obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915781 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392925 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Synchronizace (třetí část) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Synchronizace
 autor ukex publikováno: 29.03.2014, 15:01  
Jedna z akčnějších pasáží!
 

5.

„Idioti,“ odfrkl Rusty potichu a odplivl si na zem. „Nejen že ze mě udělaj vraha, ale ještě tady zaměstnávaj toastery!“ Klel na účet náboženské sekty a zároveň proklínal sebe, že nevěnoval dostatečnou pozornost řízení. Ale přesto… nebýt těch fanatiků! Ještě by mu mohli chtít vnutit nějaké letáky a brožurky a dílo lidského skonu by bylo dokonáno.

Uvědomoval si, že se ocitl ve velmi svízelné situaci. Nejenom že přišel o buginu, ale byl obklíčen těmi stroji. Jen bůh věděl, proč se po něm ještě nevrhly a nerozdrásaly jeho měkké tělo na hadry. Možná by se na to mohl zeptat těch fanatických výrostků, nebýt toho, že málokdo z nich byl schopen mluvit. A zase ti fanatici!

Nemohl si pomoci. Neustále na ně myslel a přisuzoval jim veškeré zlo. To kvůli nim bude už navždy pamatovat ty smíšené pocity, když rozrážel jejich lidskou barikádu. To kvůli nim bude mít navždy v duši nesporné pochybnosti nad existencí vyšší moci, protože nic nezaseje semínko odporu tak hluboko, jako vyloženě hloupé jednání. To kvůli nim bude muset navždy zpytovat své svědomí. A to kvůli nim nastane ta trapná chvilka ticha na rande, když se ho dívka zeptá, jestli někdy někomu ublížil…

Pekelný strom hněvu v něm klíčil. V očích se zableskl odraz plamenů, přestože byl ponořený ve stínech.

Najednou si všiml vzdálené ruky čnící z temnoty mezi poházenými kontejnery. Mávala jeho směrem. Frak! Ten klikař opravdu věděl, jak má spadnout.

„To kvůli nim jsme přišli o tu dívku!“ procedil skrze zaťaté zuby. „Oni jí odsoudili k smrti. Odsoudili k smrti mě a Fraka a on tu na mě mává, jako kdybych s tím snad mohl něco udělat!“ Uvědomil si svou samomluvu a zvyšující se hlas, ale jeho mozek s tím nic nedělal. Prostě byl vyhecovaný k pokračování. „Je to na mě, na nikom jiným. Když není jiná možnost, lidi se obracej k bohovi! To bych měl udělat? Rozhodně ne teď!“

Překulil se blíže k bugině. Prostor převráceného vozidla, které leželo na levém boku, se podobal výkladní skříni. Octl se v místech, kde by normálně jako řidič seděl, ale jeho sedačka byla otočená o devadesát stupňů. V duchu se zasmál Frakově připomínce: „Ty máš zbraň?“ A kdyby jednu!

Zaklínil ruku za sedačku a vytáhl svůj ukrytý partyzánský batoh. Menší krosnu, na jejímž boku měl připnutou útočnou pušku. Jistě, nevyrovnala se dnešním moderním paprskovým zbraním, ale vyzařovala z ní krutost let dávno minulých. Měla optické hledí, granátomet na předpažbí a zásobník na staré dobré 5.54 projektily. A k tomu byly průrazné!

Prohraboval se v batohu a do kapes si cpal granáty, náhradní zásobníky, nožíky a sendvič. Na chvilku se zarazil. Pak sendvič vyndal z kapsy a slastně se do něj zahryzl.

Přebil pušku a uvedl ji do pohotovostního režimu. Opatrně vyhlédl na dění kolem mohutného robota.

Z útrob robotova břicha se vysunula jakási hydraulická platforma, z níž ústila hadice o průměru kanalizační roury, visela dolů a vlnila se v křečích, které byste rozhodně nepřisuzovali něčemu neživému. Stála u ní fronta strojů, každý z nich sebou vláčel jednoho lidského ubožáka. Ten nejbližší k hadici přistoupil a s brutální přesností nacpal svého svěřence do ústí trubice. Ta ho vtáhla do sebe za surových a mlaskavých zvuků. Rusty nevěděl proč, ale připomínalo mu to zvuk mixéru, právě když jste stiskli tlačítko. Nechtěl ani přemýšlet o tom, co se stalo s člověkem uvnitř.

Celá situace se po chvilce opakovala s dalším náboženským nešťastníkem. Tak tady máte to svoje spasení duše, ušklíbl se Rusty suše.

„A sakra,“ zaklel potichu. „Takový chvilky člověku zocelej nervy.“

Nejprve si všiml Fraka, jak se zoufale plazí k shromaždišti strojů, vzápětí pochopil proč. Další na řadě byla slepá Gaja. Byla při vědomí a zmítala se v pevném sevření, což jí nebylo moc platné. Další skupina toasterů zase dospěla k rozhodnutí, že by nebylo marné zkontrolovat prostor nedávné bouračky, což byla také skvělá vyhlídka. Mířili přímo k němu.

Rusty odjistil pojistku granátometu. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy.


6.

Frak se držel při zemi. Nechtěl být zpozorován lovci, protože se nemohl zbavit vzpomínky na tygra, který se beze zbraně oddal smrti. On si tu bolest pamatoval! Takový osud si však neplánoval.

Nevěděl sice, jak to provede, ale potřeboval se dostat co nejblíže k robotovi a zástupu strojů, aby mohl vysvobodit Gaju. Jak to tak vypadalo, neměl nic zlomeného (asperské kosti sice měly mnohem větší hustotu, než ty lidské, ale s křehkostí si s nimi mohly podat ruku). Byl jen potlučený a pokleslá kondička se mu navrátila s vidinou hrozby. Neměl ale žádnou zbraň, narozdíl od Rustyho, a jak se zdálo, ten jí zatím neplánoval použít.

On to ale zvládne… vběhne tam a… vplíží se…

Takřka každý plán, který ho napadl, skončil v jeho představách rychle navozenou smrtí. Ani ve snu ho ale nenapadlo, že by nedělal vůbec nic. Nevěděl, co za sílu ho hnala kupředu. Prostě věděl, že v tom Gaju nemůže nechat.

Právě v okamžiku, kdy se chystal udělat něco hloupého, objevila se na protějším rohu křižovatky silueta. Pronikavě se smála.

Pak zaslechl hlasité Puf. Od siluety vyletěl oválný předmět. Na chvilku se od něj v letu odrazila rudá záře mechanických očí. Pak se v rotaci zarazil do jednoho ze strojů.

7.

Asi vteřinu bylo naprosté ticho, které naplnilo atmosféru na maximum, natlakovalo ji do všech stran, a pak propuklo v mohutnou explozi, která protrhla tmu jako slabé plátno.

Oranžovobílá záře pohltila zasaženého pěšáka, hned na to spolkla i jeho dva kumpány jako rozpínající se lavina a vzápětí se rozplynula, jako by tam nikdy předtím nebyla. Z nebe začaly pršet kovové útržky.

Zbylé stroje v mechanickém šoku setrvaly přibité na místě. Pak se jako na povel všichni pěšáci rozpohybovali do symetrických zástupů. Pouštěli na zem vězně, nevyjímaje Gaju, a postupovali směrem k výbuchu, kde se právě vypařili jejich tři vojáci.

To už byl Rusty úplně někde jinde. Využil momentu překvapení a ve chvíli, kdy granát odeslal stroje do křemíkového nebe, či spíš pekla, zaběhl zpátky za buginu. Popadl svůj batoh, mrštil si ho na záda a vyběhl z druhé strany, o kterou se samozřejmě nikdo právě teď nezajímal.

„Brožurky! Brožurky plné cest, po kterých mám kráčet!“ mlel si Rusty pro sebe, a musel přiznat, že ho nábožensky tematické rozhořčení hnalo kupředu.

Vběhl do tunelového podchodu jednoho domu u silnice, jehož zeď mu posloužila jako rouška opony.

Jak se nepozorovaně blížil k druhému konci podchodu, změřil si v duchu vzdálenost k vraku auta, které se za ním válelo na vozovce. Byly to pouhopouhé tři metry. To by za pokus určitě stálo.

Rozeběhl se a na konci boční zdi vyskočil do prostoru. Rustyho let se podobal průletu jakousi hustou hmotou. V jeho myšlenkách to, co bylo rychlé, se najednou tvářilo až nezvykle zpomaleně.

„Už nikdy…“ zaječel ve vzduchu a natočil se na další skupinu strojů.

„…mě…“ slova z něj plynula jako tuhý med při rychlosti světla.

„…neklepejte…“ puška se jako rozmazaná šmouha zacílila na svůj terč.

„…na…“ ozvalo se další Puf a oválná věcička opustila komoru granátometu.

Ve stejnou chvíli, kdy Rusty dopadl za vrak auta a tvrdě si narazil rameno, se ozval drtivý výbuch granátu. Nezávislý, s kontextem zcela neseznámený, pozorovatel, by si určitě neodpustil jízlivou poznámku o Rustyho váze.

„…dveře!“ vydechl.


8.

„No-to-snad…“ vypravil ze sebe Frak s pocitem, jako by právě ztratil slovník.

Nevěřil svým očím. Opravdu viděl Rustyho, jak se znenadání vynořil ze stínů, jen tak prolétl vzduchem a zase zmizel? A k tomu za efektního výbuchu? Za mechanického skřípotu trhaných strojů? Dočista sám? Během několika desetin vteřiny?

Konec řetězu zbytečných otázek. Viděl to, co viděl.Tečka. To však neznamenalo, že se na jistém místě v jeho mozku, které bylo určeno k pochopení jistých situací, místo tečky neobjevil otazník. Frakovi se do úst neodbytně dralo slovo hrdina, a na konec se z nich i v tichém úžasu dostalo.

Všechny stroje se pustily do pronásledování Rustyho stínu. Musel pro ně být démonem – neviditelným počítačovým virem, který přišel rozsévat zkázu ze zadních vrátek a každý firewall na něj byl krátký. Rusty se stal lovenou zvěří a tím odklidil z cesty lovce. Prostor pro Fraka byl volný.

Křižovatka kolem gigantického robota najednou zela prázdnotou a žádný jiný stroj nebyl v dohledu. Frakovi zbylo jen doufat, že robot byl sám o sobě neaktivní. Vyskočil na nohy a rozeběhl se ke Gaje.

„Vstávej, padáme pryč!“

„Fraku?“ hlesla Gaja. Zmateně se válela na zemi a rozhlížela se v prázdnotě své slepoty.

Jasně.“ Pomohl Gaje na nohy a v úžasu shlížel na fanatiky okolo. Každý jeden z nich poklekl na místě, kde byl upuštěn, a začal se modlit. Opravdu nezdolná víra. „Pojď, mizíme"

„To bylo strašný! Co to se mnou dělali?“

„Ani se neptej.“

„A co jsem tam dělala já? Nebyla jsem v té bugině?“

„Ehm…“ Frakovi najednou vyschlo v ústech. „Na to se raději taky neptej.“

Vypadalo to, že Gaja byla ráda, že je znovu na nohách a na cestě pryč od strojů, a tak se přestala vyptávat. Frak jí klopýtavou chůzí naváděl na původní trasu. Byli ale pěšky a hnutí odporu bylo pekelně daleko.


9.

Jasně, stát se hrdinou je skvělá věc. Ženy po vás šílí, děti vás obdivují a vlastně všeobecně se stojí dlouhé fronty na vaší autogramiádě. Jediná potíž byla v tom, že se mnoho hrdinů své slávy vůbec nedožilo.

Už zpočátku to byl hloupý nápad. Koho by taky napadlo vystoupit z šedi obyčejného života do barevného světa duhových paprsků hrdinství, že? To bylo vážně hloupé. Zvlášť když jediné barevné paprsky, které viděl, byly tuze smrtící a vystřelovaly po něm z pušek.

Rusty si toho byl vědom, ale hnala ho zuřivost a adrenalin. V ohrožení smrti cítil, že žije, i když nevěděl, jestli to bude mít dlouhého trvání. Hnal se přes rozvaliny sutin a v zádech měl smečku ozbrojených strojů. Už ho zpozorovaly a jak vidno, vůbec nespouštěly slitinové prsty ze spouští.

Utíkal přikrčený a připadal si jako na ragbyovém zápase. Řítil se vysokou rychlostí a místo protihráčů srážel k zemi tu a tam popelnice, všelijaké harampádí, dokonce se přistihl, jak ramenem urazil poškozený roh domu.

Adrenalin!

Najednou uviděl rozražené dveře veřejné prádelny. Kvapem vskočil dovnitř následován červenými a zelenými paprsky, které poslaly na onen svět jednu z nešťastně stojících praček. Zapadl do malé postranní místnůstky pro personál. Zabouchl za sebou dveře. Zhluboka se nadechl.

Utíkat dál nemělo cenu. Sotva popadal dech a síly už mu docházely, oproti tomu vůbec nepochyboval, že se jeho nepřátelé s takovými problémy potýkat nemusí. Nebýt této zlovolné skutečnosti, Rusty byl donucen k útěku na opačnou stranu, než tábořilo hnutí odporu. Shrnuto a podtrženo, nejlepší šance k přežití úzce souvisely s plížením a skrýváním se, anebo rychlým sehnáním provozuschopného vozidla. Rusty upřednostňoval tu druhou možnost.

Z prádelny se ozval mechanický skřípot.

Je to tady. Rychlým pohledem přelétl celou místnost pro personál a zastavil ho na obrovské otevřené skříni, která byla naládovaná krabicemi s pracím práškem. V pravém oku mu zlověstně zamrkalo.

Převrátil skříň na záda, takže z ní vznikla jakási káď plná instantního prostředku na praní. Nad kancelářským stolkem bylo malé okénko. Tak akorát malé, aby se jím protáhl člověk v tísni.

Vyskočil na stůl. Pažbou pušky zbavil okno skla. Prohodil jím batoh. Něco vytáhl z kapsy. Vysoukal se do okenního rámu a v moment, kdy měl nohy stále ještě v místnosti, se dveře rozrazily. Hned nato nohy zmizely a do skříně s práškem ladně dopadl odjištěný granát.

Rusty tvrdě dopadl do střepů na asfalt. Lomoz hledajících strojů ozývající se z místnosti a nutkavá myšlenka na odjištěný granát, od kterého ho dělila pouze příčka zdi o dvaceti centimetrech, dohnaly nohy k okamžité reakci.

Místnost zevnitř explodovala.

Kdyby se byl Rusty ohlédl, uviděl by zdivo trhající se jako papír a hned poté gejzír plamene smísený s pracím práškem ne nepodobný následkům po nezkušeně otevřeném šampusu, kde ke všemu tomu poletujícímu moku ještě upadla láhev na tvrdou zem. Vzápětí povolilo obvodové zdivo a dům se sesul do úzké uličky.

Následky exploze se však řetězily jako v zaminovaném dolu. Zdivo přilehlých domů se nezadržitelně pokrývalo pavučinami prasklin a budovy začaly vydávat zvuky zmučených cihel a vzájemně se hašteřících panelů.

Rusty se ohlédl.

Ulička se začala propadat sama do sebe. Plnila se tím, co ještě před okamžikem bylo vertikálními stavbami. Spadané trosky vyhnaly do vzduchu mračna neprůhledného prachu, který se šířil obrovskou rychlostí. Prašný mrak se přehnal nad Rustyho hlavou a zatarasil mu už tak temný výhled na spásné ústí uličky. V zoufalství sebral poslední zbytky sil a utíkal před lavinou těžkého a neodbytného stavebního materiálu. Vymrštěné kamínky ho pleskaly do lýtek, zpocená tvář se obalovala slabou krustou prachu, plíce se dusily…

V temnotě prachu narazil stehnem do něčeho tvrdého. Překulil se v bolestech na zem. Vykašlal chuchvalec bláta.

Po krátkém okamžiku, který se zdál Rustymu až bolestně dlouhým, se odvážil otevřít oči.

Ležel pod temně modrým nebem, kterému pomalu ustupoval z výhledu nažloutlý mrak prachu. Kousek před sebou uviděl požární hydrant, který mu oplácel pohled. Takový ten, kterým vás obdaří někdo, kdo vám nastaví nohu, a pak se snaží, aby to uhrál na nešťastnou náhodu.

Bolelo ho snad celé tělo, ale dostihl ho blažený pocit úspěchu. Unikl jim! Srovnal celou ulici se zemí a pohřbil je v ní! A sám dokázal přežít!

A teď k té těžší části.


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 29.03.2014, 15:00:03 Odpovědět 
   Zdravím.

Další porce príma "odpočinkového akčního čtení". Situace se zdála být bezvýchodnou, ale jak se zdá, řidič buginy věděl co dělat (a pálilo mu to). Tak mne napadá, jak je možné, že při té havárii ona zbraň neutrpěla žádné ujmy (přivázaná k batohu)? Štěstí? Dobře... I náš hrdina - řidič - bez bázně a hany měl z pekla štěstí. Po pravdě jsem se snažil vše představit svým vnitřním zrakem. Jako bych v textu zahlédl i náznak ironie, nadsázky a ještě něčeho (neposmíváš se krapet akčním filmům?), jen se ptám. Opravdu jsem se začetl a na práci šotků příliš nekoukal, přestože některé nedostatky mne přímo bouchly do očí (jako granáty). Zkusi si po sobě texty vždy několikrát pročíst, přestože máš pocit, že jej znáš (pravda, jsi přeci jen jeho autorem). ;-)

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Jak se dostanou ke svým? Ona žena (dívka) je slepá, náš mimozemšťan je beze zbraně a jediný, kdo má kvér je řidič buginy. A cesta bude dlouhá, plná nástrah a bůh ví čeho, viz opuštěné město plné ruin a skrytých koutů. Tedy i strojů, které si vzaly za úkol smést lidsou civilizaci jednou provždy ze stolu dějin... Uf.
 ze dne 29.03.2014, 16:29:31  
   ukex: Také zdravím a děkuji za koment...

Je pravda, že mám rád akci a užívám si béčkové akčňáky z devadesátek (i když samozřejmě nepopírám jejich stupiditu - jen se nad ní chce trochu povznýst) a mám rád i takovou četbu, které ale moc nenacházím. Snad jen Kulhánek a pár dalších tady z našich končin... takže jo, ironie a nadsázka tam určitě je... i když se snažím o jakštakš uvěřitelný příběh, vážně by se brát rozhodně neměl :-)

S tou zbraní... no, měl určitě štěstí. Mohla být vejpůl a on by si to musel se stroji vyřídit ručně (menší spojler: k čemuž do budoucna určitě i dojde) :-)

Situace se do úplného konce ještě párkrát zamotá. Povídku už mám napsanou celou, a tak ji sem vkládám po částech.

Ještě jednou díky za pěkný komentář...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Klaun
VanillaSky
Stůl s kapkou č...
diprimalex
Epilog
Nikis
obr
obr obr obr
obr

Křišťálová koule
Dick
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr