obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915322 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389997 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Osud prostých očí - Kapitola osmá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Osud prostých očí
 autor D. V. S. publikováno: 15.04.2014, 20:44  
 

Kapitola osmá: Láska oplývající mlékem a strdím,
někdy nahořklá

Lidé příliš chtějí vědět, co vědět nepotřebují.

Vlasta úplně přestane pátrat po Lipenčině původu. Usoudí, že není třeba znát důvody dobra, pokud není jeho existence ohrožena. Bude prožívat nejšťastnější období, jaké v jeho životě nastane. Znovu a znovu se nechá okouzlovat Lipenčiným vzhledem jako jejím dobrým srdcem, znovu a znovu jej bude Lipenka uchvacovat. Už ji nebude milovat jen pro její krásu, nýbrž i pro její duchaplnost, moudrost a neuvěřitelnou schopnost být prostě šťastná. Od té doby, co mu vylaje za špatné chování k žebrákovi Trepkovi, si jí navíc bude hluboce vážit.
Stráví s ní takřka každý den poslední doby. Často se budou bezcílně procházet po lukách v okolí, protoulají se snad každým březovým, dubovým či smrkovým hájem. Některé dny se skoro nehnou z místa, rozmlouvajíce o všem možném i nemožném, jiné dny zas bezhlavě proběhají; někdy ostanou sedět ve stínu rozložité lípy, vpíjejíce se jeden druhému do očí a proplétajíce své prsty, jindy celý den prozpívají ( Vlasta při tom nenápadně ztlumí hlas, aby se mohl zaposlouchat do nadpozemského, přímo andělsky znějícího hlasu Lipenčina).
Jednoho dne těsně před polednem se dívka usadí na nízkou skalku nad tůňkou a on kolem ní bude z čiré radosti a přebytku veselosti různě bláznit, skotačit, prohánět se a skákat; Lipenku, udiveně ho pozorující, to rozesměje; pak ale najednou zvážní.

Čtenář snad svolí, aby má maličkost maličko odbočila od děje. Možná už tušíte, snad jste si někteří docela jisti, co chystám nastražit Lipenčině a Vlastově velké lásce do cesty, anobrž nechci udělat začátečnickou chybu (byť jako začátečník) a přímo prozradit všechny Lipenčiny myšlenky, ježto bych neměl o čem dále sláti. Avšak hodlám něco naznačit (třeba jen to, že ti dva ještě nejsou v Tom zdárném konci), a tak nyní píšu to, co píšu.

Zlomí mu to srdce; ano, i mě, pomyslí si Lipenka, téměř nešťastně sledujíc svého milého; ovšem když to neudělám teď, může být jednou pozdě a následky mohou být ještě horší. Jak se mi ho nechce opouštět!
Vlasta kolem ní mezitím udělá kolečko, prožene se tak rychle, až zvíří vzduch vůkol Lipenky a zamíří k jezírku, do nějž se jakoby nechtěně plesknutě zřítí s takovým cáknutím, že mohutný vodotrysk zaplaví kapradí sklánějící se nad stříbřitou hladinu a v samotném jezírku zůstane skoro méně vody než vzduchu. Po několika málo vteřinách vystrčí z rychle mizící pěny hlavu a z úst vyplivne hodný doušek.
Lipenku však jeho veselení se ještě více rozesmutní. Vlasta k ní vzhlédne a zachytí tesknotu jejího zraku. „Copak tě trápí?“ otáže se, nakloniv hlavu ku straně.
Lipenka mlčky obrátí oči jinam, vyhýbajíc se střetnutí s očima jeho; rozhlédne se kolem a po chvilce ticha, přerušované šepotáním unylých hlasů vánku v listoví a zurčením pramene, rozmrzele promluví: „Možná, že by bylo moudré ji nechat porazit,“ kývne směrem k lípě, „až začne umírat, zkazí vodu.“
Vlasta se zarazí nad náhlou změnou jejího uvažování, a aby znovu získal přehled nad situací, pokusí se unáhleně zažertovat: „Neblázni, co když to zabije toho anděla z pověsti.“ Rychle zmlkne, když ho k jeho zdrcujícímu úžasu Lipenka zpraží uraženým pohledem.
„To je sice pěkné, ale je přece důležité, aby vesnice měla vodu, není-li pravda?“
Vlasta se rozhodne nedráždit Lipenčinu trpělivost a pokrčí rameny: „Zeptám se tesaře, jestli na to mohou mít umírající kořeny vliv. Třeba to tu vodu vážně zkazí.“
Lipenka v jeho hlase pocítí zmatek a nejistotu, a tak s opět klidnou tváří řekne: „Omlouvám se. Já jsem jen nervózní kvůli … něčemu.“
Vlasta, povzdychnuv si, vyleze na břeh a mokrou dlaní pohladí dívku po hedvábných vlasech; konejšivým tónem utěší svou milou: „Copak se děje? Mě přece můžeš říct všechno.“
„Nechci tě s tím zatěžovat,“ unikne ona před otázkou.
Vlasta ji lehce políbí na čelo, obejme ji a pošeptá: „Tak nesmutni, určitě to dopadne dobře, ať je to, co je to; jistě se nemáš čeho bát.“
Lipenka, snažíc se zvrátit smutnou konverzaci, prohodí: „Ještě že mě hřeje láska, jinak bych musela podotknout, že studíš.“
Na to se on uchechtne a od té chvíle zas bude vše jak má být; alespoň pro ten okamžik. Vlasta se sice začne obávat, co vlastně trápí jeho milovanou, avšak nezkusí pátrat po původu těch náhlých chmur a slíbí si bez otázek ji pokaždé utěšit, doufaje, že toto nejvíce pomůže.

„Ahoj Vlasto!“ vybafne na něj až příliš bodrým hlasem pan Olbřím st., místní tesař, obrovský chlap s poněkud prošedivělou bradkou, jinak dobrosrdečný člověk, „co ta holka, se kterou jsem tě onehdá potkal?“ uštědří mu do ramene dobře myšlenou, ale bolestivou ránu, „to byla fešanda, panečku!“
„To je Lipenka,“ řekne zasmušile.
„Ha!“ podiví se Olbřím, „co ty lidi dneska nevymyslí za jména. Pojmenovat dítě po potoce …“ Změří si Vlastu zkoumavým pohledem, „a co ty tady vůbec? Že by ses rozhodl nechat se vyučit tesařem?“ otáže se s neskrývanou nadějí.
„Ne,“ zklame ho Vlasta, „přišel jsem se vás zeptat, jestli náhodou nemůže zkazit vodu umírající strom, jehož kořeny do ní zasahují.“
„No, to je těžké,“ zamyslí se tesař, „o jakou vodu se jedná? A strom?“
„Myslím tu lípu u pramene.“
„Ach tak. No ona ta voda na tom nestojí, to je těžké, teoreticky by chuť kapánek změnit mohla,“ pokrčí svalnatými rameny, „ těžko říct. Ale jestli to na tý vodě něco změní, tak bych řekl, že se to nijak zvlášť nepozná.“ Po chvíli ticha, kterou stráví hledáním čehosi na stropě, znovu promluví: „Jé, díky, žes za mnou přišel. Vlastně tu mám objednávku na lipový dřevo a hledal jsem něco, nějakou lípu …“ mysle nahlas rozhodí rukama, „jenže stejně bude trvat, než splním všechno, co musím udělat nejdřív, tak půl roku … a pak ještě povolení k porážce,“ po chvilce samomluvy dá zas najevo vědomí o Vlastově přítomnosti, „on by moh´ bejt někdo proti, víš? Ježto pro vesnici něco znamená.“

Podzim. Ne, zdaleka se ještě nepřiblíží, ale srpen přece v sobě cosi z podzimu má. Slunce stále vstává brzy, stále hřeje jako roztopený krb, avšak už se tváří jakoby unaveně; ještě než přijde září, kdy své vstávání každý den o několik minut opozdí a kdy zalije krajinu oranžovým usínajícím světlem, již nyní, v srpnu, ztratí svou diviznově žlutou barvu a pochytí něco zářijové mědi.
Srpen je docela smutný měsíc. Všichni tvorové, všechny rostliny, všechna stvoření a stvořeníčka pocítí, že letní bezstarostnosti bude brzy konec a co nevidět začnou přípravy na zimu. Již tolik neuzříš stráně přetékající množstvím květů, jen tu a tam pampeliška, tu a tam kozí brada, tu a tam sedmikráska.
Toho si Vlasta všimne, když opustí val vesnice, mine rybník, odkloní se od klikatícího se a kroutícího se koryta potoku a zamíří nejkratší cestou na pahorek.
Lipenka ho jako vždy přivítá s jasným úsměvem.
„Byl jsem za tím tesařem,“ nakousne Vlasta.
„A?“
„Nejspíš ho na jaře porazí,“ ukáže na strom. Lipenka, proti jeho očekávání, nad tou zprávou vyděšeně zavře oči. Zpod řasy jí po několika vteřinách vyklouzne jedna slza. Zamrká, snažíc se zabránit pláči, a pak se skoro bolestivě přinutí usmát se na chlapce, jenž ztuhne s otevřenými ústy jako opařen. Proč ji smrt té lípy, jakkoli je smrt krutá, tolik dojímá? napadne zaraženého Vlastu. Rozesmutnělou milovanou dívku se mu podaří rozptýlit, až když rozpálený zlatý nebeský kotouč dosáhne vyvrcholení dne. A zase bude dobře …
„To je zvláštní,“ zadumá Vlasta, drže Lipenku v náručí a hledě do odpoledního údolí, „odsud je slunce stále stejné, jako když jsme se poznali. Ráno, stoupaje k lesu, jsem se zadíval na východ a viděl jsem typické unavené srpnové slunce; odsud vypadá jako v květnu.“
„Nemá to snad tak být? Nemá snad slunce být stále svěží a mladé jako na jaře? Pokud chceš, aby byl stále květen, věř, že je. Skutečnost přece není to podstatné,“ odvětí Lipenka s pevnou samozřejmostí.
„A co je tedy podstatné?“ podiví se on.
„To, čemu sám věříš a čemu věřit chceš.“
Vlasta se nad tou představou usměje.
„Blíží se dožínky,“ prohlásí po chvíli, „na návsi se koná velká slavnost, přijdou všichni místní. Otec mě proto za týden posílá s panem Sobotou do města, abych nakoupil několik sudů medoviny. Nechceš jet s námi? Mohli bychom tam pak zůstat a podívat se po městě, než si pan Sobota vyřídí své věci.“

Pan Sobota, docela drobný muž, zdvořile podrží Lipence dveře, a pak sám nastoupí do svého rozkývaného vozu sešlého používáním dvou generací Sobotů. Brzy Lipenka s Vlastou zhlédnou, jak se vesnice rychle vzdálí, a potom už bude trojici míjet málo známá krajina.
„A proč vy vlastně jedete do města?“ prohodí Lipenka, jen aby řeč nestála.
„Jedu koupit nové struny na svoje housličky a Přemkovi na basu.“
Vlasta zašeptá Lipence do ucha: „Pan Sobota bude hrát na dožínkách.“
„A náš bubeník,“ dodá houslista, „si protrhl blánu na buben, blbec, když ho posledně, na Andulčině svatbě, používal místo stolu,“ rozesměje se, „ještě teď mě baví vzpomínka na to, jak v rozčilení zapomněl, že má pod rukou buben a ne stůl a zabodl do něj plnou silou nůž.“
„Andulka je dcera pana radního,“ vysvětlí opět Vlasta, chytaje se sedačky, když vůz narazí na kámen a skoro o půl stopy nadskočí. Dál pojedou mlčky, dokud kola vozu s rachotem nevjedou na kočičí hlavy u bran města.
„Pan Šulc je svým obchodem vyhlášený po celém okolí; už jeho dávní předkové dokázali obsadit trh s vínem v několika městech. On to dokázal i s medovinou,“ nakloní se Vlasta k dívce, která s obdivným pohledem na velkolepou budovu obchodníka právě vystoupí na dlažbu.
Naloží sudy a vydají se namátkou některým směrem.
Město! Kolik tajemné krásy v něm půjde obdivovat, bude lze nalézt ty největší skvosty architektury: tam secese, tamhle baroko, tu renesance a veškerému přepychu bude kralovat vznešený gotický chrám, obklopen malebnými domy měšťanů, jako pastýře obklopují ovce, a každá budova, každý domek, ba i každá bouda, jako by se předháněly, který z nich oku zalahodí nejvíce.
Tak oba proklopýtají několik ulic, hlavy zvednuté, nedívajíce se pod nohy, až dojdou zpět na náměstí a posadí se na lavičku u morového sloupu. Tu však zpozorují obrovský rozdíl mezi vzezřením města a jeho obyvatel. jaká neuvěřitelná schopnost nevidět; jako by všechno měšťanstvo postihla duševní slepota. Šílené, až směšné postavičky spěšným krokem chvátající odnikud nikam, z jitra do sklonku dne, pádící za svou nevděčnou a ubohou kariérou s nešťastnými obličeji, že nestíhají, že nemají v obývacím pokoji dražší hodiny než soused, že nevydělávají tolik, jako ten odnaproti, proženou se kolem sedící dvojice jako bez hlavy snad tisíckrát, mumlajíce si pro sebe jakási čísla a zbytečné úřední nesmysly, jimž přiloží životní důležitost, a nevšímajíce si ostatních, že by dokázali minout svého bratra či svou sestru a nevšimli by si jich!
Ti lidé zapomněli, jak v lese voní vítr s pryskyřicí, i jak nad kopcem burácí bouře, pomyslí si Vlasta, nedokážou se zastavit a vidět krásy kolem sebe. A co hůř, dodá v duchu, jejich chování vůči ostatním, to není přezíravost, oni skutečně ani neví, že někoho míjejí; na vesnici, kde každý zná každého, si vzájemně přejí dobrý den; jestli má být město obrazem budoucí vesnice a jestli se i z nás jednou stanou ti bezduší tvorové bez schopnosti ztišit se a jen snít, tak chci rozhodně zemřít dřív, než k tomu dojde; Vlasta přelétne pohledem zoufalé obyvatelstvo a zklamaně si povzdechne.
Poleká ho jeden kolemjdoucí, který se na něj z ničeho nic vrhne a nadšeně ho obejme. „Vlasto! To jsem rád, že tě vidím.“
Vlasta se znechuceně odvrátí, když si uvědomí, kdo se to k němu tak má. Pak mu ale dojde, že necítí ten obvyklý zápach stoky a udiveně příchozího pozdraví: „Nazdar, Trepko?“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.04.2014, 20:43:32 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh pokračuje... řekněme ne v příliš přeslazeném tónu, jak sliboval perex na samotném začátku této série. Co když spolu s onou lípou zmizí i samotná Lipenka? Co když není natolik živou bytostí, ale více duchem onoho pramene a stromu? A jakou úlohu v tomto bude hrát náš bezdomovec? Příliš otázek, málo odpovědí. Na nebi vzájemné lásky našich hrdinů je polojasno s občasnými přeháňkami. Uvidíme, jak se příběh vyvine...

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Poetika zde stále hraje prim, stejně tak určitá obraznost, bezstarostnost a také naivita??? Nebylo by krásné být stále mladý (i duchem) a být nezkažený světem, ve kterém žijeme? ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
MATIČKA
JOFF
Čekal
JakubNovák
Andělské ráno
Semtex
obr
obr obr obr
obr

PRIEPASŤ
Devona
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr