|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39221 příspěvků, 5717 autorů a 388914 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Kočka ::
 čuk |
publikováno: 25.05.2014, 10:02
|
| Příspěvek WS. Pokuste se hádat, jakou písničku jsem v minipovídce rozvedl - a tak trochu jsem se v ní i zobrazil. Její jméno i autor je uveden až na konci textu. |
| |
|
|
Trochu mě překvapilo, když se mi k stáru, a kupodivu zrovna dnes, vynořila z paměti na pohled bezvýznamná vzpomínka, žánrový obrázek, který mi z neznámých důvodů pro nic za nic utkvěl v podvědomí.
Ta zahrada už před mnoha lety přestala být zahradou, teď tam stojí rozestavěný panelák, různé harampádí stavařů je bez ladu a skladu rozeseto po seschlé udupané půdě. Bosou nohou už by se po ní jít nemohlo.
Za mého mládí zde rostl nádherný trávník, v kterém jsem lehával a snil své mladické sny. Pod košatou jabloní. Kde asi skončila? Ani pařez už po ní nezbyl.
Sedl jsem si na štos panelů a zavřel oči.
Jak to bylo v ten dávný den, který jsem nyní měl tak jasně před svým vnitřním zrakem? Kdesi za ohradou se ozýval pes, v jeho vytí a poštěkávání zněl stesk i touha. Snad si povídal s kosíkem, který se předváděl svým zpěvem, a pes chtěl od něho brát hodiny intonací.
Na chvíli jsem pohlédl vzhůru a spatřil červená jablka. Jimi byly větve jabloně obsypány, na jejich lesklých površích se odrážely sluneční paprsky horkého letního dne a svítily jako velké rubíny.
Zvedl jsem hlavu a podíval se očima vzpomínky před sebe, na domek, v kterém jsme bydleli. Na otevřeném okně seděla kočka. Kde se tam vzala? Žádnou kočku jsme přece neměli! Ta cizí kočka projevila značnou dávku odvahy a drzosti, takhle se k nám vnutit! Černobílé sametové kočičí tělo si slastně hovělo na dřevěném parapetu, a současně bylo napjatou pozorností samou. Dívala se na mne upřeně, jako by mě chtěla propátrávat. Ten pohled trochu narušoval línou náladu letního veselého a bezstarostného dne.V jejich zornicích se zobrazovala bezedná hloubka nepojmenovatelných dumek. Číňané prý umějí z kočičích očí přečíst kolik je hodin. Já jsem v nich spatřil něco jako svůj čas s neznámým podtextem. Také jsem se na ni díval upřeně. Neuhnula očima, snad mi chtěla něco sdělit. Je to moje přítelkyně nebo není? Je to můj přítel nebo ne? A jaký jsi? A jaká já jsem? Ptali jsme se navzájem. Nakonec jsem to byl já, kdo sklopil zrak a přerušil dialog. Třeba si kočka myslí jen to, že je symbolem pohody a já ji ruším ve vnitřním zahledění.
Víčka se mi zavřela, hlava klesla do trávy. Usnul jsem. Když jsem se probudil - žádné jablko mi naštěstí na hlavu nespadlo - slunce stálo vysoko, byl čas oběda. Kočka už v okně neseděla. Zbylo tam po ní zvláštní prázdno Od té doby jsem ji už nikdy neviděl.
Probral jsem se ze vzpomínek, povrch panelů mě tlačil, ozvaly se mé zutuhlé nemocné klouby. Podíval jsem se do míst, kde stával náš domek. Ted jsem spatřil rumiště, všude se povalovalo zrezivělé železo, útržky pytlů od stavebních materialů, pár lahví, suť.
Zaostřil jsem zrak. Ano, tam za oprýskaným převrženým kbelíkem. Kotě! Černobílé. Vynořilo se a usedlo před kbelík. Sedělo bez hnutí, upřeně se na mne dívalo a téměř neslyšně pomňoukávalo. Jako by chtělo pokračovat v dávno přerušeném dialogu. Ten pohled jsem znal. A náhle jsem pocítil cosi jako vnuknutí: ona malá kočička byla stejně vybarvena jako zírající kočka ze vzpomínky. Kdoví z kterého rodokmenového kolena po tolika desítkách let pochází. Promnul jsem si oči, když jsem je otevřel, kočičí přelud zmizel. Ve vzduchu ještě doznívalo jemné zamňoukání. Jako by mi přes závoj času předávala pozdrav z daleka, tak mimovolný, tajemně skrytý, že vlastně o něm ani sama nevěděla.
Namáhavě jsem se vstal. V horkém vzduchu se chvěl prach a jakýsi mlžný opar, tetelící se v poledním záření slunce. Zbytek své svačiny jsem hodil ke kbelíku, za nímž se kotě asi skrylo. Podíval jsem se blíž, ne, nebylo tam.
O dvou holích jsem se belhal k autobusové zastávce. Kdybych se v tu chvíli podíval do zrcadla, spatřil bych na rozpraskaných vrásčitých rtech svůj úsměv: byl hořkosladký. Hořkost převažovala. A dodatečně jsem si vzpomněl, jaký sen se mi tehdy pod jabloní zdál. O tom, jak všechno dokážu – pošetile jsem chtěl být zázračným zvěrolékařem. Možná že to ona kočka na okně vycítila a chtěla si u mne zamluvit ošetření na stáří.A taky jsem byl přesvědčen, že nikdy neztratím své mládí. Ztratil jsem, roztratil. A zvěrolékařem jsem se nestal.
Povzdychl jsem si a sípavě jsem dýchal. Snad to bylo z námahy, cesta byla rozježděna koly těžkých strojů, musel jsem se vyhýbat vymletým prohlubním.
Po zdolání vršíčku klesala cesta dolů k silnici. Pokýval jsem hlavou a řekl si: No a? Za pár minut se ze rtů úsměv vytratil. Začal jsem chvíli trochu nekontrolovaně vrávorat. Porozuměl jsem kočičí řeči. Ne zcela, samozřejmě. Zpevnil jsem krok. Usmál jsem se. A náhle jsem věděl, cosi podstatného, chválícího i vyčítajícího, o sobě a světě, něco, co jejím prostřednictvím mé vědomí vydolovalo z tajné třinácté komnaty. Třeba i to, že černobílá kočka byla mou přítelkyní, a zůstala jí v jiné podobě dodnes. A nemyslím tím jenom písničku, kterou si o ní zpívám.
Autobus mě odvezl až k malému prázdnému bytu uprostřed sídliště.
Usedl jsem za stůl, na obálku napsal jméno a adresu příjemce, nalepil známku. Na čistý papír jsem napsal:
„Vážený pane Jiří Suchý,
z Vašich písniček je jedna mou z nejoblíbenějších, tahle:„Kočka na okně.“
A překvapivě mne oslovila a svými drápky se přichytila, takže si ji často pobroukávám i po mnoha létech. Dovolil jsem si na její motivy stvořit krátkou povídečku. Je v příloze. Kéž by se Vám líbila.”
Podepsal jsem se svým jménem. Dopis i povídku jsem vložil do obálky, zalepil ji a odbelhal se na poštu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 67 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
