obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38955 příspěvků, 5685 autorů a 387175 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Kočka ::

Příspěvek je součásti workshopu: Oblíbená píseň
 redaktor čuk publikováno: 25.05.2014, 10:02  
Příspěvek WS. Pokuste se hádat, jakou písničku jsem v minipovídce rozvedl - a tak trochu jsem se v ní i zobrazil. Její jméno i autor je uveden až na konci textu.
 

Trochu mě překvapilo, když se mi k stáru, a kupodivu zrovna dnes, vynořila z paměti na pohled bezvýznamná vzpomínka, žánrový obrázek, který mi z neznámých důvodů pro nic za nic utkvěl v podvědomí.

Ta zahrada už před mnoha lety přestala být zahradou, teď tam stojí rozestavěný panelák, různé harampádí stavařů je bez ladu a skladu rozeseto po seschlé udupané půdě. Bosou nohou už by se po ní jít nemohlo.
Za mého mládí zde rostl nádherný trávník, v kterém jsem lehával a snil své mladické sny. Pod košatou jabloní. Kde asi skončila? Ani pařez už po ní nezbyl.

Sedl jsem si na štos panelů a zavřel oči.
Jak to bylo v ten dávný den, který jsem nyní měl tak jasně před svým vnitřním zrakem? Kdesi za ohradou se ozýval pes, v jeho vytí a poštěkávání zněl stesk i touha. Snad si povídal s kosíkem, který se předváděl svým zpěvem, a pes chtěl od něho brát hodiny intonací.
Na chvíli jsem pohlédl vzhůru a spatřil červená jablka. Jimi byly větve jabloně obsypány, na jejich lesklých površích se odrážely sluneční paprsky horkého letního dne a svítily jako velké rubíny.

Zvedl jsem hlavu a podíval se očima vzpomínky před sebe, na domek, v kterém jsme bydleli. Na otevřeném okně seděla kočka. Kde se tam vzala? Žádnou kočku jsme přece neměli! Ta cizí kočka projevila značnou dávku odvahy a drzosti, takhle se k nám vnutit! Černobílé sametové kočičí tělo si slastně hovělo na dřevěném parapetu, a současně bylo napjatou pozorností samou. Dívala se na mne upřeně, jako by mě chtěla propátrávat. Ten pohled trochu narušoval línou náladu letního veselého a bezstarostného dne.V jejich zornicích se zobrazovala bezedná hloubka nepojmenovatelných dumek. Číňané prý umějí z kočičích očí přečíst kolik je hodin. Já jsem v nich spatřil něco jako svůj čas s neznámým podtextem. Také jsem se na ni díval upřeně. Neuhnula očima, snad mi chtěla něco sdělit. Je to moje přítelkyně nebo není? Je to můj přítel nebo ne? A jaký jsi? A jaká já jsem? Ptali jsme se navzájem. Nakonec jsem to byl já, kdo sklopil zrak a přerušil dialog. Třeba si kočka myslí jen to, že je symbolem pohody a já ji ruším ve vnitřním zahledění.

Víčka se mi zavřela, hlava klesla do trávy. Usnul jsem. Když jsem se probudil - žádné jablko mi naštěstí na hlavu nespadlo - slunce stálo vysoko, byl čas oběda. Kočka už v okně neseděla. Zbylo tam po ní zvláštní prázdno Od té doby jsem ji už nikdy neviděl.

Probral jsem se ze vzpomínek, povrch panelů mě tlačil, ozvaly se mé zutuhlé nemocné klouby. Podíval jsem se do míst, kde stával náš domek. Ted jsem spatřil rumiště, všude se povalovalo zrezivělé železo, útržky pytlů od stavebních materialů, pár lahví, suť.
Zaostřil jsem zrak. Ano, tam za oprýskaným převrženým kbelíkem. Kotě! Černobílé. Vynořilo se a usedlo před kbelík. Sedělo bez hnutí, upřeně se na mne dívalo a téměř neslyšně pomňoukávalo. Jako by chtělo pokračovat v dávno přerušeném dialogu. Ten pohled jsem znal. A náhle jsem pocítil cosi jako vnuknutí: ona malá kočička byla stejně vybarvena jako zírající kočka ze vzpomínky. Kdoví z kterého rodokmenového kolena po tolika desítkách let pochází. Promnul jsem si oči, když jsem je otevřel, kočičí přelud zmizel. Ve vzduchu ještě doznívalo jemné zamňoukání. Jako by mi přes závoj času předávala pozdrav z daleka, tak mimovolný, tajemně skrytý, že vlastně o něm ani sama nevěděla.

Namáhavě jsem se vstal. V horkém vzduchu se chvěl prach a jakýsi mlžný opar, tetelící se v poledním záření slunce. Zbytek své svačiny jsem hodil ke kbelíku, za nímž se kotě asi skrylo. Podíval jsem se blíž, ne, nebylo tam.

O dvou holích jsem se belhal k autobusové zastávce. Kdybych se v tu chvíli podíval do zrcadla, spatřil bych na rozpraskaných vrásčitých rtech svůj úsměv: byl hořkosladký. Hořkost převažovala. A dodatečně jsem si vzpomněl, jaký sen se mi tehdy pod jabloní zdál. O tom, jak všechno dokážu – pošetile jsem chtěl být zázračným zvěrolékařem. Možná že to ona kočka na okně vycítila a chtěla si u mne zamluvit ošetření na stáří.A taky jsem byl přesvědčen, že nikdy neztratím své mládí. Ztratil jsem, roztratil. A zvěrolékařem jsem se nestal.

Povzdychl jsem si a sípavě jsem dýchal. Snad to bylo z námahy, cesta byla rozježděna koly těžkých strojů, musel jsem se vyhýbat vymletým prohlubním.
Po zdolání vršíčku klesala cesta dolů k silnici. Pokýval jsem hlavou a řekl si: No a? Za pár minut se ze rtů úsměv vytratil. Začal jsem chvíli trochu nekontrolovaně vrávorat. Porozuměl jsem kočičí řeči. Ne zcela, samozřejmě. Zpevnil jsem krok. Usmál jsem se. A náhle jsem věděl, cosi podstatného, chválícího i vyčítajícího, o sobě a světě, něco, co jejím prostřednictvím mé vědomí vydolovalo z tajné třinácté komnaty. Třeba i to, že černobílá kočka byla mou přítelkyní, a zůstala jí v jiné podobě dodnes. A nemyslím tím jenom písničku, kterou si o ní zpívám.

Autobus mě odvezl až k malému prázdnému bytu uprostřed sídliště.

Usedl jsem za stůl, na obálku napsal jméno a adresu příjemce, nalepil známku. Na čistý papír jsem napsal:
„Vážený pane Jiří Suchý,
z Vašich písniček je jedna mou z nejoblíbenějších, tahle:„Kočka na okně.“
A překvapivě mne oslovila a svými drápky se přichytila, takže si ji často pobroukávám i po mnoha létech. Dovolil jsem si na její motivy stvořit krátkou povídečku. Je v příloze. Kéž by se Vám líbila.”
Podepsal jsem se svým jménem. Dopis i povídku jsem vložil do obálky, zalepil ji a odbelhal se na poštu.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 11 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 24 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 67 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Mariana Há 07.08.2014, 14:36:56 Odpovědět 
   Pěkně a poutavě napsaná povídka. Zajímalo by mi, zda ten závěr je reál, nebo též virtuální jako ta kočka. Měj se tvořivě. Mariana
 ze dne 08.08.2014, 10:08:27  
   čuk: Díky za přečtení. Povídku jsem poslal panu Suchému.Neodpověděl mi. Díky za přání.
 Jarda 31.07.2014, 17:35:28 Odpovědět 
   Dzravím

Přečetl jsem tvou WS-povídku se značným zpožděním po publikaci. Původně se mi do ní nechtělo, ale po pár řádcích si mne přitáhla drápky a pustila mne až na konci. Pěkné, dojemné, smutné.
 ze dne 31.07.2014, 22:28:56  
   čuk: Děkuji moc za přečtení a známku. Mně se taky nechtěla psát a během psaní mě chytla. Ovšem písničku si fakt dost časti pobrukuji.
 Arda 06.07.2014, 10:27:40 Odpovědět 
   Krásně smutná povídečka ze života. Vzpomínky, touha, nesplněné sny a smíření s tím, co máme. Známá písnička, která hned každému při čtení začne znít v hlavě, oživuje příběh a taky milé zakončení dopisem pro autora, pana Suchého. Dávám jedničku...
 ze dne 06.07.2014, 21:44:59  
   čuk: Děkuji za přečtení a známku. Vždy potěší, když se moje písání líbí.
 lada34 13.06.2014, 6:47:20 Odpovědět 
   Sice smutné ale milé pohlazení po duši.
 ze dne 13.06.2014, 7:43:26  
   čuk: Děkuji, že to na tebe takto působilo. Vše se mění, něco umírá, něco se k umření připravuje a něco se znovu rodí.Život běží.A vzpomínky mohou připomínat nejen to nedokončené, cosi z minula, neviděné, může jít s námi.
 Loretten 29.05.2014, 14:17:11 Odpovědět 
   Škoda toho nesplněného snu o zvěrolékaři. :/ Je to trochu smutné.Člověk ty svoje touhy zkrátka musí následovat. Alespoň tyhle určitě.
 ze dne 03.06.2014, 8:32:11  
   čuk: Díky za citlivé pochopení skrytých souvislostí.
 Apolenka 29.05.2014, 3:04:44 Odpovědět 
   Smutně krásné povídání.
 ze dne 29.05.2014, 13:59:49  
   čuk: Podobně jsem se při psaní cítil. Uvnitř je skryta pravda, teď vidím, že je i v metafoře. Díky. Stáří píše smutně snadno a po kráse touží.
 Lorna 28.05.2014, 13:06:57 Odpovědět 
   Mě tvoje povídka příjemně pohladila, a vyčarovala mi úsměv. Děkuji!
 ze dne 29.05.2014, 13:58:08  
   čuk: To jsem nečekal, že povídka bude příjemná a hladící. O to víc děkuji za přízeň.
 maja52 27.05.2014, 22:51:53 Odpovědět 
   Moc ráda jsem se začetla a zavzpomínala na své dětství. Píšeš poutavě, skvělá práce. Zdravím.
 ze dne 29.05.2014, 13:56:21  
   čuk: Jsem rád, že jsem potěšil básnířku oslnivých metafor svou strohostí. Moje vzpomínky tedy strohé a útržkové jsou.
 Vanessa Kuzníková 26.05.2014, 13:55:50 Odpovědět 
   Mě taky hned napadla Kočka na okně.
Pak jsem měla pocit, že píšeš o mojí Vanesce, taky byla černobílá.
Škoda, že ti nepadlo na hlavu to jablko, třeba bys byl druhý Newton.
Smutné, hezké.
 ze dne 29.05.2014, 13:54:41  
   čuk: Dík za pochvalu. Bohužel mě spadla na hlavu spíš pavlač. Ta zahrada opravdu byla a zmizela uvedeným zopůsobem.
 Pelion 26.05.2014, 9:34:38 Odpovědět 
   Zdravím, čuku.
Krátkých textů, které překvapí svou hloubkou a čtenář se k nim rád vrací, zase tolik v dnešní době není. Tady se to podařilo. Děkuji.
Četl jsem tento příspěvek dvakrát a přečtu si ho i potřetí. Snad proto, že je mistrně zpracován či z důvodu ryze osobních. Přistihl jsem se totiž, že vzpomínám se slzami v očích a to už něco signalizuje...
Hezký den přeji.
Pelion
 ze dne 29.05.2014, 13:53:24  
   čuk: Pochvala od tebe mě obzvlášť těší. Vzpomínky bývají mnohdy hořké. Stručnost je dána mojí špatnou pamětí a opakovaným škrtáním v textu.
 Brblalu 26.05.2014, 8:31:54 Odpovědět 
   Ahoj,
písničku jsem si začala podvědomě broukat hned při první větě. Moc povedené :)
 ze dne 29.05.2014, 13:51:08  
   čuk: Děkuji. Já si broukám mnoho písniček Suchého. T+ěší mě, že se líbilo.
 Adam Javorka 25.05.2014, 17:27:15 Odpovědět 
   Zdravím ťa priateľu! Milé čítanie a vieš čo pre tvoju kočku mám nápadnika, nášho Murka. Sú to naozaj milé zvieratá
 ze dne 29.05.2014, 13:49:59  
   čuk: Díky Adame. Bohužel má kočka byla vždy a je virtuální, tudíž by si Murek neužil.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Kapitán Arkos -...
Akras
Sníh
Alan de la Pont
21. Šutry v ces...
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr