obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915486 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391374 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VIII: III - Křest ohněm 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 08.04.2014, 11:04  
Sakuru čeká pohovor s primářem a také návštěva u Parvatina přítele.
 

Ráno se Sakura umyla, nasnídala, rozloučila se se svojí sestrou a vyrazila společně s Parvati do Llanelli. Jejím cílem byla městská nemocnice. Zastavila na parkovišti určeném pro pacienty a ještě ve voze Parvati zaúkolovala:
„Já mám pohovor s primářem a ty zatím zajisti Kasuminy osobní věci a všechny ty dokumenty. Myslím, že budou na recepci. Oháněj se mým a Kasuminým jménem a snad ti to dají.“
„Dobře,“ řekla Parvati a společně se Sakurou zašla do nemocnice. Japonka se na recepci nezdržovala a okamžitě zamířila na primariát novorozeneckého oddělení, které vedl primář Abrams. Zaklepala na dveře a během chvilky primář skutečně otevřel.
„Dobrej,“ pozdravila Sakura.
„Také vás zdravím, paní Sato, ale musíte mne omluvit – máme poradu. Počkejte tady.“
„Co?! Jak dlouho?“
„Asi dvacet minutek.“ Primář zavřel Sakuře před nosem, což ji jedině rozhořčilo. Zabrala za kliku a vtrhla dovnitř. U obdélníkového stolu seděli tři další doktoři a zdravotní sestra. Primář Sakuru okamžitě okřiknul:
„Sem nemůžete jen tak vtrhnout!“
„Nebudu čekat dvacet minut, než se tady vykecáte! Chtěl jste se mnou mluvit o Kasumi, tak co se děje?“
„Ehm, o-omluvte mě, prosím,“ řekl primář a vyšel se Sakurou na chodbu. „Jste neskutečně drzá!“ obořil se na ni.
„Přejdete k věci nebo budete dál zdržovat své kolegy?“
„Podívejte, mám podezření, že vaše sestra není psychicky v pořádku. O dítě pečuje, jak nejlépe dovede, jenže podle toho, co mi bylo řečeno se zdá, že má až nepřiměřené sklony k zajišťování bezpečnosti dítěte. Povězte mi – vám ho klidně půjčí? Myslím do náruče?“
„Jo. Včera večer se šla koupat a řekla mi, abych Naomi pohlídala. Stejně tak tady – když potřebovala na toaletu, musela jsem být zde a miminko hlídat. Hele, Kasumi asi před deseti lety porodila dvojčata a za dost nepříjemných okolností o ně přišla. Zavraždili jí je, abyste rozuměl. Já plně chápu proč se tak chová a nepřijde mi to špatný, jenže nemůže přece tohle praktikovat celý život! Nikdo jí to dítě vzít nechce, ale ona to prostě nechápe. Nemůžete jí dát nějaký prášky?“
„Prášky?!“ podivil se primář. „Trpí snad vaše sestra depresemi?“
„Ne.“
„Má časté migrény?“
„To ne, ale…“
„Špatně spí?“
„No… starat se o malé dítě je unavující, ale ona se přemůže, to vím jistě. Zapomeňte na to – ona by stejně žádné léky nebrala. Je tvrdohlavá jak mezek.“ Sakura si jen povzdechla a zamyslela se. „Podívejte, doktore, já se obávám především jedné věci. Co když jí to stoupne do hlavy natolik, že začne vyhledávat potenciální vrahy svého dítěte, přestože nikde žádní nebudou? Co když si usmyslí, že té malé zkrátka někdo chce ublížit a ona ji musí ochránit? Kasumi může být svému okolí velice nebezpečná.“ Primář se na chvíli zamyslel, a přestože tohle byl úkol spíše pro psychiatra, rozhodl se pomoci.
„Poradím vám, paní Sato, ale nejsem v tomhle směru odborník, tak na to pamatujte. Přimějte vaši sestru, aby své dítě dobrovolně opustila.“
„Co?! Co to melete?!“
„Ne teď, ne když je dítěti pár dnů, to rozhodně ne, ale pokud se to časem nezmění, přemluvte ji, aby odcestovala z domu a bez dítěte. Vaše sestra je přecitlivělá a nezlobte se, když to takhle řeknu, ale má sklony k hysterii. Paní Kasumi si potřebuje odpočinout, tak ať si udělá výlet třeba do Skotska a shodí ze sebe ten stres. Pobude tam pár dnů a až se vrátí, ukážete jí, že dítěti se nic nestalo. Ona má pocit, že ta malá nutně potřebuje matčinu ochranu, ale vy jí dokážete, že to není bezprostředně nutné a umožníte jí, aby na chvíli vypnula – aby si odpočinula a myslela na něco jiného.“
„Tak to vypadá, že se do tichomoří stejně nepodívám…“
„Promiňte?“
„Ale nic. Díky za pomoc, doktore. Mějte se.“

Sakura si ještě před odchodem chtěla koupit v automatu kávu. Vhodila dovnitř mince, vybrala svoji oblíbenou černou kávu a čekala, než automat připraví nápoj. Nestalo se však nic a ve schránce na vrácené peníze bylo prázdno.
„Kurva!“ vykřikla Sakura a bouchla dlaní ze strany do automatu.
„To je zbytečný,“ ozvalo se Sakuře za zády. Otočila se a spatřila usmívajícího se muže s krátkými černými, dozadu sčesanými vlasy, bradkou a knírkem. Jeho snědá pleť v kontrastu s jasně modrýma očima se Sakuře líbila ze všeho nejvíc. „Už v noci byl ten křáp rozbitý,“ konstatoval muž a představil se: „Ehm, mimochodem já jsem Armando.“
„Já Sakura,“ odvětila Japonka a přemýšlela nad tím, jak posunout hovor vpřed. „Ehh, nevíš, jak z toho šuntu vytlouct peníze? Vzalo mi to celou libru!“
Armando ukázal za sebe a řekl: „U recepce je hned za rohem bufet. Dělají tam lepší kafe než tady. Přijmeš pozvání?“
„Určitě!“ usmála se Sakura a následovala Armanda zpět k recepci, poté širokou chodbou napojující se na pravé křídlo nemocnice a nakonec dveřmi po straně do malého bufetu. Stolů tu bylo jen osm a byly navíc dost blízko u sebe. Teď brzy ráno však byly prázdné. Za pultem postávala postarší žena a čekala na další zákazníky. Armando objednal pro Sakuru černou tureckou kávu s cukrem a pro sebe cappuccino. Usedli ke stolu, jež byl nejblíže oknu a Armando pohlédl ven na čerstvě posekaný trávník kolem zadní části nemocnice.
„Je dobře, že to konečně posekali,“ řekl. „Už ani nebylo vidět na cestu…“
„Tam vzadu je nějaká cesta?“ Armando se usmál a nalil si do kávy smetanu.
„Vidíš, tohle jsem si říkal taky. Za budovou, támhle vzadu je oddělení patologie. Ehh, to asi není příjemné téma k hovoru.“
„Jen mluv. Ty pracuješ na patologii?“
„Ne tak docela – nemám ještě atestaci. Jsem tu jen na stáži. Je to výměnný projekt – pár lidí odsud a ze Swansea jde k nám, hlavně do Prahy a obráceně. Když tě tak vidím… ty tu taky pracuješ?“
„Já?! Kdepak. Na léčení lidí moc nejsem a co se lidského těla týče – hlavně, že vím, kam se musí udeřit, aby to co nejvíc bolelo.“ Armando dost dobře nechápal, co tím Sakura myslí, ale podnítilo to jeho zájem o ni.
„Budu moc dotěrný, když se zeptám, čím se živíš?“
„Ehm,“ Sakura se začervenala a hledala vhodnou odpověď. „Víš, já… já vlastně ani moc nepracuju. Bydlím se sestrou pár mil odsud a ona… ona nás uživí obě. Spíš mi pověz Armando, odkud jsi říkal, že jsi? Z Prahy?!“
„Jo. Narodil jsem se ale v Kolumbii. Dá se říct, že mě vychovával jen otec, protože matka nás opustila, když jsem byl dítě. Udržovala kontakt, ale… nebyla připravená na to být matkou ani manželkou.“
„Měl ses líp než já, věř mi. Sice jsem vyrůstala v úplné rodině, ale byla jsem ještě dítě, když na mě fotr vztáhl ruku a ztřískal mě tak, že mi málem přerazil žebra. Zdrhla jsem a od té doby žiju ne zrovna příjemný a klidný život.“
„Vypadá to, že máme alespoň něco společného. Dal bych teď nevím co za to, abych svoji matku ještě někdy potkal. Chtěl jsem ji před odjezdem do Evropy navštívit, ale odstěhovala se a ani nedala o sobě vědět. Netuším, co s ní je.“
„Smůla, kámo – v tomhle ti asi nepomůžu.“ Sakuře rázem došlo, že minimálně projevit snahu by mohlo Armanda potěšit. „I když… procestovala jsem kus světa a poznala dost lidí. To samý moje sestra. Mám pár známých, v hlavě spoustu jmen a náhoda je blbec, vždyť víš. Schválně mi pověz, jak se tvoje matka jmenuje a třeba o ní budu vědět anebo něco najdu na internetu. Nemohla se jen tak vypařit, no ne?“ Armanda Sakuřin zájem skutečně potěšil. Ne snad, že by věřil v to, že svoji matku díky Sakuře najde, ale neměl důvod jí jméno matky zatajovat.
„Jmenuje se Paola Ramirezová. Poznávací znamení – měří ke dvěma metrům. Ještě na škole hrávala basket, taky boxovala a při nepříjemné nehodě s jejím přítelem,… ne mým tátou,“ dodal rychle Armando, „přišla o oko.“ Sakura v rychlosti dopila kávu a vykouzlila na tváři falešný úsměv.
„Ehh, tak Paola Ramirezová… Pokud něco najdu, kde bych tě pak našla?“
„Bydlím u jedné rodiny nedaleko Llanelli. Potíž je v tom, že na začátku projektu svolili, že u nich budu moct bydlet, jenže teď se plánují stěhovat – neshody v sousedství, říkají. Nemůžu s nimi ale až do Anglie, takže… opravdu netuším, kde mě najdeš.“ Armando vytáhnul lísteček a napsal na něj své telefonní číslo. „Tohle je na můj mobil. Budu rád, když zavoláš a nemusí to být jen, když na něco přijdeš. Zpátky do Prahy se ještě tak tři čtvrtě roku nechystám.“
„Jasný… a to teď budeš bydlet pod mostem?“
„Začal jsem tu vypomáhat a občas po nocích uklízím chodby a pokoje. Myslím, že laciný hotel si budu moct dovolit.“
„No… když pak unavenej řízneš o pár ceňtáků vedle, nemůže se v tvý branži nic stát.“ Sakura se už měla k odchodu, nicméně jí bylo Armanda líto. Od Edwarda věděla o jeho matce víc než on sám, zdálo se, ale jablko někdy padá daleko od stromu… „Kdyby ti došly prachy, stav se ve vile nedaleko Llanelli směrem na Glanaman. Moje sestra ti určitě půjčí.“
„Ne, ne, ne – nebudu škemrat o peníze. Díky, ale vyřeším si to sám.“
„Jak myslíš. Díky za kafe a určitě se ozvu.“ Sakura vstala od stolu a odnesla svůj hrneček na pult. Pak se otočila na Armanda, rozloučila se s ním a odešla. Neměla v úmyslu jakkoli pátrat po Paole, už jen proto, že kdyby se Armando dozvěděl, kým jeho matka byla nebo stále ještě je, určitě by mu to náladu nezvedlo.

Příjemné slunečné počasí působilo na Sakuru příznivě a měla dobrou náladu, přestože byla rozhodnutá dostat na expedici místo sebe svoji sestru. Parvati čekala již dlouhé minuty na parkovišti u auta a měla s sebou kufr s Kasuminými věcmi.
„Omlouvám se za to zdržení. Potkala jsem jednoho fešáka… Máš to všechno, Parvi?“
„Jo a dokonce se mi omluvili za včerejšek. Vážně máš na lidi velký vliv.“ Sakura se usmála a naložila věci na zadní sedačky. Věděla, že velký vliv s sebou nese hlavně Kasumino příjmení a její bankovní konto. Netrvalo dlouho a ženy už vyjížděly z parkoviště. Směřovaly zpátky do vily a to jen na otočku, aby předaly Kasumi věci. Poté vyrazily na dlouhou cestu až do Londýna.

Parvati úspěšně navigovala Sakuru až k domu, kde měl byt Curtis Hobbs. Sakura zastavila před domem a vystoupila z vozu, stejně jako Parvati. Ta pohlédla vzhůru a všimla si na balkonu ve třetím poschodí pootevřených dveří do domu.
„Asi je doma,“ řekla Parvati.
„Tím líp. Chceš jít taky nebo radši počkáš dole?“
„Radši bych počkala. Myslím, že by mě od té expedice jedině odrazoval.“ Sakura přešla ke dveřím a zabrala za kliku.
„Do prdele!“ vykřikla, když zjistila, že je zamčeno. Našla zvonek se jménem C. Hobbs a zazvonila.
„Tady Curtis Hobbs,“ ozvalo se z interkomu. „Přejete si?“
„Jsem Sakura Sato, přítelkyně vaší bývalky. Smím dál?“
„Jistě. Třetí podlaží, naproti schodišti. Budu na vás čekat.“ Bzučák dal Sakuře znamení, že může otevřít dveře.

Sakura vstoupila na chodbu a všimla si o zeď opřeného vyskleného okna a nové skleněné tabule. Dost tu překážely… Sakura vyšla po schodech do třetího podlaží a raději se ani moc neopírala o zábradlí – železné tyče byly zrezlé a některé dokonce vylomené. O dveře se tu opíral mladý policista v civilním oděvu.
„Dobrý den, paní nebo snad slečno?“
„Slečno, ale mě je buřta, jak mi budete říkat. Ehm, pokecáme tady na chodbě?“
„Na balkonu si udělaly hnízdo vosy. Vlastně teď čekám na deratizéra a pochopte, že bych vás nerad pouštěl dovnitř, aby se něco nestalo. Ty mršky občas vlétnou dovnitř a dělají neplechu.“
„A proto máš dveře na balkon dokořán, jo? Já nejsem blbá, kámo – máš tam buď strašnej svinčík, holku anebo ze mě nemáš zrovna dobrej pocit a chceš to vyřídit rychle.“
„Ehm…“ Muž se zarazil a začervenal. Pak otevřel dveře do bytu. „No tak pojďte dál.“ Curtis vpustil Sakuru do předsíně, kde si Japonka chtěla sundat boty, ovšem když viděla smetí na podlaze, raději to zavrhla. Prošla dveřmi do kuchyně. Curtis poposunul židli od stolu a Sakura si na ni sedla. Pak přešel ke kuchyňské lince, vytáhl ze skříňky vedle příborníku konvici, natočil do ní vodu a zapojil ji do proudu. „Kávu nebo čaj?“
„Nechci to protahovat, tak mi dejte jen limču.“ Curtis vzal ze skříňky sklenku a nalil do ní pomerančovou limonádu z plastové lahve stojící na lince. Sklenici položil před Sakuru a usedl naproti ní.
„Jste tu kvůli Parvati, nepletu se?“
„Vlastně jo. Slyšela jsem od ní, že vám přišla nabídka na nějakou výpravu. Docela bych se jí chtěla zúčastnit.“
„Řekl bych, že je to podvod, ale bránit vám nebudu. Mám to tady v koši.“ Curtis se shýbnul a chvíli se prohraboval v přeplněném koši, jež byl v rohu kuchyně. Vytáhl odtud zmačkaný papír, který narovnal a předal Sakuře. Poté si umyl ruce a vrátil se ke stolu.
„Díky,“ řekla Sakura a ujistila se, že je na papíru telefonní číslo.

Sakura vypila limonádu, která ač nebyla vychlazená, dokázala příjemně osvěžit.
„Mohla bych už jít, ale když už jsem tu… Parvati teď bude bydlet u mě a dokonce bude i zaměstnaná, takže si o ni nedělejte starosti. Je tu však něco, co mě zaráží. Je jiná než kdysi – má zvláštní představy o životě.“
„Je jako beránek, to chcete říct?“
„Možná vám to přijde super, ale mě určitě ne – tohle není normální člověk. Tvrdí, že kdyby jí někdo fyzicky napadl, tak raději uteče, přitom kdyby někomu dala ránu, hledali by ho na zemi. Nevím, jestli to víte, ale dřív byla voják, a co jsem slyšela od přítele, dělávala box a karate. To vypadá na ženskou, která si nenechá nic líbit, tak jak to, že dnes s ní může každý vláčet a ona se nezmůže na nic?“
„Mě říkala, že si anabolickými steroidy zničila život. Její tělo je těmi svinstvy poznamenané a její chování bylo nevyzpytatelné. Propadala agresivitě a měla sklony k násilí. Snad nechcete, aby byla jako dřív?!“
„Tohle je její druhá tvář a já mluvím o té první. Ta holka nemá žádné sebevědomí, je to úplná nicka a to není dobře. Často mluví o chlápkovi jménem Roger. Ten zmrd na ni má špatný vliv a to se mi ani trochu nelíbí.“ Curtis si už při zmínce o Rogerovi povzdechl a ze skříňky u lednice vytáhl lahev whisky. Nalil si do malé skleny a na ex ji vypil.
„Roger…“ řekl Curtis. „Neměla byste do toho šťourat, slečno Sakuro. Nebo budu mít Parvati co nevidět zpátky před prahem.“
„Tak teď už mi to vyklopíš celý, fešáku. Co je ten Roger ksakru zač? Jestli to bude potřeba, došlápnu si na něj!“ Curtis se otočil k Sakuře čelem a opřel se o linku.
„Žádný Roger není,“ řekl.
„To jako… jako že už umřel? Tím líp.“
„Ne, to jako, že si ho Parvati vymyslela.“ Curtis na chvilku odešel do pokoje a přinesl odtamtud Londýnské noviny z listopadu loňského roku. Byla tu fotografie nábřeží u Temže a zpráva nesoucí titulek: ‚Hrdina nebo šílenec? Mladý policista riskoval svůj život, aby zachránil jiný.‘ „Tvrdila, že všechno zkazila, že nemá pro co žít. Nevím, nikdy mi neřekla, co přesně provedla, ale určitě to souviselo se steroidy. Opilá skočila do Temže. Okamžitě jsem sundal vrchní oděv a skočil za ní. Pád do vody z takové výšky… bolelo to, ale nejhorší byl ten chlad. Ta voda byla v tu roční dobu ledová a já se zprvu ani nemohl odhodlat k plavání, jak rychle mi ztuhly končetiny. Potopil jsem se a snažil se ji dostat nad hladinu. Něco jiného je tahat figurínu, nebo alespoň člověka při vědomí, jenže to ona ztratila rychle a ta její váha… vláčet urostlou devadesátikilovou ženu není jen tak… Málem jsem při tom vypustil duši,… ale povedlo se – dotáhl jsem ji na břeh. Nedýchala, takže jsem okamžitě začal s první pomocí a po nějaké době, kdy jsem doslova bušil pěstí do jejího hrudníku, jsem ji dokázal přivést k životu. Mezitím na mě civěli tři náhodní kolemjdoucí. Jen tak tam zírali a sledovali, jestli ji zachráním nebo ne. Připadal jsem si jako pouťová atrakce… Z jejích úst vyteklo tolik vody, až mě to samotného zarazilo. Hlavní ale bylo, že se plíce zbavily tekutin. Vzali si ji na starost doktoři a v nemocnici zůstala pár dnů, po kterých putovala do speciálního ústavu tady v Londýně. Musel jsem si vzít půjčku, protože to opravdu nebyla levná záležitost, ale udělal jsem to rád. Víte, když někomu zachráníte život a ještě při tom riskujete ten svůj, navždy vás to k dotyčnému připoutá, protože víte, že bez vás by byl… No, zkrátka jsem ji chtěl pomoci se z toho všeho dostat. Když už jsem ji zachránil život, chtěl jsem jí vrátit i zdraví. Utápěla se výčitkách, padala do apatie a nenáviděla sama sebe tak, že ve svém pokoji bušila pěstmi do zdi nehledě na zranění. Toužila po tom se trestat, aby ulevila výčitkám svědomí. Protože však neměla nikoho blízkého krom mě a já jsem s ní rozhodně nemohl být den co den, upnula se k jakémusi imaginárnímu muži jménem Roger, který jí pomáhal přetrpět všechno, čím si prošla. Roger byl ve své podstatě ona sama, to druhé, nebo možná třetí já, o kterém jste se zmiňovala. Těžko říct, proč chlap - možná to souviselo s tím, že ji mnozí považovali a považují spíše za muže. Ostatně ona sama mi jednou řekla, že ať už je cokoli, žena určitě ne. Každopádně Roger byla rozumná Parvati, která té nemocné a zbědované říkala, jak má žít a jak se vzpamatovat.“
„Takže má schizofrenii?“
„Jak se to vezme. Když jsem to zjistil, snažil jsem se jí to vysvětlit a vzala to překvapivě dobře.“
„Jak to? Pořád mluví o Rogerovi!“
„To ano, ale už ví, že to není člověk, nýbrž její součást, kterou tak nadále pojmenovává. Je to její druhé já. Pomáhá jí to se lépe se vším vyrovnat. Snaží se zbavit svého minulého života, tím myslím toho steroidy pokaženého a nahradit ho jiným.“
„Rogerem. Roger nechce, aby pila a když se napije, musí se zmlátit, aby se potrestala. Takže ona sama sebe utlačuje Rogerem, který z ní chce mít mírumilovnou, laskavou a obětavou Parvati.“
„Vy mi nerozumíte. Znáte ty groteskní příběhy, kdy člověk stojící před rozhodnutím má na jedné straně andělíčka a na druhá ďáblíčka a oba mu radí? Tohle je podobné – ona podvědomě ví, co je správné a přibližuje se k tomu. Roger je zkrátka ona sama. Parvati chce být dobrovolně Rogerem, chápete?“
„Ne, ona je otrok sebe sama! Roger je parchant a vykořisťuje ji. Já vám řeknu, jak to je – andělíček je jin a ďáblíček je jang. Jeden bez druhého nemůže být. Díky a sbohem.“

Sakura se v podstatě sama vyprovodila a pospíchala k autu. Všimla si, že Parvati sedí na lavičce pod velkým dubem, jež rostl v parčíku naproti domu. Sedla si k ní a hned spustila.
„Parvi, mám ten dopis, ale tvůj expřítel mi řekl ještě něco, co musíme probrat. Nikdy jsem nebyla zrovna diplomat, ale kvůli tobě se o to pokusím. Pověz mi – když si zpětně promítneš tu dobu, kdy jsi sloužila v armádě, co tě při tom napadá?“
„Že jsem byla špatný člověk, Sakuro. Curtis ti řekl o Rogerovi, nemám pravdu?“
„Máš a dopředu říkám – neboj, kvůli tomu tě nevyhodíme.“
„To je dobře,“ oddechla si Parvati. „Nevím, kam bych šla.“
„Parvi, já myslím, že Roger ti nepomáhá, spíše naopak.“
„Nezlob se, ale to se pleteš, Sakuro. Já vím, že to zní divně, ale díky Rogerovi mám nějaký směr – vím, jakým způsobem se musím změnit, co je na mě špatně a proč jsem udělala všechny ty zlé věci.“
„Takhle to není, Parvi. Zkazily tě steroidy, který ovlivňovaly tvé myšlení a doháněly tě k agresivitě. Nic jiného ti není, a pokud se těmhle i dalším drogám v budoucnu vyvaruješ, nemusíš na sobě nic měnit. Jsi, jaká jsi a jsi dobrá holka. Myslíš, že být vojákem je špatný? Myslíš, že zabíjet lidi, aby jiní mohli žít v klidu a míru, je zlý? To jsou kecy, Parvi – ty jsi ve své podstatě skvělá ženská. Dokonce tak dobrá, že bys měla být pro ostatní vzorem. Nemůžeš zacházet tak daleko, aby ses fyzicky trestala jen proto, že si chceš trochu ulevit od starostí života. Máš černý svědomí, ale takhle se s ním nevypořádáš. Místo toho sebemrskání se musíš svěřovat druhým a hledat podporu u přátel, čili třeba u mě. Pověz mi, za co všechno se biješ?“
„Ach jo, když to je různý, Sakuro. Krom alkoholu, to už bylo za lhaní doktorům, za jedení sladkostí, za neslušné chování u pokladny v supermarketu, za sledování akčního filmu, za…“ „Dost, dost, to úplně stačí. Nemáš pocit, že když se budeš ustavičně tlouct, jedině si ublížíš?“ „To mě právě přinutí si dávat příště pozor.“
„Ale zatím to nepomáhá, co?“ Parvati začala plakat a horlivě si stírala slzy kapesníkem.  „Něco ti povím, Parvi. Když Kasumi přišla o své dvě děti, usekla si malíček na pravé ruce, protože měla pocit, že se za takové selhání musí potrestat, aby na to nikdy nezapomněla. Dnes jí ten malíček chybí, a kdyby ho měla, určitě by mohla psát na klávesnici všema deseti nebo by dokázala ovládat perfektně katanu jen pravou rukou. Prostě ji to omezuje a už ví, že chyba nebyla jen ztráta dětí, ale i to, že se tak zmrzačila. Kdyby dodržovala tvůj podivný pohled na svět, musela by se neustále tlouct až do ztráty vědomí. Většinou člověk dělá kraviny pokaždý, když na něco byť jen sáhne, ale uvědomí si je až postupem času. A tak ty za pár let zjistíš, že se nemůžeš ani narovnat, protože by tě jinak záda šíleně bolela, no a taky třeba zjistíš, že čekáš miminko, protože tě znásilnil nějakej chlap v parku a ty ses zmohla jen na to, žes mu to marně rozmlouvala, přestože jsi mu mohla ranou pěstí vyoperovat zuby. Chci ti říct, že věci, který považuješ za dobrý jsou špatný, když se na ně podíváš z jinýho úhlu pohledu nebo s odstupem času. Ták… a teď si připadám jak nějaká psycholožka. To byl výkon, cha, cha!“
„Takže… ty myslíš, že Roger se plete?“
„Nejen to – Roger není. Je jen jedna velká dobrosrdečná holka jménem Parvati a ta v minulosti udělala strašlivou věc. Teď se z ní poučila a už nikdy ji neudělá. Připomíná mi to pohádku, kterou jsem četla Desmondovi. Slon Pooky měl tuze rád jídlo a jednou ho snědl tak moc, že ho bolelo břicho. Ostatní zvířata mu chtěla pomoct a říkali mu, že nesmí tolik žrát, jenže Pooky na ně nedal, až skončil u doktora. Po hrozném zážitku z nemocnice Pooky pochopil, že se musí ovládat a od té doby jedl s mírou a výhradně dietní jídlo. Jaké z toho plyne ponaučení?“
„Snad mi nechceš naznačit, že mám začít se steroidy, byť v omezené míře?!“ vyděsila se Parvati.
„Eh, to ne. Chci říct, že si máš nechat poradit od druhých a nemít vlastní hlavu, jinak skončíš blbě jako ten blbej slon. Kdyby jedl s mírou, nemusel by teď žrát salát, mrkev a podobný humusy. Už žádné mlácení se, jasné? A o Rogerovi nechci už v životě slyšet. A do třetice – dnes večer si pustíme nějaký akční film, něco vojenského, třeba… Predátora. Tam je násilí až až a ty si konečně uvědom, že násilí je součástí života. Nevyhledávej ho, ale úplně zřeknout se ho nemůžeš, ne pokud nechceš skončit blbě.“ Parvati se usmála a otočila se čelem k Sakuře.
„Nevím, co bych si bez tebe počala. Umíš tak úžasně poradit a podržet druhé.“
„To víš, že jo, Parvi. A teď budeš volat. Ty umíš jednat s lidma líp a hlavně dopis přišel vám.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 08.04.2014, 11:02:03 Odpovědět 
   Zdravím.

Prozatím je tato série hodně o psychologii, ale to je dobře, protože Tvé postavy žijí ve fiktivním světě (se vším, co k tomu patří, včetně vzpomínek, na které by naše hrdinky raději zapomněly, protože se podobají nočním můrám). Všechny tři ženy jsou svérázné (Kasumi, Sakura i Parváti), každá myslí po svém a aplikuje svou "psychologii" svým vlastním způsobem. Všechny jsou živly a mám pocit, že jim jejich vojenská či jinak akční minulost (včetně tvrdého výcviku) pomůže v dalších situacích, které na ně čekají. Ona výprava do Tichomoří může být zajímavá, pokud k ní dojde. A pokud jde o dítě Kasumi, jde přeci o Gordonovskou krev (copak asi na to řekne Peklo?)... Na šotky jsem nekoukal, jakže se jmenuje tato část? Křest ohněm a určitě nejsme ani v třetině kapitoly! ;-)

Hezký den a múzám zdar. Ať se daří.

P.S. Myslím, že kdyby Kasumi nenosila titul (po svém muži), určitě by z ní nebyli všichni "paf", ale v Anglii si na to (včetně majetnosti) potrpí. To se pak hned poznají lepší lidi... ;-)
 ze dne 08.04.2014, 11:03:46  
   Šíma: P.S. Mé druhé já mělo na jazyku "schizofrenii", "paranoiu" a další nemoci. Nedivím se... Prožít to, co Kasumi nebo Parváti... Sakura, byť byla v minulosti posedlá démonem a také přišla o dítě se drží nejlépe...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
V starecj chajd...
MarkízDeSade
MANIPULÁTORKA
Modrá
Láska a smrt
Seky
obr
obr obr obr
obr

Sprostý koktající piáno
guru
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr