obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Con los colegas - Počátek a I. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Con los colegas
 autor Wheelies Devotee publikováno: 22.05.2014, 7:52  
Počátek - úvodní monolog a I. kapitola
 

Počátek

,,Bůh nás všechny zkouší a je jen na nás, zda mu ukážeme, že jsme hodni, aby nás vzal do svého nebeského království," zvolal kněz a masa mladých věřících po podiem začala tleskat a hlasitě jásat. Pak se uchýlili společně k modlitbě. Sepnuli tedy ruce. Celým areálem se rozhostilo ticho. Bylo slyšet jen předříkávání kněze a na konci se ozvalo pověstné Amen.
Skupinka oněch věřících kdesi uprostřed oné masy lidí byli mí příbuzní. Ano, téměř polovina mých příbuzných jsou velmi aktivními římskokatolickými křesťany, včetně ní. Kristýnky. Té neskonale dobré citlivé duše. Mé milované sestřenice. Doposud jsem s ní měl spíše sesterský vztah, ale jednou v létě vše začalo. Strávil jsem s ní velkou část léta. Byli jsme spolu na několika diskotékách. Později v září pak také na Orelském plese v Proseči. Začal jsem ji mít rád víc než sestřenici. Nezapomenu na ten blažený pocit, když jsem jí držel v objetí v rytmu taneční muziky. Pocítil jsem, že ona láska mezi námi je vzájemná. Nezapomenu na to, jak mi v Roxetu řekla, že se jí líbím, a že mám hezké oči. Do Kristýnky jsem se zkrátka zamiloval, i když vím, že to není úplně standardní, milovat svou vlastní o čtyři roky starší sestřenici. Přátelům to připadalo zvláštní, až nemorální. Nedivím se. Navíc zde byl ještě jeden problém - právě to, že patřila mezi ty římskokatolické křesťany. Právě proto by se o případném naplnění naší lásky nemohl nikdo z rodiny dozvědět. Možná i mým rodičům by to vadilo. Nicméně nemá cenu o tom ani za mák polemizovat, protože k naplnění naší lásky doposud nedošlo a zřejmě ani nedojde. Smířit se s tím je pro mne těžké, ale želbohu s tím nic neudělám. Budu jen doufat, že se v ní něco zlomí a třeba jednou k něčemu dojde. Jistě vím jen jedno, ona není jen má sestřenice, ale i nejlepší kamarádka. Už to není Jana, jak tomu bylo. Něco se dost radikálně změnilo.
I když jsem byl na oslavě Janiných devatenáctých narozenin, začala mi být Jana víc a víc ukradená. Víc a víc jsem se s ní neměl o čem bavit. Už mě nepovažovala za dobrého kamaráda, ale za spolužáka a možná i kámoše. Když mi ona začala dávat najevo, že mě už nepotřebuje, rozhodl jsem se, dělat to samé. Prakticky kromě cesty ze školy a do školy a cesty s ostatními třídními přáteli na oběd jsem se ní už nebavil. Začal jsem pociťovat, jak mi dává najevo, že jsem méněcenný. Hodně holek mi dávalo najevo, jak jsem hnusný a ona nebyla výjimkou. Neustále mi omílala o hubu omyl z prváku, kdy jsem si naivně myslel, že by se mnou snad chtěla něco mít. Dnes vím, že by nikdy nechtěla a já už taky ne. Nikdy. Necítím k ní už nic. Je to známá ze třídy - spolužáčka a je to hnidopiška. Říkal to i její otčím.
Když jsem se zeptal Jindry, který si s ní později ve třeťáku začal hodně rozumět, zda mu nevadí, že ho Jana, pořád opravuje, chytá za slovo a poučuje. ,,Nějak jsem si na to zvyknul," odpověděl Jindra a dál to neřešil. Na to bych si já osobně nikdy nezvyknul. Z počátku mi to nevadilo, protože jsem to tak nevnímal, ale čím jsem byl starší a moudřejší, uvědomoval jsem si, že mě to nesmírně uráží. Přestával jsem se zapojovat do debat s ní a nejvíc mě prudilo, když si vedla svou, i když jsem jasně věděl, že pravda je na mé straně.
Po modlitbě na pódium předstoupil biskup a všichni byli jako u vytržení. Byl to biskup královéhradecké diecéze. Společně s ním promluvil i vikář monsinnor Josef Socha, bratranec mé babičky. Zřejmě panic, hodně starý mládenec. Viděl jsem jej jednou, tehdy když světil sochu zakladatele našeho města Přemysla Otakara II. V tom davu otec ani nemohl strýce pozdravit. Bůhví, zda by ho vůbec poznal. Ví o něm, že se trhl katolické víry, takže je možné, že ho i úplně odsoudil.
Vikář mluvil o tom, proč je zakázáno souložit již před svatbou a to dost otevřeně. Všechny posluchače to přivedlo do rozpaků a nevěděli, co si o tom pomyslet. Po proslovu vikáře nastala pauza a davy věřících začaly vášnivě spekulovat a rozebírat to co slyšely.
Církev si protiřečí. Jednou hlásá, jaké je to zlo, jindy říká, že Bůh vás za to mít rád nepřestane, ale neměli byste po takovém činu přistupovat ke svátostem. To není nic hrozného, prostě v kostele nedostanete hostii. Tak to ale vidím já. Ti věřící to vidí zcela jinak. Je to nehorázná ostuda a před ostatními farníky pak dotyčný vypadá jako vyvrhel. Co hostie? Šmakuje? Ne! Je to oplatka bez chuti. Zbytečnost. Jak byli lidé kdysi v 18. století zfanatizovaní, upálili ženu za to, že prý dala hostii krávě. Prý znak čarodějnictví. Jak ubohé. Nastartovalo to cosi tak monstrózně hnusného. Místo, aby lidé byli uvědomělí, upalovali jednoho po druhém na základě naprosto falešných důkazů a přiznáních vynucených mučením. A jak si na jejich majetku namastil kapsy pán z Edelstadtu! Je mi zle z toho, co církev v historii činila. Zneužívala víry, aby si lidi podmanila. Nedokážu to pochopit, že církev vůbec ještě dokáží tolerovat. To jsou tak zabednění a zaslepení? Harto estoy de tener que aguentar! Přesně tato věta mi nejvíc utkvěla v paměti z písničky "Grito en alto - Křičím nahlas" od španělské rockové skupiny Boikot. A co že ona věta znamená? Je to velmi prosté - Jsem rozhořčen, že to musím tolerovat!
Byl jsem osamnělý, zoufalý, dělal jsem blbosti. Snažil jsem se všemožně filozofovat a hledat odpovědi. Tak zoufalý, že jsem balil svou sestřenici. Chtěl jsem slečnu. Byl jsem však náročný a pak jsem si začal říkat, zda mám na to právo. Zda jsem opravdu tak hnusný, že si nemůžu vybírat. Mýlil jsem se.
Nejatraktivnější pro mě tehdy byly paraplegičky. Byl jsem wheelchair devotee. Chtěl jsem nějakou potkat. Netušil jsem, že se mi to opravdu splní. Podle jiného devotee z jedné české pretendingové webové stránky je pravděpodobnost toho, že se setkám a seznámím s nějakou paraplegičkou asi taková, jako že mě přejede auto. Jsem neskonale rád, že mě potkala ta lepší varianta. Štěstí stálo při mně.

Jeden z výsledků mých tehdejších filozofických úvah:

Kdo tvoří dnešní společnost? Lidé, jež žijí jen přítomností a strachující se budoucího možného sesazení z pozice. Lidé, kteří jen soupeří o lepší místo na slunci. Světem vládne materialismus a konzumní způsob života. Co lidem říkají duchovní hodnoty? Byť se nemusíme upírat přímo k Bohu. Lidé těží jen z toho krásného, co nám dávají technologie a výdobytky civilizace za velké peníze. Proč tak složitá cesta? Proč citově nezkvalitňujeme náš život tím krásným, co nám dává příroda zadarmo? A když už civilizace - měli bychom posilovat především estetické hodnoty kultury. Nepohlížet na mnohé umělce jako na blázny a dávat více prostoru lidem, co se vymykají materialistikému smýšlení. Dávejme umění větší váhu. Nesuďme lidi za to, že nejdou s davem. Hledejme odkazy v minulosti. Vždyť jedině ta nám ukazuje cestu do budoucna.








I. Setkání

Skrz tři střešní okna v podkrovním bytě v jednom z mnoha činžovních domů na okraji jednoho středně velkého města na východě Čech prosvítaly ostré sluneční paprsky. Díky nim byla obrazovka notebooku oslněna, takže nebyla příliš čitelná. Byla dubnová sobota.
Tato sobota začala celkem normálně, vstával jsem asi v devět hodin, nasnídal jsem se a vyrazil na kolo. Byl jsem vášnivý cyklista a pokaždé když to práce a počasí dovolily, mile rád jsem vyrážel na projížďky. Stavil jsem se v jedné hospůdce u cyklostezky na pivko a na párek a pak jsem se při zpáteční cestě stavil v zatopeném lomu za městem, protože jsem se chtěl vrátit nostalgicky do dětství a zavzpomínal jsem, jak jsme si sem chodili s kamarády hrát a jak jsem se tu naučil plavat.
Když jsem se vrátil domů, dostal jsem hlad, ale zjisitil jsem, že má lednička je takřka vymetená, a že je na čase jít do supermarketu na nákup, abych doplnil zásoby. Nečekal jsem, co mě toho krásného dne v supermarketu čeká.
Procházel jsem mezi regály v oddělení drogerie, když v tom jsem zahlédl velmi hezkou slečnu na vozíku. Nenápadně jsem navázal oční kontakt a když slečna uviděla, jak se na ní láskyplně dívám, hezky se na mě usmála. Záhy však stočila pohled na nejvyšší polici regálu na nějaký šampon. Tam prostě nemohla z vozíku dosáhnout. Přišel jsem k ní a zeptal se, zda jí mám ten šampon podat. Byla ráda, že se tu jako na zavolanou objevil takový gentleman a řekla, že ano. Zcela bez problému jsem sáhl pro šampon a vložil jej do ručního košíku. jež měla na klíně. Při této příležitosti jsem si ji detailně prohlédl. Byla to štíhlá atraktivní blondýna. Její sympatický obličej okrášlovaly pěkně střižené středně dlouhé světlé vlasy, které ostře kontrastovaly s černou čepicí, jež měla na lemu nápis GENIUS. Čepice zakrývala téměř celé její čelo. Měla nádherné velké hnědé oči a roztomilý nosík. Rty měla namalované decentní červenou rtěnkou. Na krku měla stříbrný řetízek. Pod šedomodrou mikinou s vyhrnutými rukávy a rozeplým zipem bylo vidět tmavě modré tričko s hlubokým výstřihem. Ve výstřihu toho však moc vidět nebylo. Její prsa příliš velká nebyla. A to se mi moc líbilo. Na co velké kozy? Ty malé jsou roztomilejší. Na nohou měla bílé botasky a úplé džíny, jež skvěle zvýrazňovaly její v důsledku ochabnutí svalů vyhublé nohy. Seděla na černém sportovním odlehčeném vozíku s modrými koly a modrým potahem na sedáku a na opěradle. Opěradlo bylo jen malé, zhruba jen do 1/3 zad a nahoře bylo do oblouku. Kolem byly tyče s rukojetěmi, které bylo možné oddělávat. Kola byla vystužena masivními tříramennými výstužemi. Vozík vypadal velmi moderně. Neměl bočnice, což umožňuje pohodlnější přesun z vozíku například do postele, či do auta.
Zeptal jsem se slečny, zda chce, abych šel dá s ní pro případ, že by potřebovala ještě něco podat. Řekla, že bude ráda. Představil jsem se. Slečna se na mě usmála, řekla, že se jmenuje Veronika a já se sehnul a políbil její ruku. Když jsme měli oba nakoupeno, šli jsme k pokladnám, zaplatili jsme a pak jsem se zeptal Veroniky, jestli jí můžu doprovodit domů. ,,Já jsem tady autem, tak mě můžeš doprovodit k autu." - ,,Dobře," řekl jsem a šel s ní k jejímu vozidlu.
Byl to malý tmavě zelený oplík. Corsa. Nejprve jela ke dveřím u spolujezdce a na sedačku dala tašku s nákupem. Pak jela ke dveřím řidiče, otevřela dveře a ladně si přesedla z vozíku na sedačku. Její nohy však zůstaly bezvládně viset z auta. Veronika si je, ale hned narovnala pod volant. Pak odšroubovala od vozíku kola, složila jej a stejně jako kola, i jej pak položila na zadní sedačky. Potom zavřela dveře, nastartovala a stáhla okénko. Toho jsem využil a zeptal se, zda se s ní mohu ještě někdy vidět. Veronika neotálela ani pár vteřin a nadiktovala mi svoje telefonní číslo. Já jí dal svou vizitku. Veronika řekla: ,,Super, díky, ahoj," a odjela. Dlouho jsem se díval za jejím vozem. Dokud mi nezmizel z dohledu.


 celkové hodnocení autora: 74.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jenny 19.06.2014, 9:05:29 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jenny ze dne 11.06.2014, 1:00:01

   Co se povrchnosti a zbabělosti hlavního hrdiny týká, tak nevím z čeho jsem to měla usoudit, když sexuálně "ujíždí" na zdravotní pomůcce.
 Jenny 11.06.2014, 1:00:01 Odpovědět 
   tak jsem zavítala na první díl, pro svoji lepší orientaci.
čuk podstatný napsal, já jen dodám svůj dojem, coby obyčejný čtenář, takže
hodně zbytečných pasáží, hodně opakujících se slov, hlavně tam, kde popisuješ vzhled dívky se to hemží výrazem: "měla"
to by jistě šlo vhodně napravit, ubrat prostě
hrdina je mladej nejistej kluk, toužící po přízni opačného pohlaví, ale protože mezi svými je odstrkován, vrhá se na "snadnější" skupinu postižených, to se mi nelíbí, je to pro mě nepřirozené a tudíž vzbuzuje otázku - proč?
asi do první půlky, nebo možná do dvou třetin jsem měla dojem, že i on má nějaké postižení, ale nemá, takže prostě divný, že vyloženě "pase" po postižené dívce
jo to jak si psal, že měla malá ňadra, a k tomu si připíchl "kozy jako vozy" to tam trčí, skoro až nepatřičně, jak kdyby se hrdina sám potřeboval ujistit, že malý jsou lepší, protože prostě jsou :-)
trochu mi schází, proč jsem se nedozvěděla, co se stalo mezi ním a Janou, když se o ní v textu tak zmiňoval, takhle z toho jak je napsáno to vypadá jalově, text pro text, slova pro slova
nelíbilo, ovšem je to začátek, takže třeba časem :-)
 ze dne 11.06.2014, 18:46:41  
   Wheelies Devotee: A to si jako myslíš, že můžou být jen zdravý se zdravejma a postižení s postiženejma? Tak asi hrdina není povrchní a není to zbabělec, bere jí takovou jaká je a líbí se mu. No a co? Někdo třeba druhého osloví brýlemi... Někomu to přijde sexy.
 čuk 22.05.2014, 7:51:19 Odpovědět 
   Zřejmě je příběh tehdejší, dřívější, z doby myšlenkového (dalo by se říci pubertílního) kvasu.Morální hodnoty jsou spíše dogmatické, interpretrované církví, u hrdiny se devastují (k čemuž přispívá pokus o románek se sestřenicí). Hrdina touží po svobodě a vysvobození, okolní svět vidí v černých barvách, také devastovaný. Reakcí je touha konat dobro, nalézat krásu mimo všednost a životní boj. V pozadí je samota a hledání někoho, komu by se mohl dotyčný svěřit: většinou je v pozadí mysli a citu dívka-víla, která je jiná a bude hrdinu chápat a ho podporovat. Tyto pocity jsou v určitém stádiu mladého člověka obvyklé, pak jsou překonány, mnohdy se zvrhnou nebo zprozaičtí do stavu bez ideálu. Zde próza nepřináší mnoho nového (snad je zajímavější vznik pochyb a vzdoru působením náboženských omezení). O dalších aspektech charakteru hrdiny snad uvidíme v dalším. Prozatím se zdá být poněkud nenávistným a slabým, tím, že si vybere paraplegičku, která mu dává pocit nadvlády a převahy. Snad uvidíme i to, jak se vztah projeví v praxi a zda se příběh bude vyvíjet ve dvou klišovitých směrech nebo autor najde "zrnko" opravdovosti a rovnocennosti (neb konat dobro jednak nemusí vydržet a jednat obvykle při delším trvání vystrčí čertovká kopýtka, může se stát zlem i zdrojem výčitek sobě nebo druhému). Psáno stylem uměřeným tématu i typu a věku hrdiny. Prozatím nechci posuzovat, zda jde o vypsání se z pocitů a stavu v mladém životě, nebo hledání nového a překvapivého (třeba lásky a morálky- anebo jejich opaku).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola první ...
Vitto
Moje ví aj pí
pedvo
Sníh
Vlaštovka
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr