obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915264 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39348 příspěvků, 5725 autorů a 389614 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Venušanky a Marsáci aneb Seznamte se... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
 autor Vlaďka publikováno: 11.12.2006, 21:07  
Pro Čuka, jako překapitola ke Drakiádě:o))) Další z Povídek od domácího krbu.
 


„Robota musí bavit, bo jinak nemá smysl,“ pronesl za jednoho příjemného letního podvečera, který jsme trávili u táboráku, můj muž a naši kamarádi Ondra a Marek vážně a souhlasně přikyvovali. (Probírali jsme zrovna téma, proč je ta chodba nevymalovaná už šest let a proč ta ohrádka na zahradu pro morčata ještě pořád není hotová, i když o ni prosím už dva roky.) Já, Mirka a Jarmila jsme se podívaly vědoucně na sebe a bylo nám jasné i beze slov, jaký je NÁŠ, ženský, názor. Kdybychom dělaly jenom to, CO nás baví a KDY nás to baví, tak naše rodiny shnijou ve špíně a umřou hlady. Ženské odjakživa dělají, co je třeba. A k hysterické radosti nad faktem, že je nutno umýt okna, jsem se ještě nepropracovala. Když si to představím:
„Milí moji, já vím, že byste chtěli k obědu čínu a potom vaši oblíbenou tvarohovou buchtu. Jo a vím, že na zítřek potřebuješ vyžehlit tu šedou košili, ale to by prostě nemělo žádný SMYSL, protože dneska zrovna by mě to nebavilo. Stačí ti to příští rok?“

Je víc než na místě, seznámit vás s našimi dlouholetými přáteli, kteří s námi sdílejí dobré i zlé už asi patnáct let a na vzniku většiny již zmíněných historek se aktivně podíleli. Riskuji sice, že je namíchnu, ale naše přátelství už vydrželo tolik životních situací, že snad zvládne i můj slovní průjem.

Prvními z nich jsou Mirka a Marek.
Mirka pracuje jako ošetřovatelka opic v ZOO a pokud by se pořádalo mistrovství ve vychrlení největšího počtu slov za minutu, vyhrála by. Jestli chceme něco k tématu říct, musíme se trefovat do Mirčina nádechu. Už jsme v tomto dosáhli dokonalosti a někdy mluvíme za večer až pět minut! V práci tuto její schopnost mistrně využili, protože Mirka uvádí tzv. komentované krmení. Má k tomu pomocnici, husu kuří, která nakluše vždy, když si Mirka nasadí hlavový mikrofon. V momentě, kdy návštěvníkům ZOO začne vykládat, co žerou makaci a jak se rozmnožujou šimpanzi, postaví se husa proti ní a v rytmu slov pohybuje tělem a krkem nahoru a dolů a do toho kejhá.
Je neuvěřitelná. Vždy sklidí velký potlesk.

Mirka nás při každé návštěvě baví historkami ze života zvířat. Například jako jediná v republice byla TÉMĚŘ znásilněná oslem (čtyřnohým, aby nebyla mýlka). Dostala se do učebnic jako varovný příklad. („K oslovi, se milé ženy, nikdy netočte zády, a obzvlášť ne v období vaší periody.“ Takže všechny ošetřovatelky už vědí, že pokud nechtějí být oslem nečekaně sraženy zezadu do bahna a nechtějí bojovat s činícím se dvousetkilovým mackem na zádech, musí chodit s plnými vidlemi pozpátku, případně v kruhu a udržovat oční kontakt. Někdy jim to dobu krmení prodlouží i na trojnásobek. Příplatky jim za to ovšem nedávají. Co má žena dělat v případě, že narazí na osla, preferujícího „misionáře“ už prameny neuvádějí.) Občas, když Marek nechápe některou povahovou vlastnost svého nejmladšího, kontroluje mu délku uší a zkouší, jestli nedělá: „Í – ááá.“

Mirka má taktéž dlouhou jizvu přes celou hlavu (nyní již neviditelnou), kterou jí udělal nějaký aktivní opičák. Říkáme jí Déjednička. Pokud chytne infekční nemoc, můžete se vsadit, že se jedná o opičí virus, který údajně na člověka nejde („To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou,“ říkával myslím kdosi Na samotě u lesa). Běžný lékař, přicházející do styku pouze s lidskými pacienty, není schopen virus rozpoznat a diagnostikuje chřipku. Teprve veterinář ví své. S obavami ji bedlivě sledujeme, zda nemá sklony dělat hu-hu-hu a bouchat se u toho do hrudníku. Zatím se zdá v pořádku, ale…když po sobě různě dědíme oblečení pro děti, tak pokud se jí nic nehodí, říká:
„To bude mít Zira radost. Tak strašně ráda si obléká lidské svetry.“ Tak nevím…

Marek se měl narodit v Kalifornii, v éře květinových dětí. Byl by šťasten. S Kerouacem by psal „On the road“ a s Jimem Morissonem zpíval: „Common, baby, light my fire…“ Narodil se ale v socialistickém Československu, takže mu nezbylo než alespoň chodit do skautu a sympatizovat s chartisty. Jako správně svobodomyslný člověk vyzkoušel tolik povolání, kolik jich snad je, od kominíka, majícího panickou hrůzu z výšek až po ošetřovatele zvířat v ZOO. Tam právě tak dlouho „ošetřoval“ Mirku, až se vzali a „naošetřovali“ si tři děti, Jonáška, Janičku a Lukáška. V současné době bivakuje už pár let v bagru, je schopen bagrovací lžící precizně vyhloubit dírku ve tvaru jehlanu s kosočtvercovou základnou a třese se, aby nepřekopl kabel za x milionů, který by spláceli ještě jeho vnuci. („Člověče, vy jste to přeříz,“ taková asociace z Básníků.) Střídavě, spolu s mým mužem, přibírá a hubne, takže se pohybuje v mezích mezi makrobiotikem a makrobiotikem - teoretikem, který se vyznačuje tím, že sice pojídá řízky po kilech, ale myslí při tom na proso. Když se opije, tančí labutí jezero a trhá si tričko. Jeho snem je polozřícený domek daleko od lidí na naprosté samotě, kde by oba mohli v klidu chátrat. Když si jednu dobu vybírali dům k bydlení, padaly z Marka takové perly jako:
„Ten ne, ten vypadá dobře.“

Mirka s Markem strávili pár let s dětma v domku uprostřed lesa a my je jezdili na víkendy navštěvovat.
Jednou jsme dorazili den po dokončení rozvodů vody. Bohužel následující historku jsme v reálu nestihli. V Mirčině podání vypadá asi takto:
„Sedím v kuchyni, škrábu brambory a najednou slyším řev jak na lesy a ze záchodu vystartuje Marek s kalhotama na půl žerdi.“
„Ten debil, ten kretén…auvajs, au, áááůůůů…“
„Co je?! Co se proboha stalo?!“
„Ten idiot vodař…zapojil nám do záchodu na splachování horkou vodu. Přehodil trubky. Idiot!!! Mám spařenou celou pr…!“
Tož tak.

Následující den věnovali kluci nahození venkovní omítky. Marek by to nedělal, čím zchátralejší tím lepší, ale Mirka byla neoblomná. Domek stavěl před sto lety nějaký havíř. Stěna byla křivě nejen zleva doprava, ale taky shora dolů, čili stahování a vyrovnávání mokré omítky kluci dělali třímetrovou fošnou. Ani jeden se v tom nevyznali, ale Marek měl jasno:
„Jak to, že nevíš, jak se to dělá? Vždyť tvůj otec je zedník! Já jsem na tebe spoléhal.“
„No, ještě že můj otec není mozkový chirurg. To by si po mě chtěl odoperovat nádor, co?“

Kromě Mirky a Marka, o kterých se ještě mnohokrát zmíním, jsou i Jarmila s Ondrou naši dobří známí, ke kterým jsme se v dobách bydlení s našimi rodiči, prarodiči, bráchou a našimi dětmi v jednom baráku, uchylovali před zešílením. Mají dvě děti ve věku našich potomků – Kubu a Pavlínku. Taky bydlí s rodiči v jenom domě , takže jsme strávili spoustu šťastných hodin probíráním předností jediné komůrky, ve které bychom ale byli SAMI!

Jarmila pracuje jako zdravotní sestra v porodnici a musím se přiznat, že mi před šestnácti lety vytahovala poporodní štychy. Takže od těch dob spolu máme téměř intimní vztah. Zná mě v mé, takříkajíc, celé podstatě. Snad se na mě nebude zlobit, když prozradím, že má jednu zcela netradiční úchylku. Nepřetržitě přestavuje byt. U ostatních rodin se jednou za čas přeskupí nábytek. Ne tak u Jarmily a Ondry. Při každé naší návštěvě jsou jinak příčky! Už měli oddělenou kuchyň, kuchyň spojenou s obývákem, kuchyň spojenou s obývákem pouze okýnkem, otevřený vchod do kuchyně, zazděný vchod z chodby do kuchyně, ložnici v obýváku, dětský v obýváku, venkovní vchod zleva, venkovní vchod zprava, venkovní vchod o metr posunutý a desítky dalších variant, na které jsem dávno zapomněla. Kolaudace, která je u jiných rodin jednou za život je u Ondry a Kamily dvakrát do roka. Když přijde Ondra z odpolední, musí si vždy rozsvítit. Jednou to neudělal a zlomil si nohu o skříň, která tam nikdy dřív nestála. Prostě jakmile v bytě usedne prach po předchozí přestavbě, začíná nová. Nevím, nevím, jestli holka není závislá na maltě. Každopádně mám obavy, že ji jednou Ondra umlátí cihlou.

Jarmilina přestavovací aktivita se však nesoustřeďuje pouze na byt. Něco podobného provádějí na chatě v Lučicích, odkud Ondra pochází. Je to malebná vesnička uprostřed smrkových lesů, poblíž Kružberské přehrady. Procházky po okolí jsou nádherné, všude rostou suchohřiby a bedly. A taky spousta hořčáků, což jsou ty nejhezčí možné houby. Nasbíráte jich plný koš, dvě hodiny je pečlivě čistíte a krájíte, uvaříte houbovku, sliny vám ukapávají do hrnce a pak, za stálého míchání…vše vylijete do záchodu.

V tamních lesích jsme při jedné společné procházce do Kružberku zažili na vlastní kůži, co to je bezmocnost člověka vůči přírodě. Tehdy jsme opravdu potřebovali plenky. Jdeme lesní cestou, povídáme si, koukáme na spokojené děti, které poskakují od jedné babky k druhé a najednou slyšíme zvláštní zvuky. Takové sílící. Takové přibližující se. Takové:
„Tu-du…tu-du…tu-du…tu-du…“ A najednou, deset metrů před námi, vběhlo na pěšinu stádo divočáků. První byl kanec se kly, za které by se nestyděl šavlozubý tygr, za ním snad dvacet dospělých prasat, v plném trysku a dalších asi deset mláďat – uí-uí-uí. Už víme, co to je strnout hrůzou. V setině sekundy a bez nejmenšího pohybu jsme zjistili polohu svého potomka a vybrali nejbližší strom, na který ho vysadíme, pokud se proti nám stádo obrátí. Podvědomě jsme ale tušili, že bychom to nestihli. No chance. Naštěstí přeběhli během několika vteřin, aniž nás zaregistrovali. Posbírali jsme trosky své důstojnosti, přehodnotili svůj postoj k potřebě nejnovějšího mobilu a pokorně si uvědomili, že fakt tady nejsme bozi. Našemu šoku však neměl být konec, neboť stádo doběhlo k hlavní cestě, tam asi kanec řekl: „Hoši, tudy ne, ty smrdící potvory jsou silnější než my,“ obrátili se a běželi stejnou trasou zpět. Myslím, že toho dne, začali kluci šedivět.

Nedaleko Lučic je jezero, ze kterého před časem vytáhli trosky letounu z druhé světové války. Večer, když sedáváme u táboráku, rýsuje se před námi strašidelná silueta kostela a hřbitova s kříži. Za temných nocích vyprávíme dětem u ohně hrůzostrašné příběhy o pilotu Kurtovi, vdově Burdenové a ztraceném pokladu. (To je tak, když se horor smíchá s Písařema.) Stejné téma přijde vhod i u nás na chatě, těsně před bobříkem odvahy. Můj manžel Tom jednou rozvinul příběh tak bravurně, že po dvaceti minutách nedýchali hrůzou už ani dospělí. Bohužel jsme ale sousedovic malého caparta tak vyschýzovali, že po duchovi za stromem (což byl jeho starší bráška) vrhl s výkřikem: „Já se tě nebojím,“ otevřený kapesní nožík a zasáhl jej pod oko. Ano, i duchové krvácejí.
Na pobytech v Lučicích mi trochu vadí pouze jedna věc. Jarmila s Ondrou berou vodu z místního hřbitova. Fakt se mi to ekluje, dát si tam kafe.

Ondra pracuje na chemičce a my si z něj často utahujeme:
„Ondro, co vám to tam včera zase bouchlo? Celý večer nešlo dýchat.“
„No, to víš, zase jsme si ubzigli.“
A pak se ráno dočteme v novinách, že v Palabovicích byla včera, kolem osmnácté hodiny večer, překročena norma anilínu v ovzduší zhruba sedmnáct krát.
Občas drží pohotovost, takže bývá odsouzen během našich akcí k nepití, protože co kdyby. Moc toho nenamluví. Asi je vyčerpaný tím věčným přestavováním. Jediná věta, která z něj kdy vypadne je:
„Tak co, kdy se sejdem? Něco podnikneme, jo?“
Muži se s postupujícím věkem rozdělují do dvou kategorií, plešatějící a šedivějící. Všichni naši tři mužové patří do té druhé, ale Ondra rozhodně vede. Už ve třiceti se jeho husté vlasy změnily v prošedivělý bohémský porost. Je k vzteku, že chlapi jsou s postupujícím věkem „interesantní“ a u žen už to taková sláva není. Zatím ale ještě pořád „zrajeme jako víno“. Alespoň doufáme…

Už léta sdílíme starosti s byty, stěhujeme se z jednoho místa na druhé, pořádáme Drakiády, výšlapy na kdejaký kopec, táboráky a grilování. Na staré roky si plánujeme pořídit horskou hospodu, ve které kluci budou čepovat pivo a my, holky se budeme svíjet u tyče a lákat kolemjedoucí cyklisty, aby nám udělali nějakou tržbu. V případě, že budeme už tak přestárlé, že u té tyče žádnou parádu neuděláme, máme plán Bé. Tyč si pořídíme ebonitovou a budeme ji třít liščím ohonem, abychom dosáhly jiskřících světelných efektů. Pouze Marek nám bojkotuje základní záměr podnikání. Tvrdí, že hospoda bude na naprosto odlehlém místě, kam nikdy nikdo nezavítá, páč chce mít svatý klid a pokud se tam náhodou nějaký zbloudilý chudák objeví, bude ho (tou tyčí) odhánět. Myslím, že ho ale časem zpracujeme. Máme to promyšlené, tak nám držte palce. Když se všechno povede, máte první pivo a taneček zdarma. Stačí se přihlásit. Heslo zní:
„Na samotě s kanci nemá depka šanci!“


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 21 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 31 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.08.2007, 22:27:39 Odpovědět 
   Hezký to bylo! Nadržený osel, WC s vařící vodou i divocí kanci! ;-)
 sirraell 23.08.2007, 16:53:09 Odpovědět 
   Jo, o tom oslovi uz jsem taky slysela, kdyz jsem zacla chodit na Banik (jizdarnu)
 ze dne 23.08.2007, 19:17:37  
   Vlaďka: Tak to bude mít kámoška radost, jak je slavná :o)
 sirraell 23.08.2007, 16:49:12 Odpovědět 
   Pripomina mi to S tebou me bavi svet. Takova pratelstvi jsou k nezaplaceni a ne kazdy ma takove stesti.
Na Kruzberku, jsem v podstate vyrustala, jelikoz muj otec je horolezec a jezdili jsem k prehrade na skaly cvicit se v lezeni. Do Ostravske Zoo chodim kazdy rok a na 'talk' k simpanzum si vzdy pockam, tak pristi rok za Mirkou prijdu a reknu 'Ja o tobe vim veci - Vladka povidala...' :o)
Vazne jsem se zasmala, skvele vypraveni skvelych zazitku...
 Yfča 18.12.2006, 11:46:14 Odpovědět 
   Fajn čtení. :o))
 ze dne 18.12.2006, 12:16:31  
   Vlaďka: Díky:o)
 Anquetil 18.12.2006, 6:25:11 Odpovědět 
   No to je teda gól, ty bys překonala i Švandrlíka a legendární Zvonokosy! V tobě by se našel pravý romanopisec pro zpracování rodinné ságy mého někdejšího kolegy. Pronásledován daňovými úředníky i množstvím věřitelů, uchýlil se i se svou stále početnější rodinou, do hlubokých lesů Vysočiny, kde ho žádnej exekutor nenajde. Vede vpravdě neandrtálský způsob života a pokryt srstí, postupně splývá s okolní divokou přírodou. Rodinu malozemědělce živí jen políčko a drobní domácí živočichové. V xichtě podobný Josefu Švejkovi, je věčně usměvavý a má tak mocný pupek, že močí jenom v létě, protože v zimě ho nemůže najít. Podezřele spokojená je i jeho žena, kterou s neskrývanou líbezností pozoruje jejich poník. A ty jediná bys ten milostný trojúhelník dokázala podat kultivovaně.
 ze dne 18.12.2006, 7:58:47  
   Vlaďka: Díky:o) Eulálie Čubíková mě fascinuje už dávno, Zvonokosy fakt můžu. Jsou plné vpravdě "lidových" figurek:o))) Až dokončím svou "ságu" přeptám se tě na toho kolegu:o)))
 Albireo 12.12.2006, 15:01:45 Odpovědět 
   Leckteré věci jsou sranda, pokud se nestanou nám. Povídání za 1*
 ze dne 12.12.2006, 15:23:28  
   Albireo: Moje řeč! Právě pro tenhle přístup Tě čtu tak rád.
 ze dne 12.12.2006, 15:07:12  
   Vlaďka: Díky, Albi. Když už ty zážitky jsou leckdy trumatizující, člověk je musí aspoň humorně zpracovat, ať je z toho něco pozitivního. :o)
 Milan Březina 12.12.2006, 9:21:36 Odpovědět 
   Pěkné, svěží a vtipné vyprávění. Trochu mě to mrzí, ale na druhou stranu jsem i rád, že nepatřím mezi tvé blízké "přátele". Ti aby se před tebou měli na pozoru.
BTW: Ten úvod nám chlapům patří, ale není to s náma zas tak černý, jak píšeš. Já jsem třeba letos v létě udělal našemu klukovi pískoviště (i když žena tuto moji stavební činnost komentoval slovy: "Ty mu to chystáš jako dárek k osmnáctinám?") A navíc, okna u nás meju já,protože je to práce pro chlapa (tedy alespoň já jsem z toho vždycky sedřenej ;-) Tolik na obranu nás, mužů ;-)
 ze dne 12.12.2006, 15:04:41  
   Vlaďka: Díky, Milane. Poslala jsem jim tohle dílko ke schválení, před zveřejněním. Stále se se mnou ještě baví:o)))... A k těm mužským pracem...můj muž letos udělal na chatě koupelnu, vymaloval tu inkriminovanou chodbu a taky ložnici a komoru. Takže jenom chválím:o)
 amazonit 12.12.2006, 8:36:07 Odpovědět 
   perfektní vyprávění:o))pobaví, potěší, osvěží, pozdvihne na duchu:o))
 ze dne 12.12.2006, 15:08:12  
   Vlaďka: Moc děkuji:o)
 čuk 11.12.2006, 23:29:32 Odpovědět 
   Dobře jsem se bavil, zvláště na těch absurdnějších úsecích
 ze dne 12.12.2006, 15:05:25  
   Vlaďka: Díky, Čuku. I ty absurdní úseky byla naprosto pravdivé. Člověk si ani nemusí vymýšlet.
 Ekyelka 11.12.2006, 21:44:28 Odpovědět 
   Bez přehánění bylo tohle vyprávění prostě skvělé! :)
 ze dne 12.12.2006, 15:07:58  
   Vlaďka: Děkuji, Eky:o)
 Kev 11.12.2006, 21:06:47 Odpovědět 
   Tahle věcička od jiných Vlaďčiných poskočila zase jednou výš, bavil jsem se dobře. A jsem taky rád, že se chytám na narážky o Básnících, Písařích a i o stálém míchání (kde to jen bylo?):))
 ze dne 12.12.2006, 15:06:19  
   Vlaďka: Nevím, slyšela jsem to jako fór nebo možná viděla v knize vtipů od Urbana, ale jistá si nejsem. Díky za hodnocení:o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Untitled 1
Marek Dunovský
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Seance
Schorpitron
obr
obr obr obr
obr

Zkouška z Ekologie
Thea
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr