechny strasti a těch pár radostí života, které mám. Ale kde muže hledat? Který muž mě poté, co mu řeknu, kdo jsem, bude dávat lásku a ne jen nenávist a pohrdání? Který z nich bude rád, že má vedle sebe vražedkyni, milionářku, zápasnici, přemožitelku démonů a kdoví co ještě. Zní to jako paradox, ale já jsem lidská troska. Chtěla bych žít pohodlný klidný život jako každý, ale copak na to mám? Věc se má tak, že jsem důležitá světová osobnost měnící podobu téhle planety. A rovněž jsem nespolečenský, uzavřený, svéhlavý exot, lpící na hodnotách, které jsou dnes na překážku. Někdy si připadám jako dinosaurus, jako něco, co mělo vymřít už dávno. Ale mě se umřít nechce, tak ať umřou ti ostatní, ti, kteří se mnou mají problémy! To, že jsem něco jako poslední svého druhu, nebo přesněji - to, že jsem relikt, neznamená, že mám umřít. Uff, potřebuju se z letargie rychle vyhrabat.‘ Pohodlně jsem se opřela, napila se objednané minerálky a snažila se sama sebe přesvědčit, že jsem lepší. Argumentování mi naštěstí šlo vždycky dobře. Nakonec měla jsem v tom praxi, protože když vaše činy ničí život váš i vašich přátel, musíte být schopni se s nimi vyrovnat a ideálně si je obhájit, jinak skončíte jako troska. ‚Je to všechno jinak,‘ říkala jsem si a vháněla si do žil ztracenou sebedůvěru. ‚Nejsem ani v nejmenším špatná. Špatné je jen to, že ostatní se ode mne příliš odlišují, ale to je jejich problém. Nejsem tak ubohá, abych sama sebe a své názory považovala za špatné. Stojím si za tím, co jsem a mám důvod být na sebe pyšná! Svoji dceru vychovám klidně k obrazu svému! Věrnost, tolerance, samostatnost, zásadovost,… to jsou dobré vlastnosti a to, že se dnes už moc nenosí, neznamená, že se musím měnit. Nejdu s dobou, nejdu s lidmi, nejsem ovce - jdu sama za sebe. Jsem dobrý člověk, to ostatní jsou špatní.‘ Nebylo to poprvé, kdy jsem sama sebe musela o něčem přesvědčovat. Ano, slovutná Kasumi Gordonová byla, je a vždycky bude jen ubožačkou, co se všemožně vyrovnává se skutečností, že se jí život bortí jak domeček z karet a že jakmile se podaří dát dvě karty k sobě a vystavět základy, sfoukne je vítr. V posledních měsících jsem se musela s životem vyrovnávat čím dál častěji a to něco značilo – ztrácela jsem své sebevědomí. A taky nebylo divu. Prohra v boji s kýmkoli mě vždycky dokázala zkazit náladu a prohra s ženou byla ještě horší. Během pár měsíců jsem dostala pořádně do těla hned dvakrát a potřetí jsem raději utekla, abych se boji vyhnula. Utekla jsem! Já! Jako bych přestávala být tou Kasumi, kterou dobře znám. Styděla jsem se a to bylo špatné. Vždycky jsem na sebe měla extrémní nároky a taky jsem díky nim sklízela ovoce. Ale časy se měnily a já se s tím nedokázala smířit. Nemohla jsem takhle skončit. Měla jsem na to být lepší, prostě měla! A stále na to mám. Pohlédla jsem z okna, kde se rýsovaly obrysy hlavního města Guiney – Port Moresby. Šli jsme na přistání… Věděla jsem, že dobrodružství, které před sebou mám, nebude jen o porážce lidí, co mi jdou po krku. Bude to také příležitost stát se opět Kasumi Sato, ženou, která pod tímto příjmením byla symbolem neporazitelnosti.

 
Sakura Sato

‚To se to ale sere,‘ říkala jsem si a zírala přes zaprášené půdní okno směrem k zámku. Ani nebyl vidět, ale stačila mi ta představa. Bála jsem se tam jít. Vystoupat po těch schodech až na vrchol kopce a hledět na tu ruinu… ta představa mě děsila. Když byl zámek zničen, církev sem vyslala dva chlápky, co celé měsíce dohlíželi na to, aby se na kopci nikdo necoural. Ani sami nevěděli proč je to tak důležité, ale dělali to svědomitě. Myslím, že církev podmázla i policii, aby zapomněla na tamní událost a nechala vše bez důkladnějšího vyšetřování. Prostě jen zabásli Edwarda, který se jim nabídl a ani v nejmenším se nesnažili zjistit, zdali není jen nastrčenou figurkou. Teď ale byli pánbíčkáři pryč a kopec byl přístupný všem. A pak tu byl samozřejmě Carl. Ještě jsme se nepotkali, ale byla mi jasná jedna věc – když už Miranda ví, že tu žiju, dozví se to i Carl a od něj noviny a televize. Co pak? Jak mám zůstat schovaná, když celý svět bude vědět, že jsem tady? Nečekaly mě příjemné chvíle, ani náhodou ne.

Sešla jsem po schůdcích dolů a pomocí páky je vytáhla zase ke stropu, aby nepřekážely. Naomi ležela v mém pokoji v postýlce a spokojeně spala. Dělalo mi dost práce se o ni postarat a teď se navíc zdálo, že budu muset svůj domeček opustit a to mnohem častěji a navíc bez ní. Sledovala jsem ten malý uzlíček a všímala si, že se podobá matce. Anebo mi to na mysl přišlo proto, že jsem měla sestřin obličej dobře v paměti? Těžko říct. Naomi vypadala tak bezbranně a jedinou překážkou mezi ní a potenciálními nepřáteli jsem byla já – já, střelená holka se zálibou ve střílení lidí a ve sledovaní filmů. ‚Co když selžu?‘ napadlo mě. ‚Co když Naomi někdo ublíží, nebo nedej bože zabije?‘ Děsila mě ta představa, ale s vidinou nových problémů mi přišla čím dál reálnější. Bylo to dost možná poslední Kasumino dítě, zároveň poslední opravdová krev Gordonů, byť ne mužská, tudíž ne magická. Co by asi Kasumi udělala, kdyby se vrátila a našla Naomi nemocnou anebo mrtvou?! Ne, k tomuhle nikdy nesmělo dojít. Ať už by se událo cokoli, Naomi musí za každou cenu přežít. Pro miliony běžných lidí žádný problém, avšak pro mě ano. Teď už jsem věděla, že od chvíle, kdy jsem přičichla k nadpřirozenu, je můj život neustále v ohrožení. Co když mě Peklo najde a někoho sem pošle? Zašla jsem do svého pokoje a z šuplíku vytáhla Valkýru. Ujistila jsem se, že je zbraň nabitá a že mám zajištěnou pojistku. Valkýra byla moje záchrana, jediná jistota, kterou jsem měla. Byla způsob, jak řešit potíže, které visely ve větru. Jenomže život tady v civilizaci nebyl tak jednoduchý, abych mohla vyjít ven a všechny lidi, co mě serou, postřílet. Svět je vlastně založený na tom, že s lidmi, které nemůžete vystát, stejně nějakým způsob musíte vydržet, aby se z vašeho života nestalo peklo na čtyřech metrech čtverečných. A tak život stojí permanentně za hovno, protože kolik lidí si říká: ‚všechny vás miluju a jsem rád, že tu můžeme společně žít.‘ A kolik lidí si místo toho ukazuje na otravného souseda, na despotického šéfa, na drzého prodavače z bufetu nebo na smradlavého bezdomovce prstem a v duchu si neříká: ‚kéž bys tady už zítra nebyl.‘ A to je vlastně to jediné, co můžou udělat.


Parvati Singh

Tu holku jsem moc dobře neznala. Když jsem ještě žila na Black Mirror, koukala na mne skrze prsty, jako bych byla prašivá. To nebylo neobvyklé, ostatně zažila jsem v tomhle směru svoje… Krátce po propuštění z léčebny jsem hledala práci. Vždycky jsem chtěla dělat něco užitečného pro druhé lidi, ale to se moc nevedlo. Když jsem chtěla do policejního sboru, klidně jako pochůzkářka, vysmáli se mé lékařské zprávě a řekli, že střelnou zbraň by mi nikdo soudný do rukou nesvěřil. Práce trenérky v nějaké tělocvičně mě taky lákala a tak když jsem byla shánět práci ve fitness centru podobnému tomu z Llanelli, řekli, že jsem moc urostlá. Na muže by to prý bylo dobré, ale na ženu je to příliš. Takže jsem po podobných neúspěších využila nabídku, která přišla jako modré z nebe. Během firemního zájezdu do zahraničí se vyboural vlak hned s šesti roznášeči pizzy z jedné Londýnské restaurace. Přežili to, ale skončili v nemocnici a vedení pizzerie potřebovalo na měsíc či na dva náhradu. Vzali mě a tak jsem první den obdržela žlutočervený oblek s velkým obrázkem slepičky pojídající pizzu. Bohužel měl oblek dost krátké rukávy – bylo to spíš triko. V Londýně je strašná zima a já musela chodit v oblečení, které bych na sebe vzala možná v létě. Ale vedoucí, že prý to působí lépe, když poslíčci vypadají uvolněněji. Tak jsem svolila a pustila se do rozvozu pizz. Zírali na mě kolegové, lidé ve výtahu, lidé na ulici i samotní zákazníci. Nemohli z mých paží odtrhnout oči a ten jejich udivený nechápavý výraz… Jako kdyby viděli strašidlo. Fungovalo to takhle asi dva týdny a pak mi vedoucí sdělil, že práce poslíčka pro mě není. Zákazníci už po telefonu žádali, aby s pizzou přijel kdokoli, jen ne ta svalnatá černoška. Jeden dokonce tvrdil, že si pizzu vyloženě hnusí, když mu ji přinesu já. A tak jsem rázem dostala jinou práci. Už ne rozvážet pizzy, ale rozdávat na ulici reklamní letáky. Sebrali mi skútr, a protože Curtis své auto potřeboval, musela jsem jezdit tramvají. Nebylo kde se převlékat, takže ten letní ohoz jsem si oblékala už doma. Přísahám, že jsem se modlila za to, aby bylo vzadu v tramvaji místo k sezení. Většinou ale nebylo a já stála uprostřed tramvaje, přidržovala se, abych neupadla a tak samozřejmě vystavovala svoje paže. Jako bych ty jejich pohledy cítila, jakoby mě prošpikovávali ostrými šípy. Všemožně jsem se snažila zírat z oken, do podlahy nebo kamkoli jinam, jen ne na lidi, ale nepomáhalo to. Je hrozné, když jste terčem posměchu, ale je snad ještě horší, když na vás lidé celou dobu zírají a jen, co jim pohlédnete do obličeje, tváří se jako že nic. Ta faleš je nejhorší! A bohužel moje práce za nic nestála. Jednala jsem s lidmi maximálně vlídně, stála jsem na těch nejfrekventovanějších místech, ale přesto jsem takřka nic nerozdala. Jednou jsem zavítala na stanoviště svého kolegy. Nevedlo se mu kdovíjak dobře, ale přesto podstatně lépe než mě. Tak jsem druhý den šla tam, co on. A výsledek – lidé si za čtyři hodiny vzali dva letáky. Bylo to jako kdybych byla nakažlivá. Po necelém týdnu marného snažení jsem to vzdala a v pracovní době jen posedávala na lavičkách a utápěla se v myšlenkách. A kolemjdoucí? Ti si jen prohlédli moje ramena, načež lavičku obešli obloukem. A co teprve děti… Mám k dětem kladný vztah, ale jejich udivené obličeje, otevřená ústa a vytřeštěné oči mě přiváděli chvílemi ke vzteku a chvílemi k pláči. Na scénku, jež se udála v městském parku, nezapomenu snad nikdy… ‚Proč ten pán pláče?‘ ptal se malý sotva šestiletý chlapec, když procházel kolem mě. ‚To není pán, Tomasi. To je jen velká paní,‘ odvětila maminka toho kluka, který mě následující větou vehnal do očí potoky slz. Bez ostychů jen pronesl: ‚A mami, proč vypadá jako medvědice Berta?‘

Ač jsem byla přesvědčena, že mě z práce vyrazí, dostala jsem třetí, poslední, šanci – obléci si na sebe tamního maskota – slepici Kvok a lákat lidi na pizzerii. Až když jsem v tom oblečku stála na náměstí, lidé se mně smáli a fotili si mě, došlo mi, jak hluboko jsem klesla. A teď jsem seděla v půjčeném autě, směřovala ze Sacramenta na východ a měla hledat člověka, který se s klidem mohl postavit do řady vedle všech těch ‚normálních‘ lidí, pro které jsem a nejspíše vždycky budu jen podivnost, jež už není ženou, ale stále není mužem. Smutné…


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 18.03.2014, 11:11:09 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavé... Ona rekapitulace předešlých sérií může čtenářům napomoci, pokud sem (čistě náhodou) zavítají! Tedy nejen v tom, o čem že celé toto vyprávění je. Líbí se mi myšlenkové pochody jednotlivých postav, jsou autentické (v rámci příběhů i charakterů hrdinek), jen mě zarazilo... Parvati není mrtvá? Možná se v Temži neutopila, přestože tak vypadalo (když se ji policisté snažili uklidnit a říci, ať tam neskáče). Ale je to už kus textu, takže... kdo ví? Na šotky jsem nekoukal a těším se na pokračování.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Utonutí v temno...
Gar
Černé oči v pís...
DorQuendi
Lidský charakte...
joshua
obr
obr obr obr
obr

Křišťálová koule
Dick
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr