obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915777 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39711 příspěvků, 5825 autorů a 392904 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Slzy draka ::

 autor Firolame publikováno: 08.05.2014, 17:45  
Zdravím, vkládám sem úvodní prolog a stránku mého nového románu, který bych jednou ráda vydala. Ne, není to bláznivý sen pubertální školačky, píšu již dlouho ale s tímhle dílem to myslím vážně. Už bylo jednou napsané ale zde vkládám snad finální verzi. Budu ráda za každou kladnou či zápornou připomínku :)
Dílo (již upravené) je vkládáno také sem: www.psanci.cz, kdo by si chtěl přečíst původní verzi, je k dispozici zde www.pistepovidky.cz
 

Prolog:
30. duben 1924

Vůně lesních květů se line okolím, doprovázena zpěvem ptáků, kteří přilétli ze zimních krajin. Jejich neposedná křidélka třepetají ve vzduchu a malé zobáčky hledají potravu. Jarní sluneční zář zalévá zelenavé údolí, a lehký příjemný vánek rozdmýchává listy stromů a okvětní plátky právě rozkvétajících rostlin. Bzukot čmeláků se rozléhá krajinou a oranžové zadečky včel, opylující květy je možno vidět téměř všude, kam oko dohlédne.
Daleko, od rušného centra Paříže, kde takovou krásu jako zde, člověk jen těžko spatří, vše z okna sleduje padesátiletá zachmuřená žena. Zachumlaná do kárované bavlněné deky, sedíc v dřevěném, proutěném houpacím křesle, umístěném na balkóně, se s nepřítomným výrazem toulá v myšlenkách minulostí. Vzpomíná na dlouhou etapu svého života. Jediná láska jejího života ji stála příliš mnoho. Zachránila dvě osoby ve všech směrech, ve kterých člověka lze zachránit, a přesto jí nezbylo zhola nic. Obětovala se pro nejdůležitější bytost ve svém životě a nyní jí zbyly pouhé vzpomínky. Jak moc si přála ho mít u sebe. Uběhlo již tolik let, a ona pořád cítí, že ji sleduje, že k ní v noci přichází, že jí hlídá. Pořád čeká, že se zničehonic odnikud objeví a opět utečou do noci, ale to se už nestane. Nikdy. Je pryč, tentokrát navždy. Měla vše, a s ním ztratila všechno.
Opatrovnický azyl se stěhuje. Klienti se musí přesunout do menších prostor, buď za pomoci rodiny, nebo opatrovatelek, které byly v případě potřeby na začátku přijetí každému přiděleny. Po pokoji pobíhá mladá dívka, s černými vlasy sčesanými do drdolu a v prostých béžových šatech, s límcem až ke krku, jež sloužily jako pracovní úbor. Sbírá veškeré stařenčiny osobní věci a oblečení, a postupně vše zabaluje do kufru. Mluví ke stařeně, ale ta na její výzvy nereaguje. Po několika neúspěšných pokusech to dívka vzdává, a na nic se už raději neptá. Nepřekvapuje ji to. Taková „konverzace“ byla u těch žen normální, starší žena nepromluvila třeba celé dny, a když už, tak prohodila jen pár slov. Dívce vždy připadala trochu zvláštní, tajemná. Cítila, že skrývá tajemství, která si chce nechat pro sebe. Kdyby se s nimi svěřila, ztratila by sama sebe.
A tak i nadále v tichosti pokračuje v balení. Když však vytahuje z mahagonové komody stařenčino spodní prádlo, několik kusů se sesype na zem. Mezi nimi dívka zahlédne krásně zdobený zlatý medailon. Zvedne je. Otočí se na stařenku na balkóně. Nedívá se. Dívka se kousne do rtu. Tuší, že v těch dopisech možná bude ukryta a jí odhalena ženina záhadná minulost. Váhá, zdali jej má otevřít. Její zvědavost je ovšem silnější než pud sebezáchovy. Medailon se s jemným cvaknutím otevře. Uvnitř spatří po obou stranách fotografii pohledného muže a krásné ženy. Nejistě se ohlédne zpět na stařenku a přemýšlí, zdali se ji má na medailónek zeptat. Vzápětí svůj nápad zapudí. Myslí si, že by se jí žena stejně nesvěřila. Ta, k dívčinu překvapení, promluví.
„To jsou mí rodiče, Petty.“
Dívka sebou trhne. Provinile těká pohledem po místnosti, netušíc, co říct na svou obhajobu.
„Co..prosím?“ optá se.
„Ty postavy v medailonu.“
„Já..já se velice omlouvám, slečno Monessiová, nechtěla jsem,“ špitne.
„Pojď,“ vyzve žena opatrovatelku, „sedni si ke mně,“ nabídne jí místo.
Petty nervózně uchopí dřevěnou stoličku a přisedne si k houpacímu křeslu.
„Tak dlouho se o mně obětavě staráš, a nic o mně nevíš,“ pousměje se hořce slečna Monessiová. Dívka úsměv nejistě opětuje. „Někoho mi připomínáš.“
„Nikdy jsem ti o sobě nic neřekla, nikomu jsem o sobě nic neřekla, neboť má minulost je,“ odmlčí se a zasněně se zahledí do slunečního svitu. Opatrovatelka plna očekávání zadržuje dech.
„…je děsivá, smutná, krutá,“ svraští obočí. Oči se jí zalévají slzami, avšak její hrdost jí nedovolí plakat. „Já byla krutá, ublížila jsem mu, Petty,“ pohlédne zoufale na mladinkou dívku.
„Slečno Monessiová,“ uchopí ženu za studené ruce a pevně je stiskne, „co to povídáte?“
„Ublížila jsem mu tím, že jsem s ním zůstala. Zabila jsem ho, Petty,“ špitne třesouc a polkne tekoucí slzu.
„Koho, slečno? O kom to mluvíte?“ vyzvídá napjatě.



I. Kapitola



25. srpen 1891
„Daphné, je to zlatíčko,“ chválí si dceru pan Chaverry, který se naklání nad malým tříletým dítětem.
Paní Daphné sedí v křesle na zahradě a v náručí drží svou dceru. Pohlédne manželovi do očí a šťastně se usmívá. Letní vánek ovíjí jejich usměvavé tváře. Je víkend, a celá rodina Chaverry se připravuje na odpolední procházku.
„Josephine, odneste prosím ten podnos? Vezmu rodinu na procházku, když je dnes tak krásně,“ přikáže pan Frederic.
Starší posluhovačka ochotně kývne a odnáší tác se sklenicemi, v nichž byl před chvíli černý čaj, zpět do kuchyně. Paní Daphné obléká malou dceru. Z domu na verandu přichází jejich osmnáctiletý syn.
„Matko, obleču ji,“ nabídne se. V rukou drží převlečení. „Ty se běž upravit.“
„Gabrieli, jsi zlatý,“ pohladí hnědovlasého, pohledného mladíka po tváři a sama odchází zpět do domu.
„Princezno, ty jsi krásná, já jsem tvůj bráška, půjdeme spolu ven,“ rozpráví s malou holčičkou. „Nikdo ti neublíží, budu se o tebe starat. Budu tvůj velký bráška a ty moje malá sestřička, viď?“
Dítě se a něco žvatlá. Malým ručkama mu šmátrá po tváři a hraje si s jeho polodlouhými vlasy. Mladík se směje. Hnědýma očima hledí do jejich veselých, rozverných kukadel.
Přikloní tvář k malé princezně, jak ji všichni nazývají. Dotýkají se špičkami nosu. Malá se culí. Jde poznat, že si s bratrem budou nadmíru rozumět.
„Gabrieli, vezmeš prosím, kočárek?“ zeptá se hlasně otec.
Gabriel souhlasně přikývne. Uchopí malou do náruče a odnáší ji ke kočárku. Neustále se to dítě řehtá. Málokdy pláče. Svýma malýma ručkama obejme bratra kolem krku a položí si hlavu na jeho rameno. To už na ně čekají oba rodiče. Šťastně se usmívají.

„To muselo být krásné,“ vydechne opatrovatelka.
„Nejspíš bylo, nepamatuji si to, nic z toho si nepamatuji,“ ušklíbne se pohrdavě.
„Proč to říkáte s takovou ironií?“
„Proč?“ zamračí se žena. „Protože ten den se všechno změnilo,v ten den mi všechno vzali. Měla jsem všechno, a on mi to vzal.“
„Co se stalo, slečno?“ táže se opatrně Petty.


Zdánlivě poklidnou noc naruší černý kouř, oslepující světlo a křik. Zvědaví lidé ospale vyhlížejí z oken, ti zvědavější přicházejí k místu, odkud se oslnivé světlo nese. Netrvá dlouho a celé předměstí zachvátí panika. Lidé se shlukují kolem hořícího domu s oněmělým úžasem hledí na dílo zkázy. Lomí rukama a zděšeně spínají dlaně k nebi a modlí se. Nikdo neváhá a co nejrychleji shánějí kýble s vodou a pokoušejí se oheň uhasit. Hasicí vůz je sice slyšet ale je pomalý. I již přítomné hasiče šokují tak obrovské plameny. I přes jejich marnou snahu se jim požár nedaří zdolat. Oheň pohlcuje vše, co se mu postaví do cesty. Pekelné plameny jsou strašlivé, děsivé, šlehají k nebesům a nezastaví se před ničím. Požár se rychle šíří. Černý, hustý kouř zaslepuje oči všech přítomných, kteří se stále snaží společně s hasiči požár dostat pod kontrolu. Muži jim nebrání, sami vědí, že na tuto hrůzu sami nestačí. Jiní křičí a marně chtějí zjistit, zdali je někdo uvnitř. Muži v uniformách se pokoušejí držet panikařící dav v klidu, avšak někteří se snaží prodrat mezi ně.
„Bože, vždyť oni jsou pořád uvnitř, paní Daphné, a pan Frederic…bože, co ty děti?!“ křičí ženy na hasiče, jež jim zabraňují v cestě. „Zachraňte alespoň ty děti, co tu tak stojíte?!“
„Tam se nikdo neodváží, nikdo z nás by to nepřežil. Jestli tam někdo byl, je už pozdě!“ vmete rozčíleně ženě do obličeje. Ta se zamračí, ale mlčí.
Náhle někdo z davu ukáže na někoho, kdo vybíhá z domu. Žena vysílením padne na zem. Dva z hasičů se jí rychle ujímají a odvádějí ji od domu pryč, ale žena se, celá špinavá, rozcuchaná vyděšená, ohledné a hystericky křičí.
„Gabrieli, Daphné, pane Fredericu, proboha oni jsou uvnitř! Zachraňte je, dostaňte je odtamtud. Je tam dítě, je tam, zachraňte ji,“ sýpe z plna hrdla, co jí kouřem zamořené hlasivky dovolují.
„Nemůžeme jim pomoct, je pozdě!“ odpovídá ji zhrzeně jeden z mužů
„Ne, to ne! Nemůžou tam umřít, zachraňte je, prosím!“
Padne na kolena a pevně sevře mužovy ruce. Marně se jí pokoušejí uklidnit. Hysterická žena se náhle rozeběhne dovnitř. Rozčílení, zpocení muži k ní včas doběhnou, když v tom se ozve strašlivá ohlušující rána. Muže se ženou to odhodí daleko od domu. První patro se propadlo do přízemí. Z majestátné vily zbyly jen hořící trosky. Ulicemi se nese hrůzný výkřik zděšených žen i mužů. Zachráněná zoufale sedí na dlaždicích a očima plných slz třesouc sleduje hrůzný obraz. Jedna z přihlížejících žen se k ní vrhne a pomůže jí na nohy.
„Pojďte, Josephine. Tady se už nedá nic dělat,“ špitne v pláči.
Josephine se s obtížemi zvedne, nepřestávajíc se dívat na trosky. Nepřítomně pronese.
„Zemřeli tam, všichni tam zemřeli. On…ona, ona…byla tak maličká, zlatíčko, oni, uho….uhoře…,“ mluví nesrozumitelně. Odkašle si. Uplakané, červené oči zaboří do špinavých dlaní, když náhle sesype k zemi a v bezvědomí zůstane ležet.

„Pane Bože, to je hrozné, to je strašlivé,“ vyhrkne zděšeně Petty a zakrývá si dlaněmi ústa.
Žena ji na to nic neodpovídá. Zasmušilým výrazem pozoruje rozpínající se krajinu. Deku si přitáhne ještě víc k tělu ve snaze v ní najít ochranu. Olízne si rty a zhluboka se nadechne.
„Ano, Petty, muselo to být hrůzné, nepředstavitelné. Neumím se vcítit do pocitů Josephine, , že jako jediná ten požár přežila. Paříž byla tou zprávou zaskočená. Tiskem se neslo „Celá rodina Chaverryů včetně jejich dvou dětí zemřela v plamenech,“ naznačila slečna rukama nepřehlédnutelné nápisy. Všichni Pařížané byli zděšení, smutní ale našly se i výjimky.“ Zakřenila se.
„Co tím myslíte? Copak by někdo mohl mít radost z tak kruté smrti?“ nechápe a zatřese hlavou.
„Lidé jsou krutí, Petty,“ odsekne bezcitně bruneta, jež barva jejich vlasů již bledne. „Proč to říkáte? Cítím z vás lhostejnost, krutost, tohle přeci nemůžete myslet vážně?“
„Ale můžu, protože vím, co říkám,“ zvýší hlas a zvážní. „Život mi všechno vzal, všechno, i jeho.“ rozkřikne se. Pěstí bouchne do stolu a rozhořčeně se postaví. Odstoupí od sedící dívky. Rychle oddechuje. Smutný výraz v jejich očích se mění na děsivě nenávistný. Prudce se k sedící otočí a přikloní se k ní.
„Chtěl mi ho vzít, ale já…,“ zařehtá se, „já jsem mu v tom zabránila. I jim jsem nedovolila mi ho vzít. Možná jsem byla šílená, jak o mně tvrdili, ale on mne miloval a já jeho. Přestože na nás pohlíželi jako na…,“ zarazí se a uhne pohledem.
Šokovaná dívka s odvrácenou tváří hledí na rozzuřenou, šílenou ženu. Takovou slečnu Monessiovou nikdy nezažila. Tušila, že její minulost bude děsivá a nyní si v duchu přála, nikdy ten medailon nenajít.
„Jako na co?“ špitne odvážlivě.
„Jako na zrůdy,“ procedí mezi zuby pacientka. Posadí se vedle zaražené opatrovatelky.
„Kdo byli Chaverryovi? Proč jste o nich začala, slečno Monessiová?“ vyzvídá i přes vzrůstající nedůvěru.
„Monessiová,“ uchechtne se, „proto, protože já nejsem Monessiová,“ odsekne pohrdavě. Zpříma pohlédne překvapené dívce do rozšířených očí. „Jsem Chaverryová, Camilla Chaverryová.“



 celkové hodnocení autora: 85.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Harpyje 10.05.2014, 20:27:59 Odpovědět 
   Zdravím. Slovo laika: barvitě, citlivě popsáno. Líbí se mi tam ty emoce, jejich vylíčení...četlo se mi to hezky a se zájmem. Viděla jsem příběh v obraze, až mi bylo k pláči. Hodnotím tedy kladně a jedničkou:) Těším se na pokračování.
 ze dne 10.05.2014, 21:58:09  
   Firolame: Děkuji moc, vyvolání takových emocí byl účel. Pokračování bude prosím s označení II.I neboť to přepisuji a omylem jsem sem vložila původní verzi. Bude se měnit vlastně v osobě, která příběh vypravuje. Upozorňuji předem, aby čtenář nebyl zmatený :)
 Ekyelka 08.05.2014, 17:45:11 Odpovědět 
   Zdravím.

Předem se omlouvám, už jsem trochu vyměkla z místních poměrů, takže můj komentář možná nebude z těch tradičních, na něž jsou místní autoři zvyklí. Takže nádech a výdech a přeber si, co se ti bude z mých poznámek hodit.

Předeně: první dva odstavce? Chybělo jen pustit Vivaldiho Il Quatro Stagioni. Takhle bukolický popis dávat na začátek celého příběhu, to zavání aspoň u mne coby u čtenáře obrovských průserem, protože co udělá čtenář jako já v knihkupectví, když namátkou sáhne po knize? Přečte si první dva tři odstavce - a pokud jsou vedené v tomto duchu, většinou knihu s pozdviženým obočím odkládám a přenechávám milovnicím zahrad, romancí a podobných věcí. Zkrátka ubrat toho biedermaieru, prosím, protože vůči nastíněnému pokračování děje vytváří nesourodý střep.
Chaos v čárkách se mi ani nechce komentovat - je na každém autorovi, aby svůj publikovaný text náležitě ošetřil a postaral se o korektury. Nehledej za tím nic jiného než snahu zachovat si duševní zdraví - já o chybách vím, ty na ně snad časem přijdeš a naučíš je se v dalších textech eliminovat už před první publikací. Ve světě moderních technologií je zkrátka stále zapotřebí používat primárně vlastní mozek. totéž se týká i některých ne až tak vhodně zvolených slov.
Ohledně kurzívy malé doporučení: nachystej si text mimo vkládací formulář, poté ho pouze - už zkorigovaný a zkontrolovaný - vlož. Opatři tagy pro kurzívu (včetně uzávěrky kurzívy, tedy tagem s lomítkem) a odešli k publikaci. Bez koncového tagu pro kurzívu ti totiž celý zbytek textu přejde do kurzívy a ta se na monitoru v tomto nastavení čte přeci jen o něco hůř.

A samotný příběh? Prozatím nemohu říct nic víc než "standard". Vyjma pozoruhodné živosti, kterou stará dáma projevuje ve svých emocích, příběh nezačíná nijak výjimečným způsobem než jemu podobné. Ráda se nechám překvapit, pokud se bude vyvíjet odlišným směrem, než který byl tímto naznačen.
 ze dne 10.05.2014, 12:03:06  
   Firolame: Ahoj,
díky za Tvůj čas a upřímnou kritiku. Upozorňuji, že pokračování bude trochu odlišné, neboť tuhle kapitolu jsem urpavila a další jsem sem vložila bez toho, aniž bych její obsah poupravila. Takže to jen tak dopříště, ať se pak případně nezastavuješ nad úplně jiným příběhem. Za Tvůj názor jsem ráda a jistě ho zužitkuji.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Caligo - 6. kap...
Miky
Cena odvahy - 2...
Anne Leyyd
Funkce umění ve...
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr