obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915322 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Pozor zlý pes ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky
 autor Vanessa Kuzníková publikováno: 04.04.2014, 18:04  
Určitě mnoho z nás tuto situaci zažilo. Chce to jen trpělivost, vychovat psa a to nejen toho, který vám patří. Jo a bacha, co je za ploty.
 

Pozor zlý pes.

Béďa nastoupil do nové práce a tak je pochopitelné, že nastoupil i novou cestu k ní. Vedla po frekventované silnici a to Béďa neměl rád, i hledal proto novou cestu, méně zapáchající a méně hlučnou. Našel ji, a to hned druhý den, za zadní částí domů hlavní silnice a oploceným pozemkem autobazaru naproti nim.
Původně si Béďa myslel, že si na cestě bude v klidu přemýšlet a filozofovat, před náročnou prací kuchaře, ale vzápětí zjistil, že tomu tak zřejmě nebude.
Když totiž vešel do uličky, vystartoval na něj pes – velký kříženec molossoidního plemene a německého ovčáka. Pes strašně slintal a příšerně štěkal, ale za plotem autobazaru, naštěstí, nebezpečný nebyl. A to ani slinami, ani svými žlutými zuby, protože kdyby ano, nebyl by již Béďa mezi námi.
Totiž, to psí hovado vystartovalo na Béďu ze zálohy a to zrovna ve chvíli, kdy přemýšlel o tom, jak si najde hospůdku s dobře vychlazeným pivečkem a spoustou kamarádů se kterými by si rozuměl.
„BAF!“ bafnul pes, až se mu sliny rozlétli do všech stran, Béďa se tak lekl, až se mu myšlenky rozsypaly jako rýže z roztrženého sáčku.
„Baf, baf, grr, vrr, huf, huf, baf!“ rozeřval se pes ještě více po té, co si Béďa úlekem odplivl a odskočil od plotu.
„Hovado, psí,“ ulevil si Béďa, zahleděl se na rozštěkaného psa, který za plotem vyváděl jako zběsilý a dal se na ústup, ale pes běžel vedle něj za plotem a štěkotem ho provázel, až na konec uličky.
Když Béďa šťastně dosáhl konce, vydal se celý rozklepaný do práce. Tam byl poučen, že tenhle psí zmetek má na svědomí nejedny připočůrané kalhoty.
„Choď po hlavní,“ řekl mu šéfkuchař, „jinak ohluchneš. On tě ten hajzl bude provázet po celou délku plotu, jeho to neomrzí, já jsem to zkusil, ale i po dvou týdnech řval pořád stejně.“
Jenže to neznali Béďu, ten když si vzal do hlavy, že bude chodit tou uličkou, tak tou uličkou chodit bude. No a ještě si do té hlavy přibral, že na něj, už ten pes nezaštěká.
A tak druhý den, když šel kolem plotu autobazaru s rozeřvaným psem za ním, vzal si sebou piškoty. Pes jako obvykle spustil ten svůj řev a dokonce se divoce rozběhl proti plotu a hrudí do něj narazil, když Béďa přistoupil blíž a napřáhl ruku se sušenkou.
„Aha,“ konstatoval Béďa, „tak to bude pořádný oříšek dát ty sušenky psovi. Vždyť mi ani nedovolí, abych se k němu přiblížit. Tak nic…“
A Béďa vzal piškoty a hodil je na plot. Kupodivu se mnoha sušenkám podařilo prolétnout několika z mnohých otvorů drátěného plotu a dopadnout kousek od psa. Ten zaregistroval nějakou věc a vrhl se i se svým štěkáním směrem k sušenkám. Náhle začenichal – sladké keksíky slupnul jako maliny. Ale i při jejich pojídání stále vrčel a po očku Béďu sledoval.
Ten byl spokojený. Nereagujíc už, na další štěkavé výpady vzteklého křížence, pokračoval v cestě do práce podél své strany plotu, ovšem stále následován psem z té jeho strany.
Rozmazlování sušenkami trvalo asi 14 dní a výsledek se jednoho dne dostavil.
Ten den Béďa zastavil u plotu s dávkou piškotů a vida – už byl očekáván hroudou vrčících chlupů, ale… bez štěkání.
V dalších dnech se již mohl přiblížit k plotu tak blízko, aniž to psa dohánělo k hrudním výpadům proti němu a vytrvalému psímu řvaní.

Piškoty byly vyměněny za nakrájené párky a kousky masa.

V tu dobu si našel i svou vytouženou hospůdku a seznámil se s velmi zajímavými lidičkami, se kterými bylo radost vesele se opíjet a odcházet domů s báječnou opičkou.
Po třech měsících, ve zkušební lhůtě, byl uznán jako právoplatný zaměstnanec restaurace a dekorován hlavním pracovním poměrem a to jako řádný kuchař.
To oslavil, tím, že hodil psovi za plotem kost, kterou si hafan užil, a Béďa oslavoval ve své hospůdce. Tam se opil jak zákon káže, aby si pak dva dny užíval kocovinou.
Pes ho pak denně vyhlížel a radostně mrskal ocasem, když spatřil jeho klátivou postavu. Jeho štěkání bylo radostné a na plot vyskakoval jen, aby se o něj opřel tlapami. Od Bédi si důvěrně bral kousky masa nebo piškotů a kupodivu jemně a nehltavě.
Dokonce se Béďovi podařilo podrbat psisko na boku, prstem skrz plot. Obluda to přijala s povděkem a slastným vrněním.
Během dalších týdnů již byli kamarádi a to i přesto, že Béďa kolikrát ani nedonesl žádný pamlsek. Psovi již stačilo jen drbání ve slepené srsti skrze plot.

Jednou odpoledne, když seděl Béďa v hospůdce s kamarády z mokré čtvrti a báječně se bavili, vstoupil dovnitř hřmotný, starší muž se špinavýma rukama, červeným nosem a přisedl si k nim.
„Á Karlouš přišel,“ přivítal ho jeden z hostů u stolu.
„Copak ti došlo, že jsi vážil tak dalekou cestu?“ Zeptal se hřmotného muže jiný štamgast.
„Ále, zachtělo se mi lidského tepla,“ zahuhňal muž a poručil si pivo a zelenou.
Po dalších třech dávkách piva a zelené, vyrozuměl Béďa z hovoru, že hřmotný muž je hlídačem v autobazaru a majitelem štěkavého zlého psa. Psovi říkal Edouš.
„Včera Edouš vystartoval po jednou frajírkovi s bavorákem a urval mu zrcátko.“
„Proč?“ Zeptal se Béďa.
„Páč ten blbeček neposlechl můj příkaz. Říkám mu: Pane počkejte, až zavřu psa a pak teprve vjeďte do vnitř. Ale depa ten švihák s pleškou a dvacítkou po boku, klidně si votevřel a vjel mi tam. Pak se nestačil divit, dyž Edouš vystartoval a to zrcadlo mu odstranil, ha, ha, ha.“
A Karlouš se štěkavě zasmál, skoro stejně, jako štěkával Edouš na Béďu, než se stali kamarády.
„Ten váš Edouš bude asi pěkný kvítko, co?“ Zeptal se Béďa.
„Jo masožravý, ha, ha, ha,“ zasmál se svému vtipu Karlouš, „k tomu se můžu přiblížit jen já a dělám to s velkým respektem, človíčku.“
„Chcete říct, že jiného by pokousal?“ A Béďu napadla myšlenka, jedna z těch, které jednou vysypal jako rýži z roztrhaného sáčku.
„Kdyby jen pokousal…, ale já vlastně ani nevím, co by mu udělal. On se k němu ani nikdo přiblížit nechce, ha, ha, ha,“ opět zaštěkal Karlouš a ostatní podnapilí muži se smáli s ním.
„Já bych to zkusil,“ navrhl Béďa a vyvolal tím další salvu smíchu u spolusedících.
Karlouš ho plácl po zádech a řekl:
„Kamaráde, jesli se ti povede dotknout se mého psa, tak máš ode mě, tady v tý hospodě, rok chlastání zdarma, ha, ha, ha,“ zase se zasmál Karlouš a zhluboka se napil ze svého půllitru.
„Já se ho nejen dotknu, ale vezmu mu i jeho obojek,“ prohlásil Béďa a vyvolal ještě větší záchvaty smíchu a to hlavně u Karlouše.
„Platí!“ Zařval Karlouš, když se do syta zasmál, „hospodo, pivo a zelenou!“
„Tak fajn a já jdu na to,“ řekl vážně Béďa, zvedl se ze své židle.
Když vycházel ven, mnoho očí se dívalo za ním a ústa se nahlas smála.

Béďa šel k autobazaru, ale přeci jen v něm byla malá dušička. Copak o to, něco jiného je drbat psa skrz plot a něco jiného je, vejít k němu – do „jámy lvové“.
V blízkých potravinách koupil balík párků a vykročil za Edoušem.
Tentokrát šel Béďa k bráně. Chvilku u ní stál, než zavolal:
„Edouši!“
Ozvalo se ostré štěknutí a k bráně se přiřítil napružený a naštvaný pes. Když poznal Béďu, jeho hlas i postoj se změnili. Náhle byl ze psa předoucí malý kocourek. Otíral se o bránu a kňučel tím víc, čím víc na něj Béďa mluvil a drbal ho v slepené srsti na boku.
„Ty hovado, no jak se máš, čekal jsi na mě viď, ale ty jsi moc hodné hovádko, viď? No páníček Bédíček ti něco přinesl,“ a Béďa se vytasil s balíkem párků. Psovi zajiskřili oči, sedl si, vyplázl jazyk a naklonil hlavu doleva.
Béďa vztáhl ruku k petlici na bráně. Pes zpozorněl a zahleděl se tázavě na Béďovu ruku. Ten pomalu petlici zvedl, pes se ale také zvedl a popošel blíž k bráně.
„Teď nebo nikdy,“ řekl nahlas Béďa, pootevřel bránu a nasoukal se dovnitř autobazaru, ruku s párky vrazil Edoušovi přímo k čenichu.
„Edouš, no Edouš,“ vrkal Béďa směrem k psovi, který přistoupil blíž, ale párky ho kupodivu ani moc nezajímali, zajímal ho Béďa. Očichával mu nohavice a ruce, pak si sedl a zvedl tlapku.
Béďa se, i přes toto přátelské gesto, vytasil s prvním párkem, po kterém pes chňapnul a slupnul ho jedna dvě. Béďa natáhl volnou ruku k psímu krku a začal psa drbat. Ten natáhl hlavu a slastně přivřel oči. Béďa mu nasoukal do tlamy další nožičku párku a pomalu mu rozepínal obojek. Jenže jednou rukou to šlo špatně, obzvlášť proto, že obojek byl špinavý a psí chlupy kolem krku spečené.
Béďa dával do uslintané tlamy psa párek za párkem, až se mu konečně podařilo obojek rozepnout. Vstal. Pes také, Béďa pomalu couval k bráně a pes šel s ním, pootevřel bránu a poslední párek hodil. Pes se otočil a vrhnul se za ním. A Béďa se obratně protáhl ven, zaklapl petlici a to právě ve chvíli, kdy pes přiběhl zpět k bráně. U té zakňučel a přitiskl se k ní. Béďa ho poškrábal a slíbil:
„Zase přijdu. Ale dnes už mě nečekej, dneska se totiž pořádně vožeru.“

Když vešel Béďa do hospody a zvedl vítězoslavně ruku se špinavým obojkem, zamrznul Karloušovi počínající smích – tohle rozhodně nečekal, ale ani nikdo jiný. Pár vteřin bylo naprosté ticho a pak nastala vřava. Béďovi kamarádi vstávali od stolu, řvali smíchy a radostně ho plácali po zádech. Tak se snad vítal jen jeho jmenovec a vítěz bitvy u Loděnice.
Hospodský přinesl rundu vodky na sebe a Karlouš řval:
„To není možný, ty krávo, to není možný, pocem ať ti vyrvu srdce z těla, ty krávo. Šéfe, rundu zelené na mě, já se na to vyseru, chlape to není možný, pocem ty kluku pačesatá.“
Karlouš se ve svých výlevech náhle zarazil a zamračil se:
„Hele ty vole, doufám, žes mi toho psa nevodrovnal!“
„Neboj,“ chlácholil ho Béďa, „pes je redy, akorát od teďka budeme kámoši.“ A Béďa s úsměvem čekal, co na to Karlouš.
„Chachá,“ udělal Karlouš a hodil do sebe paňáka zelené. Po té, co si ho vychutnal ještě řekl:
„Jednou mi řekneš, jak jsi to udělal, ale teď – pánové – chlastáme.“
A Karlouš si Béďovo vítězství připnul na krk.


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 pedvo 14.04.2014, 18:12:08 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: pedvo ze dne 12.04.2014, 12:07:15

   Máš naprostou pravdu; jenom to, že by byl skutečný život na levačku se mi nějak nezdá. Mně se docela zamlouvá.
 ze dne 16.04.2014, 10:50:01  
   Vanessa Kuzníková: tak to jsi šťastný člověk, kdybys zažil, co já tak by ses asi chvilku rozmýšlel, ale teď už je to o trochu lepší a to hlavně díky psům,
taky mi vadí,
že všude kadí,
ale stačí mít sebou pytlíček
a už je čistý každý chodníček,
a ta radost,
když mají radost,
když tě pes vítá a kašle na tvé chmury,
opustí tě záhy, tvé černé můry...
 pedvo 12.04.2014, 12:07:15 Odpovědět 
   Nápadité, pěkně napsané, s vtipnou pointou - byť očekávanou, ale to nevadí, protože k ní příběh otevřeně směřuje.
Nějak mi tahle povídka unikla, přečetl jsem si ji, abych věděl, kdo mi psal komentář. Pobavila mě.
 ze dne 12.04.2014, 20:42:04  
   Vanessa Kuzníková: :-) mnoho věcí, které píšeme je předvídavých, jen ten skutečný život je na levačku a nevíš, co máš čekat, ale ... může to být i obráceně, co?
 Šíma 04.04.2014, 18:03:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkný odpočinkový text o jednom hafanovi a kuchaři, který měl pro strach uděláno (a také velkou trpělivost). Pozor na číslovky, lepší je opsat slovy a také na velikost písmenka na začátku uvozovací věty, která následuje po přímé řeči, která končí vykřičníkem a otazníkem. Juknutí do pravidel a nebo do dobré knihy (obojí napoví).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 06.04.2014, 22:48:50  
   Vanessa Kuzníková: Děkuji za známečku. Já nemůžu číst knihy. Mám je místo antény :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Pro ignoranty
RockChick
ADROGOVA ZKÁZA ...
Helča K.
Poslední dny be...
Gotfried
obr
obr obr obr
obr

Dětské lásky
Kostka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr