obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389839 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Seance ::

 autor Schorpitron publikováno: 21.04.2014, 16:21  
Plánuji napsat delší strašidelný příběh a chtěl bych od vás vědět, zda jsem se vydal správnou cestou? Za případné chyby se omlouvám.
 

Někdy je to lehké. Jen sedět a pozorovat jak se přelévá ze strany na stranu plamen svíčky. Jak stíny nehybných předmětů hrají na stěně neustále se měnící divadlo, které děsí všechny, co mají to štěstí vidět tu krásu. Za zataženými záclonami už je dávno temno, které se snaží vydrápat do bezpečí dřevěné rodinné chaty ozářené světlem jedné malé svíčky.
Ale někdy je to i těžké. To když se otřese celý dům, záclony se odhrnou, aby ukázali tváře mrtvých, které se lepí na skla oken, plamen svíčky se převleče do tmavomodré barvy a stíny na zdech vám drásají po krku. To už je panečku divadlo. A pro takové chvíle jsem tu já. Nevím, čím to je. Mám to odjakživa. Nadpřirozeno, paranormálního, jakkoli to nazveme, se mi vyhýbá. Straní se mě to, možná i bojí. Rozhodně to není dobrá vlastnost, pokud se s přáteli o půlnoci rozhodnete vyvolat jen tak ze srandy satana. Ale při vymítání, to už je něco jiného.
Už jsem to dělal několikrát a nebyla k tomu potřeba ani svěcená voda, kříže ani nic jiného, co běžně vidíme v televizi. Někdy není potřeba ani samotné vymítání. To pokud víme, o co duchovi jde a jsme schopni mu vyhovět. Uvidíme, jak tomu bude dnes.
Vždy jsme dva. Jane, médium a já, vymítač. Nádherný kontrast. Mě se to straní a k ní se to ubírá. Někdy obdivuji, co ona zvládne. Já slyšet hlasy mrtvých lidí, asi bych zešílel. Dali jsme se takhle dohromady už na střední škole. Docela zvláštním způsobem. Spolužákovi se neustále zjevoval duch a Jane slíbila, že bude jejich prostředníkem. Ale vše se zvrtlo, když jela naše třída kempovat. Tenkrát to, ten duch vstoupil do Jane, světla potemněla, stan se otřásl a začal vyhrožovat, že to její schránku nikdy neopustí. Hnusný pocit. Tenkrát mě nenapadlo nic jiného, než rychle přiskočit a chytit ji oběma rukama za spánky. Nějak jsem cítil, že to musím udělat. Její ledové tělo zanechalo na mých dlaních omrzliny, ale ať se stalo cokoli… zmizelo to. Spolužák mohl klidně spát, jen Jane asi na týden nevycházela ven. Vlastně všichni jsme od toho večera určitým způsobem pokřivení.
Ale vše zlé je k něčemu dobré. Po škole se to rozkřiklo a najednou všichni potřebovali pomoct s nadpřirozenem. Někdy je opravdu něco sužovalo, většinou to byl ale jen planý poplach. Stal se z toho dobrej kšeft. Máme už rok po škole a furt k nám chodí nabídky.
A tak je tomu i dnes. Další ohromně děsivý duch, co se zjevuje ve skříních, pod postelí, v zrcadle. Už je to klišé. Já jako obvykle sedím v koutě, co nejdál od stolu, kde kolem do kola sedí Jane a ti, co si nás objednali. Adam a Kateřina. Oba mají kolem patnácti let. Fakani. Dokonce i na chatu jejich rodičů jsme je museli přivést Janiny autem. Všichni strašně soustředění sedí patnáct minut se zavřenýma očima, zatímco já sleduju plameny svíčky, které mě pomalu a jistě uspávají. Věta ‚Zjev se nám!‘, kterou neustále pronáší je neuvěřitelně účinná ukolébavka. A tak to je pokaždé, pořád a pořád do kola.
Nevím, proč vybrali chatu. Odlehlé místo v lese, prostorné, špatně osvětlené, se spoustou starých nebezpečných krámů, daleko od společnosti. Byt v paneláku by byl vhodnější. Jenže když se bojíte víc toho, že vás rodiče budou mít za magora, než několik desítek let starého ducha, který vám zkrášluje noční chvilky, tak pak se není čemu divit. Jsme v kuchyni. Velká místnost s velkým stolem, krbem, po stěnách pár pušek a asi to nejhorší… nad krbem hlava krásného dvanácteráka. Od té doby, co jsem viděl film Evil dead, tak strašně nesnáším jelení hlavy.
Už jsem nervózní. Jako vždy. Vždy se může něco pokazit a má schopnost odhánět to už nebude fungovat. Ale čeho se bojím nejvíce, je, že to uvidím. Tuhle vlastnost na Jane obdivuji. Že se nezblázní strachy. Ona nejen, že to vidí, nejen, že to slyší. Ona to nechá i vstoupit do jejího těla. Úžasné! Ale i přes tu nervozitu má víčka klesají. Pomalu a jistě. A jakoby se zdálo, že už o sobě nevím, jen ženský, dívčí písklavý křik mi připomene, co musím udělat. Otevřu oči a tam kde před chvílí plápolala svíčka, je teď naprostá tma. Popadnu baterku a rozsvítím ji směrem ke stolu. Oči v sloup, pěna u pusy, tělo v křečích. Vstoupilo to do Jane.
Není čas na to vyslechnout si, co to řekne. Vstoupilo to do ní dost agresivně a tak musím být agresivní i já. Přiskočím k ní, pokouším se ji chytit, ale její tělo vzlítne ke stropu, zatímco já letím přímo na hrany židle. Vzpamatuji se, vylezu na stůl, pokouším se opět chytnou Jane, když v tom mi něco podtrhne nohy a o mé záda se láme svíčka. Trpká bolest mi vystřelí do zad. Podívám se, kdo mě strhnul a vidím Adama. Má taky oči obrácené v sloup a bezduchý výraz. Taky ho to ovládlo. Chce si mě k sobě přitáhnout. Já zvedám svůj trup a zasazuji mu úder loktem přímo do obličeje. Padá na zem i se mnou. Kateřina se strachy krčí pod stolem v slzách a s modlitbou na jazyku. Tohle se zvrtlo. A to opravdu hodně. Zvedám svůj zrak ke stropu, kde byla před chvíli nalepená Jane. Už tam není.
Tohle se opravdu hodně zvrtlo. Hra na kočku a na myš. S tím, že ta myš drží pod krkem vašeho nejlepšího přítele a ještě má možnost vám kdykoli zabodnout kudlu do zad. Vstanu a běžím do vedlejší místnosti. Otevírám skříně, stolky, vše kam by se vešlo lidské tělo. A pak do další místnosti a další a další. Je to neopatrné jednání, když nepřítel může být všude a vy jen tak bezmyšlenkovitě běháte ve tmě po domě. A čím víc prostorů prohledám, tím víc je mi jasné, že se to schovalo na to nejhorší možné místo. Půda.
Víte, v prvních chvílích nepociťujete strach. Adrenalin vás žene do další místnosti, a pak do další a další i přesto, že se všude může skrývat smrt. Ale když hledíte na dlouhé dřevěné schody, na jejichž konci jsou padací dveře, jakákoli odvaha z vás opadne. Ovšem musím jít nahoru. Pomalu sunu krok za krokem a s každým setkáním mé podrážky s kusem dřeva prkno zavyje skřípavý zvuk, který tomu co je nahoře oznámí, že už jdu. Čím víc se snažím být neslyšen, tím hlasitější zvuk to vydá. A jediné co mi dává jistotu, že jsem ještě nezemřel strachem, je mé burácející srdce, které stále rychleji a rychleji žene krvavou tekutinu skrz mé tělo.
Otevírám pomalu padací dveře a vystrkuji hlavu s pocitem, jako bych ji pokládal na rezavou tupou gilotinu. Ale žádný nečekaný útok se nekoná. Naopak… slyším jemný dívčí pláč. Pomalu lezu do temné místnosti a zavírám za sebou dveře. A pláč neutichá. Je to pláč ze strachu. Až teď si uvědomuji, že to co jsme vyvolali, nebude zlé, ale pouze vystrašené. Možná mrtvé dítě. Bez znalostí toho, co je a bez znalosti svých schopností. Skrčený lezu po čtyřech na místo, odkud pláč vychází. I přes ten opar tmy rozpoznám tělo Jane, jak v rohu schoulené do klubíčka pláče. Doplazím se k ní a pomalu přibližuji svou ruku k jejímu čelu. Stále musím jednat opatrně, je možné, že si to se mnou jen hraje.
Když jsem rukou těsně její tváře, zvedne to na mě svůj bledý mrtvý zrak, mé srdce se jistě na určitý okamžik zastaví a dech mi ztěžkne. Neskutečně mě to vylekalo. Ale stále v těch mrtvých očích vidím strach. Bojí se mě to, ale nebrání se to. Pomalu sunu ruku dál, až se dotýkám její mrazivé tváře. A jak se teplo navrací do jejího těla, tak duch pomalu nenásilně mizí. Do chvíle, než mi Jane spadne do náručí. Po chvilkové dezorientaci její zmatený výraz se obrátí na mě a ona se zeptá sladkým tichým hlasem s náznakem ospalosti: ,,Jak to šlo?‘‘
,,To ti řeknu pak.‘‘ odpovím, vezmu ji do náručí a pomalu ji nesu ze schodů. Na její tváři je vidět nepatrný náznak štěstí.


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Vanessa Kuzníková 21.04.2014, 20:13:59 Odpovědět 
   Přečetla jsem si pár tvých věciček a jestli teda můžu do toho kecat, tak myslím, že na to máš.
Je to jednoduché, půjde to věkem, čí starší tím lepší.
Podle jednoho komentáře se budu opakovat měl bys víc číst věci, a to hlavně ty věci, které tě zajímají a o jakých bys rád psal.
 Šíma 21.04.2014, 16:18:17 Odpovědět 
   Zdravím.

Nejspíš Tě nepotěším, když Ti napíšu, že se necítím povolaným Ti jednoznačně říci, zda pokračovat ve psaní či nikoliv. Mi samotnému se příběh líbil (a to jsem jej četl celkem třikrát za sebou). Pro jistotu, abych si byl alespoň krapet jistý, že vím, o čem píšu...

Určitě by bylo zajímavé sledovat osudy Tvých hrdinů, třeba od jejich prvních krůčků (se setkání s nadpřirozenem a se všemi jevy mezi "nebem a zemí"), přestože ona duchařská tématika se mi zdá být obecně krapet (svým způsobem) "převařená". Těžko najít něco nového, čím své čtenáře překvapit...

Ale abych se vrátil k samotné myšlence, naši hrdinové nebudou zcela jistě žádnými začátečníky a také samouky, nejspíš je k tomuto někdo přivedl (což takhle, kdyby je k této profesi dovedl někdo, kdo se v tomto už vyzná a ví, co od tohoto zaměstnání může očekávat?), dát do příběhu více "profesionality", aby zde amaterismus (s tím, jak se budou naši hrdinové vyvíjet a dozrávat) neměl žádné místo. Přeci jen jde o "souboj" s duchy a nadpřirozenem (se vším, co k tomu patří). Na onoho "vymítače ďábla" jsem si také vzpomněl, autor už mi však (bohužel) vyprchal z hlavy...

Pokud člověk píše o čemkoliv, co je už docela "zažitým tématem", měl by se snažit o jistou originalitu. Dát do svého vyprávění i třeba nějaký ten netypický prvek, který by celý příběh ozvláštnil. A také přikoval čtenáře k židli, ať si počkají, jak to s hrdiny nakonec dopadne. V této ukázce jde jen o takové "seznámení" s prací našich vymítačů (zlých sil), a vyznívá, že jde v tomto případě spíše o takový koníček, který sice vynáší, ale k dokonalosti má ještě daleko. Mezi námi, duchové a temné síly dokaží určitě jednoho nemile překvapit, takže o žádnou komedii ve stylu "Krotitelé duchů" zde určitě nepůjde - spíše o hororový žánr (nemýlím-li se).

Jak už jsem uvedl... Napsal jsem to? Že jde v tomto případě o jakousi ochutnávku, která se sice na jedné straně špatně hodnotí, ale na straně druhé i dokáže čtenáři přednést vše, o čem že zde bude řeč. Je zde náznak oné duchařské atmosféry, přestože o souboji s naštvanými (či jinak psychicky položenými) duchy zde nemůže být řeč, protože vše - víceméně - proběhlo jako na drátkách, a to s určitým happyendem, což v rámci delšího příběhu na pokračování nemusí být pravdou (a pravidlem), napadlo mne, což takhle msta ze strany podsvětí a nemrtvých? Naši hrdinové by při své práci mohli být pronásledování bytostmi z druhé strany, které by se snažily jejich práci mařit a třeba jim i ublížit. Jako zápletka by toto mohlo být zajímavé - i v rámci určité pomsty - vendety - ze strany duchů. Jaké to je, pracovat s něčím, nač si nejde sáhnout a člověk netuší, co se stane v příští vteřině? Nechce to více emocí? Ukrytých? Za rouškou jisté profesionality? Naoko chladní, avšak vevnitř pěkně nabušení lovci duchů... Příběh by však měl být uvěřitelný i v rámci užitého žánru (a námětu). Omlouvám se za rozpovídání, jen fabuluji.

Další čtenáři Ti určitě více napoví. Co se technické stránky týče, pozor na shodu podmětu s přísudkem a na interpunkci na konci přímé řeči. Pravidla, web a dobrá kniha napoví...

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Má odpověď zní: "Piš, časem přijdeš na to, zdali jdeš dobrým směrem či nikoliv. Záleží na tom, jaký pocit z toho všeho máš a zda Tě toto psaní naplňuje či nikoliv. Zdali má pro Tebe smysl..." ;-)
 ze dne 21.04.2014, 17:00:47  
   Schorpitron: Děkuji za rady. Ano tohle opravdu mělo být jen takové seznámení s postavami a s tím co dělají. V příběhu dál pokračuji a zápletku i zvraty už mám taky promyšlené. Stejně tak i celou logiku a pravidla duchařského světa, ale jelikož jsou hlavní hrdinové ve své podstatě ještě takoví začátečníci, tak tato pravidla budou zjevována až později. :)
Co se týče originality... tu jsem(aspoň myslím) projevil hlavně v hlavním hrdinovi, který má právě zmíňenou schopnost, že z něj nadpřirozeno má strach. Ovšem jinak bych se chtěl držet ''základních tradic hororu''. Nechci zkoumat možnosti žánru, budu chtít hlavně překvapit zajímavými zvraty. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
6. Darl
kadla
Není to málo?
Bira
Panenky - 2.
Amater
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr