obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915919 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5841 autorů a 393365 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: VIII - Tajemství... 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 03.06.2014, 21:28  
Tajemství Ztroskotance, tak zní celý název kapitoly. Druhá etapa série začíná a děj bude sledovat expedici na ostrově Pulau Ular.
 

Blok II. - Hadí ostrov


Armando

Ve školách mě učili, že pro potřeby archeologie se vyhledávají a studují enklávy prostých lidí, žijících izolovaně od zbytku světa. Tyto komunity se zkoumají právě proto, že jsou tak primitivní, moderním životem nedotčení a mohou vědcům poskytnout náhled na to, kterak žili lidé před tisíci lety. Vždycky jsem si říkal, jak zaostalí, ubozí a ve všech směrech chudí musí ti lidé být, jenomže přes to všechno, co nemají, tak necítí, že strádají. Žijí dobrý život a hlavně jsou lidští. Ano, mají své podivné zvyky a tradice, nad kterými možná zůstává rozum stát, ale stále jsou lidští a to více než mnozí z nás. Aniž bych tušil jakákoli rizika, dobrovolně a dokonce plný nadšení jsem cestoval na Guineu a myslí se upínal ke Ztroskotanci, lodi jež se měla stát mým domovem po následující dny až týdny. Očekával jsem, že na palubě najdu nade vše pochybnosti civilizované lidi moderní doby – vědce, zkušenou posádku a dle zvěstí i ozbrojence, avšak velká část z nich v sobě měla méně lidskosti než domorodci, za kterými jsme mířili. Ti lidé byli zvířaty!

První z těch zvířat jsem potkal už tehdy v Llanellské nemocnici. Nečetl jsem noviny, neměl jsem na to náladu ani čas a tak jsem netušil, že jsem před sebou měl Kasumi Gordonovou, milionářku a šlechtičnu. Ona byla jako chameleon, který svými mimikry splyne s prostředím a přestože z ničeho nic vypadá jako velký zelený list, nebo nahnědlá dutina stromu, je to nadále zvíře. Ale ač to tak možná nevyznívá, nesnažím se Kasumi urazit a už vůbec jí nepohrdám. Kasumi totiž nebyla jako hyena, nebyl to mrchožrout lačnící po snadné kořisti, na rozdíl od většiny ostatních, se kterými jsem se měl teprve seznámit.

Znovu jsem se s Kasumi potkal na Guineiském letišti a tehdy jsem již věděl, že se div netopí v penězích. Skoro se mi až zdálo, že na mne v letištní hale čeká. Prohlížela si letové linky a hledala dobu příletu letadla z Británie. Krátce po odbavení se přiblížila ke mně. Ne připlížila, ona nebyla šelma, která zůstává ve stínu a pak vystartuje na svoji vyhlédnutou kořist. Ona byla něco jako bájný mystický drak, jako hrdá, pyšná stvůra, která si je vědoma moci, jež třímá ve svých pařátech. Byla sebevědomá, byla tvrdá, byla přímá a já vbrzku poznal, že to není jen přetvářka.

Kasumi mne odvedla stranou, usedli jsme na lavičku a ona se z ničeho nic rozpovídala. Již v nemocnici mi řekla, že moje matka je zabiják. Zprvu jsem myslel, že lže, ale to by to neřekla tak přesvědčivě a nestála by si za tím. Cítil jsem, že je ke mně upřímná, tvrdá, ale upřímná a nejinak tomu bylo na letišti. Rozpovídala se o lidech, kteří jí chtějí ublížit, o jakési Němce, jež ji málem utloukla, o nejistotě, kterou ve svém srdci chová a dokonce i o dceři, kterou musela opustit, aby ji ochránila. Bylo to zvláštní… Ona se netajila ani svojí předtuchou, která říkala, že moje matka jí jde po krku. Jakoby se ta dračice snažila vložit mezi mě a matku dubový klín, ale já v tom viděl víc – ona na mne spoléhala a naopak se mě snažila pomoct. Chtěla, abych věděl, do čeho jdu, že můžu být ze svého shledání s matkou opravdu zklamán. Na závěr našeho rozhovoru mě ne zrovna taktně připomněla slib, jež jsem jí dal jakožto protislužbu za informaci o mé matce. Rázem jsem to pochopil – byli z nás spojenci! Já zbrkle pronesl pár slov, přičemž jsem konečně očekával zprávu o matce a Kasumi z těch slov vystavěla zeď. Slíbil jsem, že ji nijak neohrozím a ona na to maximálně spoléhala. Vložila do mě důvěru, která mne překvapila a která ve mně vyvolala pocit, že jsem té ženě dlužen.

Byl jsem v cizí zemi a naprosto osamocený. Přišlo mi jako dobrý nápad se Kasumi držet a tak jsem se pasoval do role Watsona, který se jako stín drží svého mnohem inteligentnějšího, zkušenějšího a výraznějšího kolegy, který navíc přesně ví, co dělat a kam jít. Na nějakou rovnost jsem nepomýšlel a to ani na moment. Kasumi mne svojí rozhodností převálcovala během pár minut a já jsem neměl sílu ani odvahu s ní soupeřit. Ale na druhou stranu jsem si nepřipadal jako nula. Očekával jsem, že se matce dostanu takříkajíc k tělu a pokud ona ví, kdo proti Kasumi stojí, mohu Asiatku přinejmenším varovat. Za vloženou důvěru by to bylo to nejmenší, co bych pro ni mohl udělat. Následoval jsem Kasumi cestou z letiště až k nedalekému hotelu, kde byla ubytovaná. Musela sem přiletět už před pár dny a možná se záměrně ubytovala jen kousek od letiště, to aby na mě mohla počkat. Nedokázal jsem si pomoct a místo sledování prosluněného města, jsem se zaměřil na Kasumin zadek. Popravdě řečeno, nebyla hezká, ale měla jakousi jiskru. Tak jsem kráčel poslušně za ní a sledoval ten zadek, aniž bych stál o to vidět ho bez oblečení. Popravdě, v jednu chvíli mne to napadlo, ale milionářka se nesvlékne před troubou studujícím medicínu.

Vstoupili jsme do hotelu. Nevím ani, jak se jmenoval, ale bylo tu mnohem příjemněji než na ulici. Ventilátory u stropu se činily a příjemný chládek udržovaly i stažené rolety. Chlapík za recepcí podřimoval a Kasumi s klidem pokračovala do svého pokoje. Odemknula dveře a ač jsem to nečekal, pobídla mne, abych šel dovnitř. Zprvu mě to vylekalo, ale pak jsem si řekl, že asi chce o něčem hovořit. Místo toho si bez sebemenšího ostychu sundala oblečení až na spodní prádlo a zajímavý módní doplněk – opasek se zvláštními znaky. Nevím, co by dělali jiní, ale já v tuhle chvíli znervózněl. Netušil jsem, jestli se mám otočit nebo zírat do stropu… Prohlížel jsem si její tělo, snažil se netvářit přihlouple a doufal, že jsem nepřekročil pomyslnou mez. Sledovat Kasumi polonahou mělo něco do sebe. Nebylo to jako zírat na krásné ženské tělo a těšit se z pohledu na něj. Připadal jsem si jako v muzeu, kde se vystavuje vzácná socha. Tu sochu si chodí dennodenně prohlížet obyčejní lidé i učenci, ale zatímco ti prostí kladou důraz na první dojem a vše berou jako celek, studovaní se zaměřují na detaily a skryté významy. Já byl zprvu jen prostý člověk a Kasumi pro mne nebyla úžasné dílo dávných mistrů, ale moderní prostoduchost bez špetky vkusu, jež vznikla za jediným cílem – fungovat jako šokující skulptura, ne jako zdařilé umělecké dílo, za nímž stojí měsíce těžké práce. Pak jsem v sobě ale nalezl učence a začal se zaměřovat na ty detaily. Její tělo bylo totiž velmi propracované a složité umělecké dílo, které ocení jen ten, kdo se umí dívat do hloubky. Když se ke mně otočila zády, naskytl se mi pohled na působivé tetování rudého draka. Byl krásný a jako živý! Vlastně… možná, že živý doopravdy byl – že se zrodil v její duši. Zaměřil jsem se na její nohy. Byly rovné, pružné a silné. Především však byly svalnaté a mě bylo jasné, že Kasumi ani v nejmenším nemůže být tím, co si člověk představí pod pojmem šlechtična. Vypadala jako sportovkyně, jako atletka, ne jako žena, která se topí v penězích a v životě nepřičichla k jakékoli fyzické aktivitě. Vsadil bych se, že její pozadí ani prsa se při chůzi, či běhu ani nehnou, že nebudou poskakovat jako želatina, ale budou pevně držet na svém místě. Věděl jsem, že tuhle sochu bych si nechtěl vystavovat doma, ani kdybych na to měl. Dívat se na ni a studovat ji však bylo poutavé. Poté se Kasumi otočila čelem ke mně a během chvíle její stehna kryly dlouhé světle hnědé kalhoty a její trup sportovní podprsenka a zelená vesta se spoustou kapes. Umělecké dílo bylo zahaleno až na paže. Přišly mi hodně silné, ale zdaleka ne tak silné jak doopravdy byly…

Uvědomil jsem si, že ten, kdo sochu vytvořil, nebyl nikdo jiný než sama Kasumi. Byla to tedy umělkyně. Když si však k boku připnula dlouhé pouzdro s krátkým Japonským mečem, došlo mi, že Kasumi není jen sochařkou, ale i malířkou. Malířkou, která používá jen jednu barvu… Srdce se mi rozbušilo, protože mne napadlo, kolik obrazů již asi tak mohla namalovat. Desítky? Stovky? Těžko říct… Doufal jsem jen, abych se nestal jejím dalším dílem. Nebyla by to pro mne taková čest… Ale zase jsem tušil, že z prostého studenta medicíny by žádné mistrovské umělecké dílo nevzniklo. Poukázala na mě prstem a řekla:
„Ty pojedeš v tomhle?“ Pohlédl jsem na svoji červenou havajskou košili a šedé kalhoty. Přišlo mi to v pořádku, ale asi to v pořádku nebylo.
„Ale…“ řekl jsem a zaseknul se. Mám jí tykat? Ona mi začala tykat už na letišti... ale ona je šlechtična, ta si to může dovolit. Radši počkám, dokud mi to sama nenavrhne.
„Tak co?“ zeptala se znovu. „Pojedeš takhle?! Vypadáš jako turista na dovolené!“
„Ale... ale vždyť vy máte také holé paže,“ bránil jsem se a zvažoval, jestli to nebylo moc troufalé.
„V přiléhavých rukávech bych se potila a ty volné by mě zase mohly překážet při boji – není těžké chytit protivníka za rukáv a trhnout s ním. Vzpomínám, že když jsem byla v džungli posledně, bylo to v Namibijských močálech. Bylo tam velmi vlhko a plno hmyzu, takže dlouhé těsné rukávy přišly vhod. My ale jedeme na tropický ostrov a pak – nevím, jak ty, ale já psychologii nepřátel nepodceňuji. Pokud tě protivník vidí jako hrozbu, začne tě respektovat.“
„A vy jste… vy jste hrozba?“
„To už si posuď sám.“ Posoudil jsem. Vidina její pěsti na mé tváři nebyla příjemná, avšak kdyby měla paže zahalené, řekl bych, že si s ní jako průměrně vysportovaný mužský musím bez obtíží poradit. Mno, tak asi měla pravdu – respekt si u mne svými odhalenými pažemi vydobyla. Otázkou bylo, jestli to u jiných, podstatně drsnějších lidí nebude mít dodatečné účinky. Možná, že ji druzí uvidí jako předvádějící se manekýnu a budou ji chtít nějakým, ne zrovna mírumilovným způsobem ponaučit. Skoro to vypadalo, že Kasumi riskuje, že dost možná své nepřátele vyprovokuje, ale třeba jí o to šlo. Možná chtěla provokovat, protože přesto, že cosi odhalila, většina zůstala skryta. Napadlo mne přirovnání k lehké děvě, avšak raději jsem myšlenku zavrhl. Kasumi, přestože měla jen jedno oko, měla velmi pronikavý pohled. Skoro se zdálo, že mi vidí až do žaludku a kdyby tam vyštrachala přirovnání k prostitutce, možná by mne dala příležitost ochutnat ono skryté ovoce. V hloubi duše jsem věděl, že bude trpké a jedovaté.

„Odpočiň si,“ řekla mi. „Na Ztroskotance půjdeme až k večeru.“
„Až? Ale posádka už musí být na palubě. Moje matka též.“
„To ano. A my půjdeme až k večeru. Tehdy většina posádky sejde do přístavu a naleze do putyk, aby si před plavbou pořádně přihnuli chlastu. Hned potom si půjdou zašukat.“
„Aha… a co budeme do večera dělat?“
„Chceš společný program?! Já jdu dolů na večeři, pár hodin posedím a pak rovnou na loď. Můžeš jít se mnou.“ Šel jsem a to spíše z nutnosti. Napadlo mě se projít po městě, ale co kdyby Kasumi protestovala?! Přišlo mi, že ten respekt se pomalu mění ve strach. Já jsem obyčejný chlápek, který na Pražské lékařské fakultě ve dne poslouchá přednášející, navečer se učí a v noci odpočívá nebo se baví s přáteli. Pravda, poslední půl rok jsem na stáži ve Walesu, kde konečně vydělávám peníze a učím se moji vysněnou práci v praxi, jenže vidět na pitevním stole nejrůzněji zohavené mrtvoly mě nedokáže připravit na prolévání krve, které bylo cítit ve vzduchu. Nutně jsem potřeboval pomocnou ruku, nebo ještě lépe – potřeboval jsem ochránce. Tím mohla a zřejmě měla být moje matka, ale jaký je moje matka ochránce, když o mě léta nejevila zájem?!

Sešel jsem do hotelové restaurace. Ta byla i venku na terase, ale Kasumi záměrně usedla uvnitř a to v samém rohu prostorného sálu, kde nechyběl taneční parket. Navíc si sedla tak, aby mohla sledovat celý sál. Já jsem tedy musel blíže k ní, abych nepřekážel ve výhledu. Zavolala číšníka a objednala si jídlo – škeble. Já raději vybral jen misku s ovocným salátem a trochou kuřecího masa. Z exotických jídel jsem nikdy neměl dobrý pocit.

Seděl jsem vedle Kasumi a oba jsme pojídali přinesený pokrm. Žízeň hasila minerálka a vše dobře fungovalo. Ani po jídle na mě Kasumi ani nepromluvila a mně se zdálo, že je na mě, abych začal rozhovor.
„Jestliže jsou na té lodi lidé, jež vám jdou po krku… co s nimi chcete dělat?“
„Co myslíš?“
„Vy… vy je chcete… zabít?“
„Správně.“
„Víte alespoň přibližně, co to je za lidi?“
„Helga – obrovská Němka, pro kterou jsou ti ostatní jen krysy na zašlapání. Derek – nedivila bych se, kdyby měl s Helgou cosi společného. Trevis – profesor z Londýnské Akademie věd. A samozřejmě Paola – tvoje matka, jinak také mučitelka drogového kartelu. Další lidi neznám.“
„A proč by po vás měli jít? Co ty lidi spojuje?“
„Touha mě zabít? To je zatím to jediné, co mě napadá. A důvod chci teprve zjistit.“ Možná jsem stál na špatné straně mince. Když něco tak rozdílné lidi spojí, pak to musí být veledůležitá záležitost. Třeba důvod k zabití Kasumi nebyl vůbec špatný. Třeba jim ublížila, nebo je okradla. Na druhou stranu – Kasumi jsem jakš takš znal, ale tu sebranku podivínů ani trochu. Jedno bylo jisté – potřeboval jsem znát vyjádření své matky.

Když venku padla tma, Kasumi zaplatila za útratu, dokonce i za tu mou a doprovodila mě k přístavišti. Byla tu velká spousta lodí od běžných plachetnic až po velké zaoceánské parníky. Sice jsme znali jméno lodi, nikoli však dok a tak vyhledat Ztroskotance nebylo snadné. Kvůli značnému počtu lidí bylo v přístavu obtížné se zorientovat. Nakonec jsme ale přeci jen stanuli před obrovskou lodí, na kterou právě několik námořníků vynášelo už na první pohled těžké bedny a sudy. Zdálo se, že práce mají stále až nad hlavu. Loď už zcela jistě měla něco za sebou, soudě dle značně oprýskaného laku a spousty rzi. Na boku lodi jsem viděl připevněné záchranné čluny. Doufal jsem, že nebudou potřeba.

Po schodišti jsme vyšli až nahoru na palubu. Ta byla díky rozmístěným světlometům krásně osvětlená. Po levici jsme měli kovové dveře s ventilem na hermetické uzavírání, jež vedly do vysoké obytné části lodi. Nahoře jsem viděl za okny i kapitánský můstek. Daleko víc mě však zaujaly dvě přistávací plochy s vrtulníky. Jeden z nich měl na boku připevněn kulomet. Pochopil jsem, že tahle výbava tu nemůže být pro boj s jediným člověkem. Koho ale chtějí ti lidé zabíjet?! Na Kasumi jsem jasně viděl, že i ji přítomnost vrtulníků překvapila. Věděl jsem, že dávám svůj život všanc už jen tím, že se zde pohybuji po Kasumině boku. Na druhou stranu, jsem byl plný odhodlání.

Všude kolem byly narovnané hromady beden se zásobami, náhradními součástkami, municí a mnoha dalšími věcmi. Na jedné bedně seděl blonďatý vousatý muž, pokuřoval cigaretu a měřil si nás svým pohledem. Kasumi přistoupila k němu a představila se.
„Jsem Kasumi Gordonová, členka výzkumného týmu.“
„Jo tak týmu… pokud vím, tak máme mít dva badatele a čtyři ozbrojence, přičemž všichni jsou už na palubě.“ Kasumi zvážněla a nevěděla, co na to říct. „Ha, ha, dělám si prdel,“ smál se muž a seskočil z bedny, aby si s Kasumi podal ruku. „Vítej na palubě, Kasumi. Já jsem nějaký Derek. Sice tu už jednu kočku máme, ale rád tu vidím další.“
„Říkal jsi čtyři členové ozbrojeného týmu? Není to příliš na dva vědátory?“
„Vůbec ne, ale nejlíp ti to vysvětlí Trevis.“
„To je kdo?“
„Ten tomu tady velí.“
„Kapitán?“
„Ne to ne. Abys to pochopila… loď máme pronajatou včetně posádky a kapitána. I s tebou čítá naše skupina sedm lidí, přičemž Trevis je z nás největší hlavoun. Nemusíš se ale bát, je to pohodář a kliďas. I tak ale nedělej problémy. Jako členka ozbrojenců spadáš pod velení Ramirezové. S Trevisem je jedna prdel, tak ji nechtěj nasrat už jen kvůli sobě. Je to ostrá baba ale ví, co dělá. Vážíme si jí, i když to je ženská. Má větší koule než spousta chlapů, co jsem kdy poznal. No a pak je tu Helga… U ní člověk nikdy neví, jestli je to ženská, chlap nebo něco horšího. Raději se jí nepleť do cesty.“
„No to je dost!“ zakřičel muž, jež právě vyšel ze dveří do podpalubí. V rukou měl jakýsi spis a pospíchal ke Kasumi. Ta si mohla, stejně jako já, prohlédnout brýlatého, mírně obtloustlého muže s knírem.
„Nechám vás s Trevisem o samotě, Kasumi. Stav se pak za námi dole ve zbrojnici.“ Derek odešel, přičemž ještě pronesl směrem ke mně: „Hej, mladej, pohni prdelí a přikryj támhle ty bedny u vrtulníků plachtou. V noci má chcát!“ Zprvu jsem si říkal, že na rovinu povím, kdo jsem a co tu hledám, ale teď jsem byl na vážkách. Moje matka jako velitelka ozbrojenců?! Ona těm šílencům dokonce velí?! Kasumi se o mě nestarala a odkryté bedny nebyly daleko. Zajímalo mě co v nich je, takže jsem bez řečí poslechl Derekův rozkaz. Jemně jsem nadzvedl víko první z beden. Uvnitř byly jen jakési strojní součástky. Popadl jsem silné lano s háky a protáhl ho oky v plachtě. Při tom jsem nastražil uši a pozoroval dění u Kasumi. Trevis vytáhl vysílačku a řekl do ní:
„Jedna už je na palubě, pane Jacksone. Pošlete mi sem dolů Ramirezku.“ Trevis vysílačku zastrčil na své místo u opasku a začal se věnovat Kasumi. „Bál jsem se, že nedorazíte, paní Gordonová.“
„Pokud vím, vyrážíme až zítra.“
„To ano, ale je lepší, když už máme všechny na palubě. Ani jsem si nebyl jistý, že skutečně dorazíte, ale jste tady a to je hlavní.“ Trevis se skoro až s pýchou rozhlédl po palubě. „Tak vás vítám na Ztroskotanci. Povězte mi, kde se zdržela slečna Singh?“
„Měla vážnou nehodu a oslepla. Bohužel…“
„To je mi líto. No, snad ji dokážete zastoupit.“
„Chápu, že to oslepnutí je problémem, a vina je na mé straně – vy jste přece na Parvati spoléhal.“
„Spoléhal, ale určitě Parvati plně zastoupíte. Já jsem vedoucí týmu, takže veškeré dotazy pokládejte mě nebo slečně Ramirezové, která vám v terénu velí. Vzhledem k tomu, že o vás nic moc nevím, můžete se mi trochu představit?“
„Také o vás nic nevím. Možná bude lepší, když to tak necháme.“
„Jak myslíte. Tajemná exotická žena s ledovým pohledem… Povězte mi alespoň, jestli jste taky žoldák? Já jen, že snad všichni ti ozbrojenci tady jsou žoldáci a bývalí vojáci.“
„Já tedy ne. Povím vám to stručně a jasně - doprovázela jsem jednoho chlápka během cest po světě a dělala mu ochranku. Rozhodně jsem to nedělala kvůli penězům, ačkoli uznávám, že peníze jsem dostávala, ale jen proto, abych vyžila. Podstatné je, že mám zkušenosti s přežíváním v nehostinných podmínkách.“
„Také džungle?“
„Ano, přesněji Thajsko a Indie.“
„Zkušená cestovatelka a dobrodružka… no to se hodí. Výborně, Kasumi.“ Trevis se rozhlédl okolo ve snaze někoho najít a pak opět vytáhl vysílačku. „Pane Jacksone, kde je ta kyklopka? Copak není zvědavá na poslední složku týmu?“ Z vysílačky se cosi ozvalo. Neuniklo mi, že se na palubě objevila neobvykle vysoká žena s hnědými vlasy uvázanými v dlouhém copu. Měla maskáčové kalhoty, zelený nátělník a vysoké vojenské boty. U pasu měla připnuté pouzdro s pistolí a malý batůžek. Byla to moje matka! Nejvíce mě překvapila skutečnost, že matka měla přes levé oko černou pásku a to v dnešní době značilo spíše projev jakési image než snahu o zakrytí vážného zranění. To před lety, když má matka ono zranění utrpěla, využívala oko skleněné, stejně jako Kasumi. Proč by najednou měla oko vyměnit za ošklivou pásku?! Rovněž mě udivila značná velikost matčina poprsí, které její nátělník řádně napínalo a které muselo v mnoha situacích spíše překážet. Zřejmě to však byla daň, kterou byla matka ochotná podstoupit. Nechápal jsem ale proč. Dobrá, neviděl jsem matku více než osm let, ale jen stěží jsem ji poznával. Proč se tak změnila? Trevis si ji vůbec nevšiml a stále mluvil do vysílačky.
„Hmm, jo je na cestě? Doufám, že jí to nepotrvá…  ahh!“ vykřikl Trevis, když mu na rameno dopadla ruka Paoly Ramirezové. „Musíš mě tak děsit?“ zeptal se Trevis, ale v hlase nebylo znát rozčílení.
„Klid Trevisi,“ řekla matka chraplavým hlasem, jež pro ni byl typický. Její chraplák jsem si pamatoval dokonale. Divné, pamatoval jsem si ho lépe než její tvář. Byl jsem dítě, když od nás odešla a spočítal bych na prstech obou rukou, kolikrát nás navštívila. Otočil jsem se k matce zády, protože jsem tušil, že mne tu neuvidí ráda. Jestliže opravdu stojí za hranicí zákona a jestliže její další ‚kousek‘ má vyřídit Kasumi, pak bylo evidentní, že mne máti vypakuje z lodi, dříve než vyplujeme. A nemusela by to ani udělat osobně, nakonec Trevis říkal, že těm ozbrojencům velí. Přestože byla matka pár metrů ode mě, připadal jsem si tu sám. Sám mezi všemi těmi drsnými tvrďáky a tvrdými drsňačkami.
„Nová tvář a dokonce Asiatka…“ řekla Paola a přistoupila ke Kasumi. Má spojenkyně sahala matce sotva po úroveň prsou. Paola si Kasumi projela od hlavy k patě svým zkoumavým pohledem. „Trochu oplácaná ne?“ dodala s notnou dávkou pohrdání.
„Nebude to na překážku. Pracuji na tom, abych zhubla a krom toho, co je ti po tom?“
„Zdáš se dost udělaná. Doufám, že to není na úkor intelektu a inteligence, jak to někdy bývá.“
„Toho se bát nemusíš…“
„Kolik ti je?“
„Čtyřiatřicet.“
„Čtyřiatřicet?!“ divila se Paola. I mě to překvapilo. Přísahal bych, že Kasumi je jen o pár let víc než mě. Vypadala na svůj věk perfektně, to bez pardonu. Paola si vedle Kasumi musela připadat jako obryně a asi si to i užívala. 
„Tady velím já,“ řekla, „tak si zvykni. Posloucháš mě na slovo, rozumíme si?“
„To bude problém. Já nikoho neposlouchám na slovo, protože mám svoji hlavu. Vezmu na vědomí tvoje připomínky a sama uvážím, co je v dané situaci nejvhodnější.“
„Chceš ránu pěstí, aby se ti rozsvítilo?!“ vztekala se matka.
„Možná by to vyústilo v to, že naopak ty zhasneš a to definitivně.“
„Věříš si?!“ zrudla Paola zlostí. 
„Mám k tomu dobrý důvod.“ Paola se pousmála a odepnula si pouzdro na pistoli, které položila na bednu. Kasumi tam přidala svůj meč a sundala si vestu. Když jsem sledoval další část Kasumina těla, které vyplavalo na povrch, začal mne polévat studený pot. Kdyby mně někdo řekl, že Kasumi si pod kůži na břiše nechala voperovat dlažební kostky, odvětil bych, že je to možné. Schylovalo se ke rvačce a má matka to mohla řádně schytat. Co vím z tátova vyprávění, tak byla vždycky nafoukaná s sebevědomí jí rozhodně nechybělo. Ani po letech to nebylo jiné. Zvažoval jsem, že vběhnu mezi ně. Už už jsem se chystal vyběhnout, ale vše zavčasu utnul Trevis.

„Ale no tak. Přece se tu nebudete prát,“ řekl Trevis a postavil se mezi obě ženy. „Celou dobu klid a jakmile se tu objeví nová ženská už je tu nějaký rozbroj. Copak se vy ženské vážně nesnesete? Jste jak malý holky. Uklidněte se, podejte si ruku a přestaňte si měřit síly. Kasumi, ty možná jsi na první pohled silnější, ale Paola také není žádná třasořitka. Už jsem měl tu čest ji vidět se rvát a věř mi, že se dovede bít jak lvice.“
„Tady ale nejde o porovnání sil,“ řekla Paola, přestože to určitě nebyla úplná pravda. „Já si nemůžu dovolit, aby nás Kasumi svým jednáním ohrozila. Zodpovídám za hladký průběh akce.“
„Kasumi snad ví, že si nemůže dovolit žádnou pitomost. Tak jsme lidi, ne? Každý má vlastní hlavu a Kasumi je evidentně dost hrdá a věřím tomu, že i chytrá, takže ví co a jak. Obě klid, ano?“ Paola si s Kasumi podala ruku a značně zesílila svůj stisk. Bezesporu si chtěla dokázat, že je silnější, ale spletla se. Kasumi na to zareagovala a matčina dlaň skončila skoro jako ve svěráku. Nevykřikla bolestí, ale nedokázala udržet koutky rtů, které sebou cukaly. Kasumi povolila a opět si vzala svůj meč.  
„Jedna nula pro tebe,“ uznala Paola. „A to jsem myslela, že vy Asiatky jste třasořitky, do kterých stačí jen strčit a zachrastí jim kosti.“
„Nejsem jako jiné ženy…“
„Teď by mě ještě zajímalo, jakou máš zkušenost se střelnými zbraněmi? Předpokládám, že s pistolemi to umíš, ale co složitější věci?“
„Nepoužívám střelné zbraně!“ Paola vytřeštila oko. Jo, jen jedno.  
„Tak co tady do prdele děláš?“ vyštěkla. „Jak chceš někoho chránit, když nemáš zbraň?“
„Mám zbraň.“
„Heh, to myslíš ten nožík? Já se taky umím ohánět nožem. To ostatně umíme všichni.“
„To není nožík! A krom toho, do džungle to stejně brát nebudu. Jako zbraň mám sebe.“
„Máš kliku, že mám dobrou náladu a že tě nehodím přes palubu.“
„Jen to zkus, Paolo. Doufám ale, že umíš dobře plavat. Výška ti v boji se mnou moc platná nebude… Znám pár technik na někdy až nezvratnou likvidaci kloubů… nechceš je vidět?“ 
„Tohle není legrace, Kasumi.“ vložil se do toho Trevis a já si podruhé oddechl. „My jsme potřebovali někoho schopného. Jasně, máte vcelku vypracovaný tělo, ale co s tím? Bez urážky ale to jsme mohli najmout klidně orangutana.“
„Ještě jsem neviděla orangutana, který ovládá bojová umění.“
„Bojová umění?“ zeptala se Paola. „Děláš si legraci, ne?“
„Vůbec ne. Věnuji se tomu už od dětství. Pokud něco opravdu dobře umím, tak prát se.“
„Jestli jsi vážně dobrá, tak tady uplatnění najdeš. Ještě jsem takhle v reálu nikdy neviděla mistryni bojových umění. Hmm, pokud vím, tak většinou takoví lidé učí ve školách ty své kung-fu triky, anebo se uplatní třeba ve filmu.“
„Já to obvykle používám v praxi. A to je také důvod proč mám tuhle postavu. Potřebuju se co do síly vyrovnat i mužům a to něco vyžaduje.“
„A stojí ti to za to?“ řekla s neskrývaným pohrdáním Paola. Poté pohlédla na mě a já už neměl čas se shýbnout a otočit zády. Otevřel jsem ústa a mlčel jsem. „Tebe jsem tady ještě neviděla… pojď sem.“ Nebylo, co skrývat. Postavil jsem se k ostatním a sledoval svoji matku. Chtěl jsem ji oslovit, když mně položila děsivou otázku: „Jak se jmenuješ a kde ses tu vzal?“ Byl večer, to ano, ale světlomety i měsíc dokonale osvětlovaly palubu. Nebylo pochyb – moje vlastní matka mě nepoznala. Když pominu těch pár krátkých návštěv, neviděla mě od raného dětství, ale... kdybych pro ni byl víc než vzduch, nezapomněla by na mě. Tohle bolelo! Měl jsem jí říct, kdo jsem? Možná, ale zklamání mě přinutilo držet jazyk za zuby.
„Tak co seš zač?!“ vykřikla Paola. „Ze mě idiota dělat nebudeš! Jestli ses chtěl vetřít na loď, tak tě čeká koupel, hošánku!“ Paola vykročila proti mně a já v tu ránu věděl, že mě bez sebemenších ostychů srazí přes palubu. Pohlédl jsem na Kasumi a skoro až čekal, že nějak zareaguje. K tomu kupodivu i došlo.
„Nech ho!“ vyštěkla Kasumi a postavila se přede mě.
„Ty ho znáš?“
„Ano, je to…“ Kasumi pohlédla na mě a jakoby čekala, že něco řeknu. A já jsem řekl…
„Jsem její syn. Kasumi je moje matka!“ Viděl jsem, jak Kasumi ztuhly rysy ve tváři, viděl jsem i to, kterak v údivu nadzvedla obočí moje pravá matka. Plácl jsem první volovinu, která mě přišla na jazyk a která by mne mohla pomoci udržet se na palubě co nejdéle. Zároveň jsem ale pochopil jednu věc – dobrovolně jsem položil hlavu na špalek.
„Fešák, i když očividně víc zdědil po otci,“ řekla moje matka. „Taky jsem porodila syna v brzkém věku. Ale já jsem matkou nikdy být nechtěla – je to jako přidělat si k noze kouli. No, však to znáš.“ Chybělo málo a salát z restaurace se mi vehnal zpátky do úst. Moje matka odcházela a já se začal obávat chvíle, kdybych s ní měl skončit o samotě. Už takhle mě příšerně ranila. Trevis poukázal prstem na dveře, kam zašla Paola a řekl:
„Takže vy myslíte, Kasumi, že tohle je nějaká dovolená?“
„Ne, já myslím, že tady Tom se musí dostat do světa a mezi pořádný lidi. Můžete ho využít jako pracovní sílu, jen ať si zvyká.“
„Jste tvrdá matka…“
„Jsem tvrdá a nejen jako matka. Derek chtěl, abych se stavila ve zbrojnici. Nejprve si ale chci hodit věci do kajuty. Poradíte mi kudy se vydat?“
„Jistě. Doprovodím vás.“

Trevis provedl mě i Kasumi po jednoduchém kovovém schodišti do podpalubí. Bylo tu několik chodeb, ale všechny byly jedna jako druhá. Naštěstí byly na rozích chodeb informační cedulky. Trevis však i bez nich dobře věděl kudy kam a tak nás dovedl až k jedněm dveřím. Otevřel je a Kasumi si mohla prohlédnout dvě postele umístěné nad sebou. Na té dolní se povalovalo pár kusů oblečení a vedle postele byl batoh s věcmi.
„Měla jste mít kajutu s Ramirezovou, ale určitě budete chtít zůstat se synem, že?“
„Ano.“ Trevis popošel k vedlejší kajutě, kde bylo prázdno.
„Tahle bude pro vás jako dělaná. Zbrojnice je o patro níž, takové velké dveře na konci hlavní chodby, hned vedle schodů do strojovny. Tam určitě trefíte sama.“

Trevis odešel a Kasumi mne doslova vtáhl dovnitř. Zabouchla dveře a zatáhla obě západky. Poté si hodila batoh na postel a odložila meč. Věděl jsem, že to brzy propukne a marně se pokoušel uklidnit. Kasumi mlčela a já tiše, tak aby nás nikdo nemohl slyšet, řekl:
„Omlouvám se.“ Pohlédla na mě a chytila mne za ramena.
„Teď jsi v prdeli,“ řekla tiše, ale dostatečně významně.
„Nemohl jsem jí říct, kdo jsem, protože… vyrazila by mne odtud a já ji musím vyslechnout, musím s ní mluvit. Musím ji sledovat, abych ji poznal. Když bude vědět, kdo jsem, začne se přetvařovat a…“
„Myslíš? Podle mě na tebe sere a to dost z vysoka.“
„No… asi máte pravdu…“
„Máš pravdu!“ zvýšila hlas Kasumi. „Jsme matka a syn. Začni se tak chovat a to myslím vážně.“
„Nechtěl jsem tě tím pohoršit nebo tak něco. Já… je mi to líto.“
„O mě nejde. Do jisté míry jsi mi pomohl, protože tu začaly působit city. Na některé to možná časem zapůsobí, ale jiní tě využijí proti mně. Až doteď jsi byl za třetí stranu, za neutrálního člověka, který v ničem nefiguruje, ale teď sis vybral, Armando. Přidal ses ke mně.“ Tehdy jsem po Kasuminých slovech opravdu věřil, že tím je nade mnou ortel vyřčen, že jsem skutečně posral vše, co se dalo. Jenomže i když se některá ze soupeřících stran zdá předem odepsaná, nemusí tomu tak být. Tohle nebylo jako v baseballu, kde musí být mužstvo početné, jinak je hra předem odepsaná. Tohle bylo něco jako basketball. Opravdu dobrý hráč dokáže s míčem v rukou proběhnou řadami protihráčů, zavěsit se na koš a k údivu všech skórovat. Kasumi toho schopná byla, jinak by na palubu téhle lodi ani nevkročila. To její sebevědomí bylo sice vysoké, ale zase ne tak přehnané – ona nebyla blázen a už vůbec ne sebevrah.
„Můžu být špion,“ navrhl jsem po chvíli ticha. „Můžu to hrát na obě strany a donášet vám ehh, donášet ti na každého z nich.“
„To bys udělal? Pro mě nebo pro sebe?“
„Jsi moje matka, ne? Když ta moje na mě kašle, mám alespoň náhradní…“
„Zatím tu hraješ troubu bez špetky kuráže…“
„A co čekáš?! Jsem student medicíny. V budoucnu mám v plánu přicházet do styku s kolegy a s mrtvolami, ne s nájemnými vrahy, nebo co to je za lidi. Jak jen jsi to odpoledne řekla? Kdo je hrozbou je respektovaný? Určitě to funguje i obráceně, ne? Než si na ty lidi slepě vyskakovat, to radši budu hrát hňupa.“
„Hmm, kdybys dokázal zahrát retardovaného imbecila, bylo by to lepší… Mimochodem, chtěla jsem ji ne zmlátit, ale rovnou zabít. Kdyby na mě vyběhla, už by byla mrtvá a já vše sváděla na prostou nehodu.“
„To mi říkáš jen tak?!“
„Myslela jsem, že iluze jsou pryč, ale jak je vidno, tak ne. Co tě k tvé matce váže? Skutečnost, že tě porodila? Není to málo? Co jiného ti dala? Lásku, domov, peníze, štěstí,…“ Tak jsem tam tak stál a poslouchal výčet věcí, které mi matka měla dát a nedala. Najednou mi došlo, jaký jsem vůl. Co jsem čekal? Že mě matka, která mne odkopla už před lety, obejme? Že mi řekne, jak jí to mrzí a vrátí se k otci, nebo o mě alespoň začne jevit zájem? Chtěl jsem vědět, co se s ní stalo, kde je, s kým se stýká a tak, jenomže podvědomě jsem věřil tomu, že naše shledání, ať už bude za jakýchkoli okolností, bude krásné a dost možná nezapomenutelné. Ovšem nastal čas si vybrat jinou matku. Zase taková změna to nebyla – o Kasumi jsem toho věděl stejně tak málo jako o Paole.
„Je něco, co bych měl ještě znát? Třeba o tobě, abychom pak neříkali rozdílné věci.“
„Ale ano – tvůj otec Samuel, který tě vychovával je mrtvý, a na mě padla role matky. Moc tě neznám, protože jsme se s fotrem rozvedli. Jsi můj syn, nicméně žádnou přehnanou lásku k tobě nechovám. Vlastně mě dost sereš.“
„To je drsný! Proč nemůžeme mít prostě dobré vztahy?“
„Čím pevnější pouto, tím hůře se do něj vkládá klín. A teď už běž spát. Já se tu ještě porozhlédnu.“
 
Kasumi odešla, ale mě se ještě spát nechtělo. Pět minut jsem počkal a poté vyklouznul z kajuty. Na chodbě mne hned překvapila matka, ta pravá matka. Opírala se o dveře do své kajuty a kouřila trávu. Tedy myslím, že to byla tráva, podle zápachu. Nebyl jsem zrovna expert na návykové látky a myslím, že medicína mi dala slušný podnět k tomu, abych se od kuřiva a drog všeho druhu držel co nejdál. Vidět zničené zdraví lidí v televizi není to samé, jako je pozorovat v nemocnici na pitevním stole. Odporný kouř, ze kterého mě rozbolela hlava, jsem se marně snažil rozehnat rukou.
„To musíte kouřit tady?“ divil jsem se.
„Nejsi nějaký útlocitný, hošánku?“ Brr, otřásl jsem se při těch slovech. „Pojď do mé kajuty,“ řekla Paola a zmizela za dveřmi. Že by mě přece jen poznala anebo mi chtěla jen něco důležitého povědět? Kdoví. Jako zvědavý opičák jsem vešel dovnitř a na její pokyn za sebou zavřel. „Jaká je Kasumi matka?“ zeptala se mě Paola.
„Je… je hodně přísná a… a myslí si, že jsem malej kluk! Chová se ke mně jako k dítěti, které je jí cizí.“
„Ty můj chudáčku…“ pronesla Paola a pohladila mě po tváři. Začervenal jsem se jako rak. Naklonila se ke mně, usmála se a řekla: „Mám ráda mladé koloušky…“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal a když si Paola přetáhla přes hlavu nátělník a v rychlosti sundala podprsenku, bylo to ještě mnohonásobně horší. Ztuhnul jsem, a jak by řekl otec – zíral jsem ‚jako skopčák na Pražskej orloj.‘ Přirazila mě ke stěně a začala strhávat oblečení. Až to mne probralo.
„Dost!“ zařval jsem a odstrčil ji od sebe. Než jsem stihl přiskočit ke dveřím, stála mezi nimi.
„No tak…“ řekla konejšivým hlasem. „Já tě nekousnu.“
„To nemůžete udělat! Tohle ne!“
„A proč by ne?“
„Protože… protože jste moje…“ Nemohl jsem to říct, nedokázal jsem to.
„Jsem tvoje co?“ zeptala se ona. „Tvoje láska? No tak, je to jen přijemná hra. Neboj se, o sex ani v nejmenším nestojím, můžeme se jen muchlovat v posteli. A budeme si vyprávět o rodičích a dětech, co ty na to?“ Chytil jsem ji za ruce a chtěl ji odstrčit. Možná jsem to přehnal a Paola spadla až na zem, nicméně dveře byly volné a já z nich vyběhl. Pádil jsem nahoru po schodech až na palubu a doufal, že nemám Paolu v patách.

Venku již byla tma a všude okolo byla jen černota, dokonce i světla kdosi vypnul. Přístav překrásně svítil vinou pouličních lamp i světel z domů a obchodů. Naopak velké rybárny a sklady zely v tuhle hodinu prázdnotou. Otočil jsem se za sebe a s hrůzou očekával, že se ze dveří vyrojí nejen moje matka, ale i další žoldáci. Zatím jsem viděl dva a bohatě mi to stačilo. Přiblížil jsem se k okraji paluby a hleděl na přístav. Zatímco tahle loď se zdála být vězením, jehož brány se zítra při rozbřesku definitivně uzavřou, město značilo svobodu a bezpečí. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem ten večer nezvažoval útěk. Potíž byla v tom, že bych si pak připadal přesně tak, jak mě Kasumi nazvala – jako zbabělec bez špetky kuráže.

Za sebou jsem zaslechl vzruch. Dveře ke kajutám zavrzaly a z nich vyšly dva stíny. Ukryl jsem se za bednami, jež jsem měl večer zakrýt plachtou. Někdo to dokončil za mě, ale to teď bylo vedlejší. Stíny se blížily ke mně a já se začal strachovat. Co když mne odhalí? Ještě více jsem se přikrčil a ani nedutal. Jeden ze stínů se opřel o vrtulník a druhý si sedl na hromadu dalších beden. Někdo z nich zažehnul zapalovač a já na moment poznal ve světle Dereka. Zapálil si cigaretu a mocně popotáhl.
„Tak už ji máme tady…“ řekl Derek. „Co si o ní myslíš?“
„Je to srajda,“ řekl druhý. Byl to hrubý mužský hlas. Dle přízvuku zřejmě afroameričan.
„Ve zbrojnici jsi na ni ani nepromluvil, brácho!“
„A ty se mi divíš? Je to srajda a my s ní budeme vyjebávat! Mě to je jedno, ale nechtěj po mě, abych byl nadšený z takový sviňárny! A co ta druhá, ta vůbec nepřijede?“
„Bohužel ne a věř mi, ta jako srajda nevypadá.“
„To určitě! Nakonec je to dobře, aspoň bude v bezpečí.“ Ten druhý byl rozčílený. Rozkol mezi Kasuminými a patrně i mými nepřáteli mě těšil. Daleko víc by mě těšilo, kdybych tomu muži viděl do tváře. Opatrně jsem se přiblížil, přidržujíc se plachty. Levá noha se mi zamotala do napnutého lana, jež držela plachtu, a i když jsem se snažil udržet balanc, nepomohlo to. Zřítil jsem se na zem a jakmile jsem pohlédl vzhůru, v duchu jsem zaklel. Skláněl se nade mnou Derek s pistolí v ruce.
„Ale, ale… Kasumin synáček.“
„Jen jsem se chtěl projít na čerstvém vzduchu a…“
„Slyšel nás, Dereku,“ ozval se druhý muž. Stále jsem mu neviděl do tváře. Zatraceně.
„Já vím,“ odvětil Derek.
„A teď to poběží sdělit mamince!“
„I to vím, brácho. Tak, co s tebou, kamaráde? Máme tě nechat jít?“
„Byl bych vám vděčný. Byla to jen náhoda a stejně nevím, o čem byla řeč a…“ Derek mi podal ruku, já se jí chytil a zvedl se na nohy.
„Pojď, kamaráde, odvedu tě k sobě do kajuty. Při tom pádu ses určitě udeřil do hlavy a já mám pod postelí lék.“ Derek mě chytil kolem ramen a odvedl do podpalubí. I když jsem otáčel hlavu a snažil se poznat druhého z mužů, nebylo to nic platné. Zůstal ve stínu.

Derek mě odvedl do své kajuty, která byla hned naproti té Paolině. Bylo evidentní, že zde nespí sám, ostatně dvoje velké zelené batohy toho byly důkazem, stejně dobře jako pomačkané deky. Derek z pod postele vytáhl malou truhličku. Otevřel ji, vyndal odsud lahev slivovice a rychle ji zase zavřel. Tak rychle, až mne to přišlo podezřelé. Určitě měl něco uvnitř, něco důležitějšího než chlast. Lahev byla již zpoloviny vypitá a na Derekovi bylo znát, že si s chutí lokne. Nejprve ale nabídl mě. Přijal jsem a trochu se napil, to abych Dereka neurazil a nenaštval. On do sebe nalil mnohem víc a pak řekl:
„Není to tak, jak to vypadá, kamaráde. Teď si asi říkáš, že ten Derek je strašná svině, že ti věší bulíky na nos a nahoře tvrdí, kterak s tvojí matkou vyběhne. Musíš ale pochopit jedno, kamaráde – stavit se na stranu tvý matky otevřeně, je jako hrát ruskou ruletu s plně nabitou pistolí. Je třeba ty náboje vyházet.“
„Chcete říct, že nám můžete pomoct?“
„Jo, ale i před svým nejlepším kamarádem musím dělat, že ne. Nikdy nevíš, jestli jeho další zastávka nebude u Trevise, kde mu vyslepičí, co je ve větru.“
„Trevis… A kdo další?“
„Není to tak lehký. Ten, kdo tomu tady velí, je Trevis a Paola. My ostatní hrajem druhý housle. Ale abych ti dokázal, že to s tebou myslím dobře, něco ti prozradím. Musí to ovšem zůstat jen mezi námi. To znamená, že pomlčíš i před svou máti.“
„Ale proč?“
„Protože to tak bude bezpečnější. Podívej, cílem Trevise a Paoly je dostat Kasumi na ostrov. To znamená, že na lodi se nemusí ničeho obávat, pokud nebude šlapat lidem na kuří oka. Tak ji usměrni a přesvědč ji, že se nic neděje. Zítra o půlnoci se zase sejdeme zde, a když na něco přijdu, povím ti o tom. Hlavně pomlč před Kasumi – řekl bych, že je dost rázná a chtěla by si na Trevise i Paolu došlápnou, jenže tohle nejde uspěchat. Jsme na nepřátelské půdě!“
„Dobře… díky za pomoc.“ Otočil jsem se, když na mě Derek promluvil.
„Počkej ještě! Brácho, kolik ti vlastně je? Ta tvoje máti by z fleku mohla být tvá sestra!“
„Ech, nejsem její vlastní syn.“
„Tak to je mi jasný! Ale stejně – Asiatka a Hispánec... Fakt dvojka, ha ha. Dávej na sebe pozor, kluku.“ Odešel jsem z Derekovy kajuty plný roztodivných pocitů. Na jednu stranu mne trochu uklidnil, na stranu druhou mě rozrušila potřeba před Kasumi mlčet. Kdyby to pro Dereka začalo vypadat nebezpečně, určitě by raději přešel na druhou stranu. Na stranu, kde byla i moje pravá matka. Raději jsem se vrátil do své kajuty.

Kasumi ležela dole na posteli a zdálo se, že spí. Nebudil jsem ji, jen se vytáhl nahoru a ulehl na postel.
„Kde jsi byl?“ ozvalo se.
„Venku na vzduchu. Potřeboval jsem se protáhnout.“
„Ve zbrojnici mi toho moc neřekli. Derek mě jen představil svému příteli, který neřekl ani slovo. Co je však důležité – mají tam bedny plné zbraní. Kulomety, brokovnice, dokonce i jeden raketomet. Taky hromadu munice.“
„Co to znamená, Kasumi?“
„Jdou do války. S domorodci, s posádkou lodi, s někým dalším,… těžko říct. Jo a ještě něco – když jsem se vracela, celá chodba byla zasycená štiplavým kouřem. Jsem nekuřák, v životě jsem neměla cigaretu v ústech a tak to snáším ještě hůř než jiní. Přesvědč svoji matku, aby s kouřením v podpalubí přestala, jinak ji to budu muset sdělit sama.“
„Pokusím se, ale ona…“ Zdráhal jsem se to říct, jenže nemělo smysl to tajit. „Moje matka mě chtěla… já se jí líbím jako muž, jestli rozumíš.“
„Rozumím. Až naznáš, že chceš matku vidět mrtvou, dej mi vědět. Ušetří nám to spoustu vzájemných neshod.“ Mrtvou?! Nikdy nebudu chtít vidět vlastní matku mrtvou!


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.06.2014, 21:27:05 Odpovědět 
   Zdravím.

Předně se omlouvám za delší odmlku v publikaci...

Předchozí díl skončil úprkem před jedním z princů Pekla. Tato kapitola nás zavádí na palubu lodi před samotnou expedicí. Čas vyplutí ještě nenastal, ale o napětí a intriky zde není nouze. Na to, proč chtějí dostat Kasumi na ten ostrov, si budu muset jako čtenář ještě počkat. Uvidíme, jak dalece bude fungovat jedna malá lež a jak daleko zajdou všechny zúčastněné postavy, aby dosáhly svého, ať už jsou jejich plány jakékoliv. Cesta ještě nezačala, ale už ten arzenál na palubě napoví, že nepůjde o procházku růžovým sadem. Komu mohou naši hrdinové věřit a komu ne? Budoucnost napoví...

Na práci šotků jsem nekoukal.

Hezký den přeji a múzám zdar.
 ze dne 03.06.2014, 22:07:07  
   Lukaskon: Děkuji za komentář a omlouvat se rozhodně nemusíte.
Tahle část série je teprve na začátku, ale určitě v ní nebude nouze o otázky, odpovědi a hlavně o porci akce. Tak snad se bude líbit :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
jeník
(7.12.2021, 01:25)
lucy11
(26.11.2021, 18:28)
obr
obr obr obr
obr
Pět minut před ...
Apinby
Život s nezvaný...
Margaret
V nemocnici III...
Jarda
obr
obr obr obr
obr

Pes vousatý
Varel
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr