obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915229 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39281 příspěvků, 5723 autorů a 389257 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VIII: VI - Odplata 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 08.05.2014, 11:33  
Uzdravená Parvati se chystá navštívit Kasumi. Nemá však ani ponětí o tom, co se ve vile událo.
 

„Určitě to chceš udělat?!“ ptala se Sakura své kamarádky. Obě stály před domem, pod stříškou, to aby vinou deště nezmokly.
„Ano,“ odvětila Parvati. „Nebýt Kasumi, můj život by navždy ztratil smysl. Ona si...“ Parvati se odmlčela a kýchla si. „Ona si zaslouží víc než jen slova díků.“
„Je málo věcí, co sestře udělají radost, ovšem nová zbraň do sbírky ji spolehlivě potěší.“
„To doufám,“ odvětila Parvati a vysmrkala se. Už druhý den se necítila dobře. Parvati uložila dva malé Motýlí meče do pochvy pro ně určené a tu položila do kufru auta. Sama chladným zbraním moc nerozuměla, ale tyto zbraně dokázaly i ji přesvědčit o své užitečnosti. Čepel měla sotva třicet centimetrů a o něco kratší rukojeť se pyšnila záštitou pro ochranu kloubu podobně jako u boxera. Malá, snadno uchovatelná zbraň tak posloužila dobře v útoku i obraně.
„Doufám, že nošení těch mečů je povolené,“ řekla Sakura.
„Proč by nebylo?“ podivila se černoška.
„Počátkem února si sestřička vyrazila do města s nunčaky. Protože jsme měly na zahradě spoustu bahna, rozhodla se trochu potrénovat v udržovaném městském parku. Lidi se mohli posrat a strážník, co šel okolo taky. Že prý se to nesmí, že tím ohrožuje kolemjdoucí, že se taková věc nemá ani nosit na veřejnosti a kdoví, co ještě. Kasumi do něj šla tím, že on má u pasu obušek a ještě pistoli, tak proč by nemohla mít též zbraň na obranu. Ten debil, že ne, že Kasumi není strážce zákona a tak musí zaplatit pokutu a že když bude ještě protestovat tak nunčaky zabaví. A ona protestovala…“
„Ajaj.“
„Přesně – ajaj. Celkově vzato jsem musela platit úplatek asi desetinásobku ceny opravdu kvalitních nunčaků. A co myslíš? Zabrání teď zákon Kasumi vyjít ven bez nich? To víš, že ne. Pro ni je to prostředek k obraně a klidně s nimi bude dál máchat v parku, když bude chtít. S každou zbraní se člověk musí naučit zacházet.“
„Hmm, je těžký jí v tomhle případě něco vytýkat. Policajt taky může vytáhnout zbraň a někoho zastřelit a pistole je daleko horší než pár klacků.“ Parvati zkontrolovala čas na hodinkách. „No nic – budu muset jet, jinak se do večera nevrátím. Ahoj.“
„Jo a pozdravuj ji ode mne!“ Parvati se již nezdržovala, nasedla do vozu a vyjela na dlouhou cestu, směrem na jihozápad.

Sakura se vrátila do domu a připravila dětskou výživu pro Naomi. Ta se již hlasitým brekotem domáhala jídla. Na dveře kdosi zabušil, a Sakura šla otevřít.
„Něco jsi zapomněla nebo…“ Před dveřmi nestála Parvati, ale trojice mužů s lopatami a rýči. Jeden z nich měl na hlavě kšilt, druhý šátek a ten třetí, s pěstěným plnovousem, dokonce kovbojský klobouk. Dlouhé zablácené kalhoty a zelenou vestu s mnoha kapsami měl každý z nich. Sakura viděla, že je pozdě na to zavřít a doufat, že si ji nikdo z cizinců nezapamatoval.
„Eh, potřebujete něco, pánové?“
„Co byste řekla?“ otázal se muž s kloboukem. „Že chodíme od domu k domu a jen tak bušíme na dveře?“
„No tak, brácho,“ konejšil vousatce nejmladší z trojice podivínů. „Slečno, abyste chápala – jsme bratři Foxovi. Tady ten nerudný kovboj je nejstarší bratr Al, tenhle týpek s šátkem je prostřední bratr Jack a já jsem nejmladší bratr Fred. Jsme Američani a především lovci pokladů!“
„Fantazie!“ zvolala Sakura. „A já jsem Nšo-či a teď už musím jít, protože Iču-čuna se po mě shání. Howgh!“ Sakura za sebou zabouchla dveře a ihned je raději zamknula. Doběhla si pro Valkýru, kterou schovala pod kabátem. 'Co to mělo kurva být? To se v té díře koná nějaký jarmark a Britští chlíváci převlečení za Americké chlíváky chodí od domu k domu a otravují lidi? Ach jo.'        
 
Parvati zastavila před bránou vily, vystoupila a odemknula si náhradními klíčemi od Sakury. Auto nechala před pozemkem, jen si z něj vzala meče. Už z dálky spatřila vyražené dveře do vily a to ji vyděsilo. Rychle vběhla dovnitř, zbraně položila na stůl a volala Kasumi. Stihla zvolat však jen dvakrát, než si na podlaze všimla stopy krve. Ta vedla z chodby až nahoru do patra. Parvati ji následovala a otevřela dveře do Kasuminy ložnice. Bylo tu prázdno.
„Kasumi!“ zařvala z plných plic Parvati a držela se už mnohem menších stop, jež směřovaly do loveckého salonku. Zabrala za kliku, otevřela dveře a s hrůzou ve tváři vykřikla jediné slovo: „Proboha!“

Sakura po obědě a úspěšném uspání Naomi vyrazila na obvyklou výměnu mucholapek. I dnes byly plné desítek much... Poté zašla do pokoje a ulehla na gauč pod oknem. Déšť konečně ustal, i když zřejmě jen na pár hodin. Sakura si z poličky vzala knihu na jejíž titulní stránce byl obrázek statné válečnice, kterak cení zuby na rudého draka. 'Není to sranda číst knihu, jejíž titulní postava vám leze krkem.' Sakura však nestačila knihu ani otevřít, když na vstupní dveře začal kdosi bouchat.
„Do prdele!“ zabědovala Sakura a seběhla dolů. „Kdo je?“ otázala se přes zavřené dveře.
„Tady Miranda. Sakuro, otevřeš mi?“ Sakura bouchnula hlavou do dveří.
„A je to v čoudu…“ zabědovala. Sakuře nezbylo než otevřít a vyjít před dům.
„Ahoj, Sakuro. Vůbec jsem netušila, že bydlíš tady!“
„To byl záměr. Co mě prozradilo? Auto za domem nebo rozsvícená světla za tmy?“
„To ne. Víš, že sem nikdo nechodí. Ale do krámu přišli tři podivíni a já byla samozřejmě u toho.“
„Jasně, naši tři kovbojští milovníci hoven a možná nejen těch kravských. Teď vážně – už někdo volal do blázince, že se jim zatoulali tři pacienti?“
„Ehm, Sakuro ti chlapi jsou z Colorada Springs a pracují v rezervaci, kde divákům ukazují honácké umění. A tady jsou, aby hledali poklady.“
„A to jako kde?“ Miranda významně pohlédla směrem k zámku a Sakuře to konečně došlo. „A kurva!“
„Nepřišla jsem ale za tebou kvůli tomuhle. Mám jeden problém, Sakuro.“
„Já vím. Jmenuje se Carl.“
„Ne, o tohle nejde a… odpusť, ale moje soukromí s tebou probírat nechci. Jde mi o jinou věc… o Abayu.“
„Vždyť jsi říkala, že jsi byla u ní v krámě a…“
„To jo, ale proto, že u ní teď vypomáhám a v její nepřítomnosti obchod vedu. Podívej – před týdnem odjela za rodiči do USA a říkala, že se u nich zdrží pár dnů, ale že bude brzy doma, aby mohla vézt obchod – objednat nové zboží, provézt inventuru, no a tak. Jenomže ona stále nikde.“
„A teď čekám na pointu…“
„Nemám číslo na Abayiny rodiče a tak... Prostě... Chtěla jsem požádat Parvati, jestli by nemohla jet do Ameriky za Abayou.“
„Parvati?! Ne, nemohla a vůbec – jsme přece prokleté, tak co děláš před mým prahem?! Nebojíš se, že chytneš, co já vím, třeba lepru?“
„Jsem zoufalá, Sakuro! Když nepočítám tebe, Abaya je moje jediná kamarádka a já se o ni bojím – nechci o ni přijít.“
„S leprou o ni přijdeš tutově. Představ si, že půjdeš do jejího krámu pro mraženou zeleninu, otevřeš mrazák a na úchytce ti zůstane ruka! To Abayu nepotěší. Bude muset vysvětlovat, proč není na té flákotě cenovka ani země výroby. A co teprve když dorazí inspekce?! Tvoje ruka pak bude zdobit titulní stránky novin. A když se nahlásíš jako její majitelka, začnou ti přezdívat Miranda Adamsová.“ Miranda byla opravdu zoufalá a neměla daleko k pláči. „Je mi líto Miri, ale nejde to, Parvati musí zůstat tady a ani já odsud nemohu pryč.“
„Hrozně se bojím, že jí něco je! Potíž je v tom, že v místě, kde žijí není pořádně signál a já číslo na pevnou linku jejích rodičů prostě nemám.“ Miranda se odmlčela, protože si musela kapesníkem otřít slzy.
„Tak víš co, Miri, uděláme to takhle...“ nechala se obměkčit Sakura. „Parvati v posledních dnech není dobře. Je nastydlá, má chřipku a já ji fakt nechci posílat až do Ameriky. Počkáme, co ty na to? Když se Abaya během pár dnů neozve nebo se nevrátí, tak tam Parvi vyrazí, ale ne teď.“
„Dobře, Sakuro. Jsem ti neskonale vděčná.“
„Hlavně buď vděčná Parvati.“
„Vyřiď jí, že jí moc a moc děkuju! Ještě dnes ti sem doručím adresu Abayiných rodičů! Hned jdu pro ni.“ Miranda pospíchala cestou ke vsi a Sakura se opřela o futra dveří. ‚Tak se nám to pěkně sere…‘ povzdechla si.


Parvati přiběhla ke Kasumi, která seděla zády ke zdi naproti dveřím. V rukou měla loveckou pušku a neustále mačkala spoušť. Ve zbrani cosi cvakalo, ale ani jednou nevystřelila. Japonka pozvedla hlavu a prohlédla si Parvati. Ta se nad ní sklonila a jemně uchopila pušku. „Proboha, Kasumi, polož to!“ Kasumi rezignovaně pustila pušku a Parvati ji vrátila na držáky. na zdi. „Co se tu stalo?! Vypadáš… strašlivě!“
„Nech mě tu a odejdi.“
„Musím tě vzít do nemocnice.“
„Ne! Do nemocnice ne! Oni by poznali, že… ale nic. Běž pryč, Parvati!“
„To nemůžu! Pověz mi alespoň, co se ti stalo? Přejelo tě auto? Spadla jsi ze střechy nebo… nebo tě přepadli? Ano, viděla jsem vyražené dveře, takže se sem někdo vloupal a… a udělal ti tohle. To ale není důvod pro sebevraždu!“
„Drž hubu, Parvati! Co tvůj důvod pro sebevraždu? Ten byl dost dobrý?!“
„Ne a tak aspoň rozumím tomu, jak se cítíš, ale děláš chybu. Musíš se vzpamatovat! Tvá dcera tě potřebuje! A sestra taky! Nemohlo se stát nic tak hrozného, abys musela chtít umřít!“ Kasumi sklopila hlavu do dlaní pokrytých zaschlou krví.
„Do nemocnice mě nedostaneš. Ale máš pravdu – přepadli mě tu.“
„Doktoři ti pomůžou? Co když máš vážné zranění?!“
„Stalo se to včera odpoledne! Kdybych měla vážně zranění, tak už jsem po smrti. Parvati…“ Kasumi se skoro až zdráhala pokračovat ve větě, ale překonala se. „Můžeš tu zůstat? Jen na pár hodin…“ Parvati pomohla Kasumi na nohy.
„Měla by ses přinejmenším opláchnout, ošetřit rány a vzít si něco proti bolesti. Jestli máš šití, tak ti zranění na hlavě zašiju. Taky uvařím čaj, co ty na to?“ Kasumi se zmohla jen na kývnutí hlavy. Poté smutnýma očima pohlédla na pušku.

Z doneseného dárku by měla Kasumi radost, ale ne za těchto okolností. Když usedala ke stolu s ovázanou hlavou, v čistém oblečení a ošetřenými ránami, cítila se mnohem lépe, přesto stále zostuzeně a slabě. Parvati na stůl položila dva hrnky s čajem a pořádnou dávkou rumu. Věděla, že horký čaj udělá dobře i jí.
„Propadla jsem depresi…“ začala Kasumi.
„Musíš se sebrat, Kasumi. Umyla sis i oko? Byla na něm krev…“ Kasumi kývla hlavou a napila se čaje.
„Já jsem propadla depresi! Já! Jsem jenom směšná figurka, Parvati, jen šašek!“
„Ale proč?!“ Kasumi pohlédla na Parvati a pak si zakryla dlaní tvář.
„Znásilnili mě…“
„C-cože?! Tak proto…“
„Ano, tak proto. Bylo to... ponižující! Nikdy jsem nic tak ponižujícího nezažila. Budu muset zavčasu k lékaři, ujistit se, že to nebude mít následky, ale ne teď. Nechci aby se přišlo na to, k čemu došlo. Vyřeším to po návratu z expedice.“
„Nechci se v tom déle vrtat, ale podržím tě, Kasumi, věz, že stojím na tvé straně. Mohla bych na tu expedici jet. Teď už ano.“
„Ne. Ty buď u mé sestry. Buď jí k ruce.“
„Budu, to ti slibuju ale ty mi zase slib, že už neuděláš takovou hloupost. Nejsi první žena, kterou kdy kdo znásilnil.“
„A nejsem ani první, která se po znásilnění sesypala. Přepadla mě tady Helga. Kdyby mi nevrazila tak hroznou ránu do hlavy, ubránila bych se jí! Možná... Ale po té pecce jsem byla jak zdrogovaná – tak malátná, pomalá a neschopná se soustředit. Způsobila mi otřes mozku, ale kdyby mě jen zmlátila, tak bych to překousla. Jenomže pak sem přišel její komplic a znásilnil mě! Nedokázala jsem se bránit a jen ho prosila, aby toho nechal. Nikdy se mi nic takového nestalo, ne tak strašlivé ponížení! Je to jako kdybych selhala jako člověk! Hrozně mě to vzalo a když jsem se pak v noci za hnusného počasí probudila, padla na mě hrozná deprese. Přišlo mi, že nic nemá význam, že všechno o co se v životě snažím je k ničemu. A není divu, vždyť žádné výsledky moje snažení nemá! O všechno, co si pracně vybojuju zase hned přijdu! Tohle není život, který jsem si přála! Svět se ale nezbořil a já se s tím prostě musím vyrovnat. Kvůli rodině i kvůli sobě.“
„Zvládneš to, chce to jen čas. I já se s tím, co se mi přihodilo vyrovnala. Kasumi, víš, že je to vůbec poprvé, co spolu vedeme normální hovor?“
„Dobře, že na to upozorňuješ. Mám totiž dost osobní otázku… Budu mluvit zcela otevřeně.“
„Ty mě děsíš.“
„To, že jsem tu byla sama a bez kohokoli blízkého mě jedině ublížilo – zašla jsem příliš daleko a teď mohla být mrtvá. To už se nesmí stát. Podívej, Sakura mě často nabádá, abych si sehnala muže. Já říkám, že je to zbytečné, ale vím, že to prázdné místo po Samuelovi vedle sebe mám a bylo by krásné ho zaplnit. Pověz mi, čistě pro moji představu – jak jsi se svým ne zrovna ženským tělem a náturou hledala přítele? Bylo to těžký? Myslíš, že někdo jako já má vůbec šanci uspět?“
„To nevím, Kasumi. Jediný přítel, kterého jsem kdy měla, byl Nicolas. Myslela jsem, že se milujeme, on si to myslel taky, ale bohužel kratší dobu než já. Ale to jak jsme se seznámili… Prostě mě potkal na základně, pozval mě na rande a řekl pár pěkných vět, načež jsem se mu div nevrhla kolem krku, protože byl vůbec první, kdo mě kdy chválil a prokazoval mi city. Myslím, že pro někoho je mé tělo přitažlivé, že existují tací, kteří by rádi ženu, co je samý sval. Trvalý a harmonický vztah na tom ale vystavět nejde, protože v něm je potřeba jít do hloubky a to ti, co milují jen a pouze ženské svaly, neumí. Je to stejné jako když si muž vyhlídne nějakou playmate. Hezká tvářička přecpaná botoxem, obrovské řasy, dva medicinbaly, dlouhé nohy,… mužům se to líbí, ale manželství nefunguje, protože jde jen o zevnějšek nebo bankovní konto. Je to jako kupovat zajíce v pytli – obal může být fajn, ale to uvnitř sedne tak jednomu ze sta, možná z tisíci.“
„Chlapi jdou víc po kozách než po svalech. A když už, tak chtějí udržet ženskost. To se tobě moc nepovedlo…“
„Víš, bude to znít divně, ale Sakura mi pomohla a ukázala, jak být na sebe hrdá. Když třeba v televizi slyším o nějaké modelce, vždycky si říkám, že jsem mnohem lepší než ona. Možná nejsem slavná, ale jsem lepší. Jasně, modelky jsou známé, zdobí titulní stránky časopisů, jsou hosty televizních pořadů, jsou to zkrátka celebrity. Ale já mám se svým tělem víc práce než ty vychrtliny připomínající chrastítko. Taky jsem se sebou něco udělala a někam to dotáhla, no a nebylo to jen o tom jít pod nůž. Tak by si veřejnost měla považovat i lidí, jako jsem já, ale po těch nikdo ani nevzdechne! Dokonce ani po těch, které jsou oficiálně sportovkyněmi – kulturistky, zápasnice a další! Pověz mi – kolik znáš zápasnic? Vsadila bych se, že ani ty moc ne, ale když se řekne modelka, hned se ti nějaké jméno vybaví a není divu, protože jména modelek nebo třeba hereček na tebe útočí na každém rohu. Na lidi jako jsem já se ovšem kašle! A když už se objeví třeba v televizi, pak jen proto, aby tam byli za raritu, za něco zvláštního, za senzaci! Moderátoři se jich ptají, jak se sebou žijí, co všechno pro své tělo dělají, jak se cítí… Veřejně je ponižují, znevažují jejich úsilí a někdy jimi i otevřeně pohrdají. Společnost protěžuje anorexii a faleš a ještě si tomu dovolí říkat krása! Já jsem oproti nim krásná!“ Kasumi poslouchala Parvatin rozvášněný projev se zájmem. Bylo vidět, že Sakura se činila. „Chci jen říct, že s modelkou je to jako mít vedle sebe kus bakelitu, zatímco na mě je všechno přirozené a lidské.“
„Žertuješ?! Co mužské hormony? A co tvoje kozy?“
„To ano, to uznávám. Ale umělá prsa jsem si nechala dělat v době, kdy jsem cítila, že přestávám být ženou. Dnes už bych do toho nešla a s těmi hormony to taky není tak zlé, vždyť steroidy už neberu a některé vedlejší účinky se časem vytrácí. Připadám si prostě žensky a desítky kilogramů svalstva na tom nic nezmění.“
„No… nebudu ti to vymlouvat, nakonec také nejsem zrovna ideál krásy a síly mám minimálně dle novinářů víc než je zdrávo. Prý trpím celou řadou psychických poruch, včetně neschopnosti smířit se a přizpůsobit se svému pohlaví. Idioti! Jednak je v životě nás obou fyzická síla nezbytná a pak nejde o to přibližovat se společenským konvencím, vždyť krása je subjektivní pojem a ti, co se nám snaží namluvit opak, jsou namyšlení hlupáci.“ Parvati se usmála, neboť Kasumina slova ji jedině pozvedly náladu. Kasumi se zahleděla do Parvatiných zelených očí a řekla: „Člověk by neměl být sám. Pak může udělat hroznou blbost. Poslyš, potřebovala bych pomoct.“
„S pomstou? Chceš vyřídit toho, kdo tě tak zřídil?“
„Zřídila mě Helga, naše společná známá, ale ta bude už mimo dosah, kdežto její komplic ne. Muž, co mě znásilnil, tvrdil, že chodí do fitka a v Llanelli je jen jedno, pokud vím. Půjdeš tam se mnou?“
„Teď?! Měla bys odpočívat.“
„Měla, ale pokud mi něco opravdu pomůže se sebrat, pak je to pomsta. Navíc zítra přijede Shaira a ta mě dá zase dohromady. Pojď, pojedeme do Llanelli.“
 
Parvati ve tři hodiny odpoledne zastavila na parkovišti, jen kousek od místní posilovny. Ženy vystoupily z vozu a prošly prosklenými dveřmi do budovy. Podél stěny byla celá řada posilovacích strojů od rotopedů po běžící pásy. Vzadu pak byly stojany s činkami a ještě dál za nimi pak průchod do tělocvičny, kde nechyběly žebřiny, hrazdy, či provazy. Nebylo tu mnoho lidí, ale alespoň neměl místní trenér moc práce. Trenér, urostlý holohlavý muž, tlačítkem na zdi zvýšil frekvenci otáček ventilátorů, které se staraly o příjemné prostředí. Poté se v rychlosti vrátil k muži, jež ležel na zádech a zvedal činky. Byl to nováček a potřeboval neustály dohled, protože kdyby přecenil své síly, mohl by odtud putovat rovnou do nemocnice, co byla o dva bloky dál. Když si trenér konečně všiml nově příchozích, pomohl dát muži činky na stojany, cosi mu řekl a pospíchal ke dveřím.
„Zdravím,“ řekl trenér. „Vy jste tu poprvé, nemýlím se?“
„Ne,“ odvětila Kasumi a dál se rozhlížela po zákaznících. Jimbo tu však nikde nebyl. „Znáte chlapa, co si říká Jimbo?“
„Znám – vychloubačný frajer. Chodí sem často. Možná přijde i dneska, ale zatím tu není. Sháníte ho?“
„Vlastně ano. Ale na tom nesejde. Hmm, já a moje kamarádka si chceme trochu zacvičit.“ „Určitě? Vypadáte dost... potlučeně.“
„No a co?! Kolik by stály dvě hodinky?“
„Dvě hodinky?!“ podivil se trenér. „Platí se čtyřicet liber na měsíc, s tím, že tu můžete být během otevírací doby kdykoli.“
„No dobře, tak nám to přepočítejte na jeden den.“
„Ale takhle to nefunguje! Nemůžete si koupit jen jeden den.“ Kasumi se znovu rozhlédla po posilovně. Byla prostorná, o tom nebylo pochyb. Lidí tu bylo sotva osm a žádný z nich nevypadal jako kdovíjak vytrénovaný člověk.
„Jak dlouho to tu vedete?“ otázala se Kasumi.
„Asi čtyři roky.“
„Čekala bych třeba nějaké vrcholové sportovce, když už si účtujete takové ceny. Ale tihle lidé…“
„Lanelli je malé město. Se vší úctou – jestli chcete větší a vybavenější posilovnu zajišťující i řadu programů, pak čekejte podstatně větší cenu.“ Parvati pokývala hlavou.
„To ti můžu potvrdit,“ řekla.
„No dobře…“ rezignovala nakonec Kasumi a následovala trenéra do kanceláře. Z šuplíku stolu vytáhl peněženku, dva popsané listy papírů a dvě nevyplněné stvrzenky.
„Vlastní posilovnu mám lépe vybavenou,“ dodala Kasumi, když tahala z peněženky osmdesát liber.  
„Opravdu? Tak proč necvičíte tam, dámy?“ otázal se muž a bylo vidět, že Kasumi vůbec nevěří.
„Protože mám ve sklepě půl metru vody. Ty neustálé lijaky zvedly hladiny malých říček. Proto potřebujeme cvičit tady, ale ne celý jeden měsíc!“
„Ale… já neřekl jen měsíc. Podívejte…“ Trenér předal ženám papíry a ty si je podrobně přečetly. Parvati byla první, kdo to komentoval, zatímco Kasumi jen zrudla.
„Závazek na celý rok?!“
„Ano, můžete to zaplatit i jednorázově, abyste měli slevu, v tom případě bych poprosil o 400 liber za každou z vás. Pokud byste měly zájem o dlouhodobější závazek, pak je možné zakoupit dva až tři roky. Vypovězení smlouvy je možné, ale v tom případě je třeba doplatit případnou chybějící sumu. Dole je ještě dodatek týkající se pitné vody.“ Parvati ho raději přečetla nahlas.
„V posilovně je možné dokoupit jednolitrové lahve s pitnou neperlivou vodou. Cena za jednu čítá 75 pencí. Není dovoleno do objektu přinášet vlastní vodu. Zaměstnanci Fitness Queen jsou oprávněni prohlédnout zavazadla návštěvníků a ujistit se, zda toto pravidlo není porušováno.“ Parvati smlouvu odložila na stůl a pozorovala Kasumi, která neměla daleko k výbuchu zlosti. „Podívejte, pane…“
„Howard Peak.“
„Já a moje trenérka sem chceme jít jen jednou. Neplánujeme další návštěvy, alespoň zatím ne. Nešlo by to udělat nějak jinak? Co takhle takovou zkušební lhůtu?“ Howard se zamyslel a nakonec řekl:
„No, proč ne. Šatna je v chodbičce vedoucí do tělocvičny. Mám vás tam doprovodit?“ „Nebude třeba,“ odvětila Parvati a odvedla zbrunátnělou Kasumi pryč.

Když se ženy převlékaly a dávaly si své oblečení do uzamykatelných skříněk Parvati se své společnice zeptala:
„Proč jsi najednou tak zamlklá? Vyřešila jsem to dobře, ne.“
„To ano, zatímco ty budeš cvičit, já budu předstírat, že tě kontroluji, jestli si počínáš správně a mohu sledovat dění uvnitř. Zůstaneme ale vzadu u stěny, to abychom nebyli zbytečně na očích.“
„Ale tam jsou jen běžné činky, navíc ty nejtěžší.“
„Žádné ale!“ vykřikla Kasumi. „Alespoň se budeš muset snažit.“
„Ty jsi pořád naštvaná… ale proč na mě?“
„Ten sráč mi neskutečně hnul žlučí.“
„Ale takhle to chodí všude!“
„To nemění nic na tom, že je to svinstvo! A ještě si musíš platit pití! Já mu za pití nedám ani hovno, a jestli jenom šáhne do mé příruční tašky, zlomím mu ruku!“ Kasumi se zamyslela a řekla. „Kousek odtud je obchod, dej mi pět minut.“
„Kasumi! To nemůžeš!“
„Neříkej mi, co nemůžu!“ odsekla Kasumi.
 
Japonka vyběhla z šatny a pospíchala na ulici. Přeběhla přes silnici a vběhla do dveří obchodu. Byl to malý krámek s minimem zboží, ale zákazníků musel mít dost, jinak by ve městě jakým bylo Llanelli nevydržel. Kasumi počkala ve frontě, dokud na ni nepřišla řada. Rozhlédla se po zboží a vybrala dvě lahve s čistou pramenitou vodou. Zaplatila za útratu a pospíchala do posilovny. Parvati se zatím zabývala bušením do boxovacího pytle. Japonka si do kouta odložila tašku, vzala z ní jednu lahev, záměrně se postavila do samého středu posilovny otevřela ji a začala pít. Během okamžiku si vysloužila pozornost téměř všech přítomných včetně Howarda. Ten cosi řekl muži, kterému pomáhal s činkami a přistoupil ke Kasumi.
„Promiňte paní, ale tady se vlastní pití pít nemůže.“ Když se Kasumi dostatečně napila, zašpuntovala lahev a otřela si ústa. Poté nahodila falešný úsměv a řekla:
„Vážně ne? Já jsem se právě napila.“
„Paní… pokud chcete pití, kupte si ho. Stojí jen necelou libru.“
„Vsadila bych se, že tu vaši vodu kupujete dost možná z toho krámu přes ulici a pak tady navyšujete cenu, ostatně já tam tuhle lahev koupila za padesát pencí. Jsme v místě, kde lidé běžně cedí pot a unavují se, takže pití je pro ně nezbytné a vy je ještě vykořisťujete! Nehledě na to, že rozvoj ducha i těla je stěžejní a tak by podobné instituce měly být hrazeny státem, stejně jako školy a knihovny! Víte, kolik stojí obyčejný rotoped? A kolik zabírá místa?! Ani lidé z vesnice si nemohou dovolit vybavit dům posilovacími stroji, natož lidé žijící v malých městských bytech. A dále – lidské tělo se musí zatěžovat rovnoměrně, tudíž zakoupení jednoho stroje je k hovnu!“
„Všechno je to strašně hezké, ale tohle je moje živnost. Možná máte pravdu, ale jakmile to tu začnu vést zadarmo, můžu se stěhovat pod most.“
„Tohle je váš problém, ne můj.“ Kasumi zírala trenérovi do očí a to až do chvíle, kdy sklopil zrak. Přesto z něj odhodlání nevyprchalo.
„Nepijte tady!“ zdůraznil Howard a odešel se věnovat zákazníkům. Kasumi, která sice již žizeň neměla, opět otevřela lahev a napila se. Doufala, že incident bude mít pokračování a to se také stalo, když jeden z mužů ukázal na Kasumi a řekl:
„Jak to, že ona tu smí pít vlastní vodu?! To je nějaká protekce, nebo jak?“ Howard byl evidentně rozčílený.
„To chcete provokovat?!“ vykřikl.
„Chci,“ odvětila s klidem Kasumi.      

Dveře posilovny se rozevřely a dovnitř vešla brunetka s batohem na rameni. Howard okamžitě opustil Kasumi, přispěchal k ženě a políbil ji na tvář. Na ostatních lidech bylo znát, že ženu znají a že ji tu už očekávají. Prošla kolem Parvati a Kasumi do šatny a během pěti minut byla zpátky v jasně červených kraťasech a rudé podprsence.
„Ty kozy…“ špitla tiše Parvati a sledovala jak se ženě při každém nádechu vzdouvají ohromná kulatá ňadra. Prošla kolem Parvati aniž se na ni otočila a stoupla si do samého středu posilovny, kde se začala protahovat. Většina ostatních veškerého snažení nechala a sledovala tělo oné ženy. Pozornost jí evidentně dělala dobře.
„Tak jdeme na to?“ otázala se přítomných. Nadšený souhlas vystřídalo vzrušené očekávání, když žena usedla ke stroji na posilování rukou. Nastavila si zarážkou požadované závaží a pustila se do nepříliš namáhavé činnosti.

„Kolik myslíš, že tam má?“ ptala se Parvati. Zdálky totiž na závaží neviděla, avšak lehkost s jakou žena zvedala zátěž ji překvapovala. 
„Moc ne,“ odvětila Kasumi.
„Taky bych řekla – je to jen na efekt. Prostě další manekýna, ale podívej jak na ni všichni civí a jak se vidí v jejím výstřihu. Ale tohle je krucinál posilovna, tady je důležitá fyzička a ne kozy! Ať jde na přehlídkové molo!“
„Smiř se s tím, že tebe tu nikdo obdivovat nebude. Rozhodně ne na její úkor. Tím chci říct, abys na ni přestala civět. Nemá to smysl, Jimbo už dnes asi nepřijde. Půjdeme?“
„Ne,“ odvětila Parvati, přestože fyzická námaha jí vinou nachlazení nedělala dobře. Přistoupila k velké čince. Kasumi neviděla ráda, kterak černoška přidělavá jedno závaží za druhým. Když s tím skončila na železu bylo téměř dvě stě kilogramů.
„Přestaň blbnout, Parvati!“
„Podívej se na ni,“ řekla černoška a ukázala na ženu, která teď zvedala jednoruční činky. Ty měly přes deset kilogramů.“
„Kolikrát je zvedne?“ ptala se Parvati. „Čtyřikrát a dost? No, rozhodně ne tolikrát jako já, ale podívej – všichni civí na ni. Na její zadek, na její kozy, na její břicho i na její tvář.“
„A ty se tu chceš strhat, abys upoutala pozornost?! To se ti povede, ale teprve až dorazí sanitka.“
„Pleteš se, Kasumi. Vsadím se, že tohle Fittness Queen ještě nezažil.“ Parvati se sklonila, uchopila činku a v souvislém pohybu ji zvedla do úrovně pasu, načež poklekla ‚nadhodila‘ si ji a narovnala se. Lidi se na Parvati skutečně otočili a jeden z nich pronesl.
„Panečku, vy jste ale silná!“ Parvati čekala, že se obdivovatelé přesunou k ní, ovšem marně. Prsatá žena ulehla ke stroji na posilování nohou, čímž vystavila svůj zadek a to byla jedna z mnoha senzací, kterou si návštěvníci nemohli nechat ujít. Parvati skoro až se slzami v očích položila činku a položila dlaně na své prsa.
„Nechtěla jsem si je dělat  moc velká. Jen takové… normální.“
„Nejde jen o ně, Parvati! Pojď už pryč.“

Parvati to ale nestačilo. Zašla k hloučku lidí a pohlédla na prsatou ženu. Ta se otočila na Parvati, prohlédla si ji a pozvedla obočí.
„Teda…“ řekla s údivem. „Nepřehnala jsi to s tím cvičením? A kdo vlastně jsi?“
„Jsem Parvati a ty?“
„Alexis, královna téhle posilovny.“
„Jo tak ty jsi ta královna! Ale tohle není přehlídkové molo! Tohle je posilovna a sem lidi chodí kvůli fyzičce, ne kvůli tobě!“ Nikdo na to nic neřekl a Alexis se postavila před Parvati. „Howard ti prý dovolil zde posilovat zadarmo, tak nezneužívej jeho štědrosti a važ si jí.“
„Pche! Myslíš, že sem chci chodit? Je to běžná posilovna jako každá jiná a jediné čím se může Fitness Queen chlubit je vysportovaná panenka Barbie. Jen blázen by tady trávil čas.“ Alexis se obrátila k davu a poukázala na Parvati.
„Kdo z vás by sem rád chodil kvůli ní?“ Ticho bylo dostatečně výmluvné. „Tak vidíš, Parvati. Sexy holka jako jsem já, člověka povzbudí a to pořádně. Kdybys zaujmula mé místo, lidé by spíše odcházeli. Každý člověk má rád krásu a já jsem její ztělesnění na poli posiloven. Všechno na mém těle je dokonalé. Ty jsi až za hranicí, daleko za hranicí.“
„Jsi umělá a falešná!“ zařvala Parvati.
„Jsem krásná a sexy, tak to prostě je. Můžeš se zeptat kohokoli chceš – potvrdí ti to.“ Naštvaná Parvati semkla ruku v pěst, ale Kasumi ji zadržela.
„Stojí ti za to?“ otázala se jí. „Je to jen namyšlená děvka, na které je umělé i to její chování. To ty, Parvati, si nepotřebuješ na nic hrát, ty můžeš hrdě vystavovat své tělo, protože na to máš, kdežto ona ne. Proč myslíš, že jde žena na plastickou operaci třeba rtů nebo koz anebo nosu? Jednoduše proto, že se sebou není spokojená, že se sama sobě nelíbí a chce být jiná. Ale my dvě se sebou nemáme problémy, my jsme sebevědomé a na své těla hrdé a nepotřebujeme k tomu silikony ani obdivovatele. Jsme totiž své.“ Alexis zrudla a ukázala prstem ven ke dveřím.
„Vypadněte!“ zařvala. Parvati přistoupila těsně před Alexis a hleděla jí do očí.
„Vlastně je mi tě líto, Alexis. Jsi jen otrokyní druhých.“ Alexis už to nevydržela a vrazila Parvati facku. Ta jí dlaní strčila do hrudi a s lehkostí ji srazila na zem. Pak se vydala k odchodu.

Kasumi za pomoci Parvati nasazovala do pantů dveře z kuchyně, to aby do vily nefoukalo. Když bylo hotovo, Kasumi vyzkoušela, jestli půjdou bez obtíží zavřít i zamknout, a když se to potvrdilo, zašla do vily.
„Pojedeš teď na Black Mirror?“ zeptala se Japonka Parvati.
„Nemám tu s tebou ještě zůstat?“
„Byla bych radši, kdybys byla Sakuře k ruce.“
„Chápu. Ale vyřídíš Shaiře ještě jednou mé díky, že ano?“
„Určitě. Parvati, už sice vidíš, ale nevypadáš mladší... Copak ti Shaira nenabízela mládí?“
„Nabízela ale já bych jednou chtěla do Nebe, jestli mi rozumíš.“
„Nerozumím.“
„No prostě...“ Parvati se odmlčela a hledala vhodná slova, aby Kasumi neurazila. „Nechci vkročit na cestu, která končí někde v Pekle nebo kde vlastně. Už je mi jasné, že mezi námi jsou bytosti z jiného světa, ale taková byla vlastně představa i našich předků. Nevěřím tomu, že se musím každý den modlit a že musím dodržovat desatero, abych po smrti skončila v Nebi, ale určitě vím, že se musím vyhnout temným silám.“
„Kdybych věřila, že Nebe existuje, možná bych se kouzlům Pekla taky vyhýbala. Ale já se řídím rozumem, rozhodně ne vírou v něco, co nejde dokázat.“
„Jak to, že ne? I kdybys nevěřila na zázraky, když existuje Peklo, zákonitě musí být i Nebe!“
„Když myslíš...“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 08.05.2014, 11:32:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Musím to napsat: docela jsi mne dostal. Čekal jsem Peklo, démony a tak dále. A vono ta zbraň prostě nevystřelila. Jenže... třeba to patří k tomu (k daru věčného mládí a jisté nesmrtelnosti). Kasumi se prostě nemůže zabít a basta...

Pomsta se zatím nekoná. Opravdu jsem se zájmem čekal, v jakém že stavu najde Parvati Kasumi, ale že ji najde nasranou s puškou v ruce. Kolikrát asi stiskla spoušť? Možná se obě ženy spřátelí, nejenže mají společného nepřítele, ale i zájmy. Poznámka na Nebe je jistě takové rýpnutí (k čtenáři), který jistě tuší, že se v tomto příběhu Nebe nedočká, Peklo ví své...

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Na práci šotku jsem nenarazil, případně ji přešel, ale spíš sázím, žes ty prevíty uplatil, aby Ti dali pokoj! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Útěk
Werika
Jak prodat svou...
Apinby
Lepší svět?
ShNel
obr
obr obr obr
obr

Drahá mi jseš
nevimjakou
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr