obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5737 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Brněnský Drak. ::

 autor lada34 publikováno: 08.06.2014, 10:12  
Povídka o cestě vlakem s názvem Brněnský Drak.
 

Původ Brněnského draka není věrohodně doložen. Mezi obyvateli Brna o něm již po staletí koluje řada pověstí. Podle jedněch byl krokodýl do Brna dovezen již vycpaný, podle jiných žil původně v jeskyni u řeky Svratky. Nejčastěji se traduje, že krokodýla daroval Brnu markrabě Matyáš roku 1608.
Já bych vám dnes chtěl vyprávět příběh jiného draka a to je Brněnský drak, vlakový expres s označením Ex 572.
Byl duben, slunce hřálo, děvčata k radosti nás starců zkrátila sukně a vzduch voněl jarem, jak píše básník. Přistoupil jsem k oknu a zhluboka nasál onu jarní nádheru. „Paní Suková opět vaří koprovku“, vyhodnotil jsem pachový vjem, a protože jí již od školních let z hlouby duše nenávidím, raději jsem okno zavřel. V tom slyším, (na levé ucho opravdu ještě slyším) zvonek. Cestou do předsíně jsem dvakrát zakopl o rozlepenou papuči a s hrubým výrazem na rtech jsem dovrávoral ke dveřím. Tam s úsměvem od ucha k uchu stál kamarád Václav Veselý zvaný též Ladič. Tato přezdívka vznikla, jak všichni tuší ze spojení slov ladič pijan. Rozhlédl se po bytě a zeptal se, jestli je doma. Tím myslel moji ženu, vzácnou a trpělivou to bytost s pečovatelským a vychovatelským syndromem. Zavrtěl jsem hlavou a potichu, aby to sousedka neslyšela, mu sdělil, že mladý čekají každým dnem, nebo spíš každou hodinou, potomka, a že tam tudíž musela na nějakou dobu odjet. A protože je to opravdu daleko nehrozí, že by se vrátila v nejbližších dnech. Očividně ožil, tak nějak lišácky pozvedl obočí a z kapsy vyndal dvě jízdenky na vlak. A to mohlo znamenat pouze jediné, a to že dlouho plánovaný výlet do Prahy je tady. „Jsem připraven během deseti minut“ zvolal jsem a to jsem již poskakoval po jedné noze oblékaje si nové ponožky. Praha si to totiž zaslouží.
Cestou nás napadlo zastavit se v Plzeňce na rozehřátí před cestou. Zdrželi jsme se ale opravdu jen chvilku a již jsme míjeli Šenk Na špalku, Špalíček i restauraci U Kapucínů. V Masarykově ulici jsme ale neodolali restauraci Na-tahu. Je to totiž poslední zastávka před hlavním nádražím, kde je sice restaurace s cizokrajným názvem Bogota, ale ta opravdu dělá čest svému jménu.
Konečně jsme na nádraží a netrpělivě čekáme na vlak. „ Já jsem vlakem nejel alespoň dvacet let“, utrousil Václav a bylo vidět, jak mu tvář zrudla vzrušením. Možná, že to ale byly ty dvě nebo tři slivovice, co jsme si dali cestou, to si až tak přesně nepamatuji. Potvrdil jsem, že i já jsem nejel vlakem stejně dlouho.
A najednou byl tady a byl úplně jiný, než jsme si představovali. Myslím tím Brněnský Drak, vlakový expres s označením Ex572. Nedýmal a ani z něj nešlehaly plameny, prostě takový obyčejný, trochu špinavý a místy pomalovaný vlak. Místenka byla do vagónu číslo 369, oddíl klidový, což nám připadalo jako ideální místo, kde si v klidu užijeme náš tak dlouho plánovaný výlet. Sedli jsme si k oknu proti sobě, Václav si zamnul ruce a rozpačitě se pousmál. Otevřel peněženku a vyjmul z ní složený papír. Narovnal jej hranou dlaně a přečetl nahlas svoje poznámky.
“ Nejdřív se zastavíme v ulici Celnice, tam je vyhlášená restaurace Kolkovna a mají tam černé pivo Kozel, pak projdeme na Staroměstské náměstí, kde je restaurace U Zlaté konvice, pak pomalu do ulice Na Perštýně, tam je známá restaurace U Medvídků, potom na Karlovo náměstí k Seidlerům a dojedeme zpět na nádraží“. „Moc hezký plán“, podotknul jsem a Václav spiklenecky mrkl.
Vlak se pomalu zaplňoval lidmi a i vedle nás si sedla paní neurčitého věku a pořádně si nás prohlédla. Byla to silnější špinavá blondýna, věk tak mezi čtyřiceti a šedesáti, ne snad ošklivá, ale hrozně zmalovaná. Václav se mě zeptal, jestli bychom neměli najít jídelní vůz a ta paní si nás změřila od hlavy až k patě. V tom přistoupili dva mladíci s dívkou, tak kolem osmnácti let, oblečení v kůži, růžové, modré a zelené vlasy, ve rtu, v obočí a v nose asi tucet kroužků od záclon, no možná trochu menších. Nešlo si nevšimnout, že dívka je ve skutečnosti moc hezká, kdyby neměla ty kroužky a trochu se učesala… V tom vyplázla jazyk, na kterém trčel asi centimetrový hrot, a ta myšlenka na její úpravu mne hned opustila. S jistotou nadvlády si natáhli nohy a otevřeli plechovková piva. Václav polknul a smutně se na mne podíval. Vlak se s trhnutím rozjel a několikrát se zakymácel, než opustil výhybky brněnského nádraží.
Jarní krajina ubíhala kolem oken, v dálce na obzoru jel traktor s pluhem, za kterým se k zemi snášelo a opět se zvedalo poměrně veliké hejno opeřenců. Z ticha mého rozjímání mne vyrušoval jen hlasitější hovor omladiny a občasný výbuch hlasitého smíchu okované dívenky. Paní neurčitého věku se přísně na dívku podívala, ta se však znova hlasitě zasmála a v ústech se jí zaleskl ocelový hrot. Usoudil jsem, že je čas navštívit jídelní vůz a dal jsem pokyn k opuštění klidové zóny, jak bylo napsáno na jízdence. V uličce zrovna procházela příjemná a usměvavá docela mladá průvodčí. Nejprve provedla kontrolu jízdenek a pak nám vysvětlila, že jídelní vůz je až na konci vlakové soupravy.
A měla pravdu, byl tam a k našemu údivu byl téměř prázdný. Na pravé straně seděl starší manželský pár, který zrovna popíjel svoji kávu, mlčky se dívali jeden na druhého a jen letmo přikývli na náš pozdrav. U dalšího stolku seděl uhlazený padesátník s kávou a denním tiskem. Spustil noviny tak, aby na nás přes ně viděl a bez odpovědi je zase zvedl ke čtení. Usadili jsme se ke stolku na levé straně a než jsem se stačil rozhlédnout, tak už tu byl. Vysoký štíhlý nebo spíš pohublý číšník ve stejnokroji českých drah. Propadlé tváře, kruhy pod očima, vypadal tak trochu jak z levného hororového filmu. „ Co si dáte, pánové “, řekl a malinko se předklonil. „ Pivo“, vyhrkl Václav. Číšník nám bez mrknutí oka, vyjmenoval nabídku nápojů a čekal na naše rozhodnutí. Zaujal nás název, brněnský Červený Drak což ve vlaku Brněnský Drak znělo tajemně a symbolicky. Číšník se uklonil a zmizel tak rychle, jako se před tím objevil,
„A že je tu klid, co“, obrátil se na mne Václav. Kývl jsem hlavou a dál sledoval mladší rudovlásku, která právě procházela, jídelním vozem. Pomalým, houpavým krokem, černé květované a dost těsné šaty smyslně zdůrazňovaly její křivky a vlnité vlasy barvy ohně, vlály v rytmu chůze. Pozvedla obočí, vyloudila malý úsměv na svých rudých rtech a bez změny rytmu doslova neslyšně proplula kolem nás. Její omamná vůně Chanel No. 5 se ještě dlouho vznášela v jídelním voze. Použil jsem název Chanel No. 5, protože, Pitralon ani Diplomat to nebyl a nic jiného vlastně neznám. „Viděl jsi to“, zeptal se Václav. Přikývl jsem, že ano. „Na to bychom se měli napít“, řekl a Václav a již vymrštil svou stařeckou pravici vzhůru, aby upozornil číšníka, že asi brzo omdlíme žízní.
Podíval jsem se z okna a vlak právě projížděl stanicí Svitavy. „Tady mají výborný guláš, v restauraci u Pavlíčků“, prohodil Václav. Naštěstí tu vlak nestaví, pomyslel jsem si. Vašek objednal ještě jednou dvě piva a zaplatili jsme.
Vlak právě míjel Nový rybník za Opatovem a tak jsme věděli, že za chvilku budeme v České Třebové. Pomalu jsme procházeli k naší klidové zóně. Zmalovaná paní neurčitého věku, tu již nebyla, zato naše kožená a okovaná mládež ano a seděli na našem místě u okna. Já nerad vyvolávám nějaké rozbroje a tak jsem si sedl na druhou stranu, ale Václav posilněn Červeným Drakem, se postavil do uličky a pronesl s jistou dávkou alkoholového sebevědomí „tak co bude“. Asi na ně nějak zapůsobil, protože mládež se opravdu zvedla a odešla. Možná také proto, že jsme již byli České Třebové a oni zde vystoupili.
Vlak zde stojí opravdu jen pár minut a již zase ukrajujeme kilometry směrem na Ústí nad Orlicí, Choceň a Pardubice. Za okny se střídají obrazy lánů, lesů a vesniček. Projeli jsme Ústí nad Orlicí, most na soutoku Třebovky a Tiché Orlice, která zde se několikrát setká a kříží s železniční tratí. Sluneční paprsky se odráží ve vodní hladině a mihotavá světla zapůsobí na mne tak, že ztrácím vědomí a pomalu upadám do spánku. Přiznám se, že i v tomto věku mívám někdy erotické sny. A snad proto se ta krásná rusovláska opět pomalým houpavým krokem blíží ke mně, pozvedne ruku a ukáže mi, že jí mám následovat. Zeptám se kam a v tom mne ze snění vyruší Vaškův hlas. „Měli bychom něco pojíst, mám už docela žízeň“. Pochopil jsem. Opět se proplétáme uličkami dračího vlaku, k jídelnímu vozu. Ve vlaku je dost živo, ale nás nic neodradí a tvrdě se probojováváme ke svému cíli. Jeden mladík s batohem na zádech se prudce otočí a udeří batohem do nepozorného Vendy, ten sice zavrávorá, ale ustojí to a pokračuje v postupu na vrchol. Myslím tím vysněný jídelní vůz. A konečně jsme tady, bohužel je jídelní vůz nyní dost obsazen, čímž ztratil svoji malebnost a tichou atmosféru. Volný je až ten poslední stolek na konci vagonu a proto trvá mnohem déle, než si nás, teď již daleko bledší a unavenější číšník všimne. Vybereme se z nabídky ušmudlaného a pokrouceného jídelního lístku, název, který jediný nezněl cizojazyčně. Netrvá to ani deset minut a servírka, kterou jsme dosud ani nezaregistrovali, přináší to, co se podle jídelního lístku jmenuje pivní guláš. Servírka nás zručně obslouží, popřeje dobré chuti a je nenávratně z našeho dohledu. „Taková tuctová šedivá myš“, ohodnotí jí Václav, pak se vykloní, aby ji ještě zahlédl zezadu, a dodá, „No i když….“. Větu nedokončí a jeho zrak upoutá talíř s gulášem. Čtyři docela malé knedlíky, tak trochu unavené a tři kousky masa ukryté v řídké omáčce docela divné barvy.
Než dojíme a zapijeme guláš dvěma pivy, blíží se město perníkových radovánek a koní, Pardubice v celé svojí kráse. Pozoroval jsem, že únava a alkohol na mne začínají působit. Z posledních sil jsem dobelhal do naší klidové zóny. Upadl jsem na sedadlo a zavřel oči. Ani nevím za jak dlouho, ale vlak s sebou náhle trhl a pomalu se rozjel. Všiml jsem si, že Václav sleduje dění za oknem. Z pravé strany se k nám přiblížilo Labe a kus cesty nás doprovázelo. „Budeme v Přelouči“, podotknul Václav. „ Je ti už lépe?“, zeptal se. Odpověděl jsem, že ano, že mne zlobí asi tlak. „To by chtělo panáka“, odpověděl a významně zvedl obočí. Vedle nás sedící šedovlasý děda, který doposud mlčel, se vložil do naší rozmluvy s návrhem, že veze z Moravy pravou domácí slivovici a jako správný občan, nám nabídl přátelskou pomoc. Zacinkal v batohu několika lahvemi a jednu vytáhl. Podal nám plastové kelímky, naučeným pohybem odšrouboval zátku jednou rukou a každému nalil asi decku. Poděkovali jsme a podívali se na sebe. Vašek pokrčil rameny, přičichl a významně zvedl obočí. Tak na zdraví, zahlaholil stařík. Zatajil jsem dech a polknul. Václav znalecky pokýval hlavou. „Ta tedy píše“, dodal. Stařík se potutelně usmíval, zatím co já ještě nemohl ani promluvit.
Patrně jsem po chvíli usnul. Když jsem se probral, přepadle mne opravdu velká žízeň. Jazyk se mi lepil na patro. Než jsem stačil promluvit, ozval se Venda. „ Mám ti nějakou žízeň“, řekl a to byl pokyn, k opětovnému útoku na občerstvovací vagón. Cesta byla teď daleko náročnější. V plně obsazeném vlaku jsme bojovali téměř o každý metr. Tentokrát jsme vyměnili Červeného Draka za pravou Plzeň. Nastala pohoda. Klid a dobré pivo, přerušil až číšník s dotazem na placení. Za chvilku jsme v Praze, dodal a podal nám lístek.
Vlak pomalu a majestátně zastavil na Hlavním nádraží v Praze. Davy lidí se s hukotem řítily k východu a unášely nás s sebou do haly. Vstupní hala Hlavního nádraží je sice opravdu rozlehlá, proudy lidí se zde dělily, vzájemně se promíchávaly a narážely do sebe a znovu se rozdělovaly. Neřízený chaos mě tak trochu připomínal hučení v úlu, jaké jsem v životě nezažil. Hluk lidí, rozhlas, blikající reklamy, neustálé postrkávání a opravdu nepřehledný chaos. A zároveň jsem si uvědomil, že hučí v hlavě i mě. V tom nás proud lidí opět uchopil, a aniž bychom chtěli, vyhodil nás před budovu nádraží. Čtyři proudy aut připomínající řeku, se valily kolem nás. Obrátili jsme se a s jiným davem lidí, který proudil pro změnu do budovy, jsme vpluli opět do nádražní haly. Hluk opět zesílil a pocit zmatenosti, prohry, únava a trochu úzkost, ve mně vytvořily myšlenku. „ Václave, chce se ti ještě do té Prahy“. Podíval jsem se na Václava, stál tam skleslý, unavený a rozladěný. Rozhlédl se kolem, podíval se na mne a tichým hlasem pronesl. „Pojeď domů, mně se tu nějak nelíbí“. A tak jsme počkali na první vlak do Brna a těšili se domů….


 celkové hodnocení autora: 93.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 08.06.2014, 10:11:53 Odpovědět 
   Zdravím.

Poklidné tempo vyprávění a lehce starosvětsky líčená krajina v kontrastu s roztomilostí cestujících starých pánů mají něco do sebe - jenže to by mne při čtení nesměly rušit stylistické hrubky. Chápu, že ne každý je vidí, že ne každému vadí, nicméně čtenáři jsou stejně různí a jak na potvoru jsem já z těch kritičtějších.
Pozor primárně na vsunuté vedlejší věty a přívlastky (těsné, volné, rozvité atd.). Hodně často se ti stává, že zleva ho sice správně oddělíš čárkou, ale na ukončení druhou čárkou už zapomeneš - a dost často to pak trčí do hlavní věty a zasekává při čtení.
Půvabný kiks je také hned v první větě: legendární brněnský drak alias krokodýl nemá velké písmeno. Takhle jsi ho přiřadil k vlaku jistého jména a spletl všechno dohromady, škoda.
Stejná škoda některých odstavců - správným rozčleněním by se z monitoru snáze četly (především ty, co obsahují přímou řeč a ta se dle zvyku uvádí na nových řádcích) a netvořily vizuálně téměř jednolitý blok.

Obsahově zajímavé stylem a zaměřením, zpracování už kulhá. Chtělo by to více se zaměřit na výslednou podobu psaného textu, trochu zapřemýšlet nad výsledným účinkem.
Anebo také ne, pokud píšeš jen pro radost a názory kritičtějších čtenářů tě až tak nezajímají. Jako vždy: záleží na tobě, co si z komentáře vybereš.
 ze dne 10.06.2014, 7:54:31  
   lada34: Děkuji za zastavení a trpělivost.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Dívka z obrazu ...
Auril
Lopata a oči js...
LaAbsinthe
SKY WAYDERSOVÁ ...
Danny J
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr