obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2914650 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38182 příspěvků, 5579 autorů a 382423 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Bod zlomu - Kapitola I. ::

 autor Skullka publikováno: 07.05.2014, 10:42  
...wow, už dlouho jsem nepsala nic, do čeho bych se tak zažrala. Well, užívejte. C:
Je to vlastně příběh o dvou klucích, kterým celý život nešlo o nic jinýho než najít člověka, který by jim řekl "Záleží mi na tobě."... a pak se našli navzájem.
 

Poklidně jsem si ležel ve svý posteli, dokud ten klid nebyl přerušen někým, kdo mi vytáhl sluchátko z ucha. „Danieli, říkám!“ Byla to máma. Vzdychl jsem. „Co je?“
„Jdu pozdě k zákazníkovi a potřebuju abys šel něco koupit.“
Znova jsem vzdychl. Mysleli by jste si že když jste slepý, rodiče váš ušetří z věcí jako domácí práce. Ale moje máma ne. Jenže jsem věděl že by bylo zbytečný vzdorovat, tak jsem jenom řekl „Jo,“ a vstal.
Vzal jsem mobil se sluchátkama a zavázal si tkaničky u tenisek. Popadl jsem hůl, otevřel dveře a vyšel ven. Ovanul mě studený vítr – vždyť už byl taky prosinec. Představil jsem si tu sračku, kterou se máma bude snažit připravit a nazývat ji „svátky“. Nemohl jsem si pomoct a ušklíbl se.
Líně a pomalu jsem se táhl městem. Neměl jsem důvod spěchat. Nakoupil jsem, co mi máma řekla, ale domů jsem taky nespěchal. Šel jsem do blízkého parku. Město jsem znal za ty roky docela dobře, i když jsem ho nemohl vidět. Když jsem zrovna neležel v posteli a neposlouchal hudbu, bezcílně jsem se procházel kolem – vlastně jenom proto, abych našel nějaké další pokojné místo kde poslouchat hudbu. Ideálně s tak malým počtem lidí jak to jen bylo možné.
Sedl jsem si na lavičku a vytáhl z kapsy krabičku cigaret, abych si zapálil. Strčil jsem si do ucha sluchátko a vyfoukl trochu kouře.
Nebylo to tak že bych si to vyloženě užíval; být sám. Ale bylo to o dost příjemnější než se muset zabývat ostatními lidmi.
Vždycky to tak bylo.
Věděl jsem že nemůžu strávit celou noc venku, ale ještě se mi nechtělo domů – stejně nebylo kam spěchat. Máma se pravděpodobně neukáže doma alespoň do zítřka. Je to tak vždycky když jde k „zákazníkovi“.
Už jsem ani nevěděl co to vlastně znamená, ale upřímně mě to už nezajímalo. Dokud se vždycky jednou za pár dnů ohlásila, že žije.
Trochu jsem si povzdychl.
Zkontroloval jsem čas na mobilu. Osm čtyři. Možná bych už měl fakt jít. Postavil jsem se a vzal hůl. Uslyšel jsem nějaký zvuk, tak jsem na chvilku znehybněl, ale hned se z toho vyklubala změť hlasů, takže jsem se rozhodl odejít jak rychle to jen bude možný.
„Hej!“ uslyšel jsem a potom mě někdo chytil za ruku a stáhl zpátky.
„Co-uááá!“ vyjekl jsem a pokusil se vzepřít, ale odnikud se vynořila další ruka a surově mě přitiskla ke zdi.
Bože, tohle už ne…
„Co chcete?“ zavrčel jsem.
„Nooo…“ Hlas se zasmál. „Co takhle všechno? Co máš?“ Byl to chlap, ne, kluk – nemohl být o moc starší než já. Slyšel jsem další hlasy. Takže to byl gang, huh.
„Nemám nic,“ znovu jsem zavrčel. „A i kdybych měl, dát vám to je to poslední co by mě napadlo. Pusť mě!“
Pokusil jsem se mu vysmeknout, ale on mě přitiskl ještě pevněji a já cítíl jak se mi lokty bolestivě odírají o omítku.
Naštvaně jsem zasyčel.
„Myslíš si že to bude tak snadný?“ zasmál se.
Zatnul jsem zuby. „Pusť mě.“
„Ani nápad.“
„Pusť mě!“ zaječel jsem a pokusil vyškubnout. Zbytečný. Snažil jsem se kopat, křičet, všechno co jsem zmohl. Nechtěl jsem se vzdát – ale moc dobře jsem už od začátku věděl, že to bylo zbytečný.
Rána do břicha a svíjel jsem se na zemi. Někdo mě kopl. A pak znova, a znova. Slyšel jsem jak se všichni smějou zatímco mi šacovali kapsy. Co jsem si vůbec myslel…
Schytal jsem dalších pár ran.
„Pěkný, pěkný,“ zasmál se jeden z nich. „Teď už si bude sakra pamatovat jak se chovat až se příště uvidí- no, potkáme.“
Nevolal jsem o pomoc. Bylo to zbytečný. Nikdo by mě nepřišel zachránit. Nikdo nikdy nepřišel, a nikdo nikdy nepřijde.
„Hej, co to děláte?!“ Objevil se další hlas.
„Kurva. ZDRHEJTE!“ kroky se zběsile rozeběhly do různých směrů.
„Stůjte vy- sakra!“ Hlas zamumlal pár nadávek než se vydal mým směrem. „Jsi v pořádku?“ zvolal.
Pokusil jsem se posadit. Každá část mého těla mě bolela, ale neumíral jsem ani nic takovýho.
„Asi… asi jo,“ vydechl jsem ztěžka. Natáhl jsem ruku dozadu, abych našel zeď a opřel se.
„Vůbec tak ale nevypadáš; vždyť krvácíš!“
„To je dobrý,“ řekl jsem. „Jsem na to zvyklej.“
„Heee?! Na takový věci bys neměl být zvyklej!“
Zkusil jsem trochu zklidnit svůj dech. „Pro… promiň, ale, nevidíš… nevidíš tady někde můj mobil?“
„Hm? Mobil? Oh…“
Ah. Všiml si toho až teď?
„Ne, nikde tu není… vypadá to, že ho vzali, promiň,“ řekl.
„Ty se nemáš za co omlouvat.“
„Počkej.“ Zvuk oblečení a kroků procházejících se kolem. Sevřel jsem si hlavu do dlaní a přemýšlel, co teď sakra budu dělat.
„Tohle je tvoje hůlka, že? Ležela vedle lavičky.“ Vtiskl mi ji do ruky.
„Ah… jo, díky.“
Dech už se mi zklidnil na normální tempo, ale bolest nepřestávala.
„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se hlas znova a položil mi ruku na rameno. Byl to kluk, řekl bych že tak v mým věku.
Proč tohle vůbec dělá?
„Jo. Díky.“ Stoupl jsem si, ale hned se mi podlomila kolena. Ten kluk mě ale chytil předtím než jsem zase skončil na zemi.
„Vždyť ani nemůžeš pořádně stát. Nejsi ani trochu v pořádku,“ řekl vážným tónem. „Potřebuješ lékařskou pomoc.“
Pomohl mi k lavičce a já si, třesoucí se, sedl. Tohle bylo ubohý.
Nestalo se mi to poprvé, to ne. Jak jsem řekl: byl jsem na to zvyklej. Už od dětství, a i teď. Buďme upřímní; slepý puberťák jako já byl až moc snadný terč.
Normálně jsem vždycky čekal dokud jsem nenabral dostatek síly abych mohl sám jít a doma si ošetřil rány které jsem zvládl. Byly časy kdy to dělávala máma, ale to už bylo dávno.
Cítil jsem se strašně – zbytečně, nemožně a uboze, že jsem to tentokrát nezvládl sám. Myslel jsem že se pozvracím a hlava mi nekontrolovatelně třeštila. I když jsem se cítil trapně, ve skutečnosti jsem byl hrozně rád že se o mě tenhle kluk postaral. Konec konců, neměl jsem už ani svůj mobil, i pochyboval jsem o tom že bych v tomhle stavu mohl dojít do nemocnice, ještě k tomu slepý.
„Nepřijdeš mi jako ve stavu kdy bys mohl jít někam sám, tak jsem zavolal záchranku,“ řekl když si sedl vedle mě. „Mimochodem, já jsem Max. Ty?“
Zaváhal jsem než jsem mu odpověděl.
„Daniel.“
„Těší mě, Danieli,“ řekl Max a chytil moji ruku a lehce mi s ní potřásl.
„Um, jo, mě taky.“
„Mohl bych se na něco zeptat, nebo bys radši teď vůbec nemluvil?“ zeptal se.
„Uh, ne, v pohodě.“
Co chce vědět?
„Co se přesně stalo?“
Oh.
„No, vlastně nic zvláštního.“ Chtěl jsem pokrčit rameny, ale zase mě začlo všechno bolet. „Chtěl jsem jít domů, ale objevili se oni a napadli mě. Víš co, jako snadnej terč. Ani můj mobil ani peněženka tu nikde nejsou, co?“ Určitě nebyly v mých kapsách.
„Ne. Ne, počkej! Takhle to není!“ Max trochu zpanikařil. „Jakože, myslím tím, můžeš mi věřit, fakt tady nikde nejsou, nevzal jsem-“
„N-ne!“ vyhrkl jsem. „Ne, tak jsem to nemyslel! Věřím ti. Zachránil jsi mě. Promiň.“
Max si oddechl. „To jsem rád. Něco takovýho bych vůbec…“
„Je mi to jasný,“ řekl jsem. V tu chvíli mi zase začala třeštit hlava. Zvedl se mi žaludek… a pozvracel jsem se.
Max mi položil ruku na záda a opakoval uklidňující slova a fráze než přijela sanitka.
Utřel jsem slzy které mi začaly téct z očí.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Max se mnou zůstal celou dobu.
Nějaký policajt který se později objevil měl asi dost po té co se mě začal ptát jak vypadali pachatelé. Řekl jsem mu že je to v pohodě, ale pořád zněl docela nervózně. Možná jsem mu neměl odpovědět tak sarkasticky. Zkusil se zeptat i Maxe, ale ten mu taky moc nepomohl.
„Takže Danieli, není to tak vážné jak jsme si mysleli,“ řekl mladý doktor. „Žádné zlomeniny ani vnitřní krvácení… ale stejně si tě tu necháme alespoň tuhle noc. “ Šustění papírů a cvakání tlačítek na klávesnici vyplnilo malou místnost. „Měli bychom o tom dát někomu vědět?“
„Mojí mámě…. řekl bych,“ zamumlal jsem.
„Dobře, dáš mi na ni nějaký kontakt?“

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Ležel jsem v nemocniční posteli, v doslechu žádný zvuk. Netušil jsem kolik hodin bylo nebo kolik jich už uběhlo, ale bylo mi to upřímně jedno.
Přemýšlel jsem o celý týhle situaci.
Po té co si mě přebrala sestra aby mě odvedla na pokoj, Max řekl: „No, vypadá to že tě už teď můžu nechat v dobrých rukách.“
„Díky, vážně,“ odpověděl jsem.
„Ale ne, vážně je to v pohodě. Tak se uvidíme!“ Kroky zamířily opačným směrem než sestra která mě vedla, a pak se na okamžik zastavily. „Uvidíme se?“ zaslechl jsem jeho vyděšený hlas. Nemohl jsem si pomoc a ušklíbl se.
Bylo to zvláštní. On prostě… vynořil se odnikud a pomohl mi. Zachránil mě. Dokonce se mnou zůstal, celou tu dobu. Neustále opakoval uklidňující a povzbuzující slova, i když já jsem prakticky nemluvil. Dokonce i řekl „Uvidíme se“…
Nah, to je blbost. Jako by ještě snad někdy přišel.
Cítil jsem se bezmocně když jsem neměl mobil. Byl jsem zvyklý na válení se v posteli, ale vždycky s hrající hudbou. Teď jsem slyšel jenom tlumené pípání různých přístrojů a povídání sestřiček. Vzdychl jsem; budu potřebovat novej, co.
Měl jsem nějaké peníze bokem zrovna pro případy jako tyhle, ale pořád to bylo všechno jen ne příjemný.
Bohužel jsem ale byl bez mobilu poněkud ztracený. Hudba. Lidi, kterým můžu říct o pomoc. Ujišťování se že je máma v pořádku. Bože, vždyť jsem ani nemohl s jistotou říct jestli je den nebo noc když jsem neměl mobil.
Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem být takhle bezmocný. Beznadějný. Ubohý.
Pokusil jsem se převalit na bok, ale zasyčel jsem bolestí. Měl jsem sobě dost utišujících léků, ale moc nepomáhaly, a pokaždé když jsem se pohnul se moje zranění zase ozvaly.
Zase jsem si vzdychl.
Vlastně by ani nevadilo kdyby mě fakt zabili.
Zkusil jsem vyhnat všechny myšlenky z hlavy a brzo usnul.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Další ráno mi bylo řečeno, že tady strávím ještě jednu noc. Zas tolik mi to nevadilo. Nebylo to o tolik jiný než můj každodenní život. No, nemohl jsem kouřit, ale to nebylo tak těžký překonat. Přece jenom, měl jsem otřes mozku a nechtělo se mi riskovat. Můj mozek už tak byl v dost špatným stavu, tak špatným že mě to připravilo o zrak. To na tom bylo to nejhorší; když jste měli něco s očima, pořád to bylo léčitelné, méně nebo více. Ale mozek? S tím se nedalo moc dělat, a ten můj už se nedal spravit.
Takže jsem si ho vážně nechtěl ještě víc posrat. Navíc tu bylo docela dobrý jídlo. Nestěžoval jsem si.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Ležel jsem v posteli a poslouchal, jak se babička ve vedlejším pokoji hádala se sestrou. Nic lepšího na práci jsem neměl.
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále,“ řekl jsem a posadil se. Cítil jsem se o dost líp, ale pořád jsem se neubránil syknutí.
„Zdravííím!“
V první chvíli mi to nedošlo, ale pak jsem si vzpomněl. „Max?“
„Správně!“ Z hlasu mu sršela energie a radost.
Zaskřípala židle o podlahu, jak si ji přisunul vedle mé postele a s hlasitým žuchnutím si sedl. „Jak je?“
Překvapeně jsem zamrkal.
Upřímně, nečekal jsem že ho ještě někdy potkám. A určitě jsem nečekal, že ještě přijde sem a bude se zajímat o to jak mi je.
„Už líp,“ odpověděl jsem po chvilce.
„To je fajn,“ řekl. „Bál jsem se o tebe, ale už vypadáš dobře.“
Bál se o mě?
„Um,“ zamumlal jsem. „Nečekal jsem, že přijdeš,“ přiznal jsem.
Max se zarazil. „To jsem zanechal tak špatný první dojem?“
„Ne, to ne, jenom…“ kousl jsem se do rtu. „Jsem cizí člověk“. Proč mi vůbec pomáhal? Proč kvůli mně riskoval? Zůstával tu se mnou? Chtěl jsem se zeptat, ale všechny ty otázky jsem spolkl.
Max se zasmál. „A? Chtěl jsem vědět jak ti je. Byl jsi na tom včera špatně, tak jsem se bál. Není to… normální?“
Ne. Není. Ne pro mě.
„Hmm.“
„Jo, vlastně! Přinesl jsem nějaký chipsy.“
Překvapením jsem otevřel pusu, ale hned jsem ji zase zavřel. Max s hlasitým šustěním otevřel pytlík a pak mi ho vtiskl do ruky. „Vem si,“ pronesl s plnou pusou.
„D-díky,“ vykoktal jsem a váhavě v něm zalovil.
„Asi je tu docela nuda co,“ prolomil po chvíli ticho. „Byl tu za tebou alespoň někdo?“
„Ne,“ odpověděl jsem stroze.
„Huh? Ani rodina?“ podivil se.
„Ne.“
„Jakto?“
„Prostě… nemůžou,“ řekl jsem. Nechtělo se mi tady vyklopit celý můj životní příběh.
„Promiň, nechtěl jsem vyzvídat,“ omlouval se, zatímco si do pusy nacpal další chipsy.
„Dobrý.“
Pokojem se ozývalo jenom rytmické chroupání.
„Jak jsem řekl, asi je tu nuda, co?“ zeptal se Max po chvíli.
„Kdyby mi neukradli mobil, bylo by to lepší,“ přiznal jsem.
„Chápu,“ řekl soucitně.
Ještě chvíli tam se mnou zůstal. Mluvil vlastně jenom on. Ne o ničem složitým, jenom o nějakých hloupostech.
„Už bych měl jít,“ řekl a zvedl se.
„Jo, jasně.“
„Tak zatím!“ zvolal a zabouchl za sebou dveře.
Vyčerpaně jsem spadnul zpátky do polštáře a zhluboka vzdychl.
Co se to děje?

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Seděl jsem na posteli a čekal, až mě propustí. Nemusel jsem se balit ani tak něco: jediný co jsem měl byla hůl.
V jednu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále.“
„To jsem já!“ ozvalo se vesele.
Max?!
„A-ahoj…“
Přisunul si židli vedle mé postele. „Už je tu dobře?“ zeptal se.
„Jo, už docela jo.“
„To jsem rád.“ Krátce se zasmál. „Už tě dneska pouštěj?“
„Jo.“
„To je dobře.“
Nastalo ticho.
„Nastav ruku,“ řekl Max po chvíli. „Něco pro tebe mám.“
Překvapeně jsem zamrkal. „Pro… pro mě?“
„Jo, netvař se tak zděšeně. Dělej, nastav ruku! Nemám moc času.“
Poslechl jsem a Max mi do ruky položil ne moc velkou krabičku. Nahmatal jsem roh a otevřel ji. Uvnitř byl…
„Mobil?!“ vyjekl jsem.
„Jop.“
„T-to…“
„Je to v pohodě. Je to ten samý co jsi měl.“
„Jak…“
„Včera jsi mi to řekl.“
Ah. Pravda.
„Je už nastavenej a máš v něm i nabitou simku, než si zařídíš svoji.“
Nechápal jsem to.
„Nejsem si jistej jestli mám to-“
„Ale prosímtě; je to dárek.“
Polkl jsem. „To… to si děláš legraci.“
„Ne, myslím to úplně vážně.“
„Nemůžu to přijmout.“
„Eeeh, jestli jde o tohle,“ protáhl, „tak to je vážně v pohodě. Já… moji rodiče jsou… bohatí. Jeden telefon není žádnej problém.“
Ah.
Stejně…
„Vem si to,“ řekl klidně. „Ušetří ti to starosti, nemám pravdu?“
Jo. Měl pravdu.
„Proč tohle děláš?“ zašeptal jsem po chvíli. „Vůbec mě neznáš… tak proč… tohle všechno…?“
„Huh?“ zarazil se. „Jenom pomáhám člověku v nesnázích. To lidi dělaj, ne? Pomáhaj si.“
Neměl jsem slov.
Svíral jsem v dlani mobil a kousal se do rtu.
„No nic, už bohužel budu muset jít.“ Začal se zvedat a se skřípáním odsunul židli zpátky ke dveřím. „Uvidíme se!“ zvolal a zabouchl.
„Sakra, zase jsem to řekl.“ Zaslechl jsem tlumené mumlání než jeho hlas zmizel úplně.
Nechápal jsem to.
Prozkoumal jsem obsah krabičky. Byla tam ještě nabíječka a sluchátka. Myslel i na tohle?
Ne, že bych se neobešel i bez nich, ale připadal jsem si líp když jsem byl jediný, kdo ten kybernetický hlas slyšel.
Strčil jsem si všechno do kapes a krabičku odložil na noční stolek; bylo zbytečný ho teď vůbec zapínat. Neměl jsem tam nahrané žádné svoje soubory, a i kdyby to pořád bylo moje číslo – což nebylo – nikdo by mě stejně nekontaktoval. Vzpomněl jsem si na to že máma se za mnou nakonec ani nestavila. Ne, že bych to čekal. Aby se nějak víc zajímala o to, že má syna, musela by být střízlivá – a buďme upřímní, v tomhle stavu nebyla moc často. Už jsem ani nevěděl v čem to jede – chlast, pochybný kšefty maskující se za kadeřnictví, a bůhví jestli zase nespadla do drog. Ale už jsem se o to přestal zajímat, stejně to nemělo cenu. Dokud se jednou za pár dnů ukázala doma živá, byl jsem v pohodě.
„Nhaaaaaaaa!“ Chytil jsem se za hlavu. Nesmím o tom přemýšlet. O ničem.
V tu chvíli se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel doktor.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Stál jsem před vchodem do našeho baráku a snažil se dozvonit na sousedku ze stejnýho patra – pravda, neměla nás ráda (nedivil jsem se jí), ale zkuste odmítnout otevřít slepýmu klukovi co si zapomněl klíče.
Samozřejmě, zkoušel jsem nejdřív kontaktovat mámu, ale telefon mi nebrala a doma taky nebyla. Bůhví v čí posteli se zase v kocovinovém deliriu dneska probudila.
Náhradní klíče od bytu jsme měli v botníku, takže tahle část nebyla problém. Odemkl jsem a vešel dovnitř. Máma očividně nebyla doma už pár dnů, protože bylo cítit že se nevětralo. Vzdychl jsem a šel otevřít okna. Vešel jsem do kuchyně a přejel dlaní po ledničce, jestli tam máma nenechala nějaký vzkaz. Něco tam bylo. Strhl jsem ho zpod magnetu.
Nedovolala jsm se ti, odjea jsma vrtim se v úteý.
Máma se nikdy nebyla schopná naučit braille pořádně.
Asi odjela ještě ten večer, co mě přepadli. Netušil jsem kam, ale jakkoli blízko nebo daleko to bylo, nestál jsem jí za to, aby mě navštívila. Nebo se mě alespoň pokusila nějak kontaktovat. V nemocnici s ní mluvili, slyšel jsem to. Znova jsem vzdychl a otevřel dveře ledničky. Prozkoumal jsem všechny police a našel tavený sýr. Ve špajzu byl zase zbytek toastového chleba. Fajn, hlady zatím neumřu.
Nemazal jsem si krajíc a přesunul se do svého pokoje. Zapnul jsem počítač, vytáhl z kapsy mobil a připojil ho, abych do něj přesunul zazálohovaný soubory. Páni, dokonce v něm byla externí paměťovka. Ten kluk vážně myslel na všechno.
Kousl jsem se do rtu. Říkal, že jeho rodiče jsou bohatí, ale stejně… Vždyť jsem mu vlastně ani pořádně nepoděkoval. Pak mě něco napadlo.
Vzal jsem mobil a otevřel kontakty. Jasně. Nechal mi tam svoje číslo. To k němu přesně sedělo.
Vytáhl jsem kabel a vstal. Přešel jsem na druhý konec pokoje a plácl sebou na postel. Svíral jsem mobil v dlani a přemýšlel.
Ne. Dlužil jsem mu alespoň tohle.
Zhluboka jsem se nadechl a vytočil jeho číslo.
„Ahoj Dane,“ ozvalo se vesele.
„Um, ahoj. Já, totiž…“
„Děje se něco?“
Nervózně jsem si začal prohrabávat vlasy. „Jen… jsem ti chtěl poděkovat, za to všechno, no…“
„V pohodě,“ zasmál se. „Jsem rád, že jsem ti mohl pomoct.“
„Ne, já, totiž… No, říkal jsem si, že bych ti to měl nějak oplatit…“
„Ne, to není třeba,“ řekl.
„Ale já chci,“ trval jsem na svém.
„No, jestli je to takhle… co se zítra někde sejít?“ zeptal se.
„Dobře.“
„Ve Slunečným parku?“
„Oukej.“
„V jednu?“
„Fajn.“
„Budu tam! Ale teď už musím jít, promiň. Tak zítra!“
„Jo.“
Hovor byl ukončen.
Pustil jsem telefon a nechal ho dopadnout na peřinu.
Vážně jsem to nechápal.
Nepamatoval jsem si, kdy jsem šel s někým naposledy ven. Možná… že nikdy?
A určitě to nebylo s klukem, kterýho jsem potkal předvčerem. I když mi pomohl… vlastně, zachránil život.
„Aaaaaah!“ zamumlal jsem jak jsem zabořil hlavu do polštáře.
Netušil jsem, jestli jsem se těšil, nebo se příšerně bál. Možná obojí.
Ale asi spíš to druhý.


 celkové hodnocení autora: 84.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 07.05.2014, 10:40:02 Odpovědět 
   Zdravím,

ráda bych se touto cestou rovnou omluvila, že mi publikace trvala tak dlouho. Perex navnadí (nechává prostor pro fantazii, zda z nich budou poze přátelé, nebo jde o zcela jinou rovinu) a člověk se navnadí na další čtení v momentě, kdy zmíníš, že hlavní hrdina je slepý. Takových příběhů moc není a zvědavost roste - jak se s tím autorka vypořádá? Jazyk se nebojí používat vulgarismy a obecnou češtinu, čímž se to stává reálnější. Potom mi to začne připadat bohužel ještě víc reálný v momentě, kdy je slepec napaden. Jo, bohužel, takovýhle věci se v životě dějou a nikoho nezajímá, že je podlý napadat slabšího člověka, nikdo už si neumí vybrat někoho na stejné úrovni... Bohužel je i krutá realita, že jsou všichni "slepí" a lhostejný, když vidí, že se někomu něco děje. Přesto se jeho zachranitel objevil. No, jestli on to není příliš očividný princ na bílém koni :)

Pozor na hrubky typu:
- by jste -> byste!!!
- Často chybí čárka (např. Mysleli by jste si že když jste slepý - si, že když - vedlejší věta, takových je tam víc, ale nevypadá to, že bys čárky vysloveně neovládala. Hlavně chybí mezi větami hlavními a vedlejšími. Doporučovala bych ti kontrolovat přísudky, nebo si ještě pro jistotu zopáknout pravidla :) - extrém je totiž tato věta: Normálně jsem vždycky čekal dokud jsem nenabral dostatek síly abych mohl sám jít a doma si ošetřil rány které jsem zvládl. - tady je zcela očividné, že čárky budou, přitom je tam nemáš)
- pozor na příznakový slovosled: i pochyboval jsem o tom - spíše i jsem pochyboval o tom
- pozor na překlepy - měl jsem sobě - v sobě
- pozor na dvojsmysly, původně jsem si myslela, že babička ve vedlejším pokoji je jeho babička, ale asis myslela starou paní - jak on vlastně poznal, že je stará? Takové detaily promyslet

Jo, musím říct, že mě to čtení bavilo. Přestože to je takové "klasické" vyprávění o mladých, má to zcela jiný nádech fakty, se kterými jsi nás seznámila. Ovšem ty výše zmíněné nedostatky tomu ubírají na celkové kvalitě. Zapracuj na čárkách, několikrát si to po sobě přečti a bude to lepší.

Uvidíme se doufám u dalšího dílu, protože mě zajímá (hodně, což se mi po prvních dílech ne-stá-vá!), co bude dál.

Pěkný den
Nancy
 ze dne 26.05.2014, 22:51:18  
   Skullka: Omlouvám se že mi odpověď trvala tak dlouho, nějak jsem se na tenhle web ani nekoukla! (Takže ve výsledku tvoje prodleva vůbec nevadí :'D)
O svém problému s čárkami vím a dávám tomu za vinu fakt, že v reálném životě mluvím hrozně rychle a nejsem zvyklá nikde dělat pauzu ani klesat hlasem, takže mi tam ty čárky prostě přijdou nadbytečné, ale pracuju na tom...
Jinak jenom k tomu, to že je to stará babička mohl podle mě poznat spousty způsoby - hlasem, stylem mluvy, to že vyprávěla o vnoučatech... nebo si klidně mohla postěžovat sestřička na tu starou paní odvedle ;D
Jsem ráda že se první kapitola líbila a těším se na shledanou u dalšího dílu. C:
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ian Stepheson
(15.8.2017, 16:24)
Ian Stephenson
(15.8.2017, 16:19)
Hromdopolice
(3.8.2017, 21:45)
Petronela1991
(26.7.2017, 18:57)
obr
obr obr obr
obr
Proč?
lumpyjaw
Arn Dresko IV. ...
jindra
Zakázaná láska ...
Petra Vávrová
obr
obr obr obr
obr

Partner, nebo syn?
Aliwien
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr