obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Warhammer 40000: Plameny cti ::

 autor Akastos Kolja publikováno: 11.05.2014, 17:17  
V temnotě vzdálené budoucnosti není nic než válka a kromně cizáků, kteří číhají v koutech naší galaxie, ohrožuje Impérium ještě jeho vlastní občané, kteří se nechali zlákat chaosem a války, které se táhnou napříč žebříčkem hierarchie, po kterém chce každý stoupat co nejvýš. Všechna práva patří firmě Games Workshop, jež toto výborné protředí vytváří.
 

Agraelus se díval na monitory, které byly zavěšeny v nákladním prostoru raketoplánu, a nervózně si prohlížel data dálkových senzorů. Sice v mlhovině, ve které se právě nacházeli, bylo silné rušení, ale ve změti dat a čísel se mu stejně něco nezdálo. Byl si vědom toho, že se raketoplán nemá čím bránit a tudíž by jakýkoliv kontakt s nepřítelem znamenal jistou smrt a konec cesty, proto se také rozhodl letět mlhovinou, protože je tu tak velké rušení, že je nedokáží odhalit ani ty nejlepší imperiální senzory, bohužel o tu samou výhodu přišel i on a tudíž neměl nejmenší tušení, jestli neletí někomu do pasti, ale nezbývalo mu, než se modlit.
Několikrát obešel improvizovaný řídící počítač, který nahrazoval řízení z kokpitu, který byl zničen nepřátelskou palbou, a pak se už asi po sté šel přesvědčit, jestli je to co převáží v pořádku a beze změny. Šlo o metr a půl dlouhou a dva metry širokou ocelovou bednu s císařskou orlicí na všech stranách a pečetí inkvizice na elektronickém zámku této záhadné bedny. On sám netušil co v té bedně je, ale věděl, že kvůli této bedně zemřelo příliš mnoho nevinných lidí, ať už v té bedně bylo cokoliv, už to dál nechtěl mít na očích a i když ho zvědavost pokoušela, strach před inkvizicí byl silnější a tak se jí pokud možno vyhýbal obloukem a když jí kontroloval, tak se jí ani nedotkl, pouze se přesvědčoval, jestli tam pořád je.
Najednou se ozval praskot, který Agraela vyděsil, až nadskočil. Ten praskot šel z vysílačky, která ležela pohozená vedle těla mrtvého gardisty. Agrael se pomalu přiblížil k vysílačce, přičemž každou vteřinu sjížděl očima k monitorům, které děsivě poblikávali. Praskot se ozval ještě jednou a na jedné z obrazovek, která zobrazuje navigaci a objekty v okolí raketoplánu objevil nějaký bod, byl docela daleko, ale blížil se velmi rychle. V tom okamžiku si Agraelus uvědomil, že je zle, s každým úderem jeho srdce se na obrazovce objevil další a další bod, znázorňující rychle letící neznámé těleso a všechny se rychle blížily k němu. Byl odhalen. 
1
Plameny cti
Šel jsem dlouhou chodbou společně s dalšími asi třiceti muži směrem do ubikací, byl to už třetí den, co jsme zavřený v téhle prokleté těžební stanici a už jsem se těšil, až zase vypadnu. V rukou jsem nesl čisté oblečení, které jsme vyfasovali, a kovová mřížovaná podlaha pode mnou rezonovala. Ostatní muži se bavili o různých věcech, které jsem rád poslouchal, abych zjistil, jak se tu naučili žít. Já osobně bych tu nevydržel déle jak měsíc, není tu skoro žádná svoboda, jen práce, jídlo, práce a pak zase jídlo a ke konci dne spánek. Kromě umělého osvětlení se sem sluneční svit nedostane a jídlo tu nestojí za nic.
Než jsem se dostal do svých ubikací, ještě jsem se musel vysprchovat, a ano musel, dokonce tu stráže nutí zdejší pracovníky nebo spíš vězně do osobní hygieny, jídla a ten kdo neuposlechne, no tak ho čeká nemilý trest. Lehnul jsem si tedy na svou postel a chtěl zavřít oči, jenže jsem uviděl něčí stín, který na mně dopadl. Okamžitě jsem se zvednul a uviděl jsem před sebou statného muže, který mněl kratší šedé kudrnaté vlasy a kulaté brýle. A přes sebe měl přehozen komisařský kabát, který byl dost ošoupaný.
„To ty jsi ten, co přiletěl před třemi dny?“ zeptal se s úsměvem na tváři.
„Jo, jsem, co potřebuješ?“ řekl jsem a též jsem se nuceně pousmál. Naprosto jsem netušil, co by po mně mohl chtít, ještě jsem tu prakticky skoro s nikým neprohodil ani slovo.
„Poslyš, proč si sem vůbec lezl? Tady jsou to samý gardisti, zločinci nebo uprchlíci, ale ty ani na zločince nebo uprchlíka nevypadáš, tak z jakého seš regimentu?“ zeptal se mně a já jsem byl i možná rád, že se se mnou někdo takhle baví, i když jsem věděl, že za pár dní zmizím.
„Nejsme gardista, ale na Schola progenium jsem studoval. Jenže jsem studia potom nechal a já se vydal na dráhu zločince,“ docela jsem se bavil tím, jak jsem si vymýšlel mou minulost. Na Schola progenium by mně nikdy nikdo nedostal.
„Zvláštní, nevypadáš zrovna jako zločinecký typ. Hele, každou noc tu hrajeme karty, nechtěl by ses k nám přidat?“ řekl se šibalským úsměvem na rtech a já mu ho oplatil a přikývnul. Už dlouho jsem nic nehrál.
U improvizovaného stolu z beden nás bylo pět a hra byla v plném proudu, vlastně ona to nebyla až tak svižná hra a spíš než hře samotné jsme se věnovali své historii, tomuto místu a jak se zde kdo dostal. A také bylo zajímavé, o co se hrálo, vlastně se nehrálo o peníze, protože ty tu nikdo nemněl, ale o různé předměty, jako holící pastu, sentimentální předměty a cetky.
„A jak se vlastně vůbec jmenuješ?“ zeptal se mne jeden z mužů, který říkal, že tu je už pět let, a já přemýšlel, zda mu říct pravdu.
„Kolja Sirius,“ odpověděl jsem po chvilce váhání. Stejně je jim mé pravé jméno k ničemu.
„Kvůli jednomu Koljovi jsem skončil tady,“ zasmál se ten komisař, tedy, pokud to vlastně komisař vůbec byl, mněl sice komisařský kabát, ale mohl ho taky někde ukrást.
„Co ti ten Kolja udělal?“ zeptal jsem se, protože mně zajímalo, jestli jsou i další Koljové stejní zmetci jako já.
„No, spíš co jsem udělal já jemu. Než jsem se dostal sem, tak jsem velel mému regimentu, Vlkům spásy. Tak jsme si říkali. No a generál, co vedl jedno tažení proti orkům mé muže poslal na jistou smrt. Tak jsem mu dal přes hubu,“ když to dořekl a začal se smát, na což jsme všichni ostatní reagovali také smíchem. „A pověz, jak ses sem dostal ty? Minule si se té otázce vyhnul.“
„No, ono je to složitější, jsme tu dobrovolně.“ Když jsme tohle řekl, ostatní se ihned přestali smát a zírali na mně s otevřenou pusou. No, svým způsobem to pravda byla, ale nemohl jsem jim říct, co tu vlastně chci, protože jsem si nebyl jist, jestli by mně někdo z nich nenapráskal a já bych nebyl schopen udělat to, proč tu jsem.
„Děláš si srandu, že jo?“ narušil náhlé ticho jeden mladík, který se zdál být doposud docela zamlklý.
„Jestli jsi tu dobrovolně, pak jsi ten největší magor, jaké jsem kdy viděl,“ řekl docela vážným hlasem komisař.
„Magor možná jsem, ale taky mam všechny barvy!“ zasmál jsem se a položil jsem své karty na stůl. Najednou se všem vrátil úsměv na tvář a někteří z nich rezignovaně ke mně hodily předměty, které mněli v sázce.
„Jsi dobrej hráč. Moc dobrej.“ pochválil mně komisař s úsměvem na rtech.
„Hele, už se někdo pokusil odsud utéct?“
„No, útěk odsud je nemožný, kdyby ses dostal ze stanice na povrch planety tak se dřív udusíš atmosférou, která je nedýchatelná. A pokud by ses chtěl dostat na nějaký z raketoplánů, tak to by tě dřív zastřelili jako psa.“ Odpověděl ten mladík. Tohle mně na chvilku docela vyděsilo, protože jsem nepočítal s tím, že by to tu bylo hlídané.
„Chceš snad odsud utéct?““ zeptal se komisař.
„No, napadlo mně to.“
„No, kdyby se ti to povedlo. Potom bys udělal z týhle zatracený společnosti, tak velkou ostudu, že by určitě padaly hlavy,“ řekl komisař.
„Zdáte se mi jako fajn chlapi a předpokládám, že nikdo z vás není nějaký práskač, protože jsem si všiml, že máte s dozorci problém všichni. Budu upřímný. Jsme schopen vás odsud dostat, ale budu potřebovat, abyste sehráli takové divadlo, až zítra půjdeme ze štoly.“
Vyjížděli jsme ze štoly na plošině výtahu. Celý se klepal a byly jsme všichni hodně vyčerpaní. Viděl jsem, jak se pomalu přibližuje konec výtahové šachty a každým metrem má nervozita stoupala výš a výš. Mrknul jsem rychle na komisaře a ten se usmál. Náhle se ozval skřípot a výtah se zastavil. Otevřeli se dveře a komisař vyšel jako první, udělal pár kroků, skácel se na zem a chytnul se na prsou, přičemž předstíral záchvat. Toho si samozřejmě všiml strážný a přiběhli mu na pomoc. Okamžitě jsem zareagoval, a když strážný zjišťoval, co je komisaři, kopl jsem ho do obličeje. Ten se okamžitě skácel, čehož komisař využil a sebral mu pistoli a okamžitě ho střelil do hlavy. Gejzír rozmašírovaného mozku a krve se rozprsknul o protější zeď. Okamžitě sem přiběhli další dva strážní s brokovnicemi, po kterých komisař okamžitě vypálil. Bohužel jeden ze strážných stihl vystřelit a jeden z broků zasáhl Lummiho. Toho mladíka. Ten se v agónii skácel k zemi.
„Vezměte toho chudáka někdo!“ rozkázal jsem instinktivně.
„Tady na tomhle patře víc strážných není. Musíme rychle, než přijdou další.“ Řekl komisař a postavil se konečně na vlastní nohy, mezitím už další dva vzali Lummiho na ramena.
„Kde je tady sklad materiálů?“ zeptal jsem se a komisař hned ukázal cestu.
Dorazily jsme do skladu, kde jsem okamžitě vzal pár rozbušek, trhaviny samotné jsem bohužel nenašel, ale rozbušky budou muset stačit.
„Komisaři, musíš jít se mnou. Ty to tady znáš. Vy dva s Lummim se tu nějak schovejte, něco vymyslíte. Císař vám pomáhej,“ řekl jsem a okamžitě šel s komisařem na chodbu. Zdálo se, že se nic dít nebude, ale najednou se rozsvítila varovná světla a ozvala se siréna.
„Myslím, že našli ty mrtvoly.“ Zašklebil se komisař, ale já tomu nevěnoval pozornost. Musel jsem rychle jednat.
„Kde je tu nejbližší terminál?“ zeptal jsem se rychle, přičemž mně srdce bušilo.
„Terminál? Skoro všechny jsou teď hlídaný. Co si k čertu zač?“ zeptal se, ale já to ignoroval. Věděl jsem, že není čas na stupidní otázky.
„Co komunikační relé, nebo tak něco?“
„Vím! Servisní šachta, je asi sto metrů odsud.“ řekl docela nechápavě, evidentně už v akci nebyl dost dlouho, ale za chvíli mu došlo, co má udělat a rozběhl se, přičemž si pořád kryl předek pistolí, ve které bylo už určitě jen pár nábojů.
Slyšel jsem, i přes hluk sirén, že v okolních chodbách to pročesávají stráže. Cestou jsme narazili na jednoho ozbrojence. Byl osamocen, což nebylo dobré znamení, někde poblíž mě určitě někoho dalšího. Komisař se však nezastavil a střelil ho přímo do oka. Smrt byla okamžitá, ale výstřel tím pádem prozradil naší pozici. Naštěstí jsem si všiml malého rudého poklopu, který komisař zkusil otevřít ale marně. Byly na elektronický zámek. Zkusil jsem narychlo nějaké kombinace, ale marně. Slyšel jsem, jak se k nám pomalu blížili něčí kroky a tak jsem neváhal a skryl se v ústí jiné chodby. Komisař byl hned vedle mě.
„Co sakra budeme dělat, nemáme proti nim šanci!“ zeptal se komisař, ale já věděl moc dobře co dělat. Všiml jsem si totiž šachty nade mnou a byla dokonce na dosah ruky. Chtěl jsem zjistit, jestli se dá ta mříž odstranit, ale najednou jsem ucítil tupou bolest v zádech a pak se mi zatmělo.
Probral jsem se v jakési světlé místnosti a matně jsem si vybavoval, co se vlastně stalo. Viděl jsem rozostřeně, ale nemohl jsem si nevšimnout nějakého muže, který stál naproti mně. Mněl vyzdobenou uniformu námořnictva a když jsem se pokusil pohnout, zabránily mi v tom provazy, které mně drželi na nepohodlné železné židli.
„Pane Siriusi. Tedy, jestli je to vaše pravé jméno, můžete mně vysvětlit, co mněli vaše činy znamenat?“ řekl dost nepříjemným hlasem s jasným hornogótským přízvukem a já mu nebyl schopen odpovědět. Nemohl jsem mu říct, kdo jsem, protože by mně čekala jistá poprava, takže jsem si jenom v duchu nadával.
„No, pokud budete nadále mlčet, budeme muset, přistoupit k jiným praktikám.“ Řekl s úsměvem a přitom mněl obě ruce za zády, jako to má ve zvyku každý vysoce postavený důstojník.
„Co, budete mně mučit?“ řekl jsem s tónem, který mu dal jasně najevo, že jím opovrhuji.
„Mučení je barbarské, my máme mnohem sofistikovanější metody, jak zajistit, abyste nám řekl, co požadujeme,“ řekl s odporným úsměvem a posadil se na židli naproti mně, přičemž vytáhl z kapsy injekci s nějakou tekutinou. Ať už v tom bylo cokoliv, nesměl jsem dovolit, aby tu věc do mě dostali.
„Je to jednoduché, stačí, abyste mi řekl, co jste zač, a já vás tímhle nenadopuji. Ale jestli budete odmítat mluvit, pak mi nedáváte jinou možnost,“ dodal s úsměvem, který dokázal jen ten největší slizoun v celém impériu.
„Mé jméno je opravdu Sirius Kolja. A prostě jsem chtěl utéct, stojí to tu za nic,“ řekl jsem suše a přitom jsem se mu podíval přímo do jeho očí, které kypěli zkažeností.
„Nevykládejte mi tu báchorky, byl jste sem dovezen před čtyřmi dny, a pokud vím, chtěl jste sem dobrovolně. Uvedl jste, že váš život už nestojí za nic a tak chcete odevzdat jeho poslední dny službě císaři. Jenže, zatím jste se jen pokusil o zradu.“
„Vskutku,“ řekl jsem, protože už mi docházeli slova. Netušil jsem, co bych mněl říct, abych se vyhnul prozrazení, nebo, možná ty jedna možnost byla, ale musel bych prozradit krytí a tím bych ohrozil sebe i inkvizitora Astriase.
„Mohu se vás zeptat, odkud vlastně jste?“
„Máte to v záznamech,“ odpověděl jsem suše. Začalo mi být docela nevolno a srdce mi bušilo nervozitou. Raději bych byl mrtvý, než abych musel být zde, vlastně, už od začátku přestalo vše jít podle plánu.
„V záznamech je, že pocházíte z planety Nová Šance, sektor Atlantis Tercia, což je zemědělská planeta. Povězte, jak to, že máte tedy přízvuk typický pro Segemntum pacifikus. Nová šance se nachází přeci v Ultima segmentum,“ zašklebil se a mně se sevřelo hrdlo, začal jsem se modlit pro Císaře, aby tohle skončilo a jako zázrakem byly mé modlitby vyslyšeny.
Rozsvítilo se červené varovné světlo nade dveřmi a ten důstojník námořnictva se na něj podíval. Viděl jsem mu na obličeji jemné ucuknutí a na chvíli jsme mněl pocit, jako kdybych prohlédl jeho perfektní masku. Masku, za kterou se skrýval strach.
Jenom se na mne na chvíli podíval a já jsem se musel začít usmívat. Potom odešel z místnosti a nechal mně tam o samotě. Netušil jsem proč musel tak narychlo odejít, ale byl jsem rád, že ve výslechu nemohl pokračovat, byl příliš blízko. A navíc jsem si byl jistý, že ten důstojník byl ten, kdo stojí za vším. To on byl ten, kdo se nechal zkorumpovat démony a chaosem a teď spolupracoval s nepřítelem Císaře. A přesně kvůli takovým parchantům musím sloužit inkvizici a zajistit tak, aby náš milostivý a božský Císař nebyl okrádán a zrazován.
Otevřely se dveře a v nich jsem uviděl přesně toho, koho by mi mohl sám Císař dovést. Byl to samotný inkvizitor Astrias Lui. Mněl zdobenou stříbrno červenou zbroj a na hrudním plátu velké písmeno „I“. Na jeho vyholené hlavě se lesklo několik kabelů, které vedli z jeho lebky někam za pancíř jeho zbroje a na pravém oku mněl implantát. Jeho statná a vysoká postava budila respekt v každém.
„Pane, moc se omlo…“ začal jsem,ale inkvizitor mně zastavil jasným gestem jeho levé ruky.
„Omluva by byla na místě, ale to pouze pokud by můj cíl nebyl splněn. Sice se vám nepodařilo získat dostatečné důkazy, ale někdo na druhé straně galaxie mezitím promluvil,“ řekl téměř monotónně a bez náznaku emocí. Ale, myslím, že kdyby to byl obyčejný člověk, jistě by se usmál.
„To rád slyším, ale co se tedy bude dít teď?“
„Teď mně čeká dlouhá cesta a vy, vy budete po mém boku. Věřím, že to pro vás bude cenná životní zkušenost.“


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.05.2014, 17:17:03 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Hned na začátku musím říci, že co se námětu týče, ať už jde o samotnou herní sérii (viz Warhammer), nemám zdání, oč zde jde (ani recenze či screenshoty mi příliš nenapověděly). Jen Wiki píše o tom, že půjde nejspíše o stolní hru. Čekal jsem spíše PC hry, ale pohybování miniaturních jednotek na stole s modelem určitého prostředí v rámci živých spoluhráčů, kteří dělají totéž, může být zajímavé... Dobře, příběh bude nejspíše tím pravým ořechovým právě pro milovníky tohoto žánru (ať už jde o samotné hry, natočený film, či knihy). Možná by bylo také dobré napsat v perexu jakousi poznámku, že jde o fanfikci, aby čtenáři věděli, která bije...

Tak... Co se týče obsahové stránky věci, zde hodně vařím z vody, přestože mi sci-fi žánr není cizí (vždyť i PC hry hodně čerpají své náměty z různých vědeckofantastických knih a filmových adaptací, proč ne tento styl hraní - naživo). Jednotlivé postavy, jejich jména, stejně tak názvy planet a sektorů (ve Vesmíru) mi nic neříkaly. Ale toto je jen můj vlastní problém, protože se ve Tvém světě vůbec nepohybuji. Pomohly by nějaké vysvětlivky? Pak by musely být pěkně propracované, aby náhodou neprozrazovaly další děj a jen čtenáři pomohly k udělání si určitého obrázku o celkové situaci. V jakém světě se bude pohybovat, co se do této chvíle stalo a s kým bude mít tu čest. Nic Ti však nebrání, abys o tom své čtenáře seznámil průběžně (i v rámci děje), to už záleží na Tobě.

Příběh je teprve na začátku. Už z prologu a první části bude mít čtenář možnost zjistit, že zde není vše takové, jaké se to na první pohled zdá. Dobře. Jen netuším, proč se náš hrdina nechal zajmout (či naverbovat) na onu planetu s nedýchatelnou atmosférou a doly pod povrchem!? Měl najít nějaké osoby, kontaktovat je a zjistit, co všechno vědí? Proč by někam dobrovolně šel a pak odtamtud utíkal? Nechápu, ale třeba vážně netuším, která bije (viz onen inkvizitor a cesta přes půl galaxie). Nechám se překvapit, jak bude příběh pokračovat.

Popojedem... Po stránce stylistické bych si dal více pozor na opakování slov, ať už jde o popisy prostředí či děje (často se Ti opakují v popisech různé předměty, o kterých je řeč, jakoby čtenáři netušili, o čem píšeš, možná to stačí napsat jednou a pak to okecat), pozor také na opakování sloves (třeba i v rámci určitých situací), kdy například náš hrdina uviděl nějakého muže, který se pak s ním dal do řeči. U popisů šlo o tu bednu, kdy se hnedle v jednom odstavci ona bedna (doslova slůvko "bedna" v různých slovních tvarech) opakovala. Nakonec, šlo o bednu, jak jinak ji popsat... Předmět? Zásilka? Kdo ví...

Po stránce gramatické, pozor na psaní přímé řeči, hlavně co se jedná užití správné interpunkce na konci přímé řeči (v závislosti na uvozovací větě a její stavbě - kupříkladu, když začíná uvozovací věta slovesem, nesmí přímá řeč končit tečkou, ale čárkou). Občas se najde chybka ve shodě podmětu s přísudkem (máš tam měkkou koncovku, zatím co by si sloveso zasloužilo koncovku tvrdou - mrkni na podmět). Našla by se i nějaká ta chybka ve psaní ji/jí (zkus si za zájmena dosadit slůvka: TU pro "ji" a TÉ pro "jí").

Takže, podtrženo a sečteno... Myslím si, že je celé vyprávění příliš hrrr (vše se událo příliš rychle - i v rámci tří dnů). Chybí mi zde více hmatatelná atmosféra, prostředí ani hrdiny jsem si nedokázal plně představit. Ale abych jen nevrčel, ta část s tím raketoplánem se mi docela líbila (až na to opakování slůvek). Zbytek této části je příliš rychle sfouknutý, malinko nedotažený (i co se logiky týče), ale třeba další díl napoví. Jen Ty jako autor totiž víš, proč se náš hrdina ocitl na té planetě (v tom dole) a co tam vlastně měl udělat (v rámci své mise).

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Mé druhé já říká, že by z tohodle vyprávění mohl být docela zajímavý příběh, jen by to chtělo jít více do hloubky, více si s textem pohrát (více se do něj položit - jde přeci o Tvou "lásku" či "hobby") a přiblížit čtenář nejen vlastní svět, ale i samotné hrdiny, aby mu uvěřili a stali se jeho součástí. Obecné rady? Psaní je dřina a není o tom, mít vše co nejrychleji hotové, přestože i já občas vím, jak rychle chci mít to či ono za sebou... Takže více si pohrej a nespěchej, aby byl příběh více uvěřitelný, stál na pevných základech a čtenáři se na něj těšili, třeba i v rámci popsané atmosféry, zápletky a podobně...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Intelektuálové
triste.franceska
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr