obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915780 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392922 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Slzy draka II. ::

 autor Firolame publikováno: 25.05.2014, 10:57  
 

II. Kapitola

„Sirotčinec Montria´l bylo hrozné místo. Stál na místě bývalého panství, jakého přesně, to už si nepamatuji. Tradovalo se o něm, že je prošpikován tajnými chodbami skrytých ve zdech, podzemními úkryty, dobře střeženými úniky, jejichž průchody nikdo nezná, apod. Nikdo tomu nevěřil, takové historky jsme vyprávěly dětem a ony to hltaly. Ani já bych tomu nevěřila, kdyby…ale k tomu se dostaneme. V Montria´lu žily odložené, nechtěné, nalezené děti. Sirotci od toho nejútlejšího věku až do plnoletosti,“ vypravuje dále slečna Monessiová.
„Proč říkáte, že to bylo hrozné místo? Někdo se alespoň o ty děti staral, když je vlastní rodič nechtěli,“ namítá trochu dotčeně dívka.
„Ano, to máš sice pravdu, má drahá, ale…kdybys jen viděla, kdo se o ně staral. Já společně s několika dalšími ženami, přibližné mého tehdejšího věku jsme ty děti milovaly jako své vlastní. Celý útulek však vedla přísná a nekompromisní madam Gorgeqová a ona byla ztělesněné zlo. Nechávala se oslovovat „madam“, podle ní to znělo povýšeně a nadřazeně, a nadřazeně to se ona chovala. Ani jedna z nás si nedovolila proti ní jít, natož ji neuposlechnout. Kdyby se tak stalo, skončily bychom na ulici a většina z nás, vychovatelek, jak se nám říkalo, neměla domov, včetně mně. Byly jsme jak ty děti, asi proto jsme si s nimi rozuměly. Malé děti se madam Gorgeqové bály, poslouchaly ji na slovo, ty větší, mlaďoši, jak jsme je označovaly, měli sice svůj rozum ale i ti si nic nedovolili. Všichni jsme byli poslušné vystrašené ovce. až….,“ utichne hlas stařenky.
„Až?“ zopakuje nedočkavě mladá opatrovatelka.
„Až na ni, na Camillu.“

18. říjen 1890

Na rozsáhlém zastřešeném skleníku pracuje několik děvčat i chlapců v prostých oděvech. Děvčata jsou oblečena do tradičních šedých šatů s dlouhými rukávy a chlapci mají na sobě bílé košile a hnědé nohavice.
Sklízí právě vypěstovanou zeleninu jako brambory, celer, a další, zalévají či přesazují květiny, a ti nejmenší uklízí. Odnáší kýble s hlínou, nebo s kompostem. Vypěstovanou zeleninu, ovoce a květiny pak následně prodávají na trhu jako formu přivýdělku.
Sirotčinec rozděluje práce pro děti podle věku. Děti školního a předškolního věku ráno absolvují základní vzdělání, a poté pracují právě zde na zahradě, uklízí, nebo chodí na mše a modlí se. Dorostenci, od patnácti do osmnácti let věku pomáhají těm mladším, hlídají je, resp. nahrazují vychovatelky. I pro ně jsou však povinné mše, probíhající třikrát denně a domácí práce. Mladé dívky a chlapci se pak učí společenskému chování, tanci, zpěvu. Dívky nesmí vynechat kurzy vyšívání. Po dovršení osmnácti let každý toto místo opouští. Vychovatelky, pod dohledem madam Gorgeqové, se snaží každému chlapci či dívce najít zaměstnání. Pokud se jim to nepodaří, zkrátka je vyhodí na ulici. A když někteří mají to štěstí, tak pak je to většinou místo komorné, nebo podkoního. O děti ze sirotčince je malý zájem. Pokud se dívce poštěstí, domluví se jí výhodný sňatek, s některým bohatým pánem. Na všechny aktivity však dohlíží madam Gorgeqová, bez jejího vědomí se nesmí nic dělat.
„Vidíš ho, jak nemotorně zachází s tím kyblíkem,“ šťouchne sedmnáctiletá dívka do, o rok mladší kamarádky a obě se pobaveně usmějí. Rukama, schovanýma v látkových rukavicích, ušpiněných od hlíny, si zakryje pusu, aby nešel vidět její smích. Poukazuje na malého, asi sedmiletého plavého klučinu, který se marně pokouší zvednout kovový kýbl plný hlíny.
Obě dívky společně s několika dalším svými vrstevníky mají právě službu ve skleníku. Hlídají zde, přesazují květiny a pomáhají mladším.
„Camillo, není hezké se mu smát. Jdu mu pomoct, chudák malý, jak se s tím trápí,“ odvětí Luciana a odejde k chlapci.
Zvedne kyblík a vezme malého za ruku. Společně odchází vynést obsah kýble do kompostu, který se nachází v místnosti vedle skleníku.
Camilla pohodí rameny a zakroutí hlavou. Opře se o patrovou polici s květináči, překříží ruce na prsa a pobaveně dohlíží na ostatní. Podzimní vánek, profukující skrz okenní mezery, jí jemně rozfoukává vlasy. Dlouho si lenosti ale neužívá. Na prahu skleníku stojí madam Gorgeqová a přísným pohledem kontroluje situaci.
„Camillo, ty nemáš co dělat?“ zakřičí hrubým hlasem.
Její postoj samotný už budil hrůzu. Vysoký hubená žena oblečená vždy do černých šatů s vysokým límcem. Chodí vzpřímeně a pyšně jako páv, s nosem nahoru a našpulenými rty. Ruce má založené za zády a prsty propletené. Dětem naháněla strach.
Jakmile ji Camilla spatří, napřímí se a ruce si položí volně podél těla. Otočí se čelem k lavici, na které stojí několik květináčů, ze kterých se tyčí bílé orchideje.
„Ne, madam, mám práci, pomáhaly jsme Gabrielovi, a přesazujeme ty orchideje, jak jste poručila,“ odpoví a nervózně těká očima po místnosti.
„To vidím,“ odsekne žena, „právě jsem viděla Lucianu, jak s ním odchází. Ty se evidentně nudíš.“
„Ne, madam,“ odpoví dotčeně Camilla a uhýbá pohledem. Prsty šmátrá po prázdných keramických květináčích a pytli hlíny.
„Jestli se ti tu nelíbí, můžeš jít pomoct do kuchyně, uklízet postele, nebo krmit prasata,“ vyjmenovává jízlivě možnosti a postupně dochází k dívce, „pár lidí si to klidně s tebou vymění.“
Camilla značně rozladěná se ovládá.
„Děkuji madam, ale zůstanu tady. Je nás tu málo,“ špitne a porozhlédne se.
Pravdou je, že v skleníku byly už krom dětí jen ona a Luciana.
„Tss,“ odfrkne madam, otočí se na podpatku a odchází.
Ve dveřích se střetne s Lucianou. Ta se ukloní, aniž by jí žena věnovala pozornost.
„Co ti chtěla? Zase prudila?“ zeptá se Luciana své přítelkyně.
„Ta už jiná nebude. Nevynechá jedinou příležitost, aby si na mně nevylila zlost,“ ušklíbne se, ale úškleb vzápětí mizí a smutně se zahledí do prázdna.

„Camilla, ta byla jiná už od dětství. Mě se její chování zamlouvalo, měla všechny vlastnosti, po kterých jsem toužila, ale také jsem věděla, že to v sirotčinci nebude mít lehké. Vyrostla z ní krásná mladá dívka, dlouhé husté kaštanové vlasy, čokoládové oči, bezchybná pleť, veselý zářivý úsměv, celá po něm. Její povaha však už tak bezchybná nebyla. Jak jsem ti povídala, Petty, madam Gorgeqová netolerovala vzdor, a Camilla v žádném případě nesplňovala její představy. Naopak. Ta byla vzpurná, drzá, sebevědomá, umíněná, tvrdohlavá, vše možné jen ne ochotna se podřídit. Byla silná osobnost. Nebyla zlá, to vůbec ne, jen měla svou hlavu, svůj mozek,“ poklepe si na spánek stařenka. „Naneštěstí pro ni, ji její chování madam Gorgeqová netrpěla a nijak zvláště se tím netajila. Nenáviděla Camillu, a věř mi, dávala to té nebohé dívce pořádně najevo. Spolu s jednou vychovatelko, její pravou rukou ubližovaly Camille nejen fyzicky, ale psychicky ji týraly až do té noci. Marně jsem se pokoušela tomu děvčeti domluvit, neposlouchala mě. Pak za mnou chodívala s pláčem. Já ji milovala jako svou vlastní, byly jsme si blízké, hodně blízké.“

Kolem šesté hodiny večerní se všechny děti shromažďují ve velké šedivé místnosti, umístěné v přízemí, která slouží jako jídelna. Stojí zde několik podlouhlých dřevěných stolů s lavicemi. Děti si postupně berou talíře a lžíce. Nejdříve si jdou pro jídlo ti malí, a za nimi přichází na řadu dorostenci. Na večeři, jako vždy, i nyní je hrachová kaše s chlebem. Na příkaz madam Gorgeqové má každý právo pouze na jeden kousek chleba. Její přísná pravidla platí všude, a nikdo si nedovolí její nařízení porušit. Kuchařky s otráveným výrazem ve tváři vydávají jídlo do talířů. Každému nadělí dvě porce kaše. Mezi dřevěnými lavicemi a stoly, uspořádanými vodorovně do několika řad, se proplétají dětské nožičky a usedají vedle sebe. Camilla s přítelkyní Lucianou a kamarádem Bernarndem, stejně starým jako Camilla, čekají, až budou na řadě. Camilla se ohlédne a špitne kamarádce do ucha.
„Občas bych i jí přála, aby to jedla. Zajímalo by mě, jak by se tvářila, když nám sama cpe takový humus,“ poukazovala na madam Jacqueline Gorgeqovou. Očima ženu sleduje. Stojí u dveří, odkud má dobrý výhled na všechny v místnosti. Jakmile spatří špitající si Camillu, nasměruje k ní pohled. Dívka se střetne s jejím studeným výrazem. Aby nebyla bita, raději se otočí zpět. Nastaví talíř a kuchařka ji hodí přidělenou porci hrachovky.

„Jacqueline Gorgeqová nosívala sebou bičík, takový podobný jako se používá na koně. Neposlušné děti s ním mlátila. A když říkám mlátila, myslím tím skoro doslova mlátila. Buď dotyčného uhodila přes prsty, nebo přes záda, zkrátka tam, kde to nejvíce bolelo. Pamatuji si, že Camillu uhodila několikrát i do tváře, když byla dítě. Nevěděla, co udělala špatně, vždy jsem jí ošetřovala jizvy. Snažila jsem se jí vysvětlit, co provedla…ale někdy bylo očividně jasné, že si madam Gorgeqová na Camille jen vylívá zlost. Byla to mrcha, čarodějnice, jak jí děti nazývaly,“ při vyslovení té přezdívky slečna Monessiová pokřivila ústa.

Před večeří ještě následuje modlitba. Všichni se povinně postaví, sklopí zraky a semknou ruce na prsa, připraveni k modlení. Madam Gorgeqová započne předříkávat. Stojí pod velkým dřevěným křížem, který je umístěný nad dveřmi. Jakmile vyslovila frázi:
„…děkujeme za ty dary, a za tvou bezmeznou lásku,…“Camilla, sedící mezi Bernardem a Lucianou, co nejdál od Jacqueline Gorgeqové se ironicky uchechtne.
„Co je, Camillo?“ otáže tiše její kamarádka, aniž by jedna z nich zvedla hlavu.
„Tohle je směšné, naše modlitby,“ pronese mezi zuby Camilla. Pohodí hlavou, aby si odehnala vlasy z tváře.
„Takhle bys neměla mluvit, modlíme se přeci k Bohu. Děkujeme mu za to, že se o nás stará, že máme co jíst, kde bydlet,“ rozmlouvá Aurořiny myšlenky.
„Copak ty věříš v Boha? Kdyby nějaký byl, nenechal by nás tady. Měli bychom rodinu, jako každý jiný. Měli bychom domov, otce, matku, možná i sourozence. Jestli nějaký Bůh podle tebe existuje, tak proč nás nechává tady, kde jen trpíme? Hm? Proč? Až se odtud dostanu, najdu svou rodinu, a zeptám se, proč jsem skončila v sirotčinci. Co je vedlo k tomu, aby mě sem umístili. Najdu je, i kdyby to bylo to poslední, co udělám.“
„Camillo,“ osloví ji přítel Bernard, ale již nestihne doříct, co chtěl.
Dívka sebou trhne. Za ní stojí madam Gorgeqová a přísným, uraženým pohledem ji sleduje. Camilla hledá správná slova, na svou obhajobu. Než stačí cokoliv říct, Jaqueline ji vezme za zátylek a škubne s ní. Děvče málem škobrtne o lavici, jak ji překračuje. Její přátelé za oběma ženami zděšené hledí. Camilla se otočí a nesměle se usměje.
„Co moje večeře?“ drze se optá madam.
„Dneska se bez ní obejdeš,“ pronese žena a rychlým krokem odvádí dívku místnosti v prvním patře, kde jsou ložnice.
Panství bylo sice pro potřeby sirotčince upraveno, ale původní půdorys se zanechal. Jen zmizely veškeré cennosti, drahý nábytek, zkrátka vše, co mělo jakousi cenu.
Ložnice jsou rozděleny na dámské a pánské a v noci pečlivě hlídány. V každé jsou umístěny postele naproti sobě ve dvou řadách. Kovové rámy s tvrdými matracemi a pokrývkami plněnými husím peřím. U postelí stojí malý noční stolek s jedním šuplíkem a petrolejovou lampičkou. Okna s dlouhými látkovými závěsy jsou v gotickém stylu. Tím, jak je místnost rozlehlá, bývá v ní zima a chlad. A pro děti strašidelná tma. Celá budova je neprobádaným bludištěm chodeb a místností. Večerka bývá v deset hodin. Děti jsou přísně hlídány, aby se v noci nepotulovaly po chodbách a neztratily se. Velké gotické kovové dveře se s mrazivým skřípáním otevřou. Do haly vstupuje žena s dívkou. Dovede ji k její posteli a pohodí s ní.
„Za to jak ses rouhala, zůstaneš až do rána tady. A opovaž se sejít dolů.“ Přikáže ji žena s mrazivým pohledem a odchází. „Naštěstí už odtud brzy zmizíš,“ dodá na prahu dveří a s opětovným skřípáním dveře zavře.
Camilla se postaví, odhodlaná požadovat vysvětlení, ale to je už madam Gorgeqová pryč. Usedne zpět na postel a zahledí se do prázdna.
„Co tím jako myslela, že brzy zmizím?“ zopakuje a zakření se.
Rozhlédne se po hale. Rozsvítí lampičku, lehne si na postel, přetáhne přes sebe peřinu až ke krku a zavře oči. Tmavá, chladná, skoro až mrazivá atmosféra ji nahání strach, zvláště když v ní bývá sama.

„Když Camilla mluvila o rodině, tehdy u večeře, stála jsem za ní pár metrů, a všechno slyšela. Vháněla mi slzy do očí. Měla jsem neskutečnou chuť ji vše prozradit, ale jen bych situaci zhoršila, a ublížila bych ji, to jsem nechtěla. Nemohla jsem však ani nijak zakročit. Nebohá Camilla, ano, teď můžeš říct, že si za to mohla sama, ale divíš se jí, Petty?“
„Ne, nedivím. Nedokážu si představit, jak bych na jejím místě mluvila já,“ zamyslí se dívka. Přehodí pravou nohu přes levou, opře se a zahledí se do korun stromů.
„A to ještě netušila, co jí druhý den čekalo za nepříjemné překvapení,“ povzdechla si paní Monessiová.
 


 celkové hodnocení autora: 85.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Harpyje 05.06.2014, 8:38:22 Odpovědět 
   Ahoj:) Slíbila jsem, že budu čekat na pokračování tvého dílka. Nyní jsem si ho dočetla a pocity jsou následující:
- míchání časů je opravdu problém
- protimluvy např. "bezchybná pleť"..." vždy jsem jí ošetřovala jizvy" - na tváři, ale to je asi moje úchylka všímat si těchto věcí...
- madam Gorgeqová - na té bych se osobně vyřádila - myslím popisem a hloubkou její povahy i s náznakem, proč je vlastně taková, z čeho číší ta její zlost a nenávist.
Jinak nemám další žádné výtky, já jsem vděčný čtenář a tematicky se mi to líbí. Pořád vidím obraz té doby a postav, které líčíš a budu tě číst nadále, protože mi za to stojíš. Z nepatrného malého kamínku, budeš jednou zářit jako vybroušený klenot:)
 ze dne 05.06.2014, 8:41:34  
   Firolame: Děkuji, začínám se červenat :) Po dlouhé úvaze jsem připustila, že ty časy jsou matoucí, přiznávám, v další kapitole (která čeká na publikaci) jsem časy rozlišila, takže to snad bude lepší. Co se týče těch slovních obratů, občas se tak moc snažím aby se do toho čtenář vžil, že napíšu úplnou blbost, která pak zní strašně :D přesto všechny ty nedostatky ti děkuji že vytrváváš :)
 Ekyelka 25.05.2014, 10:55:20 Odpovědět 
   Zdravím.

Už pár dní marně přemýšlím, proč ta náhlá změna času. Příběh jsi začala v čase minulém, teď jsi všechno překlopila do přítomného, přitom pro to není jediný důvod. Kvůli odlišení minulého a přítomného (mladé a staré paní Monessiové)? V tom případě ale měl jeden z těchto časových proudů zůstat v minulosti a druhý se přesunout do přítomnosti.
Další věcí, která dosti skřípe, je celé to zdlouhavé líčení. Od začátku, co se paní Monessiová rozhovoří - o práci dětí ve skleníku atd. - mi popis přijde nezáživný a značně umělý. Jako by to psal stroj; opravdu se mi nechce věřit, že bys to takhle popsala vlastními slovy, kdybys to vyprávěla naživo. Připomíná to spíš učebnici historie, která se snaží vyhlížet jako populárně naučný text, než že jde přímo o beletristický text. Možná tohle zdání prohlubuje právě přítomný čas, ale spíš mám tušení, že je za tím nešťastná skladba vět a volba slov.
Ohledně děje - opravdu nechci být hrubá, takže to ber spíš jako cynické poznámky z pozorování lidstva: nic není černobílé. Tedy ani ti největší zlouni - a tvoje madam Gorgeqová je placatá jak papír. Žádné výjimky, prostě plošně nenávidí všechny a všichni stejným dílem se jí bojí. Chápu, že se té postavě nechceš víc věnovat, protože jsi zaměřená na jiné dění, ale takhle okleštěná - bez důvodů pro svou nenávist, a priori vylíčená jako bestie je vlastně k smíchu a neuvěřitelná ve smyslu "figurka".
Ubližuje to navíc i ostatním postavám, protože pokud je tam tahle potvora jen proto, aby kontrastovala s "nebohými" dětmi, ani jim tu ubohost a ubližování nevěřím. Nehledě na fakt, že se ti Camillu podařilo vylíčit spíš jako pořádnou potvoru, než jako svéhlavou a samostatně uvažující osobnost.
Naneštěstí nemohu stále říct nic víc než "standard". Nějaké zkušenosti máš, je to znát z textu, ale stále to kulhá, skřípe a vrže. Plynulost vyprávění je nekonzistentní, narušovaná nevhodnými obraty a popisky (vzít někoho za zátylek? Když už, mnohem jednodušší a bolestivější je chytnout holku za cop, když už.). Samotný příběh pak pokračuje stále stejně předvídatelně; sice to není tak úplně na škodu, nicméně ve spojení s ne až tak dobře zpracovaným textem to celé sklouzává... no, do průměru. Žádné překvapení, žádná výjimečnost, odkaz na twistovské dětství a poměry v sirotčinci působí lehce tuctově.
 ze dne 26.05.2014, 16:24:21  
   Ekyelka: Dobře, chápala bych využití dvou časů - ale proč máš v tomhle dílu dvě různé skutečnosti (vyprávění a děj během vypravování) jeden a týž čas? Pokud chceš využít odlišení pomocí časů, nemělo by samotný děj vyprávění být třeba v minulosti a rámcový děj (ten, který se týká staré Monessiové a její společnice) v přítomnosti, případně naopak? Když hodíš obě časové skutečnosti do stejného času, je to naprosto zbytečný krok jinam oproti předchozímu dílu. Pro mne jako pro čtenáře zcela nelogický.
 ze dne 25.05.2014, 12:30:38  
   Firolame: DLouho jsem uvažovala, jeslti mám reagovat, ale nakonec musím. ty časy, to je krapet oříšek, neboť v podstatě se jedná o přenesení z přítomnosti do minulosti. Je to jakoby dva příběhy v jednom. čtenář ví, že příběh začíná vyprávěním hlavní postavy, která líčí svůj příběh ale pak se přenese do minulosti a v podstatě se jedná o jiný příběh, je součástí děje. Jedná se o vyprávěný příběh, který se vlastně současně odehrává a je doplňován vyprávěním hlavní postavy. A tím se dostáváme k tomu "umělému popisu" což už vlastně nevypráví Camilla ale autor.
S čím skutečně souhlasí, tak je postava Gorgeqové, tam jsem její postavu mohla podrobněji vylíčit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola 3. Sle...
Nears
Příběh mezi kap...
Radmila Kalousková
Slepota
Joe Care
obr
obr obr obr
obr

Zeď - druhá část
Charlotte vL
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr