» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2141775

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Děti jednorožců ::

Alinnela	publikováno: 14.12.2006, 18:59


	Luciella byla jednou z nich. Také jí, potkal osud nalezence opuštěného v lese. Stejně jako její druzi i ona všude nepřehlédnutelně vyčnívala. Lidé ji však měli rádi a velice si dívku považovali. Věřili, že přináší štěstí a všude, kam vstoupila, se držel klid a mír. Nazývali ji spolu s ostatními Dětmi jednorožců. Dlouhé vlasy i přízračná tvář splývaly s okolím, které přes noc pokryla další pokrývka čistě bílého sněhu. Růžové oči s rudými zornicemi se zasněně upíraly na vystouplý bod v širé dáli. Konečně. Už to nebude dlouho trvat. Přivinula si teplý plášť těsněji k tělu, kapuci s kožešinkou stáhla hluboko do čela. Nohy prokřehlé mrazem unaveně plahočila za sebou a ztěžka si prorážela cestu skrze vysoké závěje. Navzdory vyčerpání se cítila šťastná. Za jiných okolností by tuto náročnou pouť dávno vzdala, ale touha jí nutila jít dál. Myslela na Toddela. Znovu se vrátila do okamžiku, kdy uprostřed noci opouštěla jeho dům. Přemýšlela, jak se musel cítit, když ráno našel místo vedle sebe prázdné. Jistě ji musel hledat. Při vzpomínce na něj zabolelo Luciellu u srdce. Proboha, tohle přece nechtěla! Ne, neměla v úmyslu jej zranit, ale jinak nemohla. Musela to udělat. Zvenčí to byla jen obyčejná dívka, byť lišící se od ostatních, ale tam uvnitř v ní pořád dřímal ten bájný tvor. Bolelo to, ale dříve nebo později by se k tomu stejně odhodlala. Každé z Dětí jednorožců tam muselo. To volání se nedalo ignorovat. Přestože ji láska s Toddelem stále pojila, ta touha byla daleko silnější. Představovalo to největší oběť jakou kdy v životě prozatím přinesla. Nedalo se tomu zabránit, zkrátka se v ní ze dne na den probouzela ona přirozená nespoutanost a bažení po svobodě, které Luciellu odnášely daleko, předaleko. Pryč od lidí. Po tváři se dívce skulila horká slza. Poslední tečka za jejím lidským já. Ještě kousek a svět, jenž až doposud obývala, se za ní nadobro uzavře. Zastavila se. Otočila se, prapodivný pocit ji sevřel v prsou. Co se to s ní jenom dělo? Při pohledu na známé dálavy, najednou nevěděla co vlastně doopravdy chce. Cosi se v ní zlomilo. Kam se poděla ta jistota, jíž ji ještě před okamžikem tak sebevědomě naplňovala? Jakési vnitřní hlasy se jí rozlehly v hlavě. Pořád ještě zbývá čas, našeptával prvý. Druhý Luciellu otcovským tónem napomínal. Neohlížej se! Láska k člověku tě zahubí! Chvíli tam tak stála, plachá jako ustrašené zvíře, a pak se bezradně sesula na kolena. Sníh, tající pod žárem bílého těla, začal smáčet lehké šaty. „Vidím, že se trápíš, dítě,“ oslovil ji znenadání čísi vlídný hlas měkce a vzápětí se k ní natáhla ruka, nabízející pomoc. „Pověz, co se stalo?“ Vzhlédla. Stejně křídová tvář se na ni dívala se směsicí soucitu a smutku. Sklopila zrak a odvrátila krásnou hlavu. Nikdy předtím toho muže neviděla, ale cítila, že mu může věřit. Koneckonců byl přece jejího rodu a jak známo, Děti jednorožců neuměly lhát ani konat žádné jiné zlo. „Mé srdce krvácí a bolí,“ zašeptala rozechvěle. „Mám pocit, jakoby bylo rozerváno na kusy a nedovolovalo mi svobodně se rozhodnout. Mířím na Jednoroží horu, kde je můj pravý domov, ale zároveň mi cosi říká, že bych se měla vrátit.“ Něžná dlaň setřela z dívčiných líček stružky slz. „Je zde někdo, koho miluješ?“ S odpovědí dlouho vyčkávala. „Ano,“ pokračovala nesměle. „je to člověk. Musela jsem jej opustit, protože stejně jako všichni naši bratři a sestry, i já zaslechla matčino volání. Nyní mám však dojem, že jsem učinila největší chybu svého života.“ Dobrotivá ruka dosedla Lucielle na rameno. „Nedávej si to za vinu, dítě,“ pronesl tiše. „Někdy nás zkrátka osud postaví před těžká rozhodnutí a je jen na nás, jakou cestu si vybereme. Myslím, že sis zvolila správně. Jistě chápu tvé city k onomu mladému muži, a také nepochybuji, že jejich síla je mocná, ale věř mi, nic netrvá věčně. Lidská láska je vrtkavá a nestálá a brzy vyprchává. Na počátku jsou jen sladká slůvka, ale na konci čeká hořké zklamání. Jsi pro něj pouze klenot, jímž se může pyšnit, avšak i jeho lesk po čase pohasne a je potřeba poohlédnout se po jiném. Takoví jsou lidé.“ Lucielliny růžové oči se rozšířily strachem. „Ne, tomu nevěřím! Takový Toddel není!“ Muž ji chápal. Snažila se jen bránit svého milence. Chtěl dívku utišit, ale jeho oči připomínající červánky, se v tu chvíli upřely na obzor, kde se míhala temná skvrna. Zastínil si rukou pohled proti ostrému slunci. „Co je to?“ zeptal se spíše sám sebe. Vypadalo to na jezdce. Ano, tmavá šmouha se blížila čím dál víc a brzy byly zřetelné obrysy těla mohutného hnědáka. Řítil se tak rychle, až mu od kopyt odlétaly vysoké spršky sněhu. Lucielle se zatajil dech, do očí se jí nahrnul nový příval slz. „Luciello!“ křičel ten muž, když už byl vzdálen jen na několik málo metrů. „Toddele,“ vydechla nevěřícně. „Co tady děláš? Jak jsi mě našel?“ Uřícená tvář se smutně usmála. „Kolik dívek, jako jsi ty, chodí obyčejně po světě?“ Neubránila se chabému úsměšku. Sesedl z koně, jeho výraz opět zvážněl. Dlouho si hleděli zpříma do očí, v nichž se odrážela divoká směska nepopsatelných pocitů. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se pořád ještě zadýchaně. „Omrzel jsem tě snad? Stalo se mezi námi něco špatně?“ Přistoupila k němu blíž, hebkou dlaň přitiskla na vousatou skráň. „Utiš se,“ konejšila jej. „ty, za nic nemůžeš, to já. Víš, příliš dlouho jsem pobývala mezi lidmi a rychle si oblíbila jejich společnost. Kolikrát mě napadlo odejít dřív, než bude pozdě, ale když konečně ten den nastal a já se odhodlala, potkala jsem tebe. Nedalo se tomu zabránit.“ Zmlkla. Vypadala, že sbírá síly k dalším slovům. Trpělivě vyčkával, v duchu ji však pobízel aby pokračovala. „Před několika dny se mi zdál sen. Spatřila jsem v něm horu a na ní bílou klisnu s rohem, mou matku. Volala mne a já věděla, že nadešel čas. Všichni z našeho rodu tam jednou musí. Neměla jsem na vybranou, buď žít a zemřít jako člověk po boku muže, kterého nade vše miluji, nebo jít za hlasem srdce a připojit se ke svým bližním. Ničilo mě to, protože jsem si uvědomovala, že rozhodovat mezi láskou a domovem je zhola nemožné. Dlouho tento problém tížil mou mysl a já nevěděla, kudy kam.“ Zadívala se do země, její výraz napovídal, že se chystá říct něco, co mu nadobro zasáhne do života. Srdce mladému muži bilo jako splašené a pomalu ho cítil až v krku. Tušil, že bude následovat něco strašlivého. Cosi krutého, co jej zasáhne bolestivěji než rána bičem. Zhluboka se nadechla, až se jí obláček páry vznesl od bledých rtů. „Jak čas plynul, začala mě napadat jedna zásadní myšlenka. Odmítala jsem tomu věřit a za žádnou cenu si nehodlala připouštět, že by to mohla být pravda, ale jak se blížila doba mého odchodu, stávala se čím dál jasnější. Najednou jsem pochopila, že naše láska nikdy nemůže přežít.“ Toddel samým překvapením otevřel ústa, oči se mu skelně zaleskly. Přistoupil k ní blíž, roztřesenýma rukama jemně popadl dívku za ramena. „Luciello, lásko, co to říkáš? Jak tě vůbec něco takového mohlo napadnout?“ zvolal. „Je mi to líto, Toddele,“ řekla pouze a vymanila se ze sevření. „Nikdy bychom nemohli být spolu šťastni. Každý patříme do jiného světa a ty jsou si naprosto odlišné. Odpusť mi, prosím.“ Zůstal zaraženě stát, nehybný jako socha, neschopný kloudného slova. Podívala se na svého druha. Viděla na něm, že sdílí její bolest. Otočila se k Toddelovi zády. Bylo strašné vědět, jak trpí. Nedalo se to vydržet. Křehké tělo roztřásla vlna srdceryvných vzlyků. Rozplakala se. Bílý muž ji něžně objal kolem ramen. „Luciello!“ zaskřehotal zlomeně. „To mi nemůžeš udělat! Já tě miluji!“ Naposledy se ohlédla. Ochranitelskou ruku nechala sklouznout dolů. Váhavý krok směřoval zpět k Toddelovi. Obtočila paže kolem snědé šíje a vroucně ho objala. Věděl, že je to naposledy. Loučila se s ním. Přivinul ji těsněji k sobě a pevně, avšak šetrně, sevřel útlý pas. Poslední něžný polibek zpečetil jejich uhasínající lásku. „Sbohem, Toddele,“ zašeptala téměř neslyšitelně. Do očí se mu vedraly slzy. Nestyděl se za ně, neměl proč. „Luciello, prosím,“ nepřestával dívku přesvědčovat. Pouto však bylo zlomeno. Plamen vášnivého žáru uhasl. Jejich objetí se rozpojilo a on už mohl cítit jen letmý dotek štíhlých prstů, hladících ho po tváři. „Sbohem,“ Bylo těžké neohlížet se nazpět, ale musela to překonat. Snažila se ozvěnu jeho hlasu nevnímat. Nešlo to. Stále a stále, pořád dokola opakoval dívčino jméno. Jako naříkání opuštěného zvířete. Bílé ruce se spojily a dvě postavy odkráčely bok po boku v dál, kde je zasněženou čapkou vítal nový domov. Poslední výkřik Luciellina jména odvál severní vítr. O několik let později, jednou za třeskuté zimní noci, seděl Toddel ve světnici a díval se z okna. Mnoho času od té doby uplynulo a hodně věcí se změnilo. Oženil se a založil rodinu. Dalo by se říct, že byl tím nejšťastnějším mužem na zemi. Měl krásnou ženu, která jej ze srdce milovala, pár roztomilých dětí, z nichž se mohl radovat. Cosi uvnitř ho však stále nahlodávalo. Venku padal sníh, vločky tančily svůj zvláštní rej v divokém poryvu větru. Tma halila okolní domy, jež mžikaly do noci jako rozžhnutá světélka naděje. Na kolenou se mu pohupovala drobná holčička s ryšavými cůpky a pihatým nosem. Malými prstíky rejdila po okenní tabuli a kreslila malebné obrazce. Oheň v krbu tiše praskal, na stole voněla hotová večeře. Malá žena s vlasy rudými jako plamen se mírně kolébala v houpacím křesle a věnovala se ručním pracím. Plavovlasý klučina pobíhal rozpustile kolem a hrál si s dřevěnými hračkami, jež mu kdysi vyřezal otec. Zrovna, když utvořila dcerka na skle kukátko, aby lépe viděla, zarazil se. Postavil děvčátko opatrně na zem a několikrát zamrkal, jakoby se přesvědčoval, že to, co právě spatřil, je pravda a ne pouhý klam. Vyskočil jako na trní a záhy pln falešných nadějí, vyběhl z domu. Rozhlédl se kolem, oči upínajíc do černočerné tmy, ale nic neviděl. Jen nekonečné závěje sněhu. Asi už blázním, posteskl si v duchu, ale cosi mu říkalo pravý opak. Cítil ji. Kdesi v hloubi duše věděl, že tu byla. Z domu vyšlo starostné zavolání. „Pojď dovnitř, nastydneš se!“ Obrátil se, ale ještě naposledy vrhl pohled do hluboké noci. Nepřestával věřit. Určitě na něj nezapomněla. Zaplul zpět do stavení. Prokřehlé tělo obepnulo přívětivé teplo. Ve vzduchu se vznášela vůně čerstvě nařezaného chvojí. Kočka na kamnech se líně protáhla a s dlouhým zívnutím se svinula do chlupatého klubíčka a usnula. Sednici naplnil sladký hlas. „Co se stalo?“ zeptala se žena, aniž by vzhlédla od šití. Usmál se. „Něco se mi jen zdálo,“ zalhal. Choť si cosi nechápavě zamumlala o bláznech a šla uložit děti do postele. Světla pohasla, dům ztichl. Jen on zůstal mlčky sedět, dohořívající svíce mu osvětlovala vrásčitou tvář. V hlavě se mu rozvířily tucty vzpomínek a myšlenek, jako probuzený roj včel. Ještě chvíli se díval do míst, kde ji údajně, byť na prchavý okamžik, zahlédl a pak s těžkým povzdechem sfoukl skomírající jas svíce. Chalupa se ponořila do tmy.


celkové hodnocení autora: 92.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	08.07.2007, 18:47:41

Bylo to smutné i kouzelné zároveň. A musím souhlasit s otázku, co se stalo s tou dívkou? :-) Přestože jsem neviděl, ani nečetl "Posledního jednorožce", zdá se mi příběh docela originální!

Annún	05.03.2007, 18:49:37

Je to hezká povídka a docela by mě zajímalo co se stalo s Luciellou. Dávám 1.

čuk	14.12.2006, 19:57:30

Mám dojem, že jsi v poslední době viděla operu Rusalka, tam to byla víla měnící se v bludičku. Dnes to musí být á la fantasy.něco se mi tam zdá dost šroubované a kašírovaného. Promiň, snažila ses, ale není to podle mého gusta, ale snad najdeš své fanoušky pro tuto povídku.

Adrastea	14.12.2006, 18:58:55

Ještě by se na tom dalo pár věcí vylepšit a možná i přidat, ale i tak se mi dílko celkem líbí. Má zvláštní, příjemně posmutnělou atmosféru... Trošku mi to připomíná Posledního jednorožce (P. S. Beagle).