obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Temnota ::

 autor Doll publikováno: 21.05.2014, 17:19  
Můj první pokus o psychologický horor.
 

Temnota


„Miluji temnotu a i mé myšlenky jsou černé.“
Joseph S. Le Fanu



Věděla jsem, že jsou za mnou, ale ani v nejmenší jsem netušila, jak velký mám před nimi náskok. Zarazila jsem se právě v okamžiku, když už jsem byla skoro na schodech. Mohli být všude. To jsem, jako jedinou věc, věděla až moc dobře. Možná, že ještě dřív, než stačím překonat první stupně, stane se něco strašného. Něco, co asi nepřežiji.
Představila jsem si čísi ruku, snad spíš kostnatý pařát, jak se mi její ostré drápy s nechutnou touhou zaboří do hrdla. Téměř jsem již slyšela to tiché prasknutí zlomeného vazu, které se ozve, až ocelový stisk roztříští křehké kosti, plné výživného morku. Bála jsem se, že zrovna ve chvíli, kdy to budu nejméně čekat, na mne udeří z nebezpečného přítmí...
Vybílená chodba činžovního domu, která by už potřebovala znovu vymalovat, zela prázdnotou. Volba jasné barvy měla asi předcházet silnému pocitu stísněnosti, který by mohl přepadnout zdejší nájemníky v méně příjemném prostředí. Zatímco jsem míjela uzavřený vchod obstarožního výtahu - nikdy jsem v něm nejezdila, protože ve mě prostě nebudil dobrý dojem - do napjatého podvědomí se mi zarývala stereotypní ozvěna nějakého pro mne neznámého mechanismu, co nepřetržitě pracoval hluboko v podzemí. Ze sklepních místností stoupala do suterénu chladná vůně zatuchliny...
Bylo už dost pozdě a většina lidí touto dobou dávno spala. Já ne. Já jsem utíkala před tím, co se za mnou potichu plížilo nočními ulicemi. Spěchala jsem po šedivém schodišti, jak nejrychleji to šlo. Děsila jsem se pouhé možnosti, že se nedostanu nahoru dříve, než skončí krátký interval elektrického osvělení a já zůstanu potmě.
Uvědomila jsem si, že mi třesou ruce, když jsem odemykala vchodové dveře. Namlouvala jsem si, že můj byt je přece prázdný - že musí být prádný - ale přitom jsem však věděla, že to vůbec není pravda. Byla tam ona. Byla tam vždycky, když se schýlilo k večeru a nyní netrpělivě čekala na to, až do ní vkročím. Tak hutná a těžká...
Temnota.
Pár chvil jsem jen stála na prahu a naslouchala. Z nevelkého bytu, kde nesvítila žádná světla, se neozývalo nic víc, než naprosté ticho. Až nepatřičné ticho. Zaváhala jsem, než se mi podařilo sebrat dost odvahy a udělat první krok dovnitř. Okamžitě se ozvalo hlasité skřípání opotřebovaných parket, vždy mi znělo jako čísi skřek. Snažila jsem se ho nevnímat.
V potemnělé předsíni jsem odložila obnošený kabát na věšák, moje klíče putovaly zpět do kožené kabelky a tu jsem pak netečně pohodila na židli, která pro mne sloužila spíš jako odkládací plocha. Vtom jsem zaslechla první zvuk, který mi poněkud pocuchal chatrné nervy. Podobalo se to kapání vody...
... kapání prolité krve. Náhle jsem si nebyla jistá, jestli zde vůbec chci zůstat. Jestli bych vůbec zvládla zůstat tady, zvlášť když mne napadlo, že se mne možná snaží oklamat falešnou iluzí bezpečí. Co když jsou uvnitř!?
Ostré světlo za mými zády náhle zhaslo a bíle vymalovanou chodbu zalila úplná tma. To rozhodlo za mne. Rychle jsem za sebou přibouchla vchodové dveře, aby se nic z té ohavné černoty nemohlo dostat až sem. Mohla bych vám sice říct, jak jsem poslepu pátrala po jedné stěně, nedokázala bych vám však popsat, kolik zběsilosti se skrývalo v těch triviálních pohybech a jak obrovské úsilí jsem musela vynaložit, abych přitom nezačala ječet. Jakmile jsem stiskla plastový vypínač, musela jsem ještě protrpět pár nekonečně dlouhých vteřin předtím, než se neochotně rozsvítilo. Když jsem ji přitiskla roztřesené ruce na hruď, zhrozila jsem se, jak divoce mi tluče srdce.
"Přede mnou se neschováš! Já si tě najdu!"
Mé opatrné kroky na dřevěné podlaze nedokázaly přehlušit hlasitou ránu, která se vzápětí ozvala v dusivé nehybnosti tmavého bytu. Stěží jsem se nadechla. Měla jsem sto chutí otočit se a utéct odsud, neměla jsem ale kam. Toto byla ta poslední výspa, kam jsem se ještě mohla ukrýt. Jinak nebylo nic. Jenom oni. Otočila jsem se tak prudce, až se mi z toho zamotala hlava. Hrozně mě bolí. Stále jsem svírala prsty na zmáčknutém vypínači u vchodových dveří. Pak jsem uslyšela čísi smích. Za prosklenými dveřmi blikotalo nestálé světlo, podobné modravým ohňům z ledových močálů, plných utonulých těl...
"Kde jsi, ty mrcho?"
S vypětím všech sil jsem vešla do obývacího pokoje, odděleného od jasně osvětlené předsíně zlověstným valem vřískající temnoty. Co když tam něco je!? Bála jsem se, že tu nejsem sama. Křičí na mě akorát neztlumená televize, kde běží nějaký starý film. Jak je možné, že jsem ji našla zapnutou? Jasně jsem si vybavovala, že jsem ji určitě vypínala předtím, než jsem odpoledne odešla. Asi už začínám bláznit. Stiskla jsem dálkový ovladač a zářivá obrazovka rázem ztmavla.
Přelétla jsem zkoumavým pohledem po obývacím pokoji, černém jako zapečetěná hrobka. Nerozeznávala jsem skoro nic, padalo tam jen slabé světlo z přední místnosti. Zhasnutá lampa stála vedle měkké pohovky, doplněné konferenčním stolkem. Nestihla jsem z něj sklidit nedopitý hrnek s usazenou kávovou sedlinou na dně. V nevyužitém koutě naproti ní rostla malá palma, zasazená v obrovském hliněném květináči. Na pohled všechno vypadalo tak, jak by to mělo být. Přesto jsem však poznala, že něco je špatně...
Co!?
Zamrazil mne drzý průvan z otevřeného okna. Přitom bych přísahala, že mělo zůstat zavřené! Když jsem se přistěhovala, vypadalo to tu jako docela klidný dům. Zdál se mi jako dobré místo k bydlení, postupem času jsem si tím však přestávala být tak jistá. Když vyhlédnu ven, uvidím nevlídnou ulici lemovanou samými podobnými baráky s šedivou omítkou, jeden jako druhý. Všechna okna jsou tmavá, bůhvíproč mi připomínají slepé oči plné bezedné prázdnoty. Všude žije zlo...
Zvenčí ke mně pronikal studený vítr. Odhrnula jsem vlající záclony a zadívala se dolů. Pode mnou se rozprostíral betonový chodník, tak tvrdý, že je až příliš snadné zlámat si na něm všechny kosti. Nikde ani živáčka, jen kdesi daleko snad projelo nějaké auto. Kvílející kola za sebou rozvířila usazenou špínu z noční ulice.
Vysoké elektrické lampy, rozestavěné na můj vkus až v příliš velkých odstupech jedna od druhé, ji zahalily nepřirozeným oparem žlutavé záře. I když mne částečně oslepovala, zároveň jsem od ní nedokázala odtrhnout široce rozšířené oči. Žíznila jsem po ostrém světle, přestože jsem věděla, jak každá očarovaná můra uhoří v oslňujících plamenech. Přála jsem si zemřít jako...
Noční motýl.
S příchodem pozdních hodin vždycky citelně poklesla teplota a nyní navíc začalo ještě pršet. Na okenní parapet dopadají dešťové kapky, bubnují do mokrého plechu přesně ve zrychleném rytmu mého srdečního tepu. Zoufale se rozhlížím po obývacím pokoji, protože slyším ten příšerný hluk z opačné části ztemnělého bytu. Najednou jsem si uvědomila jednu věc: zapomněla jsem za sebou zamknout vchodové dveře!
"Je tu někdo?"
Můj hysterický hlas mizí v duté temnotě, co mimo obývacího pokoje naplňuje i všechny ostatní místnosti. Jako malá jsem se strašně bála tmy. Měla jsem takový strach, že jsem nebyla schopná celou noc usnout. Nebyla jsem schopná dělat nic víc, než sedět na rozházené posteli a houpat se dopředu a dozadu, dopředu a dozadu, jako bych neměla všech pět pohromadě. Ten samý pocit prožívám i teď. Jen čtyři stěny mi beze slov odpovídají svou nevinnou bílou výmalbou:
"Ne. Jsi tady sama."
To bylo přesně to, co jsem chtěla slyšet. Ale já jim nevěřím. Nedokážu uvěřit tomu, co mi napovídá zdravý rozum. Protože něco úplně jiného mi říká, že to jsou oni. Přistoupila jsem k proskleným dveřím, na které buší pomatené stíny. Jsou tady! Polévalo mne sžíravé horko, jako bych měla každou chvíli začít potit vlastní krev. Jsou se mnou, neustále slídí po mých stopách, ať se hnu kamkoli...
"Už běžte pryč! Běžte pryč!!!"
Vykřikla jsem ještě jednou, ale zdá se, že jenom děsím sama sebe. Automaticky stisknu kluzkou kliku a místo toho, abych utekla z nebezpečného bytu, bezděčně zamířím do malé kuchyňky, která se nachází jen o pár metrů dál. Nyní již vím, co je tady špatně.
Jsem to já.
Nedokážu se sama zastavit. Pořád jdu dál. Snažím se přestat, ale nejde to. Chci začít vřískat, otočit se a rozběhnout se pryč, chci už konečně umřít, ale můj ochrnutý mozek mne prostě neposlouchá.
Pár metrů!
Nejsou tam žádné dveře, jenom korálkový závěs. Pokaždé se ozve takové tiché chřestění, studený dotek těch plazivých pruhů mi připomíná ztuhlá hadí těla. No dobře, vlastně je to spíš kuchyňský kout. Nevejde se tam nic moc. Po skromném zařízení se pasou napohled nechutné stíny. Periferním viděním zachytím pootevřenou lednici. Nemohu za to, ale začíná se mi chtít zvracet.
Je tam ještě něco, něco hnusného. Obezřetně se blížím k zaneřáděné lince a nějakou chvilku vůbec nechápu, na co se to vlastně dívám. Zanechávám za sebou nepěkné otisky mokrých podrážek, pochází z narudlé louže jakési páchnoucí kapaliny, co stéká až na laminátovou podlahu. Krouží okolo ní samé mouchy...
Leží tam nějaké mrtvé zvíře, jenom syrové maso a rozteklá krev. Nedokážu však rozpoznat, co to je. Možná to ani vědět nechci, najednou na mne působí až příliš živě. Můj zdravý rozum se kroutí v trýznivých křečích, stejně jako ta vykuchaná věc na poškrábané lince. Ráda bych začala křičet, ale všechno se zadrhává ve vyschlém krku. Chci se konečně probudit z toho zlého snu, ale všechno je tak skutečné!
Náhle udělám další nevědomý pohyb. Popadla jsem porcovací nůž a zabodla ho do té neklidné mršiny. Už vůbec nevím, co se děje. Šlo to tak snadno, rozmražená mrtvola se vůbec nebránila. V prstech rozpačitě otáčím kuchyňský nůž a sleduji, jak po něm tečou krvavé kapky. Jak olizuji ostrou čepel, vychutnávám jejich trpkou příchuť. Tam v temnotě...
Noční stíny mají neviditelná těla. A bezbarvé tváře. A taky zatraceně dlouhé ruce. Jejich lehký dotek vás může ukolébat do sladkého spánku zapomnění. Přesto jsou však pořád dost silné na to, aby dokázaly chytnout někoho pod krkem. Snad někoho, kdo právě teď stojí v rudých šlápotách, rozmazaných na špinavém linoleu, a nemá ani ponětí o tom, co se mu nepozorovaně plíží za zády-
Kuchyňský nůž, určený výhradě k porcování všelijakého masa, se na pomíjivý moment zaleskl odraženým světlem zvenčí, když jsem se vší silou rozmáchla a rozsekla tíživou tmu. Nedala se zasáhnout, nemohla jsem s ní nijak bojovat. Zaslechla jsem svištění vyleštěného kovu, ohlušující hlasy v mých uších však přesto neutichly...
Nikdy nezmlkly.
Vzpomněla jsem si na dávno zapomenuté zážitky z dětství. Ráda jsem sedávala v tom nejzapadlejším koutku staré skříně, celé prožrané červotočem. Byla jsem tam v pěkně v teple mezi měkkými kožichy, kde jsem si připadala v bezpečí, dokonale chráněná před okolním světem. To oni mne k tomu donutili. Snad žijí jen v mé bolavé hlavě, to ovšem neznamená, že neexistují. Hutná temnota byla jejich úkrytem, kde přežívali skrytí před všetečnými zraky okolního světa...
Pronásledovali mne.
Nikdy jsem nevěděla, odkud se vynoří příště. Oni jsou totiž všude. Plížím se do opuštěné ložnice, do poslední místnosti, která mi ještě zbývá. Navzdory tomu, že mám u sebe nabroušenou zbraň, trnu samou hrůzou při každém kroku. Už nemám kam utéct. Hlasitě jsem vydechla, když na mne zevnitř zaútočilo totální ticho. Takové ticho, že by se dalo směle porovnat i s němým chorálem záhrobních nestvůr...
Tak zpívají přízraky.
Neochotně nahlížím do tichého pokoje. Je tam příšerná tma, snad ta nejhorší, co jsem kdy viděla. Cosi v ní ožívalo. Nebo se mi to možná jenom zdá? Bála jsem se vrátit zpět a ještě pevněji jsem sevřela krvavou rukojeť kuchyňského nože. Vcházím dovnitř, protože již nemám na výběr...
... ihned mne pohltil. Posadila jsem se na neustlané lůžko a už mne ani nenapadlo rozsvítit nějaká světla. Neviděla jsem pomačkané oblečení, šatní skříň plnou jiných pitomostí, ani krabičku prášků na nočním stolku. Ovládal mne tak velký strach, že jsem asi začala být otupělá. Odezněl až nyní, alespoň na pár chvil blažené ospalosti. Žila jsem, pokud se tomu tak vůbec dá říkat, s neodbytnými běsy v patách. Jak dlouho to ještě bude pokračovat!?
Jak jsem se opírala o poházené polštáře, zhroucená v čele postele, napadlo mne, že tohle už dál nevydržím. Vždyť to se nedá vydržet! Znovu a znovu jsem potlačovala takové myšlenky, dusila jsem v sobě staré vzpomínky a jiné napůl zapomenuté pocity, které mi nedávaly žádnou naději do budoucna. Nechápala jsem, proč dál trpět...
Peklo na zemi.
Každý vám jen potvrdí, že duševní muka jsou horší, neskonale horší než jakákoli fyzická bolest. A nedají se přebít ničím. Když si sami ubližujete, cítíte tupý odliv. Ale ani to vás na chvíli, na maličkou chvíli nemůže vytrhnout z mučivého koloběhu vlastního vědomí, které vás zaživa rozežírá hůř než ta nejagresivnější kyselina. Ty utopené věci vyplouvají na povrch...
Nic nedokáže vystihnut ten vnitřní hnus. Dokonce ani já ne. Vždycky jsem byla neviditelná. Měli mě přímo pod nosem a nikdo si nikdy nevšiml, co se mnou děje. Nikdo ani nevěděl, že vůbec žiji a umírám. Šlapali po mě a neslyšeli, jak mi praskají zlámané kosti. Nebo možná prostě slyšet nechtěli.
Svírala jsem porcovací nůž tak pevně, až se mi zaříznul do ruky. Necítila jsem nic, navzdory tomu, že mne střídavě polévalo mrazivé horko. Všimla jsem si toho, až když rudá krev potřísnila zmačkané povlečení. Kreslila krásné květy. Životodárná tekutina prýštila jako pozemí pramen...
Sevřela jsem pořezanou ruku a přitiskla prsty, aby se drobná rána ještě více rozevřela. Pořád jsem si připadala jako divoké zvíře chycené do pasti. Nejradši bych si sama ukousla poraněnou pracku, kterou svírají sklapnutá železa. A pak se někam odplazila, abych tam v klidu vykrvácela...
... v temnotě. Vykročila jsem do zhasnuté koupelny, vyložené lesklými kachlíky. Žádné jiné místo už mi nezbývalo, pronajímala jsem si pouze dvoupokojový byt. Tentokrát už jsem se ničeho nebála, právě naopak. Ovládl mne ledový klid, který smýval všechno dřívější šílenství. Vstoupila jsem do napuštěné vany s příjemně teplou vodou, štědře okořeněnou koupací solí. S tím nejdelším kuchyňským nožem sevřeným v ruce. Zavírám oči v dobrovolném odevzdání pomalé smrti...
Odplouvám.
Stihla jsem zachytit svůj bledý odraz v zamlženém zrcadle na protější stěně, přišlo mi, že to snad ani nejsem já. Už mne nikdy nebudou pronásledovat. Utekla jsem před nimi tam, kam oni nemohou. Dřív, než jsem si stihla naplno uvědomit, co vlastně dělám, ostrý nůž mi rozřezal obě zápěstí. Průzračná voda se začala barvit do ruda. Skoro nic jsem necítila. Vlastně je to docela příjemné. Je to -
Vysvobození.
Nebála jsem se bolesti, protože jsem v ní žila prakticky celý život. Už velice brzy to nadobro skončí. Kdo mohl tušit, že si tak vášnivě zamiluji pohled na sladkou krev!? Výhradně svou vlastní krev. Sílící tíha vlastního těla mne stáhla pod kalnou hladinu červené vody. Kdybych je tak mohla donutit dívat se, jak do poslední kapky vykrvácím k smrti...
Ve vlnách.
Snažím se nadechnout, ale nejsem schopná dokázat už ani to. Ocelové sevření z nedostatku vzduchu mne dusí. Nebráním se tomu. Rychle mne opouští můj mizerný život, který mi stejně dávno ukradli oni. Vlastně jsem nikdy ani nežila. Je to vážně zvláštní pocit, uvědomit si to až teď. Nepravidelný puls mého srdce skomírá, stejně jako já. Už nelze dál uvažovat. Vydechnu naposledy a tak přichází vytoužený konec. Nyní jsem její součástí, stala jsem se černým vírem rozbouřené temnoty...


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 21.05.2014, 17:17:44 Odpovědět 
   Horor vyborně čtivý, napínavý, o to víc působivý, že mohl být pravděpodobný, na základě duševní choroby. Jak praví název: děje se v temnotě (která může být psychickou iluzí, anebo účinněji: hrdinka není schopna rozsvítit, třeba si to neuvědomí a "něco" ji od toho odvrací). Dojem tmy a temnoty (mezi nimi je rozdíl), i určitého prázdna, z kterého na hrdinku působí "divné předměty" by bylo možno poněkud zexpresivnit (najít aktivní působení). Věnoval jsem se adjektivum: zde mne něco trochu rušilo, představy by asi neměly vybočovat do přílišné reality: třeba kost plná výživného morku (tato představa je příliš "učená"). Třeba i opuštěná ložnice, zhasnutá koupelna- tady se asociuje nějaký předchozí děj (někdo tam byl?), protože jinak je ta představa samozřejmá( musela to hrdinka ránom udělat). Napuštěná vana: to je něco podobného. Bylo by asi lépe napsat: Nahmatala jsem kohoutky, napustila vanu. Je-li tma, tak pokud něco vidí, není to realita, ale představa. Lépe mi zní: Květy, které krev kreslila, jistě musely být krásné. Obraz v zamlženém zrcadle: podobný případ. Pokud tam nepřipustíš průnik paprsků světla nebo určité přítmí, pak mně líp zní. Místo zachytila bych napsal: zdálo se mi, že vidím. Jak je to s těmi zážitky z dětství: tady mohl být naznačen kořínek nemoci. Po těch zážitcích přicházejí slovesa s měkkým i. Snad by bylo lepší napsat: zážitky a běsi. Proč ten strach v dětství z tmy (zavírání do skříně: z trestu?) Zvuková kulisa nemusela být v závěru vypuštěna, mohla se nějak měnit v jiný typ drásavosti( zvuky vody).
Některá adjektiva jsou poněkud příliš expresivní:: nechutné stíny, zatraceně dlouhé, příšerné... Nedopitý hrnek: je to vzpomínka? snad mohlo být doplněno: který jsem neobratným pohybem shodila na zem.
Pokud se vyvolává vzpomínka, tak by asi měla mít základ v nějaké "akci" v té tmě. Třeba o něco víc děsivých hmatových iluzí.

Pitomosti ve skříni: taky příliš kategorické hodnocení: věci, které mi teď připadaly jako pitomosti.
Rozpitval jsem ti text v detailech, je to spíš zamyšlení než kritika. Výtky jsou prkotinky, ale možná také krůčky k dokonalosti: už k ní nemáš daleko.
Těším se na další tvou prózu. Jak se jinak máš?
 ze dne 22.05.2014, 11:23:09  
   Doll: Ahoj, díky moc za koment. Doufám, že sis početl. Momentálěn se nemám moc dobře, protože jsou zkoušky a pak ještě přijdou státnice a já jenom dřu. :(
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Mám psa
Pan Petr
Příkrá cesta na...
Radher
Orchidej - Kapi...
Jason W. LeClare
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr