obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2914528 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 37943 příspěvků, 5588 autorů a 380990 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ve znamení kordu 2 III ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 21.05.2014, 21:52  
 

Fleur de Laurent běžela nadšeně přivítat svého snoubence, Williama Greenberryho. Velmi ráda trávila čas v jeho společnosti, brzy se stal jejím blízkým přítelem. Sice ho nějak moc dobře ještě neznala, mnoho věcí o něm stále nevěděla, ale i tak jí pouhá jeho přítomnost činila velkou radost.
„Williame! Tak ráda tě zase vidím,“ padla mu Fleur kolem krku.
„To já tebe přece taky,“ usmál se. Pak mírně posmutněl a zadíval se na ni. „Musíme si o něčem promluvit, Fleur. Já... měl bych ti něco říct.“
Fleur se od něj odtáhla. „Snad... snad nechceš zrušit naše zasnoubení?“
„Ne, to v žádném případě nemám v úmyslu. Jen chci, abys něco věděla. Musím se ti k něčemu přiznat.“
Usadili se ve Fleuřině malém pokojíku, kde měli klid a nikdo je tam nevyrušoval. Vhodné místo na probírání důležitých věcí.
„Tak povídej. O co se jedná?“
„Víš, Fleur... Před tím, než se vezmeme, chci abys věděla, kdo doopravdy jsem.“
„Nejsi snad William Greenberry, zámožný anglický kupec?“
„To ano, jen ne kupec. To byla jen záminka, taková výmluva, kterou používám na svých cestách. Nepotřebuji, aby o mně ostatní věděli, kdo ve skutečnosti jsem.“
„A kdo tedy jsi, když ne kupec?“ zeptala se Fleur ihned.
„Šlechtic, jako ty. Dost vlivný a bohatý, takže je pro mě jednodušší vydávat se za pouhého kupce. Není to tolik nebezpečné, alespoň tady, ve Francii.“
Fleur na něj nepřestala zírat. „Šlechtic?“ nevěřila tomu, co slyší. Tohle by ji nikdy nenapadlo! Zná ho sotva pár měsíců, ale vždycky Williama považovala za zámožného kupce.
„Omlouvám se, že ti to říkám až teď, měl jsem k tobě být upřímný už od začátku. Ale dřív to opravdu nešlo.“
„Tím se netrap. Jsem ráda, žes mi o tom řekl aspoň teď.“
„Už nikdy před tebou nebudu mít žádná tajemství. To ti slibuji.“
„Já ti věřím.“ Podívala se mu do očí. „Tolik tě miluji, Williame.“
„To já tebe přece taky. Už se nemůžu dočkat, až ti ukážu Anglii.“
Oba byli tak šťastní, neměli momentálně žádné problémy a nemuseli nic řešit. Věnovali se jen jeden druhému.

Benoit hleděl do novin Journal de Paris, nemohl spustit oči z nové rubriky, kterou mu šéfredaktor umožnil založit. Konečně si mohou čtenáři přečíst jeho novou knihu, Léto v Paříži! Začal ji jednou týdně vydávat po kapitolách v novinách, a teď jen doufal, že bude mít jeho příběh i nějaké ohlasy.
„Ty, Benoite,“ ozval se najednou Gérard, „ty mě vážně nepřestaneš udivovat. Za tu dobu co tu jsi, jsi udělal u nás větší pokrok než jakýkoliv jiný redaktor! Napřed úspěšné a kvalitní články a teď dokonce i rubrika s vlastní knihou! Co to bude příště?“
Spisovatel jen pokrčil rameny. „Kdoví. Doufám, že příště konečně nějakou tu knihu vydám.“
Opodál seděla Hortense a probírala se došlou poštou. Byly to dopisy, které zasílali čtenáři novin sem do redakce. Někteří jim psali pochvaly a připomínky, jiní se ptali na různé dotazy.
„Benoite, ty máš vážně úspěch i u našich čtenářů, to snad není ani možné!“ smála se Hortense. „Už od toho případu s Damienem jsi začal přitahovat pozornost. A teď nám tady lidé píšou podpory pro tvé články, v nichž se snažíš objasňovat současnou situaci ve Francii. Čekám jen, kdy ti začnou chodit dopisy s názory na ten tvůj příběh!“
„No tak, lidi!“ vložil se do hovoru Xavier. „Nezáviďte mu. Benoit to prostě umí. Nakonec to z nás dotáhne nejdál. Ještě se stane slavným, jednou to všichni uvidíme.“
Po jeho poznámce nastalo v redakci hrobové ticho. Novináři hleděli na Xaviera, jako by čekali, zda bude v řeči pokračovat.
„No co, vždyť je to pravda. A koukejte se vrhnout raději do práce!“ pobízel je, čímž se nastalou situaci snažil nějak zamluvit.
„Ty jeden Xaviere!“ pustila se do něj Hortense. „Nesnaž se napodobovat mého otce, ty malý uličníku!“
Benoit se musel pousmát. „Jen ho nech, Hortense,“ bránil ho.
Xavier dlouho neotálel a brzy vyletěl z místnosti ven dřív, než se ho šéfredaktorově dceři podařilo chytit.

Simon de Laurent se právě vracel z Audrelay, procházeje Alainovým náměstím, když vtom zaslechl nějaké zvuky. Uprostřed náměstí bylo hotové pozdvižení. Skupinka starších chlapců se tam o něčem dohadovala s gardisty. Výjev se samozřejmě neobešel bez postávajících diváků.
„Co se to tady děje?“ zeptal se jednoho mladšího hocha, který dění z povzdálí pozoroval.
„Ále, zase to jsou rozbroje mezi monarchisty a jejich odpůrci. Poslední dobou se tohle děje čím dál častěji. A stejně to k ničemu nepovede, leda tak pozatýkají pár těch samozvaných revolucionářů. Jsou hloupí, že se sami pouštějí do hádek se strážníky.“
Simon se zamyslel. Tohle ho opravdu zaujalo. Ještě se nesetkal s žádnými takovými odhodlanými bojovníky proti monarchii. Najednou dostal chuť se s nimi seznámit. Mohl by si s nimi dobře popovídat.
Když jeden gardista uhodil nejbližšího výtržníka do bezvědomí, skupinka chlapců se raději rozutekla. Nejspíše nechtěli, aby je zatkli. Simon, fascinován okolnostmi, se nenápadně připojil k utíkající skupině. Lákalo ho všelijaké dobrodružství, tak měl radost z tohoto menšího povyražení.
Chlapci zahnuli za několik rohů a proběhli několika ulicemi, než konečně zastavili před malou nevýraznou budovou. Poté se někteří z nich hlasitě zasmáli a zaradovali se.
„Dobře jsme to zvládli, kluci,“ pravil zvesela jeden ze skupinky.
„Jen škoda Edmonda, dostali ho,“ vykřikl jiný smutným hlasem.
„Ano, Edmonda je mi líto, ale stalo se to v zájmu našeho spolku. Bohužel musíme být schopní obětovat se. Bez toho by tento spolek nemohl existovat, to všichni víme.“
„Dnes to byl jenom Edmond, ale minule jsme přišli o Mathise, Raoula a Gascona. Ti chudáci se sami obětovali v zájmu revoluce.“
„Ale stále je nás dost na to, abychom se pouštěli do takovýchto roztržek.“
Simon s nadšením poslouchal, jak se skupina baví. Nevěděl, jak by se mohl zapojit do jejich hovoru, ale když si ho dosud nikdo z nich nevšiml, zkusil to.
„Promiňte,“ zvolal na ně a postavil se do jejich čela. „Já... omlouvám se, že jsem se k vám takhle připojil, ale zaujali jste mě už na tom náměstí. Vypadá to, že budete mít stejné názory na situaci ve Francii jako já. Tak bych se rád dozvěděl něco o vás, vůbec jsem netušil, že tady existuje nějaký revoluční spolek nebo něco takového.“
Nemusel čekat dlouho na odpověď. Muž stojící vedle něj ho přátelsky poplácal po zádech. „Vítej mezi námi. My všichni tě tady rádi uvidíme. Já jsem Lucien,“ představil se. „Jsem současným vůdcem spolku.“
„Současným?“
„Ano. Poté, co zajali našeho vůdce Gascona, jsem jím byl zvolen já.“
„Chápu. No, já se jmenuji Simon. Těší mě.“
„Víš co, Simone? Nebudeme přece všechno probírat tady venku, že ne? Může nás slyšet někdo, kdo by neměl. Pojďme dovnitř,“ ukázal Lucien na dveře budovy, u níž stáli.
Vstoupili do útulné místnosti s několika stoly a spoustou židlí. Vzadu vedle vysoké dřevěné skříně se nacházely jakési dveře, vedoucí nejspíš do nějakého skladu.
„Tak tohle je naše malá klubovna,“ oznámil usměvavý chlapec, který se předtím představil jako Valentin.
„Musím říct, že to tady máte pěkné.“
Kluci si poposedali na židle a většina z nich pokukovala po jejich novém známém. Vůdce spolku se postavil před stoly tak, aby na něj všichni přítomní viděli.
Simon se dlouho nerozkoukával a téměř okamžitě usedl na volné místo k nejbližšímu stolu, kde seděli už Valentin, Tristan, Noël, Beaumont a Enéas. Všichni Simona nadšeně vítali mezi sebe. Opravdu byli rádi za dalšího možného člena jejich spolku.
„Prosím o klid!“ zařval Lucien, čímž si jako vedoucí vynutil v místnosti naprosté ticho. „Jak jste si už určitě všimli, dnes se k nám připojil nový zájemce o náš spolek. Neříkám, že je již členem, neboť si nemůžeme být jisti, zda se nejedná jen o nějakého špiona. Ale já doufám, že brzy bude Simon oficiálně členem Ochránců Francie. Věřím, že má opravdu zájem o to, stát se naším členem.“
„Ochránci Francie?“ nechápal Simon.
„Ano,“ vysvětloval Valentin sedící vedle něj. „Tak se nazývá náš spolek.“
Zatímco Lucien mluvil dál, Simon si prohlížel ostatní revolucionáře. Světlovlasý Valentin vypadal tak na osmnáct let a neustále se něčemu usmíval. Simon si pomyslel, že to bude nejspíš místní šašek, který se ve spolku stará o zábavu.
Tristan, odvážný téměř třicetiletý muž s černými vlasy, nevěnoval Simonovi žádnou pozornost. Působil spíš odměřeně, moc se s ostatními nevybavoval. Ale do spolku chodil rád, protože ho těšila společnost podobně smýšlejících lidí.
Noël se tvářil trochu nepřítomně. Nosil brýle a v rukou držel zápisník, do něhož si často něco psal a značil. Možná Lucienův výklad, kdoví. Na Simona se díval dost podezíravě.
Beaumont byl vyloženě krasavec. Mohl být tak v Simonově věku, své delší zlaté vlasy nosil volně rozpuštěné a svým pohledem musel okouzlovat snad každou ženu. Navíc byl vysoký a čas od času se usmíval.
Poslední u jejich stolu, Enéas, byl drobnější zrzavý mladík. Pořád se otáčel z jedné strany na druhou a nervózně se vrtil na židli. Tenhle neposeda nevypadal na to, že by měl dlouho vydržet sedět na jednom místě. Nejspíš chtěl co nejdříve zase jít někam ven.
Simon přejel očima i muže sedící u vedlejších stolů. Ti se bavili buď mezi sebou nebo sledovali vůdce, jak ke členům spolku promlouvá. Ani jeden z nich Simona nijak zvlášť nezaujal, tak od nich odvrátil pozornost opět směrem k Lucienovi.
Lucien byl opravdu vůdčí typ. Z jeho postoje a slov si Simon uvědomil, že se na vedoucího skutečně dobře hodí. Své blond vlasy nosil stažené do menšího culíku a hlas měl hluboký a silný.
Jen něco Simona zarazilo – a to, že ve spolku nejsou vlastně žádné ženy. To žádná nemá zájem o revoluční debaty? Nebo mají strach docházet do takového protimonarchistického spolku? Anebo tu žádné holky nechtějí? zamyslel se, ale nakonec se na to odvážil zeptat.
„Proč tady nemáte ženy?“ položil otázku šeptem sousedům u stolu, aby nenarušoval Lucienův výklad.
Valentin se potichu zasmál. „Takže sis všiml? No, těžko říct. Nemají sem zakázaný vstup, ale nějak se sem samy nehrnou. Je těžké nějaké sehnat. Už jsme jich tady pár měli, ale všechny zde byly jen kvůli Beaumontovi. Když zjistily, jak je to tady nebezpečné, tak od nás raději utekly.“
Simon jen souhlasně pokýval hlavou. Možná by se tu líbilo Zitě. I když, kdoví. Ale každopádně jí o tomhle musím říct! Jsem z tohoto spolku tak nadšený!
„Když budu počítat i s tebou, Simone, a vynechám Edmonda a ostatní naše členy, o něž jsme v minulosti přišli, tak nás je momentálně třiadvacet,“ mluvil Lucien.
Simon vstal, aby promluvil. „Velmi rád bych se k vašemu revolučnímu spolku přidal. Slibuji, že nejsem žádný zrádce ani špion, na mě se můžete kdykoliv spolehnout.“
„To rádi slyšíme,“ usmál se Lucien. „V tom případě tě tedy oficiálně přijímám mezi Ochránce Francie. Vítej mezi námi.“
V klubovně zavládl radostný jásot, potlesk a smích. Všichni se radovali, že se jim podařilo získat nového člena, který k nim navíc přišel úplně sám, díky velké náhodě.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.05.2014, 21:51:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Netuším, nebo spíše: nevím přesně, v kterém roce daného století se tento příběh odehrává, ale jedno je jisté, revoluce se blíží, protože nespokojenost prostých občanů zvolna narůstá... Otázkou bude, jak tyto překotné události ovlivní život a osudy našich hrdinů - ať půjde o prosté pařížské občany či šlechtice. Prozatím to vypadá, že jde jen o takové "rozdmýchávání vášní", stejně tak určité okouzlení ze strany oné dívky nad anglickým šlechticem. Byla ona doba jakýmsi "soubojem" ideálů a reality, kdy šlechta měla vše a prostý lid žil ze dne na den? Modrá krev byla jen jakýmsi privilegiem, přestože každý věděl, že když někdo bodl šlechtice, stejně mu tekla z těla krev rudá. Možná se ona stará doba pomalu převracela (jako na onom pomyslném kyvadle dějin) do doby nové... Uvidíme, jak další události ovlivní celé vyprávění... Na práci šotků jsem nekoukal, kdybych neznal Tvůj styl, myslel bych na to, že mi zde opět chybí více detailů, třeba i v rámci určitého přiléhavějšího pohledu, který by čtenáře více zavedl do děje a ten se stal ještě uvěřitelnější (ne že bych Tvému vyprávění nevěřil či si jej neužíval).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 21.05.2014, 21:57:23  
   Šíma: Ještě maličkost:

-- „Já ti věřím.“ Podívala se mu do očí. „Tolik tě miluji, Williame.“
-- „Já ti věřím,“ podívala se mu do očí, „tolik tě miluji, Williame.“
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ian Stepheson
(15.8.2017, 16:24)
Ian Stephenson
(15.8.2017, 16:19)
Hromdopolice
(3.8.2017, 21:45)
Petronela1991
(26.7.2017, 18:57)
obr
obr obr obr
obr
ZAPOMENUTÝ SEN
Danny Jé
TILDA a její př...
Tilda
Kapitola druhá ...
Vitto
obr
obr obr obr
obr

Miluji
laven
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr