obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915009 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38920 příspěvků, 5681 autorů a 386594 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dítě hvězd ::

 autor Velocci publikováno: 18.03.2014, 11:38  
Krátká povídka o životě jednoho z nás.
 

Chodníky obklopené listím všech možných barevných spekter. Nažloutlé malé lístečky střídaly větší zelené a na nich čas od času přistály ještě větší rudé. Cesty byly od nich zbarvené po celé šířce, vlhké po ranní rose, se leskly jako slzy stromů. Podzimní studenou noc pomalu střídalo o něco teplejší ráno. Slunce bojovalo mezi mraky, probíjelo si cestu na obloze. Ale toho rána jeho silné paprsky nestačily na prosvícení hustých mračen. Ranní mlha namáhavě šplhala z cest vysoko nahoru aby odkryla okolní krajinu. Aby odkryla nevyspalým a zběsilým řidičům jejich silnice. S odcházející mlhou bylo slyšet prvního ranního krkavce, který procházel kolem stromů a hledal potravu. Krákal tak hlasitě, jakoby nehledal jen zalezlé žížaly nebo brouky v hlíně. Vypadalo to, jako kdyby hledal vhodný protějšek. Jeho sebevědomí a klid náhle vyrušil právě přijíždějící městský autobus. Krkavec se polekal a v rychlosti odletěl daleko za holé větve stromů. Dveře dlouhého vozu se otevřely a vystoupila pouze jediná osoba. Byl to muž. Na hlavě měl tmavě modrý kšilt s výšivkou nějakého slavného fotbalového klubu. Na bradě pár vousů, že by se daly na prstech spočítat. Byl oblečen do hnědé kožené bundy a nohy mu pokrývaly rifle s vytrženou zadní kapsou.

Při chůzi byl lehce nakloněný a slabě krčil hlavu směrem dolů, jakoby obdivoval barevné listy ležící na zemi. Přes rameno měl pověšenou velkou brašnu, takovou tu cestovní, co si lidé berou na výlety nebo na dlouhé túry. Pomalu vykračoval. Doslova si to vychutnával. Neustále se rozhlížel kolem sebe, nebyl jediný rodinný domek u kterého by se nezastavil a důkladně neprostudoval jeho stavbu. Také pečlivě četl každé jméno na zvonku, jakoby se vracel odněkud z daleka po velmi dlouhé době.

Ulice, kterou muž procházel se jmenuje Daleká. Nejmenuje se takto náhodou. Jen k nejbližšímu obchodu s potravinami a autobusové zastávce je to dobrý kilometr. Na jejím konci je hřiště, kam si v létě chodí děti hrát a v zimě chodí sáňkovat. Když byl muž s kšiltem už přibližně v půlce, nečekaně se zastavil. Všiml si totiž na druhé straně ulice podivné postavy hledící do oken jednoho z domků. Oba dva se ani nehnuli. Podivná postava měla přes hlavu černou kapuci a nebylo ji vidět do obličeje. Muž s brašnou se konečně rozhodl pár metrů popojít. Nesmírně ho zajímalo, proč tam ten člověk stojí a civí. Nakonec se dal opět do chůze ale začal dělat větší kroky než předtím. Snažil se zrychlit tempo. Najednou se jeho spokojené vykračování proměnilo na rychlou chůzi, toužící po sladkém domově.

Muž právě minul dětské hřiště a konečně odbočil do zahrady jednoho z činžovních domů. Došel až ke vstupním dveřím a vyndal z kapsy kroužek s klíči. Odemkl a ještě než vešel, se pořádně rozhlédl, pak zavřel dveře a vydal se po schodech nahoru. Teplota v chodbě byla výrazně vyšší. Muž se na chvíli zastavil, rozepnul si koženou bundu, brašnu si dal do levé ruky a bundu hodil přes rameno. Překonal pár schodů a opět se zastavil v mezipatře. S lehce smutným výrazem na tváři hleděl na dveře nalevo od schodů. Vypadaly jako nové. Tmavě hnědé s bílým rámem. Na zvonku bylo napsáno 'Kupcovi'. Muž sklopil hlavu, ještě více než ji měl a pravým zápěstím si utřel z nosu tekoucí kapky. Zhluboka se nadechl a pokračoval po schodech dále nahoru. Ze schodiště odbočil až ve třetím patře. Došel k tapetovaným dveřím a starým černým kruhovým zvonkem. Jmenovka na zvonku už ani nešla přečíst. Muž opět vyndal kroužek s klíči a ten nejdelší strčil do klíčové dírky. Lehce pootevřel dveře a levou nohou vkročil do předsíně bytu. Po pravé straně nahmatal tlačítko na světlo a stiskl ho. Porozhlédl se kolem předsíně a zvolal: "Hello everybody!"

"Koho nám to čerti nesou?" ozvalo se z místnosti za rohem.
"Jen kdyby čerti tetičko." odpověděl muž s neskrývaným tónem radosti.
Ani si nezul boty a vydal se přes protáhlou kuchyň za roh do obýváku. Tam stála drobná postavička. Vlasy bílé, husté a sahaly až k ramenům. Ještě v noční košilce, zmuchlané od neustálého přetáčení se v posteli, stála starší paní.
"Pane bože, ty si ale vytáhl od posledně." s úžasem vykřikla.
"Teto Lindo, ani nevíš jak rád tě vidím." sotva dopověděl, odhodil brašnu s bundou na zem a objal ji jak nejsilněji mohl.
"Veroniko, pojď sem okamžitě! Tvůj bratranec Vytas je doma!" zvolala teta Linda.
V obýváku se otevřely dveře a vyšla mladá půvabná dívka. Měla přes hlavu ručník ztvarovaný do turbanu tak, jak to nosí lidé daleko za Středozemním mořem. Tmavé hnědé oči a široký úsměv. Jakmile Vytase uviděla, rozeběhla se a objala oba, jak jeho tak i tetu Lindu.
"Budeš mi vyprávět o tom, co jsi všechno zažil, že? Budeš mi vyprávět o plavbě trajektem, o výletu do Londýna nebo o tom velkém ruském kole, že budeš?" chrlila jednu otázku za druhou Vytasova sestřenice.
"To víš že budu Veroniko, jen bych rád něco snědl."

Jídelní stůl se rychle začal připravovat. Teta Linda se ani na chvilku nezastavila. Nejdříve stůl umyla aby se leskl a voněl po jahodách - alespoň jak to tvrdí v reklamách. Potom prostřela, přinesla tři talíře a také tři páry vidliček a nožů. Také oprášila sklenky na víno a nalila do nich ruské šampaňské, které se pije na nový rok. Jakmile bylo všechno připravené, Vytas a Veronika usedli ke stolu. Teta Linda na okamžik odešla do kuchyně ohřát jídlo.
"Nikdy jsi mi neřekl proč se jmenuješ tak divně." nadhodila nenápadně téma Veronika.
"Jak divně?" ptal se udiveně Vytas, "co je na tom divného?"
"No Vytas není zrovna české jméno."
Zvedl obě ruce, opřel si je o hlavu a pousmál se. "No víš, já tak úplně nejsem Čech. Matka si jednoho dne umanula, že pojede na dovolenou do Řecka. Nevím přesně kam, mluvila o ostrově Tródos, Thódos nebo snad Ródos, už si to nepamatuji. Nicméně, potkala tam jednoho pána, který prý vlastnil nějaký hotel kousek od moře. Ten pán, Giannis se jmenoval, o několik měsíců později přijel sem do Česka i s mámou. Když jsem se narodil, dal mi Giannis jméno po svém bratrovi."
"Aspoň si tě lidi budou pamatovat." s úsměvem na rtech pronesla Veronika.
Teta Linda přistoupila ke stolu s vařícím hrncem. Položila jej na stůl, odklopila poklici a začala nalévat vařící nudličkovou polévku.
"A co vlastně tvoji rodiče? ozvala se ti máma od té doby, co si odjel do Brightonu?" zeptala se Teta.
"Napsala mi pár dopisů. Kontroloval jsem adresu odesílatele a zjistil jsem že jsou s otcem v Soluni. Takže se mají asi dobře." odpověděl lhostejně.
"Vytasi, myslíš že by si mohl dnes jedné sousedce vyvenčit psa? Paní Kupcová už je stará dáma a zatímco ty si byl v Anglii, jí venčila psa tady Veronika." požádala ho.
Jeho výraz se z lhostejného pohledu rázem změnil, tvářil se nadšeně. Hluboce se nadechl a zeptal se: "Její vnučka Eliška, bydlí stále u ní?"
"Už dlouho ne ale párkrát jsem ji tu zahlédla. Myslím, že vždycky přijde babičku zkontrolovat jestli dýchá." zasmála se, "tak vyvenčíš toho psa? Alespoň se tu porozhlédneš a zjistíš co je tu nového."
"Když jsme u toho, všimli jste si toho zvláštního člověka, co stojí tady za rohem v ulici a civí do oken jednoho z domků?" zeptal se Vytas poněkud vystrašeně.
"To je místní podivín." vyhrkla Veronika a spálila si jazyk od vařící polévky.
Teta Linda si konečně sedla ke stolu. "Ten tam stojí už nějaký ten pátek. Je to taková kuriozita tady v okolí. S nikým nemluví a lidi se mu proto vyhýbají. Jde z něho strach, stojí tam za jakéhokoliv počasí, ve dne i v noci. Radím i tobě se mu vyhýbat, nikdy nevíš co se ti v dnešním světě může stát."

"Podívejme se! Ty jsi ale hezkej pes," chválil Vytas malého jezevčíka, "kolikpak mu je paní Kupcová?"
Ta udiveně sledovala nyní už dospělého muže a nedokázala uvěřit, kolik let uplynulo od doby, kdy odsud odešel.
"Bude mu teprve šestý rok." odpověděla paní Kupcová a usedla na proseděnou zelenou pohovku. Na sobě měla domácí zástěru s kytičkovaným vzorem. Levou ruku měla schovanou v hluboké kapse a v pravé ruce lahev. Na nohách huňaté ponožky a na chodidlech staré trepky. Nalévala si jednu štamprli za druhou a přitom sledovala jak si Vytas hraje se psem.
"Kvido." řekla paní Kupcová.
"Kdo?" zeptal se Vytas.
"Ten pes."
"Váš pes se jmenuje Kvido?"
"Nelíbí se ti jméno Kvido, Vytasi?" otázala se a vypila další štamprli.
"Zvláštní jméno pro psa, paní Kupcová." odpověděl.
"Zvláštní jméno pro Čecha," nalila si další panák vaječného koňaku, "Vytas? Dnešní mládež už vůbec netuší jak jinak mezinárodně pojmenovat své syny a dcery. Tu máte samého Vincenta, Leilu, Artura... " drze pokračovala.
"Jak se má Eliška, paní Kupcová?" rychle změnil téma.
Stařena podivně zachrochtala a vypila poslední štamprli. Popadla prázdnou lahev a hodila ji do koše na odpadky. Ušla pár kroků ke kuchyňské lince, opřela se o ni a zeptala se: "Proč tě zajímá právě moje vnučka?"
"Než jsem odjel do Anglie, chtěl jsem se s ní rozloučit. V to ráno jsem tu zvonil, ale nikdo se z bytu neozýval. Tak mám špatný svědomí, že jsem se ji ani neozval. Chápete?" nechal hrátek se psem a posadil se na tu proseděnou pohovku.
"Eliška mne dlouho nenavštívila." odpověděla stroze.
"Kde je, paní Kupcová?" žadonil o informace Vytas.
"Jednoho dne se sbalila a odešla. Tak jako ty jsi to udělal."
"Já jsem odcestoval kvůli..."
"Říká se, že se vdala za nějakého bohatého muže," vyrušila ho, "za podnikatele, nebo právníka. Bohužel ani moje dcera, ani já, nevíme, co se s ní doopravdy stalo."
Vytas tiše seděl na pohovce. Jeho výraz zbledl. Sklopil hlavu a zíral na šedý koberec, na kterém ležel Kvido. Pravou rukou si setřel kapky z nosu a jemně popotáhl.
"Jdeme Kvido!" zakřičel na psa a vzal ze stolku vedle pohovky obojek, "zatím nashle, paní Kupcová."

Bylo krátce po páté hodině odpolední. Venku se pomalu začalo stmívat a ulice byly minutu od minuty prázdnější. Všichni lidé se ukryly před studeným podzimním větrem do svých domovů aby nemusely čelit takové zimě. Na ulicích začaly svítit pouliční lampy, které odhalovaly i ty nejtmavší části chodníků. Všude ticho a klid. V jednom z domů se však ozýval štěkot. Neposedný a nemotorný pes Kvido se svým náhradním páníčkem Vytasem právě vkročili do ulice. Všechen klid jakoby se najednou vypařil, když Kvido neúnavně pokračoval v nepříjemném štěkotu.
"Zmlkni pse!" ohnal se po něm Vytas. S Kvidem to však ani nehnulo a tak si vesele štěkal dál.
"Taky mi chybí. Co si myslíš, pse? Že jsem přijel zpátky do Čech, abych tě tu každý den venčil a okřikoval? Ne. Přijel jsem za Eliškou. Ale ty tomu nerozumíš, proč ti to vůbec vykládám?"
Kvido najednou přestal štěkat a už jen tak podivně pofňukával. Sedl si doprostřed silnice a upjatě zíral do Vytasových očí.
"No co chceš? Chceš vědět jak to doopravdy bylo? podrbal se na hlavě, zhluboka se nadechl a spustil: "Víš pse, paní Kupcové jsem lhal. Nezvonil jsem v den odjezdu na váš zvonek a ani jsem se nechtěl s ní rozloučit." Kvido nechápavě naklonil hlavu nalevo, ale stále jej poslouchal, "Tenkrát jsem se do Elišky zamiloval a ona do mně. Měli jsme se spolu dobře. Chodili jsme spolu do kina, hráli jsme kulečník v místním bowling baru, popíjeli jsme víno v restauracích. Bylo to moc hezké, Kvido. Ale jednou jsem stál v bytě u okna ve chvíli, kdy přijelo před dům to tmavě modré auto. Z něho vystoupila Eliška a v pravé ruce držela čtyři svázané rudé růže. Chápeš to, Kvido? Ještě než vešla do domu, počkala až modré auto odjede a potom ty kytky vyhodila do popelnice před domem, jen abych nic nepoznal! Byla z toho hrozná hádka, hádali jsme se až do druhého dne. Potom si vzala pár svých věcí a řekla mi, že se přestěhuje o patro níže ke své babičce. Uběhlo pár dní a já jsem dostal nabídku k odjezdu do Brightonu, ale to ty stejně nevíš, kde to je. Nerozloučil jsem se s ní, byl jsem naštvanej, sbalil jsem se a odjel jsem." Vytas se opět zhluboka nadechl a odplivl si na zem.
"A vůbec, proč ti to tu vykládám, si pes."

Kvido už ani nezafňukal. Oba dva jakoby neměli co říct. Pokojně procházeli tmou. Kvido sem tam očuchal nějaký ten kousek trávníku nebo pouliční lampu. Vytas zase odkopával drobné kamínky ze silnice. Šli dál a dál Dalekou ulicí. Tou ulicí, kterou Vytas ráno tak náramně obdivoval. Ulicí, která mu uvízla v hlavě nejen díky tomu, jak je dlouhá nebo snad kvůli architektuře. V hlavě mu uvízla osoba, která celé dny a noci stojí v té ulici na chodníku a civí do oken domů. Ta tajemná postava ho nějakým způsobem vystrašila ale zároveň ohromila. Sepnul Kvidovi vodítko a zkrátil mu dosah. Zavolal na něho a začal ho vláčet tím směrem, kde tu osobu viděl naposledy. Pes začal být neklidný a zkoušel se Vytasovi z obojku vykroutit. Vrčel a tlapkami se snažil obojek posunout přes uši.
"Uklidni se, Kvido! Jdu se tam jenom podívat, nedělej z toho vědu!" snažil se psa trochu motivovat. Kvido se však ale bouřit nepřestal. Začal velmi hlasitě štěkat a to Vytase vyplašilo. Pustil vodítko z ruky a pes pelášil zpátky směrem k domu.
"Tak si běž ty posero!" křičel na něho a vzteky mával rukama. Ještě chvilku hleděl do tmy a čekal jestli se Kvido vrátí, ale nevrátil. Otočil se na druhou stranu a nejednou ji viděl.

Ta temná postava stála pár metrů od něho. Sledovala ho. Ve stejné poloze jako ji viděl předtím. Vytas zůstal stát nehybně jako strom a ohromeně toho podivína zkoumal. Všiml si, jak hlasitě dýchá. To, Vytase vystrašilo. Po zádech mu stýkal studený pot a nohy mu zdřevěněli asi jako nikdy předtím. Snažil se ten obrovský strach překonat a ovládnout se, ale marně. Nebyl schopný kroku vpřed natož vzad. Najednou se ten temný člověk začal přibližovat. Nehýbal nohama. Nehýbal žádnou částí těla. Ale i tak se jeho tělo k němu přibližovalo. Vytas chtěl křičet, ale nemohl. Něco jako by drželo jeho jazyk za zuby a pusu zavřenou. Postava byla celá v černém, na hlavě černý kšilt a přes něj kapuci. Vytas poznal že je to muž. Snažil se mu více nahlédnout do tváře. To už ale byl muž úplně u Vytase. Oba dva si nahlédli do očí. Vytas byl velmi vystrašený ale stále zvědavý zároveň. Konečně se mu podařilo pootevřít ústa. "Kdo si?" zamumlal na temného muže.
Muž se na něho stále díval ale nevydal ze sebe ani hlásku.
"Hergot! Odpověz mi!" troufale zvýšil hlas po tom, co už měl ústa úplně otevřené.
"Tři dny, tři jména, tři životy." odpověděl muž.
"Cože? Co to znamená? Chtěl jsem vědět jak se jmenuješ, co jsi zač!?" rozčíleně se zeptal znovu.
"Tři dny, tři jména, tři životy." opakoval, "tři dny, tři jména, tři životy..."
"Posloucháš mě vůbec!?" vzteky bez sebe křičel Vytas.
"Tři dny, tři jména, tři životy..."
"Tohle není sranda..." nestihl dopovědět větu. Najednou zmlknul a svalil se na zem. Nehybně ležel, ani se nehnul. Na studeném chodníku. Sám ve tmě. Ležel.

...

"Takže slečno, vy říkáte, že jste ta těla spatřila jako první, je to pravda?" zeptal se Veroniky komisař.
"Heleďte se pane..."
"Kocián."
"Pane Kocián, to co jsem viděla, se nedá popsat slovy." řekla Veronika, položila si ruce na hruď a celá vystrašená se klepala.
"Zkuste to, slečno. Nemusíte se bát, tady už jste v bezpečí." uklidňoval ji.
"Nemáte ani nejmenší tušení jak je těžké se k tomu jen v myšlenkách vracet. Zažila jsem nejhorší okamžiky svého života, tak mi tu laskavě neříkejte, že se nemám čeho bát!"
"Omlouvám se slečno, mám to v popisu práce."
"A máte v tom vašem popisu práce také uvedenej důvod, proč mě tu zpovídáte, zatímco si vrah pobíhá kdesi venku?"
"Slečno, všechno popořadě. Nejdřív potřebuji slyšet váš celý příběh. Od okamžiku, kdy jste ho viděla naposledy až do samotného závěru."

Komisař Kocián přinesl Veronice horký čaj, přehodil přes ní deku a na stůl před ní položil lžičku. Obešel velký kovový stůl, nahlédl do zrcadlového okna, takového, jaký mají v detektivkách a potom usedl naproti ní. Veronika uchopila hrnek a ochutnala čaj. Hřejiví hrnek neustále držela aby ji nebyla taková zima.
"Viděla jsem ho naposled v ten samý den, kdy jsem ho viděla přijíždět. Přišel skoro bez ohlášení, tetu Lindu překvapil natolik, že kolem něho hned začala pobíhat, připravovat jídlo a tak. Choval se zcela normálně. Pak ho teta Linda poprosila, jestli nemůže k večeru vyvenčit sousedky psa, tak to udělal." tiše vyprávěla Veronika.
"Sousedka...paní Kupcová, je to tak?" zeptal se komisař.
"Ano, bohužel, ta." znovu se napila čaje, hluboce polkla a pokračovala: "odešel a vrátil se až po třech dnech."
"Po třech dnech? Nikdo ho nesháněl?" neustále se vyptával.
"Nikdo nevěděl, že se Vytas vrátil z Anglie. Tak proto. Nicméně, Vytas přišel třetí den. Na sobě měl to samé oblečení jako předtím. Byl bledej a tichej. Když jsme se ho s tetou Lindou na něco ptaly, on se ani neodvážil odpovědět. Tak jsme to ignorovali. Vytas se zavřel v pokoji po zesnulém dědečkovi a pořád něco psal."
"Co psal, slečno, co?"
"Neodvážila jsem se to otevřít. Mám to tu sebou, dám vám to, ale nechtějte po mně abych vám to četla." řekla vystrašeně Veronika a vyndala z batohu malou hnědou knížečku. Prsty přejela po obalu a zhluboka se nadechla, "tu máte, pane komisaři, přečtěte si to sám."
"Děkuji, slečno. Máte někoho, u koho byste mohla přenocovat?" otázal se zdvořile komisař.
"Pojedu za svým strýcem Erikem." odpověděla stroze.
"V pořádku, slečno Veroniko. Váš strýc už o tom ví?"
"Ještě ne..." rozplakala se.
"Vím, že je to pro vás velmi těžké, ale bylo by dobré mu říct pravdu. Říct mu, že vaše teta, vaše sousedka Kupcová a váš bratranec Vytas, jsou po smrti."

Uběhlo několik dní vyšetřování. Komisař Kocián zkoumal okolí události. Vyptával se osob bydlících kolem, jestli neviděly něco podezřelého. Známých se vyptával, zda Vytas neměl nějaké nepřátele, nebo jestli někomu nedlužil peníze. Po těchto několika únavných dní si konečně udělal čas. Sedl si do nejbližší kavárny, poblíž výstupní stanice, do které Vytase přivezl autobus. Objednal si kafe, malý zákusek a z kapsy vyndal onen hnědý deník, který mu Veronika předala. Zakousl se do svého dortíku a začal číst.

12. listopad 2013:

<i>Viděl jsem ji. Viděl jsem světlo a tmu zároveň. Cítil jsem smutek, ale byl jsem šťastný. Cítil jsem smrt, ale byl jsem živý. Viděl jsem ji. Elišku. Stála tam. Na konci prázdné místnosti. Vedle ní stál on. Ukazoval na mne. Smál se mi. Eliška plakala a já jsem ji nemohl utěšit.Vzdalovala se mi a já jsem se k ní nemohl přiblížit. On mi neustále do ucha opakoval: "Tři dny, tři jména, tři životy."</i>

13. listopad 2013:

<i>Nebyl jsem mrtvý, naopak jsem konečně oživl. Viděl jsem věci, které nikdo nikdy na světě neviděl. On nás tu nechal. Na malý okamžik zmizel a já měl šanci s ní promluvit. Eliška na mě hleděla ale nedokázala mi odpovědět na jedinou mou otázku. Neustále opakovala jména, která mi byla velmi povědomá. Pak přišel on. Zlobil se. Potrestal ji. Zavraždil ji.</i>

14. listopad 2013

<i>Pochopil jsem to. Držel jsem ji v náručí, ale neplakal jsem. On stál nade mnou a pozoroval mě. Viděl jsem mu do obličeje. Chápal mě. Chytl mě za ruku a ukázal mi to. Viděl jsem osudy všech lidí kolem sebe. Viděl jsem osudy všeho živého na Zemi. Viděl jsem osudy třech lidí, které mám změnit. On měl pravdu. Vysvětlil mi to. Pustil mi ruku a řekl mi: "Zbývá jeden den. Marie, Linda, Veronika. Tři životy." Pak zmizel v temnotě jako já jsem se znovuzrodil. Poháněn jeho silou jsem to vykonal. Zabil. Zmasakroval. Paní Kupcová nekřičela, za to její pes štěkal. Teta Linda spala, když jsem přišel k ní do ložnice. Zhroutil jsem se. Poklekl jsem a doufal jsem, že se z té můry probudím. On mi ale neustále šeptal do ucha. Říkal ať to udělám. Promiň mi to. Odpusť mi to, Veroniko. Vezmu si svůj život sám, abych ten tvůj ušetřil. </i>

Komisař dočetl poslední řádku. V ruce měl dort, který ani nestačil dojíst. Zůstal nehybně sedět jako přikovaný k židli. Hlavou se mu honilo tisíce myšlenek. Začal se kolem sebe rozhlížet a přemítal si celou událost ještě jednou. A ještě jednou. "Opravdu se to stalo? Věřím na to?" ptal se sám sebe. Zbrkle otáčel hlavou kolem kavárny až se zastavil. Všiml si toho podivného člověka, co seděl o dva stoly dál. Sledoval ho. Celý v černým. Temná tvář a oči mu zářily jako světlušky.
"Nevěříte mi, komisaři?" řekl muž v černém, "tři dny, tři jména, tři životy."


 celkové hodnocení autora: 86.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 18.03.2014, 11:38:24 Odpovědět 
   Zdravím.

Po dočtení tohoto textu jsem se musel zeptat sám sebe, zda věřím tomu, jak je příběh podaný, byť se jedná jen o literární fikci. Ano, ze začátku to vypadalo na jakýsi druh psychologické prózy (náš hrdina se vrací domů a touží se setkat s jednou dívkou - viz promarněné šance či nesplněná přání).

Jenže pak je tu ona tajemná postava v černém. V prvním momentě jsem myslel na smrt, ale tak jednoduché to zřejmě nebude. Možná je onen muž (bytost) démonem (z Pekla či jiného světa) a touží se zmocnit co největšího počtu lidí a proto vždy někoho posedne a přikáže mu, co má dělat, ale i toto nebude jen tak. Takže i tajemno (věci mezi nebem a zemí) zde mají své místo.

Nakonec se celý příběh přesunul až do polohy detektivní, kdy přichází na řadu vyšetřování a práce policie. Konec samotný je takový neurčitý a vyprchává docela do ztracená, spíše napsaný na efekt (ve smyslu šokování čtenářů) než aby dodal hrdinům určité rozhřešení a celou povídku nějak výrazně orámoval.

Tak...

Abych to zkrátil, vypíšu klady zápory, protože hrozí, že se krapet rozepíšu:

+ umíš pracovat s detaily
+ dialogy jsou také k věci
- co takhle vystavět ještě hutnější atmosféru? Tento text je směsicí žánrů (horor, detektivka, apod)? Mohl jsi své hrdiny potrápit více, takto je vše příliš hrr.
- pozor na psaní ji/jí
- pozor na chybějící a nadbytečné čárky (pomohou pravidla a net, jak na čárky ve větách a souvětích),
- pozor na pravidla psaní přímé řeči a navazování uvozovacích vět na ně (i zde pomohou pravidla českého pravopisu, net nebo dobrá kniha - i oblíbeného autora).
- zdá se mi, žes z povídky (i samotného námětu) nevytřískal vše, co by se nabízelo, neřkuli, co se námětu týče, toto už zde bylo, ale 100x jinak, takže více srdce do onoho přednesu, čtenáři se chtějí "bavit" - v tomto případě: bát se (ne však nedostatků v textu).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 18.03.2014, 16:31:17  
   Šíma: Zdarec.

HTML tagy prosím do hranatých závorek (viz nápověda v okně pro vkládání textů): [i]text psaný kurzívou[/i] - pak by měly tyto tagy fungovat! ;-)

Ať se daří.
 ze dne 18.03.2014, 14:46:55  
   Velocci: Děkuji za vypsání plusů a mínusů, na tom se pokusím zapracovat. V závěru jsem se snažil toho nevysvětlit mnoho, aby čtenář, který by měl zájem toto číst, si mohl závěr udělat sám. Omlouvám se za špatné zadání příkazu pro <kurzívu>. Snad to půjde ještě nějakým způsobem opravit. Brzy Na shledanou.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
memeks
(11.12.2018, 05:24)
světýlko života
(8.12.2018, 20:27)
Klara Marta
(6.12.2018, 19:05)
Visla
(24.11.2018, 17:12)
obr
obr obr obr
obr
On... A jeho le...
PinkBoo
Svět za duhou 1
micromys
Tajemství levan...
aliemmka
obr
obr obr obr
obr

Abraxas
Nikopol
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr