obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Tajemství zrcadel - 1. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tajemství zrcadel
 autor Neiteriah publikováno: 01.06.2014, 8:12  
Betaverze
 

TAJEMSTVÍ ZRCADEL
Blanka Sýkorová
kapitola 1.
Je středa.. Další den mého nudného stereotypního života.. Půl páté ráno.. Rychlá ranní pochůzka po sektorech E a C, pak kontrola cel v jižní části léčebny - sektor B. Šest čtyřicet.. Rozvoz ranních přídělů jídla, podávání léků pacientům. Sedm třicet.. Zkontrolovat zdejší kartotéku, připravit podklady pro lékaře a asistovat při vizitě v jednotlivých sektorech. No a nakonec, pro zpestření, tu máme tradiční návštěvu u Miccageliho - staršího dozorce, dle mého, s velmi pokročilou sklerózou. Chvíli debatujeme o světových problémech a nejnovějších pomatencích v ústavu, pak následuje hodinový monolog o jeho uhynulé fence Jackie. Mám toho dědulu rád. I přesto, že si druhý den nepamatuje, o čem jsme vlastně mluvili. Poté následuje polední pauza a s ní další kontrolování cel, rozvoz jídla, podávání léků, a tak dále, a tak dále.. Nic nového pod sluncem. Den co den, beze změny. Alespoň není tak těžké sem zapadnout. A co je hlavní, vzhledem k zdejšímu přístupu a druhu práce, si každý hledí svého. Naprosto ideální..
Vlastně by tu jedna "změna" byla. Dnes je 12. května, jeden z mých oblíbenějších dní. Dnešní odpoledne je vyhrazeno pro příjem nových pacientů, kteří se, na základě různých vyšetření a testů, třídí do jednotlivých sektorů. Není to nic moc, ale lepší než umřít, no ne? Uchechtl jsem se. O umírání vím své.
Náhle se ozval onen sluch drásající pisklavý zvuk, který ohlašoval začátek rozhlasu. To se ředitel zrovna chystal promluvit k nově příchozím. Takový rádoby uvítací ceremoniál. Děsná fraška. Ještě chvíli bylo slyšet jen protivné skřípání a praskání, než se ozvalo ředitelovo tradiční odkašlání zahajujícící dlouhosáhlý monolog o historii ústavu, jeho pravidlech a tak podobně. Tu řeč už jsem znal nazpaměť.
"Ehm, ehm.. Zdravím všechny naše nové i stávající pacienty, dále také celý náš personál.. chtěl bych.. historicky významná budova.."
Registroval jsem sotva každé páté slovo. Přestával jsem vnímat. Proud mých myšlenek se začal ubírat zcela jiným směrem. S hlavou v oblacích, nic netušíc, jsem se opíral o chladnou kamennou zeď a přemýšlel o smyslu svého bezvýznamného života. Života? uchechtl se zas vtíravý hlásek v mé hlavě, Trochu sarkastické, nemyslíš?
Jo. Máš pravdu.. povzdechl jsem si, Kdyby jen věděli..
".. a poprosil bych praktikanta Whitlea, aby se dostavil do mé pracovny..." Trhl jsem sebou. Těch pár nevinně vyhlížejících slov mě doslova vyrvalo ze všech myšlenkových pochodů, co do teď plnily mou hlavu.
"Opakuji, Eleor Whitle ať se neprodleně dostaví do mé pracovny. Ihned!"
Naléhavost v jeho hlase byla patřičná, a důraz, který dával na vyslovení mého jména, ve mně jímal hrůzu. Tady je něco špatně. To zavání průšvihem. Možná něco tuší? Ale jak? Jak by mohl? Nikdo mne nemohl vidět! Nebo snad ano? „Whitle je po tobě, to si piš.“ brblal jsem si pro sebe.
"… děkuji za pozornost, přeji hezký zbytek dne. Konec hlášení!" Pak se opět ozvalo šílené skřípání a pištění, které po několika nekonečných vteřinách konečně utichlo.
Zvláštní.. To by bylo poprvé, za hodně dlouhou dobu, co mě něco takhle rozhodilo. Poprvé od chvíle, kdy mi JI vzali. Mou malou Nathanee, tu jež jsem tolik miloval. Při té vzpomínce se mi ještě teď žalem sevře hrdlo.
Ó, Thanee, proč si odešla?! Veškerá moje dosavadní jistota byla ta tam. Najednou jako by to všechno na mě začalo padat. Kéž by si tu byla se mnou.. Kéž by se nic z toho nikdy nestalo. Nemám co ztratit. Teď už ne.. A tak, s hlavou plnou ponurých myšlenek, jsem se odebral k oné místnosti, vstříc svému osudu.
***
Polilo mě horko. Stojím před vchodem do ředitelovi pracovny. Přímo přede mnou se tyčí masivní dveře z ebenového dřeva zdobené stříbrem a místo kliky se v úrovni očí honosilo středověké klepadlo. Mé prsty nejistě objaly stříbrný kroužek visící ze chřtánu majestátně vyhlížející podobizny lva. Mráz, který mi doposud nevinně přebíhal po zádech, teď nabíral na intenzitě. Připomínaje spíš tisíce nožů, které někdo s chutí zabodává do mých beder. Křečovitě jsem nadzdvihl ruku a po notné dávce přemlouvání, sevření uvolnil.
Ozvala se dunivá rána, jak kroužek dopadl na stříbrný plíšek pod klepadlem. Ještě několik nekonečných vteřin se ozvěna rozléhala po chodbách ústavu. Pak všude zavládlo ticho. Po několik dalších okamžiků, krom mého zrychleného dechu, nebylo slyšet nic. V tom náhle, jakoby v dálce, se začaly ozývat pravidelné tlumené údery. Přibližovaly se. Někdo si to rázným krokem namířil přímo ke dveřím. Pak vše opět utichlo. Napětí visící ve vzduchu by se dalo krájet. Klapla západka. Dveře zaskřípěly a pomalu se začaly otevírat..
Ve dveřích se objevil vrásčitý obličej staršího muže lemovaný prořídlou stříbrnou kšticí. Z pod hustého obočí jako dva uhlíky žhnuly černé oči a velice nedůvěřivě si mne měřily. "Áá, to jste vy.." zabrblal podrážděně zpod vousů a trochu ze zamračil. Zjevně nejsem jediný, kdo ho má dnes navštívit.
" No tak, na co čekáte? Nemám na vás celý den.. Pojďte už!" zasyčel netrpělivě.
"Pr-Promiňte, omlouvám se.." vykoktal jsem, a co nejrychleji vklouzl dovnitř.
Zalapal jsem po dechu. Vzduch v této místnosti byl silně prosycen kouřem z doutníků a lacinou kolínskou. Snažil jsem se moc nenadechovat, aby se mi přeci jen neudělalo špatně. I moje oči potřebovaly čas, aby si přivykly na zdejší prostředí. Zprvu nebylo přes dým vidět na víc než na pár kroků. Ale netrvalo dlouho a rozeznal jsem jednotlivá zákoutí pracovny.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. I přesto, že na stěně naproti dveřím zaujímaly většinu místa vysoká zámecká okna, byla místnost poměrně tmavá. Jen několika málo slunečním paprskům se podařilo proniknout skrze těžké závěsy ze smaragdového sametu. Plnily tak pracovnu slabým zelenkavým světlem, což způsobilo, že toto místo působilo téměř zlověstně. Veškeré zařízení, neméně honosné než vstupní dveře, bylo taktéž z ebenu lemované všelijakými stříbrnými ozdůbkami. Uprostřed místnosti se nacházel robustní pracovní stůl z jehož jedné strany, čelem ke dveřím, stálo velké pohodlně vyhlížející čalouněné křeslo, a ze strany druhé, čelem k zakrytým oknům, byla dvě o něco menší - zjevně pro ředitelovy hosty. Rovněž v různých odstínech zelené.
Mezitím, co jsem se vzpamatovával z onoho útoku na mé čichové buňky a rozhlížel se po ředitelově pracovně, jistý podsaditý muž se právě dokolíbal doprostřed místnosti a poněkud neohrabaně se svalil do svého jedovatě zeleného křesla.
"Vemte místo, posaďte se!" zamračil se a poněkud nervózně si urovnával tmavošedý kabátec jenž měl právě na sobě. "Přeci tu nevystojíte důlek?! Trochu života do toho umírání!"
Při této poznámce, ačkoli mi do smíchu nebylo, jsem se musel pousmát. O něco jistěji jsem se vydal jeho směrem a usadil do jednoho z těch menších křesílek naproti němu. Ve chvíli, kdy jsem dosedl, zvedl se z čalounění velký oblak prachu. Neubránil jsem se tichému zakašlání. Načež se ředitel jen škodolibě ušklíbl a pokračoval v našem zatím jednostranném hovoru.
"Jak se vám tu líbí, pane Whitle?" pronesl do ticha naoko zaujatě,"Nebo raději Eleore? Smím vám tak říkat?"
Ani jsem se nesnažil reagovat. Beztak se jednalo spíš o řečnickou otázku.
"Zaslechl jsem zvěsti o tom, že jistá, samozřejmě nejmenovaná, osoba tu není úplně spokojená. Není to nemilé? My přece nechceme, aby naši zaměstnanci byli s něčím nespokojeni, nemám pravdu, Eleore?" ptá se nevinně, ale kousavý podtón skrýt nedokázal. Vlastně se o to ani moc nesnažil. Spíš vůbec ne. Neurčitě sáhl po čajové konvici a postavil na stůl dva šálky.
"Dáte si také?" prohodil jakoby nic, když naléval do jednoho z nich jakousi nahnědlou zvláštně zapáchající tekutinu.
"N-ne, děkuji." odmítl jsem zdvořile, ale nevypadalo to, že by se to ředitele nějak dotklo. Postavil konvici na stůl, uklidil nepoužitý šálek a sáhl po tom svém, aby se napil. Při té představě, se mi málem opět udělalo nevolno. Ale i přesto jsem zůstával klidný. Relativně klidný.
"Víte, já jsem... Totiž já.." Kdysi jsem býval dobrý řečník, ale najednou se mi všechna slova pomotala dohromady a já nebyl schopen začít. Došlo mi, že to nemá smysl. Něž jsem se na cokoli zmohl, stačil jediný pohled na ředitele a jeho škodolibý výraz mi doslova sebral vítr z plachet. Odevzdaně jsem sklopil zrak a modlil se, ať to brzo skončí.
"Žádné vysvětlování. To nemáme zapotřebí. Znám tohle místo jako své boty. Vím úplně o všem. Takže, přirozeně, i o vás. Co si budeme nalhávat.." ušklíbne se.
Super! Teď mě buď vyhodí, nebo popraví.. Ať si mě klidně vyhodí! Ale hlavně ať neví o..
Ředitel byl úplně uvolněný, veškerá nervozita z něj dávno opadla. Šlo to rozeznat podle jeho držení těla. Teď byl ve svém živlu a opravdu velkolepě si to užíval. Málokdy mě něco vyvedlo z míry, ale zlomyslný pohled tohoto šedesátníka mi byl krajně nepříjemný. Jako by viděl až na dno mé zčernalé duše. Nebo spíš toho mála, co z ní zbylo.
"Nu, co by tak jistá nejmenovaná osoba říkala, dejme tomu, na změnu pracoviště?"
"Tak já si jdu sbalit věci.." odvětil jsem klidně a se sklopeným zrakem se chystal opustit ředitelovu pracovnu. Neskutečně se mi ulevilo. Teď stačí posbírat si svých pár švestek a vydat se o dům dál. Co třeba Evropa? Nebo Asie?
"Ale, ale? Vy už odcházíte? To není zrovna slušné, otočit se k někomu zády uprostřed rozhovoru, zrovinka když se vám snaží nabídnout lepší místo. Ne, to opravdu není. Vaše matka se musí v hrobě obracet, zapomínáte na dobré vychování." pošťuchuje mě pobaveně.
Zastavil jsem se v půli kroku. ""C-co jste to právě řekl?"
"se sluchem nic nemáte pokud vím, spíše naopak.." ušklíbl se.
"Vy mě nevyhodíte?"
Jeho obličej zbrunátněl a z jeho úst se ozval jakýsi sípot. Došlo mi, že je to smích. Jeho výraz vypadal ještě děsivěji než doposud.
"Vy mě bavíte, Eleore. Proč bych to proboha dělal? Že vás nebaví obcházet po chodbách a kontrolovat prázdné pokoje?"
Nechápavě jsem se usadil zpět do křesla.
"Mám pro vás něco na práci. Něco SPECIÁLNÍHO.." šibalsky se usmíval.
Napětí ve mně rostlo nevídanou rychlostí.
"Dostanete svou vlastní pacientku."
Skoro jsem nadskočil, chvilku trvalo než mi došel význam slov. Zřejmě mu neuniklo jak jsem sebou škubl, protože to v něm vyvolalo další salvu smíchu.
"Ano, je to tak, rozhodl jsem se tak nedávno, berte to jako vstupní test do své profese.."
Pomalu jsem se začal uvolňovat. Musel jsem se pousmát.
"V suterénu si zajděte za paní Mayerovou pro kartu té dívky.."
"Jak se jmenuje?" vyhrkl jsem najednou. Neovládl jsem se, prostě mi to vyklouzlo..
".. pokud dovolíte, rád bych to dopověděl.." odkašlal si, "Jmenuje se Mary. Mary Brandonová. Moc lidí se s ní nestýká. Není zde, jak bych to řekl.. moc POPULÁRNÍ, tedy svým způsobem.."
Nemohl jsem si nevšimnout změny tónu jeho hlasu. Donutilo mě to zpozornit.
"Abyste tomu rozuměl, řeknu vám zkrácenou verzi jejího příběhu. Mary je tu od útlého věku. Byla prakticky jen dítě. Zemřeli jí rodiče. Přímo před očima. Nervově se z toho zhroutila. Sem ji dovezla její babička. Říkala o ní, že to nemá v hlavě v pořádku. No nic méně, jak jsme sami usoudili, byla Mary zařazena do několika programů skupinové terapie. Po nějaké době došlo i k nepatrnému zlepšení.“ povzdechl si a začal šátrat v kapse. Vytáhl kousek složené bílé látky a otřel si z čela drobné kapičky potu. Výraz v jeho obličeji se náhle úplně změnil, jakoby hledal vhodná slova, jakoby nechtěl říct víc než musí. Krátce si odkašlal: „Ale pak došlo k jistému incidentu. Od té doby, se v ní cosi zlomilo. Začala být nebezpečná.. A tak jsme jí, čistě pro její dobro samozřejmě, přesunuli.“
Nevím proč, ale mám takový pocit, že tohle nebude jen tak. Něco tu nehraje. Ředitel nepatří k těm, kteří by strpěli sebemenší odpor nebo nekázeň. A já porušil jedno z jeho posvátných pravidel. Někde v tom bude nejspíš háček.
„Občas si povídává sama se sebou. Tak jsme se rozhodli jí přidělit osobního terapeuta. Ale nikdo se zrovna dvakrát do takové práce nehrne. Řeknu vám jen to, že málokdo se o ní vydržel starat déle než několik měsíců, ve většině případů se jednalo spíše o několik týdnů. Možná to i na vás bude velké sousto. Není to zrovna jednoduchý oříšek. To tedy ne.“
„V čem je háček?“ pronesl jsem do ticha nejistě. To by mohla být moje příležitost.
Zvedl pohled od svého pracovního stolu a zadíval se mi do očí. Ten pohled mluvil za vše. Uvědomil jsem si, že víc mi říci nehodlá. Zlomyslnost se leskla v jeho očích. Hledal jsem v tom jakýsi skrytý význam, ale pokud něco takového existovalo, nedokázal jsem ho vyčíst.
„Východní křídlo, sektor Z.“ pronesl chladně. Jeho oči bedlivě sledovaly mou reakci.
„Ale..“ Zetko je přece..
„Ano, slyšíte dobře.“
Ten kdo skončil na tomto oddělení prakticky neexistoval. Do těchto míst mělo přístup několik málo zasvěcenců. Když už jste se tam dostali, nebylo cesty zpět, jak pro pacienta tak i pro jeho ošetřujícího lékaře. To bylo všeobecně známo.
„Kdo byl její poslední lékař?“
„Už nějako dobu žádného nemá. Je pod lehkými sedativy, aby netropila neplechu, jestli mi rozumíte. Nemůžeme si dovolit, aby se to rozneslo. Utrpěla by tím prestiž naší kliniky. A to nemůžeme riskovat.“ Opřel se o čalouněné opěradlo svého křesla a potměšile se usmíval. „Teď je to na vás. Máte dvě možnosti, buď přijmete mou nabídku, s pohádkovým platem, pokud svou práci odvedete jak se patří, nebo se stanete jakousi nepatrnou „ozdobou“ mého ústavu, rozumíme si? Trvale, přirozeně.“
Jeho černé oči se do mě doslova vpíjely. Nepřestával se usmívat. Věděl, že mě má tam kde chtěl. Není cesty zpět. A nikdy nebylo. Ve chvíli, kdy jsem nastoupil do tohoto ústavu jako praktikant a spřátelil se s Miccagelim, už v tu chvíli bylo o všem rozhodnuto. Žádná jiná možnost neexistuje. Já nemám co ztratit. Navíc, tohle byl vždycky můj sen. NÁŠ sen.
„Samozřejmě to místo beru.“ pravil jsem s ledovým klidem a neurčitě potřásl nabídnutou rukou.
„Je to pro dobro věci, Eleore.“ Pousmál se škodolibě. Vyhrál.
Věci se dali do pohybu. Jdeme si za svým snem. Přišel náš čas, Nathanee.
***


 celkové hodnocení autora: 64.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 02.06.2014, 22:02:05 Odpovědět 
   Panejo, je to mazec! Nedá mi to a ráda si počkám na další díl.
Gramatika - občas nějaká čárka, i/y, ale nic hrozného. Čte se to dobře, jen bych možná uvítala občas nějaký odstavec, předěl, aby si moje oči na pár vteřin odpočinuly a text byl přehlednější.
Skoro se bojím, co je Eleor/Nathan zač. Ahoj u dalšího dílu, Nat
 čuk 01.06.2014, 8:12:00 Odpovědět 
   Přečetl jsem znovu předchozí text, v kterém se hrdinčina vize jakoby naplnila (pokud znovu nesklouzla realita do vize nebo psychického traumatu). V počátku druhé části se v ich formě objevuje muž, praktikant terapeut Eleor v psychiatrickém ústavu. Vysvětlí se předchozí kapitola: ona hrdinka - malá dívenka, která měla vizi, jež se naplnila (téměřž svědkyně smrti jejich rodičů), se jmenuje Mary, je těžký až nebezpečný psychotik. Z dítěte se stala dívka a Eleor je k ní přidělen jako osobní terapeut. V příběhu je tajemství (jaký incident způsobila Mary, i Eleor má jakési temný zážitek nebo čin přinesené z minulosti a je pln obav). Čtenář je jistě zvědav na konfrontaci a možná tuší, co je za tajemstvím zrcadel a že konfrontace bude dramatická a mnoho odhalí (ze "zastřené tváře" vědomí). Příběh, je psán poněkud zdlouhavě avšak plasticky. Podrobné detaily zvyšují napětí. Příběh se dobře čte.
Přechodník netušíc je gramaticky špatně.
PS: Příběh zbytečně anotuji, proto, abych si předešlé díly oživil při dalším pokračování.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Mám psa
Pan Petr
Příkrá cesta na...
Radher
Orchidej - Kapi...
Jason W. LeClare
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr