obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Čarověník III. 5. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Čarověník III.
 autor Maruška publikováno: 10.05.2014, 21:59  
 

Když se svět zastavil a věci dostaly zas své konkrétní obrysy, uvědomila si, že stojí u ústí jeskyně a do očí jí svítí slunce. Koza se s vyčítavým naříkáním rozeběhla ven.

„Nejsme doufám zas tam, odkud jsme přišli,“ pravila Jindřiška výhrůžně a upřela zrak na plivníka, který si hrál s jakousi kovovou věcičkou.

„Není snadné použít přibližovadlo, když se neví, kam se chce,“ nafoukl se skřítek. „Ale v každém případě bych opustil podzemí. Pan Vohnout mi připadal poněkud nervózní.“

Musela uznat, že ten prcek má pravdu. A jestli jí pomohl dostat se na druhou stranu, nebude na něj už tak zlá. Krátce pohlédla zpět do černorudé tmy za svými zády, odkud táhl ledový chlad. Potom se sehnula k plivníkovi a natáhla ruku. S výrazem „stejně jsem od začátku věděl, jak to dopadne“ se jí usadil za krkem.
„Tak se podíváme, kde to vlastně jsme,“ vydechla a plna nervózního očekávání se vydala k východu.

Ocitli se v borovém lese vklíněném do pískovcových skal. Vzduchem se nesla omamná vůně pryskyřice. Vrzavý koncert cikád zněl v korunách stromů. Slabý vánek čechral drobounké lístky borůvčí a střapatou trávu. Fialové květy charimé se spolu s hnědozelenými ještěrkami vyhřívaly v šikmých slunečních paprscích.
„Jsme tu,“ zasmála se Jindřiška. Byla si jistá. Ani netušila, jak se jí místní krajina zapsala hluboko do srdce. Je možné mít dva domovy?

„Jste si jistá?“ zeptal se skřítek lehce ironicky.

„Absolutně,“ přisvědčila. Okolní skály by poznala okamžitě. Třeba tyhle úzké jí vždy připomínaly píšťaly obrovských varhan.

„To ovšem nemění nic na tom, že mám hlad,“ připomenul jí.

„Za hodinu dojdeme do vesnice u jezera,“ řekla smířlivě. Za hodinu uvidí Kadena. Za hodinu bude dobře.

Skřítek se na okamžik odmlčel a pak rezignovaně prohlásil: „Nic naplat. Každý zdatný plivník by měl s nečekanou časovou prodlevou v jídelníčku vždy počítat.“

Obrátila oči v sloup. „To přibližovadlo,“ nadhodila pak. „Co to vůbec je?“

Mávl rukou: „Celkem nic zvláštního. Patří ke standartní výbavě plivníka v terénu.“

„Můžu se podívat?“ nenechala se odbýt.

Něco si pro sebe zabručel a podal jí titěrné kolečko. Sotva se však dotklo Jindřiščiny dlaně, kovové plátky tvořící jeho povrch se s tichým šelestěním daly do pohybu. Fascinovaně sledovala, jak strojek roste. Když dosáhl velikosti dezertního talířku, stříbrné šupinky se zastavily.

„Ty jo,“ hvízdla uznale.

„Přizpůsobí svou velikost majiteli,“ vysvětloval upjatě, ale na tónu jeho hlasu bylo poznat, že ho její obdiv náramně těší. „Kdysi dávno naši předkové znali jeho princip. My jen víme, jak to krmit.“

„Moment,“ zarazila ho. „Ono je to živé?!“ S nedůvěrou pohlédla na věc ve své ruce.

„Nevím,“ zamyslel se, „nikdy jsem o tom takhle neuvažoval. Ale jisté je, že když do toho vložím cokoliv poživatelného, funguje to.“

„Aha,“ řekla udiveně a přejela bříškem palce po středu kolečka. V ten moment cvakl skrytý mechanismus. Jeden z kovových plátků odskočil a objevila se malá dutina, v níž zahnívalo cosi hnědozeleného. „Strašně to smrdí…“ pokrčila s odporem nos.

„Ždibec domácí sekané. Výborná. Jedna stará dáma ze Smíchova ji svému muži peče každou druhou neděli,“ řekl, jako kdyby držela v ruce nejlahodnější kus sousta.

„Milé,“ poznamenala úsečně a vrátila mu přibližovadlo. Okamžitě se zmenšilo na svou trpasličí velikost.

Strčil si věc do kapsy: „To ano, když pomineme fakt, že je už pěknou řádku let vdova. A pořád si myslí, že jí nebožtík chodí sekanou tajně ujídat.“

Jindřiška neměla kdy skřítkova slova patřičně vstřebat, protože v tu samou chvíli se z nitra jeskyně a z vrcholku oné skály připomínající varhanní kůr vyvalil uši rvoucí hřmot a kvílivé ječení. Skály se rozevřely a hrozily svým vlastním roztrháním. Vzápětí ji přirazil k zemi prudký poryv větru a těsně nad její hlavou prolétly dvě rudé skvrny. Nečekala na nic. Vyskočila na nohy a s plivníkem na ramenou se rozeběhla mezi stromy. Ať už na ni zaútočilo cokoliv, v lese bude mít daleko větší šanci se ubránit než na volném prostranství při ústí jeskyně.

Vlétla mezi borovice. Jekot se změnil v nedočkavý pískot a blížil se k ní ze dvou stran.

„Co je to?!“ kvikl skřítek a bolestivě se jí pověsil za ušní boltec.

„Vím já?!“ odsekla klopýtajíc přes kořeny a kameny vykukující z písku. Nevěděla, jak dlouho dokáže běžet. Únava, žízeň a horko ji s každým metrem vysilovaly stále víc. Srdce jí bušilo až v krku a před očima tancovaly mžitky.

„Neposkakujte tolik!“ zvolal plivník a pokusil se vytáhnout přibližovadlo z kapsy sáčka. Jednou rukou se však na Jindřišce nedokázal udržet. „Zastavte!“

Nedošlo jí, o co se skřítek snaží. Rozhodně musí utíkat dál. Těsně za ní zapraskaly větve a cosi jí s pištěním vrazilo do zad. Zavrávorala. Ozval se pleskot blanitých křídel a další pečlivě volený úder do podkolenní jamky její úprk zmařil. S pronikavým výkřikem vlétla po hlavě přímo do pichlavého borůvčí a plivník s ní. Neznámí trýznitelé jí však nedarovali ani okamžik k vydechnutí a bombardovali její tělo s neutuchající vytrvalostí. Zatnula zuby, popadla kámen, který nahmatala pod sebou, a ohnala se jím. Jekot přešel do fistule, ale útok na okamžik polevil. Využila toho – vyskočila na nohy a otočila se.

Byli červení jako řeřavé uhlíky a poměrně malí. Ještěři s dlouhými zobáky zakončenými bizarně tvarovaným kostěnými výrůstky. Poulili na ni velké tmavé oči. Přední pár končetin tvořil kostru kožnatých křídel, zadní končetiny - podsadité a svalnaté – nesly celou tíhu těchto podivných tvorů.

Stiskla kámen pevněji v dlani a rychle pohlédla dolů. Skřítek se s hlasitým klením prodíral keříky borůvek mezi jejíma nohama.

„Použijte přibližovadlo!“ zaječela.

„Teď se staráte!“ zvolal nakvašeně.

„Honem!“

Jeden z ještěrů pozvedl hlavu kolmo k obloze a z jeho hrdla se vydral zvláštní přeskakující hvizd. Druhý tvor roztáhl křídla a s překvapivou rychlostí se na ni vrhl. Mrštila po něm kamenem, ale ten se jen neškodně odrazil od kmene nejbližšího stromu. V následujícím okamžiku jí výhled zastínila těla útočících tvorů. V očekávání bolesti se schoulila do klubíčka a zakryla si obličej.

„Holid!“ zařval kdosi. Vzduchem zasvištěla ocel a pak se rozhostilo ticho.

Pohlédla před sebe. Spatřila dva muže stojící nad škubajícími mrtvolami zvířat. Byli oblečení do ošuntělých režných košil a kalhot. V zarostlých tvářích dohněda opálených sluncem nedokázala číst. Důvěru v ní nevzbudil ani fakt, že vyšší z nich v ruce třímal meč, jehož čepel zdobily jemné spirálky. Poznala práci tinifů. Jen oni uměli vyrobit takovou zbraň.

Jeho druh – malý a zavalitý – došel až k Jindřišce a pozorně si ji prohlédl. „Keren teled, lateren,“ zaculil se. Jindřišce připomínal vepře, který uviděl žlab plný voňavých pomejí. Potom se obrátil ke svému společníku a vyměnili si několik vět.

Odhadovala, že mluví livitsky. „Plivníku!“ zašeptala naléhavě směrem k vrtícím se keříkům.

„Popřál vám krásný den, panno,“ pískl skřítek nevrle, aniž by ustal ve své činnosti. „Prý jste pěkná křepelička.“

Jindřiška vstala nespouštějíc z neznámých cizinců zrak. Začalo v ní klíčit podezření, že by se měla těch chlápků rychle zbavit.

„Čahoun se jmenuje Klerik, tlusťoch Chejr,“ pokračoval plivník nevrle. „Pic kozu u vozu – já to snad nenajdu!“ nadával druhým dechem.

Vysoký muž zastrčil meč do odřené pochvy připevněné k pasu obyčejným konopným motouzem a sebevědomě si založil ruce na prsou.

„Řekněte jim, že děkuju za pomoc,“ řekla Jindřiška.

Borůvčí znovu promluvilo. Livitština ve skřítkově podání zněla legračně. Muži se rozesmáli. Klerik sáhl mezi keříky a vytáhl vzpouzejícího Valentýna Iserbia Sledě. Plivník rozčileně kopal nožičkama a povykoval vysokým hláskem. To jeho trýznitele pobavilo ještě víc.

Jindřiška ztratila trpělivost. Vytrhla překvapenému cizinci skřítka z ruky a posadila si ho za krk.

„Au!“ kvikl a začal šplhat po šedém svetru dolů. „Dejte mě na zem! Musím najít přibližovadlo!“

„Nikam!“ okřikla ho. Celá tahle situace se jí přestávala líbit.

Muži zvážněli a znovu se dali do hovoru. Valentýn přestal jančit a napjal sluch. „Nechci malovat čerta na zeď, ale ti pánové nemají v úmyslu nechat nás jen tak odejít,“ zasyčel jí přímo do ucha.

„Do…,“ zkousla rty a rozhlédla se po nejbližším okolí. Úprkem mezi skalami, v úžlabinách plných písku a napadaného jehličí si může během chvilky zlomit vaz. Což ovšem nebyla – vzhledem k událostem celého dne, kdy neustále někam běžela – žádná novinka.

Dříve však, než mohla cokoliv podniknout, livité zmlkli a Klerik jí popadl za paži. Pokusila se mu vysmeknout, ale marně. „Hou, hou, lateren,“ zamlaskal konejšivě, jako kdyby chlácholil neklidného koně.

Zdvihla se v ní vlna odporu. „Nechte mě být, blbečkové!“ zvolala snažíc se nedat najevo strach.

Plivník se překladem tentokrát nezatěžoval. Zalovil v kapse kalhot a mrskl čímsi Klerikovi do obličeje. Muž zařval a s odporem si volnou rukou rozmazal po tváři neskutečně páchnoucí zelenou hmotu. Chejr se po skřítkovi ohnal, ale ten v mžiku skočil své klientce do výstřihu. Rána dopadla pod Jindřiščinu spodní čelist. Zacukalo jí v týle a v ústech ucítila krev. Jen Klerikův pevný stisk jí nedovolil skácet se livitům k nohám.

„Yadumen!“ zavelel Klerik a nevybíravým škubnutím donutil Jindřišku, aby ho následovala. Chejr se s nespokojeným bručením vydal za nimi.


 celkové hodnocení autora: 99.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.05.2014, 21:58:36 Odpovědět 
   Zdravím.

Taškařice s plivníkem pokračuje. Na jedné straně měla Jindřiška štěstí, že víceméně ve zdraví prošla jeskyní, ale na druhé straně ji po útoku oněch podivných (až pravěkých) tvorů čekalo ještě setkání s obyvateli kraje, kteří s ní nejspíše nemají počestné úmysly. Jenže... kdyby šlo vše po drátku, nebylo by vyprávěni napínavé a čtenáři by se neměli nač těšit! ;-) Na práci šotků jsem nehleděl, měl jsem před očima (i na mysli) ono "přibližovadlo". To jsou věci, čáry a kouzla a tvorové, nad kterými zůstává rozum stát!

Hezký večer a psaní zdar.
 ze dne 11.05.2014, 10:39:04  
   Šíma: Ahoj,

pročpak? Čáry a kouzla zde přeci hrají jednu z hlavních rolí... Spolu s našimi hrdiny. Zajímá mě, jak se bude Jindřišce dařit, a také, zda ji půjde Štěpán hledat (na druhou stranu), a zda oba znovu utuží svůj vztah, nebo se rozejdou... Případně, zda se vůbec najdou, protože i to by se mohlo stát... ;-) Krapet fabuluji. Pardon.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 11.05.2014, 8:04:22  
   Maruška: Díky Šímo, doufám, že čtenářům nezůstane rozum stát nad celým tím příběhem :-) Hezký den.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Srdce ženy / 13...
Rebekka
Soutěž
Nikis
KARNEGOVÉ
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr