obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2916012 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Zlom ::

 autor Elwig publikováno: 05.04.2014, 23:16  
O přijetí nechtěného, o čase bez světa a světě bez času.
 

Na skalisku vyčnívajícím nad oceán se choulil malý modrý chuchvalec hadrů. Proudy deště zuřivě bičovaly hladinu moře i pobřeží, a co chvíli se některá z vln rozbila o ostré hroty vyčnívající vzhůru k nebi. V dálce zahřmělo. Vzduch byl prosycený vůní moře, která se mísila s mnohem výraznější vůni bouřky a čehosi dalšího, co viselo nad krajinou jako hustý, těžký závoj.
Chlapec, choulící se ke studené stěně, jako by nevnímal nic z toho, co se kolem něj dělo. Ruce měl pevně zaťaté a nehty se mu bolestivě zarývaly do dlaní. Ocelově šedé oči se upíraly kamsi do dáli na moře, ale ani občasné záblesky na obzoru nevyvolaly v obličeji žádnou reakci. Jeho nádechy byly přerývané. S každou sprškou vody, která na něj dopadla, se hrozil více a více propadnout do hlubin masivu, který si zvolil za své útočiště.
V jednu chvíli se ale jeho zornice rozšířily a on se s chladným výrazem vrhl ze skály dolů, vstříc hlubině. Modrý plášť se i přes spolykanou vodu zavlnil ve vzduchu. Oblohu prozářil blesk.

Čas se zastavil.

A s ním se zastavil i celý svět. Pohyb ustal, blesk visel nad obzorem a klikatil se směrem k hladině, jako trojzubec hrozící roztrhnout vše pod sebou. Jediná věc, která se v celém obrazu pohybovala, byly šedé, vyděšené oči.
Před chlapcem ve vzduchu se vznášely tři postavy. Každá z nich měla na sobě modrý plášť. Ten nejmenší, který měl na sobě malý, sotva šestiletý kluk, byl jasně modrý, zatímco ten největší byl vybělený sluncem a dával pod sebou tušit siluetu kdysi mohutně stavěného muže, který měl však již léto svého života za sebou. Prostřední postava vracela vyděšený pohled párem stejně ocelových očí, ledově klidných.
„Opět se setkáváme, Jakube,“ promluvil nejstarší muž, téměř kmet.
„Věděl jsi, že tato chvíle přijde,“ pokračoval malý kluk.
„A nyní jsi připraven,“ zakončil chlapec, ani při nejlepší snaze rozpoznatelný od toho, který visel nad hladinou.
Tomu hlavou vířily tisíce myšlenek a obrazů. An-rjiský klášter Světla a jeho první dny tam. Jeho mistři. Jeho přátelé. Jeho jediná láska. Hodiny učení a snahy o ovládnutí svého daru. Pozorování života v klášteře. Bloumání ulicemi An-rije za deště. Vůně bouřky na nádvoří kláštera. Modlitby. Celé jeho dětství, celý jeho život.
„Ty jsi já?“
Slova mířila k prostřednímu chlapci, který mu byl tak podobný. Ne podobný. Stejný. Ani nepřemýšlel nad tím, zda v tomto podivném bezčasí může mluvit. Prostě se ptal. Jako celý svůj život.
„Ano.“
Tři promluvili jako jeden, v podivné symfonii hlasů.
Čtyři lidé stáli v čase bez světa a ve světě bez času. A přesto tam stál jediný.
Zlom. To bylo to slovo, které Jakubovi vytanulo na mysli. Zlom, o němž slýchával celý svůj život, zlom, který značil rozcestí v životě jediného žijícího mága. Jeho mistr byl tedy skutečně mrtev.
Jakubovy oči se zavřely a zpod jeho víček přesto tryskalo světlo. Jasné a bílé jako blesk na obzoru.
Nikdy nebyl bojovým mágem. Vlastně nikdy nebyl ničím. Vždy dokázal zvládnout, co si zamanul, ale v žádném ze svých snažení nikdy nedosáhl mistrovství. A tak se stalo, že byl přiřazen ke stařičkému Prokopovi, mistru Všeho, jak mu všichni v klášteře za zády posměšně přezdívali. Jeho prací bylo udržovat klášter v chodu. Vyměnit svíce, když dohořely. Hlídat kuchyni, aby měli mistři i žáci co jíst. Žádná magie, žádná moc. Jak to nesnášel.
Dřív, než si to uvědomil, stál na nohou, dobrých sto stop nad hladinou a z rukou mu sršel blesky. Všechna jeho zlost, všechna příkoří, domnělá i skutečná, jeho smutek, vina. Nikdy se o to neprosil. O nic z toho.
Bolest, kterou těm třem způsobil, ho srazila na kolena, naplnila celé jeho tělo. Oni byli on. Malý kluk se rozbrečel.
„Omlouvám se.“
Jakubovi bylo náhle stydno.
„My víme, jak to bolí,“ vrátil se jeho vlastní hlas, „my jsme to také prožili, nebo prožijeme. Poddat se vině ale není cesta.“
„Stejně tak není cestou zahodit svůj život a vzdát šanci na to, být prospěšný,“ pokračoval stařec.
„A šanci na radost.“
Malý Jakub si utíral oči do rukávu, ale už nebrečel.
„Já jsem ho nezabil. Nic si nepamatuju. A i tak jsem zatracený, všichni si myslí, že jsem prolil krev na půdě kláštera.“
Hlas se mu třásl, kdy mu před očima vyvstal obraz Prokopa, jeho stařičkého mistra, ležícího bezvládně na podlaze.
„V tom se pleteš,“ zašeptal stařec, „ty jsi ho zabil.“
Chlapec sklonil hlavu k podlaze a měl pocit, že se mu hlava rozskočí bolestí.
Vzpomínal na Prokopa, na to, jak se mu všichni smáli, že se v klášteře plném magie, plném moci a nadaných musí starat o podřadnosti. I jemu se smáli, nebo ho litovali, obojí stejně řezalo a pálilo. Mistr Všeho byl pomatený muž. Mluvil o věčnosti, kterou má za sebou a nebyl problém mu to věřit. Mluvil o velké moci a zodpovědnosti, kterou má vůči klášteru. Dokonce mezi mistry požíval zvláštní úcty, kterou Jakub vždy přisuzoval tomu, že nadaní a zaměstnaní muži potřebovali někoho, kdo se postará o přízemní věci. I ti nejváženější si našli chvíli, aby za Prokopem přišli posedět do jeho malé cely.
Ve volných chvílích, kdy Prokop neměl na práci žádné z obchůzek, nutil chlapce hodiny bez hnutí sedět a čistit si hlavu od myšlenek, nebo si číst ve starých zaprášených svazcích. Svazcích, které mluvily o Zlomu, o čase bez světa a světě bez času, kdy nadaný mezi mágy smí položit tři otázky o běhu věcí. Všichni se smáli bláhovosti Prokopovy slepé víry, která odporovala všemu, co o magii věděli. I on sám se smál.
Jedna jeho otázka už byla pryč.
„Ale pleteš se ještě v jednom – neudělal jsi to ze zlosti nebo se zlým záměrem. Bylo to Prokopovo přání.“
Jakub se zhluboka nadechl a pak nechal vzduch pomalu ucházet mezi zuby. Hlavou mu prolétla matná vzpomínka, která děsivě připomínala to, co viděl tady a teď. Pokud tedy ještě nějaké tady a teď bylo, uvnitř Zlomu. Jeho mysl se však vzpírala tomu, že by neznal něco z vlastní minulosti. Každá hodina, každý den, vše do detailu jasné a čisté. Ale tohle?
Prokop mu nikdy neřekl, aby mu ublížil. Nikdy mu nezavdal důvod něco takového udělat. A přesto. Bílý záblesk. Mistrovo bezvládné tělo. Jasně a čistě.
Některé okamžiky nevymaže z hlavy, ani kdyby chtěl. Některých vin nebylo možné se zříct. Ale co se stalo, stalo se.
„Kolik zlomů za svůj život poznám?“
Druhá otázka chvíli visela ve vzduchu.
„Ptáš se velmi dobře,“ usmálo se jeho nejstarší já, „Mám ze sebe radost.“
„Toto je druhý zlom, který jsi poznal.“
Druhý Jakub se podíval na své dva společníky, jako by váhal, zda ještě něco dodat.
„Ale ten první nebyl tvůj,“ dokončil za něj nejmenší.
Chlapec se rozhlédl kolem. Ne tedy to místo, ale ten dojem, moment, ve kterém se zastavil. To bylo to, co si pamatoval, co jeho dar poznal. Zlom.
„To není odpověď na celou mou otázku,“ hlesl Jakub.
Stařec si rukou projel bílou bradku a upřel svůj pohled do dáli.
„První zlom je darem od předchozího mistra.“
„Druhý je tvůj a ničí jiný.“
„Další jsou ve znamení otázek těch, kteří znají tvou moc, tedy od představených klášterů, které vládnou darem,“ pronesl tiše stařec, „pokud mě má paměť neklame,“ usmál se po očku na Jakuba, „bude jich celkem dobře přes pět tisíc.“
Na chvíli se odmlčel a zakroutil hlavou.
„Opravdu dobrá otázka. Ten poslední pak bude darem.“
„Darem pro dalšího, který převezme tvou moc.“
Kruh se uzavřel. Jediná chvíle jeho života, která byla dosud zahalena mlhou, vyvstala v jeho paměti jasně a čistě jako všechny ostatní.
Znovu si vzpomněl na spalující zlost, když mu mistr Prokop řekl, kde se nachází a co se stane. Proč on, proč on by měl převzít jeho dar a zatratit tak něčí život. On, který nesnášel smrt, který nikdy nikomu vědomě neublížil. On, který toužil po tom být velkým mágem své doby, jako každý kluk v klášteře, snad i představeným, a tvrdě na sobě pracoval. Aby byl nakonec uvrhnut do něčeho mnohem většího, než kdy tušil. Do magie, která se vymykala všem zákonitostem, jež byla magií v magii.
Jakubovi se chtělo brečet, chtěl utéct pryč. Od všeho, co ho poutalo k tomuhle podivnému bezčasí, ze kterého mrazilo. A přesto Prokopova slova zněla v jeho hlavě jasně:
„Jakmile můj dar převezmeš, není cesty zpět, chlapče. Děsí mě to, co máš před sebou, ale já jsem nikdy nelitoval. Mnohdy právě ti, kteří jsou jen stíny velkých mužů své doby, znamenají rozdíl mezi životem a smrtí. I pro tebe to bude buď služba, nebo smrt. Ale pamatuj – pokud se vzdáš, dar odejde s tebou. A co bude potom, nejsem schopen říct. Magie dost možná přežije, ale to, co je pojistkou, co ji hlídá a chrání, to jsme my. Mistři všeho. Vezmeš na sebe risk toho, že budeš tím, co naklonilo rovnováhu směrem ke zkáze?“
V jeho nitru se rozhostil klid, který zalil plameny vzteku, žalu i strachu. Bylo načase jít dál.
„Kdy se znovu uvidíme?“ zeptal se Jakub.
Poslední otázku opravdu volil pečlivě. Bál se, že to budou roky, než svůj dar ovládne, i když už teď cítil, že se stal jeho součástí, jako by se s ním narodil.
„Brzy,“ usmálo se jeho staré já vševědoucně, „ale mezitím tě čeká dlouhá cesta. A buď za ni rád. Tam venku lidé žijí, dýchají, milují, radují se.“
Teď už chápal, proč se Prokop tak srdnatě věnoval práci pro klášter, dělal ty nejsposlednější, nejnevděčnější práce a přesto se na lidi usmíval. Oproti věčnosti strávené v bezčasí to byl život. Skutečný život.
„Je načase si vybrat cestu, kterou se dáš.“
Ještě stále bylo zvláštní slyšet ta slova ze svých úst a přitom je nevyslovit.
„Musíš jít dál, nebo se vrátit.“
„Vrať zpátky, v klášteře tě potřebují.“
Malý Jakub zněl z těch tří nejrozhodněji.
Jakub se na něj usmál a zavrtěl hlavou.
„Už není žádná cesta zpět. Nezbývá, než jít kupředu.“
Svět se dal do pohybu tam, kde ustal. Před chvíli či věčností, to nehrálo roli. Jakub měl všechen čas světa. Ale ani svět bez času ani čas bez světa neměly pražádnou hodnotu.
Kmet se usmál, chlapec vykřikl, když se Jakub začal řítit do zpěněných vod pod útesem. Blesk dokončil svou cestu k hladině ve stejnou chvíli jako Jakub a celý svět zaplnilo bílé, oslepující světlo.

Jakub narazil kolenem o dlážděnou zem a na malou chvíli ještě ucítil závan mořského vzduchu. Při druhém nádechu už však nabral do plic známý, zemitý vzduch kláštera, nad kterým se vznášela bouře. Byl zpátky.
„Díky Světlu, vrátil se. On se vrátil.“
Několik rukou mu pomáhalo zpět na nohy, on však nevnímal ani je, ani naražené koleno. První kapky deště padaly na jeho tvář. V dálce dozníval hrom.

Byl zpátky. Byl doma.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.04.2014, 23:15:27 Odpovědět 
   Zdravím.

Tento textík napsaný v žánru fantasy se mi jeví jen jako určitá črta, jedno jediné dějství (scéna), která se odehrává kdesi nad mořem na vysokém útesu, na kterém klečí náš mladý hrdina a drží se je zuby nehty...

Samotnou zápletkou je zde nejspíše ona "inicializace" (či zasvěcení) do tajů magie, která patrně přechází z mistra na žáka (učně) - jak jinak, jenže tady má více stupňů. Dobře...

Když jsem tak Tvou práci několikrát pročítal, říkal jsem si, že by se hodila více do nějakého delšího textu, který by (třeba i) popisoval dobrodružství našeho hrdiny (i od narození až ke smrti, či do té doby, do kdy bys jako autor chtěl). Takto je vyprávění neúplné a ty vlastně na samotném začátku hodíš své čtenáře do děje, abys je s posledním řádkem zase vymetl (koštětem) ven.

Nemýlím-li se.

Povídání mi nepřipadá ucelené, drží se daného žánru (viz výše), je napsané krapet na efekt, ale na druhé straně, dovedl bych si jej představit jako animovaný film (anime?), ve kterém by náš hrdina podnikl vše, co mu bylo předurčeno. Občas se s dětmi (mé sestry) dívám na kresleného Avatara, docela zajímavé... (ale to jen na okraj)

Tady prostě dohromady o nic nejde, sázel bych i na jakousi "literární pohlednici", která víceméně jen popisuje těch několik okamžiku ze života našeho hrdiny. Nějak jsem však příběhu neuvěřil a neztotožnil jsem se s ním. (bez postranních úmyslů z mé strany)

Jde tedy o ochutnávku? O pokus (psát určitým stylem v určitém žánru - určitou formou?). Jen hádám...

Na práci šotků jsem (dnes) nehleděl. Máš víceméně čtivý styl, co se Tvých předešlých textů týče, nejspíše jsem nečetl vše a neměl jsem tu čest (tuším Tě publikovala i Ekyelka a další kolegové).

Fantazy sice není mým šálkem kávy, ale snad není můj komentík mimo mísu.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Ještě dovětek mého druhého já: v textu není (po obsahové stránce) nic nového, je zde chlapec, jiné postavy (bytosti) s určitou mocí, hoch se rozhoduje, kterou cestou se vydá, nakonec (nejspíše) vybere tu správnou... A šmitec, je tu závěr povídání... Textík má určitou atmosféru, ne že ne, ale buď mu ještě k dokonalosti něco chybí (a nevyužil jsi veškerý potencionál námětu), nebo jde opravdu o část textu, jehož celek pak čtenáře s postupujícím dějem přivede do obrazu a řádně jej provede všemi životními etapami našeho hrdiny...
 ze dne 14.04.2014, 19:17:06  
   Elwig: Zdravím, Šímo.

Črt to je, navíc takový, se kterým jsem si hrál delší dobu, než přerostl alespoň v něco. Začal jako obraz bouře u mořského břehu, pak přibyly postavy a náčrt myšlenky daru, který putuje generacemi. A teď v hlavě bují další jeho části, další možnosti a modality, které přicházejí s tím, že jeden kus je už na světě. Nepopírám, že je psaný na efekt, téměř dva roky jsem nic kloudného nenapsal, takže jsem pozvolna zkoušel, zda tam uvnitř ještě někde něco je, zda s tím mohu něco dělat.
V současné chvíli mám rozepsaný další díl, takže snad toto příběhové vakuum a pocit neúplnosti naplním alespoň něčím, byť v ději půjdu dál a k událostem předcházejícím mám v plánu se vracet spíše retrospektivně.

Díky za připomínky, budu nad nimi přemýšlet a věřím, že budou přínosné. On pohled člověka, jehož šálek kávy to není, může být mnohdy velmi přínosný, protože není zatížený očekáváními a předsudky.

Přeji hezký den.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
4. Zatím je kli...
pilot Dodo
Těhoten hovnem
Lord Mordvig
Stopy myšlenek ...
Heartless Girl
obr
obr obr obr
obr

Intoxication
MrsSelfDestruct
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr