obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915265 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39351 příspěvků, 5725 autorů a 389629 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VIII: II - Matka 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 23.03.2014, 11:45  
Po smrti Samuela a zničení zámku se život sester změnil. Žijí spolu, ale na jiném místě a samy.
 

Před třemi měsíci...

V malé neútulné jednolůžkové cele seděl na matraci tvořící postel černovlasý muž. Od svobody ho dělily mříže, plechové dveře a asi tucet dozorců, kteří dohlíželi na to, aby vrazi, násilníci, zloději, žháři a další zločinci zůstali tam, kde jsou a aby nemohli narušovat život spořádaných a slušných lidí. Muž vstal a v ledové vodě, jež tekla z kohoutku umyvadla, si opláchl ruce. Poté usedl k dřevěnému rozviklanému stolu, na kterém měl stohy papírů a kelímek s tužkami. Nebylo mnoho věcí, které mohl muž ve vězení dělat. Psaní a čtení knih byla jeho nejčastější činnost. Popadl jeden list papíru a pustil se do psaní.
 
24. srpna 1999
Po dlouhé několikatýdenní pauze mám konečně chuť do svého deníku něco připsat.
Je to strašné… Cítím, jak hrozně na mne působí stísněnost těchto zdí, ten nepříjemný zápach desinfekce, ze kterého se mi vždy motá hlava a pak to ticho… Samota je nejhorší ze všeho. Nejsem na ni zvyklý, ale i přes veškerou snahu se začlenit do této, dovolil bych si použít termín komunity, se nedaří navázat jakýkoli vztah s kýmkoli. Musel jsem být dokonce přemístěn na samotku a to trvale. Každý ze tří lidí, se kterými jsem předtím bydlel, mě chtěli zabít nebo přinejmenším zmlátit. Dvěma se to málem povedlo… Nikdo nechce trávit čas s vrahem, který rozsekal na kusy čtyřleté dítě a jeho zbytky pohodil do studny. Pro všechny jsem vrah, žhář a lidská zrůda. Dávají mi to najevo všichni, až si někdy říkám, jestli nemají pravdu.
Na svá bedra jsem si dobrovolně vzal břemeno, které jen s největšími obtížemi dokážu unést. Jsem ale rád za jedno – vím, že jsem udělal správnou věc. Tohle si opakuji pokaždé, když jdu spát a tohle jediné mi pomáhá zde přežít. Jen nevím, jak dlouho to vydržím… můj trest je nekonečný…


Kdosi zabušil na plechové dveře a následně je otevřel. Byl to jeden z dozorců – vysoký, statný holohlavý muž v uniformě.
„Hej, vrahu malých dětí, máš návštěvu!“ Muž vstal od stolu a přistoupil k mřížím. Dal ruce k sobě a dozorce mu skrze otvory v mříži nasadil pouta. Poté odemkl i mříž a vyvedl vězně ven na chodbu. Zde se k nim připojil další strážný.
„Smím vědět, kdo mne navštívil?“ zeptal se vězeň.
„Je to tak těžký uhodnout – ta co minule. A předminule, a před předminule… Zřejmě poslední člověk na téhle planetě, kterému nejsi odporný, a kterému na tobě ještě alespoň trochu záleží.“ Muž jen sklopil hlavu a nechal se vést chodbami až do místnosti určené pro hovor s návštěvníky. Zatímco dozorci zavřeli dveře, muž usedl na židli a skrze sklo jasně poznal, kdo že ho navštívil. Ne, že by to nečekal, nakonec dozorce měl pravdu – nikdy ho nenavštívil nikdo jiný, než Sakura Sato. Mladá Asiatka měla od temene hlavy až k čelu úzký pruh rovných černých vlasů a vzadu ocásek. Zbytek hlavy měla zcela vyholený. Držela v rukou sluchátko, takže muž si vzal to, jež bylo na jeho straně, aby mohl mluvit. Jakmile tak učinil, Sakura ho pozdravila.
„Ahoj, Edwarde. Napekla jsem ti zase spoustu sušenek a koláčků. Doufám, že ti je ti manící nežerou.“
„Díky, Sakuro. Cením si tvých dárků a ještě více tvých návštěv.“
„Tvých?! Takže už mi konečně tykáš?! To je super!“ Sakura se usmála a položila dlaň na sklo. Edward učinil totéž. Ze Sakury však nadšení vbrzku opadlo. „Asi nechceš zase slyšet jak moc mi je to líto…“
„Ne, to opravdu nechci.“
„Pro mě jsi a vždycky budeš hrdina. Zatímco já… já jsem…“ Sakuře zaslzely oči. „Je mi to líto. Uvědomuješ si, že jsem ti zničila celý život?! Pořád to můžu napravit… můžu říct, jak to všechno bylo…“
„Ne, to prosím ne!“ naléhal Edward. „Já nemám nikoho a nic, ale ty máš mnohem větší cenu. Máš sestru, brzy se společně budete starat o dítě a… ty máš stále život před sebou, Sakuro. Nezasloužíš si trpět. To, co se stalo, nebyla tvoje vina.“
„Tvoje taky ne!“
„Já jsem ho tam nechal… V tom pokoji… Vyskočil jsem… jako zbabělec…“
„Možná že díky tomu jsi ještě naživu. Nemáš si co vyčítat.“ Edward sklopil zrak a hlavou se mu honila nepříjemná otázka. Zdráhal se ji vyslovit, ale nakonec neodolal.
„Paní Kasumi se sem nepřijede podívat? Ehh, omlouvám se, tohle bylo strašně hloupé, vždyť…“
„Ale ne, nebylo. Určitě chápeš, že kvůli jejímu stavu teď dlouhá cesta není na místě, ale myslím, že nepřijede ani poté.“ Sakura se rozhlédla po místnosti a pátrala po kamerách. Ty tu však nikde nebyly. „Vždycky mám divný pocit.“
„Můžeš mluvit otevřeně, Sakuro. Nikdo nás nevidí, ani neslyší, a kdyby přece jen ano, tak na základě pár podezřelých vět neobnoví vyšetřování.“
„Chtěla jsem říct, že Kasumi ten den nemusela přijít jen o zámek a Dese, ale i o tebe o mě nebo o Samuela. Nešlo to skloubit tak, aby všechno dobře dopadlo. Bylo to buď já nebo ty a buď já, nebo Samuel. Je ti jasný, že já tam poněkud přebývám, a že kdybych se zachovala alespoň trochu čestně, odvedli by mě a všechno by bylo v pořádku. Ty bys teď byl na druhé straně skla a Samuel by mohl ještě žít. Jenomže…“ Sakura se odmlčela a otřela si slzy. „Je těžký vzdát se svobody na zbytek života. Chci ti ale říct, že Kasumi s výsledkem soudu souhlasí. Kdyby sem přišla a začala tvrdit, jak moc jí to mrzí, nebyla by to pravda. Já jsem na tom hůř – nejsem schopna se sama se sebou shodnout na tom, jestli to bylo dobře anebo ne. Nejsem a nikdy jsem nebyla dobrý člověk, ale… tohle bolí mnohem víc, než cokoli jiného.“ Dovnitř vešli dozorci a Edward poznal, že je čas se rozloučit. „Stavím se zase za měsíc a přinesu něco dobrého. Ahoj.“ Sakura skrze okno sledovala, kterak dozorci odvádějí Edwarda a poté i ona odešla z místnosti.

Asiatka prošla skrze detektor kovů a vzala si své věci od policisty, jež zde hlídal. Na chodbě kousek od vchodu jí neunikl rozhovor muže z ochranky a statné černošky. Ta okamžitě odvrátila svoji tvář, když Sakuru zahlédla.
„Je vám něco?“ ptal se strážník.
„Ne,“ odvětila černoška. Když Sakura odešla, žena se opět rozpovídala. „Takže říkáte, že mě za ním jednoznačně nepustí.“
„Pokud nejste člen jeho rodiny nebo právní zástupce, tak rozhodně ne. Jestli chcete dál dělat potíže, můžu vám zavolat někoho z vedení, ale bude to na vaše triko.“
„A co ona? Ta žena, co tudy prošla? Ta přece není jeho příbuzná.“
„Do toho mě nic není.“
„Hmm, tak to vám děkuju… Nashle.“

Žena vyšla ven na ulici, kde lilo jako z konve a obešla budovu věznice. Vedla tu úzká ulička až k parkovišti. Hned za rohem však žena natrefila na Sakuru.
„Škoda, že jsem si nevzala pistoli…“ řekla Asiatka a ušklíbla se.
„Tys… mě poznala…“ hlesla černoška a hlas se jí třásl. Vypadala vyděšeně, což bylo o to podivnější, že Asiatka byla skoro o hlavu menší a podstatně hubenější. Ve skutečnosti měla černoška paže tak velké jako Sakuřiny stehna a přesto byla kvůli nervozitě celá bez sebe.
„Jasně, že jsem tě poznala, Parvati!“ zdůraznila jméno Sakura. „Vypadáš jako King Kong za mlada – to si nejde splést.“ Parvati se rozhlédla okolo a zhluboka se nadechla.
„Mrzí mě, co se stalo. Možná… možná je dobře, že jsme se potkaly. Chci se omluvit a požádat o odpuštění tebe i Kasumi.“
„V případě sestry si budeš muset pospíšit – hrozí, že než se vymáčkneš, tak tě zabije.“ Parvati byl neustálý déšť velice nepříjemný. Ukázala směrem za sebe přes ulici k městskému parku.
„Za tím parčíkem je cukrárna. Můžu tě pozvat?“
„A cestou parkem mi zlámeš vaz? Nebuď naivní. Když už, tak si obejdeme celý blok. Sice chčije, ale ulice jsou plné lidí a mám pocit, že každý kolemjdoucí tě jakožto moji potenciální vražedkyni lehce identifikuje.“
„Změnila jsem se, Sakuro.“
„Na první pohled určitě ne! Vsadím se, že máš pořád zákaz vstupu do Yellowstonského národního parku, to že by si tě mohli turisti splést s grizzlym.“
„Nevyprovokuješ mě. Už zase držím emoce pevně na uzdě. Definitivně jsem sekla s anabolickými steroidy a cítím, že mně to jedině prospělo. Jsem vyrovnaná a…“
„Pojď do tý cukrárny – po tom, co jsem tě zahlédla, mám docela chuť na něco, co mi spraví náladu.“

Cukrárna s velkou výlohou, za kterou byly naskládané nejrůznější dorty vhodné k oslavám narozenin i svatební hostině, vypadala o to lákavěji, že liják venku ještě zesílil. Sakura a Parvati vešly dovnitř a na věšáku u dveří si odložily oblečení. Sakuře se tak naskytl nepříliš pěkný pohled na černošku, jež zůstala v zeleném nátělníku a měla tak holé ruce, které pokrývaly silné pletence svalů.
„Popravdě řečeno,“ řekla Sakura, „nedělá se mi z tebe natolik špatně, aby mi nechutnalo, ale to se nedá říct o lidech okolo.“ Sakura jasně pozorovala, že většina hostů, jež seděli u kulatých bílých plastových stolků si nejprve Parvati prohlíželi a poté se k ní odvrátily zády, přičemž si raději poposunuli židle. „Víš, jak se vyrábí ty cedule zákazů vstupu se zmrzlinou, se psem, s cigaretou,… a tak dále? Možná by nebyla špatná cedule zákazu vstupu s tebou.“ Sakura přistoupila k pultu a prohlížela si všelijaké zákusky, dorty a další sladkosti.
„Zvu tě,“ řekla Parvati, „takže si vyber, na co máš chuť.“
„Paráda…“
„Co to bude paní?“ otázala se prodavačka a přichystala si dva talíře.
Parvati zakroutila hlavou a řekla: „Já si nic nedám. Tohle není nic pro mě.“
„A to já si dám,“ usmála se Sakura. „Vezmu si Moccacino s cukrem, mlékem a šlehačkou. Dále zmrzlinový pohár s ovocem a ještě pořádný kus tiramisu.“ Sakura přešla k pokladně a u pultu vedle si všimla nabídky obložených chlebíčků. „Aha, tak já si vezmu ještě tři chlebíčky – dva se šunkou a jeden s vejci. Možná… možná bych taky měla vzít sestře, takže si vezmu ještě šest chlebíčků s sebou. Dejte mi tři a tři.“ Sakura se otočila na Parvati, které se čelo orosilo potem. V útrobách peněženky hledala dostatek liber na zaplacení útraty. Když si Sakura všimla, že peněz má přeci jen dost, ale jen o chlup, zauvažovala nad tím, co dalšího si objednat. Zaujala ji nabídka mléčných koktejlů. „Vezmu si ještě do trojky malinový a banánový koktejl.“ Tohle Parvatin obsah peněženky definitivně vyprázdnilo. Položila peníze na pokladnu a tiše řekla Sakuře:
„Promiň, ale… chybí mi dvě libry…“
„Říkala jsi, že mě zveš!“ zvýšila hlas Sakura, to aby jí bylo dobře slyšet. „Zveš mě a chybí ti dvě pitomý libry?! Možná kdyby většinu tvých peněz nespolklo tvé tělo, tak bys měla peníze pro kamarádku. Neviděly jsme se skoro tři čtvrtě roku!“
„Mé tělo?!“ hlesla tiše Parvati a cítila se hrozně hloupě.
„Představte si,“ řekla Sakura a ze své plně nadité peněženky doplatila požadovanou sumu. „Představte si, že aby si udržela tuhle… figuru, tak potřebuje dodržovat neskutečně přísný jídelníček a ještě brát spoustu doplňků stravy, to aby do těla dostala potřebné množství vitamínů a dalších volovin. A to nemluvím o nekonečných hodinách strávených ve fitku. Jo, jo, kulturistika je zatraceně drahá záležitost…“
„Ale já přece nejsem…“
„A ještě to zapírá…“ Sakura se mírně nahnula přes pult k pokladní, ale stejně mluvila dostatečně nahlas, aby ji většina hostů slyšela. „Normální lidi chodí do divadla na představení, ale jí podobní lidi a hlavně jejich obdivovatelé s nadšením pozorují na podiu vysušené, naolejované hromady svalů. Víte, nemyslím, že je vyloženě blbý, když na sobě žena trochu zamaká, ale když už se musí natočit bokem, aby prošla dveřmi, je to znamení, že něco není v pořádku. A to jsem ještě slušná, což je dáno tím, že jsme dobré kamarádky, viď Parvi?“ Parvati jemně chytila Sakuru za ruku.
„Prosím tě, už pojď.“
„Počkej! Ještě jsem se ani nedostala k té reklamě.“
„Na co potřebuješ reklamu?!“
„Ty už se zase stydíš, viď? Vždyť ses mě ptala, jak by se dala přitáhnout pozornost k tvému webu a já řekla, že ti zkusím pomoct.“
„Cože?! O čem to mluvíš?!“ Sakura si odnesla talíře s jídlem na vybraný stůl v samém středu místnosti a poté se obrátila k lidem.
„Lidi, nezlobte se, že obtěžuju, ale tady moje kamarádka ze školy má web a chtěla by skrze něj vydělávat. Určitě vám neuniklo, že do kapsy má hluboko a já bych jí samozřejmě ráda pomohla. No, a protože své tělo považuje za učiněný zázrak přitahující především mužskou pozornost, rozhodla se vydělávat na něm. Není tajemstvím, že internet je plný placených pornostránek a možná, že soukromá videa z příjemného laciného a domácího prostředí by také našla své diváky.“
„Prosím tě, mlč!“ naléhala Parvati a se studem, jež by se dal skoro krájet, pozorovala hosty, kteří na ni s pobavením ukazovali a smáli se. Sakura se však nedala.
„Pokud tedy máte někdo zájem o trochu toho drsného porna v podání tady půvabné Parvati Singh, vyhledejte si její jméno na netu a určitě najdete to pravé ořechové.“ Sakura přistoupila k Parvati, která se mohla hanbou propadnout a vcelku nahlas jí řekla. „Tak vidíš a ani to nebolelo. Jak můžeš být taková stydlivka, když si to v těch videích rozdáváš s nejrůznějšími individui z ulice? Mimochodem ten sex s bezdomovcem před místním obchoďákem, tak to byla fakt síla. Ten chlápek měl kliku, že ho stihl vytáhnou včas, protože kdybys zatnula hýžďové svaly o trochu dřív, tak by mu zůstal uvnitř a lidi by si pak mysleli, že mu ho kouřila kachna.“ Parvati to déle nevydržela a vyběhla ven na déšť. Sakura naopak spokojeně usedla za stůl a pustila se do jídla. Sice přitáhla spoustu pozornosti i na sebe a i ona se stala terčem posměchu, avšak snášela to s naprostým klidem. Po jídle dala talíře na vyznačené místo na pultu a vzala si zabalené chlebíčky s sebou.

Venku stále lilo jako z konve, ale po Parvati tu nebylo ani vidu ani slechu. Sakura chtěla být hlavně kvůli chlebíčkům v autě co nejdříve, takže si cestu zkrátila přes park. Na jedné z laviček u cesty seděla úplně promočená Parvati. Vypadala jako hromádka neštěstí a nebylo jisté, jestli to, co jí teče po tváři, je déšť nebo slzy.
„Vážně ses změnila…“ řekla Sakura. Parvati vytáhla z kapsy kapesník a otřela si nos.
„Byla jsem půl roku v ústavu na léčení. Paradoxně mi ale nejvíce pomohla ta hrůza…“
„Parvati, mě je to vcelku u prdele. Je očividné, že už se nenasíráš tak rychle a tak moc jako dřív. Skoro mě až překvapuje, že jsem nedostala v té cukrárně do huby, ale chtěla jsem si tě zkrátka ozkoušet. Tím bych naše setkání ukončila a doporučila bych ti jedno – vyhýbej se nám.“ Sakura rychlým krokem pokračovala dál a Parvati vyběhla za ní.
„Počkej, Sakuro. Počkej chvilku.“ Asiatka nereagovala. Přešla silnici, prošla úzkou uličkou vedle věznice a stanula na parkovišti, kde měla své auto – velký čtyřdveřový pick-up. Na zadní sedačku položila chlebíčky, a když otevřela dveře od místa řidiče, dohnala ji Parvati. Nehledě na špínu klesla na kolena a semkla dlaně k sobě.
„Prosím, Sakuro, moc tě prosím, vyslechni mě. Byla jsem v kostele… myslela jsem si, že zpověď mi uleví, ale nepomohlo to. Cítím se tak ubohá.“
„Protože jsi ubohá! Dej mi pokoj, krucinál!“ Sakura nasedla do vozu, ale nestačila zavřít dveře, neboť je Parvati chytila.
„Potřebuji ulevit svému svědomí! Sakuro, prosím…“
„Pusť ty zatracený dveře!“ Sakura zabrala oběma rukama za úchyt, ale nepohnula s nimi ani o píď. „Fajn…“ řekla a nastartovala. Zařadila zpátečku a pohlédla za sebe. „Šlápla na plyn a povolila spojku. Auto se rozjelo a Parvati nezbylo než se pustit. Sakura zabouchla dveře a otočila se. Zařadila první rychlostní stupeň, ale do cesty se jí postavila Parvati.
„Musíš mě vyslechnout!“ řvala. Na parkovišti bylo vcelku dost aut a Sakura neměla možnost se Parvati vyhnout. Nabízela se možnost zkrátka jet a buď se černoška uhne nebo ne. Sakura zatroubila, ale protože se Parvati nehnula, šlápla na plyn a rozjela se. Nejela příliš rychle, aby dala černošce čas uskočit. To se však nestalo a vůz srazil Parvati na zem. Sakura okamžitě zastavila a zatáhla ruční brzdu. Vystoupila z vozu a sledovala Parvati, jež ležela na zádech a držela se za bolavé břicho. Měla štěstí, že neskončila s nohou pod kolem vozu.
„Ty seš neskutečná kráva!“ zařvala Sakura. „Vlez si do toho zasranýho auta a opovaž se na mě byť jen křivě podívat!“ Sakura se vrátila do vozu a pistoli, jež měla v přihrádce u spolujezdce, přendala do otvoru ve dveřích. Pak čekala, kdy se Parvati konečně zvedne ze země a nastoupí do vozu. Mezitím si Sakura pustila rádio s vybranou stanicí – hity osmdesátých let. Parvati konečně nastoupila a Sakura si ji dobře prohlédla. Všimla si, že u pusy má pár kapek krve. „Nejedu do nemocnice,“ zdůraznila Sakura.
„To ani nemusíš. Díky, že jsi mě…“
„Srazila? Jo, není zač!“

Sakura vyjela z Londýna a mířila nejkratší možnou cestou ke svému domovu. Před sebou měla stále několik hodin jízdy, ale byla na to již zvyklá. Když si Parvati uvědomila, kam to Sakura směřuje, zeptala se:
„Už nebydlíte na Black Mirror?“
„Hádám, že víš, co se tam stalo. Byly toho plné noviny. Máme jich doma celou sbírku… London Times - zničení stovky let starého sídla jednoho z nejstarších šlechtických rodů v Anglii. New and Fresh - Cizinka ze země Vycházejícího Slunce se jako poslední člověk honosí jménem Gordon. Bloody Mary - Šíleným sluhou rozčtvrcené dítě nalezené ve studni. British People - sebevražda pána panství Black Mirror na půdě kostela, sotva pár minut po svatbě… To si nikdo nenechal ujít. A ani my jsme po té události nebyly v klidu. Nejprve vyšetřování policie, potom soud s Edwardem, přepsání majetku a taky neustálé otázky a otázky od všemožných redaktorů. Určitě jsi četla alespoň noviny a tak víš, že tvář rozzuřené Kasumi zdobila titulní stránky dlouhou dobu. To ani nemluvím o televizních reportážích. Tuším, že to bylo devatenáctého ledna, co nějaký parchant z televize přelezl zeď na náš pozemek a na zahradě potkal Kasumičku. Kamera zachytila jen kousek, to než ji ségra rozkopala, a když začal ten parchant protestovat, Kasumi mu nadvakrát zlomila ruku. Nebyla sranda ho přimět k tomu, aby nechal celý incident být, ale na vyhrožování jsem dobrá. Prostě to tehdy nebylo snadný, ale má to své výhody. Jelikož je Kasumi vdova po Samuelovi, spadl jí veškerý majetek do klína. Je jednou z nejbohatších lidí v Británii. Z pojistky na Black Mirror vypadly stovky milionů liber a další miliony měl Samuel v bance.“
„Samuel… když jsem se doslechla, že je mrtvý… byl to hrozný šok.“
„Zastřelil se, protože mu to přišlo za daných okolností nejrozumnější. S odstupem času myslím, že to bylo lepší, než pomalu umírat.“ Sakura vrhla rychlý pohled na svoji pistoli Valkýru. „Stálo hodně peněz a vlivu získat od policie moji zbraň, kterou se Samík zastřelil. Ale alespoň ji teď mám legálně v držení a udělala jsem si i zbrojní pas. To znamená, že tě s ní můžu s klidem zastřelit, když mi dáš pádný důvod.“
„A co Edward? Navštěvuješ ho i přes to, co provedl? Jak to dokážeš?!“
„Eh… jsem sestra šlechtičny a mám hromadu peněz, navíc jsem s ním žila - pustí mě za ním.“
„Víš, jak to myslím, Sakuro.“ 
„Jo… umím odpouštět a on svého činu hrozně lituje. Byl to zkrat…“
„Jako v mém případě…“ Parvati zavřela oči a smutně si povzdechla. Vybavovala si v duchu tu chvíli, kdy Kasumi napadla a pokusila se ji zabít. „Sakuro, nebylo to jen kvůli mé nemoci. Bylo to hlavně kvůli penězům.“ Tahle skutečnost Sakuru natolik překvapila, že zastavila u cesty a vypnula rádio, to aby se mohla plně soustředit na Parvatina slova.

„Kvůli penězům?! Kde bys je vzala?!“ vykřikla Sakura.
„To, že jsem přicestovala do Anglie nebyla náhoda. Mému příteli Nicolasi Krügerovi učinila jistá Alice McCallová nabídku – měl zabít Kasumi Sato a to proto, že ona údajně zavraždila Alice manžela.“
„Cye McCalla… To jsou ale kecy. A navíc – Alice zemřela v Tokiu a to ještě před naším příjezdem, tak co to na mě kurva hraješ?!“
„Je mrtvá?!“ Parvatin údiv rozhodně nebyl hraný, což došlo i Sakuře. „Takže… takže…“ Parvati se z očí začaly řinout slzy. „Všechno to bylo zbytečné… Bože…“
„Jenom úkladná vražda… To je síla, Parvati, to je fakt síla.“ Sakura odjistila zbraň a namířila ji na spolujezdkyni. „Ty hnusná, zkurvená zlatokopko, myslíš si, že nevím, o co ti jde?! Prachy, nic než prachy.“
„Ale né. Sakuro, musíš znát důvod, musíš vědět, proč jsem to udělala. Podívej, nikdy jsem nechtěla ublížit komukoli z vás, ale když mě Kasumi vyhodila, věděla jsem, že budu rázem bez peněz a můj otec byl vážně nemocný! On potřeboval léky a…“
„A to je ten dobrý důvod?!“ zasmála se Sakura. „To jako fakt?“
„Kdyby byla nemocná Kasumi a tys nutně potřebovala peníze… Nechtěla bys jí zajistit dobrý život? A nešla bys kvůli tomu přes mrtvoly? Tehdy jsem ale byla jako omámená a pohlcená zlostí, která mě umožňovala vidět jen jediné - můj cíl. Změnila jsem se, přísahám bohu!“ Sakura pistoli sklopila a vrátila ji na místo.
„A co bylo dál? Šla jsi za otcem?“
„Chtěla jsem letět zpátky do Namibie, ale zjistila jsem, že se otec zastřelil. Kvůli mně… Kvůli mému tělu a mému chování.“
„Mám pocit, že kdyby tě tatík viděl teď, seklo by to s ním stejně tak. Nezměnila ses! Pořád jsi velká černá hromada vyrýsovaných svalů.“
„Mě se tohle tělo líbí a mám ho ráda.“
„Ale tatík se otáčí v hrobě! Co když se zastřelí i máti?!“
„Nemám rodinu – jsem sama. No, vlastně mám přítele Curtise. Ten mě zachránil a teď bydlím u něj. Sháním práci, ale kdo chce zaměstnat ženu, jež pobývala v psychiatrické léčebně? Každý si jen přečte mé lékařské záznamy a má jasno. Navíc prý nejsem zrovna atraktivní, spíše odpudivá, ale já se sama sobě líbím!“
„Aby ne - jsi hotová sexbomba.“
„Nedělej si legraci. Curtis říká, že mám krásný úsměv. Tělo mám prý taky hezké…“
„Curtis je slabý na oči? Ne teď vážně – jakožto žena to nemůžu objektivně posoudit, ale řekla bych, že medvěda bys sbalila na potkání.“
„Tohle je právě ono – jsem terčem posměchu. Kdybych neměla Curtise, skončila bych už dávno na ulici a ještě nešťastnější než nyní. Potřebuji mít nablízku člověka, který mě podpoří a…“
„…a dá ti peníze…“
„Navíc mě stále tíží svědomí. Tak strašně bych si přála mu ulevit. Sakuro, odpustíš mi?“ „Hraješ mi na city a přitom nemáš páru, jak těžký může život být. Běž někam, Parvati. Vystup si a táhni do hajzlu.“
„Ale…“
„Zmiz!“ Cvaknutí kohoutku pistole by byl pro většinu lidí pádný důvod, proč vystoupit, ale pro Parvati ne.
„Nemůžeš mi odpustit? Co mám udělat, abys mohla?!“
„Vypadnout z mého auta!“
„Nikdy jsi v životě neudělala chybu? Nikdy jsi ve zkratu nepokazila druhým lidem život? A nikdy sis nepřála, aby ti druzí odpustili?“ Tahle slova na Sakuru zapůsobila tak silně, až to Parvati překvapilo. Schovala pistoli a vystoupila si. Položila hlavu na střechu vozu a schovala ji do dlaní. Parvati, která už byla také venku, slyšela, že Sakura pláče.
 
„Máš pravdu…“ hlesla Sakura. „Mezi námi není zase takový rozdíl.“ Sakura si otřela hřbetem ruky tekoucí slzy a vrátila se do vozu. „Vím, jaké to je, když se cítíš vina, nedokážeš to ze sebe shodit a toužíš po tom, aby ti odpustili ti, kterým jsi ublížila, protože to jediné ti umožní se s tím vyrovnat. Člověk někdy dělá věci, které by za normálních okolností nikdy nedělal. Kasumi možná dokáže jet na vlně svých zásad a za každou cenu mít sama sebe pod dohledem rozumu a logiky. Já jsem to prostě posrala, Parvati, a ty jakbysmet. Vždycky je fajn, když člověk, který je na dně, potká někoho, kdo je na tom pokud možno ještě hůř. Možná jsem fakt blbá, ale… pokusím se ti odpustit a doufám, že už se v tobě nepletu, Parvati.“
„Nepleteš,“ odvětila černoška, když nastupovala.
„Mám ještě čas – chceš hodit domů?“ Parvati na Asiatku chvíli hleděla a hledala vhodná slova.
„Já… nemám domov. Curtis… on mě už nemá rád. Bydlím u něj, to ano, ale… neklape nám to a dokonce mi dal ultimátum.“
„Teď kecáš, co?“
„Ne – mluvím pravdu. Už nějaký čas na mě tlačí a chce, abych šla na dráhu sportovkyně. Chce, abych si vydělávala tělem, abych se předváděla. Dokonce mi sehnal pár nabídek, ale on chce, abych to dělala profesionálně – kulturistiku, vzpírání, soutěže síly,… něco takového. Kdysi by se mi to líbilo, ale já se bojím, že mi to stoupne do hlavy. Nemůžu se ponořit do světa, kde každý druhý zobe anabolika! Nikdy jsem mu neřekla, co jsem vám provedla, takže nechápe můj odpor ke všemu, co byť jen vzdáleně zavání anaboliky.“
„On je úchyl?“
„Ne, jen vidí možnost výdělku a slávu. Stydí se za mě. Když jdeme ven do kina nebo jen nakupovat do obchodu, tak se stydí.“
„Nediv se mu.“
„Udržuju si takovouhle postavu po celou dobu – nemám období, kdy nabírám tuk a pak ho intenzivně přetvářím ve svalovou hmotu. Místo toho si držím svůj standart a mám tak jen minimum tuku. Mé tělo… nepůsobí na lidi dobře.“
„Jé, to je objev!“
„Curtis věří, že když budu úspěšná, alespoň co se Británie týče a oba věříme, že bych na to měla, pak by na mě byl pyšný. To mu nemůžu mít za zlé.“
„Jasně, že můžeš! Ser na něj! Je to blb!“
„Je to muž, který mi zachránil život! Díky němu mám co jíst, mám kde spát a…“
„A teď si myslí, že mu patříš! Sestřička mi taky zachránila život a ne jen jednou. Taky jí to nestouplo do hlavy, protože mě má ráda, kdežto on tebe evidentně ne. Chce se s tebou chlubit, možná s tebou chce i spát, ale nic víc.“
„Nespím s ním, Sakuro. Zase tak blízcí si nejsme.“
„Ani po půl roce? Věř mi, pokud to už nedělá, tak ti co nevidět začne zahýbat s jinou a hezčí.“
„Vím, co teď řekneš – že nebude hledat dlouho.“
„Taková je realita. Moje ségra může vyprávět. Narazila na bombastickýho chlapa, byla to jako osudová rána, ale teď je sama a má jen minimální šanci najít si opravdovou lásku. Je mnoho věcí, které jí to ztěžují – silným tělem počínaje a ohromným jměním konče. Skutečnost, že má alespoň mě, mě hřeje u srdce. Přesto jsme ve vile samy. Sestra měla přijmout jednoho chlápka až z Norska jako sluhu, nebo spíš komorníka, ale vůbec nepřijel.“ Parvati se zamyslela a poté pronesla:
„Mohla bych být služkou…“

Sakuře po chvíli cesty zazvonil mobil, načež raději zastavila u krajnice. Dle jména na displayi – Kasumička, jí bylo hned jasné, kdo volá.
„Ahoj, Kasumi,“ pozdravila svoji sestru Sakura. „Stalo se něco? Doufám, že nejsi v nemocnici.“
„Ne, ale mám o tebe strach. Zdržela ses… jsi v pořádku?“
„Neboj, Kasumičko, jsem v pohodě. Ehm, stále potřebujeme služebnou?“
„Vila je veliká a já budu mít co nevidět dítě. Přibude ti dost práce navíc, ale neboj, budu se snažit ti pomoct.“
„Já ti to řeknu narovinu, sestřičko, to aby ses mohla psychicky připravit. Mám tady vedle sebe Parvati a zdá se, že ten její rambo kousek byl krok do hovna, což si sama uvědomuje a je jí to líto. Nabízí se jako poskok, ehh tedy služebná.“ Chvíli bylo ticho, které už přišlo Sakuře divné. „Kasumičko, jsi tam?“
„Drží ti u hlavy pistoli?“
„Co?! Pistoli?! Ne, zdá se být… v pořádku. Je hodně smutná z toho jak je blbá a vůbec jí nevadí, že si z ní utahuju. Přijde mi, že je totálně na dně a její sebevědomí kleslo na bod mrazu. Vlastně je úplně v prdeli a má výčitky svědomí. Je to troska, jen jiná než kdysi. Možná bychom jí mohli odpustit, ne?“
„Bere anabolika?“
„Ne a na to si klidně vsadím – podrobila jsem jí zkoušce, která by do běla rozzuřila i držitele Nobelovy ceny míru, a ona při tom byla jen skleslá. Už nemá změny nálad – je to stará dobrá Parvati.“
„Dej mi ji k telefonu.“ Sakura zaskřípala zubama a předala mobil Parvati.
„Eh… a-ahoj, Kasumi,“ řekla černoška. „Já… musím se omluvit. Je mi strašně líto, co se mezi námi událo.“
„Zavři hubu a běž k čertu! Sakura bývá někdy naivní, ale já ne – jsi nebezpečná svině a to poslední, co chci je, abys žila v mé blízkosti! Jestli jenom překročíš práh mého domu – zabiju tě!“ Kasumi zavěsila a Parvati vrátila mobil Sakuře. Ta nastartovala, aby zbytečně neztrácela čas a vyrazila na další cestu.
„Ségra řvala tak hlasitě, až to bylo slyšet…“ řekla Sakura a čekala na Parvatino vyjádření. To však nepřišlo. Parvati se už po několikáté spustily z očí slzy.
 
K večeru Sakura minula vesnici, jež stála nejblíže vily a před sebou měla už jen pár mil jízdy krajinou. Když vjela do lesa, nedalo jí to a Parvati se zcela narovinu zeptala.
„Na co pořád čekáš?! Pořád očekávám, až si zažádáš o zastavení, abys mohla vystoupit. Kasumi je v devátém měsíci a sotva se hýbe – ona tě na potkání nezabije, to jen straší, ale nebude váhat, až se jí naskytne příležitost ti ublížit. To poslední, co chci je, aby skončila v base. Z toho plyne, že máme dvě možnosti – buď Kasumi ještě zkusím přesvědčit, nebo tě čeká vcelku nepříjemná cesta zpátky do Londýna, ale neboj – na vlak ti peníze dám.“
„Přála bych si žít s vámi… Ty čtyři roky na Black Mirror byly ty nejlepší a nejklidnější v mém životě. Měla jsem všechno… domov, přátele, peníze, jídlo,… a pak jsem to zahodila. Setkání s tebou je možná osud, možná je to příležitost jak změnit svůj život. Je jen otázkou času než mě Curtis vyhodí z domu a co pak? Nechci být bezdomovkyně!“
„Na Kasumičku tvé skuhraní nezabere, tak rychle vymysli něco lepšího.“ Sakura zastavila u brány a tlačítkem v přihrádce otevřela bránu. „To je vychytávka, co?“ Sakura zaparkovala u domu a zase bránu zavřela. Vystoupila z vozu a vzala odtud chlebíčky. Předala je Parvati. „Tohle je tvůj dárek pro ségru. To, cos mi řekla, jí vysvětlím, takže se neobtěžuj a nehraj na city – nepomůžeš si. Kasumi je pragmatická žena. Tak… dělej, co umíš.“
 
Sakura odemkla dveře a vstoupila do obdélníkové haly, stejně jako Parvati. Místnost byla příjemně vytopená díky krbu, v němž praskalo dřevo. Nad krbem visela hlava statného jelena s velikým parožím. Sakura z něj vždycky mívala divný pocit a za temných nocí se skutečně obávala toho, že hlava ožije stejně jako v jejím oblíbeném hororu. Vpravo od vstupních dveří bylo u zdi schodiště vedoucí k pokojům. Naproti němu byl průchod do široké chodbičky, kde byla kuchyně, spižírna, sklepení respektive posilovna a pár dalších místností. Kasumi seděla v hale u dlouhého dubového stolu a večeřela. Když mezi dveřmi zahlédla ženu, jež ji málem zabila, vstala od stolu a semkla ruce v pěst.
„Klid, sestřičko!“ zvolala Sakura a přiběhla ke Kasumi. „Potřebuješ zachovat chladnou hlavu – kvůli dítěti. Parvati… ona odejde, pokud si to budeš přát, ale je tu něco, co ti musí říct. No… no tak Parvi, mluv.“ Žena položila na stůl chlebíčky.
„Tohle je pro tebe…“ Parvati nebyla schopná se Kasumi dívat do očí, takže jen nervózně pohlížela na všechno okolo. „Kasumi… nabízím ti svoje služby.“
„Nepřijímám – vypadni!“
„Umím ledacos a…“ Kasumi popadla ze stolu ostrý nůž.
„Běž do hajzlu!“
„Má pravdu…“ řekla Sakura. „Odejdi – prostě to nevyšlo. Vyprovodím tě.“ Sakura dovedla Parvati k bráně a pustila ji z pozemků ven. „Já bych tě klidně zaměstnala,“ řekla Sakura. „ale na mě to není. Tady máš dvacku a sbohem.“
„Díky…“ Sakura chvíli sledovala skleslou Parvati mířící ke vsi a pak se otočila čelem k vile. Nebyla zdaleka tak velká jako zámek Black Mirror, ale byla útulná, modernejší a mnohem snáz se udržovala v dobrém stavu. Uvnitř dloupodlažní vily s mnoha pokoji Sakura žila už skoro tři čtvrtě roku, ale připadala si tu příliš osamělá. Civilizace byla daleko a Kasumi dokázala všelicos, jen ne se bavit. Kdysi Sakura zvažovala koupi psa, ovšem stačilo se projít útulkem pro domácí zvířata a hned jí bylo jasné, že žádné zvíře si pořídit nemůže. Když se přiblížila k jakémukoli psovi, ten hned začal vyvádět – štěkal, vztekle vrčel a po chvilce zalezl do boudy, kde se rozklepal se strachy. S kočkami to bylo ještě horší – zmítaly s sebou, prskaly a svými drápky útočily na oči. Sakura si smutně povzdechla a odešla do vily.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.03.2014, 11:44:40 Odpovědět 
   Zdravím.

Kdyby vzala Kasumi Parvati na milost, možná by šlo (byť o dočasný, avšak také o nepřiměřený) happyend - jako ukončení jedné epizody v rámci odpuštění... Jenže Kasumi není z těch lidí, kteří odpouštějí, přestože by další pomocnou ruku potřebovala se svou sestrou jako soli. Uvidíme, určitě se ony tři ženy dají nějak dohromady, nejen osud, ale i náhoda tropí hlouposti (i v rámci fiktivní reality). Nakonec, jen Ty sám víš, co ony ženy vše čeká... Jak jsem předpokládal, Edward vzal vše na sebe. Stal se z něj vrah a psychopat. Sakura trpí pocitem viny - přestože byla pod vlivem démona. Není lehké žít ve Tvém světě a prožívat všechny události a nezbláznit se (či se nezabít). Abych však uvedl svou myšlenku na pravou míru: vstoupí-li do něčího života Peklo (které je více než realitou), pak jdou běžné životní starosti stranou. To co všichni hrdinové prožili, nejde vrátit zpět a všechny události je patřičně poznamenaly. Na šotky jsem nekoukal a těším se na pokračování.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
(Revoluční rok)...
Rebekka
Zvláštní dívka ...
Petra Karasová
Bestie
Alicio Fernandez
obr
obr obr obr
obr

Dokola
Martianno
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr