obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Sjednání pořádku (1/2) ::

 autor ukex publikováno: 23.05.2014, 15:36  
Tak tohle bude určitě součástí mojí druhý knížky (až se konečně dopracuji k dokončení tý první :-)), i když s notnejma úpravama a zakomponováním do celku...
 

Na prosluněné pláni to bylo překrásné. Vál slabý větřík, příjemně horký a slunce hřálo, kam jen dohlédlo. Opodál se skupinka ptáčků shromáždila u napajedla a dopřávala si lahodnou křišťálově průzračnou vodu z laguny.

Rogan byl opřený o tlustý kmen palmy, jejíž mohutné listy ho halily do blahodárného stínu. Odpočíval a v duchu blahořečil nad nádherou kolem sebe. Rád by tu byl se svými přáteli a podělil se s nimi o tu pohodu. Diskutoval by o životních starostech a plánoval růžovou budoucnost.

V euforii myšlenek se přistihl, jak byl zahleděný na dlouhá stébla trávy, s kterými si větřík groteskně hrál a vytvářel tak na obrovské ploše louky plastické obrazce. Nespoutaný prostor pro hříčky s fantazií, pomyslel si a zasmál se. Byl to opravdu radostný pohled.

Spokojeně si přiložil k ústům brčko, zabořené ve sklenici mojita, a zdlouha si přihnul toho božského nápoje.

„Je to ráj. Podělaně příjemnej ráj.“

Náhle se nebe začalo bouřit. Bezmračnou modrou oblohu pohltil černý mrak. Drze zakryl svou mohutností slunce a začal se rozrůstat přes celý viditelný obzor. Na pozadí té kynoucí černoty se znenadání začalo blýskat a Rogan zapochyboval, že to bylo na lepší časy. Ty totiž právě tímto okamžikem zmizely.

Za rostoucím mračnem se do oblohy začaly vpíjet temné červánky - odkapávaly na louky a lesy a útočily na všechno živé jako svržený napalm. Ptáčci u napajedla padli k zemi, jakoby je zasáhla náhlá mozková příhoda. Voda v jezeru zčernala a transformovala se ve vroucí kyselinu, jež ožehovala břehy a rychle se vlévala do zelené trávy, kterou spálila na žlutý papír.

Rogan vstal a zamračil se směrem k mraku.

„Proč? Proč teď?“

Obraz nádherného světa se rozpadal. Rogana zavalil chlad a tělo se mu začalo nezastavitelně třást. Cítil se jako v ledu. Ponořený do mrazivé lázně, z které nemohl vyplavat.

Vztáhl ruce před sebe, ale v pohybu ho zastavila stěna. Dlaně mu narazily do tvrdého skla, přes které sledoval zkázu své vysněné země. Bušil do průhledné příčky před sebou a chtěl se dostat ven. Chtěl zabránit té zlovolné přeměně zemského ráje v pekelné planiny, ale na všechny protesty už bylo příliš pozdě.

V celé černé obloze se protrhly dva velké krátery naplněné červení. Zdálo se, že připluly přímo před Rogana. Mhouřily se a těkaly sebou jako dvě oči postihnuté nadměrnou dávkou nervozity. Zčernalé jezírko se zkroutilo do neustále se měnícího oválu, který zaplul přímo pod dva krátery. Rogan se právě díval do vzniklé tváře satanovy, kterýžto na něj štěkal své pekelné kletby, kterým Rogan přes tlustou stěnu svého skleněného vězení nerozuměl.

Pak přišla změna.

Apokalyptická krajina se znenadání začala vytrácet. Bledla a rozpouštěla se ve sterilní šedavou mlhu. Krátery s jezírkem se olemovaly siluetou tváře. Byla neposedná a zdálo se, že vyděšená. Pak se zjevily ruce. Neustále bušily do stěny před Roganem, který začínal pomalu chápat.

Stěna průhledné rakve povolila a zmizela mu nad hlavou. Rogan vypadl ze skleněné nádoby na chladnou kovovou podlahu. Celý jeho svět se zatřásl a rozduněl.

Prostorem se ozývaly tak razantní rány, že cítil, jak mu masírují mozek svými agresivními pěstmi a ušní bubínky hladí nabroušenými šavlemi. Jeho tělo se chovalo jak po probdělé noci s flaškou špatně vypáleného alkoholu, coby jediného společníka. Pak ucítil dotek na své studené kůži. Čísi hubené ruce podepřely jeho na kost promrzlé tělo. Ty ruce, které tak bušily do skla té skleněné rakve, ty mu nyní pomáhaly na nohy.

„Veliteli!“ zadunělo z nepředstavitelné dálky. „Vstávejte veliteli, musíte na můstek, byli jsme napadeni!“ hlas se s každým slovem závratně přibližoval, až byl přímo v Roganově hlavě.

Celý svět se znovu zatřásl. Na hlavu mu dopadla sprška světélkujících jisker, které se okamžitě při kontaktu s ledovou kůží vypařily do neznáma. Rogan přimhouřil oči, až konečně začal rozpoznávat tvary okolí a vnímat mumraj pobíhajících skvrn kolem sebe.

„Byl jste dlouho v kryo-spánku, veliteli! Nejspíš jste dezorientovaný a zmatený, ale nutně vás potřebují na můstku!“ Zase ten hlas. Neslyšel nic jiného, jen tato naléhavá slova. Vše ostatní splynulo v jeden rušivý hřmot.

Rogan se s obtížemi napřímil a zakymácel se. Stále ještě neviděl dokonale, ale rozmazané mnohoúhelníky do sebe začaly zapadat. To, co se zprvu jevilo, jako nepovedené znázornění kmenů v lese, se nyní změnilo na plejádu různě širokých trubek a černý otvor, připomínající roztažené hrdlo obrovské nestvůry, objevil svou pravou podstatu v širokých otevřených dveřích, přes které bylo vidět na chodbu.

Vše dostalo rudý nádech, který vyvozoval poplašný maják na stropě. Problikával až závratně pomalu a co chvíli vynechal úplně. Před Roganem se najednou začalo míhat spousty lidí, jako by je všechny naráz rozdmýchal nějaký fantastický fukar. Viděl je jen jako rozmazané obláčky mlhy, které cestují k dalším a dalším jiným obláčkům.

Práskla další rána a Rogan se málem sesypal k zemi. Po ohlušujícím zadunění se mu začal vracet sluch. Už to nebylo jen nesmyslné bzučení a šum, ale vznikla nesouvislá řeč, kdy všichni hovořili najednou a bez přestání se jejich konverzace překrývaly. Z počátku nerozuměl, co říkají, ale pak se z kulometných dávek zmatené algebry začaly formulovat jasná slova v tom správném pořadí a smyslu. Vykřikovaly předzvěsti smrti a modlili se k bohu. Jiné naproti tomu rozhodným hlasem nabádaly k pořádku a druhé zase tišily ty ostatní a vybízely je k práci.

„Pane! Dejte mi signál, že rozumíte tomu, co vám říkám!“ ozval se zase ten hlas. Zněl jako jehla bodající do spánku, jako pila, která vám odděluje hlavu od zbytku těla. Jeho vysoká frekvence drásala Roganův podrážděný mozek.

Rogan bolestně zařval a tak ležérně, jak jen to bylo možné, napřáhl svou paží za sebe, aby jí pak mohl mrštit přímo do obličeje toho ječícího člověka. Muž se bez protestů odpoutal od země a po krátkém letu vzduchem se na ní poslušně zase složil a zašpinil její matný povrch temnou krví ze zlomeného nosu. Nejspíš omdlel.

„Odstup satanáši,“ vyplivl ze sebe Rogan. „Jak krásně mi bylo, tak hnusně mi je teď.“

A Rogan už viděl i slyšel jasně, tak jako tomu bylo kdykoliv jindy.

Místnost s kryo-komorami se, mžik po dopadu Roganem zasažené muže, ponořila do absolutního ticha. Doposud aktivně pobíhající lidé v pláštích a uniformách zůstali stát na místě a upírali své pohledy směrem k veliteli. Zdálo se, že nikdo neměl co říct.

Rogan se rozhlédl a začal se rozvzpomínat. Po nějakém čase, stráveném v kryo-spánku, začne člověk snít. Stimulanty podávané před vstupem do komory slibují, že vždy zažijete příjemně strávené sny a jejich výrobce dokonce garantuje spoustu pamětihodných zážitků. Problém byl v tom, že když už jste konečně snili, zapomněli jste, že skutečně spíte. Jak jen by si Rogan přál, vrátit se do své vize krásné oázy. Z fleku by ji vyměnil s touhle špinavou realitou, kde se neschopní lidé pořád jen přeřvávají.

Kryo-místnost byla kulatá a celá její polovina se honosila vyskládanými komorami se spícími lidmi, které se posádka nejspíš právě chystala vzbudit. Vzduchem se znovu rozléhaly otřesy a z obnažené elektroniky se jiskřilo. Teď se ale Roganovi zdálo, že otřesy vůbec nepřestávají.

Zpovzdálí se do spektra zvuků přidaly nepěkné znějící výbuchy a všudypřítomný řev lidí. Ale přímo tady v tento jediný okamžik všichni stáli a zírali na něj, oděného jen v bílých trenkách, jak se tyčí nad zakrváceným tělem mladíka.

„Může mi tu někdo říct, co se to tady u všech čertů děje?“ přebral Rogan iniciativu a přitáhl si k sobě nejbližší zaraženou postavu. „A stručně prosím!“

„No-no my, pane, právě jsme byli napadeni. Teda už je tomu nějakou dobu, ale, víte, nemohli jsme vás vzbudit. Systémy lodi jsou natolik poškozené, že vynechávají operativní moduly a různé funkce,“ vybreptal ze sebe muž v bílém plášti, který se snažil vyprostit ze sevření Roganovy ruky, která se jen tak nehodlala pustit jeho zmodralého krku. „Pane, vážně se mi špatně dýchá, pane. Mohl byste?“

„Táhni k čertu, vědátore,“ odsekl a doslova zahodil vyděšeného muže. „Kdo je stávající velitel lodi? Kdo to má teď na starosti?“

„Kapitán Noydos padl asi před hodinou, veliteli,“ zapojil se do debaty muž ve vojenské uniformě, který se pro jistotu stáhl za dostatečně vzdálenou skříňku s nářadím. „Velení na lodi připadlo ve vaší nepřítomnosti důstojníku Rodneymu, pane!“

„Hmm, Rodney,“ zamračil se velitel a rozmáchl se napřaženým ukazováčkem „Co se tu všichni válíte, jak právě vyhozená šavle? Dejte se ksakru do práce! Já se jdu zatím podívat na můstek.“

„Ale pane, vždyť jste takřka nahý,“ odvážil se tentýž voják, který nejspíš nabyl sebevědomí v bezpečném zákrytu své skříňky.

Velitel se otočil a výhružně na něj ukázal. „Na zbytečnosti není čas, vojáku, dokud šéfuje Rodney, tak sme stejně mrtvý, jako sardel v konzervě. A co se týče vás!“ Vojín se pevně zachytil skřínky a prosebně se rozhlédl po lidech nalepených ke stěnám místnosti. „Ano vás, vojáku! Okamžitě se běžte hlásit do doků a vyfasujte stíhačku. Jdete do boje!“

„Pane, ale to ne-“ začal vyděšeně a ve stejný okamžik se všichni ostatní pustili do rozdělané práce a snažili se tvářit zaměstnaně.

„Řekl jsem okamžitě! Jinak si vás po boji najdu a osobně vám prostřelím lebku za velezradu! Je to jasné?“

„A-a-ale,“ rozklepal se voják a sledoval jak Rogan naštvaně mizí z místnosti. Věděl, že nemá cenu odporovat, ale stejně potichu dodal: „Ale já jsem medik.“ To už ho ale velitel neslyšel, i když by to na věci pranic nezměnilo.

Točité uličky Alianční lodi, zvané Drakobijec, se hemžily panikou. Přesněji řečeno panikařícími lidmi, kteří pobíhali z místa na místo a vydávali přitom zděšené nářky. Rudé světlo, značící stav ohrožení, kolabovalo a občas tak zanechávalo prostory lodi v naprosté temnotě. Lidé do sebe zmateně naráželi a pod hromobitím výbuchů se snažili udržet na nohách. Do toho všeho se uličkami řítil Rogan, oděný jen v trenkách, a jako rozjetý vlak srážel svým svalnatým tělem nelítostně k zemi všechno a všechny, co se mu opovážili zkřížit cestu. Výraz v jeho tváři by se dal označit za nátěr hrubosti, který ignoroval vše kolem sebe.

Konečně se dostal až k můstku, kde povalil polámané hydraulické dveře a zavalil s nimi technika, který se je snažil zprovoznit.

„Rodney!“ zahřměl hlasem krvelačné bestie.

Oslovený muž zavalité postavy si ho nevšímal a metal rozkazy všemi směry, přitom horečnatě gestikuloval a mlátil do palubního počítače.

„…protonová děla! Potřebuji protonová děla, aby zaměřily, tamten křižník co vypadá jako oliheň!“ snažil se řvát, ale jeho hlas zněl, jako by mu někdo přiskřípl malíček do šuplíku. Ukazoval na popraskaný průzor můstku, kde byl rozsáhlý přehled o průběhu bitvy.

„Děla se musejí nabít, pane, nemůžeme je použít. Doporučuji využít jiný zbraňový systém,“ hlásila žena sedící u bojového terminálu.

„Tak… tak použijte postranní plasmové kanóny! Je to tak? Ano určitě. Tak je použijte!“

Muž u druhého bojového terminálu zavrtěl hlavou a na tváři se mu objevil zoufalý výraz. „Nemožné, pane, vystřelili jsme už několik salv, kanóny se přehřály a systém zablokoval jejich použití na interval potřebný k jejich ochlazení!“

„Přehřály? Tak to obejděte! Potřebuji je k dispozici, a to ihned!“

„Nepřichází v úvahu, pane. Přerušení chladícího protokolu by způsobilo jejich explozi. Přišli bychom o čtyři paluby a je možné, že by nás to roztrhlo na dvě části, pane.“

„Cože?! To je opravdu možné?“ zhrozil se Rodney a na pozadí jeho vytřeštěných očí se značila urputná mozková aktivita, která však nevyvozovala žádné výsledky.

„Jistě že je to možné, Rodney,“ zaburácel Rogan a zamáčkl dočasného velitele hluboko do nedalekého křesla. „Z těch všech blbostí, co tady ze sebe chrlíš na všechny strany, se potíš jak tlustý prase, cejtil jsem tě až do kryo-komory.“

„Ale já dělám, co můžu!“

„To byla narážka na tvý špeky, hlupáku, kdybych mluvil o tvým způsobu velení, musel bych se poblejt!“ zamračil se a strhl Rodneymu velitelskou čepici, kterou si narazil hluboko do čela. „Tak posádko, přebírám velení. Takže,“ zhluboka se nadechl, což byla předzvěst k absolutnímu pořádku. „Přemostit chladicí systémy pro zavlažování hydroponických zahrad přímo do protokolu plasmových kanónů! Tak je dostatečně ochladíme za poloviční čas. Mezitím chci mít připraveny k použití raketomety s protipancéřovejma hlavicema, plus všechnu energii, která je k dispozici převeďte do bočních fúzních motorů pro co nejcitlivější manévrování s lodí! A co chci okamžitě, tak přesměrovat řízení celýho Drakobijce přímo do terminálu přede mnou. Vyrážíme na lov!“

Rogan se usadil do nepohodlného křesla a pevně se chopil ovládacích pák. Poprvé, co vstoupil na můstek, pohlédl před sebe a zpozoroval ukrutný boj, který se mu promítl přímo před obličej.

Útočila na ně celá flotila nepřátelských plavidel. Napočítal dva křižníky a tři válečné lodě, které opravdu vypadaly jako hlavonožci s dlouhými chapadly, plus ještě nějakou loď, která svou velikostí přesahovala všechny ostatní a vyrovnat by se jí mohla snad jen Polární záře. Černočerné plátno vesmíru se k tomu rojilo malými bojovými stíhačkami a útočnými bombardéry.

Na pozadí bitvy se třpytila modrá planeta se žlutým prstencem. Byl to Surran, neobydlená planeta využívaná čistě pro těžební účely, kolem níž bylo silné rušící pole, které zabraňovalo vzdálené mezihvězdné komunikaci. Chytré místo pro přepad Alianční flotily.

„Střílejte samonaváděnými kulomety po blížících se střelách, jinak nás za chvíli rozpárají na hadry!“ zvolal Rogan a sklopil čumák Drakobijce, tak aby se vyhnul pomalu letícím plasmovým koulím. „Nejsme v tom přeci sami, ihned mě spojte s Polární září, Rosomákem a Šakalem! Chci jejich velitele na obrazovku!“

„Alianční plavidlo Polární záře je zlikvidováno. Převážnou část jeho trosek můžete vidět na pravé straně. Rosomák je značně poškozen a nemůžeme se s ním spojit, avšak stále bojuje,“ hlásil informační důstojník ponořený za svým oválným holografickým terminálem. „Se Šakalem právě navazuji spojení.“

„Zajímavé, aspoň k něčemu bude ta zpropadená Polární záře dobrá!“ odfrkl si Rogan a začal stáčet kolos Drakobijce k pravé straně.

„Spojení se Šakalem navázáno, pane,“ zahlásil informační důstojník.

V horní části obrovského průzoru do vesmírné temnoty se objevil zrnitý, značně rušený, obraz velitele z aliančního bitevníku.

„Tady Šakal! Jaký je váš stav Drakobijče?“

„Podpůrné systémy nám nefungují, ale stále můžeme bojovat! Směrujeme svou trajektorii k troskám Záře. Poslouží nám jako štít.“

„Plasmové kanóny připraveny k použití, pane.“

Rogan zhodnotil situaci. Už byly skoro u Polární záře, teď byla ta správná doba na útok. „Počkejte, až budeme těsně v zákrytu Záře a na samotné hranici palte na nejbližší křižník! Nejprve plasmovým kanónem, ať jim pocucháme štíty a pak dvěma formacemi raket, tím jim tnem přímo do živýho!“

„Provedu, pane!“

„Jejich palebná síla krájí štíty našich stíhačů napadrť, přišli jsme o dvě letky,“ ozval se obraz kapitána z paluby Šakala.

„A co vaše ostatní stíhače, Šakale?“

„Báli jsme se je vypustit.“

„Co to tam sakra velí za chlapa? Šakale, okamžitě podpořte náš manévr vším, co máte! Vypusťte všechny stíhače!“ zahřměl Rogan a změřil si pohledem kapitána na holo obrazovce, který se zdál být dosti vykolejen tím, že mu někdo se stejnou hodností dává rozkazy. „Slyšel jste mě, vy amatére?!“

„Jistě, jistě Drakobijče! Vysílám naše jednotky.“

„Idiot,“ ucedil a trhl hlavou ke své posádce. „Přiveďte mi sem velitele první a druhé letky speciálního určení, tedy pokud jsou ještě naživu.“

„Máme rozsáhlé poruchy kryo-systému, nemůžeme je vzbudit. Vlastně jsme, prozatím, nevyslaly ani jedinou stíhačku.“

„Odpojte napájení všech komor na lodi! Pojistný program automaticky probudí spící posádku,“ zavelel Rogan a stočil páky pro úhybný manévr, zároveň pohlédl na obtloustlého důstojníka nehybně zatuhlého v křesle. „A ty Rodney půjdeš pěkně před vojenskej soud! Jak to, že nemáme ve vzduchu žádný stíhače?!“

„Ale nařízení říká, že nemáme nikoho vysílat do boje, pokud není doplněný stav posádky z kryo-komor. Bylo by to porušení řá -“

„Drž hubu, Rodney! Musíš si uvědomit, že řád platí jenom pro občany, co jsou naživu. Po tom co si tady zpackal, by pro nás každý z těch přiblblejch nařízení pozbylo na platnosti!“

„Plasmové kanóny ochlazeny a připraveny k použití. Útočím na nepřátelský křižník, pane.“

„Skvěle! Posádko, provádím úhybný manévr NH8 přímo za Polární zář. Aktivujte seismické štíty, bude to trochu házet a určitě se nevyhneme všem troskám!“

Ve stejný okamžik, kdy se Drakobijec prakticky přetočil v kotoul za trosky Aliančního křižníku, se objevila záře šesti zažehnutých raket a jen kousek před nimi letěla malá nestabilní koule plasmové hmoty. Rogan to vše sledoval se značným uspokojením a přestože seděl, měl co dělat, aby při svém nebezpečném manévru nevypadl z řídícího křesla.

Byli za Polární září. Tedy za tím co z ní zbylo. Její trup byl roztrhaný snad na dvacet velkých částí a na ty malé by nestačilo normální číslování. Drakobijec se, coby malá a rychlá válečná loď, pohodlně ukryl za největší z jejích kusů.

Na můstku zatuhla atmosféra na bodě mrazu. Všech bezmála třicet členů na okamžik zanechalo práce, aby vzdali čest takové katastrofě, jakou byla ztráta největší lodi, co kdy Aliance postavila. I Rogan, přestože nezměnil svůj zatvrdlý výraz podpořený pavučinou vrásek, ucedil ve svém nitru špetku zármutku, když sledoval stovky, možná tisíce mrtvých těl poletujících v beztížném vesmíru.

Hledí Drakobijce zaplavilo mračno krve, která se v prostoru rozlévala snad do všech světových stran. Posádku při tom pohledu zavalil strach a zoufalství.

„Polární záře byla dobrá loď, ale měla spoustu nešvárů, vím to, sám jsem byl proti spoustě jejích takzvaných vylepšení,“ začal Rogan hlasem, který se vnutil všem uším v doslechu. „Její přepych a přechválená flexibilita se krutě podepsala na jejích bojových systémech. Prakticky vše šlo na úkor manevrovatelnosti, a ač by se to zdálo malomyslné, tak se to projevilo i na výzbroji. I kdyby velel Záři zkušený kapitán, o čemž dost silně pochybuju, neměl by v nečekané situaci příliš možností, aby uvedl tuto nemotornou a pomalou loď do plně bojového stavu.
Neměli šanci přežít, protože k tomu nedostali příležitost. My jsme něco jiného. Jsme loď navržená pro bleskový boj. Máme rychlost, pevné štíty a obrovskou palebnou sílu. Nám se tohle nestane! Všichni mě dobře poslouchejte. Naučíme tyhle drzý parchanty, kdo je tady lovcem! Náš Drakobijec je smete jako zrnko prachu z naší prdele, protože já a ani vy, se do ní nakopat nenecháme.“

„Ano!“ zvolal jeden z členů posádky a bleskově se k němu začaly přidávat obdobné ohlasy naplněné jistým druhem optimismu, který o sobě věděl, že visí jen na vlásku, ale za nic na světě by se ho nepustil.

Z poza rozervané Polární záře vytryskl vzdálený gejzír plamenů, který vypadal jako vystříknutá tekutina, jejíž tepelná podstata vmžiku zanikla pod vlivem vesmírného vakua.

„Naše rakety zasáhly cíl, pane!“ zvolal důstojník od bojového terminálu. „Nemohu ale potvrdit škody, skener je rušený a s nepřátelskou lodí již nemáme vizuální kontakt.“

„Dobrá práce,“ přikývl Rogan.

„Veliteli, Šakal právě začal pálit na stejný cíl, potvrzuje náš zásah a posílá nám na podporu své stíhače. Jeho kapitán se ptá, proč nemáme ve vzduchu své vlastní.“

Rogan se naklonil za sebe a věnoval schoulenému Rodneymu pohled nejvyššího pohrdání.

„To bylo naposledy, co jsi ze mě udělal hlupáka, Rodney,“ zabědoval. „Zaměřte paprsek hmotové energie na Polární záři, uděláme z ní neprůstřelný štít!“

„Provedu!“ a hned po přijmutí rozkazu se trosky Polární záře zcelily a jejich konstrukce zmodrala pod energetickým štítem. „Dobrý nápad, pane!“

„Velitel první letky Smrťáku se hlásí do služby, veliteli!“ ozvalo se Roganovi za zády, ten jen pokynul rukou na místo vedle svého křesla.

„Připraven k akci, pane. Zbytek mého týmu už chystá své stroje. Nějaké speciální rozkazy?“

„Co vám tak dlouho trvalo, vojáku? Dejte si pohov, budem se bavit jako lidi.“

Velitel Smrťáků zdvihl ze země povalený odpadkový koš a obkročmo se na něj posadil. Z náprsní kapsy vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil.

„Dáte si taky jednu, pane Rogan?“

Rogan přesně nevěděl, co si má o tomto muži myslet. Určitě to byl člověk na svém místě, kterých by potřeboval dvanáct do tuctu, ale nevyhovoval mu jeho ledabylý postoj k armádě, jako čestného místa pro životní filozofii. Každopádně to byl suverén hodný určitého respektu, který se nepáral s žádnou překážkou a vždy nalezl cestu k řešení problému. Svým způsobem mu připomínal jeho samotného, když ještě učurával do plenek.

„Timothy, potřebuju, abys se svým týmem zaujal obranný postoj, který si při naší poradě vtipně nazval srabáckým útokem. Víš, o čem mluvím, že?“

Tim s neúspěchem zase vrátil krabičku zpět na své místo a poškrabal se na své zarostlé bradě.

„Jasně že vím, útok ze zákrytu – letecká variace na zákopové války z pozemních bojišť, ale z toho, co jsem se stihl dozvědět o situaci, se mi to ani trochu nelíbí. Dávají nám co proto, byl bych spíše pro razantnější řešení.“

„Jednou už velím týhle zpropadený lodi, Time, tak chci, abys dělal, co ti říkám.“

„Jasně, já nechtěl zpochybnit vaše rozhodnutí Rogane, ale tak trochu to vypadá, že mi nedůvěřujete natolik, abyste mi svěřil důležitější úkol,“ zachmuřil se Tim a odvrátil tak velitelovo podezření z jeho pochybné loajality.

„Neboj, chlapče, jestli chceš pořádnou akci, tak ti ji můžu slíbit, ale nejprve dělej, co ti říkám, je to k pochopení?“

„Fajn, vy jste šéf,“ pokrčil rameny a potáhl z cigarety, jako by měla být jeho poslední.

„Přesně tak.“

„Nazdar tati, zas tu rozséváš zlobu pekelnou?“

Rogan jen kývl směrem ke své pravici.

„Teri, konečně ses taky ukázala, jen je mi záhadou proč si u všech ďáblů skoro nahá?“

Malý posměch ze strany Timothyho jen prohloubil vzniklou situaci. „Myslím, že jablko nepadlo daleko od stromu,“ zdůraznil a spiklenecky zamrkal na Teri, která stála s rukou v bok jen ve spodním prádle.

„Po těch potížích s kryo-komorami nebyl čas na nějaké trampoty s oděvem, otče, myslím, že jsi měl podobný problém. Navíc mám svou bojovou kombinézu u své stíhačky.“

„Jistě,“ přikývl Rogan. „Myslím, že to můžu pro jednou přehlédnout. Hm. Tak se pusťme do práce. Timovi už jsem sdělil co je v plánu, takže provedeš se svým týmem defenzivní akci Dot17.“

„Srabácký útok? Dobře, můj tým Nájezdníků už se chystá u stíhaček.“

„Je to složitější,“ zarazil ji Rogan a snažil se ignorovat Timův pohled, který se nemohl odlepit od jeho polonahé dcery. „Jsme v zákrytu zničené Záře, ale manipulujeme s ní hmotovým paprskem, takže váš zákryt tam venku nebude statický. Budu směrovat Drakobijce směrem k nepříteli, a to tak dlouho, jak jen to náš nebohý štít vydrží. Musíte se připravit na nepředvídatelné změny naší trasy, takže nepočítejte s bůhví jakým krytím, je to jasné? Oba dva na to připravte své muže. Nebude to jen tak.“

„Chápu to tak, že až si budu chtít schovat svou prdel, před zničujícím útokem, odletíte mi se štítem a já skončím v ohnivý kouli imploze? Protože, to mě nepochybně zabije,“ ozval se Tim.

„Neříkám, že se to nestane.“

„Neboj se tati, my to zvládneme,“ kývla Teri směrem k Roganovi.

Zpoza okraje Polární záře se vyrojily tři nepřátelské stíhačky, které začaly zuřivě pálit na Drakobijce. Automatický zaměřovací systém okamžitě vyslal z již plně dobitých protonových děl salvu střel. Jedna stíhačka se rozletěla v devastujícím zásahu, zbylé dvě se rozdělily do opačných stran a neustávaly v palbě. Kulometný systém po nich začal pálit, ale zatím bezvýsledně, pak stíhačky zmizely ze zorného pole můstku. Na hlavním radaru se zobrazily jako dvě rudé tečky, které začaly kroužit kolem obrazce znázorňujícího Drakobijce.

„Jestli mi osobně nic nechcete, myslím, že je ten správný čas vyrazit.“

„Tobě ne, tati, snad jen bráchovi,“ odvětila Teri a hodila se svou nakrátko střiženou kšticí k velitelskému křeslu, kde se Rodney choulil, jako by tam vůbec nebyl. „Prý jsi převzal žezlo, když tu táta nebyl. Jak to šlo?“

„No víš…“ začal Rodney potichu, ale neměl odvahu pokračovat.

„To tlustý prase mi ani nepřipomínej, málem jsme tu všichni zkapali!“ zaburácel afektovaně Rogan a ani se na svého zatracovaného syna neohlédl.

„A tady se jablko skutálelo proklatě daleko,“ neodpustil si Tim a vyskočil na nohy. „No nic, tak se do toho pustíme, Teri. Probereme si po cestě plán.“

Velitelé stíhacích letek se namístě otočili a vydali se směrem k dokům.

„Teri…“ zvolal tiše Rogan.

„Ano?“ otočila se na svého otce, ale ten jí věnoval jen pohled na mohutnou opěrku křesla.

„Dej na sebe pozor,“ dokončil nakousnutou větu, při které mu zaškubalo v koutku.

„Myslím, že mě tvůj táta nemá rád,“ postěžoval si s úsměvem Tim, když mířili směrem k vyvráceným dveřím z můstku.

„Ale neblázni ty pako, táta má rád všechny.“

A zdáli už jen slyšeli Roganův proslov k posádce. „Jsme v kurevský nevýhodě. Nepřítel má početní převahu a my nemáme ani páru jaký esa na nás ještě nevytáh z toho svýho zpropadenýho rukávu. Zahnal nás do kouta a donutil nás zabrouzdat do vod defenzivy, na což si rozhodně nebudem zvykat, ale zkusíme to využít ve svůj prospěch! Dáme jim co proto, zkurvysynům!"


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 23.05.2014, 15:34:32 Odpovědět 
   Nejsem specialista na sci fi a téměř vůbec je nečtu (ani neshlížím v TV a na DVD): bohužel zamluvený text trčel v řadě dost dlouho a tak jsem se ho ujal. Nemohu tudíž posoudit originalitu. Trochu mi text připomíná počítačové hry (které nehraji).
Četlo se mi docela dobře, především mě zaujala barvitost líčení snových zážitků. Líčení boje mi připadá nápadité, byť poněkud zdlouhavé. Text zpestřuje humor (snad chtěný) a občasná drsná slova, vytvářející z vážných postav tak trochu figurky. Vynalézavý sloh je někdy až přetažený (ucedil špetku zármutku, nešváru, podezření z loajality. Celkový dojem: zábavné. Ovšem známku je nutno brát s rezervou.
Snad se najde fundovaný čtenář.
 ze dne 24.05.2014, 17:27:07  
   ukex: Paráda, účel jsem splnil! Jsem rád, že jsem z kritiky vyklouzl tak hladce i u čtenáře neposkvrněného sci-fi. A pokud se dílko zdálo i zábavné, tak je to jen třešnička na dortu. Jo, ty humorný vsuvky jsou chtěný - snažím se příběh nikdy nebrat tak vážně, na to nejsem tak dobrý pisálek...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
***
Betwithell
Bolesti
M. Daněk
Šťastný den...
Droom
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr